sobota 13. února 2010

Může zákonodárce nařídit soudům, jak vykládat určitý zákon?

Nedávno jsem narazil na zajímavou sekvenci rozhodnutí Nejvyššího soudu Kalifornie (Supreme Court of California) a navazující interakci mezi tímto soudem a kalifornským zákonodárcem. Tato interakce by mohla být zajímavá i pro českého čtenáře, byť si nejsem vědom, že by k něčemu podobnému v České republice došlo (pokud ano, budu rád, když mě někdo na takový případ upozorní). Co není totiž může být.

Skutkové okolnosti nejsou pro účely tohoto postu podstatné, a proto je podám ve zjednodušené podobě. Ve zkratce se výše zmíněná interakce točí okolo soukromoprávní odpovědnosti majitelů podniků prodávajících alkoholické nápoje (dále jen "majitele hospody") za jednání jeho zákazníků pod vlivem alkoholu. Typickým příkladem je situace, kdy majitel hospody prodá alkoholický nápoj řidiči, který následně způsobí dopravní nehodu, v níž zraní třetí osobu. Otázka, před kterou byl Nejvyšší soud Kalifornie opakovaně postaven, tak zněla, zda v takovém případě nese majitel hospody odpovědnost, a pokud ano, tak v jakých případech. Jinak řečeno, může zraněná třetí osoba žalovat majitele hospody o náhradu škody? [puristé prominou, ale pojem "náhrada škody" tu používám pro zjednodušení jako generický pojem]

Stanovisko Nejvyššího soudu Kalifornie bylo zpočátku jednoznačně proti odpovědnosti majitele hospody [Cole v. Rush (1955) 45 Cal. 2d 345, 289 P.2d 450]. V roce 1971 však Nejvyšší soud Kalifornie změnil názor a umožnil zraněným osobám požadovat po majiteli hospody náhradu škody [Vesely v. Sager (1971) 5 Cal. 3d 153, 486 P.2d 151]. Svůj názor opřel o § 25602 písm. a) Cal.Bus. & Prof.Code, který zněl následovně: "Každý, kdo prodá ... alkoholický nápoj notorickému opilci či zjevně podnapilé osobě, spáchá přestupek" (pro zjednodušení používám velmi volný překlad - originál viz zde).

V následujících letech pak Nejvyšší soud Kalifornie odpovědnost za škodu majitelů hospod dále rozšiřoval [viz Bernhard v. Harrah's Club (1976) 16 Cal. 3d 313, 546 P.2d 719; a Coulter v. Superior Court (1978) 21 Cal. 3d 144, 577 P.2d 669].

V roce 1978 však došla kalifornskému zákonodárci trpělivost a tak novelizoval výše uvedený § 25602 Cal.Bus. & Prof.Code, do kterého vložil další dvě písmena. Nové písmeno b) § 25602 Cal.Bus. & Prof.Code zní následovně: "(b) Osoba, která prodá alkoholický nápoj podle písm. a) tohoto ustanovení, nenese soukromoprávní odpovědnost za škodu způsobenou třetí osobě z důvodu intoxikace zákazníka alkoholickým nápojem" (opět velmi volný překlad - originál viz zde)

Aby to bylo kalifornskému Nejvyššímu soudu "jasné", tak si zákonodárce neodpustil písmeno c) následujícího znění: "(c) Zákonodárce tímto konstatuje, že toto ustanovení bude vykládáno tak, že závěry [Nejvyššího soudu Kalifornie] ve věcech Vesely v. Sager (5 Cal.3d 153), Bernhard v. Harrah's Club (16 Cal.3d 313) and Coulter v. Superior Court ... se ruší ve prospěch předchozího výkladu, podle nějž konzumace alkoholických nápojů, a nikoliv podávání alkoholických nápojů, je nejbližší příčinou škod způsobených třetí osobě podnapilou osobou". (originál zde)

Písmeno c) § 25602 Cal.Bus. & Prof.Code bylo o tři roky později napadeno u Nejvyššího soudu Kalifornie pro rozpor s kalifornskou ústavou. Co na to Nejvyšší soud Kalifornie? Ustoupil a nechal toto ustanovení "naživu" [Cory v. Shierloh (1981) 29 Cal. 3d 430, 629 P2d. 8].

Nabízí se hned několik otázek. Je takový tah zákonodárce vůbec slučitelný s dělbou moci? Je soud takovým "výkladem zákonodárce" vázán? Může se od něj (znovu) odchýlit? Jak by na podobný kousek z dílny českého zákonodárce reagovaly české soudy? Asi podrážděně. V českých luzích a hájích totiž (nejen) soudci žijí v představě, že stojí při výkladu právních předpisů "na konci řetězce", a poté, co rozhodnou "jaký výklad je ten jediný správný", tak jim do toho nemá zákonodárce "co kafrat".

Tak jako tak jsou "legislativní odklony" (statutory overrides) prostředkem, který má český zákonodárce po ruce a zatím jej efektivně nevyužívá. Výše uvedený "legislativní odklon" zakotvený v písmenu c) § 25602 Cal.Bus. & Prof.Code je extrém, který asi není hodno následovat [proč kalifornskému zákonodárci nestačilo doplnit do § 25602 pouze písmeno b) se už z dostupných pramenů nedozvíme]. Klasické "legislativní odklony" [viz např. právě zmiňovaný § 25602 písm. b)] však samy o sobě škodlivé nejsou. Za prvé, donutí to zákonodárce (konečně) sledovat judikaturu obou vrcholných obecných soudů. Za druhé, interakce mezi oběma vrcholnými obecnými soudy a zákonodárcem (korigovaná Ústavním soudem) rozvoji českého práva jen prospěje, neboť soudy i zákonodárce budou muset lépe argumentovat. A za třetí, soudy budou vystaveni "sankci", když při výkladu právního předpisu "přestřelí". Co si budeme namlouvat - představa, že to, co řeknou české soudy, je pro českou společnost vždy to nejlepší, je hodně naivní.

