19 dubna 2010

Diskurzivní pojmy: třetí část

Důsledně vzato, hodnotové spory se primárně nevedou o pojmy jako takové, ale o praktické otázky, co se má dělat. Podle nacisty norimberské zákony jsou spravedlivé, protože jsou založené na rasovém principu. Antinacista samozřejmě nebude popírat fakt, že tyto zákony jsou založené na rasovém principu. K tomu ale rozhořčeně dodá, že právě proto nejsou spravedlivé. Zřejmě mají radikálně odlišnou koncepci spravedlnosti. Nepochybně spolu jsou ve sporu. A to v tom smyslu, že nacista norimberské zákony schvaluje jako něco, co má být (on by pro ně hlasoval), zatímco antinacista je odmítá jako něco, co nemá být (on by pro ně nehlasoval). Že mají odlišnou koncepci spravedlnosti, samozřejmě neznamená, že jejich neshoda je zdánlivá, že je to jenom nějaké pojmové nedorozumění. Naopak to znamená, že jejich neshoda v tom, co se má dělat, není nahodilá, ale má principielní základ. Stejně tak by se neshodli v odpovědích na otázky ‘Máme se úplně zbavit Židů?’; ‘Mají Němci vládnout jiným národům?’; ‘Máme být ve všem poslušní Vůdci?’; atd. Neshody v koncepci hodnotového pojmu mají vždy normativní povahu, znamenají totiž systematickou neshodu v odpovědích na praktické otázky typu: ‘Máme dělat X?’

Diskuze o tom, jestli jsou potraty z morálního hlediska akceptovatelné, resp. o tom, jestli by měly být legální, se obvykle stočí k otázce, jestli lidský plod je už osoba v morálním smyslu. (Nebo méně vhodně: Jestli lidský plod je už člověk.) Jedni prostě tvrdí, že každý lidský plod je osoba, a to už proto, že je z biologického hlediska příslušníkem lidského rodu. Druzí říkají, že lidský plod není osobou automaticky, ale stává se jí až tím, že ve svém vývoji nabývá určité vlastnosti. Přitom se mezi sebou liší v tom, které vlastnosti lidského plodu považují za rozhodující v otázce, jestli je z morálního hlediska ještě něco (věc), anebo už je někdo (osoba). Nediskutuje se tu biologická, ale morální otázka. V centru emotivních diskuzí o potratech je morální status, resp. práva lidského plodu, a to v opozici k morálnímu statusu, resp. k právům těhotné ženy. To, jaký morální status připisujeme lidskému plodu, je úzce svázáno s tím, jaký relativní význam připisujeme zájmům jeho matky. Morální pojem osoby je diskurzivním pojmem zejména proto, že zde na sebe naráží dva protichůdné, ale legitimní zájmy. Nejde tu o taxonomický, ale o morální problém, není to pojmové nedorozumění (různost klasifikace), ale morální dilema. Pojem osoby by nebyl ve své podstatě diskutabilní, kdyby nebyla diskutabilní praktická otázka, zda máme být pro volbu matky, anebo pro život plodu. Důležité přitom je, které postoje vnímáme jako legitimní. Můžeme např. říct, že feministické postoje k potratům (a potažmo k lidskému plodu) akceptujeme jako legitimní, přestože s nimi osobně nesouhlasíme, ale že nacistické postoje k Židům jsou mimo náš diskurz. Susanne Gibson říká, že realizace diskurzivní povahy morálního pojmu osoby rozvíjí sebeporozumění:

„To znamená, že při určitém použití pojmu osoby k obhajobě nějakého postoje v etice potratů tuto koncepci osoby nutně též obhajujeme proti těm koncepcím, které sice odmítáme, ale zároveň je bereme natolik vážně, aby nám stálo za to, s nimi polemizovat. Tímto nejen rozvíjíme porozumění tomu, co je to osoba, ale též porozumění své vlastní osobě, stáváme se více lidští v hodnotovém smyslu toho slova.“

