úterý 26. ledna 2010

Patrik Šebesta: Přípustnost audio a video nahrávek jako důkazu II. aneb je to horší než jsme mysleli

K tomuto příspěvku mne navedl erudovaný, článek Jana Potměšila, a následující diskuse, která byla u něj dále vedena.

Jako praktikující „přestupkář“ s celkovým počtem zpracovávaných spisů, sečteno ve všech „svých“ komisích kolem 500 ročně, kde jsem předsedou, jsem konfrontován s realitou předložení důkazů v podobě audio či video nahrávky hned několikrát měsíčně, proto bych vedle teoreticko-právních závěrů, o které se přestupkové komise, na rozdíl od soudů zpravidla nechtějí a ani mnohdy neumí, opřít. Tak jsem si dovolil zde přispět i svými poznatky z praxe přestupkových orgánů.


V diskusi pod článkem Jana Potměšila byla zmínka ze zápisu z konzultačního dne MVČR, z něhož jsem si dovolil vybrat diskutované stanovisko. Jde o zápis z konzultačního MVČR dne z 10. 6. 2008, kde je uvedeno:

Dotaz: Lze při dokazování v přestupkovém řízení použít obrazové a zvukové záznamy, které byly pořízeny bez souhlasu či uvědomění účastníka řízení, pokud dotyčný s jejich provedením nesouhlasí a následně o tyto důkazy opřít rozhodnutí
o vině obviněného?

Odpověď: Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. V praxi existují dva právní názory.

Podle prvního názorového proudu je pořízení obrazového či zvukového záznamu zakázáno pro rozpor s § 12 občanského zákoníku a nelze jej v přestupkovém řízení použít (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05: „Jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný…“).

Podle druhého názorového proudu lze v přestupkovém řízení použít i důkaz zasahující do osobnostních práv jiného občana, pokud porušení veřejného zájmu chráněného normami veřejného práva (ochrana veřejného pořádku, občanského soužití) převyšuje nad ochranou soukromí dotčeného občana. Správní orgán by měl proto v konkrétním případě zvážit, zdali je zásah do ochrany osobnosti pořízením a provedením takového důkazu ospravedlněn ochranou veřejného pořádku a občanského soužití (viz Zpráva veřejného ochránce práv za rok 2007, str. 49).

Ministerstvo vnitra se přiklání k prvnímu názorovému proudu.

Problém je bohužel v praxi v této poslední větě ve stanovisku MV, která má v praxi za následek, že pokud se stanovisko MV nezmění, tak se nenastane žádný názorový posun, natož vytvoření judikátu. Dva ze tří krajských úřadů, pod které v rámci svých komisí spadám, tak se drží právě této argumentace MVČR – nevím, zda z pohodlnosti, nebo tomu opravdu věří. Na druhou stranu je pravda, že nemá smysl „jít proti zdi“, protože správní orgány nejsou soud, tedy jsou, někdy bohužel a někdy bohudík, vázáni právním názorem nadřízeného správního orgánu a správních soudů. V praxi toto ovšem bude mít (a má) za důsledek, že se od těchto úřadů nedostane k MV k „mimoodvolačce“ žádné rozhodnutí (natož k soudu), protože krajský úřad zkrátka takové rozhodnutí rovnou ruší. V případě prvoinstančních orgánů to má za následek, že se takové rozhodnutí zkrátka nevydá.

Zde by měl být v první řadě názorový a vyargumentovaný posun MV na konzultacích, jinak se zkrátka nehneme z místa. Mimochodem, již několikrát jsem směrem ke krajským úřadům uvedl, že jsem ochoten jít do nějakého „nejistého podniku“ (rozum.: rozhodnout a pokusit se vyargumentovat problematickou věc, aby došlo k judikátu), protože provedení důkazu video nahrávkou není v přestupkovém řízení zdaleka jedinou problematickou věcí. Úředníci krajských úřadů se k takové nabídce ovšem postavili převážně velmi chladně:-/ a v lepším případě „pouze“ rezervovaně, případně mi to z „mnoha důvodů“ rovnou rozmlouvali. V druhé rovině není bohužel moc předsedů komisí nebo úředníků-přestupkářů, kteří argumentačně vůbec mají na to, aby odůvodnili takovéto nejisté rozhodnutí (nejsem zdaleka ten nejlepší, ale za svými rozhodnutími si stojím a na některá jsem opravdu mimořádně pyšný). Bláznů (dovolím si říci) není na takových místech tolik, aby zkrátka za ty peníze tady řešili alespoň argumentačně tak jako soudci okresních soudů v trestním řízení. Je vcelku logické, protože pokud budu argumentačně na vysoké úrovni, tak jdu zkrátka dělat někam jinam. Musím se ovšem hned „přestupkářů“ zastat, protože jak čtu rozsudky okresních soudů (v trestním řízení), které k nám přichází ve spisech, tak si troufám tvrdit, že takto odůvodněné rozhodnutí, pokud by bylo v řízení o přestupku, by mnohdy nemělo naprosto ani mizivou šanci projít při odvolacím řízení.

Ale zpět k „našim“ videozáběrům.

