Tučňáci a webkamery – pár poznámek k legitimní a nelegitimní transparentnosti soudnictví
Asi před rokem a půl jsme se s Janem M. Passerem a Hubertem Horákem vypravili na konferenci do Rotterdamu. Téma se týkalo soudnictví a sešla se zde opravdu zajímavá společnost, od profesionálního excentrika Uga Mattei přes generálního advokáta Miguela Madura až po tehdejšího předsedu francouzského Cour de Cassation Guye Caniveta. Právě nedávná návštěva posledně jmenovaného, nyní už člena francouzské Ústavní rady, v Brně, mi připomněla otázky, které ve mně hlodají od našeho holandského výletu a o které bych se na tomto věhlasném fóru nyní rád podělil.
Technologický pokrok přináší právu na jedné straně řadu nových problémů, na straně druhé se díky němu může právo často a hlasitě ujišťovat o dokonalosti svých fundamentů. Tu a tam je sice potřeba kvůli nějakému technickému výdobytku přistoupit k revizi určitého právního institutu, jen málokdy jsme však nuceni říci, že všechno je špatně a je potřeba zavolat buldozery, zarovnat ruiny a začít znovu.
S informačními technologiemi je to přesně ten případ. Jsme sice nuceni přistupovat k drobným revizím institutů, jako jsou civilní odpovědnost, soukromí, duševní vlastnictví nebo třeba svoboda projevu, nelze ale zatím rozhodně říci, že by se kvůli nějakému internetu otřásalo právo v základech. Nechci se však v tomto postu věnovat situacím, kdy se právo snaží dostihnout technický nebo obecně společenský vývoj. Raději se zaměřím na oblast, kde se díky technickému pokroku otevírá možnost dokonalejšího, někdy až téměř totálního, prosazení prastarých právních zásad.
Současný stav vývoje informačních technologií umožňuje prakticky úplné otevření soudů veřejné kontrole. Jsme ale nyní dost možná v situaci podobné té, do níž se dostali tučňáci z kresleného filmu Madagaskar - poté, co se jim podařilo dopachtit se z Newyorské zoo do vysněné Antarktidy a vyhopsali vítězoslavně z lodě, začali se rozhlížet okolo a zjišťovat, že to tedy není Bůhví jaká sláva (trefně to komentoval jeden z tučňáků slovy: „This sucks…“)
Až do doby, kdy jsem měl možnost slyšet naživo soudce Caniveta, jsem žil v přesvědčení, že víc transparentnosti s sebou nese i vyšší úroveň legitimity soudního rozhodování. Po vzoru sloganu „víc proužků, víc Adidas,“ jsem nabyl dojmu, že zavedení služeb informační společnosti do justice by mohlo postupně vést až k úplnému otevření rozhodovacích procesů veřejné kontrole a tím i k dosažení grálu absolutní legitimity. Guy Canivet ale ve své obhajobě francouzského justičního systému, nemajícího co do uzavřenosti ve vyspělém světě obdoby, použil několik pádných argumentů, které mě přiměly poněkud přehodnotit moje idealistické představy o Antarktidě neboli křišťálovém soudu.
Proti transparentnosti lze především postavit argument formalizace rozhodování a následného omezení soudce v jeho diskreci. Pokud donutíme soudce, aby veřejně vyjevoval vše, co vedlo k jeho rozhodnutí, omezíme jeho skutečné rozhodovací důvody právě a jen na ty veřejné či zveřejnitelné (formalizované). V tomto směru můžeme chápat jako formalistický nikoli rozsudek o dvou stránkách, z něhož se adresát dozví leda data a čísla paragrafů, ale naopak stostránkové rozhodnutí, v němž soud až do morku kostí vyjeví svá nejniternější dilemata a připojí k tomu navíc ještě odkazy ke kompletním osobním profilům soudců, videozáznam z porady a nahrávku momentu, kdy se v hlavě soudce zrodil finální právní argument pořízenou průmyslovou kamerou ze zaměstnaneckých záchodků. Právě v tomto typu transparentnosti je možné vidět formalizaci etické ale též i často složité skutkové a právní úvahy. Jistě, hovoříme zde přece i o právu stran znát skutečné důvody (zejména nepříznivého) rozhodnutí. Na druhou stranu však můžeme hovořit o právu stran a společnosti na kvalitní soudní rozhodnutí, přičemž kvalita může být matematickou funkcí míry diskrece soudce nebo senátu.
Nejsem soudce a veškeré moje chabé zkušenosti s vlastním rozhodováním sporů pocházejí z tohoto dosti specifického rozhodčího soudu. I zde se mi však daří se střídavými úspěchy využívat metodu neuměle okoukanou od profesora Čermáka – 1) nejdřív si tu zmuchlanou věc narovnat a přečíst, 2) pak se nad tím zamyslet a říct si, jak by to asi mělo být a 3) nakonec vymyslet právní argumenty, sepsat to a vyhlásit. Často je samozřejmě potřeba procházet opakovaně tento proces tam a zpátky a úvahu tedy může opakovaně měnit neschopnost adekvátně argumentovat a projevit navenek důvody rozhodnutí. Celá diskrece, která se odehrává sub 2), se však může v důsledku totální transparentnosti drasticky smrsknout, ne-li úplně zmizet. Výsledkem pak může být v extrémním případě formálně perfektní a formálně legitimní rozhodnutí, při jehož přípravě ale chyběla druhá fáze, tj. zamyšlení nebo též diskreční úvaha - etická, založená na zkušenosti, víře, momentální náladě a Bůh ví na čem dalším. A provokativní otázka zde může znít: Potřebujeme vlastně, aby soudce takto (tajně) uvažoval?
