Tištěné právnické časopisy
Bezprostředním podnětem pro následující úvahu bylo obdržení prvního ukázkového čísla nového časopisu „Právo – Časopis pro právní teorii a praxi“, jehož vydavatelem je Ústav práva a právní vědy, s připojeným osobním dopisem šéfredaktora nabízejícím možnost publikace s výslovným uvedením zajímavé výše honoráře.
Nechci tento zárodek časopisu hned hodnotit příliš kriticky, na to je příliš brzy. Zatím postačí uvést, že na mne působí až roztomile a bezelstně nepodařeným dojmem: počínaje komplikovaným názvem (úmyslně?) zaměnitelným s brněnským Časopisem pro právní vědu a praxi (ostatně i grafická podoba obálky je podobná, pokud pomineme odlišný formát); redakce se v pokynech pro autory ani nesnaží naznačit nějakou možnost oponentury obdržených článků; celé promočíslo připravilo pouze šest autorů (včetně editorialu a výběru judikatury); vybraná (znovu) publikovaná judikatura je stará dva až osm let a redakce ani nenaznačuje, proč vybrala právě ji; výběr vložených fotografií svědčí o absolutním nedostatku invence (pokud se ovšem ve skutečnosti nejedná o recesi, kterou jsem neprokoukl); typografická úprava by slušela spíše dětské učebnici než odbornému časopisu a tak by bylo možno pokračovat.
Tento nový vydavatelský počin však můžeme pochopit i jako výzvu: kolik tištěných právnických časopisů vlastně Česká republika ještě snese?
Především je vhodné učinit pokus o jakýsi základní přehled. Členění právnických časopisů můžeme provést podle řady kritérií, z nichž jako první se nabízí jejich zaměření. Lze tak rozlišovat časopisy obecné (např. Právní rozhledy, Právní rádce) a specializované (Trestní právo, Revue církevního práva, Právo a rodina apod.). Dělení můžeme provést rovněž podle toho, na jakou profesní skupinu je periodikum zaměřeno, neboť jiného čtenáře si jistě hledají časopisy typu Státní zastupitelství anebo Soudce. Rozlišovacím kritériem může být určitě aktuálnost textů. Jestliže např. předností Právního zpravodaje, vycházejícího v měsíční periodě, je snaha o aktuální informace; přirozeným protipólem může být Právník, obsahující zejména texty nadčasové, což je ostatně z hlediska délky přípravy každého jeho čísla možná i jeden z jeho základních atributů. Konečně jako čtvrtý rozdělovník nabízím osobu vydavatele a tím často i předem vymezený okruh přispěvatelů a čtenářů. Tak např. povaha časopisů vydávaných profesními komorami (Ad notam, Bulletin advokacie) je podstatně odlišná od časopisů fakultních (Časopis pro právní vědu a praxi) či „státních“ (např. Správní právo, vydávané Ministerstvem vnitra).
Faktická situace je značně nepřehledná a právnických časopisů vychází několik desítek. Ani se nepokouším nabídnout jejich přesný počet, a to již proto, že bych musel nejprve definovat, co vlastně považuji za právnické časopisy. Jestliže totiž u časopisů typu Jurisprudence, Právní rozhledy či Právník nelze mít rozumné pochybnosti; vyskytují se desítky časopisů na pomezí práva, kde bych velmi nerad hodnotil, zda již spadají či naopak nikoliv do této oblasti. Kam např. zařadit Veřejnou správu, Daně anebo Kriminalistiku? V rámci Karlovarských právnických dnů za nejlepší odborný právnický časopis v České republice a ve Slovenské republice je např. hodnoceno 26 časopisů, nicméně i zde by bylo možno polemizovat nad tím, proč některé časopisy zde jsou zahrnuty a některé naopak nikoliv. (Proč např. Státní zastupitelství ano a Soudce nikoliv? Proč Obchodní právo ano a proč ne Právo životního prostředí?).
