Pojištění včera, dnes a zítra
Úvodem bych chtěl poděkovat Martinovi za velmi vřelé přivítání, a protože sliby by se neměly plnit jen o Vánocích, pokusím se na následujících řádcích vyzdvihnout význam sektoru pojišťovnictví, a dále přiblížit určité vývojové tendence a směřování (soukromého) pojistného práva především na evropské úrovni včetně položení některých otázek souvisejících s možným scénářem budoucí podoby sektoru pojišťovnictví (pochopitelně bez použití křišťálové koule, ale pouze s využitím vlastních poznatků).
Podle Insurance Europe Annual Report 2015-2016 je sektor pojišťovnictví nejvýznamnějším institucionálním investorem v Evropské unii, který poskytuje stálý tok dlouhodobého kapitálu umožňující stabilitu a fungování finančních trhů. Odhaduje se, že soukromé pojišťovnictví přispívá k ekonomickému růstu a rozvoji Evropské unie tím, že evropské pojišťovny ročně generují příjem pojistného ve výši 1 170 miliard €, zaměstnávají téměř jeden milion lidí a investují téměř 9 600 miliard € do ekonomiky. Struktura poskytovatelů pojištění je velmi pestrá a na území Evropské unie nalezneme pojišťovny s pan-evropským významem, malé a střední podniky (SMEs), ale také vzájemné pojišťovny.
Evropské pojišťovny vyplatily v roce 2014 okolo 949 miliard € na pojistném plnění, tzn. v průměru 2,6 miliard € každý den. Evropští občané a podniky jsou díky pojištění schopni žít své životy a provozovat činnosti s vědomím, že jsou chráněni pro případ neočekávaných a náhlých výdajů plynoucích z nejrůznějších rizik, kterým jsou vystaveni. Tato čísla nám tak nepřímo dokazují, že Evropský prostor by bez pojištění mohl vypadat zcela jinak.
Odhaduje se, že poměr pojištění k HDP v České republice osciluje okolo 1 až 2 %, zatímco v západních zemích Evropské unie je tento poměr asi čtyřikrát vyšší. Jedním z důvodů může být nižší parita kupní síly obyvatelstva, ale také nižší vyspělost pojistných trhů oproti západním zemím, jejichž míra propojištěnosti je vyšší. Pro Českou republiku to může znamenat, že pojišťovnictví je sektorem odvětví ekonomiky, který má stále potenciál se dynamicky rozvíjet.
Z hlediska právního prostředí ovlivňují sektor pojišťovnictví především veřejnoprávní předpisy, které svou pozornost soustředí především na zachování a trvalé udržování finanční stability pojišťoven a na ochranu zákazníků. Evropský regulatorní rámec směrnice 2009/138/ES o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejím výkonu (Solventnost II) včetně prováděcích nařízení a dalších souvisejících směrnic dosahuje gigantických rozměrů a odhaduje se, že počet regulovaných pojišťoven v EU/EHS dosahuje 4 320.
Všechny soukromé pojišťovny regulované i neregulované veřejným právem mají však jeden společný jmenovatel a tím je pojistná smlouva, která tvoří bránu do světa pojišťovnictví, a od jejíž existence či neexistence se odvíjí veškerá práva a povinnosti s tímto odvětvím spojená.
Právní úprava pojistné smlouvy není v Evropské unii harmonizována a existuje jen velmi málo ustanovení evropského významu, které jsou v české právní úpravě pojistné smlouvy promítnuty. Pojišťovny si sice mohou vypracovat ze soukromoprávního pohledu vzorovou pojistnou smlouvu, kterou by při dodržování stejných podmínek uzavíraly v různých členských státech EU (ostatně veřejnoprávní regulace evropského pasu jim umožňuje být licencována pouze u domovského orgánu dohledu a poskytovat služby přeshraničně v Evropské unii pouze na základě notifikace hostitelskému orgánu dohledu), avšak tento způsob není vždy vhodný pro druhou smluvní stranu z hlediska určitých bariér právního i neprávního charakteru (např. volba jazyka pojistné smlouvy).
