úterý 3. listopadu 2009

Lisabon II. vyhlášen (a publikován)

ÚS dnes vyhlásil nález ve věci Lisabon II. Nález obsahuje velkou řadu zajímavých myšlenek, pro čtenáře vybírám namátkou následující.

Předně nutno upozornit, že podle ÚS prezident republiky má povinnost ratifikovat mezinárodní smlouvu bezodkladně poté, co doběhne proces ratifikace v Parlamentu. Prezident tu plní funkci stvrzující, nikoliv decizní: V rovině mezinárodního práva totiž platí, že již sjednáním mezinárodní smlouvy na sebe smluvní strany berou závazek, že nebudou nepřiměřeně protahovat své definitivní rozhodnutí o přijetí či nepřijetí smlouvy, což vyplývá ze zásady dobré víry [...] K tomu se přidružuje v rovině práva vnitrostátního, resp. ústavního, povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně prezidentem republiky nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor, zejména jde-li o mezinárodní smlouvy podle čl. 10a Ústavy schvalované kvalifikovanou ústavní většinou poslanců a senátorů (bod 116, zvýraznění doplněno). Domnívám se, že tento závěr plně vyplývá z koncepce ČR jako parlamentní demokracie. Bylo by absurdní, aby prezident republiky, který za výkon svých pravomocí nenese žádnou odpovědnost (a za výkon pravomocí podle čl. 63 nese odpovědnost vláda - viz čl. 63 odst. 4), by mohl činit rozhodnutí jdoucí proti rozhodnutí legislativy, exekutivy, a jdoucí v podstatě i proti svým vlastním předchozím krokům. Připomínám, že do jisté míry decizní role prezidenta je na počátku procesu, jeho jménem se mezinárodní smlouva podepisuje. Není proto možné, aby překvapivými rozhodnutími podmiňoval podpis mezinárodní smlouvy na samém konci ratifikačního procesu.

100. Ústavní soud je ústavním orgánem nadaným podle čl. 89 odst. 2 Ústavy pravomocí autoritativně a s konečnou platností vykládat ustanovení ústavního pořádku, nikoliv místem pro nekončící polemiky, o které se snaží někteří účastníci. Vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), a tedy – jak se ostatně rozumí samo sebou – je závazný i pro samotný Ústavní soud. V důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje v tomto smyslu nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae.

113. ... Snaha o definování pojmu „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana“ jednou pro vždy (jak navrhovatel požaduje, podporován prezidentem republiky) by naopak mohla být chápána jako projev soudcovského aktivismu, který je ostatně ze strany některých politických aktérů soustavně kritizován.

V bodech 115 - 124 ÚS velmi zajímavě a podle mne správně vykládá intertemporální důsledky některých svých procesních názorů, zejm. co se týče včasnosti podání návrhu k ÚS.

Tzv. český opt-out (výjimka sjednaná vládou ve čtvrtek v Bruselu), stejně jako "irské výjimky", které mají stejný charakter, nelze v řízení před ÚS přezkoumávat, neboť nejde o mezinárodní smlouvu - srov. k tomu body 176 a 177 k irské výjimce.

70 komentářů:

David Schmidt řekl(a)...

Úvahy o povinnosti prezidenta ratifikovat mezinárodní smlouvy jdou ultra petitum, k tomu Ústavní soud nebyl povolán, ani neproběhla argumentace, takže tlačit tímto způsobem na prezidenta je bezpředmětné a v rozporu s úlohou nezávislého soudu. Prezident nestvrzuje ratifikační proces, prezident ratifikuje = rozhoduje, protože všechny další orgány nemají podle Ústavy desisní pravomoc (Parlament pouze souhlasí s ratifikací). Názory Ústavního soudu jsou proto nesprávné a vzhledem k situaci nevhodné.

Připomínám, že vedle Parlamentu jsme tu také my. I občané mohli/mohou přímo rozhodnout podle čl. 10a. Odvolávat se na koncepci parlamentní republiky je proto povrchní: nejen že je úplně mimo s významem použitých slov, ale že vychází i z nepřesně vnímaného vztahu ústavních orgánů. Parlament nemá při přesunu suverénních práv největší legitimitu. Kdyby prezident odmítl ratifikovat, Parlamentu by nezbylo nic jiného, než uspořádat referendum. Teprve až by se vyčerpaly všechny politické prostředky, měly by řeči o "absolutním monarchovi" smysl, teď je to jen politická tlačenka na prezidenta.

Přesun pravomocí republiky je výsostné vnitrostátní téma, vytvářet povinnost všech orgánů jej jednostranně rozhodnout z povinnosti dostát mezinárodním závazkům také nelze. Úvaha soudu je chybná, protože z mezinárodního práva může vyplývat maxi. povinnost bezodkladně rozhodnout, ne ratifikovat.

Anonymní řekl(a)...

Každé téma po čase zevšední. Klaus měl moře času při sjednávání za dob Topolánkových a neudělal nic. Pokud to schválil parlament, pak se není o čem bavit, i když si myslím, že prezident může změnit názor a smlouvu nepodepsat. Pokud smlouva není jím podepsána, pak nemůže ani závazně platit něco o tom, že se strany zavázaly, že ji ratifikují bez okolků.

Politicky selhal prezident při sjednávání, pokud mu nyní něco nevyhovuje. Ústavněprávně senátoři napadají nesmysly - v tom má US pravdu, ale současně platí, že podepsat nemusí, pokud je to v rozporu s jeho slibem nebo jeho svědomím. Donutiti ho to podepsat nebo ho souditi za okolkování považuji za bolševickou představu o vůli lidu.

Marcel Kočí

David Schmidt řekl(a)...

ad Marcel Kočí: kdyby prezident odmítl Lisabonskou smlouvu sjednat, neumožnil by vnitrostátní demokratickou debatu, to by se choval jako autokrat. Sjednání smlouvy je pouze začátkem procesu, umožněním o ní rozhodovat, nepředjímá, že by prezident musel smlouvu ratifikovat, zejména, když debata prakticky neproběhla a Parlament se spíše řídil zájmy si to nerozházet s "Evropou".

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad DS

Z čeho usuzujete, že ratifikace pojmově zahrnuje decizní pravomoc? Jde sice o základní arguemtn odpůrců prezidentovy povinnosti ratifikovat, ale je užíván dost velkoryse a bez argumentace. I pokud opustíme náš ústavní systém a nebudeme se odvolávat na vztah mezi prezidentem, vládou a parlamentem v parlamentní republice (což podle mě nemůže být definitivní argument), historicky a pojmově se ratifikace nepojí s rozhodovací pravomocí. Ratifikace se vyvinula jako pojistka proti překročení zmocnění zástupcem, který smlouvu sjednával. Postrádá proto logiku konstruovat ratifikaci jako pojistku v situaci, v níž se prezident na sjednávacím ratifikačním procesu podílí už v dřívejších fázích (srov. Malenovského článek "Kulečník místo štafetového ...", kde je to konec konců vysvětleno pěkně, takže asi nemá smysl tady opakovat všechny argumenty). V takových případech jde opravdu o obstrukci a ne kontrolu sjednávání. Argument dobré víry při sjednávání smluv (srov. čl. 18 Vídeňské Úmluvy či obecněji práci ILC - Fitzmaurice at al. Issues of state responsibility before international judicial institutions, str. 89 - 90), který použil Ústavní soud, je tak podle mě zcela korektní.

Ani v našem systému nebylo svěření ratifikace prezidentovi zamýšleno jako svěření rozhodovací pravomoci (k tomu srov. historický výklad V. Klokočky, určitě bude dohledatelný, já jsem ho např. slyšel na FSS, ale stručně byl i v Respektu).

Dan Dvoracek řekl(a)...

Zcela souhlasím, že ve věci povinnosti prezidenta podepsat si ÚS pouští ústa nemístně na špacír. Věc nebyla předmětem řízení a s řízením nesouvisí. Pakliže soud v témže nálezu říká, že nebude cosi definovat, protože by byl aktivistický, tak je to podle mého názoru slušná schizofrenie. Svými komentáři ná tema prezident se ÚS chová nejen aktivisticky, ale především politicky.

Věcně s představeným názorem souhlasím pouze potud, že prezident nemá zbytečně otálet. Jestli to nechce podepsat, má to říct rovnou.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Otázka jestli to měl ÚS řešit - jde o předběžnou otázku, která musí být vyřešena k posouzení včasnosti návrhu.

Robert Plachý řekl(a)...

V souvislosti s rolí prezidenta republiky při procesu sjednávání a ratifikace mez. smluv mě napadá následující otázka:

Může se prezident rep. rozhodnout, že konkrétní mez. smlouvu/y, nebo dokonce veškeré mez. smlouvy sjednávat zkrátka vůbec nebude, a jejich sjednávání zároveň ani nepřenese na vládu?

Já se domnívám, že nikoli. Podle mého názoru dává čl. 63 odst. 1, písm. b)Ústavy prezidentovi pouze volbu, jakým způsobem budou mez. smlouva/y sjednávány, ale neumožňuje mu celému procesu efektivně bránit.

V opačném případě by mohl de facto zcela zabránit vládě provádět její zahraniční politiku v této oblasti.

