Jára Cimrman legislativcem II.

Jak jsme slíbili, nahodile vybíráme z připomínek, které byly nalezeny na Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví v bednách s pozůstalostí Járy Cimrmana z dob, kdy byl na tomto úřadu a jeho předchůdcích odpovědným mimo hlídání „českého metru“ i za zpracovávání legislativních připomínek. První z vybraných připomínek se váže k návrhu, jenž nakonec legislativním procesem úspěšně doputoval do Sbírky pod č. 615/2006 Sb., jako nařízení vlády o stanovení emisních limitů a dalších podmínek provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší. Pro pochopení smyslu připomínek je nicméně nezbytné mít před sebou text samotného nařízení vlády, ASPI (a jiné systémy) buďtež proto pozdraveny….:

Připomínky k návrhu nařízení vlády o stanovení emisních limitů a dalších podmínek provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší.

Bez připomínek.

Připomínkující pracovník se obává, že na to, abychom se jako státní úřad vůbec mohli cítit (v přeneseném slova smyslu) povolanými k připomínkování tohoto návrhu, museli bychom produkovat ročně alespoň několik málo tun amoniaku či těkavých organických látek, nebo emitovat kromě správních rozhodnutí také nějaké persistentní organické látky. Další naší nadějí je, že bychom v nové budově našeho úřadu mohli třídit nebo jinak studeně upravovat uhlí, což by z nás ve smyslu části II, hlavy I., bodu 1.1 Přílohy č. 1 k návrhu udělalo alespoň zdroj střední, podobně jako pražení kávy, kakaových bobů nebo oříšků (při množství nad 1 t za den podle bodu 6.13 tamtéž). Kdybychom ve smyslu bodu 2.2.1 ohřívali vítr, stal by se z nás dokonce zdroj velký, ale museli bychom přitom vyrábět navíc železo. Jinak zůstáváme beznadějně malým zdrojem ve smyslu § 3 odst. 4 návrhu. Ale co, jsme snad malí...?!

Je také otázkou, zda je připomínkující pracovník dostatečně povolán k tomu, aby v rámci takto nepříslušného subjektu připomínkoval návrh, jehož jazykovou hodnotu by ještě lépe ocenili ze svého chrámu i tvrze někteří vyhlášení úřední jazykozpytci. Proto namísto připomínek vybírá z rozsáhlého návrhu alespoň několik výrazů, jež mohou nadále obohatit náš pasivní slovník, popřípadě oblíbené testy všeobecného přehledu pro kandidáty státní služby na našem úřadě: „asistovaná fléra; manipulace se spečencem na spékacím pásu aglomerace; cementářský slínek; vláknité silikáty krocidolit; nitrátové čeření; vlečená botka k rozstřiku kejdy...“.

Do těchto testů lze ostatně vsunout i otázku, jakou teplotu je třeba udržovat alespoň po dobu 2 vteřin ve spalovacím prostoru krematoria (bod 6.6 Přílohy č. 1 část II), aby byla zajištěna termická a oxidační destrukce všech odcházejících znečišťujících látek; popřípadě otázku, jaký je poměr zápachu mezi seletem, prasnicí a březí prasnicí, tak aby udělali ze svého chovatele velký zdroj znečištění ovzduší. Odmítnutým justičním čekatelům, kteří budou hledat spásu v nastoupení do státní služby (až bude legislativně rozmrazen zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech) by bylo možno pokládat také otázku, co to je Clausův proces.

pozn. ed.: odpovědi na poslední dvě otázky zasílejte na e-mailovou adresu odpad@jinepravo.blogspot.com. Výherci budou odměněni v souladu s věcným zaměřením připomínkované vyhlášky. Veselé Velikonoce!

Celý příspěvek

Ještě špetka jistot: nabídka EPS

Ekologický právní servis hledá do svého týmu nové právníky/právničkypro práci na tématech:

- prosazování odpovědnosti nadnárodních korporací

- přístup k soudům v oblasti ochrany veřejných zájmů

- právní ochrana životního prostředí a lidských práv.

Požadujeme vysokoškolské právnické vzdělání (studenti, kteří budou absolvovatv roce 2009, se mohou ucházet také) a motivaci k práci ve veřejném zájmu.

Více informací na www.eps.cz

Celý příspěvek

Cimrman právním pedagogem

V pedagogickém procesu není vždy nutné využívat pouze pozitivní příklady. Je možné využívat i příklady negativní a dále pak extrémní verze negativních příkladů, takzvanou otřesnou kasuistiku (v originále „Schreckenfälle“). Tuto tripartitu výukových příkladových studií razí Cimrman již ve své základní pedagogické příručce „Lernen und Erlernen“ z roku 1885. Vzápětí ji také uvádí v život ve své pedagogické praxi.

Z tripartity pozitivní příklad/negativní příklad/otřesný příklad také vychází Cimrmanova stěžejní učební pomůcka „Untaten der k.k. Justiz“. Jednalo se o sbírku případů výlučně třetí kategorie, tedy příkladů otřesných. Jejich sebrání mělo sloužit pro výuku právnického dorostu celé monarchie formou šokové terapie.

Místopisně situoval Cimrman své „Untaten“ do Haliče. Výběr nejzaostalejší části monarchie byl motivován poněkud divokými historkami, které o Haliči v „civilizované“ části monarchie kolovaly. Obecně se věřilo, že v Haliči je možné všechno. Však ostatně také nebylo větší urážky před vídeňskými soudy, než když si soudce, nespokojen s písemným podáním advokáta či jeho ústním vystoupením, pod knír zamručel, že „ten Anwalt je snad z Haliče“.

Níže nabízíme jeden z případů, které Cimrman původně zamýšlel zahrnout do „Untaten“. Jednalo se o Schreckenfall, v jehož nadpise nalezneme klíčová slova „právo na zákonného soudce“, „konzistence rozhodování“, „nezávislost moci soudní“ a „kárné řízení“. Byť se jednalo o dvě imaginární rozhodnutí (fiktivního) Nejvyššího soudu v Haliči, byla koncipována jako jeden celek a Cimrman je také zamýšlel pojmout jako jeden kontrastní Schreckenfall. Ten však nakonec ve svazku publikován nebyl. Zatím nevíme proč vlastně. To zůstává předmětem dalšího výzkumu. Jistý náznak nabízí pouze Cimrmanova ruční poznámka na okraji rukopisu u začátku tohoto případu, kde čteme: „Stáhnout! Tohle by se nemohlo stát ani v Haliči!“

-------------------------------------------------------------------------------------------------

ROZHODNUTÍ

Kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči rozhodl dne 18. června 1888 bez ústního jednání v kárné věci soudce P. Lockchena, místopředsedy Nejvyššího soudu v Haliči, o návrhu kárně obviněného na odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a její přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku, takto :

Podle § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 25 trestního řádu, se věc kárně obviněného soudce P. Lockchena, vedená u Vrchního soudu v Przemysli, tomuto soudu n e o d n í m á.

