středa 8. května 2013

Moot, Meet & Compete

Predstavte si, že ste advokát. Jeden z Vašich klientov sa údajne dopustil protisúťažného jednania tým, že uzavrel zakázané licenčné zmluvy a zneužil svoje dominantné postavenie. Predstavte si tiež, že je vo Vašom štáte porušenie súťažného práva trestným činom a že príslušný trestný súd Vášmu klientovi uložil peňažitý trest vo výške € 50.000 (právnickej osobe) a 18 mesiacov "natvrdo" (zodpovednej FO). Keďže ste právnik s výborným prehľadom v európskom práve, tak viete, že by sa na jednanie Vášho klienta mohla vzťahovať výnimka plynúca z nariadenia č. 772/2004 (dohody o transfere technológií), klient sa teda žiadneho protiprávneho jednania nedopustil a sankcia bola neoprávnená. Odvoláte sa preto proti rozsudku trestného súdu a tvrdíte, že sa stala chybička: súd mal aplikovať nielen národné právo (v ktorom žiadne výnimky nie sú), ale tiež európske právo, ktoré by Vášho klienta ochránilo pred postihom. S aplikáciou európskeho práva (čl. 101 a 102 Zmluvy o fungovaní EÚ) by sa navyše otvorili dvere pre aplikáciu Listiny základných práv EU a ukázalo by sa, že v uvedenom trestnom procese boli porušené dve základné práva Vášho klienta: prezumpcia neviny podľa čl. 48 a proporcionalita trestných sankcií podľa čl. 49(3) LZPEÚ.

Odvolací súd však s Vašou argumentáciou nesúhlasí. Národné trestné súdy predsa nemajú žiadnu povinnosť aplikovať európske právne normy ("a ak to niekto tvrdí, tak absolútne nerozumie trestnému procesu"). Ďalej Vás poučí, že národné súťažné právo sleduje iné záujmy než európske súťažné právo, paralelná aplikácia európskych noriem je teda vylúčená priamo textom čl. 3(3) nariadenia č. 1/2003. Navyše odvolací súd dodá, že i keby bolo aplikovateľné národné a európske právo zároveň, tak by národná norma mala prednosť, patrí totiž do "materiálneho jadra" právneho poriadku daného štátu. Aby svoj argument podporil i európskym právom, odkáže odvolací súd na čl. 4(2) Zmluvy o EÚ, ktorý hovorí o rešpekte Únie k národným identitám členských štátov. Keďže sa v tejto kauze objavilo hneď niekoľko sporných európskoprávnych otázok, požiadate odvolací súd o položenie predbežnej otázky Európskemu súdnemu dvoru, odvolací súd to však nepovažuje za dobrý nápad a predbežnú otázku nepoloží.

Vy sa však nevzdávate - rozhodnete sa podať ústavnú sťažnosť. Ústavný súd je o niečo priateľskejší a predbežnú otázku podá. Vy teda balíte kufre a vydávate sa do Luxemburgu, vysvetliť európskym sudcom právne argumenty v prospech Vášho klienta... 


***

Túto kauzu (ktorú som značne zjednodušila, plné zadanie si môžete prečítať anglicky či francúzsky) riešili v tomto akademickom roku študenti desiatok univerzít z celého sveta v rámci EuropeanLaw Moot Court Competition. Je to jeden z najväčších simulovaných súdnych sporov vôbec (ďalšie sú napríklad Jessup, Vis Moot či René Cassin), ktorý za svoju prestíž vďačí najmä tomu, že sa na jeho organizácii podieľa Súdny dvor EÚ, ktorý každoročne hosťuje finále súťaže.

Pravidlá sú jednoduché: organizátori 1. septembra zverejnia zadanie fiktívneho prípadu, študenti do hry vstupujú v 3-4 členných tímoch (býva ich okolo 100), do konca novembra odovzdajú písomné podania za obidve strany a čakajú na výsledky. Do ústneho kola postupuje 48 tímov, ktoré sa rozdelia na 4 skupiny po 12 a súťažia proti sebe v regionálnych kolách. Z každého regionálneho kola postúpi len jeden víťaz, v luxemburskom finále sa teda stretnú už len 4 tímy. Finále je pompézne: študenti súťažia priamo vo veľkej jednačke Súdneho dvora EÚ a svojimi argumentmi musia presvedčiť jeho "naozajstných" sudcov a generálnych advokátov.

