Minimalismus vs. detailní krajinomalba
Minimalismus prožívá renesanci nejen v architektuře, ale i v soudcovské rozhodování. Jde totiž o „-ismus“, který je dostatečně sexy a navíc srozumitelný celému soudcovskému stavu (na rozdíl např. od směru „law&economics“, jenž vyžaduje slušné znalosti ekonomie). Definice minimalismu je totiž prostá a potěší i zdravý rozum – „neřešit víc otázek, než je pro výsledek projednávané věci nezbytně nutné“. Navíc jde o neutrální metodu (nikoliv o teorii výkladu právních předpisů), která nediktuje určitý výsledek.
Účelem tohoto postu je upozornit na plusy a mínusy minimalismu. Nejdřív k těm plusům. Cass Sunstein, jeden z velkých proponentů minimalismu za velkou louží, ve své knize One Case at a Time: Judicial Minimalism on the Supreme Court, uvádí tyto: (1) vyvarování se chyb a zmenšení škodlivých důsledků těchto chyb; (2) šetří to čas soudců a ulehčuje to nalezení shody; (3) je to demokratičtější, neboť minimalistické rozhodnutí zvětšuje prostor pro následnou debatu, podporuje hledání nových řešení, o kterých se dříve třeba ani nevědělo, a zapojuje do rozhodovacího procesu ostatní složky moci (které nemají tolik svázané ruce jako u „všeobjímajícího“ rozsudku).
V této souvislosti je zajímavé, že Sunstein považuje za definiční znak minimalistického rozhodnutí nejen narrowness (tj. důslednou omezenost výhradně na nezbytné otázky), ale i shallowness (tj. povrchnost – ale v nepejorativním slova smyslu). Narrowness spočívá v tom, že se soud zabývá pouze otázkami specifickými pro danou kauzu a nesnaží se vymyslet obecné pravidlo a narýsovat jeho aplikaci v budoucnu, zatímco shallowness v tom, že se soud snaží (pokud to jen jde) vyhnout teoretickým či obecným otázkám, které často rozdělují společnost (v USA typicky otázkám potratu, diskriminace, práva nosit zbraň a v poslední době i registrovaného partnerství).
Kritici Sunsteina vznesli proti minimalismu mj. tyto námitky: (1) negativní dopad na právní jistotu a předvídatelnost práva; (2) přesun nákladů rozhodnutí (decision costs) na ostatní subjekty, zejména pak na budoucí litiganty; (3) nedostatek empirických důkazů o výhodách minimalismu; (4) minimalismus je vhodný toliko pro nižší soudy, neboť úlohou nejvyšších soudů je právě poskytovat vodítko pro zákonodárce, nižší soudy a budoucí chování fyzických a právnických osob; (5) argumenty pro minimalismus jsou veskrze pragmatické, např. ulehčení práce soudců; (6) minimalismus produkuje spekulace, které následně produkují větší množství chyb než „neminimalistické“ rozhodnutí (viz zde, zde a zde; replika Sunsteina zde).
Minimalismus má i další mouchy. Abychom poznali minimalistické rozhodnutí, musíme totiž znát i „maximalističtější“ varianty, což jde při absenci separátních stanovisek u většiny českých soudů někdy dost těžko. Rozhodnutí mohou být navíc narrow but not shallow nebo shallow but not narrow. A aby toho nebylo málo, pohled různých jedinců se může lišit. To se naplno ukázalo v diskusi k nedávnému postu týkajícímu se kauzy Dělnické strany. Některým komentátorům se nelíbilo, že toho NSS řekl příliš moc, jiným, že toho řekl příliš málo (a hnidopiši poukázali i na to, že něco řekl až příliš mockrát) – a to i přesto, že rozsudek ve věci Dělnické strany lze stěží považovat za minimalistický.
