čtvrtek 26. listopadu 2009

Vztah OZ a antidiskriminačního zákona

Antidiskriminační zákon (ADZ) zavedl v § 10 možnost domáhat se ochrany před diskriminací, tj. domáhat se ukončení diskriminačního jednání, odstranění jeho následků, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, resp. náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle mne tak v oblasti působnosti ADZ a z důvodů vypočtených v § 2 odst. 3 ADZ představuje § 10 ADZ lex specialis ve vztahu k § 13 OZ. V posledním čísle Bulletinu advokacie 11/2009 mne proto překvapil názor L. Jouzy, podle něhož má diskriminovaný možnost volby, zda postupovat podle § 13 OZ nebo podle § 10 ADZ (s. 33). Podle mne tomu tak není, a pokud se jedná o diskriminaci v působnosti ADZ, nutno postupovat podle § 10 ADZ. Pokud se však jedná o diskriminační jednání mimo působnost ADZ (např. hrubé rasistické nadávky mezi sousedy), nelze postupovat podle ADZ, ale podle § 13 OZ.

18 komentářů:

Michal Ryška řekl(a)...

Stručné, ale výstižné. Dovozování obdobných duplicit je v systému komplementární ochrany osobnosti s poukazem na zásadu non bis in idem mimořádně nešťastné - viz. dříve stejné problémy (bolestné a ZSÚ vs. ochrana osobnosti, diskriminace podle zák. práce vs. ochrana osobnosti).

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Zavádění dalších a dalších případů "zadostiučinění v penězích" vytváří postupně totální chaos.
Na otázku, zda jde o odlišné nároky, nebo totožné, a nebo konečně "částečný překryv", neexistuje v zákonech vůbec žádná odpověď (ani naznačená).

Před nedávnem byly takové případy čtyři - ochrana osobnosti, nekalá soutěž, § 7 z.p. a autorské právo. I v této zdánlivě výrazně odlišné a nesouvisící čtveřici vznikaly často zmatky.

Například, když se pokoušeli žalobci uplatnit zjevný pracovněprávní spor jako ochranu osobnosti; v tomto případě ještě komplikováno odlišnou věcnou příslušností soudů (krajský soud vůbec nesmí projednávat pracovněprávní spory).

V další etapě se situace výrazně zkomplikovala zavedením podobného institutu do náhrady škody; tam se to důsledně odlišit nepodařilo doposud a vlastně to vůbec nejde (posty kolegy Ryšky).

Nyní propuká zadostiučinění v trestním právu (opět naprostá záhada, nakolik se kryje s § 13 o.z.), v zákoně o náhradě škody z nesprávného úředního postupu, teď i v antidiskriminačním zákoně, a bůhvíkde ještě.

Z textu navrhovaného nového o.z. je zřejmé, že se zmatek ještě prudce zvýší; zákon totiž duplicitu ochran osobnosti a náhrady škody zachovává, a návaznost na jiné lex specialis je snad ještě záhadnější, než u platného zákona (záhadnější tím, že nevyzkoušená a bez judikatury).

Osobně se domnívám, že zdrcující většina těchto institutů patří do občanského zákoníka, žádný lex specialis by existovat vůbec neměl, a vše lze koncipovat jen dvěma cestami:

1) Totální supersjednocení všeho pod náhradu škody, a posuzovánbí věcí normálními okresními soudy

2) Zachování oddělené škody majetkové a nemajetkové, a sjednocení těchto do dvou větví, při čemž ale by do té nemajetkové zjevně měly patřit úplně všechny případy škody na zdraví (včetně bolestného a ZSU). Ty totiž nemajetkové ve skutečnosti jsou, a jejich údajná "majetkovost" vznikla historicky.

Už jsem se víckrát přiznal, že jsem zastáncem druhé cesty. Nevěřím totiž, že se v naší konzervativní praxi jinak podaří vymanit škodní systém z pokusů ho regulovat různými vyhláškami a bodovými systémy, které ve svých praktických důsledcích často omezují základní lidská práva.

Druhý důvod je, že u těch nemajetkových škod jde typicky o složité specializované hard cases, které by šlo řešit specializovanými soudy; což se dnes částečně děje, ale částečně nikoli (v tom pracovním či trestním právu).

Třetí důvod je, že uznání toho, že těchto případů je více, by vedlo k rozšíření těchto specializovaných senátů nad současný stav, kdy o tom rozhoduje monopolně prakticky jen několik lidí, což není zdravý stav.

