pátek 14. března 2008

Nihil nisi acta…?!

Tahle parafráze rodového hesla bývalých pánů mých předků žijících na schwarzenbergských panstvích hlubockém a třeboňském mne napadla, jakmile na mne ze zpravodajství jukla zpráva, že exekutor Josef Potoček mající od Obvodního soudu pro Prahu 1 požehnání pro exekuci na Správu Pražského Hradu se rozhodl z jejího majetku zaútočit hned na samotný Pražský Hrad a katedrálu svatého Víta (viz např. zde http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=523997).

V první vlně jsem se tiše rozzuřil, proč někdo kvůli dluhu v řádu pár set tisíc korun uvalí exekuci zrovna na nejposvátnější stavby v zemi, a hned jsem si začal představovat, jak se ve večerním zpravodajství potkám s klasickým zdůvodněním, že se jedná o „standardní řešení“ (blíže k tomuto spojení zde: http://jinepravo.blogspot.com/2008/02/slovnk-newspeaku-pro-zanajc-politiky.html), a že exekutor nemůže přihlížet k tomu, jaká je povaha dlužníka či nemovitostí, které jsou ve hře, a jakmile se exekuce rozjede, vrhne se na všechny nemovitosti, které jsou na dlužníka psány v katastru nemovitostí, nehledě na jejich povahu (a nedělám si iluze o tom, že skutečné záminky jsou přesně opačné), padni komu padni. Vyjde prostě z toho, co má v podkladech, k čemu je oprávněn soudním posvěcením a jaký majetek najde v katastru nemovitostí…

Hned v druhé vlně jsem si ale řekl, že se dá tato formální a za hranice „spisů“ oficiálně nevidící úvaha sotva vyčítat exekutorovi (ať už si o mnohých jednotlivých vykonavatelích tohoto povolání mohu myslet cokoli, někdo tu práci zkrátka dělat musí, ba musí k tomu být i určitým způsobem osobnostně předurčen), když ani vrchol soustavy obecných soudů v civilních a trestních věcech se často nezmůže na nic lepšího. V tomto druhém sledu se mi totiž vybavilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 47/2007, ve věci věznění Jana Šimsy, jehož protiústavnost konstatoval teprve nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2268/07 z letošního posledního únorového dne. Tato protiústavnost totiž podle Ústavního soudu za zpravodajství Elišky Wagnerové, předsednictví Jiřího Nykodýma a votantství Stanislava Balíka plynula právě z neschopnosti Nejvyššího soudu vyhlédnout za hranice spisu do reality politické perzekuce v Československu 70. let.

Tímto usnesením Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona podanou proti rozhodnutí Městského v Brně z roku 1978 (posvěcenému usnesením krajského soudu jako soudu odvolacího tamtéž) ministrem Pospíšilem za souhlasného mručení Nejvyššího státního zastupitelství (!). Přiznávám, že při čtení citací z tohoto zamítavého usnesení Nejvyššího soudu, jsem se musel opakovaně dívat, jestli bylo opravdu vydáno v roce 2007. Nejvyšší soud posuzoval, zda dnešním pohledem obstojí nepodmíněný trest uložený evangelickému faráři (bez státního souhlasu) za to, že když mu coby signatáři Charty 77 příslušníci StB dělali domovní prohlídku, při které se dožadovali dopisu od (tou dobou už díky jednomu z výslechů StB zvěčnělého) profesora Jana Patočky (jazykem Krajského soudu v Brně „jistého Patočky“), udeřil rukou do obličeje a povalil přitom na postel poručíka SNB Batu, který se snažil dostat při strkanici tento dopis od Šimsovy ženy. Přiznávám, že při popisu těchto skutkových okolností se mi vybavovala Masarykova klasická věta, že i přes svou mírumilovnost si dokáže představit situace (a jakou jinou situaci, než to, že se přesila policistů režimu, který dovedl k infarktu mého přítele, přetahuje s mou ženou o dopis od tohoto zemřelého přítele?), kdy by útočníka ubil cihlou, byť ji měl i vyrvat ze zdi. Stejně tak by se nám mohl vynořit i klasický citát, že „z hlediska vyššího principu mravního ani (pozn. bloggera) vražda na tyranu není zločinem." Natož pak facka estébákovi. Nejvyšší soud ovšem asi neusíná ani s Masarykem, ani s Drdou (což je více s podivem), a tak spokojeně konstatoval, že skutkovým zjištěním obsaženým v původním rozsudku nalézacího soudu nelze nic vytknout, a uložení osmiměsíčního trestu za tento „útok na veřejného činitele“ komentoval takto: „Městský soud v Brně na základě skutkových zjištění správně dovodil stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a kvalifikoval skutek jako trestný čin útoku na veřejného činitele (…). Obviněný Mgr. Jan Šimsa totiž udeřil poškozeného pěstí do obličeje, útočil tedy pěstí na hlavu poškozeného, a v dalším pokračování v útoku bylo obviněnému zabráněno přítomnými policisty. (…) V posuzovaném případě se tedy nejedná ani o zřejmý nepoměr k stupni nebezpečnosti činu pro společnost ani o zřejmý nepoměr k poměrům pachatele.“