Odůvodnění:

Jeho excelence k.k. říšský ministr spravedlnosti podáním ze dne 14. dubna 1888 navrhl, aby Nejvyšší soud v Haliči odňal věc kárně obviněného soudce P. Lockchena Vrchnímu soudu v Przemysli a přikázal ji Vrchnímu soudu v Lemberku. Svůj podnět odůvodnil tím, že kárné řízení před Vrchním soudem v Przemysli jako příslušným kárným soudem by bylo zbytečně zatíženo pochybnostmi o objektivitě členů kárného senátu zejména vzhledem k institucionálním a osobním vazbám soudců a vedení Vrchního soudu v Przemysli na státní zástupce působící v obvodu tohoto soudu v souvislosti s tehdy probíhajícím trestním stíháním náměstka říšského kancléře J. Schweinila; nelze proto očekávat, že by v kárném senátu rozhodoval soudce, který by si již předem na celou věc nevytvořil svůj vlastní názor. Svoji argumentaci podpořila jeho excelence též tvrzením, že jak kárná navrhovatelka, tak i kárně obviněný mají nežádoucí vazby na místně příslušný kárný soud v Przemysli. V podání ze dne 28. května 1888, doplněném podáním ze dne 2. června 1888, kárně obviněný uvedl, že se k návrhu jeho excelence na delegaci kárné věci připojuje a osvojuje si ho. Současně poukázal na osobní až přátelské vztahy soudců Vrchního soudu v Przemysli a státních zástupců působících v obvodu tohoto soudu a na vliv mediální prezentace uvedené trestní věci a souvisejících okolností.

Kárná navrhovatelka I. Vorstrecknadel, předsedkyně Nejvyššího soudu v Haliči, ve vyjádření k oběma návrhům sdělila, že trvá na projednání a rozhodnutí kárné věci P. Lockchena Vrchním soudem v Przemysli jako soudem místně příslušným. Zpochybnila oprávnění jeho excelence, který není účastníkem kárného řízení, k podání návrhu na delegaci. Popsala okolnosti, které vedou k závěru, že neexistují důležité důvody, jimiž zákon podmiňuje odnětí věci a její přikázání jinému soudu. Zdůraznila přitom spekulativní rovinu tvrzených důvodů a apriorní zpochybňování morální a mravní integrity soudců zákonného soudu.

Kárný senát Nejvyššího soudu nejprve posuzoval námitku kárné navrhovatelky o nedostatku oprávnění jeho excelence k podání návrhu na delegaci.

Podle § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu. Podle § 25 trestního řádu z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.

Ustanovení § 25 trestního řádu lze přiměřeně použít i v kárném řízení, neboť otázku delegace věci zákon č. 7/1882 ř. z. neupravuje a povaha kárné věci aplikaci tohoto ustanovení nebrání. Pro postup soudu zde platí zásada oficiality, protože rozhodnutí o odnětí věci a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu není podmíněno návrhem. I když proto zákon nevymezuje okruh osob oprávněných takový návrh podat, z povahy věci plyne, že o návrhu účastníků kárného řízení resp. příslušného soudu na delegaci věci rozhodne společně nadřízený soud i v případě, že důležité důvody pro odnětí věci neshledá. Soud však může odejmout a přikázat věc i bez návrhu účastníků či příslušného soudu, pouze z vlastní iniciativy na podkladě vlastních poznatků, vycházejících třeba i z podnětu osob, které nejsou účastníky řízení. V takovém případě soud rozhodne podle § 25 trestního řádu jen tehdy, dospěje-li k závěru o existenci zákonných důvodů pro odnětí a přikázání věci. Proto kárný senát Nejvyššího soudu rozhodoval, jak je uvedeno v záhlaví tohoto rozhodnutí, pouze o návrhu kárně obviněného, neboť jeho excelence není v tomto stádiu kárného řízení jeho účastníkem (srov. § 9 odst. 3 zákona). Nicméně obsahem jeho excelence se kárný senát Nejvyššího soudu musel zabývat, protože se s ním kárně obviněný zcela ztotožnil.

Delegace nesmí být nikdy prostředkem k odnětí kárně obviněného jeho zákonnému soudci, a proto postup, kterým je věc odnímána a přikazována jinému soudu, je nutno chápat jako zcela výjimečný. Výjimečnost delegace kárné věci umocňuje též skutečnost, že v prvním stupni jsou příslušné pouze dva kárné soudy [§ 3 odst. 2, písm. a) zákona]. Zákonem stanovené důležité důvody pro rozhodnutí o delegaci musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (srov. nález Správního soudního dvora, Erkenntnisse des k.k. Verwaltungsgerichtshofes [Sammlung Budwinski] Nr. 82, Jahrgang 1875).

Se zřetelem k uvedeným kritériím neshledal kárný senát Nejvyššího soudu v této kárné věci existenci důležitých důvodů, které by byly způsobilé založit závěr o potřebě věc odejmout Vrchnímu soudu v Przemysli a přikázat ji Vrchnímu soudu v Lemberku.

Tvrzení o možném vlivu okolností nastalých v souvislosti s trestním stíháním J. Schweinila v obvodu působnosti Vrchního soudu v Przemysli na nestrannost a objektivitu soudců kárného senátu tohoto soudu zůstává pouze v rovině hypotetické. Stejně tak lze nahlížet na obavu z toho, že názor, který si tito soudci předem vytvořili v souvislosti s předmětnou kauzou na základě subjektivního hodnocení situace, by mohl nežádoucím způsobem ovlivnit jejich přístup ke kárnému řízení. V této souvislosti nelze pominout, že i v obvodu Vrchního soudu v Lemberku probíhá rovněž skutkově související a neméně medializovaný spor některých představitelů justice (včetně kárně obviněného) proti M. Gudesch na ochranu osobnosti a nestrannost a objektivita soudců Vrchního soudu v Lemberku jako kárného soudu by mohla být zpochybňována obdobným spekulativním způsobem. Navíc na rozdíl od Vrchního soudu v Przemysli, který v trestní věci J. Schweinila nejednal a nerozhodoval, bude Vrchní soud v Lemberku zřejmě rozhodovat o odvoláních v uvedené věci na ochranu osobnosti. Platí-li obdobné důvody, pro které má být věc odňata příslušnému soudu, i pro soud, jemuž má být věc přikázána, postrádá delegace jakýkoli smysl.

Tento závěr lze vztáhnout i na tvrzení o nežádoucích osobních vztazích kárné navrhovatelky a kárně obviněného k soudcům Vrchního soudu v Przemysli. Pokud by pro takový poměr k soudci kárného senátu bylo možno důvodně pochybovat o jeho nepodjatosti, byl by na místě postup podle § 10 zákona, který stanoví předpoklady pro vyloučení člena kárného senátu. Na obecném a nekonkrétním tvrzení o osobních vztazích účastníků kárného řízení a soudců Vrchního soudu v Przemysli nelze delegaci založit, nehledě k tomu, že v takovém případě by muselo být nepochybné, že ve vztahu k soudcům Vrchního soudu v Lemberku zde takový důvod není. Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by některý ze soudců kárného senátu Vrchního soudu v Przemysli namítal svou podjatost v této věci.

Další uváděné důvody pro delegaci věci spočívající jednak v institučních a osobních vztazích soudců Vrchního soudu v Przemysli ke státním zástupcům působícím v obvodu tohoto soudu a dále ve skutečnosti, že kárná navrhovatelka zároveň vystupuje u stejného kárného soudu jako kárně obviněná v doposud pravomocně neskončené věci, nepokládá kárný senát Nejvyššího soudu za relevantní. Kárné řízení vedené proti předsedkyni Nejvyššího soudu je i skutkově zcela nezávislé na kárné věci P. Lockchena a žádný státní zástupce není účastníkem kárného řízení v této věci. Protože kárný senát Nejvyššího soudu neshledal existenci vážných důvodů pro odnětí věci příslušnému kárnému soudu, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

18. června 1888

Dr. iur. M. G.
předseda kárného senátu


ROZHODNUTÍ

Kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči rozhodl dne 4. března 1889 bez ústního jednání v kárné věci soudce P. Lockchena, místopředsedy Nejvyššího soudu v Haliči, o návrhu kárně obviněného soudce na odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a její přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku, takto :

Podle § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 1888, ve spojení s § 25 trestního řádu se věc kárně obviněného soudce P. Lockchena, vedená u Vrchního soudu v Przemysli, tomuto soudu o d n í m á a p ř i k a z u j e s e Vrchnímu soudu v Lemberku.

