Jan Vučka: Nejkontroverznější rozhodnutí Ústavního soudu v roce 2017 (i výroková logika má své hranice)

Některá soudní rozhodnutí jsou zajímavá, jiná jsou zajímavější. A přelom roku je samozřejmě skvělá příležitost k bilancování.

Ač je to hodnocení nutně subjektivní, nejkontroverznějším rozhodnutím Ústavního soudu v celém uplynulém roce by mohl být nález ze dne 21. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3393/15 (viz Také svoboda vědeckého bádání má své hranice a soudný badatel si musí dát pozor na užitá přirovnání). 

Předmět řízení byl následující:

1) v roce 2006 vyšla publikace „CUI BONO RESTITUCE?“ kriticky popisující některé restituční kauzy

2) kapitola věnovaná restituci po Hugovi Nikolausovi Salm-Reifferscheidtovi (HNSR) obsahovala pasáž:

„[P]rvoinstanční orgán vycházel z právního názoru, podle něhož se Hugo S. R. Senior proti republice neprovinil vzhledem k tomu, že nebyl odsouzen mimořádným lidovým soudem podle Benešova retribučního dekretu 16/1945 Sb. […]

Jeho úmrtím (2. 3. 1946) pominuly důvody dalšího stíhání, takže rozsudek mimořádného lidového soudu nad ním vynesen nebyl.

Na tomto místě se nabízí úvaha o tom, že jestliže Salmova předčasná smrt hypoteticky zabránila Ministerstvu vnitra, aby mu vydalo konečné rozhodnutí o zachování československého občanství, což je Salmova smůla, mohla naopak tato smrt stejně tak dobře zabránit odsouzení tohoto muže mimořádným lidovým soudem jako zrádce a kolaboranta, což je naopak jeho štěstí.

Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci Salmova údajného neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: ,Provinil se Adolf Hitler svými činy proti lidstvu?‘ musíme totiž odpovědět: ,Nikoli, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek.‘ “

(str. 14 publikace)

3) obecné soudy uložily autorce publikace povinnost omluvit se dcerám pana HNSR za poslední citovaný odstavec „Použijeme-li ...“, neboť se údajně dotýká cti pana HNSR

Omluva je samozřejmě pozoruhodná tím, že inkriminovaný výrok v nejmenším nekritizuje pana HNSR, ba dokonce se pana HNSR ani nijak týká, nýbrž kritizuje právní úvahy správních orgánů. Netřeba snad vysvětlovat, že šlo o klasický případ argumentum ad absurdum (vyvrácení domněnky rozvedením do zjevně nepravdivého, absurdního či komického závěru) a že se Adolf Hitler k žádné konkrétní osobě – natož panu HNSR – nepřirovnával.

Ještě jsem neslyšel o omluvě někomu za výrok, který se dotyčného netýkal!

Nález sp. zn. III. ÚS 3393/15 přesto zamítl ústavní stížnost autorky publikace proti rozhodnutím obecných soudů. Ústavní soud své rozhodnutí odůvodnil takto:

„21. První sporný výrok se vyznačuje zvýšeným stupněm expresivity, objevují-li se v něm výrazy ,Adolf Hitler‘ a ,Norimberský soud‘. Právě jejich použití je nutno posoudit jako překročení přípustné míry kritiky za situace, kdy se vztahují ke konkrétní osobě a z kontextu celého článku je pro běžného čtenáře snadno učinitelný závěr, že mezi osobami Huga Salma-Reifferscheidta a Adolfa Hitlera není rozdílu (je mezi nimi podobnost). Uvedené platí i přesto, že stěžovatelka chtěla podle svého tvrzení jen poukázat na (ne)logické rozhodování správních orgánů. Byla-li stěžovatelka vedena takovým úmyslem, nesmí, zvláště jako historička, opomenout skutečnost, že právě pro správní (ne)rozhodnutí je historicky sporné, co a proč Hugo Salm-Reifferscheidt před mnoha lety učinil, sporu však není o tom, ke komu je přirovnáván. Přirovnání k jedné z nejodpudivějších postav moderní historie musí být, byť jen v náznaku, urážlivé pro každého. Nelze se proto divit dcerám zemřelého Huga Salma-Reifferscheidta, že se jich ,hodnotící soud‘ stěžovatelky, z něhož může každý podprůměrný znalec historie dovodit přirovnání jejich otce k Adolfu Hitlerovi, dotkl.“

