Michal Hájek a Martin Kopa: Proč musíme „přijímat uprchlíky“
V posledních dnech a týdnech se ve veřejném prostoru diskutuje nad tvrzením, že Česká republika nepřijme žádného uprchlíka (sousloví „přijmout uprchlíky” – jakkoli terminologicky nepřesné – si vypůjčujeme právě z mainstreamového diskurzu). Alternativou bývá tvrzení, že Česká republika nikoho přijímat nemusí. Nesouhlasně se k němu na sociální síti vyjádřila například Eliška Wagnerová.
Zastánci uvedených tvrzení naopak na sociálních sítích hojně sdílí rozhovor s profesorem Pavlíčkem. V něm prof. Pavlíček zastává tezi, že neexistuje „nárok na azyl“. S touto tezí však nesouhlasíme a rádi bychom v tomto postu předložili několik argumentů, které podle nás vedou k tomu, že subjektivní právo na udělení azylu (či doplňkové ochrany) lze v mnoha případech dovodit. A to hned na několika úrovních – ústavněprávní, mezinárodněprávní, unijní i na úrovni práva podústavního. Na podobná témata se na Jiném právu debatovalo již před více než pěti lety díky postům Jakuba Camrdy a Davida Kosaře a Pavla Molka. Chtěli bychom na ně tímto navázat, zohlednit vývoj, ke kterému v mezičase došlo, a zkrátka a jednoduše učinit první výkop pro následnou diskuzi k tomuto – v dnešní době velmi aktuálnímu – tématu. Vydejme se tedy na cestu.
Zastávka první – čl. 43 Listiny základních práv a svobod
Zastávka druhá – právo unijní a zákon o azylu
Zastávka třetí - non-refoulement
Cíl - Lze se těchto nároků efektivně domoci?
Zastávka první – čl. 43 Listiny základních práv a svobod
Začněme možná trochu nečekaně u ustanovení, které je zdrojem pro tzv. vnitrostátní (nebo také politický či ústavní) azyl – čl. 43 Listiny. Ten je naší vlastní specialitkou, která nemá nic společného s chápáním pojmu uprchlík podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků (dále jen „UprchÚ”), resp. kvalifikační směrnice (dále jen „KvalS”). Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o azylu ho pak provádí a smíchává s „uprchlickou klasikou“ obsaženou v odst. 2. Ale zpět k čl. 43. Ten uvádí, že naše země poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Jak již ve shora odkazovaném postu psali David Kosař a Pavel Molek, z této věty lze dovodit subjektivní právo cizince, který splňuje uvedené podmínky, na poskytnutí této formy azylu. Jinak by nedávala mnoho smyslu druhá věta čl. 43, která obsahuje vylučující klauzuli. David s Pavlem tehdy doplnili několik dalších argumentů, kterými v našich očích předčili opačné názory profesorů Klímy a Pavlíčka v jejich komentářích k tomuto ustanovení. Trochu si ale povzdechli, že Ústavní soud také v čl. 43 Listiny žádné subjektivní právo nevidí.
Tahle otázka ovšem zaznamenala v judikatuře Ústavního soudu pozvolný vývoj směrem blíže k nárokovosti práva na azyl podle čl. 43 Listiny. Skutečnost, že z tohoto článku vyplývá určité subjektivní právo jednotlivce, totiž Ústavní soud potvrdil v nálezu sp. zn. III. ÚS 665/11 ze dne 10. 9. 2013. Shledal však porušení práva stěžovatele domáhat se právní cestou, aby příslušný orgán veřejné moci o žádosti o azyl rozhodl. Z čl. 43 Listiny tedy Ústavní soud v posuzované věci dovodil „jen“ porušení procesní garance zásady non-refoulement, neboť Česká republika se podle něj zavazuje přijímat a zabývat se žádostmi o udělení azylu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod (body 47 a 53 nálezu; k tomu také viz nález sp. zn. I. ÚS 425/16 z letošního dubna, či nález sp. zn. I. ÚS 2211/13 ze dne 18. 6. 2014, bod 12 a 14; a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013, bod 20).