Moje úvaha mající ambici otevřít diskusi je založena na tom, že tak velký počet právnických časopisů v tak malé české odborné komunitě nutně vede k inflaci psaných textů a ke zbytečnému zahlcení informacemi a že by proto mělo spíše docházet k jejich redukci. Abych předešel zcela logické a liberálně orientované námitce v tom smyslu, že počet časopisů určuje trh a že jich bude vycházet vždy tolik, kolik se jich „uživí“, doplňuji následující. Tato námitka by platila tehdy, když by o počtu časopisů skutečně rozhodovala jejich prodejnost. Tak tomu však v drtivé většině případů zjevně není, k čemuž dodám, že někdy bohužel a někdy naštěstí. Časopisy totiž zpravidla vycházejí nikoliv proto, že je chtějí čtenáři, nýbrž že je chce někdo vydávat, a to z rozličných a z více či méně legitimních důvodů. A tím „někým“ je začasté (byť nepřímo, prostřednictvím různých grantů) stát či jiná veřejnoprávní korporace (univerzita, profesní komora). O nefunkčnosti časopiseckého trhu ve svém důsledku možná nejvíce svědčí skutečnost, že se dnes asi nenajde autor článku, kterému by se přihodilo, že by svůj text neuplatnil v některém časopise, pokud se o to alespoň trošku snažil, a to v podstatě lhostejno, zda se jedná o studenta některého z prvních ročníků právnické fakulty anebo o renomovaného právního teoretika či praktika. Prostě, tolik časopisů nevychází proto, že by existovalo takové množství dobrých textů. Naopak, většina redakcí žije ve stresu, zda naplní příští či přespříští číslo, a logicky si proto nemůže dovolit autory odmítat, byť třeba může mít o jejich odborné úrovni svoji představu. Tak vzniká ostatně i ideální prostředí pro honbu za akademickými tituly, podmíněnými příslušným počtem čárek za publikační počiny.
Výsledná situace proto vypadá tak, že anonymní oponentura obdržených článků neprobíhá vůbec či veskrze formálně a inflace publikovaných textů vede jednak k tomu, že čtenáři nejsou schopni vstřebat články ani v rámci určité poměrně úzké specializace, což vede i k tomu, že začasté zaniknou i příspěvky zásadního rázu. V konečném důsledku se proto ani nevede dlouhodobější diskuse nad závažnějšími problémy a tzv. právní věda se stává jakousi „symfonií monologů“.
Protože určitě nejsem tím, který by uvažoval či dokonce navrhoval jakákoliv direktivní či centrální řešení, nesměřuje moje předešlá úvaha k ničemu jinému než ke dvěma cílům: (1.) otevřít toto téma a diskutovat o kvalitě právnických časopisů i mimo rámec takových institucionálních řešení jakými jsou zmíněné Karlovarské právnické dny či různé procesy evaluace, a (2.) při nápadu založit nový časopis se vždy pečlivě zamyslet, zda to je vůbec třeba. To znamená, zda jeho založením sleduji skutečně odborný cíl, anebo mi jde výhradně jen o záležitost prestižní či institucionální.
Tento nový vydavatelský počin však můžeme pochopit i jako výzvu: kolik tištěných právnických časopisů vlastně Česká republika ještě snese?
Především je vhodné učinit pokus o jakýsi základní přehled. Členění právnických časopisů můžeme provést podle řady kritérií, z nichž jako první se nabízí jejich zaměření. Lze tak rozlišovat časopisy obecné (např. Právní rozhledy, Právní rádce) a specializované (Trestní právo, Revue církevního práva, Právo a rodina apod.). Dělení můžeme provést rovněž podle toho, na jakou profesní skupinu je periodikum zaměřeno, neboť jiného čtenáře si jistě hledají časopisy typu Státní zastupitelství anebo Soudce. Rozlišovacím kritériem může být určitě aktuálnost textů. Jestliže např. předností Právního zpravodaje, vycházejícího v měsíční periodě, je snaha o aktuální informace; přirozeným protipólem může být Právník, obsahující zejména texty nadčasové, což je ostatně z hlediska délky přípravy každého jeho čísla možná i jeden z jeho základních atributů. Konečně jako čtvrtý rozdělovník nabízím osobu vydavatele a tím často i předem vymezený okruh přispěvatelů a čtenářů. Tak např. povaha časopisů vydávaných profesními komorami (Ad notam, Bulletin advokacie) je podstatně odlišná od časopisů fakultních (Časopis pro právní vědu a praxi) či „státních“ (např. Správní právo, vydávané Ministerstvem vnitra).