Problém diskrece versus technicky bezproblémová transparentnost se však netýká jen vlastní úvahy v hlavě (duši, srdci, játrech) jednoho soudce. Faktické bariéry nastavují diskreční meze třeba i v případě veřejných jednání nebo veřejného vyhlašování soudních rozhodnutí – kvůli absenci informačních technologií jsou totiž i tyto instituty většinou veřejné spíše formálně než fakticky. Je pak na místě ptát se, jaký legitimační efekt by například přinesla instalace webkamer do jednacích síní nebo publikace veškeré neupravené judikatury na internetu. Obojí by přitom bylo jen triviálním technickým opatřením a nevyžadovalo by to prakticky žádný zásah do právní úpravy (otázce publikace judikatury se už zde podrobněji věnovali Pavel a Zdeněk).
Odpověď na otázku, jak moc diskrece je ještě legitimní, trefně naznačil soudce ÚS Stanislav Balík, když před pár lety u jednoho kulatého stolu řekl organizátorům četných výletů honorace holandských soudů do České republiky: „Neukazujte jim Nejvyšší správní soud,“ aby pak se svým typickým úsměvem Mony Lisy dodal, „vezměte je radši třeba k Okresnímu soudu do Blanska.“
Tato poznámka nám vlastně nabízí jednoduchou kategorizaci transparentnosti na potřebnou a nepotřebnou, legitimní a nelegitimní. Čím víc je justice korupční, nevzdělaná, nepořádná, morálně zkažená, líná a hloupá, tím více potřebuje informačních technologií zajišťujících faktickou transparentnost a veřejnou kontrolu. Naopak tam, kde je soudní systém kvalitní, důvěryhodný a efektivní, se faktické zvyšování transparentnosti může jevit nejen jako nepotřebné ale dokonce jako nelegitimní. (Nyní se dodatečně omlouvám za to, že jsem si vzal výše do úst NSS a Okresní soud v Blansku – rozhodně jsem to nemyslel tak, že by snad bylo Blansko příkladem hlouposti nebo korupčnosti a NSS naopak etalonem kvality a efektivity).
Ještě jednu malou poznámku si neodpustím – nastoupení cesty ke zvyšování transparentnosti justice zaváděním informačních technologií si vyžaduje důkladnou úvahu, která nesmí podléhat momentálním nahodilým událostem. Cesta k vyšší transparentnosti je totiž zpravidla jednosměrná. Pokud se tedy na základě jednoho ojedinělého incidentu už jednou rozhodneme instalovat kamery na soudních toaletách, není příliš pravděpodobné, že se za nějaký čas objeví dostatečný motiv k tomu je opět odstranit.
…a ještě poslední provokativní poznámku na závěr: Nabízí se otázka, kdo má tedy rozhodovat o míře transparentnosti justice. Jestliže má takové rozhodnutí být založeno na posouzení kvality justice, nevidím jiné řešení, než jej svěřit veřejnosti prostřednictvím politického orgánu. To samozřejmě za předpokladu, že takový orgán nebude korupční, nevzdělaný, nepořádný, morálně zkažený, líný nebo hloupý a že nebude rozhodovat impulsivně.
Koukám na to a říkám si: Dává to vůbec smysl?
42 komentářů:
Trochu nerozumím tomu argumentu „formalizace rozhodování a následného omezení soudce v jeho diskreci“, který by měl hovořit proti větší transparentnosti soudcovského rozhodování.
Pokud bychom donutili soudce vyjevit skutečně vše, co jej vedlo k jeho rozhodnutí (což je ve skutečnosti nemožné - alespoň dokud nebudeme schopni číst lidské myšlenky), nijak tím přeci nerozšiřujeme jeho diskreci (a naopak, omezením důvodů, které mohou být napsány v odůvodnění diskrei nijak neomezíme).
Jedna věc přeci je, na základě jakých důvodů je pro soudce legitimní rozhodnout (Leiter to nazývá „class of legal reasons“, které vedle zdrojů pozitivního práva zahrnují i argumentační postupy, akceptované v relevantní jurisdikci), a věc druhá co vše do rozhodnutí soudce napíše (či musí napsat). Class of legal reasons, nikoliv to, co soudce může/musí napsat do rozhodnutí, omezují jeho diskreci.
Pokud je ve Vámi uváděném stostránkovém rozhodnutí, které zahrnuje i odkaz na webovou kameru ze zaměstnaneckého záchodku, odůvodnění, které dostatečně ospravedlňuje rozhodnutí - z hlediska těch relevantních „class of legal reasons“ - tak ta masa dalších důvodů (třeba ty záběry kamery) je v rozhodnutí pouze navíc. Nijak však nesnižuje legitimitu samotného rozhodnutí, poněvadž už ty důvody, založené na „class of legal reasons“ ospravedlňují rozhodnutí.
Tím však nechci říci, že už „class of legal reasons“ určují jedinou správnou odpověď (to je podstata přístupu právních realistů, jak jej rekonstruuje Leiter). Někdy bude soudce rozuhodovat na základě důvodů, které se do škatulky "class of legal reasons" nevejdou".Pak je ale podle mého názoru naopak diskreci soudce omezující, pokud soudce musí vyjevit i tyto „mimoprávní“ důvody - už tím, že je vystavuje veřejné kritice.