***

ELMC je mi blízky, pretože som sa ho v minulom akademickom roku sama zúčastnila. Nezastupovali sme účastníka kartelu a neriešili sme otázky národnej identity, našim klientom bol nadnárodný obchodný reťazec, ktorý mal pocit, že daňový systém je v jednom z nových členských štátov nastavený tak, že na jednu stranu diskriminuje zahraničných podnikateľov, na druhú stranu poskytuje štátnu podporu domácim účastníkom trhu. Členský štát navyše obmedzoval slobodu usadzovania nášho klienta tým, že mu komplikoval premiestnenie sídla do susedného štátu, pričom dôvodom obštrukcií bola "šikanózna" žaloba minoritného akcionára... [Autor prípadu sa zjavne nechal inšpirovať predovšetkým prípadmi Cartesio, National Grid Indus, V.A.L.E., ale i rozsiahlou judikatúrou k daňovej diskriminácii a štátnym podporám...].

Účasť v moot courte na KU Leuven pre mňa bola nezabudnuteľným zážitkom. Na rozdiel od univerzít, kde je mooting skôr voľnočasovou aktivitou, KUL má mooting zaradený do curricula naozaj naplno. Na univerzite existuje samostatný predmet nazvaný Moot Court, do ktorého sa každoročne vypisuje výberové konanie. Záujemcovia sa hlásia prostredníctvom CV + motivačného listu na začiatku štvrtého ročníka, koncom septembra sa zúčastnia ústnych pohovorov, kde dostávajú rozličné otázky právneho i psychologického charakteru (Ste čínskym delegátom na Valnom zhromaždení OSN, diskutuje sa politika "každá rodina max. 2 deti", obhajujte svoju politiku jedného dieťaťa!; Keby ste boli zviera, čím by ste boli a prečo?; Stojíte pred národným súdom a máte skvelý argument, sudca vám však neverí, že tá smernica je v jeho členskom štáte prameňom práva, dokážete ho presvedčiť?, atď.). Koučovia si na základe pohovoru vyberú potrebný počet študentov a každý moot court si zvolá úvodnú schôdzku. Tam sa mooteri dozvedia, že budú v najbližších dvoch rokoch reprezentovať KU Leuven, že ich čaká tvrdá drina, ale že to bude stáť za to. Okrem toho, že mooteri nemusia písať diplomovku, môžu sa v prípade medzinárodného víťazstva tiež tešiť na uznanie od spolužiakov, učiteľov, ale predovšetkým budúcich zamestnávateľov...

Odpustená diplomovka je síce skvelý benefit, mooting však určite nie je riešením pre tých, ktorí sa chcú vyhnúť tvrdej práci. V prvom roku totiž musia mooteri odovzdať 3 práce v rozsahu 10-15 strán na témy podľa vlastného výberu (v prvom roku totiž ešte študenti nepoznajú zadanie svojho fiktívneho prípadu) a absolvovať nemálo metodologických seminárov. Začiatkom druhého roku sa zverejní súťažný prípad a mooteri sa pustia do tvorby písomných podaní. Proces je veľmi zaujímavý a prínosný, začína sa faktickými hrami a kvízmi, pokračuje sa písaním tzv. narratives (každý člen tímu sa vžije do niektorej role a napíše silne subjektívny článok / blog / Liebesbrief, v ktorom niekomu prezentuje svoju pozíciu), potom sa zhromažďujú argumenty, vytvárajú argumentačné línie, kreslia argumentačné systémy, formulujú najsilnejšie tvrdenia a časom sa začne "kostra obaľovať mäsom", až vznikne podanie, ktoré sa vo finálnej fáze "zahusťuje" (skresáva na predpísaný limit). Po odovzdaní písomných podaní nasleduje tréning na ústne kolo: v decembri to bývajú tak 2 dni v týždni, v januári sa odpočíva (resp. skladajú skúšky), vo februári sa však tréning zahustí a pred regionálkami sa trénuje každý deň, v priemere tak 5-6h.