(zvýrazněno autorem tohoto článku; zmínka o „článku“ není přesná – jedná se o kapitolu knihy)

Z tohoto odůvodnění lze plně souhlasit jen s první větou. Vše další už odporuje výroku, jak byl zjevně míněn, což lze snadno seznat vlastním přečtením inkriminovaného výroku z publikace. Zdali šlo či nešlo o překročení přípustné míry kritiky, lze pochopitelně diskutovat, ale pak by bylo nutné dodat, že šlo o kritiku správního orgánu, a nikoli pana HNSR.

Ústavní soud má samozřejmě pravdu v tom, že některý (méně zdatný) čtenář může dojít k závěru, že pan HNSR byl k Adolfu Hitlerovi přirovnáván. To však za předpokladu, že dotyčný čtenář z nějakého důvodu pochopí text špatně.

Pokud se ÚS domníval, že autor odpovídá i za zjevně špatné pochopení celkem srozumitelného textu, pak to samozřejmě musíme vzít na vědomí, ale takový právní závěr by si zasluhoval podstatně podrobnější zdůvodnění.

Málo srozumitelný je i poukaz Ústavního soudu na „kontext celého článku“, ze kterého má být „snadno učinitelný závěr“ o porovnání s Adolfem Hitlerem. Pokud si vezmeme publikaci do ruky a přečteme si celou kapitolu, abychom poznali onen „celý kontext“, tak zjistíme, že kapitola detailně popisuje historii restitucí po panu HNSR, vyjmenovává různá rozhodnutí a dokumenty, uvádí data žádostí, vyjmenovává členství rodiny HNSR v tehdejších německých organizacích atd. - a naopak nic neuvádí o pronásledování Židů, zakládání koncentračních táborů, rozpoutávání válek, ani o čemkoli jiném, co by běžný čtenář mohl pochopit jako srovnávání s Adolfem Hitlerem, a to dokonce takové, že mezi nimi není rozdíl. Kde tedy Ústavní soud vidí onen „celý kontext“, který prý podporuje závěr, že mezi panem HNSR a Adolfem Hitlerem není rozdílu???

Pokud si nějaký čtenář přečte celou kapitolu, aby znal onen „celý kontext“, pak tento „celý kontext“ naopak potvrzuje, že autorka rozebírala restituční kauzu a ničí jednání s činy Adolfa Hitlera nesrovnávala. Tvrzení Ústavního soudu o údajném – zřejmě inkriminujícím – kontextu tak nemají oporu ve skutkovém stavu.

A opět můžeme Ústavní soud kritizovat za nedostatečné odůvodnění jeho závěrů; nález hovoří o údajném kontextu textu a bere jej jako významnou část svých úvah, ale o jaký přesně kontext má jít a odkud nebo jak si jej soud dovodil, to můžeme jen hádat. S takovýmto přístupem lze těžko sympatizovat!

Ani odkaz na „podprůměrného znalce historie“ v poslední větě není moc logický. Protože zde řešíme pochopení textu čtenářem, a nikoli dějepisný test, přesnější by bylo říci „podprůměrně schopný čtenář“. Ústavní soud se tak dopustil další nepřesnosti, začal-li z nejasných důvodů operovat jakýmsi hypotetickým znalcem historie, když se problém týká jen a pouze schopnosti funkčního čtení textu a čtenář nepotřebuje nic dalšího než samotný text, aby pochopil jeho význam.

Kdybychom se přesto měli bavit o znalcích historie, pak by šlo – přesně opačně než Ústavní soud – říci, že i hodně podprůměrný znalec historie má hrubou představu, co dělal Adolf Hitler, a proto po přečtení kapitoly snadno pozná, že nic podobného není panu HNSR kladeno za vinu a není s Adolfem Hitlerem srovnáván.

Uzavřeme tedy, že nález Ústavního soudu III. ÚS 3393/15 je velmi nešťastný, neboť potvrdil povinnost omluvit se za tvrzení, které ve skutečnosti nikdy nepadlo (!), a navíc s odůvodněním pohříchu útržkovitým až enigmatickým.