Faktická situace je značně nepřehledná a právnických časopisů vychází několik desítek. Ani se nepokouším nabídnout jejich přesný počet, a to již proto, že bych musel nejprve definovat, co vlastně považuji za právnické časopisy. Jestliže totiž u časopisů typu Jurisprudence, Právní rozhledy či Právník nelze mít rozumné pochybnosti; vyskytují se desítky časopisů na pomezí práva, kde bych velmi nerad hodnotil, zda již spadají či naopak nikoliv do této oblasti. Kam např. zařadit Veřejnou správu, Daně anebo Kriminalistiku? V rámci Karlovarských právnických dnů za nejlepší odborný právnický časopis v České republice a ve Slovenské republice je např. hodnoceno 26 časopisů, nicméně i zde by bylo možno polemizovat nad tím, proč některé časopisy zde jsou zahrnuty a některé naopak nikoliv. (Proč např. Státní zastupitelství ano a Soudce nikoliv? Proč Obchodní právo ano a proč ne Právo životního prostředí?).
Moje úvaha mající ambici otevřít diskusi je založena na tom, že tak velký počet právnických časopisů v tak malé české odborné komunitě nutně vede k inflaci psaných textů a ke zbytečnému zahlcení informacemi a že by proto mělo spíše docházet k jejich redukci. Abych předešel zcela logické a liberálně orientované námitce v tom smyslu, že počet časopisů určuje trh a že jich bude vycházet vždy tolik, kolik se jich „uživí“, doplňuji následující. Tato námitka by platila tehdy, když by o počtu časopisů skutečně rozhodovala jejich prodejnost. Tak tomu však v drtivé většině případů zjevně není, k čemuž dodám, že někdy bohužel a někdy naštěstí. Časopisy totiž zpravidla vycházejí nikoliv proto, že je chtějí čtenáři, nýbrž že je chce někdo vydávat, a to z rozličných a z více či méně legitimních důvodů. A tím „někým“ je začasté (byť nepřímo, prostřednictvím různých grantů) stát či jiná veřejnoprávní korporace (univerzita, profesní komora). O nefunkčnosti časopiseckého trhu ve svém důsledku možná nejvíce svědčí skutečnost, že se dnes asi nenajde autor článku, kterému by se přihodilo, že by svůj text neuplatnil v některém časopise, pokud se o to alespoň trošku snažil, a to v podstatě lhostejno, zda se jedná o studenta některého z prvních ročníků právnické fakulty anebo o renomovaného právního teoretika či praktika. Prostě, tolik časopisů nevychází proto, že by existovalo takové množství dobrých textů. Naopak, většina redakcí žije ve stresu, zda naplní příští či přespříští číslo, a logicky si proto nemůže dovolit autory odmítat, byť třeba může mít o jejich odborné úrovni svoji představu. Tak vzniká ostatně i ideální prostředí pro honbu za akademickými tituly, podmíněnými příslušným počtem čárek za publikační počiny.
Výsledná situace proto vypadá tak, že anonymní oponentura obdržených článků neprobíhá vůbec či veskrze formálně a inflace publikovaných textů vede jednak k tomu, že čtenáři nejsou schopni vstřebat články ani v rámci určité poměrně úzké specializace, což vede i k tomu, že začasté zaniknou i příspěvky zásadního rázu. V konečném důsledku se proto ani nevede dlouhodobější diskuse nad závažnějšími problémy a tzv. právní věda se stává jakousi „symfonií monologů“.
Protože určitě nejsem tím, který by uvažoval či dokonce navrhoval jakákoliv direktivní či centrální řešení, nesměřuje moje předešlá úvaha k ničemu jinému než ke dvěma cílům: (1.) otevřít toto téma a diskutovat o kvalitě právnických časopisů i mimo rámec takových institucionálních řešení jakými jsou zmíněné Karlovarské právnické dny či různé procesy evaluace, a (2.) při nápadu založit nový časopis se vždy pečlivě zamyslet, zda to je vůbec třeba. To znamená, zda jeho založením sleduji skutečně odborný cíl, anebo mi jde výhradně jen o záležitost prestižní či institucionální.
33 komentářů:
můžete mi někdo dát doporučení na kvalitní právnický časopis, kde by vycházely zejména články rozebírající aktuální problémy a otázky z právní praxe?
děkuji
Dodávám, že Ústav práva a právní vědy, který začal vydávat zmíněný časopis "Právo – Časopis pro právní teorii a praxi" nemá nic společného s Ústavem státu a práva AV ČR, který vydává časopis "Právník".