Napříč Evropskou unií, mimo různé režimy práva pojistné smlouvy, existuje vysoká variabilita byznys modelů pojišťoven a stejně tak velmi odlišná struktura distribučních modelů v jednotlivých členských státech. Řešení přijaté v jednom členském státě nemusí být nutně spolehlivé v jiném členském státě a naopak.
Impulsem pro určitou tvorbu harmonizovaných smluvních pravidel je snaha Evropské komise o vybudování funkčního vnitřního trhu a odstranění jeho překážek. Podle Evropské komise překážkami integrace jednotného evropského pojišťovacího trhu mohou být zejména zákonné překážky neharmonizovaného práva pojistné smlouvy, resp. jeho absence. Kolize právních předpisů, které znemožňují zahraničním pojišťovnám využívat své národní předpisy, představují podle Evropské komise velkou překážkou pro svobodu poskytování služeb v pojištění a při záměru poskytovat své služby v jiném členském státě musí svou činnost podřídit lokální právní úpravě a také opatřením přijatých z důvodu obecného zájmu (tzv. general good provisions).
Znalost právních předpisů pro pojišťovny hodlající vykonávat činnost v několika členských státech může proto představovat značné obtíže. Myšlenka vyvinout společný smluvní rámec pro pojistnou smlouvu se zrodila na konferenci v Basileji roku 1998, jejíž výstupy měly být realizovány prostřednictví tzv. Joint Network on European Private Law. Unifikaci evropského smluvního práva si dal za cíl i Akční plán Evropské komise z roku 2003 [1], kterému předcházelo související sdělení.[2] Akční plán měl být naplněn pomocí Společného referenčního rámce (Common Frame of Reference)[3] obsahujícího soubor definic a základních principů smluvního práva odvozený komparativní analýzou úpravy členských států.
K vytvoření European Insurance Contract Act, který by měl sloužit potřebám vnitřního trhu EU, vznikla pod vedením Prof. Dr. Helmuta Heisse, LL.M. projektová skupina Restatement of European Insurance Contract Law pod záštitou Univerzity v Innsbrucku (taktéž Innsbrucká skupina) založená Prof. Dr. Fritzem Reichert-Facilidesem, LL.M. Tato projektová skupina volně navazuje na Study Group on a European Civil Code pod vedením Christiana von Bara. Výstupem práce této skupiny jsou Principy evropského smluvního pojišťovacího práva (PEICL), které pro účely unifikace stanoví rámcové požadavky na pojistné smlouvy ve struktuře podobné Principům evropského smluvního práva (PECL). PEICL mohou ovšem tvořit prozatím pouze volitelnou[4] složku obsahu pojistné smlouvy[5] při zohlednění příslušných imperativních ustanovení členského státu.[6]
Na podkladě výsledků práce tohoto projektu zahájila Evropská komise konzultace k „Zelené knize o možnostech politiky pro pokrok směrem k evropskému smluvnímu právu pro spotřebitele a podniky“.[7] V návaznosti na tuto Zelenou knihu Evropská komise přijala návrh nařízení týkající se společného evropského práva prodeje z 11. října 2011, který se primárně týká prodeje zboží a neřeší otázky pojištění. Nicméně vzhledem k výsledkům veřejné konzultace Zelené knihy vzala Evropská komise na vědomí určité výhrady vznesené z pojišťovacího sektoru.[8]
Poněvadž nejen v odborných kruzích převládl názor, že rozdíly ve smluvním právu představují překážku pro přeshraniční obchodování s pojistnými produkty, zřídila Evropská komise odbornou skupinu o evropské pojistné smlouvě [9], jež některé závěry svého zkoumání uvedla ve své finální zprávě.[10] Tato aktivita je podporována rovněž v oblasti vytváření nabízení produktů životního pojištění se spořícími nebo investičními funkcemi [11], neboť některé pojišťovací produkty mohou mít mezisektorový význam (například mohou se na relevantním trhu střetávat se sektorem bankovnictví nebo sektorem kapitálového trhu).