O d ů v o d n ě n í :

Podáním ze dne 18. 2. 1888, soudu doručeno dne 19. 2. 1888, podala předsedkyně Nejvyššího soudu v Haliči I. Vorstrecknadel (navrhovatelka) u Vrchního soudu v Przemysli návrh na zahájení kárného řízení proti P. Lockchenovi, místopředsedovi Nejvyššího soudu v Haliči.

Podáním ze dne 4. 11. 1888 (soudu doručeno dne 12. 11. 1888) podal kárně obviněný soudce P. Lockchen prostřednictvím svého obhájce návrh na odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a její přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku s odůvodněním, že mimo jiné předseda Vrchního soudu v Przemysli rozhodl dne 5. 8. 1888 o tom, že předseda kárného senátu I. Raucher je vyloučen z projednávání a rozhodnutí předmětné věci, a to na základě stanoviska I. Rauchera ze dne 4. 8. 1888, v němž uvedl důvody, pro které se cítí být vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci. Za hlavní důvod ke svému vyloučení uvedl I. Raucher ve svém stanovisku skutečnost, že P. Lockchena zná již od počátku sedmdesátých let, kdy s ním postupně pracoval v několika komisích pro rekodifikaci trestního práva a pravidelně se s ním setkává na jednáních trestního kolegia Nejvyššího soudu v Haliči, kde zastupuje Vrchní soud v Przemysli jako předseda evidenčního senátu, dále poukázal na svůj vztah k osobám, které uvádí kárná žaloba v části důkazních návrhů, a to konkrétně k I. Auchhetzerovi. Podle názoru kárně obviněného P. Lockchena uvedeným postupem došlo k porušení ustanovení § 10 odst. 3 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění účinném do 30. 9. 1888, neboť ke zjištění důvodu podjatosti muselo dojít již v době podání návrhu na zahájení kárného řízení a tato skutečnost měla být neprodleně oznámena předsedovi soudu. Další problém, dle mínění kárně obviněného P. Lockchena, vzniká akceptací „vylučovacích“ důvodů předsedou Vrchního soudu v Przemysli J. Taubererem, neboť jeho vztahy s P. Lockchenem jsou minimálně na stejné úrovni, jako vztahy P. Lockchena s I. Raucherem. Za takové situace by musel být vyloučen z rozhodování i předseda Vrchního soudu v Przemysli J. Tauberer, a to i v případě rozhodování o vyloučení jiného soudce či v případě jmenování náhradníka. Z uvedených důvodů proto kárně obviněný P. Lockchen navrhl, aby Nejvyšší soud v Haliči rozhodl o odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku.

Kárná navrhovatelka I. Vorstrecknadel, předsedkyně Nejvyššího soudu v Haliči, ve svém vyjádření k návrhu kárně obviněného P. Lockchena na přikázání věci Vrchnímu soudu v Lemberku sdělila, že rozhodnutí o delegaci věci musí být zcela výjimečným postupem, neboť jím dochází k zásahu do zásady zákonného soudce, proto také důvody vedoucí k rozhodnutí o delegaci musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Dle názoru navrhovatelky důvody kárně obviněného P. Lockchena uvedenému požadavku neodpovídají, proto trvá na projednání a rozhodnutí kárné věci P. Lockchena Vrchním soudem v Przemysli jako soudem místně příslušným.

Podle ustanovení § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 1888, nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu.

Podle ustanovení § 25 trestního řádu z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Důležitými důvody se přitom rozumí především takové důvody, které zajišťují nestranné a zákonné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Ustanovení § 25 trestního řádu lze přiměřeně použít i v kárném řízení, neboť otázku delegace věci zákon č. 7/1882 ř. z. neupravuje a povaha kárné věci aplikaci tohoto ustanovení nebrání.

Delegace nesmí být nikdy prostředkem k odnětí kárně obviněného jeho zákonnému soudci, a proto postup, kterým je věc odnímána a přikazována jinému soudu, je nutno chápat jako zcela výjimečný. Zákonem stanovené důležité důvody pro rozhodnutí o delegaci musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (srov. nález Správního soudního dvora ze dne 7. 12. 1878, Akt. Z. III. VwGH 90/1995).

Po prostudování předmětného spisového materiálu kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči zjistil, že předseda Vrchního soudu v Przemysli J. Tauberer rozhodl o vyloučení předsedy kárného senátu Vrchního soudu v Przemysli I. Rauchera z projednávání a rozhodnutí věci dne 5. 8. 1888, tedy jeden den po předložení stanoviska I. Rauchera, ve kterém uvedl, že se cítí být vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci (stanovisko ze dne 4. 8. 1888).

Podle ustanovení § 10 odst. 3 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění účinném do 30. 9. 1888, jakmile se člen senátu dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně předsedovi kárného soudu. Důvod podjatosti podle odstavců 1 a 2 může uplatnit též soudce nebo státní zástupce, proti němuž se řízení vede, i navrhovatel; námitku musí uplatnit neprodleně, jakmile se dozvěděli o důvodu podjatosti. Rozhodne-li předseda soudu, že je dán důvod k vyloučení člena senátu, povolá do funkce předsedy senátu jeho zástupce, a jde-li o člena senátu, určí do senátu soudce v pořadí prvního z počtu náhradníků anebo určí losem jiného přísedícího.

I. Raucher závěr o svém vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci odůvodňuje především tím, že kárně obviněného P. Lockchena zná již od počátku sedmdesátých let a dodnes se s ním pracovně stýká, návrhem na delegaci věci byla zpochybněna jeho rozhodovací činnost, bližší je jeho vztah profesní a společenský s I. Auchhetzerem a I. Schurem. Tyto skutečnosti však nemohou být důvodem pro vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti podle § 10 odst. 1 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění pozdějších předpisů (viz nález Správního soudního dvora, Erkenntnisse des k.k. Verwaltungsgerichtshofes [Sammlung Budwinski] Nr. 42, Jahrgang 1882). I. Raucher uvedl důvod pro své vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci se zpožděním téměř 6 měsíců od nápadu kárné žaloby. Je tedy zřejmé, že takovým postupem mohlo dojít k porušení povinnosti uložené výše citovaným ustanovením § 10 odst. 3 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění účinném do 30. 9. 1888, protože k zjištění důvodu údajné podjatosti mělo dojít již v době podání návrhu na zahájení kárného řízení, nejpozději pak v době podání návrhu na delegaci věci v dubnu 1888. Kárnému senátu Nejvyššího soudu v Haliči nezbývá než souhlasit s názorem kárně obviněného P. Lockchena, že uvedené skutečnosti mohou minimálně vyvolat pochybnosti o nestrannosti celého řízení u Vrchního soudu v Przemysli.

Dle názoru kárného senátu Nejvyššího soudu v Haliči proto výše popsaným postupem mohlo dojít u kárně obviněného P. Lockchena ke zpochybnění jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť byl bez dostatečných důvodů a na podkladě opožděně podaného návrhu odňat svému zákonnému soudci. Došlo tak k ohrožení nestranného a zákonného projednání věci.

