Rotující senáty?
Onehdy se mi zdál zvláštní a nadmíru živý sen. Někdy kolem roku 2020 nastala situace, že prostě „došli“ předsedové soudů. Časové omezení funkčního období spojené s nemožností jejich opětovného jmenování, zavedené v roce 2009, totiž vedlo k tomu, že několik stovek soudců, ochotných tyto funkce vykonávat, již do nich nemohlo být instalováno, a nikdo další o to prostě nestál. Ministerstvo spravedlnosti proto muselo prosadit novelu zákona o soudech a soudcích, kterou se tyto funkce otevřely i pro kandidáty z ne-soudců a dokonce i z ne-právníků. Mohla proto v mém snu nastat situace, kdy se do výběrového řízení na manažerskou funkci předsedy jednoho ze soudů přihlásili tři adepti: Magdalena Dobromila Rettigová, Vjačeslav Tichonov a Homer Simpson. Výběrová komise každému z nich stanovila jediný úkol: vymyslet způsob vytváření tříčlenných senátů. Zápis z průběhu výběrového řízení vypadal přibližně takto:
Uchazečka M. D. Rettigová představila komisi model senátu coby „spokojené rodinky“. Je založený na zásadě, že jednou ustavené senáty nelze za žádných okolností rozdělovat či jinak měnit. Za klíčové totiž považuje to, aby soudci v tříčlenných senátech spolu dobře vycházeli, aby se měli rádi, společně chodili na oběd a na dovolené a aby si ve volném čase – alespoň ti zdatnější - rovněž vyměňovali recepty. Doporučuje také, aby se seznámily jejich rodiny, děti navštěvovaly stejná školská zařízení, což je navýsost efektivní i z hlediska jejich doprovázení a hlídání. Dobrá parta totiž znamená dobré pracovní výsledky a tedy i kvalitní judikaturu, prostou od vyostřených a kontroverzních názorů. Stejně jako v každé správné rodině se i v dobrém senátu špinavé prádlo pere uvnitř, takže zásadně nežádoucí je vůbec uvažovat o případných disentech a podobných náznacích veřejně ventilovaného nesouhlasu s právními názory. Dobrá rodinka (poznámka zapisovatele: zde se uchazečka zjevně přeřekla, měla na mysli senát) nechodí ani do názorových kolizí s jinými senáty a svoje problémy si prostě vždy vyřeší, aniž na to upozorňuje navenek. Závěrem uchazečka zdůraznila, že soudci by měli společně navštěvovat také kroužky, které by rozvinuly jejich znalosti a schopnosti a dále utužily kolektiv: např. keramiky, aerobiku, kreslení či modelování.
Uchazeč V. Tichonov navrhl model flexibilně složených „útočných formací“. Vycházeje ze zásady, že soupeř dělá výkon, je třeba proti nejlepším advokátům nasadit nejkvalitnější senáty. Rozvrh práce proto musí být nastaven tak, aby předsedu soudu nikterak nesvazoval a aby mu naopak umožnil přizpůsobit se aktuálnímu nápadu, a to nejen z hlediska jeho výše, nýbrž zejména obsahu. Každé agendě se proto podle úvahy předsedy soudu přidělí koeficient náročnosti a podle výkonnosti jednotlivých soudců se sestaví trojky tak, aby nejobtížnější věci rozhodovali nejvýkonnější soudci. Výkonnost soudce se bude bodovat, a to např. tak, že za napsání rozsudku následně publikovaného ve sbírce rozhodnutí se budou přidělovat tři body a za podíl na jeho přípravě v senátu jeden bod. Každý kvartál bude třem soudcům s nejvyšším počtem vyřízených věcí přiznána prémie deseti bodů. Rovněž tři soudci s nejmenším procentem „svých“ rozhodnutí zrušených instančně nadřízeným soudem budou za uplynulý kalendářní rok ohodnoceni deseti body. Výkonnostně slabší soudci budou vytvářet obranné trojky, tzn. budou rozhodovat agendu méně komplikovanou a méně mediálně zajímavou. Případné nesváry mezi jednotlivými senáty ve smyslu kolize „elitních“ a „obranných“ formací (senátů) jsou jednoduše řešitelné pravidelnými tréninkovými pobyty na „báze“, resp. školeními a semináři pro soudci, kde se vyčistí atmosféra. Zlepšení výkonnostně nejslabších soudců zajistí speciální kondiční tréninky, pomocí nichž dojde k většímu prokrvování obou mozkových hemisfér a tedy i k následným vyšším intelektuálním výkonům. Navíc, každý měsíc bude veřejně vyhlášen tabulkově nejhorší soudce, který bude povinen celému soudu na vlastní náklady vyprat taláry.