Ano, v českých právnických časopisech se prakticky nevede diskuse. Ne proto, že jsou české, ani proto, že jsou dotované, ale proto, že jsou právnické. V českém dotovaném "Filosofickém časopise", je rubrika Diskuse velmi frekventovaná a vlastně zabírá polovinu každého čísla. Myslím, že je to dáno celkovou atmosférou ignorance na českých právnických fakultách. Učitelé se často nezajímají ani o práci svých katedrových kolegů natož aby se zajímali, co píší kolegové z jiného patra.
V Brně mě jako studenta šokovala do očí bijící nevyrovananost kvality kateder. Některé jsou výstavní, jiné na ostudu a ty druhé nikomu zřejmě nevadí.
Co se týče Ústavu práva, nijak mě to nepřekvapuje. Kdysi jsem na jeho stránky zavítal, když mě někdo (už bohužel nevím kdo) odkázal na humoristickou studii "Neposkytnutí soulože jako bezdůvodné obohacení nebo jako jednání contra bonos mores" docteura (sic!) Kiliána.
Pro pobavení zde: http://www.ustavprava.cz/files/sak/
2005/03_2005_neposkytnuti_souloze.pdf
(tuším, že jsem dokonce doc. Šimíčkovi v té souvislosti o Ústavu práva vyprávěl)
Proto jsem si ze zájmu přečetl několik dalších článků (a to v oblastech, o něž se zajímám).
Bohužel již nešlo o články humorné, nicméně jejich kvalita oscilovala někde okolo průměrné seminárky. Abych byl adresný, odkážu na studii týkající se systému ohcrany podle ECHR http://www.ustavprava.cz/files/sak/
2006/02_2006_umluvaRE_lidskaprava.pdf
Zmíněný časopis tak možná bude logickým vyústěním dosavadní činnosti. Pokud ovšem bude alespoň batolik vtipný jako článek pana Kiliána, budiž.
ad Tomáš Sobek: Tady bych se s dovolením ohradil. Je tomu právě naopak...Když jsem se na toto téma bavil s lidmi z vedení fakulty (zejména paní děkankou), tak si je tohoto problému vědoma a věřím, že se snaží dělat vše co je jen možné, ale vyhazování kolegů na právnických fakultách v České republice je skutečně něco netradičního, neřknu-li takřka nemožného. Každopádně věřím tomu, že i v tomto dojde k pokroku, protože od změny vedení před rokem se toho skutečně mnoho změnilo a způsob fungování je diametrálně odlišný ve srovnání s obdobím předchozím (A to jsem původně paní děkance nevěřil). Možná časem dojde i k čištění kateder.
Vaše poznámka je tedy pravdivá do té míry, že výrazná nevyrovnanost kateder je stále ještě bohužel realitou, nicméně věřím tomu, že se to bude postupně pomalu srovnávat pokud stále vydrží elán, se kterým nové "vedení" začalo.
A k těm kolegům o patro výše: Myslíte si, že je možné číst příspěvky, publikace, diskuze kolegů z fakulty? Pakliže někdo bude vyučovat např.obchodní právo, tak si nejsem jistý, že ho bude zajímat a zejména pro něj bude výrazným přínosem např. článek o managementu nebo správním právu. S absencí právnické debaty však msím souhlasit. Problémem dle mého názoru je, že některé pozice, resp.ocenění mohou záležet na množství publikovaných článků a nikoliv na kvalitě a to je možná chybou. Nevím dle čeho se hodnotí kvalita pedagoga vedením, ale pakliže to je množstvím "vyprodukované literatury", tak je to dle mého názoru špatně, protože to vede jen k "opisování" zákonů v publikacích:(
Ad TH
Nedávno mě pobavil kolega z Brna, když říkal: "Tady se čeká, že katedra pracovitých idiotů bude mít lepší výsledky, když zvýší své úsilí."
ad Tomáš Sobek:
:) V souvislosti s tímto bych zde přidal, v kontextu možná trochu drsný, citát Gabriela Lauba:
"Idioti nejsou dnes početnější než dříve - jsou jen vzdělanější a lépe organizováni."
Předem se omlouvám, pokud bych se někoho dotknul...
Ústav práva a právní vědy, to jsou lidé jako Lisse a Dědina, kt. provozují např. tzv. "Rozhodčí soud ČR", ne?
Tito lidé si zjevně libují v tom, nazývat jimi provozovaná sdružení a instituce zavádějícími až klamavými názvy (viz. jméno tohoto nového časopisu, název Ústavu, označování "pouhého" rozhodčího centra (jednoho ze stovek) za "Rozhodčí soud České republiky").