Mnozí filozofové práva měli za to, že spor právního pozitivismu s právním nonpozitivismem o tzv. tezi pojmové oddělitelnosti práva a morálky, má nějaký metodologický význam, zejména pak pro soudní rozhodování. Jenomže důsledná analýza tohoto sporu, včetně tzv. Radbruchovy formule, ukazuje, že je to jenom pojmová hra. Uvažme dva soudce, pozitivistu (Hartova střihu) a nonpozitivistu (Alexyho střihu). Tito dva soudci narazí na extrémně nemorální zákon. Pozitivista řekne: Tento zákon je platné právo, ale je extrémně nemorální, a proto mám morální povinnost ho neaplikovat. A nebude ho aplikovat. Nonpozitivista řekne: Tento zákon je extrémně nemorální, tedy to není platné právo, a proto mám právní povinnost ho neaplikovat. A nebude ho aplikovat. Výsledek je stejný. Rozdíl je zde pouze klasifikační, spočívá v tom, co označíme jako právo a co označíme jako morálku. Zdeněk Kühn uznává, že otázka právního pozitivismu nemá prakticky žádný význam pro metodologii běžného soudního rozhodování, ale k tomu dodává, že může mít význam pro řešení zločinů totalitárního systému. Ano, ovšem i v tomto případě se rozdíl mezi pozitivistou a nonpozitivistou omezí na pojmové uspořádání argumentace. Nonpozitivista zločiny odsoudí vzhledem k tomu, jak identifikuje tehdejší právo, pozitivista stejné zločiny také odsoudí, ale retroaktivně. Jejich "nekonečný" spor není o tom, co dělat, ale o tom, jak to odůvodnit. Pozitivisté si znovu a znovu stěžují, že právníci nerozlišují mezi právním pozitivismem na jedné straně a formalismem (resp. legalismem) na straně druhé. Toto nerozlišování je opravdu chybné, ale zároveň je vcelku pochopitelné. Prakticky orientovaný právník vnímá jako absurdní, že se někdo s někým "nekonečně" dohaduje o tom, jak něco onálepkovat, a proto problém (nebo spíš pseudoproblém) pozitivismus vs. nonpozitivismus nevědomky zaměňuje za jiný problém, který je z praktického hlediska mnohem zajímavější, totiž formalismus vs. instrumentalismus.

Cizí slova ‘contract’, ‘Vertrag’, ‘contrat’, ‘contrato’, ..., překládáme do češtiny jako smlouva, přestože konkrétní normativní úprava smluvního práva v různých zemích je různá. Máme za to, že to jsou různé koncepce stejného pojmu. Jeremy Waldron má pravdu, že praktický právník nepotřebuje používat pojem vlastnictví jako takový (in abstracto), on se totiž ve své praxi obvykle nezabývá obecnou ideou vlastnictví, ale jen tou konkrétní koncepcí, kterou normativně realizuje jeho právní řád. Jestliže se ale někdo věnuje legislativě, komparatistice nebo třeba teorii práva, potřebuje uvažovat konkurenční koncepce téhož pojmu. Waldron upozorňoval, že i v těch normách, ve kterých byla např. sovětská úprava vlastnictví velmi podobná západním standardům, realizovala velmi odlišnou ideu (koncepci?) vlastnictví. Laura Underkupffer ve své knize The idea of property argumentuje, že volba určité koncepce vlastnictví je praktická záležitost už v tom, že různé koncepce řeší různým způsobem konflikty hospodářských zájmů nebo očekávání ve společnosti, typicky konflikt mezi individuálními a kolektivními zájmy. Hranice mezi tím, kdy ještě mluvíme o tomtéž (různé koncepce téhož pojmu) a kdy už mluvíme o něčem jiném (různé pojmy), není jasná, přičemž diskuze v tomto směru můžou být matoucí. Rozumnější otázka je, zda řešíme stejný praktický problém různými způsoby, anebo řešíme jiný problém. Vlastnictví není přírodnina, je to společenská instituce (sociální konstrukt), která v určitém kontextu plní určité praktické funkce. Vezměme, že lidé nějaké velmi exotické kultury ve svém každodenním společenském životě řeší zcela odlišné praktické problémy než my, takže praktikují zcela odlišné společenské instituce. A to znamená, že nemají pouze jiné koncepce stejných normativních pojmů, ale že používají jiné pojmy. Těžko pak nějaké jejich slovo přeložit do češtiny jako vlastnictví. Už Ludwig Wittgenstein pochopil, že jazykové rozumění není založeno na souhlasu v názorech, ale na sdílení životní formy.

Je mi jasné, že těmito teoretickými kecy o pojmech už unavuji, ale pokud bude zájem, dodám ještě čtvrtou část, která bude o pojmu suverenity.

