Patrik Šebesta: Přípustnost audio a video nahrávek jako důkazu II. aneb je to horší než jsme mysleli

K tomuto příspěvku mne navedl erudovaný, článek Jana Potměšila, a následující diskuse, která byla u něj dále vedena.

Jako praktikující „přestupkář“ s celkovým počtem zpracovávaných spisů, sečteno ve všech „svých“ komisích kolem 500 ročně, kde jsem předsedou, jsem konfrontován s realitou předložení důkazů v podobě audio či video nahrávky hned několikrát měsíčně, proto bych vedle teoreticko-právních závěrů, o které se přestupkové komise, na rozdíl od soudů zpravidla nechtějí a ani mnohdy neumí, opřít. Tak jsem si dovolil zde přispět i svými poznatky z praxe přestupkových orgánů.

V diskusi pod článkem Jana Potměšila byla zmínka ze zápisu z konzultačního dne MVČR, z něhož jsem si dovolil vybrat diskutované stanovisko. Jde o zápis z konzultačního MVČR dne z 10. 6. 2008, kde je uvedeno:

Dotaz: Lze při dokazování v přestupkovém řízení použít obrazové a zvukové záznamy, které byly pořízeny bez souhlasu či uvědomění účastníka řízení, pokud dotyčný s jejich provedením nesouhlasí a následně o tyto důkazy opřít rozhodnutí
o vině obviněného?

Odpověď: Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. V praxi existují dva právní názory.

Podle prvního názorového proudu je pořízení obrazového či zvukového záznamu zakázáno pro rozpor s § 12 občanského zákoníku a nelze jej v přestupkovém řízení použít (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05: „Jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný…“).

Podle druhého názorového proudu lze v přestupkovém řízení použít i důkaz zasahující do osobnostních práv jiného občana, pokud porušení veřejného zájmu chráněného normami veřejného práva (ochrana veřejného pořádku, občanského soužití) převyšuje nad ochranou soukromí dotčeného občana. Správní orgán by měl proto v konkrétním případě zvážit, zdali je zásah do ochrany osobnosti pořízením a provedením takového důkazu ospravedlněn ochranou veřejného pořádku a občanského soužití (viz Zpráva veřejného ochránce práv za rok 2007, str. 49).

Ministerstvo vnitra se přiklání k prvnímu názorovému proudu.

Problém je bohužel v praxi v této poslední větě ve stanovisku MV, která má v praxi za následek, že pokud se stanovisko MV nezmění, tak se nenastane žádný názorový posun, natož vytvoření judikátu. Dva ze tří krajských úřadů, pod které v rámci svých komisí spadám, tak se drží právě této argumentace MVČR – nevím, zda z pohodlnosti, nebo tomu opravdu věří. Na druhou stranu je pravda, že nemá smysl „jít proti zdi“, protože správní orgány nejsou soud, tedy jsou, někdy bohužel a někdy bohudík, vázáni právním názorem nadřízeného správního orgánu a správních soudů. V praxi toto ovšem bude mít (a má) za důsledek, že se od těchto úřadů nedostane k MV k „mimoodvolačce“ žádné rozhodnutí (natož k soudu), protože krajský úřad zkrátka takové rozhodnutí rovnou ruší. V případě prvoinstančních orgánů to má za následek, že se takové rozhodnutí zkrátka nevydá.

Zde by měl být v první řadě názorový a vyargumentovaný posun MV na konzultacích, jinak se zkrátka nehneme z místa. Mimochodem, již několikrát jsem směrem ke krajským úřadům uvedl, že jsem ochoten jít do nějakého „nejistého podniku“ (rozum.: rozhodnout a pokusit se vyargumentovat problematickou věc, aby došlo k judikátu), protože provedení důkazu video nahrávkou není v přestupkovém řízení zdaleka jedinou problematickou věcí. Úředníci krajských úřadů se k takové nabídce ovšem postavili převážně velmi chladně:-/ a v lepším případě „pouze“ rezervovaně, případně mi to z „mnoha důvodů“ rovnou rozmlouvali. V druhé rovině není bohužel moc předsedů komisí nebo úředníků-přestupkářů, kteří argumentačně vůbec mají na to, aby odůvodnili takovéto nejisté rozhodnutí (nejsem zdaleka ten nejlepší, ale za svými rozhodnutími si stojím a na některá jsem opravdu mimořádně pyšný). Bláznů (dovolím si říci) není na takových místech tolik, aby zkrátka za ty peníze tady řešili alespoň argumentačně tak jako soudci okresních soudů v trestním řízení. Je vcelku logické, protože pokud budu argumentačně na vysoké úrovni, tak jdu zkrátka dělat někam jinam. Musím se ovšem hned „přestupkářů“ zastat, protože jak čtu rozsudky okresních soudů (v trestním řízení), které k nám přichází ve spisech, tak si troufám tvrdit, že takto odůvodněné rozhodnutí, pokud by bylo v řízení o přestupku, by mnohdy nemělo naprosto ani mizivou šanci projít při odvolacím řízení.