Zdenek Tesner řekl(a)...

ADZ by bylo vhodné zrušit, čím dříve, tím lépe.

Anonymní řekl(a)...

To mi přijde tak nějak samozřejmé a fascinuje mne, že je někdo schopen to vidět jinak.

Kdyby se od prváku na právech učily následující teze:

1) právo zahrnuje vše a z principu je v každém okamžiku bezrozporné;

2) tam, kde neexistuje právo, je vše dovoleno, proto vše, co právo nezakáže, zůstává dovoleno i nadále;

3) tam, kde si dva předpisy zdánlivě odporují, pomůžeme si lex superior, když to nepomůže, tak lex specialis, a když nepomůže ani to, pak lex posterior, a soulad norem se spolehlivě dostaví;

4) lex specialis se týká situací, kdy jedna norma je podmnožinou druhé;

prostě kdyby se nepotlačoval právní pozitivismus, pak by v tom hotoví právníci neměli guláš, neopájeli se vznešenými řečmi o spravedlnosti, a místo toho by měli jasný mechanismus, jak dospívat k výsledku. Proto by je takový nesmysl, jako že si žalobce může vybrat mezi OZ a ADZ, vůbec nemohl napadnout. Nic víc než uvedené principy na zkrocení dvou různých, zdánlivě si odporujících norem, nepotřebuji.

Jenže to by pak soudy byly kontrolovatelné takřka s matematickou přesností ...

P.H.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Bohužel někdy může být problém, co je vlastně lex specialis. Podle § 4 odst. 10 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti dojde-li při uplatňování práva na zaměstnání k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, má fyzická osoba právo se domáhat, aby a) bylo upuštěno od tohoto porušování, b) byly odstraněny následky tohoto porušování a c) jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 11 pokud byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost a nebylo postačující zajištění nápravy podle odstavce 10, má právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle odst. 12 výši náhrady podle odstavce 11 určí na návrh fyzické osoby soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo.

Jinými slovy, opět další opsání § 13 OZ. Věcná působnost zákona o zaměstnanosti se překrývá s částí výslovně definované působností ADZ. Zákon obsahuje rovněž vlastní definice, srovnatelné s definicemi dle ADZ. Jediný rozdíl je ve výčtu zakázaných diskriminačních důvodů - ten je v zákoně o zaměstnanosti podstatně širší (viz § 4 odst. 2) než v ADZ.

V tomto případě si vůbec netroufám říci, co je tady vlastně lex specialis. Jediné smysluplné vyřešení tohoto problematické vztahu v oblasti uplatňování soukromoprávních nároků z práva na zaměstnání (vedle eventuálního uplatnění lex posterior) snad vidím jen toto: zákon o zaměstnanosti se uplatní jen co se týče důvodů nepokrytých ADZ (a je takových dalších důvodů v zákoně o zaměstnanosti vskutku hodně). Nejrozumnějším řešením de lege ferenda by ale bylo odstranit tento chaotický stav, a soukromoprávní nároky podle zákona o zaměstnanosti úplně zrušit.

Michal Ryška řekl(a)...

Můj osobní návod pro řešení veškerých duplicit de lege lata daných je následující:

Ochrana osobnosti je jako generální klauzule tou nejobecnější možnou kategorií v komplementárním sytému ochrany osobnostních statků. Všechna další ustanovení týkající se již blíže specifikovaných situací (např. diskriminace) i nároků (např. nemajetková újma při poškození zdraví - bolestné, ZSÚ) pak mají povahu ustanovení speciálních. Do ochrany osobnosti jako sběrné kategorie patří jen "převis" nespadající jinam.

Osobně nevím o lepším řešení ...

Tomáš Pecina řekl(a)...

Osobně pokládám za největší "guláš" a nejsložitější překryv/kolisi § 11 et seq. ObčZ a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (a mám za velké štěstí, že jsem ji doposud nemusel prakticky řešit).

Problém je v tom, že zákonnou podmínkou nároku podle ZOŠ je nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup.

Jestliže řidič služebního vozidla způsobí nehodu, při níž dojde k újmě na zdraví, je to celkem jasné, řízení auta není úředním postupem, takže nárok je třeba uplatnit podle ObčZ. Ale co když mě v mediích pomluví policista nebo SZ, z titulu své funkce? Může to být buď na osobnostní žalobu proti němu osobně, nebo na žalobu podle § 31a ZOŠ, anebo osobnostně proti státu. A samozřejmě, při znalosti modu operandi nepracovitého českého soudce, cokoli zvolím, bude v prvém kole vyhodnocené jako nesprávné, jen aby soudce nemusel rozhodovat.