Taková pravomoc ale, podle mého názoru, z postavení prezidenta v českém ústavním pořádku nevyplývá.

Anonymní řekl(a)...

Překážka věci rozhodnuté je nemístná. Nakonec sám to US vykladá dvojznačně (ano i ne). Lepší by bylo, kdyby posuzoval vše jako novotu - nakonec nic netrvá věčně a není nic jednodušího než věc rozhodnout stejně se stejným odůvodněním.

Senátorský návrh byla snášká blábolů, ale to ještě neopravnuje soud, aby dopředu říkal něco o včasnosti (bez zbytečných odkladů), tím předjímá rozhodnutí v dalších a jiných věcech, což je poněkud úlet.

Druhý úlet je radit, co má dělat prezident ve věci ratifikace pod záminkou, že tím se ústava vykládá. V tom je vidět stanovisko Rychetského. Sám Rychetský ještě do minulého týdne tvrdil, že oni mohou mluvit jen do věcí, které se jim nabídnou k rozhodnutí, přitom v této kauze i kauze Melčák ulítavají k závěrům, které se sporem naprosto nesouvisí..

Klausovo zahraniční extempore soudit nebudu, neb je pod mou úroveň, ale neříkejte, že tento US není aktivistický. Je a jak !!

Martin Perger

Dan Dvoracek řekl(a)...

LV: Já jsem takhle po ránu rozespalej... takže prosím o vysvětlení:

"skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů od okamžiku, kdy byl Parlamentem k ratifikaci mezinárodní smlouvy vysloven souhlas, do okamžiku, kdy prezident republiky smlouvu ratifikoval,"

Souhlas vysloven byl. Prezident pokud vím dosud smlouvu neratifikoval. Takže jak uvedená otázka souvisí se včasností?

Podle mě pouze ÚS chtěl učinit politické prohlášení a pohnout kolem dějin (jako obvykle), tak si na to našel vehikl.

David Schmidt řekl(a)...

ad LV

Ratifikací chápu vnitrostátní rozhodnutí, jímž se stát navenek chystá zavázat k mezinárodní smlouvě, pokud při sjednání této smlouvy k tomu chyběla pravomoc (třeba právě proto, že smlouva samotná si žádá ratifikaci). Ústavní ani srovnávací právo sice není mým oborem, ale nenašel jsem žádný zdroj, podle něhož by ratifikace byla vždy jen "notářským" úkonem, to spíše naopak.

Historické argumenty neposkytují přesvědčivý závěr, pravomoc původně patřila císaři a omezení zákonodárným sborem přišlo až sekundárně. Masaryk prý odmítl ratifikovat Modus vivendi a i dnes jsou vládní materiály psány stylem, že decisní pravomoc náleží prezidentovi. Pokud by se měla proměna role hlavy státu v dějinách odrazit i v rozsahu ústavní pravomoci, musela by vzniknout ústavní zvyklost (což neexistuje) nebo by se měla Ústava podle čl. 9/1 změnit. Je-li argumentem demokratizace, obě cesty jsou přirozené. Názory akademiků mohou být jen doprovodem nebo pochodní na těchto cestách, ne právem. :)

Argumentace principy ústavního státu není jednoznačná, podle mého názoru spíše posiluje prezidenta republiky (zprostředkující článek mezi Parlamentem a občany, aby mohli realizovat čl. 21/1 Listiny), argument parlamentní republikou je slabý, protože Parlament při euronovele z této koncepce příliš nevycházel, když zakotvil možnost referenda a protože okruh smluv podle čl. 10a je oddělitelný od běžné agendy, může nést i vlastní koncepci.

Přesun suverénních práv konečně není ani realizací vládní politiky nebo nějakým příslušenstvím k mezinárodnímu právu, ale vnitrostátní otázkou. Vztah sjednání a ratifikace - viz výše.

Anonymní řekl(a)...

http://zpravy.idnes.cz/soud-rozhodl-eurooptimisticteji-nez-nemecky-mysli-si-pravnik-p7f-/domaci.asp?c=A091103_135924_domaci_adb

Kdo to je ten Wintr ?

nebo měl jen štěstí, že vzal sluchátko jako první ?

Ivan Holásko

Peter Brezina řekl(a)...

http://wintr.webz.cz/dokumenty/publikace.htm

je to ostatne prvni odkaz, ktery google pri hledani slov "jan wintr" (bez uvozovek) najde.

Pokud ta otazka byla myslena vazne, upozornuji na Honzuv komentar k predchozimu lisabonskemu nalezu US v casopicu Jurisprudence (1/09) a na skutecnost, ze byl (de facto hlavnim) editorem sborniku o lisabonske smlouve a ceskem pravnim radu, ktery vznikl jako vystup konference na toto tema poradane pocatkem tohoto roku na UK PF.

Pokud ta otazka byla myslena tak, jak by plynulo z jeji druhe vety, pak mi nezbyva nez se ptat:
A kdo je ten Holasko?
Nebo mel jen stesti, ze si prvni vsimnul te analyzy?
(na rozdil od te jeho otazky mi na tuto google neodpovi).

Dan Dvoracek řekl(a)...

VZ: Předpokládám, že ostatní pochopili. Ale jelikož mám podle Vašeho názoru brát ohledy i na ty méně sťastné, tak to zkusím rozvést.

Vyslovil jsem názor, že se Ústavní soud svými úvahami o povinnosti prezidenta ratifikovat bezodkladně pustil na půdu mimo příslušné řízení, neboť předmětem řízení je soulad obsahu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem.
Na to reagoval Láďa Vyhnánek argumentem, že toho bylo třeba, neboť se jedná o otázku prejudiciální vážící se k případné opožděnosti senátního návrhu.

Na to jsem reagoval já citací zákona o ústavním soudu, podle nějž jest příslušný návrh podati mezi vyslovení parlamentního souhlasu s ratifikací a okamžikem, kdy prezident smlouvu ratifikuje, a vyslovil jsem určitou míru nepochopení toho, co LV říká, neboť ve světle platné právní úpravy mi otázka kdy prezident ratifikovat připadá irelevantní, neboť zákon jasně dobu vymezuje okamžikem, kdy prezident ratifikuje, nikoli kdy ratifikovat měl, ale tak neučinil.
Připustil jsem rovněž, že mi možná něco podstatného uniklo a prosil jsem o vysvětlení.

Pokud jste tuto myšlenkovou linku nevypozoroval, dovolil bych si vyslovit názor, že porucha nemusí nutně být na vysílači.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Aha, tak vidím, že post, na který reaguji, byl smazán. (Nevím proč? Anonym? Pseudonym? Urážel mne až příliš?)

Každopádně můj post 3.11.09 14:49 jest reakcí na nyní zmizelý post, který tvrdil něco v tom smyslu, že postrádám schopnost logické argumentace.

Jan Šmakal řekl(a)...

DS: "Prezident nestvrzuje ratifikační proces, prezident ratifikuje = rozhoduje."

Takže prezident něco sjedná (uzavře) a pak se rozhodne zda to, co sjednal, schválí? Smysl takového postupu mi vážně uniká (pokud to tedy nemá být hezký způsob, jak pravá ruka pohlídá tu levou).

"Ani v našem systému nebylo svěření ratifikace prezidentovi zamýšleno jako svěření rozhodovací pravomoci [...]." (LV)

Ke stejnému závěru ostatně došel už František Weyr výkladem v podstatě totožného ustanovení ústavní listiny ČSR (Československé ústavní právo, str. 192). To sice není argument zásadní, ale řekl bych, že zajímavý je.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Zdeněk Kühn

"povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat ... Domnívám se, že tento závěr plně vyplývá z koncepce ČR jako parlamentní demokracie."

To je kruhová argumentace. Je to jenom pojmový trik.

Pojem parlamentní demokracie je možné chápat různými způsoby.

Vezměme, že budeme parlamentní demokracii chápat tak, že je neslučitelná se soudním přezkumem ústavnosti zákonů. Je v tomto smyslu ČR parlamentní demokracie? Není. ČR totiž má soudní přezkum ústavnosti zákonů.

Nyní vezměme, že budeme parlamentní demokracii chápat tak, že je neslučitelná s diskrecí prezidenta ve věci ratifikace. Je ČR parlamentní demokracie v tomto smyslu? To záleží na tom, jestli má prezident diskreci ve věci ratifikace.

David Schmidt řekl(a)...

ad Jan Šmakal: viz předchozí příspěvky (vztah sjednání a ratifikace: zde, historie v akademie: zase zde).

Myslím, že je až neúměrně věnována pozornost mezinárodnímu právu. Řešíme vnitrostátní ústavní proceduru. Proto argumentace vládní zahraniční politikou postrádá smysl, prezident vystupuje v roli ústavního činitele při řešení vnitrostátní otázky.

V rozhodnutí prezidenta může argument s následováním vůle Parlamentu hrát stejnou roli jako naopak vstřícnost k právům občanů podle čl. 21/1 Listiny nebo jen jeho vlastní vyhodnocení situace po proběhlým debatách. A dokud nejsou všechny politické prostředky vyčerpány, nemá smysl přicházet s obviňováním z autokratismu. Protože právě neumožnit takové vnitrostátní projednání hned na začátku odmítnutím Lisabonskou smlouvu vůbec sjednat by bylo naopak autokratické (viz argument P.H. v jedné z předchozích debat), i když by k tomu měl pravomoc.