Pominu-li fakt, že musíme v přestupkovém řízení dělat rekognici per analogiam s trestním řádem, protože rekognice není nijak zakotvena ve správním řízení, a kdy nastává skutečnost, že NSS a ÚS argumentují přípustností analogie legis v přestupkovém řízení ve vztahu k trestnímu řízení, pouze v případech, kdy to není v neprospěch obviněného. V praxi to ovšem znamená, že lze účinně napadnout i samotné provedení takového důkazu rekognicí, právě s ohledem na nepřípustnost rekognice pro překážku, že není ve prospěch obviněného. Rekognice v takovém případě je třeba, protože je nutné zjistit (shlédnout), že osoba na videozáběrech je právě obviněný.

V samotném provedení rekognice, resp. ke kvalitě pořízených záběrů, je nutné též přihlédnout k závěrům Nejvyššího správního soudu, který ve své judikatuře (NSS 7 Azs 22/2008 – 107) uvádí k rekognici ve správním řízení „Podle ustanovení § 51 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze k provedení důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Okruh skutečností, které musí být dokazovány, výběr důkazních prostředků k tomu potřebných, jakož i hodnocení důkazů provedených ve správním řízení je věcí správního orgánu.“. Dále pak dodává, že „Přesto, že citovaný zákon podrobněji neupravuje podmínky a náležitosti provedení důkazu rekognicí, je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutné trvat na objektivně rovných podmínkách jeho provedení, zejména tedy na velikosti a kvalitě předložených fotografií, jakož i na zachycení vyfotografované osoby zepředu, s přímým pohledem a obličejovou částí zabírající většinu plochy fotografie.“

Z výše uvedeného judikátu lze tedy logicky dovodit, že též i videosekvenční snímky musí být pořízeny v takové kvalitě, aby šlo následně osobu ztotožnit způsobem popsaným Nejvyšším správním soudem. V praxi je to opět prakticky neproveditelné, a to s ohledem na kvalitu záznamů, resp. rozlišení, tedy nelze prakticky nikdy (pokud se náhodně nepoužívá alespoň poloprofesionální kamera) přiblížit výřez na požadovanou úroveň. Testoval jsem to s profesionály a americké seriály typu CSI jsou v tomto opravdu na úrovni sci-fi (anebo používají CCTV kamery, které se dnes občas montují na dálnicích, kamery s vysokým rozlišením a s velkou možností přiblížení, ale ta jedna kamera stojí řádově čtvrt milionu).

K nahrávkám na „benzínkách“, obchodech apod. sice souhlasím s diskusním příspěvkem Jana Potměšila pod jeho zmiňovaným článkem, že nejde o „typickou“ soukromou nahrávku, ale z hlediska zákona, jde zcela naprosto zřejmě o nahrávku soukromou, tedy jednáním, které se řídí zcela režimem práva soukromého. Na jeho argumentaci, že „Jinak co se týče těch záznamů z benzinek, obchodů apod., tak je jejich povinností mít tam upozornění o kameře, a člověk, který vstupuje do sledovaného prostoru, tak dává konkludentní souhlas min. s pořízením záznamu své osoby“, lze ovšem ihned argumentovat legálností pořízené nahrávky na neveřejném prostranství, ale i u mě „na zahradě“ či „doma“, že mám na kameře (či na oblečení) samolepku (nášivku) se shodným piktogramem kamery, který je vyhotoven v souladu s příslušnou ČSN, jako totožný piktogram na dveřích benzínky či obchodu, tedy mohu filmovat pro svoje bezpečnostní účely stejně jako majitel benzínky či obchodu. Tedy vzniká dvojí výklad k jedné věci, protože proč například moje maličkost jako „benzíkář“ je oprávněna a jako „nebenzínkář“ není oprávněna si někoho natočit.

Dále musím reagovat na argumentaci Jana Potměšila, který ve svém diskusním příspěvku pod svým článkem uvádí „Co se týče té argumentace, že jsem záznam pořídil pro zpravodajské účely, tak by mi přišlo poněkud nedůstojné tvrdit, že to zaznamenávám kvůli informování veřejnosti, nikoliv pro účely dokazování. Umisťování nahrávek na youtube je o něco krkolomnější postup, účelovost se však nevytrácí“. Osobně považuji takovou argumentaci opravdu na pomezí velmi teoretické filozofie a etiky, zvlášť v dnešní době, kdy lidé naprosto bezostyšně lžou přímo do očí a pokud bych takovou nahrávku nepřipustil jako důkaz, tak jsou schopni tvrdit (a tvrdí i po konfrontaci takové nahrávky), že to nebyl on a že ta nahrávka je digitálně upravená apod. V tomto případě nebyl porušen zákon, resp. nelze prokázat opak a osobně zastávám názor, že pro dobrou věc (a bohužel mnohdy nejen pro ni), je člověk ochoten se smířit i s mnohem většími fabulacemi, než pouhou "úpravu" účelu pořízení nahrávky. Budeme-li diskutovat o etice, tak se jistě shodnou všichni postižení přestupkovým jednáním, že takové tvrzení není pod jejich důstojnost. Zejména, pokud se docílí sledovaný účel a pokud bude tvrdit něco jiného, tak zůstane naprosto zřejmý pachatel (usvědčen videonahrávkou jak něco konkrétního páchá) nepostižen. To bohužel v mnohých případech vyúsťuje v situaci, kdy se takový pachatel cítí nepostižitelný a svoje útoky stupňuje (jde zejména o občanské soužití mezi sousedy nebo v rodině). Dostávám na stůl případy, kdy se dvě sousedské rodiny, dělají naschvály (vzájemně) již více než 100 let. Je to ad 1 částečně podchyceno v místní kronice ad 2 místní znalost pamětníků (mám v komisi člověka, který je živou kronikou a je mu více než 80 let) a ad 3 rodiny si uschovávají rozhodnutí o přestupcích. Četl jsem desítky rozhodnutí ve sporech mezi těmito rodinami, protože je předkládají jako důkazy... a situace je stále stejná. Bohužel.