Uf. Ústavní soud rozhodující o ústavní stížnosti Jana Šimsy naštěstí vyhlédl za hranice spisu, pořídil si dokonce publikaci Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB. Z ní zjistil, že odsouzení Jana Šimsy nebylo ani podle vnitřních dokumentů StB běžným trestem za napadení policisty, nýbrž úspěšným (!) završením akce IDEOLOG zaměřené proti němu již od roku 1973. Sama brněnská StB konstatovala v hodnocení plánu činnosti pro rok 1978, že „k realizaci objektu akce IDEOLOG, faráře a signatáře Charty 77 Jana Šimsy, došlo v roce 1978. Jejím výsledkem bylo Šimsovo odsouzení k odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně.“

Ústavní soud si tedy ke spisu vzal na pomoc i vlastní historickou paměť, vzpomněl si, že to, co se ze spisu může jevit jako útok na veřejného činitele, který jen koná povolenou domovní prohlídku (podle Nejvyššího soudu to bylo asi totéž, jako kdyby se dnešní policista přetahoval při domovní prohlídce s narkomankou o náčiní k vaření pervitinu), bylo z pohledu samotné StB ve skutečnosti jen úspěšným vrcholem mnohaleté cílené řady represe a provokací. Ústavní soud to řekl slovy, která si zaslouží citaci:
„48. (...) Z usnesení odvolacího soudu každý rozumný a nepředpojatý čtenář, který ani nemusí mít právnické vzdělání, pochopí, že pro odvolací soud byla vina stěžovatele vlastně prokázaná již v okamžiku rozhodování o vrácení věci soudu nalézacímu. I v tomto kontextu je třeba hodnotit nové rozhodování nalézacího soudu, které se přizpůsobilo sice přímo nevyslovenému, avšak naprosto zjevnému názoru odvolacího soudu.
49. Nejvyšší soud pochybil, když se spokojil při hodnocení stížností pro porušení zákona napadených rozhodnutí toliko s trestním spisem a vyjádřením státního zástupce a stěžovatele. Z výše uvedených důvodů mu mělo být zřejmé, že věc je třeba objasnit v ještě širším kontextu, který z pochopitelných důvodů není možné hledat toliko v původním trestním spisu. Tímto širším kontextem jsou údaje, které si opatřil Ústavní soud z veřejných zdrojů (viz část III., body 29 – 35). Poznatky z tohoto zdroje doplňují trestní spis v tom smyslu, že vysvětlují ta bílá místa, která v původním trestním řízení důkazně zaplňována nebyla a ani nemohla být, neboť záměry StB nebyly v souladu dokonce ani s tehdy platnými právními předpisy. Z tohoto širšího kontextu plyne, že ve skutečnosti byl hledán jakýkoli důvod pro omezení osobní svobody stěžovatele, za účelem znemožnit mu jeho činnost v rámci ČCE. Tento účel veškerého postupu proti stěžovateli vážně koliduje s principy uvedenými v části IV. a především představoval masivní útok na stěžovatelovu lidskou důstojnost, když stěžovatel, nezastřeně označovaný jako „objekt“ opatření ze strany státní moci (viz bod 35), byl zbaven mimo jiné i vlastní odpovědnosti, neboť bez ohledu na jeho vlastní zavinění se měl stát tak či onak