Tím judikát rozšířil řady nálezů, které mají disent přesvědčivější než většinové stanovisko, neboť ústavní soudce Jan Musil v nesouhlasném stanovisku přesně trefil hřebík na hlavičku, včetně komentáře k onomu údajnému kontextu:

„3. […] Jazykovou a formálně logickou interpretací tohoto výroku (v části "Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ... řídí") dospívám k závěru, že vůbec nejde o hodnotící úsudek, vyjadřující mínění žalované Mgr. Evy Nečasové o osobě pana Hugo Salm-Reifferscheidta. Z celkového kontextu literárních prací, v nichž se tento výrok vyskytuje, je zřejmé, že žalovaná (a další spoluautoři) analyzují a podrobují kritice rozhodovací praxi správních orgánů a soudů v několika restitučních kauzách. I když kapitola, v níž se nachází výrok, jehož autorkou je žalovaná, se zabývá "Kauzou Salm-Reifferscheidt", vlastním smyslem autorčina výroku na tomto místě publikace je nikoliv kritika osoby jmenovaného, nýbrž kritika "logiky rozhodnutí správního orgánu" v této kauze.

4. Hodnotící úsudek, vyslovený na adresu rozhodovací praxe správních a justičních orgánů, nelze pokládat za hodnotící úsudek vztahující se bezprostředně k osobám, jichž se rozhodovací praxe správních a justičních orgánů týká. Kritika rozhodovací praxe správních a justičních orgánů, včetně kritiky způsobů a metod logického uvažování, jichž aplikační praxe používá, je v demokratické společnosti přípustná.“

K naprosto logické interpretaci daného výroku soudcem Musilem není, co dodat.

Zmínit se snad ještě měl širší kontext publikace jako celku: šlo o aktivistickou kritiku politicky i společensky citlivého tématu vyřizování restitucí, u kterého se dá předpokládat, že bude rozjitřovat emoce. Za těchto okolností lze samozřejmě připustit i ostřejší přirovnání, zejména když je každému zjevné, že jde pouze o argument ad absurdum a toto přirovnání není míněno vážně (ať už je směrované na kohokoli).

Roli při posuzování legitimity výroku musí navíc hrát i cílové publikum výroku a způsob podání. Je-li komplikovaný výrok určen sofistikovanějšímu publiku, u něhož se dá očekávat dobrá schopnost funkčního čtení, a navíc je tento výrok doprovázen celou kapitolou plnou informací umožňujících správně pochopit smysl výroku, pak je nutno tento výrok posuzovat jinak, než když je podán zavádějícím způsobem bez vysvětlení v pivnici. Míra zavinění autora za špatné pochopení výroku pak bude úplně jiná. I tento aspekt Ústavní soud zanedbal.

Doufejme, že příští rozhodnutí k tématu svobody projevu bude podobnější nálezu sp. zn. I.ÚS 367/03 (Vondráčková vs Rejžek) než aktuálnímu sp. zn. III. ÚS 3393/15!

ÚPLNĚ POSLEDNÍ POZNÁMKA PŘED DISCLAIMEREM

Poslední nejasností je, proč je judikát v NALUSu uveden jako „K hranicím svobody vědeckého bádání“ a podobně uváděn v tiskové zprávě, jakož je na limity svobody vědeckého bádání odkazováno v nálezu (zejména odst. 26 a 27).

Na svobodu vědeckého bádání se sice stěžovatelka odkazovala v ústavní stížnosti, ale Ústavní soud měl nezávisle na tvrzení stěžovatelky přezkoumat, zda jde skutečně o vědecké dílo, či nikoli, a jaká kritéria legitimity se mají na text aplikovat.

Vstupní údaje pro publikaci „CUI BONO RESTITUCE?“ (vydal Český svaz bojovníků za svobodu Praha) nepochybně byly získány výzkumem, který by se dal označit za vědecký (právní rešerše, procházení archivů, kompilace a porovnávání údajů). To však samo o sobě neznamená, že následný produkt je nutně čistě vědecké povahy a dají se na jeho obsah aplikovat pravidla pro svobodu vědeckého bádání.