Četl jsem několik článků Luďka Lisseho a musím konstatovat, že dost často vykazují typické znaky "pseudoodbornictví" jako např. naprostý nadbytek cizích výrazů, jejichž používání má zřejmě vzbudit dojem, jak je autor erudovaný. Fascinující je také téměř zázračná autorova schopnost roztáhnout minimum argumentů na co největší prostor. :o)
Ad Matěj Šuster: Ano, trefa.
Přes samé stromy to vidím tak, že ČR snese tištěných časopisů ještě mnoho. Stejně se bude číst jen pár normálních. Jen mi připadá škoda, že mnoho lidí nerozlišuje: můžete napsat 10 "článků", které prokazují nanejvýše zvládnutí gramatiky, a už "publikujete", a tedy jste "odborník".
Mírně provokativně bych poznamenal, že při řešení aktuálních problémů pro mě články mimo Aspi a LexData v podstatě neexistují.
Tom Sobek:
"Tady se čeká, že katedra pracovitých idiotů bude mít lepší výsledky, když zvýší své úsilí."
To je moc pěkný citát. Nadhled je důležitější než workoholismus.
Jeden téměř nesouvisející vtip od Jiránka: Podmračený chlap brzy ráno při vstupu do zaměstnání zasouvá kartu do píchačky a říká: "Když mi bylo osumnáct, taky jsem si myslel, že opíchám celej svět."
Ad anonymní (doporučení na kvalitní právnický časopis): viděl jsem jen pár čísel a článků v nich, ale možná by Vás zaujal "Právní rádce". (A to přes nepovedený název, který zrovna neevokuje myšlenku, že by se mohlo jednat o čtení pro profesionály.)
Myslím si, že problém našich časopisů souvisí i s tím, že neexistuje centrální databáze jejich článků, něco jako je WestLaw nebo Lexis Nexis v USA. Čas od času proběhne jakýmkoliv z uváděných časopisů zajímavý článek, který sice v daném okamžiku nepotřebuji (a nemám čas ho ani číst), ale třeba za rok se mi při řešení kauzy hodí. Je hrozná škoda, že zpětná dohledatelnost takovéhoto článku je minimální, ledaže si budu dělat nějakou vlastní kartotéku nebo mi ten článek utkví v paměti.
Jedinou čestnou výjimkou je zatím v ČR systém LexData, který shromažďuje všechny články z časopisů vydávaných C.H. Beck (a z vlastní zkušenosti mohu říci, že je radost s tím systémem pracovat). Bohužel LexData zatím téměř nikde nejsou (nejsou k mému překvapení ani na NSS).
Jediným řešením mnohosti časopisů je proto systém typu WestLaw, který obsahuje fulltext všech článků v rozumném časovém rozmezí. Ale ten systém předpokládá, že jsou časopisy vydávány na v podstatě akademické podstatě, a tištěné verze časopisů odebírají v podstatě jen knihovny. Pokud jsou naopak časopisy publikovány komerčně, je jasné, že své články do on-line systémů nedají.
Dinosauři typu čas. Právník jsou k možnosti on-line vyhledávání zcela neteční, totéž platí bohužel i o většině titulů vydávaných v ČR akademickými institucemi. U nich je ovšem lhostejnost k většímu šíření jejich článků bohužel v rozporu se samotným smyslem jejich existence.
Ad Jan Petrov: "při řešení aktuálních problémů pro mě články mimo Aspi a LexData v podstatě neexistují" : vidím, že jsme naladěni na stejné vlnové délce (viz můj předchozí post).
Btw, kdysi jsme v zaměstnání, kde jsem pracoval, z nějakého důvodu odebírali časopis "Právo a rodina" a zdá se mi, že tak 80-90% příspěvků byly na úrovni referátů studentů druhého ročníku PF, kde se člověk málokdy dozvěděl více, než co si každý může přečíst v zákoně.
Vzhledem k tomu, že tento časopis není úplně nejlevnější (1.100,- Kč za rok), překvapuje mě, že se vůbec na trhu udrží. My jsme předplatné po roce odhlásili.
Zdeněk Kühn
Právní rádce je - pokud se nemýlím - publikován komerčně, a přitom každý měsíc spolu s novým vydáním časopisu zároveň zveřejňuje (dočasně) úplné minulé vydání. Noviny jsou vydávány na komerční bázi a přesto existují věci jako newton.