Ale zpět k „našim“ videozáběrům.

Pominu-li fakt, že musíme v přestupkovém řízení dělat rekognici per analogiam s trestním řádem, protože rekognice není nijak zakotvena ve správním řízení, a kdy nastává skutečnost, že NSS a ÚS argumentují přípustností analogie legis v přestupkovém řízení ve vztahu k trestnímu řízení, pouze v případech, kdy to není v neprospěch obviněného. V praxi to ovšem znamená, že lze účinně napadnout i samotné provedení takového důkazu rekognicí, právě s ohledem na nepřípustnost rekognice pro překážku, že není ve prospěch obviněného. Rekognice v takovém případě je třeba, protože je nutné zjistit (shlédnout), že osoba na videozáběrech je právě obviněný.

V samotném provedení rekognice, resp. ke kvalitě pořízených záběrů, je nutné též přihlédnout k závěrům Nejvyššího správního soudu, který ve své judikatuře (NSS 7 Azs 22/2008 – 107) uvádí k rekognici ve správním řízení „Podle ustanovení § 51 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze k provedení důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Okruh skutečností, které musí být dokazovány, výběr důkazních prostředků k tomu potřebných, jakož i hodnocení důkazů provedených ve správním řízení je věcí správního orgánu.“. Dále pak dodává, že „Přesto, že citovaný zákon podrobněji neupravuje podmínky a náležitosti provedení důkazu rekognicí, je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutné trvat na objektivně rovných podmínkách jeho provedení, zejména tedy na velikosti a kvalitě předložených fotografií, jakož i na zachycení vyfotografované osoby zepředu, s přímým pohledem a obličejovou částí zabírající většinu plochy fotografie.“

Z výše uvedeného judikátu lze tedy logicky dovodit, že též i videosekvenční snímky musí být pořízeny v takové kvalitě, aby šlo následně osobu ztotožnit způsobem popsaným Nejvyšším správním soudem. V praxi je to opět prakticky neproveditelné, a to s ohledem na kvalitu záznamů, resp. rozlišení, tedy nelze prakticky nikdy (pokud se náhodně nepoužívá alespoň poloprofesionální kamera) přiblížit výřez na požadovanou úroveň. Testoval jsem to s profesionály a americké seriály typu CSI jsou v tomto opravdu na úrovni sci-fi (anebo používají CCTV kamery, které se dnes občas montují na dálnicích, kamery s vysokým rozlišením a s velkou možností přiblížení, ale ta jedna kamera stojí řádově čtvrt milionu).

K nahrávkám na „benzínkách“, obchodech apod. sice souhlasím s diskusním příspěvkem Jana Potměšila pod jeho zmiňovaným článkem, že nejde o „typickou“ soukromou nahrávku, ale z hlediska zákona, jde zcela naprosto zřejmě o nahrávku soukromou, tedy jednáním, které se řídí zcela režimem práva soukromého. Na jeho argumentaci, že „Jinak co se týče těch záznamů z benzinek, obchodů apod., tak je jejich povinností mít tam upozornění o kameře, a člověk, který vstupuje do sledovaného prostoru, tak dává konkludentní souhlas min. s pořízením záznamu své osoby“, lze ovšem ihned argumentovat legálností pořízené nahrávky na neveřejném prostranství, ale i u mě „na zahradě“ či „doma“, že mám na kameře (či na oblečení) samolepku (nášivku) se shodným piktogramem kamery, který je vyhotoven v souladu s příslušnou ČSN, jako totožný piktogram na dveřích benzínky či obchodu, tedy mohu filmovat pro svoje bezpečnostní účely stejně jako majitel benzínky či obchodu. Tedy vzniká dvojí výklad k jedné věci, protože proč například moje maličkost jako „benzíkář“ je oprávněna a jako „nebenzínkář“ není oprávněna si někoho natočit.