To už je pak vážně na sebevraždu (a žalobu pozůstalých proti státu, že mě k ní dohnal, ovšem pokud vyřeší, podle kterého zákona ji podat :-) ).

Zdenek Tesner řekl(a)...

ad 82/1998 Sb. - Tady je ale případ speciality zjevný a je dokonce i poměrně jisté, co považovat za výkon veřejné moci. I když samozřejmě zůstává otázka, zda osoba vyonává veřejnou moc, když zcela zjevně jedná v rozporu se zákonem.

Každopádně z obecného hlediska považuji za nesmírně zajímavou právě připomínkovanou novelu této normy, která zavádí dosti novot do anšeho právního řádu. Například převoditelnost nároků osobnostní povahy...

Rovněž však zavádí odpovědnost státu za legislativu, pročež se obecně soudí, že návrh neprojde.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

On je tu ještě jeden problém; prakticky všechny tyto zákony jsou vlastně jen "prováděcí předpisy" k Listině práv, Úmluvě o lidských právech a dalším deklaracím.

Což vede k tomu, že všechna ustanovení musí být vykládána v duchu těchto nejméně o stupeň vyšších předpisů.
Takže špatný jakýkoli výklad, který by uplatnění práva omezil, t.j. vyloučil daný případ z toho, že do žádného zákona nespadá, nicméně na něj lze uplatnit nějakou úmluvu, deklaraci či listinu.

Ještě jinak řečeno - zákonodárce nemá v této oblasti žádnou volnost ani suverenitu, a soudce rovněž ne. Dokud si to náš zákonodárce a náš soudce neuvědomí, bude prohrávat následné spory u ESLP, v některých případech možná i u ESD.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch Cepl:

1) Všechny zákony jsou fakticky prováděcí předpisy k ústavním zákonům, resp. mez. smlouvám.

2) ADZ Listinu a spol. neprovádí, ale jde nad ni. Podle některých názorů právě tím je s ní v rozporu, protože zvýhodňuje oprávněné na úkor povinných: Každé právo, které dám někomu navíc, nutně znamená pro někoho povinnost navíc. ADZ je plevel, který bohužel trpíme.

3) Podstatou vztahu prováděcího a prováděného předpisu je omezení prostoru pro autora prováděcího předpisu, ale takové, že stále má možnost volby. Kdyby autor prováděcího předpisu možnost volby neměl, nešlo by o prováděcí předpis, ale o recepci (převzetí, opsání) prováděného předpisu.

4) ADZ byl formulován jako samostatný, speciální zákon z ryze ideologických důvodů. Důvodová zpráva k němu uváděla i druhou možnost, jak vyhovět Evropě: dílčí novely cca 55 zákonů. Kdyby se šlo tou druhou cestou (víc práce, já vím, a nevypadá to tak hezky, jeden by si pak ani nevšim´, že tu bojujeme za lidská práva), pak bychom nepotřebovali obecnou část ADZ a problém vztahu ADZ a OZ by vůbec nevznikl.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Btw, právě těch 55 nebo 56 zákonů vyjmenovaných v důvodové zprávě k ADZ jako zákony, které by se jinak musely upravit, je dost jasný argument, že ADZ byl od samého začátku nejen zákonodárcem, ale zejména zákonotvůrcem považován za lex specialis k nim všem. P.H.

Jan Vučka řekl(a)...

Když už jsme u těch náhrad škod a bylo tu zmíněno trestní řízení ... dle mého názoru bude též zajímavá situace, kdy policejní orgán se souhlasem státního zástupce dočasně odloží trestní stíhání (§ 159b TŘ), aby se podařilo zrealizovat celý gang, ovšem gansteři v mezidobí způsobí někomu další škodu, jíž by bylo možno předejít, kdyby bylo zahájeno trestní stíhání ihned.
Samozřejmě se nabízí argumentace, že OČTŘ sice jednaly v rámci zákonných pravomocí, ovšem současně mají povinnost upevňovat zákonnost, předcházet trestné činnosti atd., náhrada škody od gangsterů bude nevymahatelná a škodu má tudíž nahradit stát. To bude švanda!
Slyšel někdo o tom, že by se podobná žaloba řešila v praxi?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JV:

Nikdo takový, byl-li by zdravého rozumu, by se asi nenašel. Vrchní soud v Praze konstantně judikuje, že o nesprávný úřední postup se jedná jen tehdy, je-li jednání OČTŘ vyhodnoceno jako chybné jimi samotnými, a i když jsou odvolací senáty Městského soudu v Praze těmto žalobám o poznání vstřícnější, je velmi nepravděpodobné, že by v popsaném postupu nesprávnost shledaly.