Co se týče využití institutu nutné obrany a krajní nouze v případě pořízení videonahrávky, tak tam osobně nevidím jednu z podmínek nutné obrany či krajní nouze – odvrácení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku, resp. nebezpečí(!), tak jak je definováno v zákoně o přestupcích. Podle mého, pokud by byla přípustná argumentace použití záznamů v řízeních o přestupcích, tak pouze ve dvou rovinách:
1. občanský zákoník, zejm. ust. § 6 jestliže hrozí neoprávněný zásah do práv bezprostředně, může ten kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit, § 123 Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, § 415 Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, § 417 Komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení… apod.
2. argumentace, resp. hojné judikáty NSS za použití tzv.- třístupňového testu proporcionality.

Osobně, ovšem si myslím, že nejjednodušší je změna ust. § 12 odst. 2 občanského zákoníku, kdy se věta „Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona“ doplní o ustanovení typu „nebo k provedení důkazu v řízení před orgány veřejné moci.“

A závěrem bych chtěl pouze reagovat a v souladu s vynikajícím článkem Roberta Fremra - Nenastal čas odtajnit hlasování soudců? učinit své laické votum separatum (mimochodem, obdobný princip hlasování a protokolace je též uplatňován u přestupkových komisí. A pro zajímavost: bylo mi jednou krajským úřadem, při odvolacím řízení, dokonce vcelku důrazně vytknuto, že si jeden z členů komise dovolil napsat do protokolu o hlasování své odlišné stanovisko).

Ale zpět k pojmům „úřední licence“ a „úřední účel“. Mám odlišný názor, od ctěných soudců, kteří vytvořili judikaturu v této věci, protože dle mého názoru nejsou pojmy „úřední licence“ a „úřední účel“ totožné. Pojem úřední licence je pojem zejména z autorského zákona a týká se ochrany autorských práv a práv příbuzných, resp. možnostech použití takového díla, kdy pod úřední licencí je možno použít dílo autora nebo výkonného umělce k úředním účelům. Tedy pod pojem „úřední účel na základě zákona“, tak je v současnosti definován v § 12 odst. 2 občanského zákoníku, jsou myšleny všechny zákonné účely, ve kterých může být konkrétní záznamy použity, protože zákonodárce zcela logicky nemohl předjímat všechny možné případy využití takových zaznamenaných projevů osobní povahy v oblasti práva veřejného i soukromého.

V našem případ jde tedy o účel provedení důkazů jak před správními orgány, tak též i před soudy, ale samozřejmě i v rozhodčím řízení apod. Takto získaný důkaz, například videonahrávkou, pokud je svědkem předložený jako důkaz svého tvrzení nebo jako samostatný důkaz, je nahrávkou použitou pro úřední účely na základě zákona. Konkrétně v řízeních před správními orgány jde o provedení dokazování dle správního řádu - ust. § 51 „K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy“. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek), což je právě shora zmíněným úředním účelem na základě zákona (účel dokazování) a fakticky uskutečněné provedením důkazu ohledáním dle § 54 pod kterým se rekognice obvykle provádí.

Patrik Šebesta

17 komentářů:

Tomáš Pecina řekl(a)...

Thema zajímavé, leč technické provedení lehce kulhá; zdvořile bych si dovolil autorovi navrhnout, aby si příště podobný text po sobě několikrát přečetl a škrtal, škrtal, škrtal… a až zbude tak jedna třetina, teprve publikoval.

Návrh na novelisaci ObčZ není rozumný, protože tím by se legalisovaly i evidentně nepřípustné a intrusivní zásahy do soukromí. Jedna věc je tajně pořízená nahrávka hovoru s úplatek přijímajícím (nebo k jeho zaplacení vyzývajícím) úředníkem nebo videosnímek sprayera v akci, jiná záznam pořízený "štěnicí" tajně instalovanou v bytě společníka v sro.

Anonymní řekl(a)...