Proto vyvozovat ze sjednání mezinárodní smlouvy byť i jen morální povinnost ji ratifikovat, i když jde o stejnou osobu, nemá žádný podklad. Z hlediska ústavního pořádku jde o dvě věci: umožnění o věci jednat (nechat rozhodnout Parlament, nechat proběhnout demokratickou debatu, uspořádat případně referendum) a konečné rozhodnutí.

Anonymní řekl(a)...

Ad DS: Ratifikace, rozhodnutí a decisní pravomoc/Kompetence prezidenta
Ratifikace znamená jazykově potvrzení, schválení, podepsání a z hlediska účinků ratifikace souhlasím s tím, že se jedná o dokončení procesu, kterým na sebe stát bere mezinárodní závazek. Nicméně praktickou decisní pravomoc tu jistě má parlament, jelikož de facto rozhoduje: udělí souhlas nebo neudělí a k ratifikaci nemůže dojít (viz. např. termíny pro podání návrhu na posouzení souladu a diskuze o prejudicialní otázce) Není to tedy tak, že by parlament pouze souhlasil s ratifikací, je to předpoklad ratifikace, jak z povahy a posloupnosti úkonů předpokládaných ústavou vyplývá.
Rozhodování ve smyslu decisní pravomoci tak nepřipadá do úvahy, i když ústava nešťastně tento úkon jako rozhodnutí pojmenovala (viz.čl. 63 odst. 3) Prezident není zákonodárným orgánem a tudíž nemá ani zákonodárnou pravomoc. Pokud by odmítl ratifikovat bez důvodu zakotveného v ústavě, například v případě, že by Ústavní soud rozhodl, že mezinárodní smlouva není v souladu s ústavou, stavěl by se proti vůli lidu zastoupeného parlamentem a vykonával by jakýsi dohled nad procesem přijímání mezinárodních smluv a to bez odpovědnosti (za ratifikační akt je odpovědná vláda a prezident je z výkonu funkce neodpovědný) a stanovení podmínek pro takový dohled. Kdyby mohl nepodepsat, jistě by nemusel ani uvádět důvod - ústava mu také neříká, aby uvedl, proč nepodepsal. Celé by to pak z hlediska funkce nadávalo smysl: pověří vládu k vyjednání, nebo sám vyjedná, nechá parlament vyslovit souhlas, ale pak neratifikuje. Je neodpovědný z výkonu své funkce a zároveň má absolutní diskreci jestli ratifikuje nebo ne.
A co kdyby nám po volbách nejmenoval designovaného ministerského předsedu, protože by se mu žádný z předsedů pol. stran či politiků zvolených do parlamentu, nebo jiných lidí přicházejících do úvahy nelíbil? Neměli bychom vládu?
Jiří Kučera

Peter Brezina řekl(a)...

tak jsem se do toho nalezu lehce zacetl, a nevychazim z udivu... Momentalne jsem jeste jenom u rekapitulace jednani, kde US cituje navrh (s tim, ze "písařské chyby
jsou v citacích korigovány, syntax nikoliv"), a teda aby nekdo s maturitou napsal odstavec ve zneni "Neboť jejím občanům tak v důsledku vzniku »evropského občanství« může vzniknout např. dilema rozhodování se mezi odpovědností státu či EU za situace případného rozporu mezi nimi." - to mi prijde naprosto silene. Jednak to nema co byt samostatna veta, natoz odstavec, jednak je tam zcela mimo ta spojka "ci", jednak jdem pri nejlepsi snaze nebyl schopen nahlednout, co ze to ta veta vlastne chce rict (i ve spojeni s jeji predeslou casti v predeslem odstavci). Jeste stale chovam jistou nadeji, ze alespon cast techto veci mohl zpusobit nejaky sotek v Josteve ulici, takze pokud ma nekdo to/ta podani v originale, moc bych stal o odkaz ci kopii. Protoze jinak si o tom podani a jeho autorech prestavam myslet publikovatelne veci.

imp řekl(a)...

ÚS své vyjádření k postavení prezidenta v ratifikačním procesu odůvodňuje tak, že "byl k námitce vlády (body 40 a 41 tohoto nálezu) nucen zabývat se i
otázkou, zda široce pojaté účastenství v řízení o souladu mezinárodních smluv,
otevírající procesní prostor pro vznášení pochybností stran dosud neratifikované
mezinárodní smlouvy postupně pro jednotlivé potenciální navrhovatele (srov. bod 98
tohoto nálezu), nevyvolává na straně druhé nesnesitelné riziko zneužití procesních
mechanismů před Ústavním soudem, zneužití, které by se příčilo samotnému účelu
tohoto řízení."
Přiznávám, že v bodech 40 a 41 nálezu, zabývajících se rekapitulací vyjádření vlády, jsem nic, co by nutilo ÚS k následným teleologickým úvahám, nenalezl. Řešení procesních otázek týkajících se řízení před ÚS přece nemůže vyplývat z případné hmotněprávní povinnosti prezidenta, nebo se mýlím? ÚS mohl říct, že obstrukce senátorů jsou v rozporu s účelem řízení, a tudíž jsou neoprávněné (s tím bych dokonce souhlasil). Místo toho de facto řekl, že účel řízení vyplývá mimo jiné z hmotněprávní povinnosti jednoho orgánu moci výkonné, s předmětem řízení související tak, že tato povinnost nastává poté, co bude řízení ukončeno jedním z možných způsobů. He?

Přece je jasné, že účelem řízení je, aby se smlouva, je-li v souladu s ústavním pořádkem, dostala bez zbytečného odkladu k prezidentovi. To, zda ji má poté povinnost ratifikovat, je úplně jiná otázka.

Perličkou nálezu je, že názor, podle nějž prezident je povinen ratifikovat MS bez zbytečného odkladu poté, co byla schválena Parlamentem, není v textu nálezu podepřen žádnou argumentací (ústavní soudci asi nečtou Jiné Právo).

P.S. řekl bych, že dnes by už ani Zdeněk Kühn netvrdil, že současný ÚS není aktivistický.

Jan Komárek řekl(a)...

Peterovi Brezinovi:
Doplnění návrhu, předložené na ústním jednání, je dostupné zde:
http://swww.usoud.cz/assets/Pl-29-09_LS-II_n_mitka_podjatosti_a_3._dopln_n__n_vrhu.pdf .

David Schmidt řekl(a)...

ad Jiří Kučera: nesouhlasím, argumenty viz výše.

Zvažovat účelnost určitého institutu Ústavy není primárním úkolem interpretace, ale samo jen důvodem pro novelu Ústavy. Krom toho, nebyly vyčerpány politické prostředky, referendum by následovalo jako důsledek politické neshody mezi Parlamentem, vládou a prezidentem. I od toho existuje dělba moci, aby občanům zprostředkovala přímé rozhodování, jestliže mezi ústavními orgány došlo u tak závažné otázky k neshodě.

A teprve, až by si prezident postavil hlavu i po proběhlém referendu (nejlegitimnější cesta podle čl. 10a), tak bychom se dostali do situace, v níž by bylo nejlepší opravdu Ústavu změnit. Ale za současné situace "souhlas k ratifikaci" je jen souhlasem k ratifikaci a žádný nedemokratický stav nenastal, protože občané ani nedostali příležitost se do věci vložit. Teleologický výklad nemůže překračovat hranice textu.

Anonymní řekl(a)...

K nálezu a jeho meritu je ještě brzy se vyjadřovat, ovšem již teď mě fascinuje zdejší diskuze. Neodpustím si poznámku, že je okouzlující jak někteří diskutující, dříve plameně schvalující pravomoci ÚS vytvořené de facto i de iure ze vzduchu (David Schmidt – Melčák), se zde pohoršují nad ÚS stanovícím do budoucna jasná pravidla pro neposlušného prezidenta. Neříkám, že to není aktivistické a trochu na hraně (za hranou?) ústavního pořádku, ale to bychom již mohli od ÚS očekávat…

Ondřej Preuss

David Schmidt řekl(a)...

ad Ondřej Preuss: povinnost prezidenta ratifikovat byla na míle vzdálená předmětu jednání, takže aktivistický přístup Ústavního soudu je zde nepochybný, navíc bez věcné argumentace (nejedná se ani o obiter dictum, v nějakém vážnějším smyslu pro futuro, protože mimo projednávanou věc).

V případě Melčák jsem k procesu nenapsal ani řádku, a samotné rozhodnutí bylo jedno z možných a správné. Někdy je přísnější přezkum důležitý, ale s aktivismem přímo nesouvisí.

Anonymní řekl(a)...