Jednou z oblastí, kde je minimalismus obzvláště nebezpečný, je „kutání nových judikatorních štol“. Ve Spojených státech jako příklad z nedávné doby poslouží kauza Heller [District of Columbia v. Heller 128 S. Ct. 2783 (2008)]. Ve věci Heller Nejvyšší soud USA vykutal z Druhého dodatku k Ústavě USA individuální základní právo vlastnit pistoli (a potenciálně i jiné střelné zbraně) na obranu svého domova. Z tohoto práva mj. plyne (potenciální) protiústavnost řady zákonů omezujících vlastnictví střelných zbraní. Toho si byl dobře vědom i autor většinového stanoviska Antonin Scalia (intelektuální vůdce konzervativního křídla), a proto do rozsudku zakomponoval i demonstrativní výčet zákonů omezujících vlastnictví střelných zbraní, které jsou v souladu s Ústavou USA – např. zákony omezující vlastnictví zbraní trestaných osob a duševně nemocných, zákazy nosit zbraň ve školách či na úřadech, a zákony stanovící podmínky pro prodej zbraní [554 U.S. ____ (2008), page 57]. Ani tento odstaveček ho ale neuchránil od nečekaně ostré kritiky z pera prominentních konzervativních soudců působících na nižších soudech – Richarda Posnera či Harvie Wilkinsona III – mj. z důvodu „přílišného minimalismu“. Když už totiž Nejvyšší soud právo vlastnit zbraň vykutal, měl podle nich vymezit jeho rozsah daleko přesněji. V opačném případě „pistolnická litigace“ zavalí federální soudy a vyjasnění kontur práva vlastnit střelnou zbraň bude trvat léta, ne-li dekády.
V českých luzích a hájích může obdobné otázky vyvolat například nedávný rozsudek NSS ze dne ze dne 7. 1. 2009, čj. 2 Ao 3/2008-100 (dále jen „Kauza Dopravní značky“). NSS ve zkratce dospěl k závěru, že stanovení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích (provedené způsobem, zakládajícím pro účastníky provozu odlišné povinnosti, než by měli podle obecné zákonné úpravy provozu na pozemních komunikacích) představuje opatření obecné povahy. Jinými slovy, pokud podnikáte v kamionové přepravě a místní městský úřad Vám „na truc“ umístí na příjezdovou cestu značku „zákaz vjezdu vozidel s hmotností nad 6 tun“, tak se můžete bránit. Opět se jedná o průlom v dosavadní praxi. Opět se o konturách přezkumu umístění dopravních značek z rozsudku moc nedozvíme. Zatím se můžeme jen ptát: Kdo bude aktivně legitimován? Každý, kdo jednou projede obcí? Nebo jen ten subjekt, který má v daném lokalitě bydliště (trvalé či přechodné?), místo podnikání či sídlo? Které dopravní značky lze napadnout? Jaká bude intenzita přezkumu? Každopádně lze očekávat hojnou litigaci a možná i několik let nejistoty.
V obou výše uvedených případech je klíčová otázka, kolik toho měly soudy říct. To je pochopitelně sporné (a subjektivní). Obě kauzy tak slouží pouze jako ilustrativní příklad možných negativních důsledků minimalismu, nikoliv jako kritika těchto rozhodnutí co do merita věci („detailní krajinomalba“ má totiž rovněž svoje mouchy; o tom ale někdy jindy).
Lze tedy shrnout, že „méně je více“ vždy neplatí a minimalismus nemusí být nutně ta nejlepší cesta. A pokud Vám někdo tvrdí opak, mějte se na pozoru – ostatně jako u všech jiných -ismů. V některých případech – zejména při kutání nových judikatorních štol – totiž minimalismus může nadělat víc škody než užitku. Na druhé straně minimalismus nemusí být projevem žádné soudcovské filozofie, ale prostě nevyhnutelnost. Tak je tomu například v ČR, kde soudům vzhledem k množství věcí a absenci filtračních mechanismů nezbývá nic jiného. Jindy je pak minimalismus (vy-/zne-)užíván jako mantra sloužící k jiným účelům. Za všechny případy postačí zmínit, jak se nynější předseda Nejvyššího soudu USA při konfirmačním procesu kasal, že minimalismus použije jako prostředek k hledání většího konsensu mezi soudci Nejvyššího soudu, což následně povede k většímu počtu jednomyslných rozhodnutí (dnes již víme, že opak se stal pravdou). V nejhorších případech pak minimalismus může sloužit dokonce jako zástěrka pro lenost, šlendrián, či váhavost.
A pokud by se snad někdo chtěl pokusit prokázat minimalismus empiricky, vodítko, kudy se vydat, nalezne zde.
Účelem tohoto postu je upozornit na plusy a mínusy minimalismu. Nejdřív k těm plusům. Cass Sunstein, jeden z velkých proponentů minimalismu za velkou louží, ve své knize One Case at a Time: Judicial Minimalism on the Supreme Court, uvádí tyto: (1) vyvarování se chyb a zmenšení škodlivých důsledků těchto chyb; (2) šetří to čas soudců a ulehčuje to nalezení shody; (3) je to demokratičtější, neboť minimalistické rozhodnutí zvětšuje prostor pro následnou debatu, podporuje hledání nových řešení, o kterých se dříve třeba ani nevědělo, a zapojuje do rozhodovacího procesu ostatní složky moci (které nemají tolik svázané ruce jako u „všeobjímajícího“ rozsudku).