Ačkoli Ústavní soud z tohoto ustanovení dovodil (explicitně pouze) procesní pozitivní závazek, z ničeho neplyne (a Ústavní soud to ostatně ani neříká), že by tím měl snad být obsah čl. 43 Listiny vyčerpán. S procesními garancemi totiž podle nás jde ruku v ruce, že právo na azyl má, a to i vzhledem k textu čl. 43 a zejména jeho větě druhé, také hmotněprávní obsah. I z jiných ústavně zaručených práv běžně plynou pozitivní závazky procesní i hmotněprávní povahy. Nevidíme důvod, proč by čl. 43 Listiny, v němž Ústavní soud našel zdroj pro pozitivní závazek procesní povahy, neměl na rozdíl od jiných ústavně zaručených práv zahrnovat i substantivní pozitivní závazek a s ním spojené právo (a v něm obsažený nárok) jednotlivce. Není podle nás důvodu smršťovat čl. 43 Listiny jen na čistě procesní ustanovení, a to již proto, že "vylučující klauzule" obsažená ve větě druhé má jednoznačně hmotněprávní povahu. Cizinec, který je pronásledován pro uplatňování politických práv, proto podle nás má hmotněprávní nárok na tuto formu azylu. Pokud by taková skutečnost v řízení o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu vyšla najevo a nedopadala by na cizince vylučující klauzule druhé věty čl. 43, museli bychom mu azyl udělit.
Zastávka druhá – právo unijní a zákon o azylu
I kdybychom nakrásně připustili, jakkoli se s tím neztotožňujeme, že z čl. 43 Listiny prostě žádné pozitivní právo vyčarovat nelze, stále to neznamená, že bychom povinnost poskytnout mezinárodní ochranu cizincům splňujícím příslušné podmínky neměli.
V prvé řadě nesmíme přehlédnout znění čl. 18 Listiny práv EU, dle níž je za splnění podmínek UprchÚ, jejího protokolu z roku 1967 a základních unijních smluv právo na azyl zaručeno. KvalS ve svých definičních ustanoveních pak prakticky přebírá definici uprchlíka dle UprchÚ a zároveň zavádí kategorii novou, a to osobu, „která má nárok na doplňkovou ochranu“. Již z uvedeného je zřejmé, že se pohybujeme v nárokových kategoriích. Hovoří-li KvalS výslovně o nároku v souvislosti s doplňkovou ochranou, bylo by nesmyslné, aby stejně nárokové nebylo též přiznání statusu uprchlíka, coby kvalitativně vyšší forma ochrany sloužící osobám splňujícím výše nastavený práh hrozící újmy v podobě pronásledování z azylově relevantních důvodů. Může být samozřejmě namítáno, že na tomto místě vycházíme z prostého jazykového výkladu KvalS. Pokud bychom ale zvolili výklad opačný (nárokový charakter mezinárodní ochrany nedovozující), výslovný text KvalS by byl zcela popřen; to navíc v rozporu s čl. 18 Listiny práv EU, neboť by pak o nějaké „záruce“ práva na azyl nemohla být řeč.
Na úrovni českého vnitrostátního práva se pak uvedená unijní úprava promítá v zákoně o azylu, a to především (vedle definičních ustanovení) v § 12 až § 14b (tzv. humanitární azyl upravený v § 14 v to nepočítaje). A ani dikce uvedených zákonných ustanovení rozhodně nenaznačuje nic v tom směru, že by snad udělení příslušné formy mezinárodní ochrany bylo závislé na správním uvážení (nezaměňovat s výkladem neurčitého právního pojmu!) správního orgánu (na rozdíl od humanitárního azylu, který je typickou ukázkou situace, kde se správní uvážení uplatňuje; srov. např. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38). Formulace jako „[a]zyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že…“ (§ 12) či „[d]oplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že…“ (§ 14a), nedávají správnímu orgánu prostor k tomu, aby mezinárodní ochranu neudělil v případě, že cizinec naplní příslušné podmínky. Jsme proto přesvědčeni, že splnění takových podmínek zakládá nárokovatelné veřejné subjektivní právo na udělení mezinárodní ochrany.