Tak asi musím zvednout hozenou rukavici a zareagovat min. na výhrady k dosavadnímu postupu MV v otázce přípustnosti nahrávek. Popravdě řečeno jsem se na prvním stupni nikdy žádným podobným stanoviskem neřídil a nahrávky (dopisy, sms-ky, fotky, CD, DVD) jsem běžně akceptoval jako důkaz (kdo se moc ptá, moc se dozví:-). Pouze jednou měla kolegyně problém s účastníkem, který nesouhlasil s provedením důkazu nahrávkou jeho hovoru, pak myslím nadřízený orgán začal něco mluvit o § 12 OZ.
Co se týče citovaného názoru MV, tak v posledním zápisu z konzultačního dne z 9.12.2009 (teď ho mám čerstvý v rukou, na požádání zašlu) už MV opatrně "otočilo", tak snad to bude mít dopad v praxi.
Co se týče rezervovanosti krajů, tak naopak např. Jihomoravský kraj diskuzi o nahrávkách inicioval. Osobně vidím chybu i na straně podřízených správních orgánů, které z formulace "MV se přiklání" dovodily rovnou zákaz a pro jistotu vše odmítají, místo aby se třeba pokusily vyargumentovat, proč se přiklánějí k opaku. MV lze zas vytknout, že původní stanovisko není pečlivě připravené (odkaz na jediný judikát, navíc na část argumentace týkající se civilu, žádné rešerše..), což se bohužel stává i v jiných zápisech.
Ke konkrétním myšlenkám z článku p. Šebesty bych stručně uvedl, že kamerami a kamerovými systémy jsem se cíleně nezabýval, protože by to bylo na další článek, jen v diskuzi k Big Brotheru soudce Ryšky jsem přidal tři odkazy na prameny. Kamery ani nepovažuji za tak velký problém, neboť je většinou nikdo nezpochybňuje.
Co se týče krajní nouze a nutné obrany, tak si myslím, že pokud v rámci nutné obrany mohu reagovat i prostředky intenzivnějšími, než použil pachatel, tím spíš by mělo být přípustné reagovat pouhým pořízením nahrávky, nemám-li zrovna chuť se prát. I pořízení nahrávky je svým způsobem druh obrany - buď se lump lekne a nechá toho, nebo se mohu aspoň ex post bránit následkům jeho jednání.
Co se týče úřední licence, tak si to každý asi vykládá po svém - soudy ustanovení o.s.ř. nebo t.ř. o dokazování berou jako zákonnou úřední licenci, ÚS to ale odmítl, byť neřekl proč. Já si úřední licenci představuji tak, že přímo orgánu veřejné moci, resp. úřadu, je přiznáno právo zasahovat do něčích práv, nikoliv že automaticky smí akceptovat výsledky zásahů do práv jiných ze strany třetích osob, i když i to může být diskutabilní.
Co se týče NSS a jeho judikatury, tak někdy (nebo většinou) se s ní lze ztotožnit, někdy má ale nedostatky, příp. mě nadzvihne ze židle. V praxi je to asi tak, že většina přestupkářů judikaturu nečte, příp. i rozhoduje v rozporu s ní, neboť pravděpodobnost, že se věc dostane až k soudu, je minimální (pominu-li odebírání řidičáků, resp. dopravní přestupky, což je ostatně většina přestupkové agendy NSS). NSS ovšem, když je mu už nějaká věc předložena, nějak rozhodnout musí, a pak třeba rozhodne i sporně nebo nedomyšleně (pominu-li ambiciózní snahy být originální, které ne vždy dopadnou dobře).
Na vině je podle mě mj. skutečnost, že (min. mezi asistenty, ale asi i soudci) nejsou lidé, kteří by měli zkušenost s praxí, takže opisují z komentářů (občas dokonce i s chybami), ale v komentářích vše vyčíst nelze. Výběr komentářů, z nichž je citováno, je často také pochybný (třeba odkazy na komentář k z.př. od Horzinkové, která občas píše vyložené nesmysly, nebo k s.ř. od Hrabáka). NSS místo aby sám vykládal zákon a s doktrínou či komentáři polemizoval, tak jen opisuje či kompiluje, kdy by pak stačilo zajít za autorem komentáře dle výběru, nikoliv na NSS. Někdy mi též přijde, že soudci postupují dle toho, jak se věc řeší třeba v trestním řízení soudním ("ono to bude ňák podobně"). Považuji trochu za paradox, pokud je judikát připraven asistentem, právě vyšlým ze školy (jakkoliv chytrým a sečtělým), který pak má poučovat veřejnou správu, jak správně vykládat zákon, který on čte poprvé.
Nu - později si mohu vylít srdce nad dvěma, třemi největšími úlety NSS, zatím končím, abych neunavoval.
Jan Potměšil

Michal Ryška řekl(a)...

K několikrát zde diskutovanému se vyjádřil i aktuální host JP ústy usnesení sp. zn. 3 Tdo 1340/2009, kterým bylo odmítnuto dovolání obviněného zpochybňující m.j. použitelnost hlasového záznamu pořízeného soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení:

"Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, tedy s ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. ř. nelze apriori vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu osoby, jejíž hlas je takto zaznamenán. Ust. § 88 se zde neuplatní, a to ani analogicky, neboť upravuje odlišnou situaci, a sice zaznamenávání hlasového projevu orgány činnými v trestním řízení, které musí nutně splňovat přísnější kritéria. Přípustnost takového důkazu je však vždy nezbytné posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jde o situaci, kdy zde dochází k určité kolizi chráněných zájmů. V posuzovaném případě ovšem soudy správně upřednostnily zájem na ochraně společnosti před závažnou trestnou činností, když nahrání hlasových projevů obviněného D. realizoval svědek D. G. proto, aby tak v tísni zadokumentoval nezákonné jednání obviněného."

