Co opravdu hrozí novinářům (s douškou na konci)
Právě probíhající diskuse o zpřísnění postihu za neoprávněné nakládání s osobními údaji, získanými v rámci trestního řízení (především odposlechů), se podle mého názoru chybně zaměřuje pouze na novelu trestního zákona.
Jak na svém blogu na Aktuálně.cz píše advokát Tomáš Sokol, novela trestního zákona ve skutečnosti spíše zpřísňuje podmínky, za nichž lze novináře a jiné osoby postihovat. Zveřejněním totiž musí být způsobena "vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají". Pokud tedy novináři uveřejní přiměřeným způsobem informace o korupčním jednání některého politika (které získali třeba i od vyšetřujících policistů), zřejmě do jeho práv ani oprávněných zájmů nezasáhnou.
Problém je myslím skryt jinde.
Ne soud, ale Igor Němec
Nově se totiž také zavádí možnost postihu v rámci správního řízení na základě zákona na ochranu osobních údajů. Podle něj kdokoliv může za neoprávněné zveřejnění dostat pokutu až ve výši jednoho milionu korun. Pokud tak učiní prostřednictvím médií, milionů může být až pět a stejně může být postihnuto i dotyčné médium. V čem je problém?
Za prvé, o tom, že by takovým zveřejněním musela být způsobena vážná újma na osobnostních právech jiného, není v tomto zákoně ani slovo. Co je rovněž překvapivé: sankce pro osoby, které mají nakládaní s osobními údaji v popisu práce a mají i odpovídající povinnosti (například správci databází), jsou nižší anebo stejné.
Za druhé, o udělení pokuty rozhoduje Úřad pro ochranu osobních údajů, tedy státní úřad, jejž politici mohou kontrolovat daleko snáze než soudy.
Samozřejmě, proti jeho rozhodnutí lze podat správní žalobu. Ta však nemá odkladný účinek - pokud jej nepřizná soud, což dopředu není stoprocentně jisté nikdy. (Je pravda, že v roce 2003 přihlédl Nejvyšší správní soud k tomu, že by okamžitý výkon pokuty ve výši 250 tisíc mohl "postihnout ekonomickou soběstačnost rodiny potrestaného s dlouhodobými nebo i trvalými důsledky", a odkladný účinek přiznal).
Přiměřeně, prosím...
Aby bylo jasno: s trestáním novinářů i policistů za protiprávní zveřejňování odposlechů (a jiných materiálů získaných v rámci výkonu veřejné správy) souhlasím. Přiznávám, při poslechu legendárního "Ivánku, kamaráde" jsem se výborně bavil. Ovšem s trochou studu. Nikdo totiž nemá právo zneužívat soukromí jiných k obveselení veřejnosti.
Co diskusi trochu chybí, je pojem přiměřenosti jednání, nebo - jak právníci někdy říkají - princip proporcionality. A to na obou stranách.
Novináři by měli mnohem více přemýšlet, zda je k podání důležité informace veřejnosti skutečně třeba reprodukovat texty odposlechů. Úvaha o tom, zda to je ve "veřejném zájmu", kterou se novináři tak rádi zaklínají, nestačí. Proporcionalita předpokládá další myšlenkový krok: není možné daný veřejný zájem naplnit jinak, aniž bychom nepřiměřeně narušili soukromí jiného? Zveřejnit přepis odposlechu je jednodušší. Málokdy však nevyhnutelné.
...a to platí pro obě strany
Na druhou stranu, kdo brojí proti této novele, ještě nutně nemusí hájit právo novinářského stavu na to, aby si dělal, co chce.
Pokud má novela hájit osobnostní práva odposlouchávaných, jde podle mého názoru daleko za rámec, který je k dosažení tohoto cíle potřeba. Problém však tkví nikoliv v trestním zákoně, ale v poněkud méně nápadném zákonu o ochraně osobních údajů.
Článek vyšel v dnešních Hospodářských novinách.
P.S.: Jak je patrné, nesouhlasím s Pavlem Molkem v příkrém hodnocení novely - pokud se týká trestního zákona. Celkem by mě ale zajímalo, zda ta nenápadná novela zákona o ochraně osobních údajů není ve skutečnosti tím, o co (některým) politikům jde. Přičemž by to byla z jejich strany celkem chytrá taktika: vyvolat "paniku" okolo ve skutečnosti neškodné novely TZ, pak ji honem uklidňovat - "vždyť přeci o nic nejde, právníci nám právě vysvětlili," a pak začít střílet takříkajíc ze zálohy...