V této souvislosti je zajímavé, že Sunstein považuje za definiční znak minimalistického rozhodnutí nejen narrowness (tj. důslednou omezenost výhradně na nezbytné otázky), ale i shallowness (tj. povrchnost – ale v nepejorativním slova smyslu). Narrowness spočívá v tom, že se soud zabývá pouze otázkami specifickými pro danou kauzu a nesnaží se vymyslet obecné pravidlo a narýsovat jeho aplikaci v budoucnu, zatímco shallowness v tom, že se soud snaží (pokud to jen jde) vyhnout teoretickým či obecným otázkám, které často rozdělují společnost (v USA typicky otázkám potratu, diskriminace, práva nosit zbraň a v poslední době i registrovaného partnerství).
Kritici Sunsteina vznesli proti minimalismu mj. tyto námitky: (1) negativní dopad na právní jistotu a předvídatelnost práva; (2) přesun nákladů rozhodnutí (decision costs) na ostatní subjekty, zejména pak na budoucí litiganty; (3) nedostatek empirických důkazů o výhodách minimalismu; (4) minimalismus je vhodný toliko pro nižší soudy, neboť úlohou nejvyšších soudů je právě poskytovat vodítko pro zákonodárce, nižší soudy a budoucí chování fyzických a právnických osob; (5) argumenty pro minimalismus jsou veskrze pragmatické, např. ulehčení práce soudců; (6) minimalismus produkuje spekulace, které následně produkují větší množství chyb než „neminimalistické“ rozhodnutí (viz zde, zde a zde; replika Sunsteina zde).
Minimalismus má i další mouchy. Abychom poznali minimalistické rozhodnutí, musíme totiž znát i „maximalističtější“ varianty, což jde při absenci separátních stanovisek u většiny českých soudů někdy dost těžko. Rozhodnutí mohou být navíc narrow but not shallow nebo shallow but not narrow. A aby toho nebylo málo, pohled různých jedinců se může lišit. To se naplno ukázalo v diskusi k nedávnému postu týkajícímu se kauzy Dělnické strany. Některým komentátorům se nelíbilo, že toho NSS řekl příliš moc, jiným, že toho řekl příliš málo (a hnidopiši poukázali i na to, že něco řekl až příliš mockrát) – a to i přesto, že rozsudek ve věci Dělnické strany lze stěží považovat za minimalistický.
Jednou z oblastí, kde je minimalismus obzvláště nebezpečný, je „kutání nových judikatorních štol“. Ve Spojených státech jako příklad z nedávné doby poslouží kauza Heller [District of Columbia v. Heller 128 S. Ct. 2783 (2008)]. Ve věci Heller Nejvyšší soud USA vykutal z Druhého dodatku k Ústavě USA individuální základní právo vlastnit pistoli (a potenciálně i jiné střelné zbraně) na obranu svého domova. Z tohoto práva mj. plyne (potenciální) protiústavnost řady zákonů omezujících vlastnictví střelných zbraní. Toho si byl dobře vědom i autor většinového stanoviska Antonin Scalia (intelektuální vůdce konzervativního křídla), a proto do rozsudku zakomponoval i demonstrativní výčet zákonů omezujících vlastnictví střelných zbraní, které jsou v souladu s Ústavou USA – např. zákony omezující vlastnictví zbraní trestaných osob a duševně nemocných, zákazy nosit zbraň ve školách či na úřadech, a zákony stanovící podmínky pro prodej zbraní [554 U.S. ____ (2008), page 57]. Ani tento odstaveček ho ale neuchránil od nečekaně ostré kritiky z pera prominentních konzervativních soudců působících na nižších soudech – Richarda Posnera či Harvie Wilkinsona III – mj. z důvodu „přílišného minimalismu“. Když už totiž Nejvyšší soud právo vlastnit zbraň vykutal, měl podle nich vymezit jeho rozsah daleko přesněji. V opačném případě „pistolnická litigace“ zavalí federální soudy a vyjasnění kontur práva vlastnit střelnou zbraň bude trvat léta, ne-li dekády.