Huck řekl(a)...

Díky za výklad problémů z praxe, která je myslím vždy bohatší, než se od stolu jeví.

Ke ztotožnění osoby na videu IMO není zcela vhodné a asi ani nutné použít analogii ztotožnění z fotografií = na videu není třeba tak vysoké rozlišení. Lidé totiž mají charakteristický způsob pohybu, držení těla atp. Viděl nebo četl jsem někdy během posledních 2 měsíců někde ve veřejných médiích (asi ČT nebo HN) pojednání soudních znalců, kteří dokáží z video-záznamu z banky, na benzinové stanici atp., zjistit výšku maskovaného pachatele s přesností několik milimetrů a ztotožnit jej proti nově pořízenému videu chůze, á tady jsem to našel:Matematik zločinu Jiří Straus: Pachatele dokáže usvědčit jen podle chůze

K právní problematice IMO neplatí: "správní orgány nejsou soud, tedy jsou, někdy bohužel a někdy bohudík, vázáni právním názorem nadřízeného správního orgánu a správních soudů." Podle mne jsou případně vázány pouze v každém jednotlivém případě. Pak první instance musí vyhovět protistraně, a nakonec po správním řízení musí správní žalobu podat ke správnímu soudu ten, kdo se videonahrávky domáhá a neuspěl. Správní soud (spíše NSS) pak vytvoří judikát, ne MV ČR.

Na druhé straně by mne zajímalo by mne, kde vůbec lze (obecně, popř. konkrétně pro věcně vymezená řízení /agendy/) v právním řádu ČR hledat zákonný podklad pro jakékoliv řízení vnitřními předpisy (nejen pro účely výkladu zákonů, nejen pro přestupkové řízení aj. správní delikty) tzv. "podřízených" úřadů. Resp. lze se setkat s názorem, že takové obecné oprávnění plyne z principu podřízenosti. Ovšem pracovník úřadu není přímým podřízeným pracovníka vyššího úřadu, takže se někdy uvádí, že vedoucí pracovník úřadu by měl došlou vnitřní směrnici z nadřízeného úřadu znovu re-vydat pro svůj úřad.

Anonymní řekl(a)...

Ad Michal Ryška:
Díky za odkaz na další judikát - v návaznosti na usnesení NS ze dne 3.5.2007, sp.zn. 5 Tdo 459/2007 (č. 7/2008 Sb. rozh. tr.) tak zjevně vzniká opravdu konstatní judikatura - předtím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.7.2008, sp.zn. 5 Tdo 769/2008, nyní usnesení dr. Fremra...
J.Potměšil

Tomas Blazek řekl(a)...

Ad Jan Potměšil:

Ani soudci nebo asistenti, kteří mají "zkušenosti z praxe" (i tací jsou), nemůžou být odborníky na správněprávní agendu v celé její šíři. Takže je logické, že někdy sahají po komentářích.

Kvalitních komentářů právních předpisů je však jako šafránu. O to cennější by bylo, kdyby se hojněji psaly kritické komentáře k judikatuře. Tak jen do toho a své srdce si nad těmi "úlety NSS" vylijte. A myslím to bez jakékoliv ironie.

Anonymní řekl(a)...

Ad Huck:
Co se týče _"zákonného podkladu pro jakékoliv řízení vnitřními předpisy", tak min. v případě zmiňovaných zápisů z konzultačních dnů MV (vztah MV vůči krajům) lze odkázat na § 88 a 92 krajského zřízení (129/2000 Sb.), a z pohledu krajů vůči obcím na § 129 odst. 1 věta druhá a § 129b obecního zřízení (128/2000 Sb.). Zmíněná ustanovení nastavují systém kontroly, resp. oprávnění ke kontrole výkonu přenesené působnosti, potažmo k metodickému vedení, což se pak materiálně projevuje různými těmi zápisy, stanovisky a také oprávněním "buzerovat" podřízené, že něco udělali špatně, resp. přesněji v rozporu s výkladem nadřízených orgánů. Předpokládá se samozřejmě, že ten "výš" je chytřejší než ten "níž", což samozřejmě nemusí být reálně pravda.
V případě MV lze také odkázat na zákon o zřízení ministerstev (2/1969 Sb.), konkrétně na ust. § 12 odst. 2: "Ministerstvo vnitra plní koordinační úlohu v oblasti správního řízení, správního trestání a spisové služby.", z čehož lze dovodit obecnou působnost pro výkon kontrolní činnosti a metodického vedení. Hlouběji jsem se tím ale nikdy nezabýval, takže píši jen to, co mě bezprostředně napadá.

