Jak (ne)přeměňovat nezaplacené peněžité tresty
V posledních letech se čím dál více pozornosti soustředí na peněžité tresty. Podle sdělení Nejvyššího soudu se tlak na ukládání peněžitých trestů vyplatil: Jejich počet se takřka ztrojnásobil za poslední rok. Ale co s těmi, co nezaplatí peněžitý trest, jakým způsobem ho přeměnit v nepodmíněný trest odnětí svobody? Česká úprava byla dlouho nejasná. Trestní zákoník stanovoval, že lze uložit maximálně 730 denních sazeb a náhradní trest odnětí svobody může být až čtyři roky; nebylo ale jasné, jak nastavit převodní mechanismus mezi počtem denních sazeb a náhradním trestem. V současnosti se do ní snaží Nejvyšší státní zastupitelství a Nejvyšší soud vznést světlo, přičemž se snaží postupovat logicky. Náhradní trest může být až 1461 dní a máme 730 denních sazeb: Převodní mechanismus by tak měl být jedna nezaplacená denní sazba za dva dny odnětí svobody (zde). Problém je, že tento přístup je nesystémový a nespravedlivý.
Snaha zjednodušit a zpřesnit ukládání trestů je chvályhodná. Nejasností v této oblasti je mnoho (viz brzy další post). Naší snahou by mělo být utváření tzv. „principled sentencing“, tedy ukládání trestů, které je založené na jasných pravidlech a principech. Takový přístup přitom nemusí vůbec zajít do takových extrémů, jako jsou „sentencing guidelines“, tedy restriktivní výpočty, jak dojít k finálnímu trestu. Na snaze vyjasnit a zpřesnit právní úpravu tedy není nic špatného.
Stejně tak není nic špatného na tom vylepšovat úpravu peněžitého trestu, která je v zákoně definována neprakticky a nejasně. Koncept denních pokut (sazeb), dle kterého se podle závažnosti jednání stanoví počet denních sazeb, podle majetkových poměrů výše jedné denní sazby a výsledným peněžitým trestem je součin těchto dvou hodnot, byl totiž přejat takovým způsobem, který vlastně neznamenalo přijetí konceptu denních pokut. Zejména proto, že nestanoví, jak dojít od majetkových poměrů (zejména čistého příjmu) k výši jedné denní sazby. V praxi to pak vedlo k tomu, že soudci tento princip takřka pohřbili (zde). Dalším problémem bylo, že zákon nestanovoval jasný převodní mechanismus mezi nezaplacenými denními sazbami a náhradním trestem.
Co je tedy špatného na tom, že se jasněji stanoví převodní mechanismus? V obecné rovině nic; naopak je třeba pochválit Nejvyšší státní zastupitelství za to, že to chce stanovit. Problémem je ale současná úprava, která je extrémně přísná. Z hlediska možné délky náhradního trestu uloženého za nezaplacení denních sazeb jsme totiž nejpřísnější stát v Evropě. Umožňujeme totiž uložení až 1461 dní, přičemž nejčastější maxima náhradních trestů se pohybují okolo 100-360 dnů. Stejně tak bychom byli unikátně nejpřísnější, pokud bychom přijali styl přeměny jedna nezaplacená denní sazba za dva dny náhradního trestu odnětí svobody (2:1). Všechny ostatní státy přitom přeměňují v poměru 1:1 až 3:1, mají tedy naprosto opačný přístup. Česká republika by tak bylo šestkrát (!!) přísnější než Finsko či Estonsko, ve kterých se tři nezaplacené denní sazba přemění na jeden den odnětí svobody. Detailně toto rozebírám v Státním zastupitelství 2/2017.
Naše úprava by ale byla velmi přísná i z laického hlediska. Průměrný příjem pachatele si stanovme třeba na 30.000 Kč (schválně nadsazuji). V takovém případě by výše jedné denní sazby měla být přibližně 1/3 čistého denního příjmu (viz článek v SZ či JP), tedy přibližně 333 Kč. Těm, kteří by nezaplatili peněžité tresty, by byl uložen jeden den náhradního trestu odnětí svobody za 167 Kč! Taková úprava mi přijde naprosto nepřiměřená. A to zejména v situaci, kdy již dnes do vězení posíláme pachatele na výrazně delší dobu než okolní státy (zde) a máme přeplněné věznice.