61 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Každý zákon v sobě obsahu implicitně i nějaký možný výklad. Zde je jenom uveden explicitně odkazem z toho důvodu, že už je zákonodárci znám. Mohl ho klidně celý opsat a citaci tam neuvádět.

Jinými slovy nepřijde mi na tom nic zvlášního, jde o normální zákonou novelu.

Jan Vrbecký

Tomáš Sobek řekl(a)...

Kdyby zákonodárce nemohl upřesnit zákon, pak by nebyl normotvůrcem, ale pouze múzou soudců.

Jan Petrov řekl(a)...

Díky za článek. Nerozumím tomu, proč by měl být postup Kalifornského zákonodárce protiústavní (poměřováno českou ústavou).

Postup, kdy zákonodárce stanoví

a) že prodejce alkoholu nenese odpovědnost za škodu způsobenou zákazníka; a

b) že nelze aplikovat průlomové soudní rozhodnutí XYZ (které takovou odpovědnost prodejce alkoholu "zakotvilo"), a tedy platí předchozí právní stav

je ve své podstatě ekvivalentní: jde jen o jinou formulaci téhož.¨

Nemyslím, že by rozumný Ústavní soud měl trestat zákonodárce za to, kterou formulaci zvolí: mělo by mu jít o ochranu ústavnosti (obranu materiálních ústavněprávních pravidel) a ne o obranu formulace Abrakadabra oproti formulaci Babrakadabra. Ústavní soud není (nemá být) Nejvyšší Stylista.

S pojmy se dá šermovat všelijak, ale není zvykem říkat, že pokud zákondárce doplní zákon o kazuistické pravidlo, pak zákon "vykládá".

Dělící linie pro posouzení, zda zákonodárce zůstává v mezích své "moci", anebo si přisvojuje, co náleží soudům, leží nikoli mezi pojmy "méně kazuistický" / "více kazuistický", nýbrž mezi pojmy "obecný" a "regulující individuální případ".

Zdenek Tesner řekl(a)...

Děkuji panu Kosařovi za velmi aktuální a mimořádně podnětný článek.

Ač si proti sobě pravděpodobně popudím zdejší, hádám, převážně soudcovské lektorium, musím konstatovat, že obdobná ustanovení (zatím snad jen ala písm. b) se v brzku vyskytnou i v českém právním řádu, neboť některá soudní rozhodnutí (za NS jmenujme třeba 22 Cdo 1121/2008; za NSS pak opakovaná rozhodnutí ve věci S.h.O.) neponechávají příliš jiných možností. Konkrétně jde o to, že v prvém případě soud prohlásil za neplatnou změnu zákonné definice rybníka (a to s arugmentací hodnou Ústavního soudu, který se však k celé věci již vyjádřil a to přímo opačně). Ve druhém případě pak NSS znemožňuje ústřednímu orgánu státní správy řádně vykonávat své kompetence na úseku myslivosti a navíc jde proti nálezu ÚS č. 49/2007 Sb. (Který je sám o sobě mimochodem dokonalým argumentem k popření pasivní role ÚS...).


PS: Jak lze získat oprávnění ke vkládání komentářů bez nutnosti schválení příspěvku? Předem děkuji za odpověď.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Na postupu kalifornského zákonodárce opravdu není nic problematického (a určitě bychom našli obdobné příklady i v Česku, byť určitě ne s přímou citací judikátu - to je ale dáno jinou právní kulturou, když podle ideologie naší kultury judikatura netvoří právo).

Jak řekl Jan Petrov, zákonodárce nemůže určitě interpretovat právo v jednotlivé kauze (to by byl zásah do dělby moci). Stejně tak nemůže svou "interpretaci" zákona vztáhnout retroaktivně na minulé situace. Tím ale vůbec nevylučuji novely zákonů, které mohou být svou povahou toliko deklaratorní a vskutku vyjevit to, co podle předchozí úpravy bylo implicitní. Tady je ale již úkolem soudní moci posoudit, zda jde vskutku o "vyjevení implicitního" nebo naopak zda jde o novou normu, která je aplikovatelná jen do budoucna, a její zpětná aplikace by byla nepřípustnou retroaktivitou.

Guy Peters řekl(a)...

Ano, s rostoucí autonomií justice, jejíž byl Melčák v. Parlament pouze vrcholem ledovce, bude muset legislativa přistoupit k podobným krokům i v ČR. Souverainem je lid, nikoliv elita.

Poznámka na okraj: Misdemeanor je přečin. Přestupek je americky infraction, anglicky summary offence. V UK nyní nerozlišují mezi zločiny (felonies) a přečiny (misdemeanors) jako v USA; obojí je trestný čin (indictable offence). Crime je česky veřejnoprávní delikt.

Zdenek Tesner řekl(a)...

Jan Petrov - s tím zákazem regulace jendotlivého případu je to sporné - zákon o státním rozpočtu taky reguluje jeden případ, zákon o Ústavním soudu předpokládá jeden ÚS s jedním předsedou...

Anonymní řekl(a)...

Ohledně nutnosti obecnosti zákona, kterou ráda zminuje ve svých radiových vyprávěnkách naše nejslabší ústavní soudkyně, bych jen dodal, že jde o nepochopení formální logiky a filologie. Utkvělá představa, že soud rozhoduje v individuálním případě a zákon je obecný je naprosto mylná. Srovnávají se hrušky s jablkama (např. soudní rozh. ve věci Melčáka je obecné a vztahuje se i na neučástníky, pod. judikáty NS, zatímco např. vynětí prezidenta z trestní odpovědnosti je individální akt s právním nástupnictvím "postiženého").

Pokud existuje jen jeden státní rozpočet a musí být na něj zákon, pak lze to buď natvrdo napsat nebo vytvořit naoko obecnou definici, aby byla jedna soudkyně spokojená. Někdy je prostě nutné vymezit málopočetný případ a zákon k tomu potřebujeme z procesních důvodů.