Se zřetelem k uvedeným kritériím shledal kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči v této kárné věci existenci důležitých důvodů, na základě kterých je nutno věc odejmout Vrchnímu soudu v Przemysli a přikázat ji Vrchnímu soudu v Lemberku, u kterého bude kárně obviněnému místopředsedovi Nejvyššího soudu beze vší pochybnosti zaručeno právo na spravedlivý proces a zákonného soudce.

Pro úplnost zbývá dodat, že podle čl. VI odst. 1 zák. č. 314/1888 ř. z. byl na daný případ aplikován zák. č. 7/1882 ř. z. ve znění účinném do 30. 9. 1888.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

4. března 1889

Dr. Iur. J. P.
předseda kárného senátu

Celý příspěvek

3. symposium NS na téma Náhrada škody a s ní související otázky v judikatuře Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud ČR pořádá pod záštitou předsedkyně JUDr. Ivy Brožové 3. odborné symposium na téma
"Náhrada škody a s ní související otázky v judikatuře Nejvyššího soudu"

Účelem symposia je získat zpětnou vazbu právní praxe a teorie ohledně judikatury Nejvyššího soudu České republiky, která se týká následujících tématických okruhů soukromého práva

• Náhrada škody z porušení smluvních povinností (okruh 1),
• Náhrada škody z porušení mimosmluvních povinností (okruh 2), a
• Smluvní pokuta, úrok z prodlení a další související otázky (okruh 3).

NS tímto vyzývá praktikující právníky a členy akademické obce (včetně studentů práv), kteří mají zájem vyjádřit stanoviska k judikátům NS, vydaným ve výše uvedených právních oblastech v období posledních [48] měsíců, aby do 27. května 2009 (včetně) zaslali na emailovou adresu symposium@nsoud.cz své písemné příspěvky v následující formě a struktuře:

Formát dokumentu: .doc nebo .pdf
Délka dokumentu: nejvýše 3 strany A4
Struktura dokumentu: viz pokyny na www.nsoud.cz/tretisymposium.htm

Autoři vybraných příspěvků budou do 2. června 2009 (včetně) pozváni, aby své příspěvky prezentovali na veřejném slyšení, které se bude konat dne 9. června 2009 od 10:15 do 15:45 hod. v budově Nejvyššího soudu ČR, Burešova 20, Brno. Za Nejvyšší soud účast na symposiu například přislíbili:

JUDr. Petr Vojtek, člen senátu č. 25

JUDr. Robert Waltr, člen senátu č. 25
JUDr. Zdeněk Des, člen senátu č. 23

JUDr. Jan Hušek, člen senátu č. 23
JUDr. Zdeněk Krčmář, člen senátu č. 29

JUDr. František Faldyna, CSc., člen senátu č. 32

Srdečně zveme k pasivní účasti i Vás, kteří nezašlete písemný příspěvek – pokud se do 5. června 2009 včetně zaregistrujete na registrace@nsoud.cz uvedením údajů: jméno, příjmení, instituce, telefonický a emailový kontakt.

Další informace jsou k dispozici na internetových stránkách symposia.

Celý příspěvek

Jára Cimrman byla žena!

Až dosud se mělo zato, že rodiče Járy Cimrmana před ním až do jeho patnácti let tajili, že je chlapcem, a to údajně kvůli tomu, aby donosil šaty po své starší sestře Luise. Poslední výzkumy a analýzy Cimrmanovy pozůstalosti však vedly k překvapivému poznání: Marlén Jelinková a Leopold Cimrman spolu měli pouze jedno dítě! Ukazuje se, že Jára Cimrman byl ve skutečnosti svá starší sestra!

Zajisté nepřekvapí, že pravé pohlaví Járy ušlo pozornosti profesora Ericha Fiedlera, ačkoli se na vídeňské univerzitě habilitoval prací zaměřenou na sexuální život lidí s vysoce nadprůměrným IQ (později tuto práci pod názvem Genialität und Sexualität vlastním nákladem vydal a vlastním náklaďáčkem rozvezl). Zdá se však zhola nemožné, aby skutečný stav věcí zůstal naprosto utajen také pražské cimrmanologické škole. Je smutné, že v sobě nenašla sílu, aby národu zprostředkovala kromě díla Járy Cimrmana také jeho pohlaví.

Jára Cimrman (vzhledem k tomu, že se narodila a svá první léta prožila ve Vídni, používala pochopitelně své jméno v nepřechýlené podobě, což se záhy ukázalo jako velmi prozíravé) až do svých patnácti let skutečně nosila dívčí šaty a navštěvovala dívčí školu, na čemž ovšem není nic divného, neboť byla dívka! Překročením patnáctého roku věku však nastává v jejím životě zlom: Jára u sebe začíná pozorovat symptomy geniality. Zatímco ostatní dívky zcela stereotypně při vyšívání střídají přední a zadní steh a jen sem tam se nesměle odváží přejít ke stehu perličkovému, Jára během třech vyučovacích hodin dokázala vyšít molekulární strukturu všech v té době známých kyselin. V hodinách vaření potom svedla většinu těchto kyselin připravit, a to pouze s využitím školního kuchyňského nádobí a surovin, z kterých její spolužačky nebyly s to v potu tváře uklohnit více než řízek s bramborem, koprovou omáčku s knedlíkem a žemlovku! Při jedné hodině péče o dítě byla dokonce vyhozena ze třídy, když z vídeňské porodnice ochotně zapůjčeného novorozence svázala pomocí důmyslného systému třmenů zapůjčených od souseda Pavlíka do jakéhosi podivného kozelce komentujíc to slovy, že ten harant jistě nemá v pořádku kyčle. Během hodin četby nenáročné literatury se zase Jára bavila komponováním hudby na tyto primitivní texty, které nadto stihla souběžně překládat do čtyř světových jazyků.

Když v odpovědi na její petici adresovanou městské školní inspekci s požadavkem na nahrazení nepovinných odpoledních prací na školní zahrádce povinnými hodinami matematiky a fyziky se Jáře dostalo jen vyšetření u věhlasného psychiatra D. E. R. Ticka, došlo jí, že výplody jejího geniálního mozku mohou v tehdejší silně patriarchální společnosti dojít uznání pouze tehdy, pokud alespoň navenek pozmění svoji sexuální identitu.

Ve světle těchto skutečností se již rozhodně nelze divit tomu, že Jára nikdy nebyla ani v nejmenším ženata a že – s ohledem na tehdy platný § 129 písm. b) rakouského zákona trestního o zločinech, přečinech a přestupcích – měla po ruce vždy raději pouze nějaké sténografky.

Je nesporné, že co se práva týče zanechala Jára Cimrman nejvýraznější stopu v oblasti práva trestního a s ním souvisejících vědeckých disciplín: kriminalistiky, kriminologie a penologie. Za zřejmě její poslední publikovanou práci z této oblasti je namístě považovat ve Věstníku československé společnosti pro právo trestní v roce 1928 otištěnou krátkou poznámku následujícího znění (č. 3-4, s. 130-131):