V českých luzích a hájích může obdobné otázky vyvolat například nedávný rozsudek NSS ze dne ze dne 7. 1. 2009, čj. 2 Ao 3/2008-100 (dále jen „Kauza Dopravní značky“). NSS ve zkratce dospěl k závěru, že stanovení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích (provedené způsobem, zakládajícím pro účastníky provozu odlišné povinnosti, než by měli podle obecné zákonné úpravy provozu na pozemních komunikacích) představuje opatření obecné povahy. Jinými slovy, pokud podnikáte v kamionové přepravě a místní městský úřad Vám „na truc“ umístí na příjezdovou cestu značku „zákaz vjezdu vozidel s hmotností nad 6 tun“, tak se můžete bránit. Opět se jedná o průlom v dosavadní praxi. Opět se o konturách přezkumu umístění dopravních značek z rozsudku moc nedozvíme. Zatím se můžeme jen ptát: Kdo bude aktivně legitimován? Každý, kdo jednou projede obcí? Nebo jen ten subjekt, který má v daném lokalitě bydliště (trvalé či přechodné?), místo podnikání či sídlo? Které dopravní značky lze napadnout? Jaká bude intenzita přezkumu? Každopádně lze očekávat hojnou litigaci a možná i několik let nejistoty.
V obou výše uvedených případech je klíčová otázka, kolik toho měly soudy říct. To je pochopitelně sporné (a subjektivní). Obě kauzy tak slouží pouze jako ilustrativní příklad možných negativních důsledků minimalismu, nikoliv jako kritika těchto rozhodnutí co do merita věci („detailní krajinomalba“ má totiž rovněž svoje mouchy; o tom ale někdy jindy).
Lze tedy shrnout, že „méně je více“ vždy neplatí a minimalismus nemusí být nutně ta nejlepší cesta. A pokud Vám někdo tvrdí opak, mějte se na pozoru – ostatně jako u všech jiných -ismů. V některých případech – zejména při kutání nových judikatorních štol – totiž minimalismus může nadělat víc škody než užitku. Na druhé straně minimalismus nemusí být projevem žádné soudcovské filozofie, ale prostě nevyhnutelnost. Tak je tomu například v ČR, kde soudům vzhledem k množství věcí a absenci filtračních mechanismů nezbývá nic jiného. Jindy je pak minimalismus (vy-/zne-)užíván jako mantra sloužící k jiným účelům. Za všechny případy postačí zmínit, jak se nynější předseda Nejvyššího soudu USA při konfirmačním procesu kasal, že minimalismus použije jako prostředek k hledání většího konsensu mezi soudci Nejvyššího soudu, což následně povede k většímu počtu jednomyslných rozhodnutí (dnes již víme, že opak se stal pravdou). V nejhorších případech pak minimalismus může sloužit dokonce jako zástěrka pro lenost, šlendrián, či váhavost.
A pokud by se snad někdo chtěl pokusit prokázat minimalismus empiricky, vodítko, kudy se vydat, nalezne zde.
33 komentářů:
Pěkný post. Je zajímavé, nakolik maximalisticky se lze o minimalismu rozepsat:o)
To, že méně bývá více, může u rozsudků platit v sériové výrobě (čtivost, srozumitelnost, přezkoumatelnost). V hard cases ("kutání nových judikatorních štol") by však IMHO měla být právní argumentace "vyčerpávající", včetně případných právně-filozofických myšlenek či protiargumentace. Tam se to pod 10 stran stlačit nepodaří.
Má osobní zkušenost: nezdařený potrat 20 stran, záměna dětí 40 stran, jinak obvykle kolem těch 5. Naprostý rekord jsem viděl v trestu (140 stran). Faktem ale je, že 90% obsahu tvořil skutek.
140 stran? Průměr. Jen obžaloba v kause Kožený & Vostrý má 411 stran.
svatá pravda, verdikt v kauze H-system jsem si nesl ve dvou taškách - kolem dvou tisíc stránek.... obžaloba Berkův gang či Evropské fondy - také víc než 400 stran
a pak z toho má novinář udělat srozumitelný a všeosvětlující text ne delší než 3000 znaků, uáááá
Marek Pokorný
Ad předchozí komentátoři
Minimalismus, jak ho chápe Sunstein, se netýká problému délky soudních rozhodnutí. Je to pragmatický přístup k právní argumentaci. Máme v konkrétním případě zúžit obor právní úvahy pouze na praktické otázky tohoto případu. Takto obejdeme principiální (hlubší, dalekosáhlejší) neshody mezi sebou.