Samozřejmě však tento informační plevel může snížit srozumitelnost rozhodnutí (a v určitých případech ho učinit natolik nesrozumitelným, že se stane nelegitimní - to jste ale asi neměl na mysli, ne?).
Na druhou stranu, pokud omezíme to, co do rozhodnutí může být napsáno (a francouzské soudy v civilní větví jsou extrémním příkladem, pokud tedy dobře chápu Lasserův popis), nijak tím ještě neomezujeme diskreci soudce. Spíš naopak - veškeré rozhodování, které se opírá o důvody, které „nesmějí“ být uvedeny ve vysoce formalistickém odůvodnění (např. precedent) jsou pouze skryty (nebo se přesunou jinam - do stanoviska generálního advokáta a doktríny) a unikají kontrole.
______________________
Užitečné odkazy:
B. Leiter, Legal Indeterminacy, 1 Legal Theory 481 (1995) (nepovedlo se mi nalézt volně dostupné)
B. Leiter, American Legal Realism, http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=339562
M. Lasser, Anticipating Three Models of Judicial Control, Debate and Legitimacy: The European Court of Justice, the Cour de cassation and the United States Supreme Court, http://www.jeanmonnetprogram.org/papers/03/030101.html
Jan Komárek:
Radim Polčák přece tvrdí právě to, že požadavek větší transparentnosti povede k většímu OMEZENÍ soudce v jeho diskreci.
A naopak, pokud soudce nemusí do rozhodnutí napsat veškeré (skutečné) důvody svého rozhodnutí, má větší diskreci, jaké důvody tam napíše a jaké ne.
Jinak vím, že jde o nadsázku, ale webkamery na záchodcích asi nikdo nenavrhuje, že ne?
Možná by bylo lepší, kdyby autor kritizoval přímo nějaký konkrétní návrh e-justice, kt. je na stole.
Myslím, že v tomto postu je zajímavá myšlenka rozdělení soudních systémů na ty, které si větší transparentnost zaslouží, a na ty, kterým může naopak již uškodit. Přesnější vymezení této linie je ale natolik nevděčná práce, že bych se o to ani nechtěl pokoušet. V zásadě bych se spíše přiklonil k vymezení pojmu transparentnosti svým účelem (větší transparentnost = větší informovanost a tudíž důvěra veřejnosti v soudní systém) než svým možným důsledkem (větší transparentnost = větší formálnost ze strany informátora, soudce, a chaos ze strany informovaného). Má idealistická duše mě ostatně nabádá, že ač pro laika nesrozumitelný prvek formalismu může převládnout ve fázi zvyšujících se nároků na průhlednost rozhodování soudů, s rostoucím zakořeněním jisté transparentnosti tohoto procesu si zúčastněné strany přivyknou a jeho nejméně pohodlné hrany používáním ohladí.
Fareed Zakaria píše obdobně o omezení svobodného rozhodování volených členů legislativy – rostoucí transparentnosti klade za vinu klesající politickou odpovědnost těchto individuí, neb příliš snadno podléhají tlakům veřejnosti. Tak se ale můžeme dostat ke zde již mnohokrát prodiskutované otázce osobní nezávislosti soudců :) Věříme soudcům, že si přes větší transparentnost rozhodovacího procesu uchovají osobní nezávislost? Snad nebude můj názor příliš hanbatý, když se odvážím v tomto ohledu soudcům věřit a doufat, že na rozdíl od volených orgánů to jejich pocit odpovědnosti spíše posílí.
Václav Mlynařík
Vojtěch J. Cepl:
proboha... to jsou nápady.
Doporučuji post Elišky Wagnerové "tajnosti soudní", kde vysvětluje důvody, proč je tajná porada senátu. A to je také jediný moment, kdy byste mohli soudci do hlavy nahlédnout.
Ubezpečuji, že pokud se do soudní místnosti umístí kamery, nikdo v ní nebude rozhodoat, ale všechno bude mít připravené v knaceláři. A když dáte kamery do kanceláře, bude rozhodovat doma.
Jinak je nutno znovu upozornit, že asi tak 90% sporů žádné velké "rozhodování" a "diskreci" nepotřebuje - je to jednoduché rozhodnutí na téma "zaplatil - nezaplatil", či "rozvést nebo nerozvést", které trvá pár vteřin a vůbec ho nezaznamenáte.
Děkuji za velmi hezký článek.
Na věc otevřenosti soudního rozhodování lze podle mne pohlížet ze dvou aspektů, "shora" a "zdola". Začnu pohledem shora:
Společnost chce od soudcích dvě věci, za prvé, aby rozhodovali správně, spravedlivě, v souladu s platným právem i jemu nadřazenými principy, a za druhé, aby svými rozsudky působili na utváření obecných představ ("společenského vědomí") o právu a spravedlnosti, tj. aby rozsudky měly mimo jiné význam i pro prevenci protiprávního jednání.
Z hlediska otevřenosti soudního rozhodování jsou tyto požadavky v částečném rozporu, protože, jak praxe ukazuje, excesivní odůvodňování a otevřenost bývá na závadu spravedlnosti rozsudků – cf. poroty, které neodůvodňují vůbec a jejichž porady jsou utajené, a přesto jsou výsledkem relativně velmi kvalitní rozhodnutí. Na druhé straně utajené rozhodování nemůže být ani pro účastníky, ani pro veřejnost intelektuálně uspokojivé, protože procesní diskurs je zde z principu vždy nedokončený, negradovaný: místo odůvodnění je jeho vyústěním prostý závěr vinen/nevinen, dluží/nedluží atp.