Výhodou leuvenského tréningu bolo to, že vedľa in-house sessions na univerzite sme pravidelne dochádzali do Bruselu, kde sme silu svojej argumentácie testovali v rozličných advokátskych kanceláriách (bol to zároveň dobrý tréning francúzštiny). Účelom každodenného tréningu bolo jednak cibriť si pripravené prednesy, jednak zhromažďovať všetky potenciálne otázky. Časom sme mali na intranete stránku "1000 + 1 possible questions", s odpoveďami v anglickom a francúzskom znení, žili sme teda s pocitom, že nás snáď už nič neprekvapí (vo finále ale určite prekvapí, tam sú sudcovia zákerní). Úsilie sa vyplatilo a prinieslo ovocie: po dlhých týždňoch tvrdého tréningu sme si z Luxemburgu priniesli krásnu trofej, ódu na radosť si môžete prečítať tu či tu. Víťazstvo je síce sladké, nakoniec to však nie je cieľ. Tento rok náš tím skončil druhý, som však presvedčená, že si zo súťaže odniesli všetko to, čo my vlani. Platí staré známe: víťazom je každý zúčastnený!

***

My Ladies, My Lords, let me now conclude: mooting je skvelá vec, ak ešte máte možnosť, určite smelo do toho! Naučíte sa tímovej hre, spoznáte nespočetné množstvo právnych noriem, naučíte sa ich analyzovať, aplikovať i prezentovať, zlepšíte sa v jazykoch i v právnej argumentácii, spoznáte mnohých skvelých ľudí , precestujete svet, zbavíte sa trémy... no skrátka: samé dobré veci :)) Možností je mnoho, dnes sa už i české a slovenské fakulty zúčastňujú vrcholových moot courtov, a to s výbornými výsledkami. Napriek tomu, že to niečo stojí (minimálne náklady alternatív), je to nepochybne skvelá investícia!

Teším sa na diskusiu - predovšetkým na reakcie všetkých, ktorí majú z mootingom účastnícke či trénerské skúsenosti. A taktiež verím, že nám pražskí či bratislavskí účastníci ELMC '13 vysvetlia, ako to teda je s tou národnou identitou, paralelnou aplikáciou národného a európskeho súťažného práva, či povinnosťou podať predbežnú otázku v poslednej inštancii :))



5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Pěkný post Zuzko! Kdo jiný než ty by měl zvyšovat povědomí o mootingu v Čechách ;)

Největší rozdíl mezi mootingem v zahraničí a v ČR (zejména UK) shledávám v tom, že na západě je mnohem větší institucionální zázemí pro mootery. Vyplývá to i z tvého postu - na ELMC se team KU Leuven připravuje 2 roky (!), navíc je příprava součástí curricula a je jim odpuštěno psaní diplomové práce. Teamu je k dipozici i několik asistentů,k kteří předávají know-how, mají kontatky v advokátkách atp.

V ČR moot court člověk dělá "navíc", ne-li "na úkor" jiných školních povinností. Přitom co se člověk při mootu naučí, je obrovským bonusem k tomu, co získá během klasického studia (naučí se vystupování, formální psaný projev, použití cizích jazyků, získá nové kontakty atd.). Výhody vidím i pro univerzity - reprezentace studenty přináší prestiž.

Až v poslední době se některé moot courty (ELMC, CEEMC, VIS) začínají institucionalizovat, běžně je studentům např. poskytováno stipendium na cestu. Chybí nicméně jakákoliv koncepce: 1) Jakým mootům dá škola podporu? Zatím spočívá v pravidlu kdo dřív přijde, ten dřív mele (bere); 2) Jaké poskytne univerzita studentům personální zázemí? Zatím je většinou jeden vedoucí, který obětuje všechen volný čas, a většinou z toho "kromě pěkného výletu" nic nemá; 3) Jaké úlevy poskytne univerzita studentům, aby se řádně připravili? Zatím nejsou ani kredity (krom VIS?), o úlevě diplomky ani nemluvě.

Aby české/slovenské teamy mohly konkurovat, musí se v této oblasti provést změny, protože bez potřebného zázemí dle mého názoru není ani při vysoké kvalitě účastníku teamu soutěž vyhrát.

A. Kábrtová

Anonymní řekl(a)...

Jestli tomu rozumím (jsem starší ročník), tak student místo normálního západoevropského studia v posledních dvou letech školy začne řešit nějaký konkrétní případ v týmu studentů a nakonci je nějaká komise, která vyhodnotí argumentaci jednotlivých týmů.

