Když se středník bere vážně

Ještě než si letní prázdniny dovolí skončit, rád bych po seriózním článku Michala Hájka a Martina Kopy nabídl jedno okurkové téma: středník. Odvažuji se odhadnout, že naprostá většina studentů práv používá středník jen k mrkání jejich smajlíků; ti sofistikovanější s ním možná ještě ve výčtech oddělují položky, které obsahují čárky. Přitom středník se tak báječné hodí mezi leckteré dvě věty českého právního textu!

Jak píše Miloš Čermák, neexistuje mnoho témat, která budí větší společenskou kontroverzi než používání středníku. Třeba Kurt Vonnegut se s tímhle na prvním pohled neškodným interpunkčním znaménkem vůbec nepáře: „Nepoužívejte středníky! Jsou to hermafroditní transvestité, kteří neznamenají vůbec nic. Vypovídají o vás jen to, že jste chodili na vysokou." Podobně naladěný je i pisatel dopisu, o kterém se ve svém příspěvku zmiňuje prof. Hoffmanová:

„Obsáhlý soubor dopisů Karla Čapka máme k dispozici již delší dobu (Čapek, 1993). Teprve nedávno (v r. 2000) však byla publikována Čapkova přijatá korespondence (Čapek, 2000). V tomto souboru (s. 252) mne upoutal dopis nezjištěného autora, signovaný pouze iniciálami B. V. Neznámý pisatel nelenil napsat tento list jen proto, aby ironicky okomentoval výraznou roli středníku v Čapkových textech. Začíná: „... jste unikum, pokud se týče používání středníků...“ Pokračuje: „Onehdy jsem četl v Přítomnosti Váš článek, kde byly věty až se čtyřmi středníky, rekord jste spáchal v Hovorech s TGM, kde mne omráčila věta, která má jednu dvojtečku, jednu čárku, jednu pomlčku a sedm středníků...“ A uzavírá: „Aby Vás pánbůh při zdravém středníku zachovati ráčil, Vám přeje...““

Rád bych se však středníku (a Čapka) zastal. Jako interpunkční znaménko má středník za základní funkci vyznačovat hranice mezi složkami textu nebo mezi některými částmi výpovědi. Přitom hranice, kterou středník vyznačuje je slabší než ta spojená s tečkou, ale zároveň silnější než ta spojená s čárkou. Při koordinaci většího počtu vět či souvětí ve složitějším výpovědním celku středník naznačuje (oproti tečce) „těsnější myšlenkovou jednotu“ (ev. „obsahovou souvislost“); výborně se tedy hodí do právně-akademických textů, kde se to takovými složitějšími celky jen hemží. No řekněte, nezdá se vám také, že k sobě mívají dvě věty jednoho odstavce často podezřele blíže než věty ostatní?

Stručně a krátce: středník si na sebe není hned nutné tetovat, ale jeho použití – a také dalších nestandardních interpunkčních znamének – prospívá kultivovanosti textu. „Inventář interpunkčních znamének je sice malý, ale jistě by bylo možné v poněkud větší míře využívat středníku, dvojtečky i pomlčky, a to jak jednotlivé, tak i dvojice pomlček. Uvolnilo by se tím alespoň trochu nadměrné zatížení čárky, popř. dvojice čárek.“ [zdroj]