Současně ale souhlasím s názorem, že i parlament může defacto rozhodnou v individuálním případě (analogie soudního rozhodnutí, viz. např. neštastné vyvlastnění nové scény). Soudní zákaz v tomto smyslu nic neznamená, protože to lze parlamentem udělat formálně obecným zákonem a dosáhne se stejného efektu.

Jediný formální rozdíl mezi soudním rozhodnutím a zákonem je to, že se zákon neodůvodňuje, jinak ale lze soudní rozhodnutí s odůvodněním změnit zákonem a zákon soudním rozhodnutí a nepřijde mi na tom nic divného - souboj mocí je permanentní.

Milan Surový

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Jako příklad podobného a zcela legitimního postupu zákonodárce možno uvést zákon č. 7/2009 Sb., který novelizoval § 178 SŘ. Tím také změnil judikaturu NSS k tomuto ustanovení (a smyslem bylo, zdá se, právě tuto judikaturu změnit). Srov. rozsudek NSS ze dne 31. 12. 2009, čj. Komp 6/2009 - 35 (Ministerstvo vnitra proti Ministerstvu životního prostředí):
"[26] Systematikou § 178 správního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, se tento soud zabýval již opakovaně (rozsudek NSS ze dne 31. 12. 2007, čj. Komp 1/2007 ‑ 54, publ. pod č. 1518/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 22. 2. 2008, čj. Komp 4/2006 ‑ 103, či ze dne 17. 6. 2009, čj. Komp 4/2009 ‑ 23). Vyložil, že § 178 odst. 2 správního řádu je nutno chápat jako speciální pravidlo ve vztahu k odst. 1 téhož ustanovení, nikoliv jako pravidlo subsidiární. [...] § 178 správního řádu [byl] novelizován zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009. V důsledku této novelizace je nutno považovat výše shrnuté judikatorní závěry ohledně systematiky § 178 správního řádu za překonané. Správní řád nyní výslovně stanoví, že dle § 178 odst. 2 se postupuje pouze tehdy, pokud nelze nadřízený správní orgán určit dle odst. 1 téhož ustanovení. Pravidlo obsažené v § 178 odst. 2 správního řádu se tak stalo subsidiárním ve vztahu k pravidlu obsaženému v odst. 1 téhož ustanovení."

O jiných příkladech takovýchto interakcí mezi legislativou a judikaturou píšu ve své první knížce Aplikace práva ve složitých případech.

Obecně se mi ale spíš zdá, že zákony jsou mnohem častěji doplňovány o závěry, které vyvodila judikatura. I to vede k tomu, že zákony jsou čím dál delší (mj. proto je i občas kritizován nový trestní zákon, který dal do zákona řadu věcí, které byly v judikatuře nesporné).

Anonymní řekl(a)...

Nechápu, co se zde řeší. Vztah mezi zákonodárcem a soudcem je ten, že zákonodárce vymezuje soudci prostor pro výklad. Zákonodárce stanoví obecná pravidla, soud je aplikuje na konkrétní kauzy. Záleží pak jen na zákonodárci, jak detailní budou jeho zákony a kolik ponechá soudům prostoru pro výklad. A z principu lex posterior pak plyne, že zákonodárce smí svůj dřívější zákon zpřesnit i proti dřívějšímu soudnímu rozhodnutí: Rozsudek bude dál platný mezi stranami, protože zákaz retroaktivity, ale v dalších kauzách se jím už soudy nebudou moci řídit.

Spíše bych řešil otázku, nakolik soudy mohou vykládat zákon v rozporu s ním samým, tj. nakolik soudce může prohlásit, že v zákoně se sice píše pes, ale on pod pojmem pes rozumí kočku. To je skutečný problém dnešní, z řetězu zákona a občas i ústavy utržené české justice.

Ještě k té dělbě, objevily se úvahy, že zákon o zákazu prodeje letiště je protiústavní. Ano, je, když tam ti trotlové napsali konkrétní letiště. Kdyby napsali "letiště strategického významu s ročním obratem cestujících vyšším než ...", bylo by to O.K.

P.H.

Christabel řekl(a)...

Ad. P.H.: Jenomže formulace "ustanovení bude vykládáno tak, že..." to není určení prostoru pro výklad, to je samotný výklad, k němuž jsou podle mého mínění skutečně povolány pouze soudy, tedy v našich podmínkách.

Jistě, závěry judikatury se do legislativy promítají. A judikatura se mění mj. podle aktuálního znění zákonů.
Ale nemyslím, že je rozumné a správné, když zákonodárce zákon vytvoří a hned si sám osobuje jeho výklad, což je podle mne případ komentovaného ustanovení z Kalifornie.
Jinak ale, coby právní teorie neznalá, nechci rušit zajímavou, byť poněkud jednostrannou, debatu.

Anonymní řekl(a)...

Ještě tohle:

Soudní funkce státu pravděpodobně předcházela zákonodárnou (záměrně píši funkce, protože dělba moci tehdy teoreticky ještě možná někde fungovala (Řecko, Řím), ale určitě ne v dnešním slova smyslu). Nejdříve bylo třeba řešit spory, aby se "občané" nepomlátili mezi sebou, a moc justice - její prostor pro výklad tehdy nepsaných pravidel - tehdy byla absolutní, limitovaná jen politickými ohledy. Až následně se "judikáty" začaly zobecňovat (a nebo popírat), a tak vznikly zákony (ve smyslu obecné předpisy o žádoucím chování a o jeho vynucování).

Ostatně, hranice mezi mocemi jsou stanoveny v zásadě arbitrárně: zákonodárná moc vyrábí obecné předpisy, justice je aplikuje v konkrétních případech, a výkonná moc je něco mezi tím - dělá obecné předpisy tam, kde ji zákon nechá, a současně i zákon aplikuje tam, kde ho neaplikuje soud, nicméně zpravila její rozhodnutí jsou pod kontrolou soudu.