Pokud jsem to takto pochopil správně, pak bych řekl, že je jistě dobře, že studenti začnou konečně dělat něco, co je baví a ne se memorovat ty bláboly, kterými jsme museli projít v 90.letech my. Další pozitivum je v eliminaci diplomky, kterou považuji v právu za nesmysl. Jako negativum mě napadá to natěšené soutěžení a touha PR školy, kt. se může zvrhnout v samoúčelnost (viz. Puškinův památník a soutěž O zemi, kde zítra bylo včera nebo tak nějak) . Možná někomu bude vadit i ten kolektivismus. Miloval jsem seminář z procesu v pátek od 9.00, na který jsme chodili jenom tři.

Ohledně KUL by mě zajímalo, zda řádný belgický student práv má povinné římské právo a belgické nebo mezinárodní dějiny, případně teorii práva a případně v jakém rozsahu. Ještě dnes se u nás najdou právníci, kterým přijde znalost Laudare a Laudatum jako esenciální :-)

Martin Hájek

Martin Kopa řekl(a)...

Ciao Zuzi!

Předně díky za cool post na mé oblíbené téma! Diskuzí o dovednostním vzdělávání v ČR a na Slovensku je stále jako šafránu. Snad to Ty a případně další jinoprávní "ještěrky" v budoucnu změní. :-)

Zcela naprosto souhlasím a klidně bych podepsal to, co psala Adéla, kterou tímto také moc zdravím. :-) České a slovenské právnické fakulty začínají efektivitu moot courtů zřejmě teprve doceňovat. Chtělo by to každopádně ještě přitlačit, protože oproti zahraničním univerzitám bývají naše podmínky skutečně lehce „křovacké“.

Navážu na Adélu např. co se týče profesionálních moot koučů, kteří by se mohli naplno věnovat jen a jen právě koučování a rozvoji právnických dovedností svých svěřenců. V zahraničí běžné, u nás fantazie. Moot courtům se proto u nás bohužel věnují stále spíše nadšenci, kteří již pochopili, že v rámci moot courtu se student naučí tisíckrát více než z tisíce učebnic.

Kdybychom např. zde začali a dali studentům (a učitelům) práva možnost získat tu skvělou zkušenost, kterou získávají právě studenti (i učitelé a koučové) v zahraničí, těžili by z toho úplně všichni. A podobně bychom mohli pokračovat. Jak píše Adéla, snad by pak čeští a slovenští studenti měli šanci.

Martin Kopa


Anonymní řekl(a)...

Jakožto účastník dvou MC v dresu PF UK bych se rád podělil o jeden poznatek.

Kredity a studijní úlevy stejně jako samotná existence kouče není rozhodující. Za rozhodující pro úspěch v mootování považuji odhodlání studentů učit se a pracovat a ochotu obětovat tomu významné množství času. Úspěchem pak nemyslím jen pomyslné stupně vítězů a s tím spojené pracovní nabídky a prestiž. Úspěšný je ten mooter, který se naučí orientovat se v dané oblasti práva, logicky argumentovat slovem i písmem a přesvědčivě argumenty prezentovat. Naučí se tedy něco, co mu české právnické fakulty nemají šanci poskytnout a co jej skutečně připraví na "svět tam venku". Z těchto důvodů platí pro mooting víc než pro co jiného ono okřídlené coubertinovské "není důležité vyhrát, ale zůčastnit se".

S kamarády z fakulty jsme na podzim 2012 dali dohromady tým, se kterým jsme se chtěli zúčastnit prvního ročníku European Human Rights Moot Court Competition (anglické mutace známějšího René Cassin). Po počátečních peripetiích - a zde se bohužel ukázalo, že se na pražské fakultě stále ještě mootuje často navzdory a nikoliv s pomocí struktury - jsme získali podporu katedry resp. vyučujícího, který je však spíše naším kamarádem a mohli jsme se přihlásit. Dotyčný nás však předem upozornil, že vzhledem ke své limitované znalosti angličtiny i Úmluvy nám bude více technickou podporou než skutečným koučem (jak je popisovala Zuzka). Byli jsme tedy v situaci, kdy jsme byli 4 studenti 4-5 ročníku bez jakékoliv podobné zkušenosti a bez někoho, kdo by nám poradil kde nebo jak začít, nač se soustředit, jak postupovat v rešerších, jak začít budovat argumentaci, atd. Měli jsme jen vlastní odhodlání a chuť dát tomu vše.