Zastávka třetí - non-refoulement
Pokud by však (ryze hypoteticky) dokonce i právo unijní (včetně implementované úpravy vnitrostátní) z nějakého důvodu při poskytování pozitivních nároků na mezinárodní ochranu „selhalo“, nesmíme pustit ze zřetele, že azylové a cizinecké právo obecně stojí a padá na zásadě non-refoulement. Kouká na náš odevšud [čl. 33 UprchÚ, čl. 19 odst. 2 Listiny práv EU, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP”), čl. 21 KvalS]. Zákaz navrácení uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení (jak non-refoulement definuje UprchÚ) tvoří podstatnou část práv, která jsou zaručena těm, kdo před těmito hrozbami utíkají.
ESLP ve své judikatuře vytvořil test skutečného rizika špatného zacházení, na jehož základě zkoumá, zda by v případě nuceného vycestování stěžovatele do určité země mohlo dojít k porušení čl. 3 EÚLP (viz např. Sufi a Elmi proti Spojenému království, § 212 - 219). Při lehkém zjednodušení můžeme říci, že v případě osob, kterým se povede prokázat, že jim v domovské zemi hrozí špatné zacházení, před nímž požadují ochranu, budou v naprosté většině splňovat podmínky pro získání postavení uprchlíka (viz čl. 9 KvalS) nebo beneficiáře doplňkové ochrany. A pokud nebudou existovat důvody pro aplikaci některé z vylučujících klauzulí, z praktického hlediska si opět nedokážeme představit, že by automaticky a v závislosti na diskreci státu nenásledovalo udělení mezinárodní ochrany. Pokud by ji stát v takových případech neudělil a v důsledku toho by danému žadateli o mezinárodní ochranu hrozilo navrácení do země, kde by mu hrozilo pronásledování (čl. 9 KvalS), vážná újma (čl. 15 KvalS) či špatné zacházení (čl. 3 EÚLP) vážným způsobem by porušil zásadu non-refoulement.
K tomu je třeba dodat, že čl. 3 EÚLP má v tomto smyslu absolutní povahu a nepracuje s žádnými vylučujícími klauzulemi. Jediné, s čím by se teoreticky spokojil, jsou dostatečné a v praxi efektivní záruky, že k porušení čl. 3 EÚLP v přijímacím státě nedojde (viz např. Hida proti Dánsku). Pozitivní závazek plynoucí ze zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení je zkrátka velmi účinné beranidlo, které se promítá i při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu. I ze zásady non-refoulement proto lze dovozovat, že bychom jednotlivci, jemuž hrozí pronásledování či vážná újma, museli příslušnou formu mezinárodní ochrany udělit.
Cíl - Lze se těchto nároků efektivně domoci?
Shrnuto a podtrženo, jsme na rozdíl od profesora Pavlíčka přesvědčeni, že při splnění nezbytných podmínek má mezinárodní ochrana povahu subjektivního veřejného práva, s nímž je spojen též nárok na její udělení. Takové konstatování s sebou ale nutně přináší navazující otázku, jak se takového nároku domoci. Vždyť nárok má představovat (soudně) vymahatelnou složku práva. Tady ovšem narážíme na zvláštnost či lépe řečeno charakteristiku správního soudnictví, které je při přezkumu správního rozhodnutí co do výrokových možností poněkud omezeno.