Uchazeč H. Simpson představil model „atomové elektrárny“. Jeho jediným zjevným zájmem bylo to, aby se nemusel o nic starat a aby proto fungoval systém. Konkrétně ve svém vystoupení uvedl, že hodlá být i jako předseda soudu v práci maximálně toliko povinných osm hodin, a ty bude trávit výhradně pojídáním koblih a šášaburgrů, které mu budou za peníze z reprefondu nosit sekretářky. Proto budou senáty rotovat, tzn. podle předem stanoveného klíče se každé dva roky vždy jeden soudce „posune“ do senátu jiného. Tím bude zajištěna jak kontinuita senátní činnosti, tak dojde zároveň i k potřebnému „okysličování“ senátního života. Rozvrh práce tak bude předvídatelným způsobem nastaven na neomezenou dobu do budoucna a zajistí zcela spravedlivou a vyváženou spolupráci všech soudců v rámci určité specializace. Tím nemůže být předseda soudu ani ryze teoreticky nařčen z ovlivňování rozhodovací činnosti soudců a zároveň bude zajištěna názorová pluralita a zdravé jiskření mezi soudci, což ve svém výsledku znamená jejich vzájemné obohacování z hlediska způsobu uvažování a stylu práce. H. Simpson pak hodlá sedět ve svojí kanceláři a pojídajíce dříve označené dobrůtky pouze hledět na pultík, který mu bude signalizovat toliko možné krizové situace, vzniklé např. odchodem některého ze soudců do důchodu, a tedy potřebu oslabený senát doplnit novým soudcem.
Konec zápisu z výběrového řízení.
V mém snu ve výběrovém řízení zvítězil Homer Simpson a byl to sen růžový. Pro koho byste se ve výběrovém řízení rozhodli vy?
Uchazeč V. Tichonov navrhl model flexibilně složených „útočných formací“. Vycházeje ze zásady, že soupeř dělá výkon, je třeba proti nejlepším advokátům nasadit nejkvalitnější senáty. Rozvrh práce proto musí být nastaven tak, aby předsedu soudu nikterak nesvazoval a aby mu naopak umožnil přizpůsobit se aktuálnímu nápadu, a to nejen z hlediska jeho výše, nýbrž zejména obsahu. Každé agendě se proto podle úvahy předsedy soudu přidělí koeficient náročnosti a podle výkonnosti jednotlivých soudců se sestaví trojky tak, aby nejobtížnější věci rozhodovali nejvýkonnější soudci. Výkonnost soudce se bude bodovat, a to např. tak, že za napsání rozsudku následně publikovaného ve sbírce rozhodnutí se budou přidělovat tři body a za podíl na jeho přípravě v senátu jeden bod. Každý kvartál bude třem soudcům s nejvyšším počtem vyřízených věcí přiznána prémie deseti bodů. Rovněž tři soudci s nejmenším procentem „svých“ rozhodnutí zrušených instančně nadřízeným soudem budou za uplynulý kalendářní rok ohodnoceni deseti body. Výkonnostně slabší soudci budou vytvářet obranné trojky, tzn. budou rozhodovat agendu méně komplikovanou a méně mediálně zajímavou. Případné nesváry mezi jednotlivými senáty ve smyslu kolize „elitních“ a „obranných“ formací (senátů) jsou jednoduše řešitelné pravidelnými tréninkovými pobyty na „báze“, resp. školeními a semináři pro soudci, kde se vyčistí atmosféra. Zlepšení výkonnostně nejslabších soudců zajistí speciální kondiční tréninky, pomocí nichž dojde k většímu prokrvování obou mozkových hemisfér a tedy i k následným vyšším intelektuálním výkonům. Navíc, každý měsíc bude veřejně vyhlášen tabulkově nejhorší soudce, který bude povinen celému soudu na vlastní náklady vyprat taláry.