Více než měsíc jsme ve čtyřech lidech prohledávali judikaturu ESLP a příslušnou literaturu a další měsíc jsme potom psali obě podání. Samozřejmě nás to stálo bezpočet probdělých nocí a dní v knihovně, ale chtěli jsme proniknout co nejhlouběji do celého problému, naprosto vycizelovat naše argumenty, přesvědčit že zrovna naše strana "má pravdu". Musím říct, že to bylo velmi stimulující a měli jsme opravdu chuť vydat ze sebe to nejlepší. Následný úspěch v podobě postupu do štrasburského finále mezi 16 nejlepších pro nás byl opravdu sladkou odměnou. I ta nás však stála ještě měsíc téměř nepřetržité tvrdé práce.

Má zkušenost s mootováním mi tedy říká, že není podstatné, jestli fakulta zřídí třeba volitelný předmět "moot court" a studenti za účast dostanou kredity, není podle mě ani rozhodující, jestli má tým kouče (nebo několik), kteří nemají nic jiného na starost. Spolu s finanční podporou školy je to samozřejmě vždy vítaná pomoc a výhoda. V tomto naše fakulta mnohdy pokulhává a to je špatná zpráva. Rozhodující však podle mě je odhodlání, chuť pracovat na sobě a učit se a podstupovat výzvy na straně účastníků těchto soutěží. Dobrá zpráva je, že znám mnoho takových na pražských právech.

Vojtěch Bartoš

Martin Kopa řekl(a)...

Čau Vojto,

Ještě jednou gratuluji k tomu štrasburskému úspěchu, skutečně jste odvedli pořádný kus práce, za nějž jste také sklidili náležitou odměnu. Přesto si ovšem s tou tezí, že fakultu a kouče není třeba, dovolím v obecné míře nesouhlasit. Některé větší mooty (tím nechci nijak ECHR moot snižovat) jsou ale přeci jen záležitostí i mnohem více než půlroční přípravy, nikoliv jen dvou měsíců, a tam se to bez fakultního zázemí již neobejde. Je pravdou, jak píšeš, že vědomostně je to hlavně o tvrdosti přípravy ze strany studentů. Co je podle mě ale hlavní přidanou hodnotou moot courtů, je zisk právnických dovedností, o nichž to pak celé bývá. Bývá totiž (možná smutnou) pravdou, že některé nejlépe umístěné týmy nebývají úplně skvěle připravené co do argumentační munice, ale je to dovednostní stránka jejich argumentace, která je vyžene do čela moot courtových žebříčků. (Možná bohužel) pak platí ono otřepané: “It ain’t important what you say. It’s how you say it.” Na tom české fakulty v moot courtových prvopočátcích pohořívaly, protože k tomu právě přistupovaly přesně naopak. Jen zkrátka nedokázaly dobře připravenou argumentaci „prodat“.
Samozřejmě moot courty jsou primárně a hlavně pro studenty a jim mají dát co nejvíce. V menší míře však mohou i pro ty učitele mít life-changing efekt, protože jsou taky jednou z forem experiential learningu/teachingu. V souvislosti s tím se traduje příběh jedné civilistky, která na svých seminářích ze strachu zakázala pokládat jakékoliv otázky. Kvalita seminářů byla samozřejmě prachbídná. Poté, co přičichla k možnostem, které nabízí experiential učení, ovšem styl své výuky překopala do interaktivní a velmi efektivní podoby, díky němuž se stala jednou z nejúspěšnějších vyučujících.
The bottomline is, že moot court v prvotřídní podobě se podle mě bez fakultní pomoci a bez dobrého kouče dělat nedá. Ano, jde o výuku práva a jde hlavně o studenty práv a jejich dovednostní rozvoj. A Váš úspěch na ECHR mootu je samozřejmě nepopíratelný, dali jste dohromady „zabijácký“ tým, který v ČR a SR neměl konkurenci. Jen si nemyslím, že se z tohoto jednotlivého příběhu dá dělat tak rychlý závěr o tom, že mooty mohou mít DIY podobu a úplně to stačí.