Ad Tomáš Blažek:
Samozřejmě máte pravdu v tom, že správní právo je strašně široké - trestní soudci na NS to mají jednodušší, když se řídí hlavně TZ a TŘ, které umí i pozpátku, správní právo skutečně nikdo v celé jeho šíři ovládat nemůže (Ceterum autem censeo - alespoň mé oblíbené oblasti by soudci měli rozumět perfektně!;-))
Jinak díky za pobídku, zkusím sepsat samostatný příspěvek na některé sporné (přestupkové) judikáty NSS. Zatím jsem s tím váhal, neboť to jednak není téma všeobecného dosahu/významu a jednak se domnívám, že výsledkem může být max. poplácání se po zádech či poplakání mezi několika přestupkáři, ale pochybuji, že nějaká reflexe správními soudy.
J.Potměšil

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K J. Potměšilovi: mne by tedy kritika judikatury NSS velmi zajímala.

Huck řekl(a)...

Díky za odkazy na dozor a dohled, podívám se na to. Mělo by se též rozlišovat stanovisko (směrnice, právní výklad) odvolacího orgánu a "nadřízeného" orgánu. Nemusí to být nutně stejný orgán. Z principu dělby moci by zákony měly vykládat i sjednocovat především soudy. Na druhé straně to je nesmírně nepraktické. Spíše bych uvítal, kdyby zákony jasně stanovily meze interního sjednocování výkladů práva exekutivou, jasněji vymezily autonomii orgánů (správních úřadů) při výkladu.

Pokud někdo pořídí videonahrávku jako reakci na zásah do svých práv, tak bych možná extenzivně vyložil oprávnění k tomu z § 6 ObčZ. V případě permanentních kamer (benzinové stanice ...) to bude již něco jiného, podíval bych se trochu na stanoviska ÚOOÚ.

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za hojnou diskusi pod mojí prvotinou zde...

ad: Tomáš Pecina - nejsem právní teoretik, nejsem ani právník (ve smyslu absolventa PF)... alespoň zatím. Až budu mít za sebou to co prakticky všichni z Vás, potom se budu vyjadřovat stejně stručně -srozumitelně jako Vy. Omlouvám se.

ad: Jan Potměšil -
jeden z hlavních problémů je v tom, že ZOZ "na přestupky" absolutně dnes již nestačí a je to opravdu pouhá nalejvárna na úrovni nějaké střední školy, byť v oboru,
druhý z hlavních problémů je ve mzdách a další vytíženosti přestupkářů, zejména spisy. Ano, když bych měl cca max 100 spisů ročně, nedělal nic jiného a zaměstnavatel mne pouštěl do školy a hlavně existovaly by zdokolavací kurzy pro další vzdělávání opravdu ve formě týdenních či dokonce dvoutýdenních praktických seminářů a judikatury velmi kvalitně připravené, tak potom ano - jsem schopen dotáhnout 99% věci zcela do konce a prokazovat, znát judikáty, znát mětodiku atp.
Byl jsem za tu dobu co dělám v tomto oboru na více než desítce zdokonalovacích kurzů, protože to máme za povinnost, ale mimo školení Dr. Pártíka, ze kterých jsem si odnesl opravdu hodně i praktických postřehů, to vše bylo o čtení zákona a výkladu (který si přečtu taky a ta knížka mne vyjde levněji) a sem tam proloženo možná nějakým judikátem, zejména těch několika málo nejproveřejnějších (dtto). Zkrátka vyhozené peníze.
Dalším problémem je, že přestupkáře NIKDO neučí, byť minimální základy kriminalistické taktiky a metodiky (výslech, provedení důkazů apod.). Pokud nedělá přestupkáře ex-policista nebo lépe ex-policista vyšetřovatel, tak mnohde si s tím nevědí rady, protože se s tím v životě nesetkali.

Patrik Šebesta

Anonymní řekl(a)...

... pokračování


ad: Huck - s prací prof. Štrause jsem vcelku dobře seznámen, protože jsme se některých pokusů před lety zúčastnil.
Musím ovšem k Vašemu tvrzení dodat, že pokud bychom hovořili v této rovině, tak je to na vypracování znaleckého posudku, což zase obec stojí peníze. Mě na obci onehdá nepovolili ani vypracování znaleckého posudku na nutnou obranu od Dr. Náchodského, který by mi znalečák udělal za pár hodin "za pár šlupek", protože jsem jedním z jeho žáků. Nedovedu si představit, že by se dělal na přestupek znalečák na chůzi, zvláště, když pachateli v případě jeho usvědčení lze uložit pouze 1500,- Kč za znalečák. Znalecké posudky na chůzi jsou prací více než 40 hod. práce x 350 (znalecký tarif ze zákona) = 14tis.
Ještě k nadřízenosti vs. podřízenosti. Mnohé odvolací orgány, když jednou napíšou někde, že je tráva modrá, tak všude kde rozhodneme o tom, že je tráva zelená, tak nám to apriori zruší a vrátí zpět. Vzhledem k tomu, že policie zpravdila oznámení dává za dva měsíce, prvostupňové orgány provádí řízení standardně 4-6 měsíců (časté odročování apod.), potom odvolání 10+15 (včetně víkendů je to obvykle měsíc), 30 dnů na možnost autoremedury či napsání přípisu na odvolačku + zaslání odvolání dalším účastníkům, no a máme 3/4 roku pryč. V odvolačce se to mnohde a mnohdy "zasekne", tak měsíc na odvolání neudělají a i když ano, tak v případě vrácení k novému projednání to vydají po měsíci + 10+cca 5 dnů na návratky a přípis a zpátky to prvoinstanční orgány dostanou měsíc před promlčením. jedno předvolání měsíc... tečka, dále se s tím nikdo nezabývá.