Ad předchozí komentátoři:
Souhlasím s TS, že délka soudních rozhodnutí není relevantním kritériem, a dodávám, že pro Sunsteina jím není ani členění hard case/seriová výroba. Ba naopak, i u hard cases je vhodné se (ve většině případů) držet minimalismu - Sunstein staví tuto argumentaci na teorii "incompletely theorized agreements".
Dobrý post. Sám mám zkušenosti z obou pólů.
1) Kdy je minimalismus vhodný - když chytnete kverulanta. Neříkejte mu víc, než musíte. V okamžiku, kdy začnete zvažovat ústavnost jeho problému a shledáte, že porušena nebyla, tak ho tím navedete na ústavní stížnost. Čím méně řeknete, tím méně se vám toho vrátí.
2) Kdy je minimalismus velmi nevhodný - když rozhodujete na základě skutečnosti, která má jistý formální charakter a kterou utnete věc už v počátku (neplatnost, legitimace, promlčení). Riskujete totiž soudní pingpong - čím méně řeknete, tím víc se vám toho vrátí.
Nesprávně:
OS: Smlouva je neplatná, žaloba se zamítá.
KS: Smlouva je platná, zrušuju, projednej.
OS: Smlouva je platná, ale výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, zamítá se.
KS: Není, zrušuje se, projednej.
Atd...
Správně:
OS: Smlouva je neplatná. I kdyby byly platná, výkon práva by byl v rozporu s DM. Atd. (podle toho, co vyšlo najevo, nemá provádět víc důkazů, než je třeba, ale mohou být např. již v listinách).
KS: Není neplatná, není v rozporu, projednej, rozhodni...
1) Abych zlomyslně parafrázoval Tomáše Sobka -
Máme v konkrétním případě zúžit obor právní úvahy pouze na praktické otázky tohoto případu. Takto obejdeme případ.
To je asi nejčastější případ nešťatsného užití minimalismu v praxi. Pokud se věnuje dostatečná pozornost otázkám zastoupení, soudního poplatku, příslušnosti, naléhavého právního zájmu atd., to by pak bylo, aby se nenašlo něco, co zabrání tomu, abychom případ řešili.
2) Druhý případ popisuje Martin Bílý - když si soud druhého stupně "schovává" výhrady a důvody pro zrušení, a po uplatnění jednoho vítězně vytáhne další v dalším přezkumu, o kterém věděl od počátku. Dosáhne tím opakovaného zrušení, což je pro účastníky i pro systém katastrofa.
Osobně soudím, že nám žádný opačný extrém vůbec nehrozí. Nenapadá mne český příklad, kdy by soud řekl "příliš mnoho".
Každý ale může asi zavalit příklady, kdy soud řekl příliš málo.
Ba dokonce - neřekl skoro nic.
Předchozí komentáře byly smazány, poněvadž se netýkaly tématu postu a zároveň urážely jednoho z přispěvatelů JP. Obdobně bude naloženo i s dalšími obdobnými komentáři.
Blíže k podmínkám komentování na JP viz zde.
VJC: nebo si je schovává ten prvostupňový - když si nejsem jist, tak je vhodné odvolačce naznačit, kudy se mé úvahy budou po případném zrušení ubírat. To by pak odvolačka musela být s prominutím "vůl", aby si přečetla obíčko první hlavy a i když by věděla, že s ním nesouhlasí, zrušila rozhodnutí, nechala ji tak nově rozhodnout a pak jí to zase zrušila...
Martin Bílý:
To se skutečně děje taky, a myslím, že je to zrovna dobrý důvod pro obiter dictum, typicky u zamítavých rozsudků.
Žaloba se zamítá pro X, a taky pro Y, a v případě, kdyby Q, tak by se stejně zamítla pro Z.
Nad čímž někdy kritici kroutí hlavou, že to není minimalistické a je to nadbytečné. V prvním kole se to možná nadbytečné zdá, ale v dalším vývoji - třeba i v dodatečně jinak podané žalobě - to může ušetřit čas.
Já bych to podporoval.
Souhlasím s VJC, dělám to taky. Takové to "i pokud by hypoteticky/teoreticky soud přistoupil na závěr opačný, pak ..." (s následnými dalšími důvody pro zamítnutí žaloby) je nepochybně účelným postupem soudu, který může zabránit dalšímu ping-pongu s odvolačkou.
Jinak je škoda, že původní debata o rekordních délkách rozsudků ustala. Uznávám, že debata o tom, "kdo viděl delší", někomu mohla připomínat diskuze rybářů či klábosení kamarádek u kafíčka. Osobně by mě ale fakticky zajímalo, jaký je nejdelší rozsudek České republiky.