Správní soud totiž může případnou žalobu, projedná-li ji věcně, pouze zamítnout nebo napadené rozhodnutí zruší (za současné vázanosti správního orgánu právním názorem soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku). Takový systém má své opodstatnění, neboť správní soudy nejsou primárně nalézací instancí, nýbrž plní především úlohu přezkumnou. Tomu také odpovídá úprava obsažená v § 75 s. ř. s., dle níž v řízení o žalobě proti rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věcech mezinárodní ochrany však tento systém nahlodává přepracované znění procedurální směrnice, kterému se díky příslovečné píli a svědomitosti českého zákonodárce podařilo v červenci 2015 dosáhnout přímého účinku. Článek 46 odst. 3 této směrnice přitom požaduje, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně. Tato nová koncepce ovšem dosavadní roli správních soudů ve věcech mezinárodní ochrany posouvá výrazně více směrem k soudům nalézacím a je tedy poněkud ošidné, že jim současně právo nedává možnost mezinárodní ochranu udělit.
Subjektivní veřejné právo na udělení mezinárodní ochrany by proto mělo získat i svůj procesní protipól v řízení před správními soudy. Současný model správního soudnictví totiž úplně nenaplňuje potřeby azylového a cizineckého práva. V těchto věcech může velmi jednoduše a často docházet ke skutkovým změnám v zemi původu oproti skutkovému stavu v době rozhodování správního orgánu. Tyto změny mohou nově odůvodňovat udělení mezinárodní ochrany. Pokud správní soud může v takovém případě reagovat jen zrušením rozhodnutí správního orgánu, je to ve svých důsledcích „nefér“ jak vůči žalovanému správnímu orgánu, tak vůči žalobci, který se snaží efektivně domoci svých práv. Navíc to v případě další „aktualizace“ skutkového stavu ve správním řízení může vést k nepěknému procesnímu kolotoči. Neměli bychom proto být jedním z posledních „dinosaurů v Evropě“, jak naše azylové soudnictví popsal Jakub Camrda (zejména od času 3:37). Naše vnitrostátní úprava by měla správním soudům umožnit, aby udělovaly mezinárodní ochranu, pokud v řízení vyjde najevo, že na ni má příslušný žadatel právo. Až v takovém případě dosáhne subjektivní právo na azyl či doplňkovou ochranu svého cíle.
26 komentářů:
Však Vám nikdo nebrání, abyste vytvářel diskurz. Směle do toho! Já se k Vašemu příspěvku prostě jen nechtěl obšírněji vyjadřovat. Už jsem tu toho napsal víc než dost. Vám názor NSS přijde aktivistický, já to tak nevidím. Nic víc v tom není. Pokud jste přesvědčen, že naše (či moje, abych nic neházel na Martina Kopu) argumentace není konzistentní a nedává smysl, budiž (je klidně možné, že jsem v "zápalu boje" někde ujel). Nechť to posoudí i další čtenáři. V našem postu hájíme existenci hmotněprávního nároku na mezinárodní ochranu. Ano, i my jsme si dovolili připojit procesněprávní úvahu (že mezi procesem a hmotou souvislost v praxi vždycky je, o tom žádná), ale nevím, jak nemožnost podat žádost o mezinárodní ochranu na ambasádě zpochyňuje obsah hmotného práva. Že to může být nefér či pokrytecké, na tom už jsme se snad shodli.
Odpoveď: že sa viac-menej stotožňujem s náhľadom P. Šebestu a D. Schmidta, ktorí napádajú závery "tretej zástavky": non-refoulement, argumentujúc aj tým, že súčasťou ústavného poriadku je aj medzinárodná zmluva, konkrétne napr. "UprchÚ" aj s jej čl. 31, ktorá nárok na azyl obmedzuje, pričom doplnková ochrana je, zjednodušene, len doplnková ochrana, nie ochrana primárna .