Uchazeč H. Simpson představil model „atomové elektrárny“. Jeho jediným zjevným zájmem bylo to, aby se nemusel o nic starat a aby proto fungoval systém. Konkrétně ve svém vystoupení uvedl, že hodlá být i jako předseda soudu v práci maximálně toliko povinných osm hodin, a ty bude trávit výhradně pojídáním koblih a šášaburgrů, které mu budou za peníze z reprefondu nosit sekretářky. Proto budou senáty rotovat, tzn. podle předem stanoveného klíče se každé dva roky vždy jeden soudce „posune“ do senátu jiného. Tím bude zajištěna jak kontinuita senátní činnosti, tak dojde zároveň i k potřebnému „okysličování“ senátního života. Rozvrh práce tak bude předvídatelným způsobem nastaven na neomezenou dobu do budoucna a zajistí zcela spravedlivou a vyváženou spolupráci všech soudců v rámci určité specializace. Tím nemůže být předseda soudu ani ryze teoreticky nařčen z ovlivňování rozhodovací činnosti soudců a zároveň bude zajištěna názorová pluralita a zdravé jiskření mezi soudci, což ve svém výsledku znamená jejich vzájemné obohacování z hlediska způsobu uvažování a stylu práce. H. Simpson pak hodlá sedět ve svojí kanceláři a pojídajíce dříve označené dobrůtky pouze hledět na pultík, který mu bude signalizovat toliko možné krizové situace, vzniklé např. odchodem některého ze soudců do důchodu, a tedy potřebu oslabený senát doplnit novým soudcem.
Konec zápisu z výběrového řízení.
V mém snu ve výběrovém řízení zvítězil Homer Simpson a byl to sen růžový. Pro koho byste se ve výběrovém řízení rozhodli vy?
6 komentářů:
K jednotlivým variantám výběrového řízení se raději vyjadřovat nebudu, ale plédoval bych pro rotující asistenty, jejichž mozek by tak mohl být okysličován působením různorodých více či méně inspirujících soudců
Takový sny bych taky chtěla mít;.-)))
Proti pí. Rettigové bych se ohradila - jelikož tím, že by to byla šťastná rodinka;.-) došlo by k postupnému sbližování názorů a růzdílnost pohledů by se setřel. Řešení se povětšinou objeví právě na základě konfliktu, efektivní je i brainstorming, k tomu je zapotřebí odlišnosti.
Tichonova bodovací mašinérie je nedokonalá. Především nezrušované rozhodnutí za 10 bodů není spravedlivé. To že je zrušeno, neznamená, že soudce se snažil méně, nebo dokonce hůře:-/ Zaváními to ovlivňováním soudců - budou se rozhodovat tak, jak si myslí, že by rozhodl instančně vyšší soud, ne podle sebe, přeberou tak funkci vyššího - k čemu bychom ho potom měli?
Kdo by vlastně rozhodoval o tom, zda je causa složitá nebo méně komplikovaná - nejprve by si to musel dotyčný přečíst a pak přidělit tomu správnému senátu?
A Simpson? Nic se nemá přehánět, ani práce:-)
Ustanovila bych jeden zkušební senát právě z těchto osob, a pak bych zkoumala, jak se jim podaří spolupracovat. Takoví pokusní králíci - kdo nakonec převezme vedoucí postavení v 3členné skupině (přesvědčí druhé o svém správném tvrzení), jeho nárvh bych podpořila.
Můj příspěvek bude tentokrát ve vážnějším duchu.Vojta ve svém postu nanesl problém rotace senátů, než ale kdokoliv přistoupí k řešení tohoto problému, měl by si dle mého názoru nejprve určit cíl,jehož má být plánovanovanými změnami dosaženo.Jednou větou by se takový cíl dal asi definovat jako efektivní rozhodovací činnost soudu v ukazatelích kvantity i kvality. Pro mne z toho vyplývá hned první předběžný závěr, že změnu je žádoucí udělat jen tehdy, pokud stanovené ukazatele nejsou plněny nebo pokud mám zato, že po změně budou plněny lépe.Aby byl stanovený cíl dosažen, musí být změny provedeny účelně, nikoliv nahodile. A teď k jednotlivým manažerům z Vojtova snu.