Původní hlavní dělba moci ale byla mezi mocí zdola a mocí shora, mezi panovníkem (exekutiva + justice) a lidem (parlament, původně vzniklý jako obyčejná žvanírna bez pravomocí). Postupně se vydělila justice, která spor vláda - parlament začala pískat. Ale v okamžiku, kdy se exekutiva fakticky stává jen vykonavatelem vůle parlamentní většiny, kdy odpadá nikým nevolený monarcha "od Boha", v ten moment ztrácí exekutiva jako samostatná moc smysl, postupně splývá s parlamentem a nastupuje dualismus legislatura (zdola) - justice (s tendencí stát se nezávislou na parlamentu a fungovat jakoby "shora"). P.H.

David Kosař řekl(a)...

Ad JP:

Neříkám, že postup analogický postupu Kalifornského zákonodárce je protiústavní. Považuji ale za legitimní tuto otázku položit. Podle mě by s Tebou (a i se mnou) mnoho českých soudců nesouhlasilo.

Členění "obecný zákon" vs. "zákon regulující individuální případ" vypadá krásně na papíře, ale v praxi to už tak jednoznačné není. Podobně jako u zadávání veřejných zakázek se kritéria dají nastavit obecně, ale zároveň tak, aby se vztahovala pouze na jediný případ (viz Z.T. a P.H.). I z tohoto důvodu jsou závěry ÚS ohledně obecnosti zákona ve věci Melčák krajně problematické.

Ad ZK:

Díky Zdeňku za příklad s § 178 SŘ! Tento příklad je ale podle mě spíše o komunikaci mezi NSS a zákonodárcem vedoucí k upřesnění zákona. Pořád to není ten "skutečný střet", který by soudy "pálil".

Představme si spíše situaci, kdy po judikatorním odklonu provedeném rozšířeným senátem NSS zákonodárce řekne "nenene, my chceme předchozí výkladovou alternativu".

Ad GP:

Terminologii v postu jsem záměrně zjednodušil a přiblížil terminologii české. Každopádně díky za Vaše členění.

Anonymní řekl(a)...

Christabel:

A kde vedete hranici mezi přijetím zákona a výkladem? Podle Vás tedy do zákona vůbec nepatří ustanovení typu "pro účely tohoto zákona se zbraní rozumí: ..."?

Ovšemže jakýkoli zákon můžu potopit výkladem, protože vždycky může přijít vykuk, který řekne, veverka je podle něj pták, protože žádného zákonodárce nikdy nenapadlo definovat pojem "savec" taxativním výčtem všech druhů. Atd. a ž do úplných absurdit. Vždycky narazíte na bod, kde se už musíte spolehnout na obecný, nijak nekodifikovaný a nekodifikovatelný význam slov, kde vše jistí jen důvěra a žádný předpis ji nenahradí. Proto jediné, čím se mohu aspoň trochu pojistit proti podobným úletům je výběr budoucích soudců, který musí být nejdřív politický (věřím mu - nevěřím mu) a až pak odborný.

P.H.

David Kosař řekl(a)...

Tak ještě jeden hypotetický příklad, ať to není tak "jednostranné" (Christabel).

Vezměme si nález ÚS sp. zn. I. ÚS 1611/07, který stanovil pravidlo "3+0" pro lhůtu pro vyměření daně.
Tím ÚS překonal předchozí ustálenou judikaturu NSS (včetně rozsudků rozšířeného senátu), která tvrdila unisono "3+1". [zde nikterak nehodnotím správnost nálezu I. ÚS 1611/07 ani předchozí judikatury NSS]

ÚS opřel svůj výklad zejména o princip in dubio pro libertate: "Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody." (zejména body 18 a 28)

Pro názornost uvádím znění § 47 d.ř.:
"(1) Pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
(2) Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven."

Ptám se:
1) Může zákonodárce přijmout novelu daňového řádu, která stanoví, že výklad § 47 d.ř. ve STÁVAJÍCÍM znění má být "3+1"?
2) Může zákonodárce přijmout novelu daňového řádu, která ZMĚNÍ znění § 47 d.ř. tak, že slovo "tří" v obou odstavcích § 47 d.ř. nahradí slovem "čtyř"?

Podotýkám, že tyto otázky nejsou totožné.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Výklad normy podaný zákonodárcem je zase jen obecná norma. Zákonodárce může vytvářet normy jen pro futuro, tedy může změnit normu tak, aby byla jasnější, aby popřela výklad soudu, ale jen pro futuro. Může to dokonce lingvisticky pojmout tak, že se to bude tvářit jako výklad, ale výkladem obdobným výkladu soudnímu to podle mne být nemůže. Takže "vykládat" stricto sensu nemůže, protože soudní výklad má svou povahou retroaktivní povahu (říká co přesně bylo právem pro v minulosti seběhlé jednání).

Takže odpověď na první Davidovu otázku je rozhodně nikoliv, na druhou otázku samozřejmě ano. Rozdíl je mj. v časové působnosti obou norem.

David Kosař řekl(a)...

Ad ZK:

Možná jsem se nevyjádřil přesně, ale se zákazem retroaktivity v Tvém podání obecně souhlasím.

Obě otázky u výše uvedeného hypotetického příkladu směřují k situaci PRO FUTURO.

První otázka tedy zní:

Může zákonodárce přijmout novelu daňového řádu, která stanoví, že výklad § 47 d.ř. ve STÁVAJÍCÍM znění (tj. bez změny textu) má být DO BUDOUCNA (tj. od nabytí účinnosti této novely) opět "3+1".

Představ si (analogicky ke kalifornskému zákonodárci), že český zákonodárce doplní do ' 47 d.ř. odstavec třetí následujícího zněni:

"(3) Zákonodárce tímto konstatuje, že § 47 d.ř. bude vykládán tak, že závěr Ústavního soudu ČR ve věci rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 1611/07 se ruší ve prospěch předchozího výkladu, podle nějž [platí '3+1']"

Pořád bude Tvá odpověď na první otázku "rozhodně nikoliv"?

Tomáš Sobek řekl(a)...

V této diskuze se nerozlišuje mezi výkladem a příkazem k výkladu.