19 komentářů:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Co se týče pozitivismu a nonpozitivismu a jejich vztahu k vypořádávání se s předchozím režimem (systémový konflikt): post má jistě pravdu, ale podle mne tím celý problém nekončí, vše nelze redukovat jen na jazykovou hru. Odlišné přístupy tu mají odlišné dopady. Všimněme si, že v realitě byl přístup všech právníků, kteří se rozhodli aprobovat potrestání zločinů minulých režimů, vždy nonpozitivistický (viz i nedávná judikatura německých soudů k zločinům NDR a česká judikatura k zločinům ČSSR) - pozn. výjimkou bude situace, kdy určité jednání bylo trestné i podle minulého práva.

S přístupem pozitivismu (diskuse Hart vs. Fuller) je totiž spjat jeden problém, o kterém hovořil již Hart. Podle něj totiž pozitivismus velmi otevřeně pojmenovává, co se tu vlastně děje, z čehož pak plyne i to, že pro právníka je mnohem komplikovanější legitimovat postih zločinů minulosti podle pozitivistické metodologie, a mnohem jednodušší legitimovat totéž podle nonpozitivistické metodologie. Jak uváděl už Hart, zatímco on otevřeně takovýto postih nazve retroaktivním, jeho oponent v diskusi totéž retroaktivním nazývat nebude.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Zdeněk V tomto jsme zcela ve shodě.

Pavel Uhl řekl(a)...

Hezké, děkuji. Pokud zde zazněla otázka, zda 4. část ano či ne, tak má odpověď je: "ano".

Anonymní řekl(a)...

pokud jste zvolil obemletý příklad vzniku "života", pak nejde ve sporu o diskurz. Zcela jistě je interupované dítě živé se svoji DNA a tělem, stejně neschopné samostateného života jako například bezmocná stařenka v LDN. Kdo by říkal, že potracené dítě nebylo po početí člověkem, pak by jednoduše lhal.

Ve sporu jde jen o to, jakou má kdo preferenci (právo dítěte na život vs. právo matky na své tělo).

Jan Vrchal

Tomáš Sobek řekl(a)...

Diskurzivista (Habermasova střihu) řekne asi toto: Diskuzi o potratech neukončíme ani definicí toho, co je to osoba (méně vhodně: kdy začíná život), ani prostým konstatováním faktu, že každý preferuje něco jiného: De gustibus non est disputandum. Vlastně ani není důvod usilovat o její ukončení. Tato diskuze je sama o sobě hodnotná, když má diskurzivní povahu, a to je tehdy, když diskutujícím nejde pouze o to, přesvědčit toho druhého o své "pravdě", ale když vzájemně usilují o porozumění. Otevřenost pojmu osoby protichůdným koncepcím není nějaká jeho vada, ale naopak je jeho vlastní funkcí.

Jan Huňka řekl(a)...

Pokud se mě týče, tak bych si rád přečetl i čtvrtou část.

Děkuji

Anonymní řekl(a)...

Si nerozumíme. Nejde přeci o to, co řekne představitel nějaké školy. To je jako místo myšlení mluvit o dějinách filosofie. Sice to také jde dělat, ale je to školácké a nikam to nevede.

Jde přeci o to, kdo má v diskuszi pravdu a ne žasnout na možnostmi diskuse s odkazem na existenci diskurzu. Diskutovat slušně a věcně jde i bez ohledu na tyto pojmy. Dokonce bych přitvrdil, ale podotknul bych něco o jejich marginalitě.

Pokud budeme mluvit o potratech, pak zde nejde o rozdílnou def. osoby /ta je vždy nadána rozumem což ne každý živý člověk (v právním smyslu sooba) je a ani zastánci potratů nepovažují plod za věc/ , ale jde o spor o definici života.
Nejde totiž o to proměnit osobu ve věc, ale o proměnu živého v mrtvé. Jen pro informaci dodávám, že zcela globálně ojedinělý názor našeho známého sexuologa, že život začíná až uchycením plodu na děložní stěně považuji za účelový - pro propagaci hormonální antikoncepce.
Osobně považuji právo ženy na potrat za nadřazené právu dítěte na život, ale je to dáno jen osobní preferencí a nikoliv rac. zdůvodněním, které svědčí spíše opaku. Nemyslím si, že je ani rac. zdůvodnění možné, protože takové ty proporcionality atp. jsou jen srovnání hrušek s jablkama za pomocí spousty odstavců.

Jan Vrchal

Tomáš Sobek řekl(a)...

Na jedné straně říkáte, že v diskuzi o potratech jde o to, kdo má jakou preferenci, na druhé straně říkáte, že jde o to, kdo z nich má pravdu. To jsou přece dva velmi odlišné pohledy na povahu té diskuze.