Ad David Schmidt

1) Nesouhlasím s tím, že povinnost prezidenta ratifikovat byla „na míle vzdálená předmětu jednání“, byla nanejvýš tak pár metrů od merita věci, když už používáme jednotky délky. To je však na delší rozbor, přičemž je pravda, že ÚS si v určitých věcech protiřečí (nejsem výkladové místo, tohle však vyložím atd…). Pokud jde o obiter dictum, to je též velmi sporná otázka a minimálně je to příprava na představitelná další budoucí rozhodnutí…
Na druhou stranu souhlasím, že argumentace není nejvytříbenější…

2) Tady nejde o rozlišení proces x hmota. ÚS se prostě snaží posílit prostředky, které mu dává Ústava, zákon a nejčastěji on sám svou judikaturou a obecnými principy. To je u orgánu, který se pohybuje na politicko-právní hranici pochopitelné a je schizofrenní jednou hájit politické rozhodnutí ÚS jako vítězství právního státu a jindy ho za podobnou libovůli tvrdě kritizovat..

David Kosař řekl(a)...

Ad ZK:

ÚS posvětil Tebou zastávaný názor, ale argumentace mi zde nějak chybí. ÚS toliko řekl "je to tak, protože je to tak". Precedenční hodnota takového závěru je podle mě nula.

ÚS navíc v bodě 116 smísil dvě otázky: (1) musí prezident ratifikovat?; a (2) pokud musí ratifikovat, tak dokdy? Argumenty však uvedl pouze ke druhé otázce, tu první (jež té druhé logicky předchází) tak nějak "vymlčel".

Ad LV:

ÚS necituje Fitzmaurice, ale Potočného... kterého navíc Zdeněk v citovaném úryvku taktně zamlčel:)

Nějak jsem pořád nepochopil, proč
to ÚS považoval za předběžnou otázku, která musí být vyřešena k posouzení včasnosti návrhu. Budu rád za jakékoliv vysvětlení.

ad TS:

Naprostý souhlas.

ad MPV:

Zásada dobré víry při sjednávání mezinárodních smluv je pro posouzení pravomocí vnitrostátních orgánů irelevantní. MPV hledá na vnitrostátní právo jako na fakticitu a je mu srdečně jedno, jak si daný stát pravomoce státních (ústavních) orgánů uspořádá - zajímá ho jen výsledek.

Tomuto pojetí odpovídá i čl. 46 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu:

"Skutečností, že při vyjádření souhlasu státu s tím, že bude vázán smlouvou, došlo k porušení některého z ustanovení jeho vnitrostátního práva týkajícího se oprávnění uzavírat smlouvy, se stát nemůže dovolávat jako důvodu pro zrušení svého souhlasu, ledaže toto porušení bylo zjevné a týká se zvlášť důležitého pravidla jeho vnitrostátního práva."

Lada Vyhnánek řekl(a)...

David a MPV - souhlasím s tím, co říkáš o vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva). To ale neznamená, že se to naplno aplikuje i opačným směrem - máme totiž čl. 1 odst. 2 Úst, který nám zakazuje dívat se na MPV jako na pouhou fakticitu.

Peter Brezina řekl(a)...

ad Lada a David K:

tak tak, tudle jsem chtel studentum na vyjadreni prezidenta k Lisabonu I predvest, jaky je rozdil mezi monismem a dualismem, a tak nejak jsem se v pulce vety zarazil s tim, ze prezident nezastava budto ani jedno, nebo soucasne obe :) ted vidim, ze mi zrejme ponekud uniklo to rozliseni dvou ruznych uhlu pohledu

ad DS:

dlouho jsem vahal, jak a zda na ty Vase teze odpovedet, jestli za nimi neni neco hlubsiho (teda konkretne za tou jednou, na kterou ted odpovim), ale dospel jsem k zaveru, ze asi spis ne. Predstava, ze referendum je zpusobem reseni kompetencnich sporu mezi nejvyssimi ustavnimi organy, je natolik zcestna, az je smesna... Ja Vam rozumim, ze jste to referendum chtel (pokud tomu tak je), ale tato predstava o nem je naprosty ulet. Navic by to porad neresilo problem, ktedy zde byl az do 15.00 dnesniho dne, tedy neochotu prezidenta republiky jakozto uredni osoby opravnene stvrdit splneni vnitrostatnich ratifikacnich podminek toto stvrzeni ucinit. Muzem se jiste hadat o tom, zda ten jeho podpis ma nebo nema charakter rozhodnuti (s implikovanym osvedcenim splneni podminek) nebo jenom osvedceni, ale zonglovat referendem jako zpusobem politickeho tlaku je podle mne absurdni.


obecne: zaujala me tato veta (a pul) z prezidentova komentare k tomu, ze "podepsal": "...vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost, navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem. Tato změna – pro dnešek i pro budoucnost – legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat."
Mam za to, ze timto vyrokem VK prokazuje, ze se definitivne zblaznil a prestal byt zpusobily vykonavat urad prezidenta. To myslim smrtelne vazne.

Peter Brezina řekl(a)...

k predchozimu komentari jenom odkaz na foto, koho ze snahy to VK svymi slovy legitimizuje.

Michal Bobek řekl(a)...

Poznámka naprosto mimo mísu: když jsem dohledával rozhodnutí ÚS, narazil jsem na krásné nové stránky ÚS (gratuluji).

Nadchla mě tam sekce "Emeritní asistenti": po mírném záchvatu smíchu zjišťuji, že je to zajímavé čtení (http://www.usoud.cz/clanek/1479). Třeba ÚS časem přidá také sekci "emeritní údržbáři", případně "emeritní správa budovy" ;-)))

David Schmidt řekl(a)...

Ad PP: že si něco nedokážete představit, neznamená, že to nemá smysl. :) Ano, referendum by bylo logickým krokem, pokud by prezident odmítl ratifikovat. Ústava připouští obě možnosti. Lidové hlasování by Václav Klaus patrně respektoval, pokud by se tak nezachoval vůči Parlamentu. Nikde není řečeno, že Parlament má patent na aplikaci čl. 10a a není v možnostech dalšího postupu jej k referendu takto "přinutit", pokud chce dosáhnout platnosti mezinárodní smlouvy podle čl. 10a.

A že by Klaus neplnil své úřednické povinnosti je Váš nepodložený názor, nejen právně, ale i fakticky. A musím říct, že tomu odpovídá i slovník, který volíte: "definitivne zblaznil", "nevychazim z udivu", "mi prijde naprosto silene", "aby nekdo s maturitou".. No, s takovou tolerancí musí být radost učit. :)

David Schmidt řekl(a)...

Ještě oprava inicál ne PP, ale PB (Peter Brezina).

Peter Brezina řekl(a)...

ad DS:

O "neplneni povinnosti" jsem nikde nemluvil. Zamerne.

Expresivni vyrazy volim tam, kde je povazuji za primerene.
V pripade jazykove urovne podani (konkretneji doplneni navrhu) jsem volil slova jeste velice mirna, to zjisti kdokoli snadno, i jen zbeznym pohledem na oskenovanou kopii toho materialu, link vyse v komentari J. Komarka. Jsem presvedcen, ze clovek s maturitou by nemel mit problemy se sestavenim textu, ktery bude prost elementarnich cyntaktickych chyb, zde jsou syntakticke omyly naopak zrejme tvurci metodou.
Nevim, co je expresivniho/netolerantniho na slovnim spojeni "nevychazim z udivu".
ze se VK "definitivne zblaznil" je, priznavam, vyjadreni zamerne vyostrene. Nic to ale nemeni na tom, ze citovany vyrok VK povazuji za dukaz, ze prestal byt zpusobily vykonavat urad prezidenta CR. Nejenze v nem vyjadruje flagrantni pohrdani Ustavnim soudem, zejmena tez neprimo podporuje "sily", ktere se nechteji "smirit" s vysledkem demokratickeho procesu v teto zemi. To, na rozdil od neochoty neco podepsat, po mem soudu nezpusobilost k vykonu funkce prezidenta zaklada.

Anonymní řekl(a)...

Typicky česká právnická/justiční diskuse :-) Dojemné vlastní pocity z rozhodnutí na úkor argumentů.
Základní otázky nezodpovězeny :
a) v čem je Lisabon proti našemu ústavnímu pořádku
b) co znamená pojem ratifikace
c) jaká konkrétní ustanovení ústavy porušuje ústavní soud a jaká prezident republiky

Vím, že nemáte pozitivisty moc rádi, ale na druhou stranu rozplizlým diskursivismem, racionalismem nebo naturalismem lze odůvodnit prakticky všechno.

Jan Korbelář

Peter Brezina řekl(a)...

vidim, ze jsem si te vety bohuzel vsiml spravne...

http://zpravy.idnes.cz/boj-pokracuje-zni-tajemne-z-hradu-jenze-klaus-moc-delat-nemuze-p6g-/domaci.asp?c=A091103_170513_domaci_adb

nebo link

David Schmidt řekl(a)...

Hm, tak nebudu to zdržovat, jen k větě, kde narážíte na neplnění povinnosti, tak ta je zde: "Navic by to porad neresilo problem, ktedy zde byl az do 15.00 dnesniho dne, tedy neochotu prezidenta republiky jakozto uredni osoby opravnene stvrdit splneni vnitrostatnich ratifikacnich podminek toto stvrzeni ucinit."