Pohled zdola:
Jako účastník řízení jsem ochoten akceptovat i nepříznivý rozsudek, ale trvám na třech podmínkách: 1. soudce si žalobu přečetl a porozuměl jí, nebo se o to aspoň v rámci svých schopností pokusil; 2. své rozhodnutí vysvětlil (tj. ne pouze formálně "odůvodnil") a vypořádal se se všemi žalobními body a argumenty žalovaného, včetně těch, které jsou mu nepříjemné (např. s ústavněprávní argumentací, kterou positivistické české soudy někdy pro jistotu ani nerekapitulují); a 3. mám z rozsudku pocit, že soudce je o správnosti svého rozhodnutí subjektivně přesvědčen.
Praxe bývá ovšem takové, že rozsudek je (nejméně) pěti- až desetistránkové literární dílo, kde se na čtyřech a půl až devíti a půl stranách popisuje, co kde napsal nebo řekl a které právní normy podle soudce na věc dopadají, a pak rozsudek jednou větou, namnoze i gramaticky invalidní, vysvětlí meritum rozhodnutí, aniž by se laskavému čtenáři poskytl byť jen náznak skutečných důvodů, které za rozhodnutím stály (jako by pro soudy platilo cimrmanovské "My nesmíme ani naznačovat"). Vrcholem všeho bývá, že rozsudek se nepokládá za potřebné vypořádat s argumenty neúspěšné strany – viz povzdech shora.
Než takové rozsudky, tak to snad raději ty webkamery na toaletách–
Vojtěch J. Cepl to Tomáš Pecina:
Stále trpím nejistotou, co je předmětem debaty. Zda
1) veřejnost JEDNÁNÍ soudu, což je samozřejmě vhodné a chvályhodné, leč problematické tím, že 95% a více procent sporů nikoho nezajímají, často ani účastníky (nepřijdou ani oni).
2) veřejnost ROZHODOVÁNÍ, kteréžto považuji jednak za naprosto nežádoucí, jednak nemožné už tím, že zdrcující masu rozsudků vytvářejí samosoudci, takže k žádnému "diskursu" nikdy nedojde a zjistit proces jejich rozhodování by šlo jen jakýmisi cyberpunkovými biotechnologiemi.
Teorie o "průměrném 5-10 stránkovém rozsudku" je, nezlobte se, čirý nesmysl. To je hodně nadprůměrný rozsudek, co se týče délky. Rozsudků je ročně několik set tisíc. Řekl bych, že většina z nich je naopak pod pět stran.
Jinak se s vámi naprosto shoduji v tom, že odůvodnění rozsudku v jednací síni je důležité a nemělo by být jakkoli švindlováno, kráceno nebo zjednodušováno.
To ovšem s webkamerami nijak nesouvisí.
Jestli dovolíte, abych se vmísil do Vašeho rozhovoru.
ad 1. To je podle mého názoru jasným důkazem toho, že počet hlavních líčení (trials) je přebujelý a měl by být nahrazen přípravným řízením (pre-trial).
ad 2. Nebasírujte prosím na počtu stran. Myslím, že Tomáš Pecina nechtěl zdůrazňovat, zda má typický rozsudek 5 nebo 10 stran, ale to, že 90 % jeho textu jsou formality: naprosto přebujelá rekapitulace (ať předchozího řízení u rozhodnutí vyšších soudů, nebo výtahy z podání a dokazování u soudů prvního stupně) a výčet použitých právních předpisů. Na vlastní odůvodnění, tj. vysvětlení, proč soudce rozhodl, jak rozhodl, jaksi nezbyde místo.
Jinak se s vámi naprosto shoduji v tom, že odůvodnění rozsudku v jednací síni je důležité a nemělo by být jakkoli švindlováno, kráceno nebo zjednodušováno.
To mi přijde zcela irrelevantní. Podstatné je, aby strany okamžitě dostaly písemné vyhotovení. Jsem ochoten dát ústupek tomuto principu na prvním stupni, ale nikdy ne u NS ČR, NSS či ÚS.
Ad V. J. Cepl:
Přeháním-li, pak jen velmi střídmě. Na svém domácím fileserveru mám 210 rozsudků českých soudů a jejich průměrná délka je 5,72 stran &ndisk; median je 5 stran (mimochodem, jeden z nich je Váš, šestistránkový :-) ).
Otevřenost rozhodování chápu jako vyloučení soudcovské diskrece: od poroty, která má diskreci neomezenou, po české trestní rozsudky, u kterých je potřebné odůvodňovat vše dopodrobna.
Vojtěch J. Cepl to Tomáš Pecina:
Pravda, po upozornění Petra Urbana zaznamenávám, že asi nešlo o délku, ale daleko spíše o POMĚR těch rekapitulací, citací atd. k opravdovému odůvodnění.
takže se omlouvám; v tom máte určitě pravdu, že jádro odůvodnění bývá zvíci jednoho odstavce, v horším případě zvíci jedné věty, a to i u Nejvyššího soudu (který má těch citací nevyhnutelně víc, ale proč tak klade důraz a prostor na svoje stále stejná procesní zaklínadla o přípustnosti dovolání, to netuším).
Jistá komplikace je skutkový případ, kterých je spousta - tam se jádro odůvodnění přesouvá do důkazní rovniny a právní hodnocení je opět stručné až banální.
Jinak předpokládám, že byste si většinu rozhodnutí českých soudů na hard disk vůbec nedal, nikoli, že jsou špatná, ale že jsou prostě banální a není v nich jediná zajímavá myšlenka; celý případ je prostě jednoduchý.