„Jest známo, že stejný trest uložený třeba i za stejná provinění může míti velmi rozdílný význam podle rozmanitých povah odsouzenců: pro některého je nesnesitelnou mukou, pro jiného více méně mrzutou nehodou, se kterou však nutno počítati a pro jiného třeba i štěstím a dobrodiním. Odtud velmi správný požadavek moderní kriminalistiky, aby trest byl co nejvíce individualisován, t. j. upraven tak, aby postihl každého trestance způsobem a měrou pro něho podle jeho povahy zvlášť žádoucím. – V jedné naší trestnici odpykává doživotní žalář trestanec-vrah B., jenž byl původně odsouzen k smrti. Je to podivín, skutečný mistr ve výrobě figurek z chleba smíseného s obuvnickou smolou a zvykl si na svůj žalář tak, že je v něm zcela spokojen. Kdysi při návratu z vězeňské procházky našel pod stromem ptáče – holátko vypadlé z hnízda. Podařilo se mu propašovati je do ložnice i vychovati je. Mladý strnad stal se trestancovým štěstím a tajemstvím. Tajemství ovšem bylo záhy odkryto a bylo se obávati záchvatu zuřivosti u trestance, kdyby mu ptáče bylo odňato. Je krotké, ochočené jako domácí pes a sedá v koutě na bidélku, jež mu tam trestanec zhotovil. Oknem ptáče volně vyletuje ven mezi ptactvo na okolní stromy, ale vždy se zase vrací, a když trestanec jí – ptáče skočí mu na hrdlo a jí s ním z jeho úst. Něžné přátelství, ve vězeňském ovzduší tklivé, - a jaká v něm těžká lekce o psychologii zločince! Na dotaz, co by počal, kdyby byl z milosti propuštěn, odtušil trestanec s netajenou odmítavostí, že je přece doživotní a že tu zůstane do smrti. – Ptáče mu bylo ponecháno.“

Jářina křehká ženská duše je myslím z textu dobře patrná.

Je třeba konečně uvést na pravou míru skutečné důvody vyloučení Járy Cimrmana z ankety Největší Čech v roce 2005. Je veřejným tajemstvím, že Jára (jako muž) obdržel ze všech zdaleka nejvíce hlasů, organizátory však měl být vyřazen z důvodu, že údajně nikdy neexistoval. Faktem však je, že z jednoho alternativního pražského cimrmanologického výzkumného pracoviště začaly již v té době prosakovat zprávy o tom, že Jára opravdu nikdy nežil; on totiž žila!

Organizátoři ankety se vpravdě zděsili při představě, že by největším Čechem mohla být vyhlášena žena, a do pravidel ankety dodatečně zavedli podmínku, že účastníkem soutěže mohou být pouze osoby (opravdu) skutečné, nikoli (údajně) fiktivní. Zde zcela jistě selhala – po výtce ryze maskulinní – oficiální pražská cimrmanologie, která si podle všeho byla dobře vědoma toho, že měla-li by světu konečně poskytnout zcela přesvědčivé a nezvratitelné důkazy o existenci Járy Cimrmana, musela by zároveň odkrýt i jeho/její pravou sexuální identitu. Díky mužské ješitnosti a lobbyistickým tlakům zahraničního kapitálu tak byl honosným titulem Největší Čech nakonec poctěn postavou nepříliš výrazný Lucemburčan a největší Češkou se stala až na desátém místě se krčící žena nějakého Němce.

Celý příspěvek

Martin Bílý: Jára Cimrman a jeho (skoro) přínos civilní justici

Když se zeptáme, co dobrého přinesl Jára Cimrman občanskému právu procesnímu a justici, nezbude než konstatovat, že nic. Není to však chybou našeho génia ani nedostatkem invence, jde zkrátka a jedině o to, že C a K justice byla na rozdíl od té dnešní zkostnatělá a bránila se novým myšlenkám a změnám, a pak také o náhodu, která až příliš často stála našemu vědci v cestě.

Je nutno přiznat, že některé jeho myšlenky přes své novátorství a jistě i dobrý úmysl byly od počátku pochybné. Například zmíním jeho nápad, aby bylo zakázáno zastupování stran advokáty, neboť tito průběh řízení velice prodraží. V dopise na vedení advokátní komory navrhuje: „Bylo by třeba zakázati zastupování stran advokáty, neboť tito průběh řízení velice prodraží. Vždyť o co jiného jde, že žalobce bohatý najme sobě advokáta, který chudáka, co se hájí sám, snadno porazí. Když i druhá strana najme si advokáta, zase jde jen o to, čí advokát je lepší. Ale vždyť stejného efektu bude dosaženo i tím, že se budou hájiti sami. Aby pak osoby obsáhlých znalostí právního řádu, jako jsou soudci, notáři nebo recidivisté, neměli nespravedlivých výhod, naopak tito by se museli nechati zastupovat lidmi obzvláště práva neznalými, jako jsou prostí dělníci, lékaři nebo státní úředníci.“

Advokátní komora mu překvapivě odpověděla, zřejmě z obavy, že by člověk tak geniálních nápadů a silného ducha dokázal i příliš revoluční myšlenku prosadit. V dopise argumentuje, že advokáti přece mají i jiné úkoly, než jen zastupování, že navíc mohou klienta řízení připravit tak, aby se dokázal hájit sám, stejně jako učitelé šermu učí své žáky, kteří pak podstupují souboje. Soudům naopak práce přibude, neboť s klesající cenou sporu vzroste poptávka po něm.

Cimrman uznal námitky advokátů a ve svých pamětech uvádí: „Taková situace jeví se býti zcela nepředstavitelnou. Lidé se jako sportovci či duelanti připravují na utkání, které proběhne před zraky nestranného sudího a veřejnosti. Žalují se pro každou maličkost a nechávají soudce rozhodovati věci teoretické a nepodstatné. Dokonce kvůli tomu zakládají mládežnické spolky (Cimrman použil do češtiny těžko přeložitelné slovo Gerichtsschlägerburschenschaft), kde mladí studenti právnických fakult podstoupí dopoledne souboj před soudem, odpoledne duel v šermírně a večer rozhodující zápolení v krčmě, přičemž tomu poslednímu pak přikládají nejvyšší váhu a důstojnost.“ (Později na toto téma napsal stať Recht und Ökonomie, kterou mu ale nikde neotiskli, neboť prý směšování takto protichůdných oborů nemá budoucnost.)

Tyto vize mu připadaly natolik znepokojující, že na nějakou dobu zanechal přemýšlení o reformě advokacie a obrátil se na reformování justice.

Je třeba si pro začátek uvědomit, že C a K soudy byly pomalé, kritizovala se jejich přetíženost, vleklost a komplikovanost kolování spisů, nedostatek publikování judikatury a naopak častá rigidnost a formálnost rozhodování. Pro nás dnes je to zcela nepředstavitelné, avšak v té době bylo řízení soudní pro účastníka zážitkem zdlouhavým, jistě stresujícím, navíc s nejistým výsledkem. A do tohoto stavu přichází Jára Cimrman se svým geniálním nápadem. Bohužel svůj dopis (aniž by to dopředu tušil) adresoval nesprávné osobě, a sice svému příteli soudci Zemského soudu Johannu Störigovi, v jehož soukromé korespondenci byl později nalezen.