Zdá se, že Michal chce napsat nejdelší rozsudek. ... Aby si ženy u kafíčka měly o čem povídat. :)
Daliborem Jandou české justice se asi nestanu, těch cca 2.000 stran se zdá k nepřekonání:o)
Už 40 stran je čtením na dlouhé zimní večery a číst 2.000 stran je "zábava" na týdny dopředu ...
M.R.
Do této podivné disciplíny mohu přispět jenom podobnými výsledky, jako vy - nejdelší rozsudky byly 38 stran, 19 a 21; nedávno jsem měl v ruce cizí třicetistránkový; a to všechno jsou výjimečně dlouhé věci, v drtivé většině případů se vejdu do těch deseti stran, požadovaných někým ze zdejších komentátorů.
Deset stran přeroste buď hard case, nebo příliš komplikovaný skutek; nebo obojí.
Mám dojem, že obecně jsou výsledky v civilu dost podobné; větší rozsudky bývají kolem vypořádání SJM, stavebních sporů nebo náhrad škody, co se tak pamatuji.
Proti trestu jsme samozřejmě břídilové; ale i trestní rozsudek bude do deseti stran v drtivé většině případů; to rakovinné bujení mají na svědomí skupinové věci a hodně skutků či útoků. Mohu zjistit, jak dlouhý byl rozsudek v cause Berdychův gang, který se pyšní řadou rekordů.
Rozhodnutí vyšších instancí je obvykle kratší, než dlouhý rozsudek; nemusí probírat to, co není napadeno, nebo co je jasné.
Z pohedu praktického si dovolím uvést, že je mimořádně nevítáno, když si soud v odůvodnění pustí Word na špacír ohledně různých témat, aniž by účastníkům ráčil předem sděliti, že tak učiní, což účastníkům znemožní se k těmto otázkám též vysloviti. Nezřídka se pak stává, že se některý (či všichni) účastníci cítí poškozeni, neb zastávají názor, že kdyby se k věci byli vyjádřili, soud by jistě takto hloupě neuvažoval.
Obzvláště markantní je to u případů, které se rozpadají na řadu samostatných soudních řízeních, v nichž tímto způsobem soudce z kauzy A nezávazně teoretizuje o skutečnostech majících vazbu ke kauze B, čímž staví soudce v kauza B do blbé pozice, neb ten se tím buď bude řídiť - jsa poňoukán procesní stranou - nebo bude muset napsat, že kolega A jest hlupák.
Sečteno a podtrženo - jako advokátu je mi v zásadě jedno, jak široce soud věc pojme, pokud mi to ale sdělí.
A ne jak VSO dneska, kde jsem říkal A, nepřítel B a soud pak v odůvodnění svého překvapivého rozhodnutí F.
omlouvám se za matení. Tak jsem si to ověřil - rozsudek kauzy H-system má "jen" 887 stran.
Marek Pokorný
Bydliště je z podstaty věci trvalé, cf. rozhodnutí Boh. admin. 160/1919, Boh. admin. 173/19 (4222/19), Boh. admin. 216/19, Boh. admin. 198/1919, Boh. admin. 474/20, Boh. fin. 7015/34 (4466/32), R 3/79 (stanovisko Cpj 160/1976) a nález ústavního soudu č. 29/1996 Sb., včetně legální definice z § 66 zákona č. 111/1895 ř. z., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma) a § 252 zákona č. 76/1927 o přídavkových daních: „Bydliště podle tohoto zákona má fysická osoba tam, kde má byt za okolností, z nichž lze souditi na úmysl se v místě trvale zdržovati.“ Z toho jasně vyplývá, že definičními znaky bydliště je pobyt (corpus domicilandi) a úmysl se trvale někde zdržovat (animus domicilandi). Přechodný pobyt byl jako pozůstatek kommunismu po zásluze zrušen. (Quasidomicil je mimořádné bydliště.)
ad Dan Dvoracek. To je podle mého názoru způsobeno tím, že tady nefunguje pre-trial. Kdyby fungoval, tak by se hlavní líčení mohlo soustředit jen na dokazování, což je jeho účel.
GP - Ano, v zásadě ano. Je to ale způsobeno též přesvědčením mnoha soudců, že soudí za přítomnosti státního notáře a zástupců sazky a že čím větší překvapení bude to, co řeknou na konci, tím lepší efekt.