V oblasti náhrad za nesprávný úřední postup vládnou podmínky policejního, nikoli právního státu: dokud exekutiva sama nepřipustí, že pochybila, soudy budou z jejího posouzení vycházet a nikdy je samy nepřehodnotí. Bohužel.

Jan Libicek řekl(a)...

Ad Jan Vučka:

Nevím jak v Česku, ale například tady se řešilo několik případů principielně podobných – napadá mě třeba Hill v Chief Constable of West Yorkshire, kde Lord Keith myslím celkem dobře vysvětlil, že přestože má policie vůči veřejnosti povinnost uplatňovat trestní zákony, tak s ohledem na nejlepší alokaci zdrojů, rozhodnutí o tom, jaké postupy mají v daném vyšetřování být zvoleny, apod., musí být ponechán prostor jejich úsudku. Takže obecně v podstatě žádná skutečná povinnost neexistuje.

Něco jiného je, když je identifikován konkrétní jedinec, jehož život může být reálně a přímo ohrožen, a policii je tato skutečnost známa, protože pak na její straně podle Van Colle v Chief Constable of the Hertfordshirepositive duty of care vzniká.

To bude asi při rozhodování českých soudů mít minimální relevanci, ALE ve Van Colle je tento zmíněný test pro určení pozitivní duty of care odvozen přímo z rozhodnutí Osman v UK před Evropským soudem pro lidská práva (jde o aplikaci článku 2 Úmluvy), a to už by nějakou roli hrát mělo.

Anonymní řekl(a)...

Tak tohle je už na mě moc.Neměl jsem o justici nikdy moc valné mínění, ale že se za 20 let dostane do situace, kdy půjde někdo opět sedět za texty bych nečekal. Tak jak se kdysi soudci skláněli před KSČ, se se nyní podvolí další módě.
Když se někdo klaní bohu a ostatní označuje za nevěřící psi, tak je to pořádku , protože je to svoboda vyznání, ale když někdo řekně, že je hrdej na to, že je bílej (což je sice pitomost ale taky je to jeho věc), tak jde do chládku.

http://www.novinky.cz/krimi/185693-za-rasisticke-texty-pujde-zpevak-na-tri-roky-do-vezeni.html

Petr Váchal

Jan Vučka řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina: nehovořil jsem o nesprávném úředním postupu. Jak jsem zdůraznil, policie má možnost takto postupovat a jde o "správný úřední postup" ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Ale máme tu i obecnější normy a ač nejsem znalec judikatury ESLP, mé chabé znalosti na tomto poli mi říkají, že něco o povinnosti nahradit škodu, které stát mohl předejít, by se dalo najít i tam (viz též kolega Libicek, ale určitě by se dalo něco najít i z netrestní oblasti).
Já osobně pokládám toto ustanovení trestního řádu za velmi rizikové pro stát.
Jsou zde jinačí znalci v této oblasti, rád se nechám poučit. Jako trestař se v této věci musím spolehnout na cizí znalosti.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JV:

Mám za to, že ZOŠ jako lex specialis tyto obecnější instituty (§ 415 et seq. ObčZ) vylučuje. Argument, že ZOŠ upravuje odpovědnost toliko za nesprávný úřední postup, a zde jde o úřední postup správný, přesto způsobivší škodu, je snad možné opřít analogicky o §§ 95–96 zákona o policii, ale ve světle toho, jak české soudy rozhodují, mi tohle přijde trochu sci-fi, resp. pohádky ovčí babičky pro poškozené.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

TP:

To je právě to; ZOŠ byl napsán s tím úmyslem, aby byl lex specialis, a aby jiné možnosti vyloučil. IMHO to s ohledem na judikaturu ESLP a ty mezinárodní úmluvy není možné, protože by některé případy byly z náhrady vyloučeny.

Badatelům doporučuji ukrutánskou bitvu z několika sporů se společným jménem Hanuša. Tam se dočtete mnoho vzájemně se vylučujících právních názorů. Ústavní soud pozastavil řízení v jedné této věci, neb čeká, až rozhodnou předchozí soudy.

Takových případů je víc.