pátek 31. ledna 2020

Diskutujme o druhu trestu, ne o trestních sazbách na něj navázaných

V poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar. V diskuzích o ukládání trestů zaměňujeme debatu o trestních sazbách s tou o výběru vhodného trestu. Často se objevuje námitka, že je potřeba zvýšit trestní sazby, aby bylo možné ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž na půdě parlamentu a v médiích v posledních týdnech se tak dělo zejména v souvislosti s ukládáním trestů za týrání zvířat. Od poslanců, senátorů, advokáta či soudce zaznělo, že je-li horní hranice trestní sazby konkrétního trestného činu do pěti let, pak nelze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody – lidově řečeno poslat pachatele sedět natvrdo. Taková argumentace je nesystémová, jelikož neřeší jádro problému (pravidla pro výběr druhu trestu), ale řeší ho oklikou, která má zbytečně mnoho škodlivých důsledků. Zároveň však tato diskuze naznačuje, že nepanuje shoda na tom, zda trestní zákoník upravuje výběr druhu trestu vhodně. V následujících odstavcích proto nejdříve rozebírám, proč je argument zastánců zpřísnění sazeb mylný, abych poté naznačil, co dle mého názoru stojí za touto kritikou a o čem by se mělo (po tomto článku) diskutovat.

Nejdříve trochu zákona a faktů: Nepodmíněný trest odnětí svobody lze dle trestního zákoníku uložit za trestné činy s horní hranicí trestní sazby do pěti let, jen pokud „by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život“ (§ 55 odst. 2). Znamená toto ustanovení, že za takto vymezené trestné činy nelze uložit nepodmíněný trest? Rozhodně ne – stačí se podívat na jaktrestame.cz a zvolit si ty nejčastější trestné činy – např. krádež (§ 205 odst. 1-3), podvod (§ 209 odst. 1-3) či drogové delikty (§ 283 odst. 1, § 284 odst. 1-3). U všech těchto trestných činů jsou nepodmíněné tresty běžně ukládány, přičemž nejsou výjimkou.

Co ale u týrání zvířat? Je tento trestný čin natolik specifický, že za něj nelze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody? Podle jaktrestame.cz byl za týrání zvířat (§ 302 TZ) uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v 10 % případů, což silně nabourává argumentaci předkladatelů diskutované novely. Nepodmíněný trest byl přitom uložen i pachateli, který byl dříve odsouzen jednou či dvakrát, takže nezbytnou podmínkou nejspíše není ani rozsáhlá trestní minulost. Proto první poznámka: Pokud tvrdím, že něco nelze, je vhodné podívat se nejdříve, zda se to skutečně neděje.

I pokud by ale za trestání zvířat skutečně nebylo možné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody kvůli dikci § 55 odst. 2 trestního zákoníku, tou správnou cestou jak toto napravit by nebylo měnit sazby, aby se toto ustanovení neaplikovalo, ale změnit právě § 55 odst. 2 trestního zákoníku. Nesystematické navyšování trestních sazeb, jen abychom mohli pachatele posílat do vězení natvrdo, by jen prohlubovalo současný problém, že v České republice odsouzení vykonávají velmi dlouhé tresty. Koncem minulého roku zveřejněná zvláštní zpráva o vězeňství Nejvyššího státního zastupitelství poukázala na to, že vysokou míru vězněných osob nemáme proto, že bychom do vězení posílali příliš odsouzených, ale proto, že je zavíráme na velmi dlouhou dobu ve srovnání s ostatními evropskými státy. Nepromyšleným zvyšováním trestních sazeb, které však přímo neřeší oblast, která je kritizována, jen přitěžujeme již tak ne úplně dobře fungujícímu českému trestnímu systému. Poznámka druhá: Chci-li řešit problém, nemám řešit z něj vyplývající následky, ale mám řešit daný problém.

Navrhované zvýšení trestních sazeb v případě týrání zvířat tak není nutné, aby bylo možné ukládat nepodmíněné tresty odnětí svobody. To ale nebyl jediný argument navrhovatelů, kteří tvrdili, že takové zvýšení je přiměřené a spravedlivé, což však posoudit můžeme jen velmi těžko. Předkladatelé totiž systematicky neanalyzovali případy, které jsou dnes trestané, ani neprovedli studii, která by ukázala, která jednání nejsou dnes trestána; omezili se primárně na případy, se kterými se setkali. Nevíme proto, zda bychom nedošli k závěru, že pro mnohé již dnes trestané případy, by zvýšení sazeb bylo naopak nepřiměřené. Jsem přesvědčený, že pokud se stát rozhodne zvyšovat míru nejcitelnějšího zásahu do života lidí skrze zvyšování trestních sazeb, tak by měl vycházet z důkladné analýzy současného stavu a ukázat, proč v typově vymezených případech současná úprava nepostačuje. Poznámka třetí: Pokud určitý návrh zvýšení sazeb neobsahuje analýzu dosud trestaných případů, mělo by se k němu přistupovat se zvýšenou opatrností a určitou nedůvěrou.

Přese všechnu kritiku navrhované novely se domnívám, že reaguje na problém, který reálně existuje. Trestní zákoník při rozhodování o výběru druhu trestu velmi silně preferuje kritérium očekávání vedení řádného života. Stanoví jej nejen jako hlavní kritérium pro zvažování, zda uložit nepodmíněný trest odnětí svobody u méně závažných trestných činů, ale považuje jej za zásadní i při rozhodování, zda uložit trest odnětí svobody podmíněně či nikoli (§ 81 odst. 1 TZ). V takovou chvíli je nejasné, jakou roli má hrát závažnost trestné činnosti, která má být základním kamenem moderního trestního práva. Trestáme totiž za spáchání trestného činu a nikoli primárně za to, jaký pachatel je a co od něj lze čekat do budoucnosti.

Bylo by tak vhodné zvážit, zda do těchto ustanovení explicitně nevložit určitý odkaz na přiměřenost uloženého trestu k závažnosti jednání, k čemuž – dle mého názoru – mnozí soudci již dnes i tak přihlížejí. Zaměření se na očekávání vedení řádného života, které se promítá zejména skrze kladení velkého důrazu na trestní minulost, totiž vede k tomu, že vězením trestáme krádeže drobností, ale nepodmíněný trest není někdy ukládán za relativně závažné trestné činy. To se ale neděje proto, že bychom chtěli kriminalizovat chudé a nezáleželo by nám na zvířatech, ale jedná se spíše o nedomyšlený důsledek současné úpravy. Čtvrtou poznámkou tedy je, že za nevhodným návrhem v oblasti ukládání trestů se může skrývat závažnější problém.

Takovou změnu by bylo vhodné doprovodit promyšlenými změnami v oblasti trestních sazeb, jelikož trestní sazby za některé trestné činy produkují zjevně nepřiměřené výsledky (např. v případě krádeží či drogových deliktů). Pouhým zjednodušením ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody bez zmírnění vybraných trestních sazeb bychom nejspíše pouze docílili zvýšení již dnes vysokého počtu vězňů v našich věznicích. Závěrečná poznámka je tak spíše upozorněním, že reforma ukládání trestů není něčím jednoduchým, co lze provést bez detailní teoretické přípravy a analýzy současné praxe. Pokud jste přesvědčeni, že máte jednoduché řešení, jak rychle vylepšit oblast ukládání trestů, vsadím své boty, že to tak jednoduše nepůjde.

Žádné komentáře: