Nepatřičné obiter dictum o talárech advokátů

Před časem (14. 4. 2008) jsem na JP napsal post nazvaný „Hoď tam ještě obíčko!“, v němž jsem upozornil na některá rizika a nešvary spojená s vydáváním části odůvodnění rozhodnutí nad rámec jeho nosných důvodů. Domnívám se, že dalším příkladem nevhodného „obítka“ je usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09.

V tomto případě jsou nosné důvody rozhodnutí triviální: Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení § 17a zákona o advokacii, stanovící povinnost advokátů nosit stavovský oděv u trestních a nejvyšších soudů, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Proto, že v rámci řízení o tzv. konkrétní kontrole norem může fyzická osoba napadnout právní předpis jen spolu s ústavní stížností, přičemž tento předpis musel být v předchozím řízení uplatněn. To v daném případě nebylo splněno, takže nebyly dány podmínky řízení a návrh musel být pro chybějící aktivní legitimaci stěžovatele odmítnut.

Rozhodující tříčlenný senát nicméně neodolal a „nad rozsah vlastního posouzení projednávaného návrhu“ učinil „několik poznámek k obsahu námitek navrhovatele a napadeného ustanovení § 17a zákona o advokacii“, v nichž např. konstatoval, že advokacie po změně politické a společenské situace v roce 1989 usilovala a usiluje o návrat k dlouhodobé tradici advokátního stavu, přetržené událostmi roku 1948, a jako součást tohoto návratu lze nepochybně vnímat i opětovné zavedení taláru neboli úředního roucha advokátů, který byli advokáti oprávněni užívat právě do roku 1948. „Ostatně i stavovská diskuse zaznamenala, že všechny principy, jimiž je advokát při výkonu své profese povinen se řídit, mohou být v jeho mysli zhmotněny mimo jiné do podoby taláru, který je svého druhu uniformou či dresem. Maje pak tuto uniformu či dres na sobě, každý její nositel spíše pocítí význam okamžiku, pro který si talár oblékl a své úlohy při něm, jakož i cti profese, k níž přísluší a kterou reprezentuje. Tím spíše se pak své role chopí s plným nasazením a bude ji vykonávat skutečně tak, jak to podle svého nejlepšího vědomí pokládá za prospěšné. V tomto smyslu je pak snad talár nošený advokátem ještě významnějším pro uvědomění si role advokáta a důležitosti jeho úlohy pro správnost úkonu, o který jde, ostatními osobami, které se úkonu účastní. Opětovné zavedení taláru advokátů může být též správným krokem pro zvýšení reprezentativnosti procesu, kterou tento pozbyl zejména tzv. "zlidověním" soudnictví, v jehož rámci byl mimo jiné talár advokátům odňat.“ ... „Lze tedy shrnout, že znovuzavedení práva advokátů nosit při úkonech, které to svým významem odůvodňují, talár, souvisí i s hodnotami skrytějšími a svým významem pouhý vnější efekt daleko přesahujícími.“

Nechci polemizovat s obsahem citovaného odůvodnění, vysloveného nad rámec ratia decidendi. To by bylo na samostatný post, zda skutečně praktické obtíže a náklady spojené s obstaráním taláru jsou kompenzovány jeho shora popsaným symbolickým významem. Toliko se domnívám, že citované „obítko“ je zcela nepatřičné z procesního a metodologického hlediska.

Pokud totiž vycházíme z toho, že každé rozhodnutí soudu představuje individuální právní akt, vydávaný vrchnostenským způsobem, musí mít i tato část odůvodnění rozhodnutí nějaký smysl a význam. Samotný Ústavní soud nicméně v minulosti dovodil (nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05), že plenární nálezy mají vždy větší váhu než nálezy senátů, precedenční síla kteréhokoliv nálezu převažuje nad silou usnesení. Pokud existuje argumentační rozpor mezi dvěma nálezy, mělo by být za určující zvoleno „to řešení případu, které by bylo s obecnou judikaturou Ústavního soudu více konzistentní.“ „Zatímco platí domněnka, že každý nález je všeobecného významu, mezi usneseními by mohly mít precedenční účinky maximálně jenom ty, které Ústavní soud usnesením svého pléna vybral pro publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ... Usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná.“ V nálezu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, pak Ústavní soud uvedl, že jeho usnesení nejsou závazná erga omnes a i když je ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná plénem, nebrání to pozdějšímu vyhovění senátním nálezem v obdobné právní otázce. „Účelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a obsahu odmítacích usnesení, které plní mj. funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího rozhodovací kapacitu, a rozhodně nemůže poskytovat alibi pro orgány veřejné moci, které však kvazimeritorní (a často i nemeritorní) rozhodnutí soudů chránících základní práva, takto užívají – jako potvrzení svých právních názorů.“

Z citovaných nálezů plyne, že obiter dictum, vyslovené navíc v pouhém procesním usnesení plnícím funkci „procesního ventilu“, formálně nic nepředjímá a stále existuje teoretická možnost předmětné zákonné ustanovení přezkoumat plénem - a kdo ví, třeba kvalifikovaná většina ústavních soudců dospěje k přesvědčení o jeho protiústavnosti. Nemohu se však ubránit dojmu, že nám tři soudci v komentovaném usnesení zcela zbytečně prozradili konec detektivky. Jejich obítko si totiž nemohu přeložit jinak než jako jasný signál, že oni pro zrušení tohoto paragrafu hlasovat nebudou. Jistě, mají na to plné právo, avšak měli počkat až na ten správný moment. Svojí judikatorní dychtivostí totiž možná předurčili, že takový návrh už nebude k Ústavnímu soudu vůbec podán (byť dnes vůbec není zřejmé, jak bude předmětné ustanovení v praxi aplikováno), resp. mohli – jistě nechtěně - ovlivnit způsob rozhodování pléna v budoucnu. A to je určitě škoda.