1) Výklad dělá soud: "Vykládám X jako Y."
2) Zákonodárce novelizuje: "Nahrazuji X za Y."
3) Zákonodárce přikazuje výklad: "Vyložte X jako Y."

Příkaz k výkladu považuji za normativně ekvivalentní k novelizaci. Vlastně je to nestandardní způsob novelizace.

David Schmidt řekl(a)...

Na obě otázky samozřejmě ano, v prvním případě zákonodárce použil legální definice, resp. konkretizoval svoji obecnější normu. Ochrana nabytých práv je odlišná otázka.

Myslím, že dotazy míří tam, že když soud řekne, že je něco v rozporu s "rovností", tak zákonodárce do toho už nemá mluvit. Raději bez komentáře.

David Kosař řekl(a)...

Rozdíl mezi oběma otázkami je následující.

1) V prvním případě jde zákonodárce ZJEVNĚ proti výkladu ÚS opřenému o LZPS a EÚLP (tj. o normy, jež jsou součástí ústavního pořádku).

2) V druhém případě zákonodárce nejde proti výkladu ÚS, neboť ÚS se obecně (tj. bez vazby na konkrétní znění § 47 d.ř.) k otázce, zda lhůta pro vyměření daně může být delší než 3 roky, NEVYJÁDŘIL. Ostatně argumentovat, že lhůta pro vyměření daně delší než 3 roky je sama o sobě protiústavní, by bylo hodně hodně těžké.

Trik spočívá v tom, že pokud povolíme zákonodárci variantu 2, proč nepovolit i variantu 1 (výsledek je totiž v obou případech stejný).

Jan Petrov řekl(a)...

Ani v prvním případě zákonodárce proti nálezu ÚS nepůjde.

"ÚS opřel svůj výklad zejména o princip in dubio pro libertate: "Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody." (zejména body 18 a 28)"

Jakmile zákonodárce výslovně zakotví 3+1, není tu "in dubio", a tedy ani povinnost "pro libertate".

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Davidovi: Jasně, pokud to bude do budoucna, jde i prvá varianta. Bylo by ale velmi nepraktické, aby to zákonodárce dělal tímto způsobem (ale máš pravdu, v USA to tak dělají, ale varianta 2 je srozumitelnější - viz i to, co napsal Tomáš Sobek).

Jan Petrov řekl(a)...

Svou předchozí poznámku bych rád zobecnil:

Ústavodárce může rozhodnout, že výklad V1 určitého zákona Z je ústavně nekonformní, a tedy nutno upřednostnit výklad V2, jestliže:

a) právní důsledek plynoucí se Z ve spojení s V1 je sám o sobě ústavně nepřípustný -- a pak je jedno, zda se zákonodárce rozhodne stanovit takový důsledek "výkladovým", anebo jinak formulovaným ustanovením: v obou případech si počíná protiústavně; anebo

b) právní důsledek plynoucí se Z ve spojení s V1 by byl přípustný, avšak jen tehdy, pokud by byl zákon jednoznačný, tedy nepřipouštěl V2 -- a pak je "výkladové" ustanovení ústavně konformní.

(Není tu jiná možnost, která mě teď nenapadla?)


Jinak rozumím tomu, že ustanovení " závěr Ústavního soudu ČR ve věci rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 1611/07 se ruší" by se mohlo soudců ÚS poněkud dotknout, nicméně věřím, že by rozhodli ne egem, ale rozumem.

David Kosař řekl(a)...

Ad TS, ZK a JP:

Souhlas (můj předchozí komentář reagoval na stav před komentáři TS a DS).

Osobně jsem ale čekal větší odpor - možná se ale "Joštovská klika" probudí po víkendu.

Anonymní řekl(a)...

Právo není v moci zákonodárce. Např. na tom, že kniha je věc movitá, nic nezmění ustanovení, které bude tvrdit opak. Na interpretaci právní normy nic nezmění předpis, ukládající určitý interpretační postup - např. zákaz teleologického výkladu. To samozřejmě neznamená, že změna zákona nepovede k jinému výsledku interpretace. Z tohoto pohledu je uvedené zákonné ustanovení superfluum, resp. v rodině ius commune by bylo. Nevím jak common law. V.Pihera

Anonymní řekl(a)...

TS: Nemám co dodat, to je přesné. P.H.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad David Kosař:

K výzvě v postu mohu uvést příklad z české praxe - nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 26/08 ze dne 7.4.2009. V jinak IMHO nepříliš povedeném nálezu (třeba ve srovnání s tradičně skvělým separátním stanoviskem Elišky Wagnerové) ÚS uvedl (bod 25 in fine):

"To, že se zákonodárce odchýlí při tvorbě úpravy některého právního institutu od toho, jak na něj již ustáleně pohlíží právní praxe, nezakládá bez dalšího rozpor takové úpravy s ústavním pořádkem. Jiný výklad by odporoval postavení a poslání soudní moci a nepřípustně by ovlivnil rovnováhu vztahů mezi zákonodárnou mocí a justicí."

To je samozřejmě fakt.

Anonymní řekl(a)...

ad V.Pihera

Pokud novelou zákona bude určeno, že knihy jsou nemovitosti a že se zapisují do katastru nemovitostí a vlastnického právo svědčí tomu, kdo je uveden v zápisu, do měsíce budou všechny knihy v katastru a soudní rozhodnutí tomu budou odpovídat. (analogie rekreačních chat za komančů, které byly naopak věci movité)

Vy jste samouk nebo okresní soudce ?

Jan Fišera

Anonymní řekl(a)...

to Pihera

Směnka je tedy podle vás stále věcí movitou a nikoli právem ? :-))))

Milena Horská

Tomáš Pecina řekl(a)...

Normotvůrce nemá právo normu formálně vykládat: to se řešilo např. v souvislosti s tzv. D-pokyny ministerstva financí.