Cimrman v něm píše: „Je třeba hleděti na justici z pohledu nikoliv vrchnosti, ale prostého člověka. Takový sedlák jde se souditi, aby pak v soudní síni seznal, že soudce neodliší žito od pšenice a má o tom vésti jednání. Je pak nutným důsledkem, není-li mu vyhověno, že pochybuje o kvalitách soudcových. Tomu napomáhá stávající systém, kdy soudci mladí a začínající přidělování jsou na soudy nejnižší, mnohdy do oblastí venkovských, a ti schopní, kteří prokáží kvality, pak jsou povyšování na soudy vyšší. Obyčejný člověk pak neví, že i dobrý soudce rád zůstane třebas i na malém městě, kde bydlí, u soudu nalézacích, kde je v jednací síni živo a v ulicích klid a nikoliv naopak. Nabude proto dojmu, že na soudech první instance soudí, promiňte mi, hlupáci a směrem nahoru se to zlepšuje, což je dojem zcela mylný. Proto je systémem přímo motivován, aby podával odvolání a rekursy, neboť je přesvědčen, že soudy prvostupňové jsou dobré leda k tomu, aby shromáždily listiny a vyslechly svědky a že soudy nadřízené rozhodnou o jeho právech lépe, nežli soudy nižší.
A zde právě spatřuji nutnost reformy.
Jeví se mi nezbytným obrátiti systém, tak říkajíc jej postavit na hlavu, a na soudy nejnižší jmenovati soudce nejlepší či nejzkušenější, kteří rozhodnou běžné věci nejrychleji a nejlépe. Občan pak bude mít možnost odvolání či rekursu k vyšší instanci zachovánu, avšak s vědomím, že si tím nejspíše valně nepomůže (pozn. - v jiné části dopisu to Cimrman nazývá „princip nesmyslné apelace“). Nejvyšší soudy pak budou obsazovati soudci nezkušení nebo právně nedostateční (v originále Rechtsimpotent), kterým malý nápad věcí dovolí nabírati zkušenosti, aniž by napáchali škody. Ti soudci, kteří pak prokáží nejvyšší neschopnost souzení, budou pak jmenováni jako funkcionáři soudů, přičemž se do jednacích síní pro administrativní práci ani nedostanou.“

Dále v dopise popisuje bližší obsazování a fungování ostatních soudních osob. Závěrem apeluje: „Zvažte tam u vás zavedení tohoto systému, který již dlouho a s úspěchem funguje v podobách analogických na univerzitách, ve státní správě a ano, nebojím se to říct, i ve správě samotného mocnářství. Věřím, že i Ty to brzy dotáhneš až na soudce tady u nás a budeme moci opět společně diskutovat ty nejzásadnější právní otázky.“

Svědkové uvedli, že rozčilený Cimrmanův přítel při čtení rozhorleně rázoval po místnosti, nebezpečně se vykláněl z okna, přičemž jednou dokonce shodil na ulici květináč, který zasáhl do hlavy přicházejícího mladého koncipienta Jáchyma Švarce, který díky tomu zmeškal lhůtu pro podání opravného prostředku (pozn. později se objevil judikát, že „jest odepřením práva přístupu k soudu, když účastníkovi, který jde k soudu podat odvolání v poslední den lhůty, hodí na hlavu soudce odvolacího soudu květináč s azalkami, čímž mu přivodí stav bezvědomí, načež odmítne jeho odvolání pro opožděnost“. Do Vážného sbírky se však tato věta nedostala.) (Pozn. druhá - ano, právě toho Jáchyma Švarce, který se o přibližně 10 let později proslavil jako voják a trochu i spisovatel. Ve svých pamětech tento austrofil uvedl, že právě toho dne se rozhodl zanechat práva a začít se živit něčím bezpečnějším a ctihodnějším, totiž stát se CaK důstojníkem. Později jako poručík infanterie nepochopil nadšení svých spolubojovníků při zběsilém běhu na pozice nepřítele u Boky Kotorské a tak s tasenou šavlí a zvoláním „Vorwärts“ dezertoval spolu s ostatními. Přesvědčoval pak své spolubojovníky, aby se vrátili k prohrávající rakouské straně tak dlouho, až byl převezen do vojenské nemocnice, kde se potkal s raněným rakouským zajatcem Matějem Veselým, advokátem z Opočna, toho času poručíkem CaK artilerie. Společně pak vedli sáhodlouhé debaty, které vyústily v napsání knihy „Jak jsme vyhráli válku/Wie wir den Krieg verloren haben“).

Další korespondence soudce Störiga ukazuje, že nápad ho velice znepokojil. Tak například ve svém dopise na rozloučenou píše o deziluzi a rozčarování (v originále Rechtsdesillusion und Entzauberung, tyto pojmy provázely Cimrmanovu právní činnost opakovaně). Bohužel jeho pozůstalí nepochopili význam dotyčného sdělení, zatímco Cimrman považoval svůj úkol za splněný a věnoval se bádání na poli techniky, kde dosáhl mnohem hmatatelnějších úspěchů.

Martin Bílý

Celý příspěvek

Jára Cimrman legislativcem I.

Jakkoli Michal Bobek intenzivně pracuje na zmapování přínosů Járy Cimrmana pro oblast rakousko-uherského správního soudnictví, v jeho výzkumné činnosti jsou dosud opomíjeny pozitivní důsledky toho, že tuto císařsko-královskou zpuchřelou instituci na jaře 1884 nuceně opustil, aby zakotvil v ještě zpuchřelejší, když se stal historicky první strážcem českého metru. Toto teplé místečko mu po odchodu ze Správního soudního dvora zařídil jeho příznivec Franz Tannenbaum, který byl ředitelem úřadu pro vydávání Říšského zákoníku pro království a země v Říšské radě zastoupené (Reichsgesetzblatt für die im Reichsrath vertretenen Königreiche und Länder) a v roce 1883 byl mile překvapen přáteli ze Správního soudního dvora, kteří mu k jeho šedesátinám zapěli píseň „O Tannenbaum, o Tannenbaum, wie treu sind deine Gesetzblätter!“ zkomponovanou právě Cimrmanem. Když tak tento upadl do nemilosti ve správním soudnictví celého mocnářství, zařídil mu Tannenbaum díky svému vlivu v legislativních odborech všech rakouských ministerstev (motivy tohoto vlivu pochopí každý ministerský legislativec, který někdy v pátek dodal do Sbírky zákonů nový předpis, u nějž potřeboval, aby byl platný a účinný již následující pondělí, popřípadě dokonce naopak…) a dosadil jej do legislativního odboru oddělení pro míry a váhy říšského Ministerstva obchodu s nadějí, že „tam chytne ten správný etalon!“

Tuto výzvu Cimrman naplnil skutečněji, než její autor předpokládal, když byl v roce 1885 vyslán do Paříže na after-konferenci s názvem „Metrická konvence 10 let poté“, kde se mu podařilo (kromě tří cenných výtisků sborníku z konference) pro rakouskou část monarchie vyjednat a uchvátit nikoli jeden, ale dva metrické etalony z platiny a iridia – šlo o etalony č. 15 a č. 19 – přičemž Uhry dostaly třetí vyhotovení (č. 14). Zavedení metrické soustavy tak bylo prakticky jedinou oblastí, kde – díky Cimrmanovi, který onu druhou rakouskou kopii odvezl do Prahy, kde je dosud schraňována v Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví – zavládla mezi všemi třemi hlavními zeměmi jinak dualisticky fungujícího mocnářství trialistická spravedlnost. Aspoň v tomto ohledu tak bylo Rakousku, Uhrám i Čechám měřeno skutečně stejným metrem, respektive třemi stejnými metry.

Nespoutaná povaha našeho génia se ovšem nedala svázat omezeními metrické soustavy a naopak se tento legislativní odbor stal z tradičního oušlapku legislativních připomínkových řízení jedním z nejplodnějších připomínkových míst celého mocnářství. Cimrman tam vytrval (později již jen jako externí přispěvatel a myšlenkový guru) blíže neurčenou řádku plodných dekád. Cimrman zde kritizoval kde co, bez ohledu na věcné zaměření zákona (což je osudem renesančních osobností rozumějících čemukoli od makroekonomie přes ústavní právo až po globální oteplování dodnes), jenž byl tomuto úřadu předložen k připomínkám.