Anonymní řekl(a)...

To máte pravdu. Co z toho ale dovozujete ?
Vy jste psal, že pojem osoba (v morálním slova smyslu, což je pro mě poněkud nejasný termín a nejsem si vůbec jistý, že by o toto ve sporech šlo) je v tomto případě diskurzivní.
Já tvrdím, že jde ve sporu o pojem osoba/život/člověk v biologickém slova smyslu !! a tam není o čem diskutovat - pravdu může mít buď jednastrana nebo druhá. Buď vzniká život početím nebo někdy později (např. narozením). Pravda jedné strany vylučuje pravdu druhé. Nejde zde ani o spory v definících právních termínů (věc, osoba).Jistě je možné přijmout pro hodně lidí alternativu, že přestože plod nazveme právně osobou např. z důvodu dědění, můžeme těhotenství "přerušit". Tím zařazením se v samotném sporu nic neřeší a ani liberální straně o to nejde.

V otázce samotné možnosti interupcí je už věc vyřešená tedy jen např. pro jisté věřící, ale ti ostatní se musí rozhodnout podle svého dojmu z věci, vlastní zkušenosti, své vlastní "víry" atp. Diskurz sám o sobě zde také není. Máme zde matku a dítě a volíme, koho práva budou lépe chráněna.

Třeba se jen nechápeme. Mě přijdou vaše příspěvky zajímavé a srozumitelné, ale ptám se, k čemu to je ? K čemu je diskurz ? Jde o podobné spory jako mezi pozitivisty a přirozenoprávníky v obecné rovině. Rozptyl názorů není přece dán možnosti příslušností ke nějaké skupině právní teorie/filosofie ale ve schopnosti zargumentovat nějaký názor na konkrétní věc bez ohledu na tuto příslušnost.

Jan Vrchal

Tomáš Sobek řekl(a)...

O morálce uvažuji podobně jako David Hume. Ze samotných biologických faktů nevyplývají morální normy. Pro morálku jsou konstitutivní lidské postoje. Biologické fakty jsou morálně relevantní až tehdy, když je my lidé nějak morálně hodnotíme. Barvíme svět morálními barvami.

Šimon Klein řekl(a)...

Jan Vrchal:
Otázka definice života přeci nemá nic společného s otázkou, je-li plod člověkem či není. Lidská spermie je také nepochybně živá, přesto by ji asi nikdo neoznačil za člověka. Lidský plod je v počátcích svého vývoje (pro nás laiky) k nerozenání podobný plodům různých nižších živočichů, obojžovelníky nevyjímaje. Geneticky jde o člověka, jestli však jde o lidského jedince je IMHO předmětem legitimní diskuse.

Šimon Klein řekl(a)...

A málem bych zapomněl, přimlouvám se za uveřejnění čtvrté části. Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem... opakuji, bude to taková pěkná tečka za tím naším případem.

Anonymní řekl(a)...

Spermie není ale živý tvor (záměrně nepoužívám pojem člověk) odlišný od otce. Právně bych to nazval přírustekm :-)

Jan Vrchal

Šimon Klein řekl(a)...

JV: No vidíte a už jsme u toho. A kdy se plod stane odlišným tvorem od matky? Okamžikem splynutí vajíčka a spermie? Počátkem buněčného dělení? Rozvojem vnitřních orgánů? Nervové soustavy? Dostáváme se někam úplně jinam, než je otázka definice života, neboť žívé jsou už spermie a vajíčko samy o sobě.

Anonymní řekl(a)...

kombinaci DNA matky a otce získává početím. V tom stejném okamžiku získávájí mitochodnrie DNA matky. Potom je už situace konstantní.

Co je na tom nejasného ?

Jan Vrchal

Tomáš Sobek řekl(a)...

http://www.novinky.cz/kultura/salon/182051-vaclav-belohradsky-doba-ratzingerova.html

Anonymní řekl(a)...