Ad Matěj Šuster: Je tady trochu rozdíl. "Není nic staršího než včerejší noviny", takže online vyhledávání článků novináře tolik nepoškodí (když se vracím z dovolené a mám si číst třeba týden staré noviny, jen zřídkakdy to opravdu udělám).
Naopak právnické články mají být vyhledatelné roky nazpátek, a to myslím není ani zmíněný Právní rádce.
No to je sice pravda ... ale chtělo by trochu empirie.
např. Právní rádce má online archiv a lze si koupit jednotlivý článek prostřednictvím sms za tuším10,- Kč.
Zajímalo by mě, jakou část jejich tržeb pochází z prodeje starých článků versus z prodeje aktuálního vydání.
Pochybuji, že by jim úplné zveřejnění archívu (každé nové číslo by časově neomezeně zveřejnili třeba po třech měsících od jeho vydání) výrazněji snížilo tržby v porovnání s jejich současnou praxi, kdy nové číslo zveřejňují jeden měsíc po jeho vydání na časově omezenou dobu (jeden měsíc).
Ale mohu se mýlit.
POZN: myslím tedy samozřejmě úplné zveřejnění archivu ZDARMA, protože už nyní mají archív online, ale zpoplatněný.
Jako lze okno do světa zakrýt novinami, právo lze bezpečně ukrýt v Právníkovi.
Tomáš Sobek:
Asi jsme tupý, ale nerozumím ... ;o)
Zaujímavé sledovať diskusiu o devalvácii právnickej publicistiky v Čechách bujným rozmachom právnických časopisov.U nás na Slovensku sme na opačnom konci rovnakého problému - tu trpíme akútnym nedostatkom akejkoľvek časopiseckej diskusie. Jedine "Justičná Revue" drží štafetový kolík, ten však nie je komu odovzdať. Iné odborné časopisy, ak pominieme "komorové" mesačníky, u nás nie sú. A úroveň častokrát držia vytrvalí prispievatelia a vo veľkej miere doktorandi.Natrafiť na článok sudu najvyššieho súdu,akademickej veličiny, tému zásadného rozmeru, je takmer nemožné. Kde je lepšie sa ocitnúť? Na Vašom konci alebo našom konci problému? S tým čo sa uviedlo predo mnou je však potrebné bez výhrady súhlasiť.
Ad Roman Majerský: Myslím, že autor článku kritizuje to samé co vy - absenci vědecké diskuse na stránkách časopisů. Je však zajímavé pozorovat, jak se stejný problém v ČR a SR navenek projevuje tak odlišně.
Při čtení včerejší diskuse mě napadá otázka, zda vůbec v ČR existuje časopis, který by měl své akademické ambice definované nějakými konkrétnějšími kroky než jen prázdnými prohlášeními. Existuje např. v ČR právnický časopis v angličtině či jiném světovém jazyce? Nemohla by být právě cesta vystavení se kritice mezinárodní akademické obce k přirozenému (nebo alespoň přirozenějšímu) výběru kvalitních článků? Common Law Review na pražské právnické fakultě je jistě krokem správným směrem, i když je škoda, že taková iniciativa zatím budí spíše zájem studentů...
WESTLAW je krásný, ale v krátkodobé perspektivě v ČR nerealizovatelný sen.
Bohatě by stačilo, kdyby na některé z webových stránek (např. iPrávník), které již monitorují české periodické časopisy (a to bez omezení na jedno nakladatelství), bylo umožněno vyhledávat v archivu periodik alespoň v minimalistické podobě (podle autora, názvu, data, titulu časopisu apod.); v lepším případě i podle klíčových slov, odvětví atd.
Tímto způsobem by se dala většina článků alespoň dohledat. Fakultní knihovny jsou pak většinou v rozumném dosahu.
V ideálním příp. by šlo článek (byť i bez těch, jenž byly zveřejněny např. za poslední 3 měsíce) i stáhnout za rozumný poplatek. To už by ale vyžadovalo dohodu všech nakladatelství...
BTW jeden časopis mi na českém trhu pořád chybí, a to časopis typu PRÁVNÍK, ale ne „postupně prachem zapadající šedá zkamenělina“.