Jak na svém blogu na Aktuálně.cz píše advokát Tomáš Sokol, novela trestního zákona ve skutečnosti spíše zpřísňuje podmínky, za nichž lze novináře a jiné osoby postihovat. Zveřejněním totiž musí být způsobena "vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají". Pokud tedy novináři uveřejní přiměřeným způsobem informace o korupčním jednání některého politika (které získali třeba i od vyšetřujících policistů), zřejmě do jeho práv ani oprávněných zájmů nezasáhnou.
Problém je myslím skryt jinde.
Ne soud, ale Igor Němec
Nově se totiž také zavádí možnost postihu v rámci správního řízení na základě zákona na ochranu osobních údajů. Podle něj kdokoliv může za neoprávněné zveřejnění dostat pokutu až ve výši jednoho milionu korun. Pokud tak učiní prostřednictvím médií, milionů může být až pět a stejně může být postihnuto i dotyčné médium. V čem je problém?
Za prvé, o tom, že by takovým zveřejněním musela být způsobena vážná újma na osobnostních právech jiného, není v tomto zákoně ani slovo. Co je rovněž překvapivé: sankce pro osoby, které mají nakládaní s osobními údaji v popisu práce a mají i odpovídající povinnosti (například správci databází), jsou nižší anebo stejné.
Za druhé, o udělení pokuty rozhoduje Úřad pro ochranu osobních údajů, tedy státní úřad, jejž politici mohou kontrolovat daleko snáze než soudy.
Samozřejmě, proti jeho rozhodnutí lze podat správní žalobu. Ta však nemá odkladný účinek - pokud jej nepřizná soud, což dopředu není stoprocentně jisté nikdy. (Je pravda, že v roce 2003 přihlédl Nejvyšší správní soud k tomu, že by okamžitý výkon pokuty ve výši 250 tisíc mohl "postihnout ekonomickou soběstačnost rodiny potrestaného s dlouhodobými nebo i trvalými důsledky", a odkladný účinek přiznal).
Přiměřeně, prosím...
Aby bylo jasno: s trestáním novinářů i policistů za protiprávní zveřejňování odposlechů (a jiných materiálů získaných v rámci výkonu veřejné správy) souhlasím. Přiznávám, při poslechu legendárního "Ivánku, kamaráde" jsem se výborně bavil. Ovšem s trochou studu. Nikdo totiž nemá právo zneužívat soukromí jiných k obveselení veřejnosti.
Co diskusi trochu chybí, je pojem přiměřenosti jednání, nebo - jak právníci někdy říkají - princip proporcionality. A to na obou stranách.
Novináři by měli mnohem více přemýšlet, zda je k podání důležité informace veřejnosti skutečně třeba reprodukovat texty odposlechů. Úvaha o tom, zda to je ve "veřejném zájmu", kterou se novináři tak rádi zaklínají, nestačí. Proporcionalita předpokládá další myšlenkový krok: není možné daný veřejný zájem naplnit jinak, aniž bychom nepřiměřeně narušili soukromí jiného? Zveřejnit přepis odposlechu je jednodušší. Málokdy však nevyhnutelné.
...a to platí pro obě strany
Na druhou stranu, kdo brojí proti této novele, ještě nutně nemusí hájit právo novinářského stavu na to, aby si dělal, co chce.
Pokud má novela hájit osobnostní práva odposlouchávaných, jde podle mého názoru daleko za rámec, který je k dosažení tohoto cíle potřeba. Problém však tkví nikoliv v trestním zákoně, ale v poněkud méně nápadném zákonu o ochraně osobních údajů.
Článek vyšel v dnešních Hospodářských novinách.
P.S.: Jak je patrné, nesouhlasím s Pavlem Molkem v příkrém hodnocení novely - pokud se týká trestního zákona. Celkem by mě ale zajímalo, zda ta nenápadná novela zákona o ochraně osobních údajů není ve skutečnosti tím, o co (některým) politikům jde. Přičemž by to byla z jejich strany celkem chytrá taktika: vyvolat "paniku" okolo ve skutečnosti neškodné novely TZ, pak ji honem uklidňovat - "vždyť přeci o nic nejde, právníci nám právě vysvětlili," a pak začít střílet takříkajíc ze zálohy...