Průzkum pozůstalosti našel několik desítek beden připomínek, nacházejících se dnes v archivu Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, z nichž již nejstarší představovala přelom: Cimrman zde navrhoval ve vztahu k novele Všeobecného zákonníku obchodního týkající se úpravy zakládání dceřinných společností aplikovat principy státní ochrany rodičovství. Psaní této připomínky jej inspirovalo také k sepsání románu z prostředí vrcholného managementu průmyslového holdingu s všeříkajícím názvem „Matka“, čímž předběhl Čapka i s Gorkým a zůstal časově jen o několik koňských délek (toto spojení jej ostatně jako fanatického metristu vždy iritovalo) za Němcové Babičkou.

Zcela nevysvětlitelné pak je, že v nejmladších z těchto beden připomínek (tedy v těch, jež jsou již na recyklovaném papíře) se nacházejí připomínky k některým zcela aktuálním legislativním počinům a zcela navrchu pak nedokouřený doutník. Když jsme požadovali vysvětlení po nynějších zaměstnancích Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, pouze krčili rameny do předepsané výše deseti centimetrů a snažili se skopnout pod pohovku dvojici papučí netradiční velikosti 53 (jak známo, Cimrman vyžadoval speciální velikost papučí, neboť do normálních se nevešly jeho nohy zakončené srostlými plovacími blánami). V následujících dílech tohoto seriálu se vás proto pokusíme seznámit s těmito objevy, z nichž některé se týkají legislativních počinů, na nichž ve Sbírce zákonů ještě ani neoschla tiskařská čerň.

Celý příspěvek

Radim Polčák: Sociální jistoty ve světě právní informatiky

A je tu další "nabídka, která se nedá odmítnout", tedy alespoň pokud fungujete v Linuxu, považujete nás, kterým se stýská po Wordu 6.0, za chybějící článek mezi neadrtálcem a moderním člověkem, a kdyby vám DVD mechanika ukousla prst, nechali byste si místo chybějícího článku implantovat pod nehet USB port. Tedy pokud je vaším světem jak právo, tak informační technologie, pak právě pro vás je určena tato nabídka Radima Polčáka:

Výběrové řízení - nová místa pro obor ICT práva/právní informatikyVýběrové řízení hned na dvě akademická místa pro obor práva informačních a komunikačních technologií a/nebo právní informatiky jsou nyní vypsána (poprvé v ČR) na Právnické fakultě MU. Podrobnosti a informace k náležitostem přihlášek viz zde: http://www.law.muni.cz/dokumenty/5279. Kvalifikační podmínky mohou splnit i uchazeči, kteří letos na jaře končí své studium na právnické fakultě.

Celý příspěvek

Tomáš Sobek: Cimrmanovy objevy v právní logice

Všichni víme, že Jára Cimrman byl geniální vynálezce, dramatik, filozof, reformátor, básník, učitel, atd., ale málokdo ví, že se významným způsobem zapsal i do právní logiky. Někdy mezi lety 1867-1889 objevil důkaz, později známý pod poněkud zavádějícím označením „Eliminace skřeta“. Ten vyvrací tzv. sémantickou teorii norem, podle které platí, že jestliže jsou nějaké normativní věty synonymní, pak stanoví stejnou normu.

Např. věta ‘Je zakázáno čůrat proti větru.’ znamená totéž jako věta ‘Není dovoleno močit ve směru, který je opačný ke směru větru.’, tedy stanoví stejnou normu. Takže z normativního hlediska by mělo být jedno, jestli v zákoně použijeme větu první nebo druhou. Sémantická teorie normy je natolik samozřejmá a intuitivní, že jenom Cimrmana napadlo ji zpochybnit. Jeho důkaz pak připravil o spánek několik generací právních logiků. Přistupme tedy k jeho výkladu. Vezměme, že máme v zákoně následující legální definici, která má povahu taxativního výčtu:

Pohádkovou bytostí se pro účely tohoto zákona myslí pouze skřeti, elfové a čarodějové.

Na základě této definice mají následující dvě věty stejný význam, a tedy podle sémantické teorie normy stanoví stejnou normu:

Pohádkové bytosti mají zakázáno pít absinth.
Skřeti, elfové a čarodějové mají zakázáno pít absinth.

Pokud tyto věty vyjadřují tutéž právní normu, pak by samotná jejich záměna neměla mít žádný vliv na posouzení jakékoli normativní otázky. A právě tuto věc Cimrman svým důkazem pomocí protipříkladu popřel. Cimrmanův protipříklad vychází z předpokladu, že platí následující metanormy A), B) a metametanorma C):

A) Lex posterior derogat legi priori
B) Lex specialis derogat legi generali.
C) Lex prior specialis derogat legi posteriori generali.

Tady Cimrman s pečlivostí sobě vlastní správně upozorňuje, že metametanorma C) sice není logicky nutná, můžeme pracovat i s opačnou metametanormou, totiž Lex posterior generalis derogat legi priori speciali, nicméně je metametanorma C) je logicky možná.

Nyní vezměme, že Zákon o regulaci alkoholu v kouzelném lese obsahuje následující dvě ustanovení, která jsou v logickém rozporu:

Dřívější úprava: Skřeti mají dovoleno pít absinth.
Pozdější úprava: Pohádkové bytosti mají zakázáno pít absinth.

Dřívější úprava je speciální, protože pojem skřeti je konkrétnější než pojem pohádkové bytosti. V této situaci použijeme metametanormu C), takže skřeti mají dovoleno pít absinth a ostatní pohádkové bytosti, tedy elfové a čarodějové to mají zakázáno.

Nyní nás Cimrman vyzývá, abychom uvážili alternativní scénář, který se od prvního liší pouze v tom, že větu ‘Pohádkové bytosti mají zakázáno pít absinth.’ nahradíme větou ‘Skřeti, elfové a čarodějové mají zakázáno pít absinth’. Podle sémantické teorie normy by tato záměna neměla mít vliv na výsledek, ale pozorný Cimrman si všiml, že opak je pravdou.

Dřívější úprava: Skřeti mají dovoleno pít absinth.
Pozdější úprava: Skřeti, elfové a čarodějové mají zakázáno pít absinth.

V tomto alternativním scénáři je metametanorma C) nepoužitelná. V dřívější a pozdější úpravě totiž máme stejný pojem skřeti. Dřívější uprava tedy není k pozdější úpravě speciální. Použijeme proto metanormu Lex posterior. Výsledek je pak takový, že skřeti, stejně jako elfové a čarodějové, mají zakázáno pít absinth. Ale to je jiný výsledek než v prvním scénáři!

Cimrman nám ukázal, že záměna věty za větu, která znamená totéž, může vést k odlišnému normativnímu výsledku, a proto sémantická teorie neplatí. Celou věc v závěru své stati komentuje takto:

„Je to překvapivý výsledek. Dokonce jsem měl potíže tuto věc vysvělit svému nejchytřejšímu, protože jedinému, žákovi, ale po třetí láhvi absinthu mu už bylo vše jasné.“

Hans Kelsen v roce 1938, v té době působil na Německé univerzitě v Praze, ale možná to bylo v roce 1940, kdy učil na Harvardu, podrobil Cimrmanův důkaz ostré kritice. Do svých, bohužel nedatovaných, poznámek si zapsal:

„Jakýsi Cimrman tvrdil, že dávno přede mnou objevil koncepci základní normy. Uklidňuje mě snad jedině to, že také prohlašoval, že vynalezl žárovku a milión dalších věcí. Tento český podvodník se mimo jiné pokusil vyvrátit sémantickou teorii norem. Celý vtip jeho rádoby důkazu spočívá v tom, že derogační pravidlo Lex specialis je citlivé na formulaci normativní věty. Nechápu, jak mohl František Weyr, takový chytrý člověk, být žákem toho hochštaplera.“

Tomáš Sobek

Celý příspěvek

Aprílový host Jiného práva

Je mi ctí ohlásit, že náhodný záchranný archeologický výzkum v budově Böhmische Hofkanzlei ve Vídni vedl k nečekanému výsledku. S konečnou platností byl vyvrácen názor, že by stará hradební zeď, která se doposud skrývala ve druhém suterénu budovy, byla z patnáctého století. Při bližším rozboru zdiva začalo být jasné, že zeď nemohla být starší než 150 let. Stejně tak bylo zjevné, že při její stavbě někdy v letech 1884 – 1886 byla použito starší zdivo a starší metoda výstavby tak, aby celá stavba vypadala starší, než ve skutečnosti byla.