předmětem represe ze strany státní moci, a to pro své svědomí a občanské přesvědčení. Tehdy platná ústava (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) sice výslovně negarantovala lidskou důstojnost jako základní právo, to však neznamená, že tehdejší stát neměl povinnost ji respektovat. Požadavek respektu k lidské důstojnosti totiž pramení ze samotných základů evropské civilizace tak, jak se utvářela od antiky, přes křesťanství a osvícenství až po závěry právě v podobě nutnosti respektu k lidským právům, k nimž došla po trpkých zkušenostech s nacismem. Když Nejvyšší soud stížností pro porušení zákona napadená rozhodnutí nezrušil, pokračoval v zásahu do stěžovatelovy lidské důstojnosti, ač ochranu základních práv mu ukládá čl. 4 Ústavy ČR a lidskou důstojnost jako subjektivní právo dnes již výslovně garantuje čl. 10 Listiny.
50. To vše přesto, že Ústavní soud svými nálezy (viz bod 40) v minulosti opakovaně vybízel Nejvyšší soud ke změněnému přístupu k interpretaci práva. Aplikací zažitých, avšak dnes již ústavně neaprobovatelných formalistních přístupů při posuzování věcí, stejně jako týž přístup k interpretaci práva Nejvyšším soudem, podkopává důvěru veřejnosti ve spravedlivé rozhodování na základě práva (viz bod 38). Tato důvěra je stejně podkopávána i tím, že se Nejvyšší soud doslova schovává za paragrafy procesních předpisů (zde trestní řád), aniž by vyložil svůj skutečný názor a osvětlil svůj postoj k činům, hodnoceným před rokem 1989 jako činy trestné.“

Co dodat? Nebudu polovičatě parafrázovat, jak Ústavní soud vyložil (body 36-45 nálezu) slovy Balzaca, Fullera a dalších podmínky důvěry společnosti v justici. Pouze připomenu, že to, že má být Spravedlnost, jak ji známe ze soch a obrazů, slepá, opravdu jistě neznamená, že má být také nelidská a bez paměti. Škoda, že to v tomhle případě došlo teprve Ústavnímu soudu. Štěstí, že to došlo aspoň jemu…

P.S.: Pikantní drobností tohoto nálezu uveřejněného na stránkách http://www.concourt.cz/scripts/detail.php?id=578 mimochodem je, že jméno stěžovatele, byť fyzické osoby, je uvedeno v plném znění, dokonce ozdobeno akademickým titulem, zatímco soudci sami zůstávají bez titulů, jakoby jen se svým citem pro spravedlnost… Jakoby i české soudy už postupně přicházely na to, že přinejmenším anonymizace všeobecně známých fyzických osob je pouhou formální komedií (obdobně postupoval před pár týdny i Nejvyšší správní soud při uveřejnění rozsudku 2 As 17/2008 o protizákonnosti zákazu shromáždění svolaného do Plzně žalobcem Václavem Burešem - http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=14094), stejně jako anonymizace osob právnických je v drtivé většině případů prostě jen zbytečná….

11 komentářů:

Petr Urban řekl(a)...

No, mám obavy, že to, že ÚS neanonymisoval třetí osoby, byť to jsou bývalí přílušníci SNB, nebylo v pořádku.