S Bělohradským to jde evidentně z kopce, za chvíli z něj bude pokoncilní katolík :-)
Článek jako vždy (min. od 90.let) u Bělohradského je plný násilných přechodů a účelových citací, ale pokud to linkujete kvůli té kampani ohledně euthanasie Eluany a zmíněné menstruační citace nějakého blázna, tak mi to přijde nefér. Za prvné nic takového nesdílím a pravděpodobně ani katolická nebo protestantská církev (tuším, že neodvozují statut ženy od možnosti mít dítě) a za druhé zbavení života je věc jistě sporná a stojí za to trochu křiku.
Zpravidla se lze vžít do role oběti nějakého trestného činu neno do role poškozeného - i když jde jen o naši doměnku, ale do role bezmocné ženy bez možnosti sdílet řeč s okolím se vžít nelze. Vžívat se do role příbuzného také moc nelze, tam je to tak 1:1 (kdo by nechal umřít své dítě?). Obávám se, že sám člověk v pudu sebezáchovy by chtěl žít spíše až do "přirozeného" konce než to utnout, ale s rozhodnutím NS problém nemám. Pokud nemůže zmíněná slouhodobě bezmocná vyjevit vůli, pka by o ní měli rozhodnout příbuzní a nikoliv demonstranti, kteří žádné morální dopady svého křiku neponesou.

Jinak kdo zná Bělohradského dlouho ví, že má obrovský problém s úpadkem italských komunistů v 90.letech, z nichž se postupně stali vzorní katolíci, a to dokonce takoví, kteří ani u nás naštěstí nejsou. Za poslední dva roky je to asi 5 článek a rozhovor na stejné téma. Zásadní chyba je ta jeho paranoia, že papež je církev a že věřící katolíci, (v USA hard protestanté) a muslimové se spojí proti ateistům, liberálům atp., což je jistě možné, ale málo pravděpodobné.

Mimochodem stálo by za to si přečíst jeho Myslet zeleň světa po letech, aby si člověk uvědomil, jak se s postmodernou strašně mýlil. A to jsem měl tu knížku strašně rád.

Jan Vrchal

Anonymní řekl(a)...

Také jsem ten link na Bělohradského nepochopil. Skládá věty poměrně účelové a především propagandisticky. To jako když bojuji proti euthanasii s fotkou holčiny, tak jsem hned zaostalý černoprdelník ? Takto demagogicky se argumentuje bohužel v Itálii mezi katolíky a dnes zdevastovanou levicí (což jsou jen jiná katolíci:-) už hodně dlouho a skoro o všem. I proto italská celospolečenská témata nemají na Evropu prakticky žádný dopad.

Bělohradský v rozhovoru na ČRo řekl, že mu vadí, jak zasahuje církev do veřejného života v Itálii a tohle je pokračování na stejné téma, které asi mimo Itálii nebo Polsko nikoho moc nezaujme. Ani v Irsku není vliv církve po Druhém vatikánu a především posledních 20 let nijak vysoký. Ohledně náboženství bych mu doporučil zamyslet se, zda levice i pravice nenabízí také analogii ráje před deklarovaným úpadkem.

Přeci jestliže má někdo na italskou společnost vliv, tak to není proto že "oblbuje" ale že něco atrakticného nabízí. Dnes již každý člověk zná kritiku náboženství/víry a nedělejme ze sebe nadřazené jako Bělohradský, že on to prokouknul a ostatní, kteří chodí do kostela (což mu v rozhovoru vadilo nejvíce) jsou naivní blázni.

Současně se domnívám, že islámem straší sám Bělohradský. Nikdo ještě kvůli přistěhovalcům do kostela chodit nezačal. Italové je vesměs považují za the second class (analogie našeho většinového pohledu na Romy).

Italská společnost je v mnoha věcech zaostalá (povinná školní docházka až v roce 1959, volební právo žen po válce) ale vlivem církve, natož papeže, kterého občas z Říma na pár let povstalci vyhnali, to opravdu nebude.

Michal Strnad

Anonymní řekl(a)...

Bělohradský má pocit, že musí vždy svou dobu nějak nazvat, zúží tedy informace a spojí je přes svérázné kličky a skoky do nějakého hezkého termínu a po čase se z toho stane u něj klišé. U mě je to pop-filosof: srozumitelný, úderný, líbezný ale netrvanlivý. Italská společnost byla především více jak 40 let rozdělená, od 90.let dochází k popizaci všech do jakéhosi průměru. Revoluční ideály jsou v trapu a zestárlí revolucionáři hledají viníky ... a našli církev, resp. tu její předkoncilní část :-), které před 40 let prorokovali zánik. Místo ní zanikla italská levice. Historie se neustále opakuje. Takže i ta levice se za nějakých 10 let zase zvedne. Nejlepší na tom je, že ti jedni obviňují za stav dneška ty druhé a to se asi nikdy nezmění....


Jan Pecka