S tím je potřeba bojovat. Již dnes máme v OSŘ jasné poučovací povinnosti, které tomuto brání, potíž je, že soudy na ně kašlou, a to zejména soudy odvolací.
Je třeba vychovávat soudce k tomu, aby za řízení trvale sdělovali stranám, jak to vidí.
Dan Dvořáček:
To je slovo do pranice. Poučovací povinnost rozhodně nesahá k otázce "jak to soudce vidí", a pokud se na tuhle velmi strmou dráhu vydá, čeká ho obvykle řada stížností až kárné řízení. Takže není divu, že se tam nikdo nehrne.
Chápu požadavek stran "vědět, co mohou čekat", ale na druhé straně také stojí striktní požadavek "ničím žádné straně nepomáhat", což je nevyhnutelně i jakákoli informace o tom, jak soud rozhodne.
Takže tato dvě přání jsou v přímém rozporu a ideální řešení neexistuje.
Zákon sáhl k určitému kompromisu vyjmenováním toho, co sděleno být musí. Víc bych si od toho nesliboval.
Pokud tvrdíte, že soudní řízení je nepředvídatelné, pak máte pravdu (kdo nestál na straně účastníka, nikdy nepochopí). Co s tím, to je méně jasné.
Podle mne je to jasné zcela. Hlavní důraz by měl být na pre-trial, kde by soudce stranám bez veřejnosti jasně řekl, že pokud dokážou to, rozhodne takto, pokud dokážou ono, rozhodne onakhle.
VJC: Omlouvám se za stručné a tedy méně přesné vyjadřování. Domnívám se, že současná poučovací povinnost dle osř by i stačila (nedostatečně tvrdíš, nedostatečně dokazuješ, hmotněprávně to vidím jinak než ty). Problém je, že soudy na to kašlou. Místo toho do zblbnutí poučujou o koncentraci, což je na nic, to známe.
Až příliš často je písemné odůvodnění rozsudku to první místo, kde se dozvim, že dle názoru soudu jsem měl tvrdit a dokazovat ještě skutečnosti A, B a C. To se podle mě nikdy nesmí stát. Účastník, který prohraje na nedostatečná tvrzení nebo na důkazní břemeno, to musí vědět vždy před vynesením rozudku.
Když tohle udělá odvolačka (časté), tak už to nejde opravit a je to v kelu. Občas se toho poučení snažím domáhat, na což MS PHA zase rád reaguje tím, že si snad myslím že je soud pitomý.
Podle mě má pravdu GP - v první fázi ujasnit právní povahu sporu, určit sporné skutečnosti, rámcově definovat, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro vyhovění žalobě.
Soudcům se do toho nechce nikoli proto, že by to byla pomoc jedné straně, ale proto, že je to mnohem namáhavější. Arbitři s tím problém nemají.
Tady bych si s DD dovolil souhlasit. Třeba mou oblíbenou parketou jsou náklady řízení a v nich je velmi časté, že o nich soud rozhodne, aniž by účastníkům řekl jak a proč dopředu. Co je to za pořádek? Žalobce vyhraje ve sporu a žalovanému soud náhradu neuloží, protože je nezaměstnaný, žije z podpory a je hrozný chudák. A přijde odvolání, že dotyčný žije z podpory, ale k tomu vesele melouchaří, čehož důsledkem je i rodinný dům, který má ve vlastnictví. A že by to žalobce soudu řekl už na okrese, kdyby mu okres před vyhlášením byť jen naznačil, že se hodlá odchýlit od zásady úspěchu ve věci.
Soud by měl podle mě poučit tak, že si například myslí, že žalobce svá tvrzení prokázal dostatečně, že jim věří, naopak žalovaný své tvrzení o uzavření smlouvy v tísni nijak neprokázal, takže mu zkrátka uvěřit nemůže, a pokud nenavrhne nějaký důkaz (svědky, listiny), který by to prokázal, že je žaloba na vyhovění. Ale že náklady žalobci nepřizná, protože má za prokázáno, že žalovaný je v hmotné nouzi.
V tuhle chvíli má žalovaný poslední možnost s tím něco dělat a žalobce zase korigovat mínění soudu o chudobě žalovaného. Co je na tom na karase? Kde je v tom porušená nestrannost? Vždyť to samé si vyslechnou za 20 minut z rozsudku. A porušení rovnosti stran přece není vyhovění jedné straně...