Na druhou stranu, NS ČR pro jistotu anonymisoval i jméno soudce Jiřího Pácala. To je zase druhý extrém.

Petr Urban řekl(a)...

Soudce kdysi volila ČNR.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Tady moc prostoru pro diskusi nevidím; věc mi připadá naprosto očividná, Ústavní soud (Eliška Wagnerová) rozhodl přesně tak, jak se rozhodnout mělo a přesně tam, kde byl zásah do základních práv očividný.
Takže mohu připojit jen nudný a nekonstruktivní potlesk.

Petr Urban řekl(a)...

OFF TOPIC: Tak se z Vás stal trestní soudce: "advokát obžaloby Petr Toman" . . . "Obžaloba chce dokázat, že Benešová přišla v rádiu s obviněním, pro něž neměla žádné důkazy." Ignorance českých novinářů nezná mezí.

Anonymní řekl(a)...

ad Petr Urban a jím zmiňovaná bezmezná "ignorance českých novinářů":

Kdyby se ignorance novinářů měla projevovat pouze zcela neškodnou záměnou pojmů žaloba/obžaloba, bylo by to přeci skvělé! Ve srovnání s tím, jakých neskutečných záseků se čeští novináři často dopouští (třeba v oblastech souvisejících s právem), je tohle přeci naprostá prkotina...

Ondřej Rezák

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl
(o.t. - opravdu jediné místo, kde píši v posledních dnech něco pod svým jménem) -

já to také nevidím tak katastrofálně; řekl bych, že zatím se novináři chovají celkem rozumně. Má cenu dělat závěry až po rozsudku. To čekají komentátory mnohem těžší zkoušky.

Matěj Šuster řekl(a)...

Kdyz uz jsme u slovickareni, daleko horsi imho je, zameni-li novinar "zalobu" a "trestni oznameni". Tady trosicku karave povytahuji oboci ("modri uz vedi" ... parafraze "pana Profesora", aka "Hradniho pana") už i ja. :o)

Petr Urban řekl(a)...

Nemyslím, že je to pouhé slovíčkaření. Podle mne má právní bezvědomí novinářů velký dopad na veřejnost.

"Trestněprávní postih nemůže sloužit jako prostředek nahrazující prosazování práv jednotlivce v oblasti soukromoprávní,“ vysvětlil mluvčí Ústavního soudu Michal Spáčil důvod, proč soud hercovu stížnost odmítl." Tohle mají novináři veřejnosti vysvětlit. Ale jak, když sami o tom rozdílu nemají ani tušení?

Matěj Šuster řekl(a)...

Ale jo, zrovna odlišování "žaloby" a "obžaloby", to by se snad novináři mohli naučit a není nijak excesivní toto po nich požadovat.

Co se týče "slovíčkaření", jste tím vinen spíše tehdy, když např. ekonomům vyčítáte, že si pletou pojmy "právní předpis" a "právní norma" a nazýváte je kvůli tomu "ekonomickými fachidioty". :o)) Atd.

Petr Urban řekl(a)...

Oni by nás také hnali, kdybychom si pletli inflaci a devalvaci.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

No, samozřejmě, že by se to novináři naučit mohli; ono jich to mnoho už taky zvládlo; a pokud vám jde o docela aktivní Novinky, pak taky třeba nejsem Ondřej (což je patrno několik centimetrů vedle v textu) a taky nikdo nechtěl k důkazu celý Čunkův spis, což se kdovíproč rozšířilo (chtějí jen poznámky svědkyně Andělové k těm schůzkám a kárný spis Pavla Kučery)

Spíš mám problém, že v poslední době nemohu říci prakticky nic o ničem, protože to nějak s případem vzdáleně souvisí (vláda! justice! systém! judikatura!) a novináři by z toho hbitě zkoušeli uhádnout, co si o věci myslím.