Jednak problém teprve mohl nastat, a za druhé ratifikace není stvrzením prováděným úřední osobou atd. Takže právně relevantní "neochota" (se jasně vyjádřit, čl. 1/2 Ústavy) mohla nastat tak pod dnešním nálezu. Poskytnout čas na přípravu podání k ÚS bylo v přijatelných mezích, i když navrhovatelé sami zejména v závěru přehrávali.

Nesouhlasit s výše uvedeným máte právo, ale takto se zde emotivně projevovat je trapné.

David Kosař řekl(a)...

ad LV:

V obecné rovině souhlasím (byť čl. 1 odst. 2 Ústavy je takové amorfní ustanovení, které české soudy použivají jen, když se jim hodí).

Jsem ochoten akceptovat, že čl. 1 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 18 VÚSP může být použit jako podpůrný argument pro řešení otázky, dokdy musí prezident ratifikovat (byť i to je sporné - na světě je tolik MS, které byly podepsány a následně NEratifikovány). Pořád nám ale MPV nepomůže při definování pravomocí prezidenta - což je klíčová otázka řešená (nebo spíš neřešená) v bodu 116 nálezu.

Pořád jsem ale nepochopil, proč
to ÚS považoval za předběžnou otázku => proč se k tomu vůbec vyjadřoval?

Anonymní řekl(a)...

Ad David Schmidt: "Referendum by bylo logickým krokem, pokud by prezident odmítl ratifikovat." Jakou "logikou" jste k takovému závěru dospěl? Vámi předkládané pojetí dvoustupňového přesvědčování či přinucování presidenta (když nestačí ústavní většina vyslovující souhlas s ratifikací mezinárodní smlouvy, snad pana presidenta obměkčí referendum o tomtéž) je natolik, promiňte, "montypythonovské", že s ním snad ani nelze věcně polemizovat (k poněkud expresivnějším výrazům - pokud jsou to skutečně výrazy expresivní - mě patrně svádí pozdící se hodina).

Pavel Caban

Jan Kratochvíl řekl(a)...

No vyborne. Tak nam tu US rozsekl jeden spor o pravomoci prezidenta (musi nebo nemusi ratifikovat?). O tom jestli spravny ci ne uz bylo napsano dost. I kdyz se klonim k jednomu vykladu tak myslim, ze oba dva jsou "arguable". Ted se nam vsak US prihlasil k jednomu. Tak doufam, ze s timto autoritativnim nazorem MZV brzy zatuka na hradni branu a dojde k brzke ratifikaci Dodatkoveho protokolu k Evropske socialni charte, ktery uz je v hradnim zalari nejakych pet let pokud se nepletu:-).

David Schmidt řekl(a)...

ad Jan Korbelář: abych se nás zastal, tak např. argumenty b) a c) jsem třeba já snad vypořádal a k a) nebyl úvodní post...

ad Pavel Caban: Nejde ani tak o přesvědčování prezidenta. Představte si hypotetickou situaci, že by se v naší zemi o Lisabonské smlouvě opravdu vážně debatovalo (ale o obsahu, ne jak ji co nejrychleji protlačit) a že by i podpora Lisabonské smlouvy byla podle veřejného mínění výrazně menšinová. Parlament by k její ratifikaci souhlas přesto dal, protože by si to nechtěl s evropskými partnery rozházet a protože "nesmíme zklamat". Lidé by začali protestovat, průvody chodit na Hrad (ne jako dnes pár "extrémistů") a prezident by odmítl smlouvu ratifikovat. Řekl by, že Parlament musí respektovat názory lidu, že přesun pravomocí je tak velký, že by měli stejně jako při přístupové smlouvě rozhodovat zase jen občané. Takové odmítnutí by bylo samozřejmě legitimní a v souladu s Ústavou. Protože dnes populární úvaha o monarchovi, by byla za daných okolností směšná a tím zlým by byl Parlament.

Jediné, v čem se hypotetický příběh liší od skutečnosti, je fakt, že prezident ratifikoval, že opravdová veřejná debata neproběhla a že lidé nejsou tak vyhranění. To by ale objektivně na Ústavě nic měnit nemělo.

Jinými slovy, dovolávat se proti prezidentovi demokratičnosti rozhodování, když se občané, ač podle Ústavy výslovně mohli, ani nedostali ke slovu (a tím hlavním důvodem, nebyly úvahy o ohrožení např. lidských práv postupem proti politické menšině, ale že by přesun pravomocí "do ciziny" nevyšel) a naopak prezidentovo odmítnutí by k němu mohlo otevřít cestu, nedává smysl zase mně...

Pokud příklad nesedí, domyslete si smlouvu s Ruskem a Janem Švejnarem jako prezidentem (přirovnání také padlo v minulých debatách) nebo z minulosti s Německem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (za okolností textu naší Ústavy a že by takové podmínky byly v Mnichovské dohodě, tzn. pro Hitlera v dané době relevantní, parlament by na odpor po výhrůžkami rezignoval, ale prezident by měl opravdu "plán"...).

Nu, k tématu asi za mě konec.... Mějte se.

Anonymní řekl(a)...

1) Nikde v žádném z podání není ani náznakem zmínka o prezidentských pravomocech. Důvod je nasnadě: Nedat ÚS sebemenší záminku se na tento led pustit.

2) Když už se ÚS takhle pěkně odvázal, je zvláštní, že v jiných věcech se striktně držel litery zákona, např. u prvního podání senátorů, směřujícího proti zákonu o vázaném mandátu. Tam bylo tolik odvazových věcí, v podstatě z 90% opsaných z německého nálezu a též inspirovaných dánskou praxí ... byla věčná škoda to odmítnout.

3) Když ÚS rozhoduje jednou jako smyslů zbavený a podruhé zas striktně podle litery, aniž by se zaobíral jejím smyslem a účelem, můžete se divit nejen mně, že tento ÚS prostě nevnímám jako svůj, neberu ho jako autoritu, nevážím si ho? Jedna věc je justice, která mi sice nedá za pravdu, ale je konstantní a důvěryhodná, a druhá věc je ... toto. Nechápu, proč se česká justice tváří, že je nějak lepší, než legislatura a exekutiva, když si s nimi nemá, co se kultury a etiky týče, co vyčítat. Má-li být justice funkční, musí být uznána, akceptována, přijata podstatnou částí veřejnosti. Nesmí být směšná a zoufale hledající cestu,m jak z bryndy, musí být důvěryhodná. A jak si mám vážit dvou nejmenovaných soudců ÚS, kteří na semináři na PF UK měsíc po Lisabonu I. na plnou hubu přiznali, že odůvodnit to tak, aby to bylo v souladu, byla fuška? CCa 100 svědků ... A o tom, jak mi jiný činitel ÚS mezi 4 očima říká, že Lisabon prohlásí vždy za souladný s ústavou, ať v té žalobě bude, co tam bude, protože my si prostě nemůžeme dovolit LS odmítnout? Svědek žádný.

4) Odtud pochybnosti o Benešových dekretech. Vy to víte a já t vím, že taková žaloba by měla minimální naději na úspěch, jenže ... v notrmálním světě, v takovém, kde z odůvodnění vyplývá nález, nikoli naopak. Jakmile se octneme ve světě, kde nález sleduje účel a až nakonec je tzřeba to nějak odůvodnit, aby to vyšlo, ztrácí taková argumentace cenu. Costa v ENEL (ESD), eurozatykač (ÚS), kauza Langer (NSS). Katarský "princ" (NS), Lisabon I, Lisabon II, zrušené volby ... to jsou jen namátkou některé kauzy, kde se soud neopřel o text zákona, ale o vlastní vizi de lege ferenda a učinil z ní de lege lata, tj. suploval za zákonodárce. A postupný vývoj ukazuje, že s jídlem roste chuť ... tímto stylem lze prosadit takřka cokoli, jen autoritu a důvěryhodnost jí získat nelze. Jen "lásku" - tj. z principu záležitost nemající s logikou nic společného - lidí se stejnými politickými názory, jaké má ÚS.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Pokračování:

5) K prezidentským pravomocem. Já vždy (i v době, kdy jsem seděl na MPO1 MZV, to máme 1994 - 1999) vycházel z toho, že prezident má pravomoc sjednávat a ratifikovat. Nejde tady jen o jazykový výklad. Kdyby šlo o jazykový výklad, prostě by se řeklo infinitiv = v právní řeči rozkaz (jak to, že to zatím žádný ÚS ani nikoho jiného nenapadlo? To vám fakt musím napovídat i tak základní věci? Chjo ...). Ale systematicky:

a) Naše ústava není čistě parlamentní republikou. To chtěl VK v době, kdy byl premiérem. Ale postavil se mu tehdy VH, a tak měl prezident vždy trochu specifické postavení v zahraniční politice. Ostatně, nejen on, ale i Masaryk a zejména Beneš. U nich to nevadilo, čímpak to?

b) Proč má prezident toto zvláštní postavení? Protože je pojistkou (módní to slovíčko). Náš ústavní systém od roku 1993 stojí na dvoukolejné dělbě moci. Na první koleji, v první linii stojí Sněmovna, vláda a NS. Na druhé koleji, ve druhé,linii stojí Senát, prezident a ÚS. (NSS se nepovedl, ten je tak nějak navíc.) Prezident není monarcha, je volen, není důvod, aby mu ústava nemohla dát i víc než jen čistě reprezentativní pravomoci.

c) Jak se ta pojistka projevuje? Projevuje se tak, že prezident sám, o své vůli, nemůže nic sjednat ani ratifikovat, protože kontrasignace. Ale může zabránit vládě, aby něco sjednala nebo kontrasignovala, může prosadit zachování statu quo.

d) Pokud je sjednání a ratifikace povinností, ptám se, kdy ta povinnost vzniká? Kde je návrh? A je-li, kde vláda bere pravomoc takový návrh vůbec předložit? Kde vláda bere pravomoc nějakou smlouvu sjednat, jinou, než přenesenou na ni prezidentem z prezidenta (63/1-b za středníkem)?

e) Speciálně k argumentu "když sjednal, má i ratifikovat":

Není důvod, proč by pro sjednání měl platit jiný režim, než pro ratifikaci - obě pravomoci jsou v Ústavě vedle sebe a ve stejném kontextu, tvrdit, že jedno je právo a druhé povinnost, to by byl opravdu hodně velký odvaz (nicméně nepochybuji, že ÚS by ho byl schopen).