Navyše, odkazujete v článku na prípad Sufi and Elmi c/a UK, kde sa v bode 212 uvádza okrem iného, že: "Consequently, the conduct of the applicants, however undesirable or dangerous, cannot be taken into account.", čím ESĽP tvrdí, že človek nemôže byť vyhostený do krajiny, kde mu hrozí riziko podľa čl. 3 EDĽP, bez ohľadu na to, ako sa správa, pričom však v bode 213 až 215 ESĽP rozvíja podmienky toho, kedy hrozí riziko následkov zakázaných čl. 3 EDĽP v krajine návratu, a to najmä reálne riziko hrozieb zakázaných čl. 3 EDĽP, avšak nielen od vládnych zložiek, a tiež fakt, že situácia toho, kto má byť vyhostený, bude horšia, než situácia "the generality of other members of his group" alebo že situácia je "všeobecne násilná." Týmto však vlastne ESĽP vytvoril test, ktorého následkom je až na drobné výnimky (napr. prenasledovanie podsvetím, vládou a pod. z nejakého nelegitímneho dôvodu atď.) situácia opisovaná P. Šebestom = ak v krajine návratu nehrozí bezprostredné nebezpečenstvo, a krajinou návratu je krajina, odkiaľ utečenec vstúpil na územie posudzujúcej krajiny, tak sa hmotnoprávny nárok na medzinárodnú ochranu dostáva do naznačenej schémy, čiže primárne na riešenie núdze v susediacich krajinách, čiže utečenec, ktorý do EÚ vstúpil cez TR/GR hranicu, nemôže očakávať azyl v DE len preto, že "tam chce ísť", resp. "sa mu tam podarilo cez 6 európskych krajín dostať" (možno aj preto, že "conduct of the applicants" naznačené od ESĽP by nemalo hrať rolu ani týmto smerom).
Nedá mi to a musím trochu podpořit Michala Hájka, jehož trpělivost v rámci této diskuze obdivuji. :-) Právě čl. 3 odst. 2 Dublinu III je totiž odpovědí na "absolutnost" povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu žádat o ni co nejdříve, kterou tu jiní komentátoři zřejmě chápou jako neprolomitelné pravidlo. Ono totiž stačí mrknout do judikatury, abyste zjistili, že je to v praxi složitější. Kromě M. S. S. proti Belgii a Řecku nám zejména štrasburský rozsudek Tarakhel proti Švýcarsku říká, že můžeme velmi jednoduše porušit čl. 3 Úmluvy, pokud bychom při hodnocení nepřípustnosti žádosti podle §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nezohlednili, zda žadateli v zemi prvotní žádosti taky náhodou nehrozí nelidské či ponižující zacházení. Vedou se dokonce spory, jestli čl. 3 Úmluvy nejde ještě dál než čl. 3 odst. 2 Dublinu III, protože nehledí jen na systémové nedostatky, ale zkrátka jen na to, zda stěžovateli individuálně nehrozí skutečné riziko špatného zacházení. Itálie (viz Tarakhel nebo tento rozsudek Nejvyššího soudu UK), Maďarsko (k němu viz rozsudky ESLP Mohammed proti Rakousku a Mohammadi proti Rakousku) a Řecko (viz M. S. S. nebo Sharifi a ostatní proti Itálii a Řecku) prostě patří mezi země, které asi považujete jinak za bezpečné, ale přesto představovaly z pohledu čl. 3 Úmluvy problém. Abych to shrnul, myslím, že (až na Michala) tu nikdo nedocenil skutečnost, že označení země jako bezpečné je z pohledu práva jen a pouze vyvratitelnou domněnkou, kterou lze důkazními prostředky určité kvality vyvrátit [k tomu viz lucemburský case N. S. a M. E. nebo nedávný rozsudek NSS 9 Azs 27/2016-37, kde se NSS věnoval Polsku a tomu, jakými důkazními prostředky (ne)lze domněnku bezpečné země vyvrátit]. Jak jsme psali v postu, non-refoulement je alfou a omegou všeho, co se tu řeší.
