pátek 13. února 2009

„Poženu to až do Štrasburku!“

Stává se už v Česku pravidlem, že kdokoliv prohraje soudní spor, třebas i jen v prvé instanci, již se chystá se svou věcí do Štrasburku. V posledním týdnu se to týkalo např. Jiřího Paroubka a ČSSD po prvoinstanční prohře ve sporu s ex-policistou Kubicem. Myslím si, že nedůvěra občanů v domácí soudy a v domácí politické a právní instituce obecně vytváří nebezpečně jednotící kulturní pojivo regionu, který Sergej Lavrov nazývá „východní Evropou“.

Evropský soud pro lidská práva prodělal v 90. letech zásadní transformaci nejen institucionálně, ale zejména navýšením původních 25 členských států v roce 1989 na 46 v roce 2005. Východoevropané se brzy ukázali rekordmany v počtu stížností. Zatímco na starém Soudě dominovali Italové a Turci, v prvé dekádě tohoto století se velká část stížností přesunula do našeho regionu. V roce 1998 bylo podáno 5981 stížností, během deseti let se toto číslo bezmála zdesetinásobilo na 50 000 v roce 2008. Není překvapivé, že se takto dramatický nárůst kauz, který nemá obdobu u žádného jiného soudu na světě, dramaticky odrazil též v počtu běžících věcí.

V roce 2001 bylo před ESLP 50 000 věcí, v roce 2008 již bezmála 100 000. Skoro šedesát procent stížností přitom bylo podáno proti pouhé čtveřici států (Rusko – 27.3 %, Turecko – 11.4 %, Rumunsko – 9.3 %, Ukrajina – 8.8 %). Tato čtyřka společně s pěti dalšími postkomunistickými státy (Polsko, Slovinsko, Moldávie, Bulharsko a Česko dohromady dají 14 % běžících věcí) a třemi západními zeměmi (Itálie, Francie a Německo mají dohromady 9.5 %) tvoří dohromady 80.3 % běžících věcí.

Z hlediska statistiky bude obyvatel východní Evropy častějším stěžovatelem rozdílem jednoho až dvou řádů. V roce 2007 tak připadalo 0.18 stížností na 10 000 obyvatel Německa, 0.07 na 10 000 obyvatel ve Španělsku, 0.24 na stejný počet Francouzů nebo 0.4 v Rakousku. Naproti tomu bylo podáno 5.03 stížností na 10 000 Slovinců (ti jsou též absolutními rekordmany ESLP), 1.03 na stejný počet Lotyšů, 0.79 na 10 000 Čechů, 1.07 na 10 000 Bulharů, 1.47 na 10 000 Rumunů nebo 0.67 na 10 000 Rusů (Rusové tedy stále mají rezervy, což asi není z hlediska perspektivy efektivního fungování ESLP nijak potěšující).

Je pravda, že tato čísla napovídají dost o velkém respektu, kterému se nadnárodní evropské instituce ve „východní“ Evropě těší. Mnohem spíše ale tato čísla vypovídají o totálním marasmu, ve kterém se zdejší obyvatelé nalézají, který je spojen s velkou nedůvěrou v možnost spravedlivého procesu a vůbec s nedůvěrou v domácí politické a právní instituce. ESLP je pak vnímán jako jakýsi substitut toho, co se občanům skutečně či zdánlivě v jejich vlastních zemích nedostává. Smutné ale je, že tyto nálady podporují též špičkoví politici, kteří pravděpodobně sdílí s vlastními občany ideu, že se jim v jejich vlastní zemi spravedlivého rozsudku nedostane (troufám si tvrdit, že žádný špičkový německý či francouzský politik nebude veřejně proklamovat fantazie o Štrasburku typu, jak bylo zmíněno v úvodu tohoto postu). Z hlediska perspektivy demokracie v našem regionu je tato atmosféra podle mne hrozivá.

Pozn.: veškerá statistika je dostupná na webových stránkách ESLP.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Jen k tomu Lavrovovi:

1) Nepletu-li se, tak ta regionální skupina se oficiálně nazývá Skupina států střední a východní Evropy.

2) Důvod zamyslet se, zda by nebylo od věci přijít s iniciativou, aby se regionální skupiny přemalovaly od základu - přeci jen je divné, když 2/3 EU jsou v jedné a zbylá třetina v druhé.

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

ad P. H. To se bohužel pletete. Psal jsem o tom už 2x: 21. prosince 2008 a nyní.

S Vaším nápadem č. 2 měla česká zahraniční politika přijít dávno. Nicméně 20 let spala.

Anonymní řekl(a)...

GP: Máte pravdu, pletu se.

http://en.wikipedia.org/wiki/UN_Regional_Groups

P.H.

Dan Dvoracek řekl(a)...

V marasmu nejsme proto, že politici mluví o Štrasburku jako o jasné věci, ale proto, že důvěru v naše soudy má dnes jen ten, kdo s nimi neměl nikdy nic do činění.