Nad otázkou, proč někdo staví ve druhém suterénu zeď ze starého zdiva a starými postupy proto, aby celá konstrukce vypadala dobově, si lámalo hlavu několik vědeckých týmů. S odpovědí přišlo až několik mladších vědců z okruhy vídeňského profesora E. Miedlera. Jejich výzkumná metoda byla novátorská: zeď prokopli. Po nahlédnutí do vzniklé dutiny pak zjistili, že se vlastně nejedná o zeď, ale o jakési obdélníkové mauzoleum, které skrývalo poklad. Tímto pokladem byl kompletní personální archiv rakouského správního soudního dvora z prvních 20 let jeho existence, tedy z let 1876 – 1896. Tyto spisy byly již dávno pokládány za ztracené.

Pozornost našeho výzkumného týmu zaujaly osobní svazky z 80 let 19. století. Nejvýraznějším z těchto spisů (co to tloušťky i co do umístění v mauzoleu) byl spis Pers 14/1881 – Jára Cimrman. Vytěžením nalezeného spisu zjistil výzkumný tým následující skutečnosti: Jára Cimrman nastoupil k tehdy nově zřízenému Správnímu soudními dvoru ve Vídni zjara roku 1881 na pozici referenta II. třídy. Záhy proslul celou řadů podnětů a nápadů; při popisu Cimrmanových justičních reforem neváhal dokonce ani jindy velice konzervativní vídeňský denník „Die Fresse“ sáhnout k označení „Justizspringbrunnen“.

Brzy po svém příchodu na správní soud si Cimrman získává první ostruhy návrhem na zavedení „EEEESpisu“. S nápadem na zřízení „EEEESpisu“ jako samostatné spisové řady přichází Cimrman na základě důkladného empiricko-fonetického výzkumu v podatelně vídeňského správního soudu, kde zkoumal mimickou a zvukovou reakci soudců při přebírání napadeného spisu určitého typu či určité tloušťky. Cimrman nezůstal nicméně při nové spisové řadě; na základě jeho návrhů dochází také ke zřízení „EEEEEPodatelny“, kde je koncentrován příjem „EEESpisů“ a kde by si je také soudci měli vyzvedávat. K všeobecnému překvapení však není „EEEEEPodatelna“ soudci příliš využívána; zatímco před „JůůůůůůPodatelnou“ a „NaJaPodatelnou“ se tvoří dlouhé fronty, projekt „EEEEEPodatelny“ je po čase pro soudcovský nezájem zastaven.

Na svoji dobu naprosto revoluční byl také Cimrmanův návrh pro novou úpravu doručování soudních písemností. Cimrman jej vypracoval na žádost vídeňského cechu soudních poslíčku, který poté, co byl vydán císařský patent č. 7/1882 r. z., o doručování notářům, nastoupil časově neomezenou stávku. Sporný císařský patent se snažil s konečnou platností vyřešit dlouhodobou bolístku rakouského procesního práva, a to doručování soudních písemností notářům. Patent stanovil jednak zvláštní způsob doručování pro notáře, kteří sídlí v domě, jenž je v blízkosti veřejné sítě (patent legálně definoval veřejnou síť jako minimální shromáždění 3 osob cechu rybářského) a jednak pro notáře, kteří mají sídlo v domě, v němž bydlí také jejich tchyně (zde zákon stanovil fakultativní doručovací adresu v nejbližším výčepu třetí a vyšší cenové skupiny).

Cimrmanům přístup k nastalému problému byl neotřelý; do systému doručování zapojil tehdy relativně novou metodu daguerrotypie. Zásilka se považovala za doručenou, pokud existoval daguerrotypický snímek, ve kterém byla současně vyobrazena jednak zásilka a jednak osoba, které se doručovalo. Nová úprava měla dva důsledky. Za prvé, záhy dochází k rozvoji velice širokoúhlých objektivů. Za druhé, s ohledem na poněkud delší expozici snímků se rozvíjí také technika deguerrotypní bondáže, neboť některé osoby se překvapivě zdráhaly postát, aby mohli být společně se zásilkou vyfotografovány. Není však sporu o tom, že nový typ doručování byl úspěchem; mnoho vídeňských advokátů začíná záhy nabízet v katalogu svých služeb tzv. „DíDíčko“ (tedy doručování daguerrotypií). Není také bez zajímavosti, že umělecké aspekty nové techniky došly svého uznání až o více jak století později - viz ilustrační snímek jako příklad hromadného doručování, které získalo cenu Jindřicha Chaloupeckého za rok 2008.

Konečně do třetice nelze přejít Cimrmanovu novelu trestního řádu, na jejímž základě byla v parném létě roku 1883 zřízena „přednápadová vazba“. Přednápadovou vazbu mohl uvalit soudce na soudce, pokud z konkrétních skutečností či jednání předsedy soudu vyplývala důvodná obava, že dojde ke zvýšení nápadu (především tedy „EEEEESpisů“). Jednotnou aplikační praxi tohoto typu vazby narušoval pouze Vrchní soud v Haliči, jehož soudci začali pod heslem „nápad jako nápad“ uvalovat vazbu též na kteréhokoliv ze svých kolegů, který prokázal byť sebemenší míru vlastní invence. „Jsou to bezduší a přepjatí formalisté, ať již nahlíženo jakýmkoliv prizmatem!“, stěžuje si Cimrman na podzim 1883 v osobním dopise své bývalé sténografické přítelkyni Leopoldině Wittgensteinové. Svůj rozhořený dopis zakončuje Cimrman výkřikem marnosti na adresu zkostnatělé justiční mašinérie rakouského mocnářství: „O tom se ale nedá mluvit, o tom je třeba mlčet.“ (V té době ještě Cimrman netuší, na jak úrodnou půdu jeho myšlenky jednoho dne padnou a kdo si bude jednou pastelkami vybarvovat jeho osobní korespondenci, kterou najde v matčině skříni.)

O Cimrmanových počinech v rakouské justici by bylo možné mluvit ještě dlouho. Ať by se již jednalo o nové, revoluční procesní instituty, jako například rozsudek pro znechucení, zásada absurdní pravdy či princip naturalizace nákladů řízení, anebo změny v právu hmotném. Cimrmanova slibně se rozvíjející justiční kariéra je bohužel násilně přervána v březnu 1884. Cimrman je propuštěn ze služby u správního soudu na základě intervence vídeňského zemského finančního ředitelství po a pro publikaci své kritické práce „Daňový nedoplatek – fikce nebo realita?“.

Tolik osobní spis. Tým Jiného práva se rozhodl oslavit tento význačný nález dvojím způsobem. Za prvé, Jára Cimrman se stal hostujícím přispěvatelem na měsíc Apríl. Za druhé, stálí přispěvatelé Jiného práva se budou v průběhu měsíce dubna snažit využít mistrovy přítomnosti na blogu a zhodnotit jeho přínos pro jednotlivé oblasti (nejenom) rakouské právní vědy analytickými referáty.

Celý příspěvek