Dále musím reagovat na argumentaci Jana Potměšila, který ve svém diskusním příspěvku pod svým článkem uvádí „Co se týče té argumentace, že jsem záznam pořídil pro zpravodajské účely, tak by mi přišlo poněkud nedůstojné tvrdit, že to zaznamenávám kvůli informování veřejnosti, nikoliv pro účely dokazování. Umisťování nahrávek na youtube je o něco krkolomnější postup, účelovost se však nevytrácí“. Osobně považuji takovou argumentaci opravdu na pomezí velmi teoretické filozofie a etiky, zvlášť v dnešní době, kdy lidé naprosto bezostyšně lžou přímo do očí a pokud bych takovou nahrávku nepřipustil jako důkaz, tak jsou schopni tvrdit (a tvrdí i po konfrontaci takové nahrávky), že to nebyl on a že ta nahrávka je digitálně upravená apod. V tomto případě nebyl porušen zákon, resp. nelze prokázat opak a osobně zastávám názor, že pro dobrou věc (a bohužel mnohdy nejen pro ni), je člověk ochoten se smířit i s mnohem většími fabulacemi, než pouhou "úpravu" účelu pořízení nahrávky. Budeme-li diskutovat o etice, tak se jistě shodnou všichni postižení přestupkovým jednáním, že takové tvrzení není pod jejich důstojnost. Zejména, pokud se docílí sledovaný účel a pokud bude tvrdit něco jiného, tak zůstane naprosto zřejmý pachatel (usvědčen videonahrávkou jak něco konkrétního páchá) nepostižen. To bohužel v mnohých případech vyúsťuje v situaci, kdy se takový pachatel cítí nepostižitelný a svoje útoky stupňuje (jde zejména o občanské soužití mezi sousedy nebo v rodině). Dostávám na stůl případy, kdy se dvě sousedské rodiny, dělají naschvály (vzájemně) již více než 100 let. Je to ad 1 částečně podchyceno v místní kronice ad 2 místní znalost pamětníků (mám v komisi člověka, který je živou kronikou a je mu více než 80 let) a ad 3 rodiny si uschovávají rozhodnutí o přestupcích. Četl jsem desítky rozhodnutí ve sporech mezi těmito rodinami, protože je předkládají jako důkazy... a situace je stále stejná. Bohužel.

Co se týče využití institutu nutné obrany a krajní nouze v případě pořízení videonahrávky, tak tam osobně nevidím jednu z podmínek nutné obrany či krajní nouze – odvrácení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku, resp. nebezpečí(!), tak jak je definováno v zákoně o přestupcích. Podle mého, pokud by byla přípustná argumentace použití záznamů v řízeních o přestupcích, tak pouze ve dvou rovinách:
1. občanský zákoník, zejm. ust. § 6 jestliže hrozí neoprávněný zásah do práv bezprostředně, může ten kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit, § 123 Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, § 415 Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, § 417 Komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení… apod.
2. argumentace, resp. hojné judikáty NSS za použití tzv.- třístupňového testu proporcionality.

Osobně, ovšem si myslím, že nejjednodušší je změna ust. § 12 odst. 2 občanského zákoníku, kdy se věta „Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona“ doplní o ustanovení typu „nebo k provedení důkazu v řízení před orgány veřejné moci.“

A závěrem bych chtěl pouze reagovat a v souladu s vynikajícím článkem Roberta Fremra - Nenastal čas odtajnit hlasování soudců? učinit své laické votum separatum (mimochodem, obdobný princip hlasování a protokolace je též uplatňován u přestupkových komisí. A pro zajímavost: bylo mi jednou krajským úřadem, při odvolacím řízení, dokonce vcelku důrazně vytknuto, že si jeden z členů komise dovolil napsat do protokolu o hlasování své odlišné stanovisko).

Ale zpět k pojmům „úřední licence“ a „úřední účel“. Mám odlišný názor, od ctěných soudců, kteří vytvořili judikaturu v této věci, protože dle mého názoru nejsou pojmy „úřední licence“ a „úřední účel“ totožné. Pojem úřední licence je pojem zejména z autorského zákona a týká se ochrany autorských práv a práv příbuzných, resp. možnostech použití takového díla, kdy pod úřední licencí je možno použít dílo autora nebo výkonného umělce k úředním účelům. Tedy pod pojem „úřední účel na základě zákona“, tak je v současnosti definován v § 12 odst. 2 občanského zákoníku, jsou myšleny všechny zákonné účely, ve kterých může být konkrétní záznamy použity, protože zákonodárce zcela logicky nemohl předjímat všechny možné případy využití takových zaznamenaných projevů osobní povahy v oblasti práva veřejného i soukromého.

V našem případ jde tedy o účel provedení důkazů jak před správními orgány, tak též i před soudy, ale samozřejmě i v rozhodčím řízení apod. Takto získaný důkaz, například videonahrávkou, pokud je svědkem předložený jako důkaz svého tvrzení nebo jako samostatný důkaz, je nahrávkou použitou pro úřední účely na základě zákona. Konkrétně v řízeních před správními orgány jde o provedení dokazování dle správního řádu - ust. § 51 „K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy“. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek), což je právě shora zmíněným úředním účelem na základě zákona (účel dokazování) a fakticky uskutečněné provedením důkazu ohledáním dle § 54 pod kterým se rekognice obvykle provádí.

Patrik Šebesta