Ještě k rozlišení odvolacího a "nadřízeního" orgánu, tak pokud vím, tak se obecně vnímají jako synonyma, a to s ohledem na § 178 s.ř. a následně § 93 odst. 2 s.ř. Osobně jsem se ještě nikdy nesetkal, že by nadřízený správní orgán (pokud jde o nadřízenost a podřízenost jako je u Policie ČR, Báňského úřadu apod.) nebyl současně orgánem odvolacím. U obcí je to dáno zákonem OBEC=>KRAJ.

ad: Tomáš Blažek - osobně se na rozdíl od kolegy Jana Potměšila nedomnívám, že procesní úprava - a zde diskutujeme o procesní problematice, konkrétně dokazování, je velká šíře správní agendy. Naopak, až na výjimky, kdy největší procesní odchylky dává právě zákon o přestupcích a v těsném závěsu nový stavební zákon, si myslím alespoň soudě dle agend kterými jsem na úřadech prošel, jsou procesní ustanovení stanovena defakto pouze správním řádem Nemluvíme zde o hmotněprávních úpravách správního řízení nebo odlišných procesních úpravách, kde se správní řád defakto nepoužije (zákon o správě daní a poplatků, resp. daňový řád či zákon o obecní policii apod.), ale jde o několik málo stěženích paragrafů (§§ 51-56 s.ř.) a možná ještě diskuse o přípustnosti či nepřípustnosti "podávání vysvětlení" či "úředního záznamu" jako důkazu apod.

O tom je celé meritum věci, o praktiocké aplikaci několka paragrafů s ohledem od acquis communautaire až po jakési qvaziprecedenty jednolivých správních orgánů dle ust. § 4 2 odst. 4 s.ř. "Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly."

s pozdravem

Patrik Šebesta

Huck řekl(a)...

Znalecký posudek "na chůzi" v přestupkovém řízení bude běžně overkill. Uváděl jsem ho spíš pro podporu argumentu, že pravidla rekognice z fotografií nejsou zcela případná pro rekognici z videozáznamu. V určitém případě může na někoho zapůsobit i fakt, že z videozáznamu ho lze určit. Lidé si někdy rozmyslí ztrátu tváře lhaním, když se dozvědí, že jejich tvrzení může být vyvráceno. Třeba někdy může i oznamující strana mít zájem takový posudek zaplatit?

K výkladu práva vnitřními směrnicemi bych ještě podotkl, že spatřuji rozdíl, pokud se jimi řídí nějaká obecná činnost správních úřadů, a pokud upravují výklad práva v jednotlivých případech, notabene případech správního trestání. V posledních možnostech budou výkladové prefabrikáty nutně mnohem méně adekvátní okolnostem jednotlivého případu.

Anonymní řekl(a)...

Ad Patrik Šebesta:
Co se týče otázky "kriminalistického výcviku", zcela souhlasím, přestupkářům v této oblasti není zajištěno žádné odpovídající školení. Ač jsem se vždy zajímal i o psychologickou a kriminalisticku stránku věci a kupoval si i příslušnou literaturu a časem jsem si našel nějaké postupy při výslechu, vždy jsem cítil deficit oproti policii, která podle mě dovedla lumpy i svědky zpravidla vytěžit mnohem líp než my, zdvořilí a vstřícní úředníci, ctící presumpci neviny. Za ideální bych byl považoval nějakou stáž u P ČR, nejlépe kriminálky (SKPV), kde bychom se přiučili, nevím ale, nakolik je to reálně možné.
Co se týče materiálního zajištění tak vím, jaký byl problém i s proplacením odborné zprávy za 120,- naúčtovaných dotázaným obvoďákem a kolik ofuků dělal úřad kvůli jednomu znaleckému posudku (4.500,- Kč)na rozbitá ústa, kdy jsem pak byl důrazně upozorněn, že tím jsem peníze pro oddělení na daný rok z poloviny vyčerpal. Jakkoliv trestní soudy někdy dokazování flákají a správní odvolačkou by jejich rozsudky mnohdy neprošly, přesto mají OČvTŘ fakticky mnohem širší možnosti dokazování a nějaké náklady za znalečák (včetně těch z oboru psychologie či psychiatrie) neřeší, stejně jako nemusí řešit prekluzi, tedy že do roka musí vše vyřešit i s odvoláním. Pak těžko můžeme na přestupkové řízení klást nároky jako na řízení trestní, je to jen iluze.
J.Potměšil

Anonymní řekl(a)...

ad Huck: Uváděl jsem ho spíš pro podporu argumentu, že pravidla rekognice z fotografií nejsou zcela případná pro rekognici z videozáznamu.
Myslím tím rekognici osoby podle obličeje, případně postavy dané osoby a nikoliv chůze osoby, což není rekognice, ale forenzní biomechanika.