Magdalenu Dobromilu Rettigovou Vojta úmyslně trochu přehnal a poněkud tím dehonestoval prvek, který osobně při skládání senátů považuji za důležitý.Jest pravdou, že různost názorů v senátě je pro kvalitní výkon rozhodovací činnosti důležitá, neboť představuje zkoušku ohněm navrhovaného řešení a vytváří potřebnou zpětnou vazbu.Zároveň ovšem hrozí nebezpečí, že výrazné osobnosti se zásadně odlišnými právními názory časem promítnou své odlišnosti i do osobní roviny a otráví atmosféru v senátu natolik, že přes nesporný intelektuální potenciál dotyčný senát kvůli tomu už nic kloudného nevyprodukuje a lidé z něj nakonec raději odejdou z justice úplně.Proto umění složit senáty tak, aby v nich vládlo tvůrčí klima a zároveň si v nich jejich členové alespoň elementárně lidsky rozuměli ,považuji za téměř základní kvalifikační předpoklad předsedy jakéhokoliv soudu.Takže M.D.R. v plném rozsahu nekopírovat, ale ani nepodceňovat !
Vjačeslav Tichonov.Kdyby Vojtovu charakteristiku četl někdo z podnikové sféry, o vítězi by nebylo pochyb.Ani z hlediska efektivity soudního rozhodování by se tomuto modelu nedalo nic vyčíst.Jenomže ! Jak říkal již sir Humpfrey při trochu jiné příležitosti" netahejte nám do státní správy vulgární zásady podnikového managementu ".Tady to totiž opravdu sedí.Tento model je výborný ve sféře, kde je cílem porazit konkurenci či rozdrtit soupeře.Justice však žádného takového "nepřítele" nemá.Naopak do popředí zde vystupuje požadavek transparentního rozhodování včetně určení osob k tomu povolaných.Dle mého názoru rozdělování na první útočnou trojici sestavenou z hvězd a čtvrtou řadu určenou k rozbíjení hry soupeře zde s ohledem na naše účastníky, kteří by si měli být u soudu ve všem rovni, použít nelze.
Homer Simpson. Nechť se na mne Vojta nezlobí, ale tento příměr považuji jak v jeho obsahu, tak v jeho vyznění, za nejméně zdařilý.Atomová elektrárna se svými specializovanými provozy jistě není pracoviště, kde by mohli zaměstnanci rotovat podle nějakého předem určeného klíče a šéf by se přitom nemusel o nic starat, a v justici je to do značné míry podobné.Jestliže jsem na začátku řekl, že cílem změn v senátu by měla být jejich efektivnější činnost, pak toho dle mého názoru nelze dosáhnout mechanickými přesuny, ale pouze promyšlenou strategií podle principů uvedených výše u M.D.R.Vzhledem k omezenému počtu soudců a rozdílnosti jejich názorů a povah by totiž takto časem musely vcelku pravidelně vznikat senáty, jejichž složení by nebylo optimální a jejichž efektivita by byla horší než v předchozím období. Já bych tedy neměl při vítězství Homera Simpsona růžové spaní, naopak, asi bych se vzbudil hrůzou zpocený.A místo předsedy soudu bych zřejmě nedal nikomu.Koneckonců mohou-li se ve snu ucházet o takové místo osoby jako M.D. Rettigová, Vjačeslav Tichonov či Homer Simpson, může v tom snu soud jistě fungovat i bez předsedy.
Jenom technická. Legendární ruský hokejový trenér Tichonov se jmenuje Viktor, zatímco Vjačeslav Tichonov je ruský herec.
Ad F. Rigel:
Díky za opravu, herci Tichonovovi se omlouvám.
