Evropské soudy - strážci pravé víry?
Dne 31. května 2016 vydala generální advokátka Soudního dvora (SDEU) Juliane Kokott stanovisko ve věci C-157/15 Samira Achbita v G4S Secure Solutions NV, které zaujalo ze dvou důvodů: je v patrném rozporu s nedávnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ECHR) a dle mého názoru nepřímo protežuje křesťanské vyznání.[1]
Paní Achbita, muslimská zaměstnankyně bezpečnostní agentury G4S, se jednoho dne rozhodne v rozporu s vnitřními předpisy zaměstnavatele nosit do práce šátek, za což dostává výpověď a žaluje náhradu škody. Belgický soud se SDEU ptá, zda zákaz pro zaměstnance nosit jakékoliv vnější znaky svého politického, filozofického nebo náboženského přesvědčení na pracovišti je zakázanou diskriminací podle směrnice 2000/78, o rovném zacházení v zaměstnání.
AG Kokott Soudnímu dvoru doporučuje rozhodnout, že ačkoliv vnitřní předpisy agentury G4S zakazující nosit náboženské symboly mohou být teoreticky přímo či nepřímo diskriminační, takové opatření je v daném případě objektivně odůvodněné. Těžkou a rozhodující vahou v testu proporcionality pro ni je argument, že bezpečností agentura musí mít možnost zavést politiku přísné ideologické a náboženské neutrality, a to zejména u zaměstnanců, kteří přicházejí do pravidelného styku se zákazníky (paní Achbita pracovala jako recepční).
Korporátní image v judikatuře ECHR
Přestože evropské soudy ve svých právních textech o náboženském vyznání šermují disclaimerem implementační diskrece členských států, právem na národní identitu a mírou uvážení jejich soudů (číst tyto rozsudky bolí víc než hledat v memorandu mezinárodní advokátní kanceláře právní radu), je možné stanovisko AG porovnat s relativně nedávným rozsudkem ECHR ve věci Eweida and Others v. UK ( nos. 48420/10, 59842/10, 51671/10 a 36516/10, ECHR 2013).
Ze čtyř křesťanských stěžovatelů v této věci je zajímavý právě případ zaměstnankyně British Airways na přepážce check-inu, paní Eweidy. Této koptské křesťance aerolinie zakázaly nosit řetěz s křížem, který jí koukal z výstřihu uniformy předepsané leteckou společností. Zatímco vrchol státní soudní moci, Court of Appeal, shledal, že korporátní identita, image a brand je legitimní hodnota a že British Airways jednaly nediskriminačně a proporcionálně, štrasburský soud shledal, že anglické soudy daly korporátní identitě příliš velkou váhu. Zákaz nosit kříž byl neproporcionálním zásahem do svobody vyznání podle čl. 9 Úmluvy a zároveň diskriminace dle čl. 14.
Rozpor
Jestliže vám skutkové okolnosti přijdou v tomto stručném vylíčení podobné, při čtení odkazovaných textů budete žasnout, jak mnoho se v jednotlivých detailech příběhy paní Achbity a Eweidy shodují. Asi vás ale nepřekvapím, že AG Kokott se s judikaturou Eweida vůbec nevypořádává, ba naopak ji cituje notně zavádějícím způsobem. Např. v odst. 103 - jediném, ve kterém případ Eweida zmiňuje přímo v textu - rozsudek ECHR zkresluje, když říká, že na rozdíl od British Airways agentura G4S uplatňovala svou politiku přísné neutrality konzistentně a systematicky. Naopak zcela přehlíží poměrně zajímavý fakt, že jak paní Achbita, tak paní Eweida po určitou dobu své náboženské symboly dobrovolně nenosily a neměly s politikou svých zaměstnavatelů problém. To hrálo u národních soudů zaslouženě důležitou roli.
Kdyby se AG Kokott aspoň trochu snažila, možná by dokázala rozpor právních názorů překonat: image náboženské neutrality pro aerolinku nemusí být nutně stejně zásadní jako pro bezpečností agenturu. Pokud by se ale AG pokusila případy odlišit, musela by se vypřádat s argumentem, že spíše než srovnávat zaměstnance aerolinky na jedné straně a zaměstnance bezpečnostní agentury na straně druhé (připomínám, že G4S prodávala paní Achbitu jako recepční, nikoliv hrůzu nahánějící gorilu), je vhodné jako komparátor použít zaměstnance přicházejícího do styku s veřejností, který může podkopat korporátní image - což mimochodem AG na několika místech připouští. Pro úplnost dodávám, že oba případy byly adjudikovány v kontextu směrnice 2000/78. Proto nelze než konstatovat, že vzhledem k obdobným skutkových okolnostem zakládá stanovisko AG bez hlubšího odůvodnění rozpor s judikaturou ECHR.