Z nedávných aktivit lze také zmínit tzv. Zelenou knihu retailových finančních služeb, kterou se Evropská komise pokouší nalézt způsoby, jak rozšířit výběr zákazníkům finančních služeb, zvýšit transparentnost a konkurenceschopnost za účelem zvýšení životní úrovně evropským spotřebitelům, a dále jak usnadnit skutečné přeshraniční poskytování služeb, aby podniky mohly využívat úspory z rozsahu díky dostatečně integrovaným trhům. Podle Evropské komise přeshraničního poskytování retailových finančních služeb využívá pouze okolo 5% spotřebitelů a je nutné se podívat rovněž na možnosti digitalizace retailových finančních služeb (v návaznosti na Digital Market Strategy), které by mohly uskutečnit růst inovativních řešení a přispět k větší integraci vnitřního trhu. Součástí Zelené knihy jsou i určité úvahy o standardizovaném produktu životního pojištění pro retailové zákazníky.
Na rozdíl od povinného pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, pojištění pro případ úpadku cestovní kanceláře, či pojištění nutné a neodkladné péče podle vízového kodexu, se evropské standardizované finanční produkty vyznačují určitou mírou dobrovolnosti a měly by existovat vedle již existujících nabídek finančních služeb jako určitá alternativa (tzv. druhý režim). Známá je již úprava tzv. základního platebního účtu, ale také úvahy nad vytvořením tzv. pan-evropského penzijního produktu (PEPP)[12], který by usnadnil mobilitu pracovníkům a umožnil zachovat již nabytá penzijní práva.
Existence volitelné složky obsahu pojistné smlouvy (PEICL), harmonizačních snah úpravy obsahu pojistné smlouvy příslušnými evropskými směrnicemi, hledání úspor z rozsahu za pomoci inovativních řešení využívajících digitalizaci, snahy o tvorbu tzv. standardizovaných produktů, neustálý tlak na snižování distribučních a jiných provozních nákladů, to všechno může ovlivnit budoucí podobu sektoru pojišťovnictví. Je proto otázkou, jak se český pojistný trh dokáže s tímto trendem vyrovnat, zda bude dostatečně konkurenceschopný oproti jiným vyspělejším trhům, a zda do budoucna, případně do jaké doby, bude vůbec použitelná česká právní úprava pojistné smlouvy v občanském zákoníku.
Je také otázkou, zda tradiční pojištění bude v následující dekádě vůbec životaschopné, neboť standardizované služby lze nabízet prostřednictvím aukcí, burzovních portálů či webových srovnávačů. Bude možné s převzatými pojistnými riziky volně obchodovat nebo tato činnost zůstane výhradně doménou pojišťoven a zajišťoven? Vytlačí obdobné platformy jako crowdfunding na způsobu sdílení rizika širší veřejností (risk-pooling) tradiční přímý prodej a prodej za pomoci zprostředkovatelů? Pokud zajistí takové platformy současně i clearing pohledávek a dluhů, bude možné pojišťovnictví plně automatizovat a činit veškerá právní jednání na dálku? Jak ovlivní podobu pojištění moderní technologie (telematika, lokalizace, fitness náramky, likvidace pojistných událostí za pomocí dronů, apod.)? Umožní tzv. velká data vstup na trh dalším hráčům, kterými mohou být mobilní operátoři, velké prodejní řetězce či jiné společnosti, které vlastní obrovské množství osobních údajů o klientech?
Budoucí podobu byznys modelů lze jen stěží odhadovat, ale s největší pravděpodobností bude platit rovnítko mezi pravidly „vítěz bere vše“ (the winner takes it all) a „kdo dřív přijde, ten více zákazníků získá“ (first come first serve). Možná aniž si to uvědomujeme, potřeba po změně právní úpravy vyplyne již brzy v důsledku změny společenských potřeb, jež nastane na straně zákazníků. V boji o jejich přízeň se tak bude střetávat celá řada partikulárních zájmů a štěstí bude přát zřejmě těm lépe připraveným. Na své si tak jistě přijdou i právní, daňoví, či ekonomičtí poradci. Důležitou roli při formování budoucího vývoje pojišťovnictví bude hrát důvěryhodnost přijatých opatření, jejich bezpečnost a spolehlivost. Také pro dohledové orgány bude velkou výzvou udržet tempo s tímto rychle měnícím se prostředím.