Petr Urban:
Myšlenku o pre-trialu jsem zaznamenal, přemýšlím, jak to zpracovat. V zásadě to hodně pokrývají platební rozkazy, které se ovšem zase hypertrofovaly opačným směrem, než je radno (zaznamenal jsem několikamiliardový plaťák...!)
Podle mne vůbec nic nebrání tomu, aby soud vylíčil, jak on vidí skutkový stav. Naopak je to žádoucí. Ale mezi to rozhodně nepatří, jak věc právně hodnotí strana, jak probíhalo dokazování apod. Takže o poměr nejde, nýbrž jde o to, aby toto zcela zbytečné haraburdí z rozhodnutí úplně vypadlo. Doporučuji proto psát stejně jako Thompson Denning.
jsou prostě banální a není v nich jediná zajímavá myšlenka; celý případ je prostě jednoduchý.
Ale jak to má člověk poznat? Dokud zde nebudou jasné precedenty a soudci na ně nebudou pečlivě odkazovat, musíme studovat všechna rozhodnutí. Je to velký dluh ASPI v práci s judikaturou.
V zásadě to hodně pokrývají platební rozkazy, které se ovšem zase hypertrofovaly opačným směrem, než je radno (zaznamenal jsem několikamiliardový plaťák...!)
Myslím, že platební příkazy jsou koncepčně špatně. Můj kamarád soudce nedávno dostal žalobu na plnění ve výši 0 Kč (slovy "nula korun českých"). Co s tím?
Navrhoval jsem zrušit trestní příkazy, ale tvrdě jsem narazil. Všichni si na kabinetní justici zvykli a nehodlají své pohodlí neveřejného inkvisičního soudního processu odstranit.
Sumární rozhodování je děs, a to byly největší excesy, jako je možnost poslat trestním příkazem až na rok do vězení, po mezinárodní kritice odstraněny.
Mnoho laiků bere platební rozkaz/trestní příkaz jako meritorní rozhodnutí soudu, takže odpor nepodávají, i když jsou v právu.
Daleko efektivnější je plea bargaining; což je institut, který v českém trestním procesu sice formálně máme (narovnání), ale skoro se nevyužívá, a v civilu by sice soudce měl strany vést ke smíru, ale efektivně to udělat nemůže, protože by musel hodnotit důkazní situaci před skončením dokazování a byl by okamžitě nařčen z podjatosti.
Domnívám se, že může. Úkolem pre-trial není dokazování, tedy vyšetřit skutkový stav, nýbrž to, aby soudce stranám sdělil svůj právní názor na základě hypothetického skutkového stavu. Tedy: "Dokážete-li A, rozhodnu X, dokážete-li B, rozhodnu Y."
Dokážete-li A, rozhodnu X, dokážete-li B, rozhodnu Y.
Ale tím nikoho ke smíru nepřimějě. Musel by říct: "Podle předložených listin se mi jeví, že žaloba je po právu, a pokud žalovaný nenavrhne přesvědčivé důkazy o opaku, vyhovím jí." A to je právě nepřípustné hodnocení dosud neprovedených důkazů.
Myslím, že ano. Někdy si strana jen nedá říci, že to, co jí tvrdí protistrana, je pravda.
Vojtěch J. Cepl
Dokážete-li A, rozhodnu X, dokážete-li B, rozhodnu Y.
Hm. To se mi jeví být příliš dlouhé, proti jednorázovému rozhodnutí (řádově čtvrt hodiny, i méně).
Tohle totiž u bagatelního sporu strany ví od počátku; a cílem je minimalizovat a koncentrovat komunikaci - u platebního rozkazu celkem tři "tempa" - žaloba (od žalobce) - platební rozkaz - odpvěď (a nebo žádná nepřijde, čímž je konec).
Jiná varianta je žaloba - předvolání - rozhodnutí, neb žalovaná strana vůbec nepřišla. Jak vidno, není to o moc delší.
Posílání více otázek - odpovědí tam a zpět je nežádoucí; množství techto případů je obrovské a limitující; poučení z nich je nulové (on ví dobře, že to nezaplatil...)
Vidím jako rozumné to limitovat výší, jako to bylo dříve (tuším že do 50.000 Kč, což je až dost). "Odstřelit" dvě miliardy platebním rozkazem, stejně jako rok NEPO je zvrhlost.
Jiná zvrhlost je to, že odvolání do 2000,- Kč sice není, ale stále je v případě, když se tatáž věc (!) zastavuje pro zpětvzetí, nedostatek podmínek apod., případně existuje odvolání do soudního poplatku (který je 600,- Kč).
Takže se tento "zásadní" spor na jedné straně vyřeší platebním rozkazem, ale také se může stejně dobře "zaseknout" na problému soudního poplatku.
Ale to jsem zřejmě těžce "off topic". Myslím, že u podstatnějšího sporu by prostě měla být nějaká veřejnost, a ta je nad všechny webové kamery - některé typy špatností se pod dojhledem veřejnosti prostě vůbec nestanou.
Myslím, že je to jen další argument pro punitive damages. Pokud žalovaný ví, že je v prodlení, měl by dělat všechno pro to, aby žalobce nemusel zbytečně zatěžovat soud.
Posílání více otázek - odpovědí tam a zpět je nežádoucí
Tím je myšleno neformální jednání ve Vaší kanceláři.
Vojtěch J. Cepl:
"Posílání více otázek - odpovědí tam a zpět je nežádoucí"
- Tím je myšleno neformální jednání ve Vaší kanceláři.