Pravá víra či jen primitivismus?
Co ale musím stanovisku AG Kokott vytknout především, a co bylo motivací pro sepsání tohoto postu, je neobratnost generální advokátky v jemných detailech právní analýzy a v lepším případě nedostatek elegance a nadhledu, s jakým k případu přistupuje. Jako by se autorka vrátila několik let před případ Lautsi,[2] ve kterém strany řízení i štrasburský soud opatrně a s respektem kroužily kolem ekumenického jádra víry a jeho konceptu v pluralitní demokracii. Stanovisko AG Kokott ve věci Achbita je proti Lautsi zpátečnickým pokusem o řešení hraničního případu pomocí primitivního a hrubého nástroje, tzv. proporcionálního testu s mandatorními faktory. To samo o sobě by bylo spíše smutné než škodlivé, pokud by stanovisko AG Kokott nemělo potenciál selhat a vést k diskriminaci projevů víry jiné než křesťanské.
Snad nejzřetelnějším příkladem - při jinak křečovité snaze AG Kokott vychytat nejrůznější kouty svého uvažování ve stanovisku o 141 bodech a 79 poznámkách pod čarou - je hrubá direktiva národnímu soudu, aby případ v rámci své diskrece posoudil s přihlédnutím k tomu, jak je nošený ergo zakázaný náboženský symbol prostorově veliký a nápadný (Auffälligkeit / conspicuity). Jako by AG nevěděla, že z důvodů kulturně historických se některá náboženství manifestují symboly reprezentovanými úplně jinými typy předmětů, stylů nebo činností (např. ikonismus versus ornamentalismus, fetišismus versus totemismus versus behavioralismus, apod.). Stanovisko AG tak ve výsledku může vést k nepřímému protežování křesťanského fetišismu v podobě růženců, přívěsků a minirelikvií oproti islámskému, židovskému či sikhskému projevu víry oblékáním nebo pomocí prostorově výraznějších doplňků.
Stejně hraniční je doporučení AG vzít v potaz národní identitu členského státu - znamená to, že by případ Eweida/British Airways byl v konstitucionálně sekulární Francii posouzen jinak než v UK? Co přeshraniční až globální povaha služeb poskytovaných dotčenými zaměstnavateli? Už chybí jen vytáhnout argument, že státní aerolinky jsou nositeli národních tradic...Mein Gott! V tomto kontextu si pak nelze nevšimnout, že v případě Eweida štrasburský soud podržel křesťanský náboženský symbol bez příliš detailního odůvodnění svého testu proporcionality, když v bodu 94 pouze konstatoval, že domestic courts accorded to [the corporate image] too much weight. [3]
Stanovisko AG Kokott ve věci Achbita je dalším politicky zásadním právním textem, po jehož přečtení zůstává v ústech hořkost. Jsem upřímně zvědav, co si z doporučení generální advokátky senát SDEU odnese a kam se ubere náboženská judikatura v kontextu doby.
[1] Na technický rozpor s judikaturou ECHR upozornil článek v červnovém vydání časopisu Practical Law PLC, str. 6.
[2] Lautsi and Others v. Italy (no. 30814/06 ECHR 2011).
[3] V tomto kontrastu mi na mysli vyvstává relativně čerstvý judikát ECHR ve věci Ebrahimian v. France (no. 64846/11 ECHR 2015), kde soud podržel zákaz hidžábu pro celou oblast veřejného sektoru. Podržel by obdobně zákaz metalických křížových přívěsků? Obávám se, že takový případ v křesťanských zemích Úmluvy zůstane ještě dlouho moot case.
Paní Achbita, muslimská zaměstnankyně bezpečnostní agentury G4S, se jednoho dne rozhodne v rozporu s vnitřními předpisy zaměstnavatele nosit do práce šátek, za což dostává výpověď a žaluje náhradu škody. Belgický soud se SDEU ptá, zda zákaz pro zaměstnance nosit jakékoliv vnější znaky svého politického, filozofického nebo náboženského přesvědčení na pracovišti je zakázanou diskriminací podle směrnice 2000/78, o rovném zacházení v zaměstnání.