Naproti tomu nelze mít nic proti tomu, je-li norma dotvářena a upravována, tak aby byl normotvůrcův záměr zřejmější, resp. aby byl dán podklad pro výklad v situaci původní dikcí nepředpokládanou, a to jak pro futuro, tak pro praeterito.

Praktický příklad k poslední situaci: Podle ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ (zákon č. 82/1998 Sb.) musí poškozený uplatnit všechny opravné prostředky, které má k disposici, jinak mu nárok na odškodnění za nezákonné rozhodnutí nevzniká. O tři roky později proběhla velká novelisace TrŘ, podle níž se místo sdělení obvinění trestní stíhání začalo zahajovat usnesením, proti kterému byla nově přípustná stížnost. V důsledku této změny začalo MSpr odmítat nároky obviněných, kteří tuto stížnost nepodali, a objevovaly se absurdní situace, že obviněný neměl nárok na náhradu pětimilionových nákladů na obhajobu jen proto, že zcela na počátku trestního stíhání nepodal do tří dnů stížnost (zpravidla proto, že ho nikdo nepoučil o tom, jaké bude mít následky, když to neudělá).

Nejvyšší soud v současné době neví, k jaké výkladové variantě se přiklonit, názory jsou nejednotné, nejednotné je i rozhodování nižších soudů. Je zřejmé, že parlament si neuvědomil, jaké nezamýšlené důsledky bude novela TrŘ z r. 2001 mít.

Pokud by zákonodárce záležitost vyjasnil novelisací ZOŠ, ač by se formálně nejednalo o výklad, materiálně by to interpretace jistě byla, a nespatřuji nedovolenou pretensi zákonodárné moci do justice v tom, bylo-li by toto novelisované ustanovení užíváno i pro výklad nároků vzniklých před účinností novely.

Soudci nejsou posvátný dobytek, a stále ještě panuje rule of law, nikoli rule of judiciary.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad V. Pihera

"Právo není v moci zákonodárce. Např. na tom, že kniha je věc movitá, nic nezmění ustanovení, které bude tvrdit opak."

Vtip je právě v tom, že právo je v moci zákonodárce. (Samozřejmě v rámci ústavních limit.) Fakty nejsou v moci zákonodárce. Zákon (sám o sobě) nic nezmění na tom, že knihy nejsou pevně spojené se zemí. Nicméně zákon může stanovit, že knihy mají stejný právní režim jako nemovitosti.

Ustanovení "Knihy jsou věci nemovité." je jenom zkrácená formulace normy: Knihy sice nejsou pozemky ani stavby, spojené se zemí pevným základem, nicméně mají stejný právní režim jako tyto věci.

Christabel řekl(a)...

Ad P.H.:
Řekla bych, že definice typu "pro účely tohoto zákona se rozumí..." nejsou výkladem právní normy, ale výkladem jednotlivého pojmu, s nímž tato konkrétní právní norma pracuje - tedy případ odlišný od komentovaného.
To rozlišení je na hraně, to je pravda, ale já mezi těmito dvěma příklady rozdíl vnímám. Omlouvám se, že nepoužívám správnou teoretickou terminologii...

Ad příklad D.Kosaře s daněmi (sama jsem odjakživa pokládala výklad 3+1 za nesmyslný a neoprávněně zvýhodňující správce daně):

To, že výsledek je stejný v obou případech ještě nic neznamená, určitě ne to, že oba postupy musí být správné.
Myslím, že pokud zákonodárce zakotví do zákona lhůtu čtyřletou, resp. určí, že tříletá lhůta běží tři roky od zdaňovacího období, v němž bylo nebo mělo být podáno daňové přiznání, je to novelizace zákona, která samozřejmě implikuje nutnost změnit judikaturu.

Pokud připíše další odstavec, že "nález I.ÚS 1611/07 se nepoužije a znění se bude vykládat takto...", je to podle mne výklad zákona a narušení dělby moci.

A hraniční případ - např. "pro účely tohoto zákona se zdaňovacím obdobím, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, rozumí zdaňovací období, v němž se daňové přiznání má podat".
Pak se ovšem zákonodárce ztrapní:)

Jenom chci podotknout, že mne zdejší názorová shoda v této otázce překvapila.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Jak správně podotkl mj. T. Sobek, příklad s knihami je nepovedený.

Přesnější by byla norma "Knihy jsou spojeny se zemí pevným základem" nebo ještě lépe "Smrtí vlastníka pozemek zaniká".

Jan Petrov řekl(a)...

Ad TP: NS již netápe. Viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007.

Anonymní řekl(a)...

Christabel, když Vy mi zaměňujete předpis a normu. Předpis je plný norem. Ergo nevadí-li Vám "příkaz k výkladu" jednotlivého pojmu v rámci normy, a minore ad maius by Vám neměl vadit ani příkaz k výkladu oné normy jako celku. P.H.

Christabel řekl(a)...

P.H.: Já jsem spíš nejistá v tom, zda se pojem "výklad" tímto příliš nerozšiřuje.
Nevím, zda je správné zde do pojmu výklad zákona zahrnovat i definice pojmů, s nimiž zákonodárce pracuje a které pro legislativní účely sám definuje, naplňuje obsahem... Zatímco výklad zákona, tak jak se nad ním zde zamýšlí D.Kosař, se vztahuje už bezprostředně k jeho aplikaci na konkrétní případ či skutkovou podstatu (a v tomto ohledu by měl být zákonodárce skutečně zdrženlivý).
Tedy spíš cítím nejistotu v tomto ohledu.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Díky, ten jsem neznal. Doufám, že jim to Ústavní soud spočítá.

Anonymní řekl(a)...

ad Pecina : pro vás absurdní zánik věci v souvislosti se zánikem osoby má již dávno existující analogický ekvivalent v převodu smluvních práv a povinností při smrti osoby na dědice.

Proto i váš příklad je celkem představitelný. Zaniká privátní pozemek a současně vzniká nový se stejnou rozlohou a umístěním, který patří například státu :-). Daň ze zániku a z přidaného hodnoty -počítám - je už představitelná zcela bez jakýchkoliv problému.

