Martin Bílý: Zásadní problém českého práva – právo straní bezpráví

I. Teoretický úvod

Při své práci na tématu nákladů civilního nalézacího řízení jsem narazil na problém, který zatěžuje náš právní řád už minimálně 140 let, problém zcela zásadní a dosud nevyřešený (ač řešitelný).

Už Jhering zdůraznil, kde leží problém právního řádu – tam, kde je občan odrazován od toho, aby své právo hájil, trpí právo jako celek, právní vědomí i objektivní právo.

Nejprve Jhering definuje vztah práva objektivního a subjektivního. Všeobecně uznávaný vztah směřuje od objektivního k subjektivnímu – objektivní právo dává podmínky pro vznik a uplatnění práva subjektivního. Avšak přináší i pohled opačný, neboť právo subjektivní, jeho výkon, je zároveň zpětnou vazbou, dává objektivnímu právu význam a život. Subjektivní právo nemůže vzniknout bez mantinelů práva objektivního, právo objektivní pak, není-li uplatňováno, jakoby neexistovalo. Akcentuje tedy praktický význam práva, z jehož hlediska je vztah obou práv koloběh. Pro boj o právo má smysl v tom, že objektivní právo dává člověku podnět, aby se o své soukromé zasadil; nezasadí-li se o ně z pohodlnosti, trpí tím zase obecná zásada právní – nikoliv jedinec sám, ale celek.

Jen tam, kde je soukromé právo důsledně uplatňováno a poctivě chráněno, jen tam se rodí a drží ten správný právní cit. A tento právní cit je pak kořenem a oporou státu. Žádný národ si neváží svého státu, neváží-li si svého práva soukromého, kdo není zvyklý bránit si své, nebude bránit ani společné. Tak vláda, která podkopává úctu k soukromému právu, podkopává vlastně úctu k právu jako takovému. Každá nespravedlnost na těch posledních, která je konána či strpěna, vrací se takto na toho, kdo vládne. Dokládá to příklady Rakušanů, kteří raději ustoupí, než by se hádali o nějakou drobnost, a Angličanů, kteří o své právo vytrvale a zarytě bojují, a totéž se pak opakuje ve sféře mezinárodní. Abych itoval: „Národu, u kterého jest obyčejem všeobecným, že každý v maličkostech i v nepatrnostech své právo statečně hájí, nikdo se neopováží vyrvati to nejvyšší, co má...1“.

S tím se dá beze zbytku souhlasit – historie jeho závěry potvrdila – země, kde se razantně uplatňuje soukromé právo, ty země povstaly proti diktaturám, ty ostatní se smířily.

2. 
   
   Nevýhoda věřitele – matice sporu

Vyvodíme tedy z toho povinnost zákonodárce uspořádat právní předpisy tak, aby ten, kdo hájí své právo, byl ve výhodě proti bezpráví. Jen tak budou lidé motivováni bránit svá práva důsledně, jen tak budou lidé odrazováni od protiprávností.

Aktuální situace je však právě opačná. To však není pouze prázdný postulát, to lze velmi snadno ukázat na následujícím diagramu.

	Výhra	Prohra
Věřitel	0	-1
Dlužník	1	0

Jak je vidět, problém je, že se jedná o hru, ve které může věřitel prohrát nebo remizovat, zatímco dlužník vyhrát nebo remizovat. Třebaže tedy dlužník není v právu, je jeho pozice lepší, než pozice oprávněného věřitele (k neoprávněnému věřiteli se dostaneme dále). Důvodem je to, že se ve skutečnosti hraje o peníze věřitele. Není to tak, že by dlužníkovi hrozila ztráta majetku, ta hrozí jen věřiteli:

• 
  
  jestliže věřitel vyhraje, dostane zpátky jen to, co mu patří
• 
  
  jestliže věřitel prohraje, ztratí, co mu patří
• 
  
  jestliže dlužník vyhraje, získá to, co mu nepatří
• 
  
  jestliže dlužník prohraje, ztratí jen to, co mu stejně nepatří

Je zjevné, že věřiteli se sice vyplatí zkusit zvítězit, ale jeho šance na vítězství nejsou vyváženy výhrou, naopak, jak si ukážeme, jsou ještě omezeny.

3. 
   
   náklady řízení – mýty o jejich funkci

Existují názory, že to jsou právě náklady řízení, které tuto nevýhodnou hru narušují v neprospěch dlužníka. Tato myšlenka je však zcela lichá, jak se ukáže při bližším zkoumání, a to hned z několika důvodů (v dalším textu předjímáme, že věřitel se stává z procesního hlediska žalobcem).

• 
  
  věřitel vynaloží nejprve náklady (na advokáta, soudní poplatek atd.) a teprve podle výsledku sporu je dostane zpět (nebo taky ne)
• 
  
  věřitel vynaloží náklady vždy, ale zpět je dostane podle výše uvedeného diagramu jen někdy
• 
  
  věřitel ani v případě úspěchu nedostane náklady vždy, neboť dlužník mnohdy nemá na zaplacení
• 
  
  náklady pro věřitele nepředstavují žádnou výhodu, většinou ani nepokryjí to, co fakticky vynaložil za prostředky a úsilí, ale i kdyby – jen uhradí, není z nich žádný výnos

Je tedy vidět, že náklady na vedení sporu naopak věřitele odrazují, neboť nejprve vynaloží náklady, pak podstoupí spor s nejistým výsledkem, podle výsledku jsou nebo nejsou mu náklady přiznány a pokud jsou – ne vždy je fakticky získá. Zákonodárce tak věřiteli, který je v právu, vysílá jasný vzkaz – nech si své právo pošlapat. Dlužníkovi pak říká – bezpráví se vyplatí.