Lidé si někdy rozmyslí ztrátu tváře lhaním, když se dozvědí, že jejich tvrzení může být vyvráceno.
Mohu Vás pozvat jako stážistu do některé z mých komisí? Vsadím se, že tuto větu odvoláte velmi rychle:-)

Třeba někdy může i oznamující strana mít zájem takový posudek zaplatit? Teoreticky mohou, ale uvědomte si, že drtivá většina postižených přestupkem, s výjimkou navrhovatele u návrhových přestupků, nejsou účastníkem řízení, tedy nemají šanci se něco takového ani dozvědět, protože do spisu nemohou a neví s čím v daný moment komise pracuje.

Navíc si uvědomte, že "stěžovatel" jde za někým koho považuje za všemohoucí stát a požaduje od státu ochranu. Lidé se rozhodně za 20 od pádu totality nenaučili, že orgány veřejné moci nejsou všemohoucí. Konkrétně na mě přijde ročně několik stížností, kdy si stěžovatel stěžuje na to, že jsem jím označeného pachatele pomalu "nesťal", přičemž nepochopí, že mu můžu klidně věřit, ale nemohu to tomu druhému dokázat. Časté jsou bohužel i stížnosti, že komise nekoná u věcí, které jsou zcela občansko-právním vztahem. Tito lidé zkrátka nepochopí, že s konkrétní věcí nemohou jít na přestupkovou komisi nebo předtím na policii, ale, že je to na občanskoprávní žalobu.

To bych mohl, a nejenom já, vyprávět do alelujá... je to nejen v lidech ale i v systému samotném, kdy se tady schází několik negativních vlivů, které mnohdy znemožňují řádné projednání. To by bylo ovšem na samostatný článek, protože pokud bych byl advokát, tak vydělám milony jenom na zastupování ve správních řízeních, kdy 99 lidí (firem) ze sta "vysekám" z přestupků nebo správních deliktů jen na procesních obstrukcích a ke hmotě, tedy k meritu věci se nedostanem ani náhodou.

Patrik Šebesta

Huck řekl(a)...

Myslím tím rekognici osoby podle obličeje, případně postavy dané osoby a nikoliv chůze osoby, což není rekognice, ale forenzní biomechanika. Pořád bych trval na tom, zda je metodicky správné provádět rekognici mající původ ve videozáznamu pouze ze statických obrázků. Zda není lepší rozpoznávající osobě předložit několik videozáběrů a nechat zvolit z nich. Tedy nechat působit i dynamickou, časovou složku záznamu.

Mohu Vás pozvat jako stážistu do některé z mých komisí? Vsadím se, že tuto větu odvoláte velmi rychle:-) V principu, pro zkušenost ano, bude-li to v Praze nebo okolí. Můj email je vk AT axonnet.cz. Chápu, že v řízení vedeném z moci úřední jménem společnosti mají lidé mnohem větší tendenci zapírat, mohou mlčet. Neúčastnictví postiženého v řízení je problém i z toho důvodu, že pak nemá možnost vyvolávat opravné prostředky, potažmo žádoucí judikaturu. Poškození resp. stěžovatelé vkládají ve stát onu důvěru, kterou kdysi ve Všemohoucího a jsou opět frustrováni jeho selháním. Odtud pak i nedůvěra v právo, pokud nedokáže korigovat ani základní sousedské vztahy atd. Správní trestání je bohužel zanedbaná část legislativy a to ještě přestupková část je z ní ta lepší.

Tomáš Pecina řekl(a)...

K J. Potměšilovi: mne by tedy kritika judikatury NSS velmi zajímala.

To by určitě stálo za samostatný post a rozbor.

Osobně mám s rozhodováním NSS v přestupkových věcech dobré až velmi dobré zkušenosti, všechny rozsudky pokládám za správné, s jedinou výjimkou, kde devátý senát NSS osvědčil absolutní desorientaci v problematice fikce náhradního doručení, navíc velmi precisní argumentaci kasační stížnosti označil za nedostatečný stížní bod (čímž mne tedy skutečně namíchl, protože před klientem vypadám dodnes jako blbec, který "to ani neumí napsat"). Jak ale říkám, je to výjimka, jinak je rozhodování NSS v přestupkových věcech kvalitní.

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina:
Já také nemůžu říct, že bych byl s NSS co se týče přestupkové judikatury nějak nespokojen - od určité doby čtu všechny nové přestupkové judikáty NSS (ze zájmu osobního i z důvodu, že se zajímavými judikáty na MV seznamujeme kraje, potažmo obce) a v naprosté většině případů jsem spokojen, příjemně překvapen nebo i potěšen. Na druhé straně pak člověku utkví v paměti judikáty, které se mu ani trochu nelíbí nebo moc nelíbí (řekněme, že jich mám na mušce cca 5) a o těch pak člověk (bohužel pro NSS - jako by nevydal těch 95% bezproblémových judikátů) mluví. Zkusím post na toto téma dopsat co nejdřív, i když k jednomu rozsudku mám skoro až fyzický odpor, který mi brání chutě se na něj vrhnout a post konečně dopsat. Takže prosím o trpělivost, měl jsem teď zároveň pár neodkladných úkolů, které mi bránily slib včas splnit.
Jan Potměšil