Snaha o zpřesnění pravidel jde správným směrem. Zpřesňovat pravidla ukládání trestů je ale dle mého názoru možné jen tehdy, pokud to samo o sobě nepovede k zpřísnění ukládání trestů. Pokud tedy chceme zlepšit způsob ukládání peněžitých trestů, tak přepišme zákon. Snižme počet denních sazeb a zaveďme jasné převodní mechanismy mezi majetkovým poměry a výší jedné denní sazby a mezi počtem nezaplacených denních sazeb a délkou náhradního trestu odnětí svobody. Udělejme to komplexně a naráz. Pokud chceme měnit úpravu jen částečně a zákonem řešit jen jasný převodní mechanismus přeměn, snižme alespoň počet sazeb. Náprava jen jednoho problému (např. převodního mechanismu) totiž může vést k nespravedlnosti.
Stejně tak není nic špatného na tom vylepšovat úpravu peněžitého trestu, která je v zákoně definována neprakticky a nejasně. Koncept denních pokut (sazeb), dle kterého se podle závažnosti jednání stanoví počet denních sazeb, podle majetkových poměrů výše jedné denní sazby a výsledným peněžitým trestem je součin těchto dvou hodnot, byl totiž přejat takovým způsobem, který vlastně neznamenalo přijetí konceptu denních pokut. Zejména proto, že nestanoví, jak dojít od majetkových poměrů (zejména čistého příjmu) k výši jedné denní sazby. V praxi to pak vedlo k tomu, že soudci tento princip takřka pohřbili (zde). Dalším problémem bylo, že zákon nestanovoval jasný převodní mechanismus mezi nezaplacenými denními sazbami a náhradním trestem.
Co je tedy špatného na tom, že se jasněji stanoví převodní mechanismus? V obecné rovině nic; naopak je třeba pochválit Nejvyšší státní zastupitelství za to, že to chce stanovit. Problémem je ale současná úprava, která je extrémně přísná. Z hlediska možné délky náhradního trestu uloženého za nezaplacení denních sazeb jsme totiž nejpřísnější stát v Evropě. Umožňujeme totiž uložení až 1461 dní, přičemž nejčastější maxima náhradních trestů se pohybují okolo 100-360 dnů. Stejně tak bychom byli unikátně nejpřísnější, pokud bychom přijali styl přeměny jedna nezaplacená denní sazba za dva dny náhradního trestu odnětí svobody (2:1). Všechny ostatní státy přitom přeměňují v poměru 1:1 až 3:1, mají tedy naprosto opačný přístup. Česká republika by tak bylo šestkrát (!!) přísnější než Finsko či Estonsko, ve kterých se tři nezaplacené denní sazba přemění na jeden den odnětí svobody. Detailně toto rozebírám v Státním zastupitelství 2/2017.
Naše úprava by ale byla velmi přísná i z laického hlediska. Průměrný příjem pachatele si stanovme třeba na 30.000 Kč (schválně nadsazuji). V takovém případě by výše jedné denní sazby měla být přibližně 1/3 čistého denního příjmu (viz článek v SZ či JP), tedy přibližně 333 Kč. Těm, kteří by nezaplatili peněžité tresty, by byl uložen jeden den náhradního trestu odnětí svobody za 167 Kč! Taková úprava mi přijde naprosto nepřiměřená. A to zejména v situaci, kdy již dnes do vězení posíláme pachatele na výrazně delší dobu než okolní státy (zde) a máme přeplněné věznice.
Snaha o zpřesnění pravidel jde správným směrem. Zpřesňovat pravidla ukládání trestů je ale dle mého názoru možné jen tehdy, pokud to samo o sobě nepovede k zpřísnění ukládání trestů. Pokud tedy chceme zlepšit způsob ukládání peněžitých trestů, tak přepišme zákon. Snižme počet denních sazeb a zaveďme jasné převodní mechanismy mezi majetkovým poměry a výší jedné denní sazby a mezi počtem nezaplacených denních sazeb a délkou náhradního trestu odnětí svobody. Udělejme to komplexně a naráz. Pokud chceme měnit úpravu jen částečně a zákonem řešit jen jasný převodní mechanismus přeměn, snižme alespoň počet sazeb. Náprava jen jednoho problému (např. převodního mechanismu) totiž může vést k nespravedlnosti.