Jindřich Malý

Anonymní řekl(a)...

A co teprve vázanost soudu usnesením poslanecké sněmovny(bod č. 35): http://www.robertamsterdam.com/Constitutional%20Complaint.pdf

Amsterdam tímhle připomíná komického Eda Fagana...

Michal Pohl

Anonymní řekl(a)...

Osobně si myslím, že ten problém nestojí v rovině, zda zákonodárce může soudu určovat výklad zákona, to je asi nesporně jeho povinností. Soud zvažuje výklad ve chvíli, kdy norma více výkladů umožňuje - to samozřejmě není nutné v případě, že zákonodárce svou představu o právní normě vysloví natolik precizně, že hodnocení různých výkladů odpadá. Problém však tkví v tom, že v příspěvku zákonodárce soudu určil negativní vymezení, když řekl, jak soud právní normu vykládat nemá. Tady se obávám, že zákonodárce postupoval opačně, než je jeho úkolem - dohnáno do absurdní roviny, zákonodárce by takto mohl do zákona zapracovat nespočetně výkladů, které jsou nepřípustné, a přesto by navzdory obsáhlosti předpisu nebylo zjevné, jak normu vykládat. Asi si dokážeme představit, jak by právní řád plný takových právních předpisů vypadal.

Lukáš Pauldura

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JM:

S jistou dávkou úsilí můžeme sestrojit právně konsistentní výklad libovolně nesmyslné fikce, ale já jsem chtěl pouze naznačit, že právní norma nemá sílu měnit skutečnost, může z ní nejvýš vyvodit určité důsledky.

Jiný příklad: "Účinností tohoto zákona se ruší zemská přitažlivost."

Jakub Malinovský řekl(a)...

Osobně to považuji za nejen neproblematické, ale dokonce užitečné.

Aspoň by se soudy nemohly ohánět "teologickými výklady", které vkládají do pera zakonodárci něco, co tak zjevně nemyslel.

Anonymní řekl(a)...

například věc v právním smyslu a věc v normální řeči jsou také své různé kategorie.

například krádež je trestným činem, daně jsou naopak povinností. Že mezitím není ekonomicky žádný rozdíl je nabíledni, přesto tomu neříkáme krádež (např. 40% daň). Stejně tak imunita prezidenta, kdy není jeho jednání např. znásilněním, je stejně absurdní.

příklad s rušením zemské přitažlivosti je v praxi také znám. Mnoho zákazů a příkazů se nerespektuje a některé nelze ani z mnoha důvodů exekuovat, takže na jedné straně je soudní rozhodnutí n. zákon a na druhé realita.

Michal Vokoun

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Michal Vokoun

"Stejně tak imunita prezidenta, kdy není jeho jednání např. znásilněním, je stejně absurdní."

Nerozlišujete deskriptivní fakty a jejich právní důsledky.

Ústava nic nezmění na faktu, že prezident někoho donutil k pohlavnímu styku (fakticita), nicméně Ústava stanoví, že prezidenta nelze trestně stíhat (normativita).

Anonymní řekl(a)...

uznávám, s tím znásilněním jsem ujel.

Jen se snažím dokázat, že když právo něco nazve v rozporu s hmatatelnou realitou nebo chce něco, co v reálném životě nejde, že se nic neděje (např. osvojení).


Michal Vokoun

Guy Peters řekl(a)...

Vynechme presidenta republiky, to je pouhá exempce (jeho trestní čin zůstává trestným činem). Ale co § 1 amnestijního zákona? "Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné." V něm znásilnění není znásilněním, tj. trestným činem.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad GP

Buď slovo "znásilnění" definujete deskriptivně, a pak můžete o výjimce smysluplně říct: "Toto znásilnění není trestné."

Anebo slovo "znásilnění" definujete normativně, a pak můžete o výjimce smysluplně říct: "Toto donucení k sexu není znásilnění."

Výrok "Toto znásilnění není znásilnění." vypadá jako kontradikce. Jenomže tady se slovo "znásilnění" používá dvojznačně. V prvním výskytu se používá deskriptivně, ve druhém výskytu pak normativně.

Výrok "Toto znásilnění není znásilnění." vlastně znamená, že toto donucení k sexu (jako výjimka) není trestné.

Anonymní řekl(a)...

Sobku,
dovolte mi osobní otázku. S váma to nějaká/nějakej (žádná konotace, jen abych nebyl napaden budoucím právníkem z Oddělení pro rovné příležitosti na Úřadu vlády České repuliky) vydrží ?

Jan Hulín

P.S. : to osvojení sedí. Pokrevní příbuzenství to být nemůže, přesto je nazýváme otcem a synem. Proč například nezakázat přitažlivost zemskou ? Přitažlovist zanikne a my to budeme od účinnosti zákona nazývat tíhou osudu a soudy tomu přizpůsobí svůj výklad : Opilec spadl z okna na základě své tíhy.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Pánové, trochu znalosti platného práva do té diskuse!

Nemůže-li být president republiky trestně stíhán, nemůže se dopustit ani trestného činu (podobně jako třeba dítě mladší 15 let), nejvýš skutku, který má jeho znaky. Jak prosté…

Guy Peters řekl(a)...

Stíhatelnost není znakem trestného činu. I promlčený trestný čin zůstavá trestným činem a zveřejnění informace o tom, že se někdo dopustil (promlčené) vraždy tak není nactiutrháním.

Proto se president republiky trestného činu dopustí, byť nemůže být stíhán. Cf. "Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno." Ústavodárce jasně hovoří o trestných činech presidenta republiky.

Naproto tomu okolnost vylučující protiprávnost je něco jiného. Zde má Tomáš Sobek pravdu, že primární je skutek, zatímco právní kvalifikace je odvozená. Když nepříčetný jiného násilím donutí k pohlavnímu styku, tak to není znásilnění. Stejně tak když někdo od 30. září 1938 do 28. října 1945 jiného násilím donutil k pohlavnímu styku a jeho pohnutkou byla spravedlivá odplata za činy okupantů, tak to znásilnění nebylo.