Jestliže je to právo, pak je právem i ratifikace.

Jestliže je to povinnost, opět se ptám, kde se v konkrétním případě bere, jestliže chybí navrhovatel a původcem úkonu je sám prezident? Stenou logikou bych mohl tvrdit, že je jeho povinností sjednat jakoukoli smlouvu, která prezidenta napadne.

Historický vývoj vynechám, je podrobně popsaný v návrhu. Omezím se jen na to podstatné, a tím je již Davidem Schmidtem zmíněná možnost kontroly veřejností. V době podpisu ještě existovala možnost referenda (politicky), ještě nebylo úplně smeteno ze stolu. A já si neumím představit VK, jak jde proti vůli referenda (na rozdíl od EU a irské vlády).

Konečně, v médiích se nevím proč ujalo, že VK nesjednal, sjednala přece vláda (jo, to je tak, když si i právníci pletou přenesení pravomoci a zmocnění k podpisu) ... vyjdu-li z toho, pak argument "když sjednal, musí i ratifikovat", je mimo mísu. Vím, není to pravda, ale kdosi mne poučil, že pravda je to, co se píše v novinách ...

P.H.

Anonymní řekl(a)...

A dokončení:

6) Konečně, dnešní výlet ÚS do oblasti mezinárodního práva, konkrétně k čl. 18 VÚSP - to je opravdu nepochopení obsahu a smyslu článku 18, jak lze snadno zjistit jeho pouhým přečtením.* Zoufalý argument, snažící se dovodit, že ratifikace je jakási samozřejmost, argument pocházející z dílny MZV, za který by si jeho autoři zasloužili letět od zkoušky z mezinárodního práva. Chápu, politické zadání ... Btw, porušuje či neporušuje Francie čl. 18 VÚSP, když VÚSP již několik desítek let odmítá ratifikovat?

***

Peter Brezina:

Máte pocit, že toto: http://lisabon.bluefile.cz/

a tuhle slátaninu:
http://swww.usoud.cz/assets/Pl-29-09_LS-II_n_mitka_podjatosti_a_3._dopln_n__n_vrhu.pdf

psal stejný člověk?

Jen řečnická. Ale vzhledem k tomu, že jsem podezírán ze skutečného autorství, rád bych se distancoval od všech těch "kubovin", s tím bych vážně nechtěl být spojován.



=====
* "Článek 18

Závazek nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost

Stát je povinen zdržet se jednání, které by mohlo mařit předmět a účel smlouvy, jestliže:

1. podepsal smlouvu nebo vyměnil listiny tvořící smlouvu s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, dokud jasně neprojevil úmysl, že se nehodlá stát její smluvní stranou; nebo
2. v období, které předchází vstupu smlouvy v platnost, vyjádřil svůj souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, a to za podmínky, že vstup smlouvy v platnost není nepřiměřeně oddalován."


P.H.

Petr Bříza řekl(a)...

Ty čtyři věty téměř bez argumentace, kterými ÚS jen tak mimochodem spláchl věc, o níž se vedly sáhodlouhé odborné polemiky, bylo to, co mě na nálezu nejvíc překvapilo (a to je možná ještě slabé slovo). Teď koukám, že i na JP je to hlavní téma, tak ve svém dojmu zjevně nejsem osamocen:-)

Nebudu opakovat, co zde napsali DD, TS, DK a další, jen vyjadřuji naprostý souhlas. Jinak respektuji, že David Schmidt má jiný názor na tuto věc než na věc Melčák, ale podobně jako jiní se nemohu zbavit dojmu, že se jedná o záležitost ze stejného soudku.

Jinak mi ten nález přijde výrazně kvalitnější než Lisabon I, ale zmínil bych snad ještě dvě věci, které mi přišly trochu slabší:

1. Způsob, jakým ÚS rekapituluje podání senátorů k čl. 216 v odst. 31, kde zamlčel podstatnou část senátorského podání, což mu umožnilo následně to v odst. 101 odmítnout jako res judicata. Když se podíváte na podání senátorů, možná už se vám to tolik jako res judicata zdát nebude.

Konečně úsměvné mi přišlo, když odst. 113 vyvolává dojem, jako kdyby kauza Melčák byla příkladem Sunsteinova soudcovského minimalismu. To by byl opravdu dobrý vtip, ale dost možná to tak nebylo myšleno, tak bych nerad ÚS křivdil ;-)

Anonymní řekl(a)...

Omluva za překlepy a chyby patrné z kontextu. Tři dny nevyspání (nijak nesouvisející s mou prací). Dobrou noc. P.H.

Petr Bříza řekl(a)...

Hmm, teď jsem si přečetl to, co k tomu napsal Pavel H. a souhlasím s ním z převážné části - nesouhlasím v tom, že by Lisabon I a II byly nic než "přání otcem myšlenky" - tedy v realitě tomu tak asi bylo, ale v obecné rovině si nemyslím, že neústavnost Lisabonu je bez dalšího jasná a nedají se najít argumenty de lege lata, proč je LS v souladu s Ústavou. V Lisabonu II se to ÚS povedlo lépe než v Lisabonu I.

To nic nemění na tom, že mám taky dojem, že soudci dopředu věděli, že neexistuje argument, který by je přiměl ke zpochybnění LS. Ale to víme, tak nějak všichni, že :-)

Peter Brezina řekl(a)...

ad PH:

Ne, Vas jsem z autorstvi toho textu skutecne nepodeziral... Jakkoli mi v mnohem nesedite, psat zcela zjevne umite, a to tak, ze se to obvykle (i pres priiserny obsah ;) da cist. Naopak jsem objevil jine texty podepsaneho autora a ty me utvrdili v tom, ze je autorem i skutocnym. Dal ty svoje objevy rozvadet nebudu, nechci byt osobni.

(na okraj, kdyz jsem se v pondeli docetl o tom patecnim doplneni, skoro jsem neveril vlastnim ocim: ne tak proto, ze vubec neco jeste podali (to jsem kroutil hlavou, oci v poradku), ale ze se domahali, aby US podal "autenticky" vyklad Ustavy. Testova otazka pro studenty: kdo podle (ceske) pravni teorie podava autenticky vyklad normy? a) automechanik vykladajici doma nakup z jisteho diskontu, b) kterykoli soud, vychazi-li z Heideggera, c) sam normotvurce (jako treba kdyz AS UK vyklada ustanoveni Statutu UK))

Kazdopadne dekuji za pohled ("peek") z druhe strany, myslim ze velice zajimavy.

Macos řekl(a)...

Probíhající diskuse ve mně podnítila několik otázek spíše filozofického charakteru:
Pokud by měl prezident skutečně decizní pravomoc ve vztahu k MS, mohl by se také rozhodnout, že neratifikuje žádnou z nich. Vzhledem k jeho neodpovědnosti by tuto situaci podle stávající úpravy nebylo možné nijak řešit, je však zjevně absurdní. Opravdu ústavodárce chtěl možnost vzniku takové situace připustit?
Často je ÚS vytýkáno, že je aktivistický. Doktrína soudního aktivismu je však obecně akceptovaná a užívaná doktrína, proto by mne zajímalo, proč by český ÚS nemohl být v určitých situacích aktivistický?
A konečně - psané právo je v ČR obecně nekvalitní a způsobuje řadu problémových situací, které jsou za hranicí běžné logiky. Má v takové situaci smysl držet se doslovně jeho textu a nesnažit se mu interpretací dát funkční význam?

Maxim Tomoszek

Anonymní řekl(a)...

Macos:

"Pokud by měl prezident skutečně decizní pravomoc ve vztahu k MS, mohl by se také rozhodnout, že neratifikuje žádnou z nich."

Úplně stejně by se mohl rozhodnout Parlament, že nepřijme žádný zákon. Úplně stejná situace.

P.H.

Maxim Tomoszek řekl(a)...

P.H.:
Ne tak docela - Senát je možné přehlasovat a Poslaneckou sněmovnu rozpustit.

David Schmidt řekl(a)...