DD a VJC:
Svět kolize několika procesních principů (předvídatelnost rozhodnutí vs. zákaz právní pomoci jedné straně a zákaz prejudikace) staví soudce do zčásti schizofrenní situace. Aby ale rozhodnutí nebylo pro zúčastněné skutečným šokem (výhrou či prohrou v loterii), osobně nemám s jistým naznačováním toho, kam se mé úvahy ubírají, potíže (§§ 99, 118a o.s.ř.). Problém IMHO nezní, zda naznačovat, ale jak moc, aby se to nerovnalo právní pomoci ve sporu a prejudikaci.
Na druhou stranu v § 118a odst. 2 (poučení o jiném právním názoru) se už zákon ve snaze ulehčit odvolačce blíží porušení těchto zákazů. Takto jsem poučoval jen párkrát a příliš nestranně jsem si tedy nepřipadal.
Obecně je nejvýstižnější asi tato myšlenka DD:
"Účastník, který prohraje na nedostatečná tvrzení nebo na důkazní břemeno, to musí vědět vždy před vynesením rozsudku."
Tu podepisuji.
Typicky se tento problém manifestuje v otázce formulace omluvy. Specialistkou je jistá soudkyně MS-P, která pravidelně zamítá žaloby na tom, že omluva je nepřiléhává. Právě očekávám další kousek z její dílny a chystám si vybrané jedovatosti na thema poučovací povinnosti a § 118a OSŘ, přičemž dodám cosi i o tom, že ač to paní soudkyni možná nikdo neřekl, účastníci nebyli zřízeni pro soud, ale naopak.
Ad GP:
Pre-trial tady dělá snad jedině soudce Šebek u KS-PM, a osobně jsem z něj měl pocit poměrně zmařeného času. Příští týden jedeme do Plzně na další, ve skutkově neporovnatelně složitější věci, tak uvidíme, zda změním názor.
Ano, tak s těmi náklady to je veliké peklo. Dostat 150ku aniž bych měl možnost se jí byť jen slovem bránit je velmi nepříjemné, zejména za situace, kdy ji nelze nijak zvlášť rozumě očekávat, například i proto, že se jí nepřítel vůbec nedomáhá. Náklady přitom zčasta dosahují velmi značných výšin a rozhonutí o nich může být citelnější než rozhodnutí o meritu.
I jeden místní soudce mi to tuhle provedl, tak čekám, co odvolačka :)
Pre-trial (přípravu jednání) ve formálním slova smyslu nedělám a ani po novele dělat asi nebudu, pokládám to za ztrátu času a nevidím v tom žádné velké výhody. Když už se jednou sejít, tak rovnou na prvním jednání, úvodem vždy pokus o smír včetně poučení a když to nevyjde, tak jednání samotné, koncentrace a pokud možno rozsudek. Faktem ale je, že svědky k tomu z procesně-ekonomických důvodů většinou nevolám, takže jsou-li navrženi svědci a nedojde-li ke smíru, první jednání rozsudkem nekončí. Někteří kolegové uvažují jinak, někdo provede příprav jednání hned několik a jednání nařídí až pak.
Pokud nezvete svědky, tak je to de facto pre-trial.
Nepředvolat svědky je plýtváním časem účastníků, je-li nemožnost smíru z předprocesní korespondence zřejmá.
GP:
Není. Jiné důkazy se u prvního jednání provedou, s čímž by u pouhé přípravy byl či alespoň mohl být problém (§ 122 odst. 1 o.s.ř.).
TP:
Mám poměrně vysoké procento smírů, dohoda není vyloučena nikdy. I lidé, kteří jsou v písemném styku velmi zarputilí, se u soudu s jeho pomocí a s dobrodiním školení dle § 99 o.s.ř. dokážou dohodnout překvapivě často.
DD: to je jen předpeklí, peklo jsou náklady u odvolačky. Rozhoduje se bez jednání a druhé straně není třeba doručovat. Což je v pořádku u potvrzení, ale představte si to u změny. Když se to nedělá citlivě, tak druhá strana nejen netuší, JAK soud rozhodne, ale ani ŽE vůbec rozhoduje...
Ke stopadesátce:
"Ustanovení § 150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení přiznat či nepřiznat náhradu nákladů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (nález sp.zn. I. ÚS 257/05, www.nalus.cz). Ústavní soud také ve svých rozhodnutích (zejména pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06, www.nalus.cz) zaujal stanovisko, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku."
(podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1671/08, ze dne 05.11.2008)
Judikát hezký, takže jsem rád, že mi to ta Olomouc otočila, jak jsem právě zjistil :)
Okomentovat