Citujme z úvodu k publikaci, který napsala stejná autorka jako kapitolu o restitučních nárocích dědiců po panu HNSR:

„Naše republika podala prst a jistý okruh osob, trpělivě po léta čekajících, správně vytušil, že konečně přišla ta pravá chvíle chytit celou ruku, pod pláštíkem restitucí prolomit Benešovy dekrety [...]

Drtivá většina bývalých statkářů podmínky nesplňuje, přesto oni sami či jejich potomci odmítají vzdát. Po léta tvrdošíjně hrají tu svou zvláštní hru na výdrž a někteří soudci či úředníci jim tu a tam úslužně jejich šachovou figurku kousíček popostrčí k vítěznému postavení. [...]

Bylo zajímavé pozorovat, jak někteří zdrženliví jedinci, vědomi jsouce obrovského másla, ulpívajícího na hlavě jejich otců a dědů, stáli zpočátku tiše stranou všech restitučních procesů. [...]

Zprvu se báli ostudy a veřejného praní špinavého prádla. - Vždyť tatíček byl přece v SA a matička v NSFW! - Celá léta se to daří tutlat [...]

Odvážným zlatokopům z řad potomků bývalých držitelů zemědělského majetku se nabízí zcela nová, velmi lákavá možnost k dalšímu ždímání republiky. [...]

Hloupá Česká republika nám na to skočí [...]“

(str. 6 a 7 publikace)

Obávám se, že o standardu vědeckých publikací mám podstatně odlišné představy. Takto žádný úvod k vědeckému dílu nevypadá. Zjevně se nemá jednat o vědecké dílo, nýbrž o aktivistický politicko-historicko-právní pamflet, čemuž odpovídá i trochu divoký obrat s Adolfem Hitlerem v textu první kapitoly. Kapitola kritizující restituce po Leopoldovi Thun-Hohensteinovi (psaná jiným autorem) pro změnu končí takto, což také není běžné u tradičních vědeckých prací:

„Posilou nám budiž výzva prezidenta Edvarda Beneše, zaslaná z exilu v roce 1943 českému národu: 
Zůstaňte věrni své zemi, své historii, svému národu a svým předkům!‘ “

(str. 114 publikace)

Obrat „aktivistický pamflet“ přitom není myšlen nijak hanlivě. Být spravedlivě rozhořčeným angažovaným občanem a mít nějakou agendu ve vztahu k restitucím je naprosto legitimní. Navíc je tato publikace mnohem fundovanější a opřená o detailnější rešerše než běžná angažovaná literatura. Rysy blízké vědeckému dílu vskutku má, ale jako angažovaná literatura podporující jeden názor samozřejmě vědeckým dílem není a být nemůže.

Skutečnost, že za vodítko k budoucímu posuzování svobody vědeckého bádání je vydáván judikát, který se vědeckého díla netýká, je další nepřesností, kterou Ústavnímu soudu v tomto ohledu vyčítám. 

DISCLAIMER

Autor tohoto článku prohlašuje, že nikoho k nikomu nepřirovnával, zejména ne k Adolfu Hitlerovi.

Přestože se opakovaně hovoří o méně zdatném čtenáři, myslel se tím toliko hypotetický čtenář publikace, který by si inkriminovaný text vyložil chybným způsobem (slovy Ústavního soudu „podprůměrný znalec historie“). Rozhodně tím autor článku nemyslel pana Huga Nikolause Salm-Reifferscheidta (jehož čtenářské dovednosti nezná a hodnotit nemůže), libovolného soudce či pracovníka správního orgánu, účastníky řízení, členy redakce Jiného práva, čtenáře Jiného práva, jejich rodinné příslušníky, ani jakoukoli jinou konkrétní žijící, zemřelou či v budoucnu narodivší se osobu.

Jediného hodnocení se autor dopustil vůči judikátu, který pokládá za v mnoha ohledech nesprávný nebo nepřesný, avšak činil tak neexpresivní a nevulgární formou, ve veřejné věci a ve veřejném zájmu; současně šlo o kritiku logicky vysvětlenou, aby si čtenář článku mohl vyhodnotit argumenty sám a dospět k vlastnímu závěru.