A rozsah prezidentovy pravomoci lze změnit nebo doplnit (čl. 9/1 Ústavy). Nejkrajnější řešení pro nejkrásnější příklad.

Anonymní řekl(a)...

M.T.:

A proč Vám vlastně vadí, že by se nepřijímaly zákony a nesjednávaly smlouvy? Zhroutil by se svět? Také patříte k těm lidem, kteří mají pocit, že je třeba stále něco přijímat, rozhodovat a vylepšovat? Já nemám pocit, že vše novější je nutně lepší než to dřívější. Nechápu ono vnitřní puzení za každou cenu stále přijímat něco nového.

Btw: Mluvil jsem o Parlamentu jako celku. Co je nekorektního na případném rozhodnutí se parlamentu, že zákonů už máme tak akorát? Proč ho rozpouštět, kdyby se na tom shodla většina politických stran?

A za druhé, prezidenta lze nezvolit. Tím, že ho Parlament zvolí, dává mu mandát rozhodovat / rozhodovat se v mezích prezidentských pravomocí. To je součást pravidel. V šachu si taky nemůžete vrátit tah jen proto, že jste dodatečně zjistil, že byl špatný.

P.H.

Peter Brezina řekl(a)...

ad DS:

prehlasovani Senatu a rozpusteni Snemovny je "hrou v ramci pravidel", zmena prezidentskych pravomoci je prave zmenou onech pravidel (jakkoli je zrejme pruchodnejsi a mene "vybusna" nez rozpusteni Snemovny pro necinnost)

David Schmidt řekl(a)...

ad Peter Brezina: A...? Kde je pointa? Změna pravidel je součástí pravidel. Pokud se ukáže stávající úprava neúčelná, lze ji změnit. Od toho čl. 9/1 v Ústavě je. Ale teleologický výklad nemůže ulítávat z textu. Už to tu bylo výše, výše a výše v této debatě....

Peter Brezina řekl(a)...

je to o tom, jestli si chcete delat z Ustavy trhaci kalendar nebo ne. teleologicky vyklad s tim nema vubec co delat, a reci o ulitavani z textu jsou hermeneuticky usmevne.

David Schmidt řekl(a)...

PB: Bez komentáře, to nemá s výkladem práva nic společného.

Peter Brezina řekl(a)...

ad DS: jiste, zatimco Vase uvahy o presvedcovani prezidenta referendem jsou naopak sofistikovanym vykladem zcela vernym "textu" ustavy...

Napadlo Vas zamyslet se nad tim, jestli ta "soucast pravidel" nahodou neni v rukou jednoho z tech hracu (a co by to znamenalo v kontextu pravniho statu a dalsich obecnych ustavnich kautel)? Napadlo Vas zamyslet se nad tim, proc vubec neco jako pravidla stanovena predem existuje, kdyz uz se tady ohanite vybocovanim z textu?

David Schmidt řekl(a)...

ostatním: V tomto příspěvku nemá být slovo "nekrásnější" ale "nejkrajnější". Kvůli klávesnici jsem vybíral z nabízeného seznamu a takto to dopadlo... snad se význam příliš neposunul :o)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Konflikt mezi racionalitou a autoritou Ústavního soudu může být vyřešený následujícím způsobem: Ústavní nález má přednost, i když je jeho obsah iracionální a neprospívá lidu. Pokud ale konflikt mezi ústavním nálezem a racionalitou dosáhne nesnesitelné míry, pak musí nález jako "vadné právo" ustoupit racionalitě. Není možné vést ostřejší linii mezi případy soudního bezpráví a ústavními nálezy, které jsou platné navzdory svým vadám. Jedna linie rozlišení ale může být vedena zcela jasně: Tam, kde neexistuje ani snaha o racionalitu, kde argumentace, základ racionality, je nahrazená politickou náklonností, tam už se nejedná pouze o "vadné právo", tam se úplně vytrácí samotná povaha práva. Jde o to, že právo, včetně nálezů Ústavního soudu, nemůže být definováno jinak než jako instituce, jejíž smysl spočívá ve službě racionalitě. Měřeno tímto standardem pak celé kusy judikatury Ústavního soudu nikdy nedosáhly úrovně platného práva.

Peter Brezina řekl(a)...

ad TS:

pekna analogie na Radbrucha :)

nicmene si myslim, ze se mylis ve dvou smerech:
a) zdanlive Radbrucha objektivizujes tim, ze se misto spravedlnosti dovolavas racionality. Jenomze racionalita jednak, na rozdil od spravedlnosti, neni hodnota s pravem inherentne spojenou, jednak lze presvedcive tvrdit, ze za jeji zdanlive objektivni fasadou se skryva mocensky tlak, nebo jinak receno ze racionalita neni vlastnost, kterou bychom nalezali, ale je to vlastnost, kterou do veci projektujeme (je "in the eye of the beholder"). Srov. Foucaultovy Dejiny silenstvi.
(nechci tvrdit, ze Foucault ma nevyhnutne pravdu, jenom chci naznacit, ze Tebou pouzita velka slova mozna nejsou tak jednoznacna, jak by z tech tezi plynulo)
b) neni podle mne ucelem rozhodnuti Ustavniho soudu stavat se platnym pravem. To tedy ovsem za predpokladu, ze tim myslis to, co si myslim, ze tim myslis :) Tedy pokud to myslis "realisticky", nejak v duchu J. Franka, tak pak samozrejme rozhodnuti soudu je pravem "v dane veci", a to jiz pouze z autority soudniho rozhodnuti jako takoveho. Tak to ale, predpokladam, nemyslis, spis to bude mit co do cineni s prameny prava, a pak se ti tam ztratilo to Grayovo rozliseni mezi pravem a jeho prameny (nebo jsem se v tom ztratil ja, ze....). Pokud se tomu nicmene pokusim nejak vstricne porozumet, tak se mi zda, ze rikas, ze velka cast (casti) rozhodnuti US nema argumentacni presvedcivost precedentu. To je jiste pravda, nicmene si nemyslim, ze by je to jiz jenom z toho duvodu v jinem smeru diskvalifikovalo. Porad zde totiz pretrvava autorita instituce, ktera propujcuje vahu i zcela nevyargumentovanym tvrzenim (v aktualnim pripade tu o povinnosti prezidenta podepsat "bez zbytecneho odkladu"), ktere by zrejme v "testu racionality" neobstaly.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Peter

To byla samozřejmě legrace.

Jenom jednu poznámku. Klasický právní naturalismus se primárně orientoval na otázku praktické racionality práva.

Viz Murphy M., Natural law in jurisprudence and politics, Cambridge 2006.

Peter Brezina řekl(a)...

ad Tomas:

aha :)

ke klasickemu iusnaturalismu: no to samozrejme vubec nezpochybnuju, pokud by se racionalita v zapadnim mysleni nebrala vazne, nemel by proc o ni Foucault psat ;)

jedna otazecka off topic (kdyz uz jsi ten iusnaturalismus nacal...): narazils v (explicitne) iusnaturalistickem mysleni na explicitni tematizaci formalismu (resp. explicitni pouzivani toho pojmu, ne nutne hodnotici)? O Hart-Fuller debate samozrejme vim, spis mi jde o Finnise a vubec Fullerovy "zaky"...

Tomáš Sobek řekl(a)...

Formalismus ve smyslu důrazu na deduktivní myšlení je typické pro klasický naturalismus raného osvícenství (Hugo Grotius, Samuel Pufendorf, Christian Thomasius, Christian Wolff). Tito pánové věřili, že právo lze definovat axiomatickým způsobem. Nepoužívali sice termín "formalismus" (ten se začíná používat až v 19. století), ale říkali, že jurisprudence se má dělat "more geometrico", tedy formálními metodami.

Guy Peters řekl(a)...

ad P. H.: "Prezident není monarcha, je volen, není důvod, aby mu ústava nemohla dát i víc než jen čistě reprezentativní pravomoci."

Proč? Odkud ten odpor ke konstituční monarchii? Co je na ní tak špatného?

Anonymní řekl(a)...

GP: Nic. Já si umím představit, že by pravomoci jiné než kladečské měl i konstituční monarcha, ústavu, kde by vyvažoval nevýhody demokracie. Ale většina ostatních si to neumí představit, a určitě to nebyl záměr našeho ústavodárce. Kromě toho, máme prezidenta, ne krále, a o prezidentových pravomocech je tudíž řeč. P.H.

Anonymní řekl(a)...