[1] Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě – „A more coherent European contract law – An action plan“ z 12. února 2003 (Com (2013) 68) C 63.
[2] Communication from the Commission to the Council and the European Parliament on European contract Law (COM(2001) 398 final) ze dne 11. července 2001.
[3] Srov. Zprávu Komise ze dne 25. července 2007: Druhá zpráva o pokroku týkající se společného referenčního rámce (KOM(2007) 447 v konečném znění.
[4] Note on The Principles of the Europeasn Insurance Contract Law, European Parliament, 2010.
[5] Srov. RŮŽIČKA, H. PEICL – počátek cesty k jednotnému evropskému pojistnému právu? Pojistné rozpravy, č. 29, roč. 2012.
[6] Čl. 9 odst. 1 nařízení Řím I.
[7] KOM (2010) 348 v konečném znění ze dne 1. 7. 2010.
[8] K této otázce se též vyjádřil Evropský parlament v dokumentu nazvaném European Parliament resolution of 8 June 2011 on policy options for progress towards a European Contract Law for consumers and businesses (2011/2013(INI)).
[9] Na základě rozhodnutí Komise ze dne 17. ledna 2013 o zřízení odborné skupiny Komise o evropské pojistné smlouvě (2013/C 16/03).
[10] Final Report of the Commission Expert Group on European Insurance Contract Law.
[11] Viz Bílá kniha Komise „Agenda pro přiměřené, udržitelné a spolehlivé důchody“ ze dne 16. února 2012 COM (2012) 55.
[12] Consultation Paper on the creation of a standardised Pan-European Personal Pension product (PEPP)
Impulsem pro určitou tvorbu harmonizovaných smluvních pravidel je snaha Evropské komise o vybudování funkčního vnitřního trhu a odstranění jeho překážek. Podle Evropské komise překážkami integrace jednotného evropského pojišťovacího trhu mohou být zejména zákonné překážky neharmonizovaného práva pojistné smlouvy, resp. jeho absence. Kolize právních předpisů, které znemožňují zahraničním pojišťovnám využívat své národní předpisy, představují podle Evropské komise velkou překážkou pro svobodu poskytování služeb v pojištění a při záměru poskytovat své služby v jiném členském státě musí svou činnost podřídit lokální právní úpravě a také opatřením přijatých z důvodu obecného zájmu (tzv. general good provisions).
Znalost právních předpisů pro pojišťovny hodlající vykonávat činnost v několika členských státech může proto představovat značné obtíže. Myšlenka vyvinout společný smluvní rámec pro pojistnou smlouvu se zrodila na konferenci v Basileji roku 1998, jejíž výstupy měly být realizovány prostřednictví tzv. Joint Network on European Private Law. Unifikaci evropského smluvního práva si dal za cíl i Akční plán Evropské komise z roku 2003 [1], kterému předcházelo související sdělení.[2] Akční plán měl být naplněn pomocí Společného referenčního rámce (Common Frame of Reference)[3] obsahujícího soubor definic a základních principů smluvního práva odvozený komparativní analýzou úpravy členských států.