Jednalo by se o časopis, kde by bylo možné otisknout články delšího rozsahu, aniž by vyšly post mortem a aniž by musely projít záludnou cestou jejich selekce a prioritizace. V Právníkovi vycházejí skvělé věci (osobně si myslím, že částečně z toho důvodu, že kvůli své délce nemohou vyjít nikde jinde), ale mezi ně se často vloudí i velmu slabé věci (často se tam udávají příspěvky pochybné kvality z všelijakých konferencí subjektů spřátelených s ÚSAP). Když se k tomu přidá liknavý přístup editorů (v mém případě 1 recenzent [ze 2] půl roku žádnou recenzi neposlal a nikoho to evidentně netrápilo; po několika urgencích a dalších 2 měsících se někdo usnesl, že vlastně stačí jen 1 recenze; a pak trvalo půl roku než přišla řada), motivace cokoliv posílat do Právníka se zákonitě blíží nule.
[Díky tomuto přístupu editorů jsem se po své první publikaci v tomto časopise zařekl, že už tam nikdy nic nepošlu (a přes dobře míněné rady mých známých jsem zatím toto předsevzetí dodržel)]
V kvalitních časopisech bývají lhůty pro publikaci delší, ti, co mají zkušenosti s American Journal of Comparative Law by jistě mohli vyprávět (lhůty jsou několikanásobně delší než v Právníkovi).
Problém je spíše nepružnost Právníka, to, že tam občas vyjdou podivnosti, o kterých hovoří David, atd. Tedy jinými slovy, pokud dva časopisy mají dlouhé lhůty (třeba AJCL a Právník), nemusí to nutně znamenat, že výsledek bude stejný.
V každém případě si myslím, že Davidovo předvsevzetí v Právníku nepublikovat je hloupost, pro určitý typ článků představuje Právník prakticky jedinou platformu k otištění (které vede následně k přečtení těmi lidmi, o které nám jde). Alternativou je psát články do šuplíku.
dvě malé poznámky:
1) Stále mám v paměti své publikační začátky, kdy jsem nadšeně držel v rukou výtisk Časopisu pro právní vědu a praxi, abych následně rychle zjistil, že to samo o sobě ještě nic neznamená (zachránily to alespoň citace...).
2) Možné řešení bych viděl v elektronickém médiu, jehož editory by byli (doktorští?) studenti některé z fakult, nebo raději všech právnických fakult. To by mohlo vyřešit jak všeobecnou dostupnost, tak relativní rychlost publikace. Jen ta kvalita oponování asi nelze nařídit...
Autor mj.píše: nabízejícím možnost publikace s výslovným uvedením zajímavé výše honoráře. - docela by mě zajímalo co znamená pro soudce NSS zajímavý honorář - 500 kč za normostranu? :-))
f.r.
vidím tu Brnáky, Pražáky a Plzenáky - kdo je ted nejvíce a nejlépe publikující kantor z Vašich fakult?
v Brne býval jednička prof.Hajn a prof. Fiala, ale jsem uz pár let ze školy.
K temhle dvema bych pridal jeste prof. Filipa, ale nemam prilis velky prehled
Aby tedy došlo k řádné reprezentaci za Brno: Dle mého názoru jsou dobří prof.Hajn (můj NEJ) - zaručena zajímavost, JUDr.Polčák a prof.Rozehnalová (U těchto dvou je to zejména úroveň znalosti). Možná bych zvažoval ještě uvedení prof.Bejčka, jehož články mi však moc nesedí stylem psaní... Ostatní až tak nevídám, což ale neznamená, že nepublikují v takové míře či kvalitě. Také se nejsem schopen vyjádřit o oblasti veřejného práva, protože články z tohoto odvětví práva moc nečtu:-(
Budu rád pokud mě někdo doplní...
Co se týče elektronizace článků a jejich dostupnosti v Internetu, pak myslím, že mezi českými právnickými časopisy jednoznačně vede Revue církeního práva. Škoda, že to většině českých právníků nepomůže ;-)
Mírné dloubnutí k dlouhým článkům: Pán, který na poznámku členky britského parlamentu, že byla-li by jeho ženou, nasypala by mu do kávy jed, opáčil, že byl-li by jejím mužem, tu kávu by vypil, to vyjádřil nějak následovně: Co bude mít do stránky, přečtu si já. Co bude mít do 5 stránek, přečte si můj tajemník. Co bude mít přes 15 stránek, nepřečte si nikdo.
určitě Hajn, Polčák, Šimíček,Křepelka, Kadečka a Galvas
Jen by mě zajímalo, co pan Lisse své žáky učí: http://is.vsfs.cz/lide/?uco=7977
Moc pěkný článek o právnických časopisech...
Okomentovat