Ad M. Jurman:
Souhlasím určitě i s rotujícími asistenty. V tomto případě (na rozdíl od rotujících soudců) by se však dle mého nesmělo jednat o systémové řešení ve smyslu, že po roce by se asistenti střídali podle nějakého klíče, nýbrž že by se vždy muselo jednat o dohodu čtyř osob: obou soudců a obou asistentů. Nešlo by tedy o rotaci, nýbrž o výměnu. V případě asistentů totiž nelze přehlédnout, že se jedná o asistenty soudce a nikoliv soudu a nebylo by dobře násilně přetrhávat intimní (prosím nikoliv v pejorativním smyslu!) vztahy mezi soudcem a jeho asistentem, nemluvě o tom, že pozice asistenta v drtivé většině případů nepředstavuje profesní cíl, nýbrž jen začátek kariéry (na rozdíl od profese soudce), takže asistentem je každý jen relativně krátké období, jehož násilné drobení by v řadě případů mohlo být problematické a kontraproduktivní. Nemám proto problém, když by mezi oběma dotčenými asistenty a soudci došlo k dohodě, že by proběhla výměna např. na rok či dva. Smysluplné bych nicméně v tomto případě viděl spíše výměny mezi soudy navzájem, a to především v zájmu asistentů (soudce by nato téměř vždy ztratil, neboť samozřejmě každá nová pozice vyžaduje čas na určité zapracování). Asistentu na NS, který vyřizuje civilní dovolání, by např. určitě neuškodilo, když by např. na dva roky přesídlil na Ústavní soud a nasál by zde se nacházející kautely a maximy; naopak asistent z ÚS, který perspektivně uvažuje o funkci soudce, by mohl určitě přivítat možnost "jít více do justičního terénu", a to třeba i na úroveň prvoinstančního soudu a tak lze pokračovat. Ale to jsou již úvahy de lege ferenda, které by se měly projevit v budoucí zákonné úpravě asistentů soudců, která je dnes v podstatě zatím téměř nulová. Protože jsem sám sedm let jako asistent (jednoho) soudce působil, věřte mi, že pro tyto věci mám velké pochopení.
Ad Slávek Vlašín:
Samozřejmě celý post je pokus o parodii, jehož racionální jádro je následující: jako špatné řešení vidím jak variantu spokojených rodinek, tak také hokejového trenéra, byť z rozdílných důvodů. První případ dle mého dlouhodobě nutně vede k určité názorové sterilitě (čest výjimkám!) a k velké nevyváženosti a nejednotnosti přístupů v rámci jednoho soudu. Přitom o každém případu rozhoduje nikoliv první až ikstý senát, nýbrž soud, a každý účastník legitimně očekává srovnatelnou kvalitu všech rozhodnutí. Hokejová varianta se dle mého míjí s pravomocí předsedy kteréhokoliv soudu. Ten je totiž oprávněn pouze vykonávat státní správu soudu a bdít nad plynulostí řízení. Nemyslím si však, že z této kompetence lze dovodit i jeho právo skládat senáty podle subjektivního hodnocení jejich kvality. Prostě řečeno: předseda soudu nemůže měnit složení senátů "jen" proto, že nepovažuje jejich rozhodnutí za dostatečně "kvalitní". Pak bychom se totiž museli bavit o tom, co to je kvalita, a tady souhlasím s Evou, že samozřejmě ani statistický údaj o zrušených rozhodnutích sám o sobě ještě nic neříká o kvalitě rušených rozhodnutí. Snad by mohl k tomu kroku přistoupit předseda soudu tehdy, když by některý senát dlouhodobě vykazoval průtahy, pak samozřejmě je věcí zvážení přerozdělení agendy a případné rozdělení takovéhoto senátu. Opačný přístup totiž dává předsedovi soudu do rukou mimořádně silné zbraně: právo rozvrhem práce vymezit agendu a ještě k ní libovolně přiřadit soudce. Pokud vycházím z toho, že každý systém se buduje s vědomím těch nejslabších článků a nikoliv článků slabých (a kdyby všichni byli anděly, nepotřebujeme právo), jde mi o to započít diskusi, zda by se složení senátů perspektivně nemělo vytvářet nikoliv poněkud nahodile, jako tomu je u většiny soudů dnes, a ani podle kamarádství soudců, nýbrž podle předem stanovených pravidel, která by platila dlouhodobě. Takto viděno se mi jako nejlepší varianta líbí právě rotace. Nebavme se zatím o takových detailech, zda by k rotaci došlo každý rok, jednou za dva roky či za tři roky, kdo by rotoval s kým apod., to jsou detaily. Bavme se o principu. Věřím, že jeho prosazení by působilo v mnohých případech jako elixír, a při tomto vyjádření své víry vůbec nemyslím primárně na NSS!
Ad všichni:
I předseda soudu Homer Simpson je samozřejmě nadsázka. Přiznám se, že kdyby řídil "můj soud", trošku bych se bál chodit do práce, zda např. nevybuchne...
Já bych osobně byl pro variantu Viktor Tichonov, ne snad proto, že by stavěl elitní a méně elitní senáty, ale proto, že by soudce, u kterých je evidentní potřeba potrénovat, jednoduše poslal na potřebnou dobu na bazu do Kroměříže, kde by se trénovalo tak dlouho, dokud by soudce vše nezvládl třeba i poslepu.
Okomentovat