K vytvoření European Insurance Contract Act, který by měl sloužit potřebám vnitřního trhu EU, vznikla pod vedením Prof. Dr. Helmuta Heisse, LL.M. projektová skupina Restatement of European Insurance Contract Law pod záštitou Univerzity v Innsbrucku (taktéž Innsbrucká skupina) založená Prof. Dr. Fritzem Reichert-Facilidesem, LL.M. Tato projektová skupina volně navazuje na Study Group on a European Civil Code pod vedením Christiana von Bara. Výstupem práce této skupiny jsou Principy evropského smluvního pojišťovacího práva (PEICL), které pro účely unifikace stanoví rámcové požadavky na pojistné smlouvy ve struktuře podobné Principům evropského smluvního práva (PECL). PEICL mohou ovšem tvořit prozatím pouze volitelnou[4] složku obsahu pojistné smlouvy[5] při zohlednění příslušných imperativních ustanovení členského státu.[6]
Na podkladě výsledků práce tohoto projektu zahájila Evropská komise konzultace k „Zelené knize o možnostech politiky pro pokrok směrem k evropskému smluvnímu právu pro spotřebitele a podniky“.[7] V návaznosti na tuto Zelenou knihu Evropská komise přijala návrh nařízení týkající se společného evropského práva prodeje z 11. října 2011, který se primárně týká prodeje zboží a neřeší otázky pojištění. Nicméně vzhledem k výsledkům veřejné konzultace Zelené knihy vzala Evropská komise na vědomí určité výhrady vznesené z pojišťovacího sektoru.[8]
Poněvadž nejen v odborných kruzích převládl názor, že rozdíly ve smluvním právu představují překážku pro přeshraniční obchodování s pojistnými produkty, zřídila Evropská komise odbornou skupinu o evropské pojistné smlouvě [9], jež některé závěry svého zkoumání uvedla ve své finální zprávě.[10] Tato aktivita je podporována rovněž v oblasti vytváření nabízení produktů životního pojištění se spořícími nebo investičními funkcemi [11], neboť některé pojišťovací produkty mohou mít mezisektorový význam (například mohou se na relevantním trhu střetávat se sektorem bankovnictví nebo sektorem kapitálového trhu).
Z nedávných aktivit lze také zmínit tzv. Zelenou knihu retailových finančních služeb, kterou se Evropská komise pokouší nalézt způsoby, jak rozšířit výběr zákazníkům finančních služeb, zvýšit transparentnost a konkurenceschopnost za účelem zvýšení životní úrovně evropským spotřebitelům, a dále jak usnadnit skutečné přeshraniční poskytování služeb, aby podniky mohly využívat úspory z rozsahu díky dostatečně integrovaným trhům. Podle Evropské komise přeshraničního poskytování retailových finančních služeb využívá pouze okolo 5% spotřebitelů a je nutné se podívat rovněž na možnosti digitalizace retailových finančních služeb (v návaznosti na Digital Market Strategy), které by mohly uskutečnit růst inovativních řešení a přispět k větší integraci vnitřního trhu. Součástí Zelené knihy jsou i určité úvahy o standardizovaném produktu životního pojištění pro retailové zákazníky.
Na rozdíl od povinného pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, pojištění pro případ úpadku cestovní kanceláře, či pojištění nutné a neodkladné péče podle vízového kodexu, se evropské standardizované finanční produkty vyznačují určitou mírou dobrovolnosti a měly by existovat vedle již existujících nabídek finančních služeb jako určitá alternativa (tzv. druhý režim). Známá je již úprava tzv. základního platebního účtu, ale také úvahy nad vytvořením tzv. pan-evropského penzijního produktu (PEPP)[12], který by usnadnil mobilitu pracovníkům a umožnil zachovat již nabytá penzijní práva.
Existence volitelné složky obsahu pojistné smlouvy (PEICL), harmonizačních snah úpravy obsahu pojistné smlouvy příslušnými evropskými směrnicemi, hledání úspor z rozsahu za pomoci inovativních řešení využívajících digitalizaci, snahy o tvorbu tzv. standardizovaných produktů, neustálý tlak na snižování distribučních a jiných provozních nákladů, to všechno může ovlivnit budoucí podobu sektoru pojišťovnictví. Je proto otázkou, jak se český pojistný trh dokáže s tímto trendem vyrovnat, zda bude dostatečně konkurenceschopný oproti jiným vyspělejším trhům, a zda do budoucna, případně do jaké doby, bude vůbec použitelná česká právní úprava pojistné smlouvy v občanském zákoníku.
