Afirmativní akce na amerických univerzitách pokračuje

Velkým překvapením skončila kauza žaloby na University of Texas za její systém zvýhodňování menšin u přijímaček. Poprvé za třicet let ve své funkci soudce Nejvyššího soudu USA hlasoval Anthnony Kennedy ve prospěch pozitivní rasové diskriminace menšin, a SCOTUS tak v poměru 4:3 žalobu neúspěšné bílé uchazečky o přijetí Abigail Fisher zamítl. Specifická texaská kauza ale nemusí znamenat, že by v případě afirmativní akce mělo jít o vyřešenou záležitost. Zatímco třeba Yale raději likviduje své záznamy o přijímačkách, na Harvard a další elitní americké univerzity se valí nové žaloby Američanů asijského původu, které stojí na masivních empirických datech za posledních dvacet let.

O kauze jsem na JP psal zde a zde. Pro univerzitu to před rozhodnutím nevypadalo vůbec dobře. Když se případ dostal k SCOTUS v roce 2013 poprvé, rozhodnutím většiny soudců 7:1 (včetně Kennedyho) poslal kauzu zpět k nižší instanci k novému projednání. SCOTUS prohlásil, že “diverzita” na univerzitě sice je legitimní účel pozitivní diskriminace, který dokáže ústavněprávně legitimizovat nerovné zacházení s uchazeči, ale že nižší instance braly příliš velký ohled na názor univerzity v tom, jak sama univerzita tento cíl naplňuje. SCOTUS přísně uvedl, že soudy nesmí univerzitě dát žádný prostor v posuzování, zda jejich systém přijímaček je skutečně “ušit na míru” (“narrow tailoring”) stanovenému legitimnímu cíli.

Obecně se rozhodnutí SCOTUS z roku 2013 vykládalo tak, že se test na posuzování afirmativní akce zpřísňuje. Následně navíc nižší instance (Fifth Circuit) program univerzity znovu schválila, nicméně podle mnohých (včetně disentujícího soudce) nepoužila sktriktní metodiku předepsanou Nejvyšším soudem. SCOTUS následně souhlasil, že kauzu opět projedná a po novém posouzení věci v prosinci se očekávalo, že žalobě vyhoví.

Vzletné cíle

Nejvyšší soud však univerzitu překvapivě podržel (viz PDF). Kennedy se ve svém většinovém stanovisku spokojil s tím, jak univerzita diskriminaci ospravedlnila. Obecné cíle o “podpoře mezirasového porozumnění”, k jejichž naplňování má podpora menšinových studentů přispívat, byly podle většiny soudců dostatečně relevantní.

… the University identifies the educational values it seeks to realize through its admissions process: the destruction of stereotypes, the “‘promot[ion of] cross-racial understanding,’” the preparation of a student body “‘for an increasingly diverse workforce and society,’” and the “‘cultivat[ion of] a set of leaders with legitimacy in the eyes of the citizenry.’”…. [T]he University explains that it strives to provide an “academic environment” that offers a “robust exchange of ideas, exposure to differing cultures, preparation for the challenges of an increasingly diverse workforce, and acquisition of competencies required of future leaders.”

Tyto cíle jsou ale natolik obecné, že by v zásadě dokázaly ospravedlnit velmi široké zvýhodňování v zásadě jakékoliv skupiny studentů. A to bez možnosti ověření, že se univerzita k těmto cílům skutečně přibližuje. Jak tedy ověřit, že konkrétní metodika univerzity je těmto cílům “ušita na míru”? Na to reagoval soudce Alito ve svém padesátistránkovém odlišném stanovisku.

These are laudable goals, but they are not concrete or precise, and they offer no limiting principle for the use of racial preferences. For instance, how will a court ever be able to determine whether stereotypes have been adequately destroyed? Or whether cross-racial understanding has been adequately achieved? If a university can justify racial discrimination simply by having a few employees opine that racial preferences are necessary to accomplish these nebulous goals … then the narrow tailoring inquiry is meaningless.

Je nicméně pravda, že univerzita nemůže být ve svých cílech extra přesná. Pokud by stanovila konkrétní číslo pro příslušníky menšin, znamenalo by to určení kvót, což je zakázané. Možné je používat rasu pouze jako jeden z faktorů v rámci holistického posouzení kandidáta. Soud na vysvětlenou k texaskému systému uvedl, že rasa je v daném případě pouze “factor of a factor of a factor”. 