AG Kokott Soudnímu dvoru doporučuje rozhodnout, že ačkoliv vnitřní předpisy agentury G4S zakazující nosit náboženské symboly mohou být teoreticky přímo či nepřímo diskriminační, takové opatření je v daném případě objektivně odůvodněné. Těžkou a rozhodující vahou v testu proporcionality pro ni je argument, že bezpečností agentura musí mít možnost zavést politiku přísné ideologické a náboženské neutrality, a to zejména u zaměstnanců, kteří přicházejí do pravidelného styku se zákazníky (paní Achbita pracovala jako recepční).
Korporátní image v judikatuře ECHR
Přestože evropské soudy ve svých právních textech o náboženském vyznání šermují disclaimerem implementační diskrece členských států, právem na národní identitu a mírou uvážení jejich soudů (číst tyto rozsudky bolí víc než hledat v memorandu mezinárodní advokátní kanceláře právní radu), je možné stanovisko AG porovnat s relativně nedávným rozsudkem ECHR ve věci Eweida and Others v. UK ( nos. 48420/10, 59842/10, 51671/10 a 36516/10, ECHR 2013).
Ze čtyř křesťanských stěžovatelů v této věci je zajímavý právě případ zaměstnankyně British Airways na přepážce check-inu, paní Eweidy. Této koptské křesťance aerolinie zakázaly nosit řetěz s křížem, který jí koukal z výstřihu uniformy předepsané leteckou společností. Zatímco vrchol státní soudní moci, Court of Appeal, shledal, že korporátní identita, image a brand je legitimní hodnota a že British Airways jednaly nediskriminačně a proporcionálně, štrasburský soud shledal, že anglické soudy daly korporátní identitě příliš velkou váhu. Zákaz nosit kříž byl neproporcionálním zásahem do svobody vyznání podle čl. 9 Úmluvy a zároveň diskriminace dle čl. 14.
Rozpor
Jestliže vám skutkové okolnosti přijdou v tomto stručném vylíčení podobné, při čtení odkazovaných textů budete žasnout, jak mnoho se v jednotlivých detailech příběhy paní Achbity a Eweidy shodují. Asi vás ale nepřekvapím, že AG Kokott se s judikaturou Eweida vůbec nevypořádává, ba naopak ji cituje notně zavádějícím způsobem. Např. v odst. 103 - jediném, ve kterém případ Eweida zmiňuje přímo v textu - rozsudek ECHR zkresluje, když říká, že na rozdíl od British Airways agentura G4S uplatňovala svou politiku přísné neutrality konzistentně a systematicky. Naopak zcela přehlíží poměrně zajímavý fakt, že jak paní Achbita, tak paní Eweida po určitou dobu své náboženské symboly dobrovolně nenosily a neměly s politikou svých zaměstnavatelů problém. To hrálo u národních soudů zaslouženě důležitou roli.
Kdyby se AG Kokott aspoň trochu snažila, možná by dokázala rozpor právních názorů překonat: image náboženské neutrality pro aerolinku nemusí být nutně stejně zásadní jako pro bezpečností agenturu. Pokud by se ale AG pokusila případy odlišit, musela by se vypřádat s argumentem, že spíše než srovnávat zaměstnance aerolinky na jedné straně a zaměstnance bezpečnostní agentury na straně druhé (připomínám, že G4S prodávala paní Achbitu jako recepční, nikoliv hrůzu nahánějící gorilu), je vhodné jako komparátor použít zaměstnance přicházejícího do styku s veřejností, který může podkopat korporátní image - což mimochodem AG na několika místech připouští. Pro úplnost dodávám, že oba případy byly adjudikovány v kontextu směrnice 2000/78. Proto nelze než konstatovat, že vzhledem k obdobným skutkových okolnostem zakládá stanovisko AG bez hlubšího odůvodnění rozpor s judikaturou ECHR.
Pravá víra či jen primitivismus?
Co ale musím stanovisku AG Kokott vytknout především, a co bylo motivací pro sepsání tohoto postu, je neobratnost generální advokátky v jemných detailech právní analýzy a v lepším případě nedostatek elegance a nadhledu, s jakým k případu přistupuje. Jako by se autorka vrátila několik let před případ Lautsi,[2] ve kterém strany řízení i štrasburský soud opatrně a s respektem kroužily kolem ekumenického jádra víry a jeho konceptu v pluralitní demokracii. Stanovisko AG Kokott ve věci Achbita je proti Lautsi zpátečnickým pokusem o řešení hraničního případu pomocí primitivního a hrubého nástroje, tzv. proporcionálního testu s mandatorními faktory. To samo o sobě by bylo spíše smutné než škodlivé, pokud by stanovisko AG Kokott nemělo potenciál selhat a vést k diskriminaci projevů víry jiné než křesťanské.