Podle mě může. Pokud bude splňovat podmínky pro udělení MO a pokud se mu podaří vyvrátit domněnku, na které je vystavěn evropský azylový systém, že každý členský stát EU je bezpečnou zemí a žadatele o mezinárodní ochranu je do něj možné přemístit. Zrovna v případech, pokud by dublinsky příslušnou zemí k projednání žádosti o MO mělo být Řecko, by se mu mohlo podařit tuhle domněnku poměrně jednoduše vyvrátit, jak naznačuje judikatura ESLP (zejména M. S. S. proti Belgii a Řecku a Sharifi a ostatní proti Itálii a Řecku). Ve zbytku si dovolím odkázat na svůj komentář na stejné téma níže.
Non-refoulement je spíše než přijmutí uprchlíka jeho dočasné nevyhoštění, překážka ve výkonu povinnosti opustit zemi než primární subjektivní právo v ní žít, byť i tento případ může být vnímán jako "přijmutí" uprchlíka.
Je sporné, do jaké míry vůbec uvedené pasáže rozsudků NSS odrážejí většinu v senátu a ne jen názory soudce zpravodaje, na nichž výrok nestojí. Tím je velmi zpochybněna síla jejich přesvědčivosti. Nicméně jsou psány beztak způsobem, že ani není nutné je překonávat... V systému, který neumožňuje odlišit majority od concurrency, je třeba trvat na spíše pevnější než volné vazbě nosných důvodů a výroku.
Co se týče rozsudku č. j. 9 Azs 107/2014-43, bylo posouzení přicházet přímo a sami bez prodlení přihlásí úřadům jediným důvodem rozhodnutí. Snad je i nosný a snad jej soudci sdíleli. Zvážil bych ovšem, zda se vůbec můžeme spolehnout na nosné důvody jakékoliv rozhodnutí. Lstivý soudce zpravodaj může ovlivnit (ne přesvědčit) dalších devět zpravodajů a pak je z toho najednou judikatorní jednota, jejíž důvody skoro nikdo nesdílí. Horší jsou potom záludní soudci, kteří disentují, ač nesdílí důvody svého disentu (nebo je sice sdílí, ale nevychází ze skutkového právního stavu věci). A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci.
K možnosti skutkového odlišení snad jen: jde o vlastnost, ne vadu. Obecně je poměrně vhodná praxe psát rozhodnutí ve vztahu ke konkrétnímu skutkovému stavu.
Jak jinak překonat judikaturu NSS, než vytvářením právního diskursu, který by eventuálně mohl v budoucnu přimět rozšířený senát k jiným závěrům? Myslím, že Jiné právo kdysi bývalo prostorem, kde se právě takový diskurs mohl vytvářet... Já se alespoň snažím právo vykládat tak, aby pokud možno bylo vnitřně konzistentní a dávalo určitý smysl
Dosavadní rozprava (diskurs?) byla v zásadě vedena v rovině toho, že (1) vlastně nevíme, co je nosným důvodem rozhodnutí, (2) NSS nemůže vykládat mezinárodní právo a (3) tato rozhodnutí jsou příliš aktivistická. Všechno je to moc zajímavé, relevantní námitka je jen ta třetí. Nevysvětluje ovšem, proč obdobně a vnitřeně nekonsistentně rozhodovala i Sněmovna lordů a proč tento závěr zastávají významní akademici v oblasti uprchlického práva. To jsou sice možná aktivistické, ale stále relevantní zdroje (poznání) mezinárodního práva [srov. čl. 38 odst. 1 písm. b) a d) Statutu ICJ]. Za takového stavu dosavadní rozprava poněkud kulhá (nemůže se opřít o konkrétní argumenty) a těžko může smysluplně pokračovat. Zvláště pokud se tím odklání od původního tématu příspěvku.
Podstata rozhodnutí: "Pokud stěžovatelka pobývala v jiné zemi po dva roky, měla se pokusit o legalizaci svého pobytu tam a neměla důvod s pozměněným cestovním pasem nelegálně vstupovat na území České republiky. Městský soud správně posoudil, že čl. 31 Úmluvy na věc stěžovatelky nedopadá"
Zbylá argumentace již nutně nevyjadřuje senátní většinu, resp. sama o sobě jen připouští volnější výklad, kdy však platí, že pokud má někdo možnost legalizovat svůj pobyt v bezpečné zemi, má tak učinit, nikoli vstupovat na území ČR.