To určitě ne:
1) U těchto sporů přečasto není s kým jednat. Nezaplatil, nepřijde, nevyzvedne zásilku, neodpoví.
2) Jednat v kanceláři znamená předvolat, takže tím vlastně nebude žádná časová výhoda proti jednání v jednací síni.
3) Proti jednání v kanceláři všeobecně platí klíčová výhrada, která je tématem tohoto článku - veřejnost jednání. Za stavu, kdy je důvěra v justici trvale nízká, a trvale otřásána, by to asi věci moc nevylepšilo.
To je důvod, proč se Drápal-Burešův pre-trial ("jednání za účelem přípravy jednání") vlastně moc nechytil.
ad 1. Protože ho to nijak netrápí. Jediné řešení vidím v punitive damages.
ad 2. Bude tam obrovská výhoda v tom, že Vás nebudou zajímat svědci, znalci a další třetí osoby.
ad 3. Veřejné má být hlavní líčení. Do smíru veřejnosti nic není.
Hlavně by to ohromně zrychlilo spory, protože by odpadly všechny opravné prostředky, když k jejich omezení diskrecí soudu o jejich připuštění à la certiorari není vůle.
To je důvod, proč se Drápal-Burešův pre-trial ("jednání za účelem přípravy jednání") vlastně moc nechytil.
Tomu moc nerozumím. Ustanovení § 114c OSŘ bylo zavedeno čl. I bod 15 novely č. 59/2005 Sb. Co je na něm špatně? Snad to chystaná novela zlepší.
Tak snad zase zpátky k transparentnosti justice :)
Zaujala mne jedna věta v postu: "Jsme sice nuceni přistupovat k drobným revizím institutů, jako jsou civilní odpovědnost, soukromí, duševní vlastnictví nebo třeba svoboda projevu, nelze ale zatím rozhodně říci, že by se kvůli nějakému internetu otřásalo právo v základech."
Jedním ze záměrů MSp je zveřejňování všech rozsudků (tedy soudů všech stupňů) na internetu, což by nepochybně transparentnosti prospělo. Podle mého skromného názoru však celá věc jde na úkor ochrany osobních údajů a soukromí vůbec. Jednou věcí je to, po čem volá veřejnost krmená médii, druhou věcí to, co si lidé skutečně přejí. Pokud totiž vyrazíte do ulic, domnívám se, že sice dostanete 100% "ano" na otázku, zda mají soudy vyvěšovat všechny rozsudky na internet, ale 100% "ne" na otázku, zda chcete, aby byl zveřejněn Váš rozvodový rozsudek.
Prostě si myslím, že je potřeba najít rozumný kompromis mezi transparentností soudního rozhodování (např. zveřejňováním rozhodnutí nejvyšších soudů) a ochranou soukromí (nechť rozsudky nižších soudů vidí pouze účastníci řízení, kterých se rozhodnutí týká).
Myšlenku Radima Polčáka, že je vše zapotřebí pečlivě uvážit, protože krok zpět není možný, považuji za velmi rozumnou.
Připomínám, že například ve Francii se k žádnému rozsudku nedostanete, pokud není publikován jako "schválený" judikát nebo nejste účastníkem řízení.
Aby nezapadlo - jak uz tu nekdo psal - 90% sporů žádné velké "rozhodování" a "diskreci" nepotřebuje - je to jednoduché rozhodnutí na téma "zaplatil - nezaplatil", či "rozvést nebo nerozvést", které trvá pár vteřin a vůbec ho nezaznamenáte.
velký souhlas z pohledu praktika
post se četl hezky, ale nic moc novýho nepřináší
Marek
Vojtěch J. Cepl
Souhlas s Michalem Strnadem.
Zveřejňování VŠECH rozsudků na internetu není úplně šťastný nápad:
1) Ochrana osobních údajů je zřejmá třeba v rodinném právu a týkající se nezletilých, kde je právní přínos minimální a věc je zajímavá zejména pro zúčastněné. Tyto věci má cenu zveřejňovat nejen výběrově, ale vůbec výjimečně.
2) Druhá skupina jsou ty bagatelní věci, zaplatil/nezaplatil. Podařilo by se akorát databázi zavalit naprosto nezajímavými informacemi; přesně tím, co někdo zde vyčítal NALUSu, ale v daleko kolosálnějším měřítku.
Nakonec se ukáže, že věšet na internet výběr rozhodnutí, která jsou čímsi zajímavá, a neprozrazují ze soukromí zcela fatální věci, je asi jediná cesta. A výběr mohou činit zase jenom soudci.
Schvalování "judikátů", u nás Nejvyšším soudem, a vydávání coby R, je cesta, která se IMHO moc nepovedla. Systém je strašlivě pomalý, nepružný a judikáty velmi chudý. Dokonce mám pocit, že tento typ judikátů - v našem pojetí - přímo lepí mezery v zákoně, a nejsou to tedy typová rozhodnutí v původním či anglosaském smyslu.
Málokdy najdu nějaké R, které mohu využít - většinou mám deset rozsudků daleko přesněji odpovídajících, které ovšem "schváleny" nejsou.
Transparentnosti řízení prospěje přítomnost veřejnosti v jednací síni; tím se většina kritizovaných excesů vůbec nestane.
Myslím, že je třeba lišit 2 věci: úplnou databasi a tříděnou databasi.
Považuji za zcela nezbytné, aby zájemci měli přístup ke všem rozhodnutím vyšších soudů. To NS ČR, NSS i ÚS nyní splňují, byť by se vyhledávání mohlo podstatně zlepšit.