Snad nejzřetelnějším příkladem - při jinak křečovité snaze AG Kokott vychytat nejrůznější kouty svého uvažování ve stanovisku o 141 bodech a 79 poznámkách pod čarou - je hrubá direktiva národnímu soudu, aby případ v rámci své diskrece posoudil s přihlédnutím k tomu, jak je nošený ergo zakázaný náboženský symbol prostorově veliký a nápadný (Auffälligkeit / conspicuity). Jako by AG nevěděla, že z důvodů kulturně historických se některá náboženství manifestují symboly reprezentovanými úplně jinými typy předmětů, stylů nebo činností (např. ikonismus versus ornamentalismus, fetišismus versus totemismus versus behavioralismus, apod.). Stanovisko AG tak ve výsledku může vést k nepřímému protežování křesťanského fetišismu v podobě růženců, přívěsků a minirelikvií oproti islámskému, židovskému či sikhskému projevu víry oblékáním nebo pomocí prostorově výraznějších doplňků.
Stejně hraniční je doporučení AG vzít v potaz národní identitu členského státu - znamená to, že by případ Eweida/British Airways byl v konstitucionálně sekulární Francii posouzen jinak než v UK? Co přeshraniční až globální povaha služeb poskytovaných dotčenými zaměstnavateli? Už chybí jen vytáhnout argument, že státní aerolinky jsou nositeli národních tradic...Mein Gott! V tomto kontextu si pak nelze nevšimnout, že v případě Eweida štrasburský soud podržel křesťanský náboženský symbol bez příliš detailního odůvodnění svého testu proporcionality, když v bodu 94 pouze konstatoval, že domestic courts accorded to [the corporate image] too much weight. [3]
Stanovisko AG Kokott ve věci Achbita je dalším politicky zásadním právním textem, po jehož přečtení zůstává v ústech hořkost. Jsem upřímně zvědav, co si z doporučení generální advokátky senát SDEU odnese a kam se ubere náboženská judikatura v kontextu doby.
[1] Na technický rozpor s judikaturou ECHR upozornil článek v červnovém vydání časopisu Practical Law PLC, str. 6.
[2] Lautsi and Others v. Italy (no. 30814/06 ECHR 2011).
[3] V tomto kontrastu mi na mysli vyvstává relativně čerstvý judikát ECHR ve věci Ebrahimian v. France (no. 64846/11 ECHR 2015), kde soud podržel zákaz hidžábu pro celou oblast veřejného sektoru. Podržel by obdobně zákaz metalických křížových přívěsků? Obávám se, že takový případ v křesťanských zemích Úmluvy zůstane ještě dlouho moot case.
7 komentářů:
Soudce podržel křesťanskou víru asi proto, že to je skutečně víra pravá. Islám do Evropy nepatří. Mohamed přepadal kupecké karavany a nechával vraždit zajatce. Jak může někdo věřit ve slova někoho takového?
Kolem těchto otázek ale dlouhodobě krouží i ESLP, viz případ S.A.S. proti Francii. Na jedné straně je, zda něčí zvyk či osobní preference porušují práva jiných či nějaký významný veřejný zájem, a na druhé straně, nakolik může jít právo proti většině či proti síle předsudků a obecně sdílených obav, animozit a zvyků v daném čase a místě. Je to taková jemnější aktualizace tématu, zda necháme negra pracovat v jižanském baru.
Díky za trefný post, Tome! Taky se mi to stanovisko AG Kokott kvůli Eweidě nepozdávalo. Jen doplním, že na obdobné téma se v červenci rozepsala i Sharpston. Při čtení jejího stanoviska jsem naopak tak nějak automaticky souhlasně kýval hlavou. :-)
Tak skutkový stav v obou případech je přece jen trochu jiný, což souvisí s oním zkreslováním rozsudku ESLP. Za situace, kdy sikhové měli umožněno nosit turban a muslimské zaměstnankyně šátek, tak mi zákaz nošení přívěsku s náboženským symbolem, a tedy i přístup k náboženské neutralitě ze strany British Airways, opravdu nepřijde moc konzistentní a systematický. Navíc právě skutečnost, že ostatní zaměstnanci mohli náboženské symboly nosit, vedla k závěru o diskriminaci. V případě Achbita zákaz platil pro všechny bez výjimky. (bod 94 Eweida, "Ms Eweida’s cross was discreet and cannot have detracted from her professional appearance. There was no evidence that the wearing of other, previously authorised, items of religious clothing, such as turbans and hijabs, by other employees, had any negative impact on British Airways’ brand or image. Moreover, the fact that the company was able to amend the uniform code to allow for the visible wearing of religious symbolic jewellery demonstrates that the earlier prohibition was not of crucial importance.").