Tj. argumentujete výjimkami, které potvrzují, nikoli vylučují pravidlo.
Zákaz stíhání ve smyslu čl. 31 Úmluvy neznamená automaticky právo na azyl, snad jen non-refoulement, který je ale sekundární povahy a řeší stav, který je nežádoucí, nikoli pozitivním cílem ústavního práva, kdy máme osobu, kterou bychom jinak i vyhostili, ale nemáme kam.
Nevšiml jsem si, že by někdo výše tvrdil, že z čl. 31 UprchÚ plyne automatické právo na azyl, proto moc nerozumím, co jste se tady snažil říci. My jen opakovaně tvrdíme, že váš výklad čl. 31 UprchÚ neobstojí tváří v tvář aktuálnímu judikatornímu stavu. A tvrzení, že zásada non-refoulement je pouze sekundární a "nikoli pozitivním cílem ústavního práva", nerozumím už vůbec. Naopak myslím, že ochrana jednotlivce před nelidským či ponižujícím zacházením je jedním z nejdůležitějších cílů, které ústavní právo má.
Jednodušeji to napsat nelze.Je mi líto.
Stále nechápu, odkud dovozujete, že by jakákoliv část argumentace výše citovaných rozhodnutí neměla vyjadřovat senátní většinu? Pokud se soudce nedokáže ztotožnit s některou částí argumentace rozsudku, nemá se "pod něj" zkrátka podepsat. Kdyby takoví soudci byli minimálně dva, holt by výše citované rozsudky nespatřily světlo světa. A vzhledem k tomu, že ho spatřily, pak určitě vyjadřovaly senátní většinu.
Nicméně to ještě zkusím: non-refoulement se týká nepřijatých uprchlíků, proto nemůže sloužit jako argument, dokonce "alfa a omega" pro povinnost přijmout uprchlíky.
Jistě žertujete. V takové situaci by byl také zablokován případ jen kvůli jednomu odstavci odůvodnění.
Nedivil bych se, kdyby senátní "porada" probíhala stylem: "Zamítli jsme ti to, Kateřino. Nějak to napiš, abychom nevypadali blbě... jo, Sněmovna lordů to zní dobře, hlavně to napiš tak, že vždy záleží až na nás.... konkrétní okolnosti atd., vždyť víš..."
Z pozice mimo soud tudíž v uvedených rozsudcích nevidím žádnou garanci, tím spíše pokud se změnila situace. Zde už nejde o pár "tuláků", ale masový problém a zde NSS cukne.
Nedá mi to, musím Vás ještě pochválit. Slavíte-li, pane Schmidte, se svou prací s judikaturou u soudů úspěchy, gratuluji. Porazil jste prohnilý systém zákeřných soudců zpravodajů! Vaše snaha vyvrátit citovanou judikaturu je skoro až don quijotovsky dojemná - cítím s Vámi! Takovou drobností jako absence věcných argumentů si přece nenecháte zkazit den... Stačí o judikatuře říct, že je nepřesvědčivá, protože senátníci si přece přečtou jen jednu větu z rozsudku (podstrčenou nevěrohodným zpravodajem), která je "nosným důvodem". Že je to blbost? Nevadí! Ostatní Vám přece nemůžou vyvrátit, že něčemu nevěříte. O Vaší víře - nevíře sice původně spor nebyl, ale teď je! A to je hlavní! Mise splněna! Bravo, bravo, bravo!
O tom, čemu byste se nedivil, to tady přece není. Vaše argumenty jsou zcela mimoprávní. A přiznejme si, už dávno i trapné.
Non-refoulemet se týká také "nepřijatých uprchlíků". Pro mezinárodní ochranu jako takovou je základním východiskem.