Tříděnou databasi nyní vyrábí NS ČR prostřednictvím R (Rc a Rt). Nemyslím, že podobná práce má být úkolem veřejného sektoru a měla by být plně zprivatisována. Navíc souhlasím i s tím, že v tom NS ČR zcela selhává.
Vojtěch J. Cepl:
"Považuji za zcela nezbytné, aby zájemci měli přístup ke všem rozhodnutím vyšších soudů. To NS ČR, NSS i ÚS nyní splňují."
Souhlasím. Problém není ani tak v té úplnosti, jako v systému rozhodování; NS a ÚS mají příliš široce a zároveň nejasně vymezenou působnost, takže je většina jejich rozhodnutí odmítavých (a tím většinou nezajímavých).
Striktněji nastavený systém by vytvářel podobně "jalových" rozhodnutí menší množství.
S tím nesouhlasím. I odmítavé rozhodnutí je rozhodnutí. Ukazuje se, že ÚS zneuživá tento institut, aby nemusel rozhodovat meritorně. Přitom mnoho odmítavých rozhodnutí ÚS má meritorní povahu.
K zverejňovaniu všetkých súdnych rozhodnutí by som chcel upozorniť na slovenskú stránku prevádzkovanú ministerstvom spravodlivosti: jaspi.jusitice.gov.sk, kde sú zverejňované súdne rozhodnutia (vo veciach občianskych a obchodných). Čo sa týka zachovania anonymity, tak všetky mená sú zmenené len na iniciály a adresy a ostatné osobné údaje sú taktiež nahradené len znakmi. Rozhodnutia sa dajú vyhľadávať podľa súdu, sudcu a spisovej značky. Neviem, aký najstrarší rozsudok je takto zverejnený, ale najnovší som našiel s právoplatnosťou 28.4.2008.
Radim Polčák: "Pokud donutíme soudce, aby veřejně vyjevoval vše, co vedlo k jeho rozhodnutí, omezíme jeho skutečné rozhodovací důvody právě a jen na ty veřejné či zveřejnitelné."
Jan Komárek: "Pokud bychom donutili soudce vyjevit skutečně vše, co jej vedlo k jeho rozhodnutí ..., nijak tím přeci nerozšiřujeme jeho diskreci."
Může nám Jan Komárek sdělit, s čím přesně polemizuje?
P.K.
Rozdělovat rozhodnutí jakéhokoli soudu na "schválená" a "neschválená" (publikovaná a nepublikovaná) je systémově chybné a v době elektronických databasí anachronické řešení.
Má to znamenat, že u určitých rozhodnutí si soud dal větší práci, kdežto ostatní odbyl a nebude se jimi proto chlubit?
Dodávám k předchozímu (vida, že ironie není z mého textu dostatečně patrná):
Samozřejmě, že to soudy přesně tak dělají, a právě v tom je chyba, nikoli v tom, že se zveřejňuje vše. Soudy by měly rozhodovat tak, aby jejich judikatura byla homogenní, nedělená (a nedělitelná) na "výstavní" kusy a řadový ausšus.
Tady jde ale i o praktickou stránku věci. Kdo se bude prohrabávat statisíci rozsudky okresních soudů? K čemu by to bylo dobré (kromě výdělku společnosti dodávající ten databázový systém)? Právníci na rešerši takové megadatabáze rezignují a své si tam najdou akorát tak Vaši sousedi, kteří budou chtít vědět, kolik že to platíte na děti, eventuálně pikantní detaily z rozvodového řízení. Dlužno dodat, že záměna jmen za iniciály je sice fajn, ale zvědavého souseda rozhodně neodradí. To už nemá s transparentností justice nic společného, to je klon Velkého bratra.
Vojtěch J. Cepl
Michal Strnad má pravdu, předsedo.
Navíc by se tím podařilo obejít pravidla pro vyloučení veřejnosti (jejichž smysl je podobný).
Rád bych upozornil, že ve Spojených státech jsou veřejně přístupné nejen (téměř) všechny rozsudky, ale (téměř) všechny soudní spisy, s jednoduchým odůvodněním, že této transparentnosti je třeba k zajištění ochrany před korupcí.
Myslíte, že řádění Berkova gangu by bylo možné, kdyby totéž platilo i tady?
Tak snad něco ze soudní praxe:
Ještě v roce 2006, kdy jsem odcházel z Městského soudu v Brně, činilo odhadem 75% rozhodovací činnosti civilního soudce na okresním soudu rozhodování v natolik "zajímavých" kauzách, jakými jsou smluvené rozvody, výživné, spotřebitelské úvěry ("tradiční sponzor vánoc") apod. Není přitom žádným tajemstvím, že obdobná rozhodnutí se vyhotovují prakticky "přes kopírák" a jejich zveřejnění by nemělo (snad až na toto převratné "odhalení") nejmenší praktický význam. Došlo by pouze k přehlcení systému absolutně nevýznamnými informacemi.
Naopak tam, kde jsou řešeny skutečně právně významné otázky, je na publikaci rozsudků snad i veřejný zájem. Samozřejmě bude nutné respektovat i zde ochranu osobních údajů, i když v některých opravdu zásadních kauzách to bude víceméně formální záležitost, neboť koho se to týká, bude i při anonymizaci rozhodnutí dostatečně zřejmé nejen z obsahu rozhodnutí, ale i z dřívější medializace případu.
odhadem 75% rozhodovací činnosti civilního soudce na okresním soudu rozhodování v natolik "zajímavých" kauzách, jakými jsou smluvené rozvody, výživné, spotřebitelské úvěry
To by nás mělo vést k zamyšlení, zda máme zatěžovat tyto nejlépe placené a vysoce kvalifikované státní úředníky podobnými záležitostmi.