Pokud jde o velikost náboženských symbolů a jejich nošení, tak GA si je naopak rozdílů mezi jednotlivými náboženstvími vědoma, jak ostatně vyplývá z jejího posuzování přímé a nepřímé diskriminace. Ano, může to být nepřímá diskriminace. A ano, ta může být odůvodnitelná. Otázkou tak zůstává, zda jde o profesní požadavek, resp. nakolik může zaměstnavatel legálně toužit a snít o náboženské neutralitě.
No a čistě politicky. Nějak nerozumím tomu, proč je při zaměstnání ve veřejném sektoru náboženská neutralita naprosto v klidesu, je to přeci nějaký to laicité, ale v soukromý sféře je třeba jí tak potírat.
Ach, při psaní postu jsem si trochu lámal hlavu, jak bych to stanovisko sám napsal, když se mi Kokott nelíbí...takže asi takhle :) díky za hint, Martine, o tomto paralelním casu jsem nevěděl!
Zdravím Vás,
Píšete: "Stanovisko AG Kokott ve věci Achbita je proti Lautsi zpátečnickým pokusem o řešení hraničního případu pomocí primitivního a hrubého nástroje, tzv. proporcionálního testu s mandatorními faktory."
Čím byste argumentaci proporcionalitou nahradil? Obávám se, že stejně jako ve většině případů kritiky proporcionality nepůjde o metodu samotnou, ale spíš o způsob, jakým byla aplikovaná (viz Vámi uvedené chybějící či nesprávné vyhodnocení některých argumentů).
Ad odlišování od jiných případů při argumentaci proporcionalitou: Ono samo poměřování je závislé na kontextu jednotlivého případu ("context specific"), proto se jen velmi obtížně v rámci proporcionality formulují konkrétní pravidla, která by se dala následující judikaturou následovat. Nicméně nemožné to není, spíš však soudy postupují cestou formulace určitých faktorů (jako je tomu např. v případě judikatury ke svobodě projevu či posouzení kolize veř. bezp. a práva na soukromí při vyhoštění druhogeneračních migrantů (Üner proti Nizozemí)). Pozadí argumentace je nicméně hodnotové a výsledek se proto bude nutně lišit případ od případu. Ostatně judikatura ESLP k náboženské svobodě je toho učebnicovým příkladem. Každopádně každá odchylka by měla být přesvědčivě odůvodněna, což pravděpodobně nebude tento případ.
Musím souhlasit s Martinem Matějcem, kdy je zjevné, že jde (opět) o účové vytrhávání kontextu případu ve dvou odlišných případech "zákaz nošení kříže v jinak povoleném nošení jiných symbolů" vs. "zákaz nošení hitžábu v zásadně nepovoleném nošení (nejen) náboženských symbolů".
Dále si dovolím připomenou opět opomíjené, že bezpečnostní služby patří v mnoha státech (a dnes i v ČR) mezi služby s vyšší regulací. Naprosto se nikdo nezabývá právní a profesní regulací v souvislosti se zemí, kde k případu došlo.
K připomínce, že jde o recepční a nikoli "gorilu", pominu-li účelovost výroku ad misericordiam a ad hominem, tak v mnoha státech je recepční součást bezpečnostní služby a musí projít školením určeným pro všechny "gorily".
Rovněž součást firemní kultury, společenské kultury, ale též i mnoha státech i zákonnou podmínkou je nošení stejnokroje. G4S je nadnárodní spolčností s celosvětovým dopadem a působí v mnoha státech, kde jí přísná sekularizace vůbec umožňuje jakoukoli vlastní činnost.
Definice stejnokroje, doplňků stejnokroje a doplňků osobních je zjevná a byla předmětem mnoha soudních a dalších řízení v mnoha státech, kde kupodivu dotyčné orgány dospěly k velmi obdobným definicím.
btw. Dle (i české) definice právního pojmu šátek je pokrývka hlavy, tedy součást stejnokroje a křížek na krku je osobní doplněk.
AG Kokott dospěla k totožnému poznání aniž by se těmito pojmy zabývala... což může být dílo náhody.
Bohužel logická argumentace se mnohdy smršťuje na kvaziargumentační sféru... a v poslední době dokonce v demokratické evropě na i mentální ad baculum :-/
Okomentovat