Nežertuji. Je vidět, že NSS podceňujete a nemáte dobrou představu o tom, jak jeho rozhodování probíhá. Není proto divu, že vaše argumenty působí slušně řečeno "podivně". Dozvěděl jsem se totiž, že vaším argumentem pro tvrzení, že určité části odůvodnění výše citovaných rozhodnutí nevyjadřují senátní většinu, je vaše "nedivení se" nad tím, jak podle vás asi probíhá senátní porada. Tato vaše představa je zkrátka mylná.
Může. V postu jsme tomu věnovali tři odstavce.
Říkáte Vy. Nicméně z hlediska hodnocení judikatury pokládám již za nedůležité, jakou váhu přikládáte uvedeným koncepcím. Precedent nemáte.
Ale právě naopak. Já od počátku upozorňuji na to, že posouzení bezpečnosti země(zde se bavíme ale spíše o Turecku, Albánii, Srbsku atd.) je klíčové. To je v praxi správním orgánem činěno na základě zpráv/hodnocení nejčastěji ministerstva zahraničí příslušné země (často odlišně v rámci EU). Pro soud je to pak skutečně vyvratitelná domněnka. Dublin III tedy jen zareagoval na aktuální vývoj v tom smyslu, že jednak automaticky nepovažuje země EU za bezpečné (tím se stává komfortnější s Úmluvou) a současně řeší administrativní přetížení některých států. V tom žádný problém není. Ten by byl v existenci subjektivního práva uprchlíka na azyl v ČR i přes to, že prošel X objektivně bezpečných zemí. Měl jsem za to, že jste tuto tezi výše v komentáři s odkazem rozhodnutí NSS zastával. Pokud by tomu tak ovšem bylo, tak by Dublinský systém byl v rozporu s Úmluvou. Dle mého názoru není, právě s odkazem na čl. 31 Úmluvy.
To jste sice věnoval, ale v zásadě mimo vyhlášené téma. Non-refoulement není argument pro povinnost přijmutí uprchlíka ve smyslu Pavlíčkovy protiteze, že stát má suverenitu si zvolit, koho pustí na své území. Byť podepsal Úmluvu, kterou za patřičné palmáre je možno asi vyložit i tak, že i cesta kolem světa se počítá do útěku před pronásledováním, pokud má uprchlík již zaplacený zájezd.
Podle mě to samozřejmě argument je. V postu jsme uvedli, že žadatelům o MO, kterým se "povede prokázat, že jim v domovské zemi hrozí špatné zacházení, před nímž požadují ochranu, budou v naprosté většině splňovat podmínky pro získání postavení uprchlíka (viz čl. 9 KvalS) nebo beneficiáře doplňkové ochrany. A pokud nebudou existovat důvody pro aplikaci některé z vylučujících klauzulí, z praktického hlediska si opět nedokážeme představit, že by automaticky a v závislosti na diskreci státu nenásledovalo udělení mezinárodní ochrany. Pokud by ji stát v takových případech neudělil a v důsledku toho by danému žadateli o mezinárodní ochranu hrozilo navrácení do země, kde by mu hrozilo pronásledování (čl. 9 KvalS), vážná újma (čl. 15 KvalS) či špatné zacházení (čl. 3 EÚLP) vážným způsobem by porušil zásadu non-refoulement." O principu non-refoulement je celé azylové právo, kde nejde o prakticky o nic jiného než o ochranu jednotlivce před navrácením (refoulement) do země, kde mu hrozí pronásledování. Vaše argumenty proto podle mě nejsou správné. Přikládám odkaz, abyste si o tom něco málo přečetl (zkuste k tomuto konkrétnímu tématu str. 64).
Ano, nerozumíte. Ne, uvedené netvrdím, body jsou snad pochopitelné i pro střední školy. Ano, je to vše.
I zamítavé rozhodnutí přeci má nosné důvody.
Nejde o striktní výklad, ale potřebu odlišit povinnost od dobrodiní.
Argumentace postu mi dává dobrý smysl, jenom mám trochu problém si představit úplně nenaplněnou láhev. (Prázdná?)
Okomentovat