Ke studiu doporučuji institut smírčího soudce.
…tyto nejlépe placené a vysoce kvalifikované státní úředníky…
V soudní síni bývá téměř vždy kvalifikovanějším právníkem advokát, někdy dokonce i státní zástupce, nikdy soudce. Proč by také byl, když na jeho výkon nejsou kladeny žádné kvalitativní požadavky.
V zásadě se dá říct, že pokud se soudce v práci nebude příliš nezřízeně opíjet a pokud z vazby nepropustí příliš mnoho vrahů, před kárným senátem za celou svou kariéru nestane. Pouhé chyby v rozhodování nemohou být u soudce důvodem k jakýmkoli potížím – což je samozřejmě tragicky špatně.
Mohlo by se zdát, že jsem vůči soudcům předpojatý, ale myslím, že tento pohled musí po určité době zaujmout každý nestranný pozorovatel: jsou mezi nimi vynikající právníci a skvělí lidé, ale průměr, možná 50–60 %, je právnický póvl, který by se v žádné jiné juristické profesi neuživil.
Je přesvědčen, že je zde systémová chyba a veškeré pokusy o řešení zatím selhávají. Výsledkem je dysfunkční justice a v konečném důsledku i dysfunkční stát, neschopný vymoci vlastní zákony.
Já bych spíše zamířil do vlastních řad. Ačkoliv formálně mají být nejvíce vzdělanými právníky legislativci, protože mají skutečně znát celý právní řád a navíc cizí právní řády z komparativního hlediska, ve skutečnosti je jejich kvalita obvykle bídná. (To platí zejména pro ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo kultury, ministerstvo financí a poslaneckou sněmovnu.) Světlou výjimkou je ministerstvo vnitra.
To tomáš pecina:
"V soudní síni bývá téměř vždy kvalifikovanějším právníkem advokát, někdy dokonce i státní zástupce, nikdy soudce."
Nepohybuje se tato argumentace poněkud mimo prostor a čas? Hovoříte skutečně o české justici v roce 2008?
Pokud ano, tak pro zamyšlení:
"Advokáti? Dva nepřipravení, jeden krátkozraký."
Toto není název absurdního dramatu, ale podnadpis novinového článku z MF Dnes referujícího o dění v jednací síni v poměrně ostře mediálně sledovaném sporu na ochranu osobnosti.
Myslíte si i přesto, že vaše kritika odpovídá tomu, co se v jednacích síních českých soudů skutečně odehrává?
BTW: Mé téměř 12 leté zkušenosti v justici jsou zcela opačné.
Dobře, ale musíte vzít v úvahu i motivaci advokáta. Zejména výkony advokátů ex offo si svou kvalitou se soudcovským rozhodováním nezadají.
Jsem v tomto směru zvyklý na leccos, ale přesto mě asi před měsícem šokovalo, když obhájce ustanovený uprchlému podal za svého mandanta odvolání, které vzal na začátku jednání u odvolacího soudu zpět. Zprvu jsem nechápal důvod, ale pak mi došlo, že šlo o náklady: obhájce takhle dostane zaplaceno za všechny úkony jako při "skutečné" obhajobě a přitom se nemusí namáhat.
Vojtěch J. Cepl
Jako deset let advokát a osm let soudce si troufám říci, že tézi o "nejkvalifikovanějších advokátech" hlásají zejména advokáti.
Myslím, že v právnictvu žádné prokazatelné rozdíly nejsou; pozoruhodně kvalitní i nekvalitní dokáže být u nás kdokoli.
Klíčových problém bych viděl v tom, že vůbec žádná profese u nás nezaručuje zatím nějaký rozumný minimální standard.
A to už je zase o.t. na téma vzdělání.
To Vojtěch J. Cepl:
Obecně souhlas, nicméně trendy v justici směřují jednoznačně k vyšší kvalitě rozhodovací činnosti soudců(ruku v ruce se stále větším příklonem ke specializaci jednotlivých soudců).
Abych nechodil daleko: ochrana osobnosti, která se bez znalosti judikatury ESLP či ÚS dnes snad už ani rozhodovat nedá.
Toto se však s výhradou specializovaných advokátů v masovém měřítku advokacie z ekonomických důvodů příliš netýká, takže v konečném důsledku má klasický advokát široký záběr svého právního rozhledu, ovšem s negativním dopadem do hloubky znalostí jednotlivých oblastí práva.
Judikaturu ovšem do řízení vnášejí procesní strany, resp. jejich advokáti. Stalo se mi, že s judikátem přišel sám soudce, ale to je zcela výjimečný případ – a šlo o specifickou situaci, kdy judikát dovoloval soudci nezabývat se věcí meritorně :-)
Theoreticky souhlasím, že jsou-li soudci specialisovaní, měl by se v soudní síni setkávat soudce-specialista se všeobecně zaměřeným advokátem, ale v praxi je tento rozdíl neznatelný.
Fatální omyl, přímo zákon (§ 99 o.s.ř.) vyžaduje, aby judikaturu "vnesl" do řízení soud.
Občasné překvapené tváře advokátů seznámených takto (při pokusu soudu o smír) s panující judikaturou pak plně dokládají to, co už jsem dříve o vztahu specializovaný soudce-nespecializovaný právní zástupce uvedl.
Okomentovat