Je také otázkou, zda tradiční pojištění bude v následující dekádě vůbec životaschopné, neboť standardizované služby lze nabízet prostřednictvím aukcí, burzovních portálů či webových srovnávačů. Bude možné s převzatými pojistnými riziky volně obchodovat nebo tato činnost zůstane výhradně doménou pojišťoven a zajišťoven? Vytlačí obdobné platformy jako crowdfunding na způsobu sdílení rizika širší veřejností (risk-pooling) tradiční přímý prodej a prodej za pomoci zprostředkovatelů? Pokud zajistí takové platformy současně i clearing pohledávek a dluhů, bude možné pojišťovnictví plně automatizovat a činit veškerá právní jednání na dálku? Jak ovlivní podobu pojištění moderní technologie (telematika, lokalizace, fitness náramky, likvidace pojistných událostí za pomocí dronů, apod.)? Umožní tzv. velká data vstup na trh dalším hráčům, kterými mohou být mobilní operátoři, velké prodejní řetězce či jiné společnosti, které vlastní obrovské množství osobních údajů o klientech?
Budoucí podobu byznys modelů lze jen stěží odhadovat, ale s největší pravděpodobností bude platit rovnítko mezi pravidly „vítěz bere vše“ (the winner takes it all) a „kdo dřív přijde, ten více zákazníků získá“ (first come first serve). Možná aniž si to uvědomujeme, potřeba po změně právní úpravy vyplyne již brzy v důsledku změny společenských potřeb, jež nastane na straně zákazníků. V boji o jejich přízeň se tak bude střetávat celá řada partikulárních zájmů a štěstí bude přát zřejmě těm lépe připraveným. Na své si tak jistě přijdou i právní, daňoví, či ekonomičtí poradci. Důležitou roli při formování budoucího vývoje pojišťovnictví bude hrát důvěryhodnost přijatých opatření, jejich bezpečnost a spolehlivost. Také pro dohledové orgány bude velkou výzvou udržet tempo s tímto rychle měnícím se prostředím.
[1] Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě – „A more coherent European contract law – An action plan“ z 12. února 2003 (Com (2013) 68) C 63.
[2] Communication from the Commission to the Council and the European Parliament on European contract Law (COM(2001) 398 final) ze dne 11. července 2001.
[3] Srov. Zprávu Komise ze dne 25. července 2007: Druhá zpráva o pokroku týkající se společného referenčního rámce (KOM(2007) 447 v konečném znění.
[4] Note on The Principles of the Europeasn Insurance Contract Law, European Parliament, 2010.
[5] Srov. RŮŽIČKA, H. PEICL – počátek cesty k jednotnému evropskému pojistnému právu? Pojistné rozpravy, č. 29, roč. 2012.
[6] Čl. 9 odst. 1 nařízení Řím I.
[7] KOM (2010) 348 v konečném znění ze dne 1. 7. 2010.
[8] K této otázce se též vyjádřil Evropský parlament v dokumentu nazvaném European Parliament resolution of 8 June 2011 on policy options for progress towards a European Contract Law for consumers and businesses (2011/2013(INI)).
[9] Na základě rozhodnutí Komise ze dne 17. ledna 2013 o zřízení odborné skupiny Komise o evropské pojistné smlouvě (2013/C 16/03).
[10] Final Report of the Commission Expert Group on European Insurance Contract Law.
[11] Viz Bílá kniha Komise „Agenda pro přiměřené, udržitelné a spolehlivé důchody“ ze dne 16. února 2012 COM (2012) 55.
[12] Consultation Paper on the creation of a standardised Pan-European Personal Pension product (PEPP)
3 komentáře:
Díky za zajímavý příspěvek k důležitému ale bohužel dost přehlíženému tématu!
Mám ale jisté pochyby o uváděných číslech. Skutečně se např. roční výběr pojistného pohybuje v řádu trilionů euro? (1170 bilionu by znamenalo 1,17 trilionu). To je těžko uvěřitelná částka. Předpokládám správně, že jste místo bilionů euro měl na mysli miliardy euro? Týká se to několika dalších hodnot vyjádřených ve Vašem příspěvku.
V textu již upraveno.
Přiznám se bez mučení, že ta zkratka "bn" na všech místech úryvku je otrocky převzata z anglického textu zprávy Insurance Europe, na který odkazuji. Český ekvivalent by tedy měla být miliarda a ne bilion. Děkuji za upozornění.
Okomentovat