Ačkoliv diskuze o pravomoci prezidenta ratifikovat MS proběhla již před pár dny, cítím potřebu se k ní znovu vrátit. Souhlasím z Davidem Kosařem, že ÚS ve svém nálezu nedostatečně vysvětlil, proč musí prezident ratifikovat. Pokusil bych se tedy předložit pár právních argumentů místo něj.
Jak jistě víme, význam norem nelze vyvodit pouze z jednotlivých ustanovení, ale i systematiky právního předpisu. U ústavních norem, pro něž je typická vyšší míra obecnosti, to platí obzvlášť. Zde proto nabízím přehled ustanovení, které při interpretaci čl. 63/1 písm. b) nelze opomenout:
- čl. 1/2 –již rozebral ÚS
- čl. 2/3 – státní moc lze uplatňovat jen v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ze spojení „sjednává a ratifikuje“, nelze dle mého názoru vyvodit bez dalšího pravomoc neratifikovat. V opačném případě by měl také pravomoci: nevyhlásit volby, nejmenovat soudce, nejmenovat členy bankovní rady…
- čl. 6 -.Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, vyjádřené svobodným hlasováním.
- dále bych upozornil, že o roli parlamentu při uzavírání obdobných smluv je hovořeno hned v několika článcích 10a, 39/4, 49 a roli prezidenta ovšem jen v čl. 63/1 písm. b
zajímavé taktéž je, že k přijetí takové smlouvy je třeba vyšší většiny něž ke zvolení prezidenta čl. 58
- čl. 54/3 – prezident je neodpovědný z výkonu své funkce
Nakonec bych zdůraznil, že MS jsou pramenem práva, proto rozhodnutí zda mají být závazná či nikoliv by z podstaty dělby moci mělo náležet parlamentu. Prezident a vláda plní svou funkci při sjednávání MS, což bych si s trochou zjednodušení dovolil přirovnat k vypracování a předkládání legislativních návrhů. (Přičemž zde mají výlučnou roli plynoucí z jejich ústavního postavení. Prezident primární, vláda odvozenou. Žádný jiný subjekt tento „legislativní návrh“ podat nemůže. Tzn. role prezidenta není zanedbatelná, ovšem předložením návrhu již s ním dále nedisponuje.)
Z výše uvedených důvodů se domnívám, že ratifikace MS má obdobný význam jako podpis prezidenta pod zákonem.

Anonymní řekl(a)...

Omlouvám se, zapomněl jsem se podepsat ke svému komentáři ohledně významu podpisu prezidenta. Činím tak aspoň dodatečně. S pozdravem Radek Fröhlich

David Schmidt řekl(a)...

ad Radek Fröhlich

Domnívám se, že břemeno argumentace by měla nést strana, která tvrdí, že existuje povinnost ratifikovat. Vedou mě k tomu následující důvody: povinnost ratifikace není v Ústavě výslovně zakotvena (1), význam použitých slov naznačuje spíše na existenci prezidentovy diskrece (2), historicky se souhlas parlamentu vytvořil jako podmínka omezující hlavu státu, nikoli jako konstitutivní akt (3) a neexistuje ústavní zvyklost, která by povinnost ratifikace zakládala (4).

V tomto kontextu chybí dostatečně přesvědčující důvody pro uplatnění teleologické redukce (omezení zákonem stanovené pravomoci jen odkazem na její účel).

Obecně není nic nedemokratického, pokud je Parlament přinucen, aby uspořádal právě již zmíněné referendum. Je to možná nezvyklý argument, ale euronovela je také relativně nová věc, takže podle mého soudu se jedná o argument možný.

Slabost argumentace parlamentní demokracií pak nelépe vynikne, když si uvědomíme, že každý z principů, které jste zmínil, lze použít i ve prospěch prezidenta:

- čl. 2/3: povinnost ratifikovat není Ústavou zakotvena,

- čl. 6: nevyužitím pravomoci ratifikovat lze dosáhnout rozhodování legitimnějšího sboru, všech občanů (čl. 10a) a tím prohloubením principu politické většiny a čl. 21/1 Listiny.

- čl. 54/3 – prezident je vyčleněn z odpovědnostního vztahu mezi vládou a Sněmovnou. Parlamentní demokracie (v ČR) je charakterizována oslabenou dělbou moci právě mezi exekutivou a legislativou. Vyčleněné postavení prezidenta pak lze i podle judikatury ÚS vykládat tak, že jsou mu svěřeny pravomoci k vyvážení takového sepětí moci. Jedná se o racionální důvod, proč byla v Ústavě ponechána neodpovědnost hlavy státu, která tím pádem nemusí být přitěžující okolností, ale naopak dostává rozměr ústavní pojistky.

Právě v případě smluv podle čl. 10a, u nichž může dojít k nesouladu mezi zástupci a občany a u nichž je předmětem rozhodování předání pravomocí republiky mimo stát (rozsah mandátu, o němž se rozhoduje ve volbách), by měla existovat možnost v rámci dělby moci tuto agendu vyvažovat a kontrolovat. Prezident může zabránit vzniku mezinárodněprávního závazku, který již půjde obtížně vzít zpět. A pokud nejsou vyčerpány všechny politické prostředky, které předpokládá Ústava, měl by mít možnost jít i proti vůli Parlamentu. A takovou možnost by měl mít prezident spíše v případě ratifikace, než při sjednání mezinárodní smlouvy. Argumenty viz výše.

Závěrem, ona věta ÚS se možná dočkala velké pozornosti. Ústavní soud tuto otázku nerozhodl, chybí podání, chybí argumentace stran, chybí argumentace soudu, není vztah ke konečnému rozhodnutí. Hodnota do budoucna nulová.

P.S. je pozdní hodina, takže pokud příspěvek obsahuje něco, tak snad alespoň názorné předvedení, že právní principy lze ohýbat podle větru... :)

Marie řekl(a)...

Nelogičnost Ústavy ČR(nebo špatné chápání Ústavy) stran prezidentových pravomocí - prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný,
za výkon pravomocí podle čl. 63 odst. 4) nese odpovědnost vláda - prezident není moc zákonodárná a nemá zákonodárnou pravomoc, ale jak je potom možné, aby prezident který "není z výkonu své funkce odpovědný", měl takovou pravomoc - jakou nám občanům ČR a celé EU nyní předvedl a to nejenom při svém nechtěném" podpisu" Lisabonské smlouvy, ale podezřelé bylo i celé to tajné jednání kolem "slavného" dodatku k Lisabonské smlouvě, jehož text nikdo neznal a který neschválil Parlament ČR!!Pokud tyto "tanečky" hlavě ČR skutečně projdou, a zatím to vypadá že ano, pak se budeme velice "divit" co všechno nám "občanům" ještě bude v průběhu těch zbývajících 3 let "ukazováno"??

Marie řekl(a)...

Emeritní soudce Vojtěch Cepl řekl k Ústavě ČR : "když někde není lhůta, rozumí se, že se podepíše - bez zbytečných průtahů"..

A když to "otálení kolem ratifikací" mezinárodních smluv hezky shrneme, tak co si má občan ČR myslet, jakou - že to má vlastně pravomoc ten Parlament ČR? V ČR jest parlamentní demokracie, v ČR není prezidentský systém, ale pak nechápu, jak je možné, že si prezident osobuje tolik práv nad rámec Ústavy?

Brusel/Praha - Výběr případů, kdy Česká republika činila průtahy s ratifikací vícestranných dohod (po podpisu polského prezidenta, který se očekává v nejbližších dnech, zůstane ČR poslední zemí, kde je nejistá ratifikace lisabonské smlouvy):


Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě zakládající systém kolektivních stížností - Tento dokument schválila Sněmovna v květnu 2003 a Senát v září 2003. Prezident Václav Klaus protokol odmítl podepsat; může tak ještě kdykoliv učinit.


Evropský zatykač - Normu, usnadňující od ledna 2004 vydávání stíhaných osob v rámci EU, přijala ČR jako předposlední ze zemí unie až v září 2004, kdy Sněmovna přehlasovala veto prezidenta Klause. Poté ČR zůstala jedinou zemí z EU, která neaplikovala evropský zatykač na trestné činy spáchané před jeho účinností. Po výhradách Evropské komise zavedla ČR retroaktivitu novelou trestního řádu, která vstoupila v platnost v červenci 2006.


Lisabonská smlouva (LS) - Podepsána v prosinci 2007 v Lisabonu, za ČR premiérem Mirkem Topolánkem a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. V dubnu 2008 požádal Senát Ústavní soud ČR o přezkoumání, zda je LS v souladu s českou ústavou. V listopadu 2008 ÚS rozhodl, že nenašel rozpor mezi LS a českou ústavou. Soud ale jednal jen o částech smlouvy, jež mu Senát předložil k prozkoumání. Letos v únoru schválila LS Sněmovna a v květnu Senát; prezident Klaus poté prohlásil, že s podpisem hodlá vyčkat, zda skupina senátorů nechá znovu prozkoumat smlouvu u ÚS. Požadavek na opětovný přezkum LS podali senátoři z klubu ODS koncem září; na vyjádření ÚS v této věci nyní musí prezident Klaus počkat.


Mezinárodní trestní soud (ICC) - Česko bylo posledním státem EU, který neměl schválenou dohodu o přistoupení k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC), ačkoliv ji čeští zástupci podepsali už v dubnu 1999. Parlament dokument schválil až v říjnu 2008; se souhlasem otálel kvůli pochybnostem, zda je dokument v souladu s českým ústavním pořádkem. Poté měl ještě pochybnosti prezident Klaus, který se v prosinci 2008 a poté v lednu obrátil s žádostí o vysvětlení právních nesrovnalostí dokumentu na ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Mezitím v lednu 2009 kritizovalo ČR za průtahy ratifikace Parlamentní shromáždění Rady Evropy. Klaus dohodu podepsal až letos v červenci.