Jak to funguje? Je to celkem věda. Celých 75 % ročníku je přijato na základě výsledků známek ze střední školy (tzv. Top Ten Percent Plan). Zbylých 25 % prochází holistickým posouzením, které se skládá z “Academic Index” (AI) a “Personal Achievement Index” (PAI). AI se vypočítá jako kombinace výsledků zkoušky SAT a známek ze střední. PAI zahrnuje hodnocení esejů, zkušeností, mimoškolních aktivit, veřejně prospěšných činností a dalších “speciálních charakteristik”.

The PAI is a number from 1 to 6 (6 is the best) that is based on two primary components. The first com­ponent is the average score a reader gives the applicant on two required essays. The second component is a full-file review that results in another 1-to-6 score, the “Personal Achievement Score” or PAS. The PAS is determined by a separate reader, who (1) rereads the applicant’s required essays, (2) reviews any supplemental information the applicant submits (letters of recommendation, resumes, an additional optional essay, writing samples, artwork, etc.), and (3) evaluates the applicant’s potential contributions to the University’s student body based on the applicant’s leadership experience, extracurricular activities, awards/honors, community service, and other “special circumstances.”

PAI se tedy skládá ze dvou čísel (max. 2x6). Druhé z nich, tzv. PAS, zahrnuje mimo jiné i ony speciální charakteristiky, mezi které může patřit i rasa.

“Special circumstances” include the socioeconomic status of the applicant’s family, the socioeconomic status of the applicant’s school, the applicant’s family responsibili­ties, whether the applicant lives in a single-parent home, the applicant’s SAT score in relation to the average SAT score at the applicant’s school, the language spoken at the applicant’s home, and, finally, the applicant’s race.

Je tedy evidentní, že se v případě rasy skutečně jedná o jedno z mnoha kritérií, která jsou univerzitou posuzována. Na druhé straně platí, že právě tohle kritérium je u řady žadatelů o přijetí rozhodující.

Ještě jedna věc. University of Texas na diverzitu nahlíží velmi rigidně. Zvýhodňuje rasovou menšinu (černochy) a etnickou menšinu (hispánci), a to oproti nejšířeji definovaným bělochům a asiatům. Jedná se tak o velmi hrubé rozdělení, když žádnou z těchto skupin asi nelze označit za jakkoliv jednotnou, a to právě z hlediska cílů, které princip diverzity na univerzitě má dosahovat... Dosáhnout nezbytný podíl (“critical mass”) černochů je zásadní pro diverzitu školy, ale to stejné neplatí pro Američany indického původu? Ti totiž podle použitého rozdělení patří mezi asiaty a jsou zřejmě dostatečně zastoupeni...

Něco se změnilo

V prosinci 2015, při druhém ústním jednání ve Washingtonu, soudce Kennedy uvedl, že přestože soud kauzu vrátil nižší instanci k novému projednání, nic nového se od projednání na nižší instanci neukázalo (“...this Court have been denied the advantage and the perspective that would be gained if there would be additional fact-finding under the instructions that Fisher [I] sought to give.”). 

Soudce Kennedy (Art Lien); SCOTUSBlog

Něco nového se ale evidentně stalo, když Kennedy v zásadě změnil názor. Někteří to považují za nejzajímavější otázku celé kauzy a také odlišné stanovisko Alita tímto otázníkem začíná. Jiní komentátoři vidí za změnou spíš Kennedyho obavu o celkovou judikaturu soudu k otázce afirmativní akce a jeho nové ponoření se do faktů celé kauzy.

Důsledky

Odpůrci afirmativní akce očekávali vyhovění žalobě, ale tlumili své očekávané nadšení, protože případ Fisher se týká poměrně specifického případu v Texasu. Nebylo možné výsledek přeceňovat. Po překvapivém výsledku se teď titíž lidé stejným argumentem utěšují.

Otázka pozitivní rasové diskriminace u přijímaček na americké univerzity totiž bude jistě posouzena znovu. Stejní advokáti, kteří stáli za případem Fischer, vedou také žaloby proti Harvardu a dalším školám za jejich diskriminaci Američanů asijského původu. Této skupině studentů totiž za poslední roky výrazně vzrostla úspěšnost u testů a dalších kritérií pro přijetí, ale jejich podíl na finálním přijetí na elitní univerzity tolik neroste.