4. 
   úprava matice ve prospěch věřitele

Pokusíme se upravit matici tak, aby věřitelův prospěch i neprospěch byl roven v součtu nule:

	Výhra	Prohra
Věřitel	1	-1
Dlužník	1	-1

Jak se pak taková tabulka projeví v legislativě, respektive jak ji získáme? Jednoduše tak, že zavedeme tzv. „punitive damages“, občanskoprávní tresty – přiznáním zvýšení nároku toho, kdo je v právu. V tomto případě na dvojnásobek. Znamená to, že dlužník, který není v právu, nejen odevzdá, co mu nepatří, ale přidá ještě jednou tolik ze svého jako sankci za to, že neplnil dobrovolně a nechal dlužníka vynaložit náklady a jít k soudu.

V tomto případě je motivace věřitele velice zvýšena – jestliže unese důkazní břemeno, bránění práva se mu vyplatí. Téměř. Protože stále platí to, co bylo řečeno o nákladech řízení – mají pořád poněkud demotivující charakter.

Ideální by proto bylo, aby úprava výše přiznaného nároku ležela na soudu, a ten by ji zvýšil o nějaký násobek, podle okolností případu. Řekněme, že zákonodárce by připustil zvýšení maximálně trojnásobné:

n = číslo z intervalu 1 – 3

	Výhra	Prohra
Věřitel	0+n	-1
Dlužník	1	0-n

Takže vlastně:

	Výhra	Prohra
Věřitel	1-3	-1
Dlužník	1	-(1-3)

V tuto chvíli se oprávněnému věřiteli vyplatí žalovat a neoprávněnému dlužníkovi se vyplatí zaplatit dobrovolně. Navíc je zde předpoklad, že rozdíl mezi přiznanými a skutečně vynaloženými náklady nepřesáhne „n“2

5. 
   
   Neoprávněný věřitel – špatný argument

V uvedeném případě se však odpůrce navrhovaného řešení bude ptát „a co žalobce – spekulant?“. Namítne, že neoprávněný věřitel raději zažaluje, protože bude mít šanci ze sporu něco vytěžit. Ovšem proti tomu existuje několik argumentů:

• 
  
  už za současného systému je přeci možno spekulovat, ale dělá to jen dlužník (neplatí a počítá, zda se mu to s ohledem na náklady vyplatí). Tento argument je tedy dvojsečný a ve skutečnosti se vůbec nejedná o protiargument, jedná se o zcela jiný problém právního řádu – jak zabránit spekulacím, tedy neshodě skutečnosti a prokázaných tvrzení.
• 
  
  naopak, tento problém se zmenší, neboť za stávajícího systému hraje výsledek sporu i náklady proti věřiteli zároveň, všechna rizika jsou tedy na straně věřitele. V mnou navrženém systému má věřitel možnost získat více, ale náklady hrají stále proti věřiteli (viz výše), dochází tedy k vyrovnání možností, k  rozdělení rizika.
• 
  
  uvedený systém se neaplikuje na všechny případy, ale jen na užší okruh věcí, kde je pozice věřitele obvykle obzvláště nevýhodná a zároveň nezaviněná (viz dále)

6. 
   
   V jakém případě se hodí „punitive damages“

V právu římském bylo možno aplikovat ono zvýšení kdykoliv, takřka automaticky. To ale není zcela vhodné, jsou situace, kdy jsou obě strany sporu v dobré víře a není vhodné jednu z nich trestat za to, že bránila to, co uznávala za své právo. Prvním postulátem tedy je, že by mělo být na místě tam, kde si je dlužník vědom svého závazku a vědomě jej nesplní.

V právu závazkovém si strana vybírá svou protistranu, má spoustu zákonných možností, jak si závazek zajistit (před nesplněním řádným či nesplněním vůbec). Zde je na zvážení, zda i v takovém okamžiku motivovat věřitele k tomu, aby šel do soudního sporu. Domnívám se, že nikoliv, zde by měl být věřitel veden k tomu, aby preventivně sám ošetřil svou budoucí pohledávku tak, aby se dlužníkovi nevyplatilo nesplnit3. Nevztahoval bych tedy tato pravidla na závazkové vztahy.

Zbývá tedy civilní odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení – a právě zde bych doporučoval zavést občanskoprávní trestní odpovědnost.

To by jistě nevedlo k nárůstu spekulativních žalob, s kterým operují odpůrci. Jistě, narostl by počet žalob, kdy věřitelé nenechají svá práva ladem a motivování vhodnou legislativou zažalují dlužníky. Jenže odpadne část spekulativních dlužníků, kteří vědí o svých závazcích, avšak je pro ně výhodné neplnit s tím, že zdržováním soudního řízení a oddálením platby získají.

Závěrem lze tedy předpokládat, že zavedením tohoto institutu vzroste výhodnost vymáhání práva a úcta k právu, přičemž počet soudních řízení se nijak zásadně nezvýší. Posílí se pozice oprávněného věřitele a oslabí pozice spekulativního dlužníka.

1 Jhering, R. Boj o Právo. Právní věda všedního dne. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 56

2 může se stát, že to tak nebude. Ovšem ve stávajícím systému je spíše pravidlem, že přiznané náklady nestačí na pokrytí těch skutečných (vyjma opakujících se „formulářových“ sporů). V tomto systému přiznané náklady a trestní část náhrady škody dohromady mají alespoň šanci tuto nerovnováhu zvrátit ve prospěch věřitele. Statistické údaje chybí, proto není možno tuto šanci určit přesněji.

3 Náš právní řád by snad mohl trošku věřitelům přispět např. vyššími úroky z prodlení, nejlépe smluvně ošetřitelnými i v občanském právu.

Martin Bílý