Martin Prokeš řekl(a)...

Ad TP:
1) Trestní odpovědnost jako institut je nutností nést sankční následky za porušení povinnosti stanovené trestním zákonem,
2) dle zásady subsidiarity trestní represe (dále jen STR - § 12/2 NTZ) trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen (1. podmínka) v případech společensky škodlivých, (a současně 2. podmínka) ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu,
3) Šámal k tomu uvádí (upraveno), že společenská škodlivost není samostatný znak trestného činu, ale zásada pro výklad jednotlivých znaků skutkové podstaty, i pro úvahu, zda jde o případ natolik společensky škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Pro mne poněkud překvapivě potom dospívá k závěru, že STR zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy. Pak ale podle mého názoru nejde o formální pojetí TČ, jak tvrdí Šámal, ale o pojetí formálně-materiální.
4) Jelínek oproti tomu chápe zásadu STR jako hmotněprávní korektiv, v jehož důsledku v NTZ jde o "materializované formální pojetí" TČ.
5) Dovolím si předložit kacířskou myšlenku: Předpokladem úvah o (ne)uplatňování trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávních důsledků s ní spojených je skutek, v němž je spatřován TČ - není-li jej, pak není o čem uvažovat. Pojetí TČ podle NTZ je proto čistě formální. STR je vedle § 172/2/c) a § 159/4 TŘ dalším korektivem procesním, nikoliv hmotněprávním, byť je v hmotněprávním předpisu. Tedy může jít o trestný čin, aniž by bylo možné pro něj pachatele stíhat.
6) A dost možná je to taky úplně jinak, jak se za pár let dozvíme, až uzraje judikatura.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad GP:

Neznáte ústavní právo. Prostudujte si čl. 40 odst. 1 Listiny. Nikdy jiný než soud nemůže o vině trestným činem rozhodnout.

Tomáš Sobek řekl(a)...

All You need is law!

Anonymní řekl(a)...

Být manželkou pana Sobku, už by mazal mejt nádobí. Tihle svobodní mládenci stejně vždycky skončí jako alkoholici anebo revolucionáři bez revoluce.

Jana Kratochvílová

Martin Prokeš řekl(a)...

Ad TS: All You need is law!

K úplné dokonalosti dovádí Váš nápad toto rozhodnutí. :-)

Anonymní řekl(a)...

ad Kratochvílová : Vaše prezentované perverzní představy mně děsí. Doufal jsem, že vás zde rozebíraná problematika znásilnění jako ženu bude tam maximálně motivovat jiným směrem a ne k manželství s právním teoretikem.

Teď už chápu, proč jsem během studiu neměl se ženami mnoho úspěchů. Místo kolejní prezentace touhy po právním vzdělání, četby klasiků, darovaní kytic a přednes poesie, měl jsem vzít do ruky bič a jít hledat svoji budoucí do klubu Kvězda. Obávám se, že většinu diskutujících včetně těch z oddělení pro rovné příležitosti bych tam potkal ještě nad ránem.

Petr Vavroch

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MP:

Ano, ale přesto se přikláním k rozlišování trestného činu a skutku s jeho znaky. Jsem možná deformován osobnostními spory, kde by jakýkoli jiný výklad mohl vést k tomu, že pravdivost výroku "osoba O se dopustila trestného činu T" by nepostačilo vyvrátit zprošťujícím rozsudkem.

Guy Peters řekl(a)...

Nechápu, co má norma: "Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy," společného s definicí trestného činu. Nebavíme se totiž o odpovědnosti za trestný čin, nýbrž o tom, jaké jednání trestným činem je.

Je sporné, co je to velezrada. Domnívám se, že je to trestný čin. (Co by to bylo jiného? Kázeňský delikt?). Čl. 65 odst. 2 Ústavy tak deroguje čl. 40 odst. 1 Listiny.

Co se týká dichotomie materiálního a formálního pojetí trestného činu, jak upozorňuje doc. Fenyk, ryze materiální pojetí nikde neexistuje. Proto se pro jednoduchost a smysluplnost říká "materiální pojetí trestného činu" smíšenému, které tady máme od roku 1950 až dosud, přes protesty zemřelého doc. Pipka. K formálnímu pojetí trestného činu bychom museli zavést princip opportunity, tj. bagatelní jednání je trestný čin, ale nestíhá se, protože by to bylo neúčelné.

Martin Bílý řekl(a)...

Pro ty, co se navážejí do Tomáše osobně - víte, že kvaziargumenty ad personam nejsou ve skutečnosti argumenty, ale ukázka jejich neostatečnosti? "Nevím, co bych řekl, tak si začnu dělat legraci z jeho manželky." To je dost ubohé.

Jestli fakt nechápete, o jakém rozdílu Tomáš mluví, proč se ještě jednou nezeptáte? Není to sice nijak těžké, ale tak či onak neznalost sama není nectnost, to až se svou neznalostí předvádět a zesměšňovat druhou stranu...

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad GP:

A to jsou právě ty složitosti, protože byste mohl o druhém šířit informaci, že se dopustil trestného činu krádeže, a přitom by ukradl před 70 lety lízátko. Proto je lépe lišit mezi trestným činem a skutkem s jeho znaky, byť formalistické argumenty v opačném smyslu chápu.

Zásada oportunity v novelisovaném TrŘ je, bez ní by formální pojetí nebylo představitelné. Je to § 159 odst. 4 a § 172 odst. 1 písm. c) TrŘ.

Poněkud nesystémové ovšem je, že SZ má u odložení diskreci, ale co bychom od stokrát záplatovaného 50 let starého předpisu chtěli.

Anonymní řekl(a)...

Guy Peters: Je sporné, co je to velezrada. Domnívám se, že je to trestný čin. (Co by to bylo jiného? Kázeňský delikt?).

Co třeba ústavní delikt, když je uvedena v Ústavě a ne v trestním zákoníku? :-)

V. Loutocký