Právnická latina – DOs and DON‘Ts

Ruku na srdce - poslední jurista s poctivým zásobníkem aktivní latiny byl nejspíš Otakar Sommer. Z nějakého důvodu je dnes ale používání fragmentů latinských pořekadel a jiných zaklínadel pořád in, skoro jakoby součást stavovské kultury, projev určitého zasvěcení, zakrnělý výron vznešenosti právnického stavu dob minulých... já nevím.

Máme to zapotřebí?

Latinu nepoužívejte.

Když někdo louská váš text prošpikovaný latinskými frázemi, mohou nastat dva scénáře: 1) čtenář výrazům nerozumí a ke sdělení vaší myšlenky latinský obrat tedy nijak nepřispívá, anebo 2) čtenář výrazům náhodou rozumí, a proto začne hned přemýšlet, jestli tam náhodou nemáte blbou koncovku, čas, slovosled nebo nějakou hrůzostrašnou středověkou formu. Vašemu původnímu sdělení pak už pozornost nevěnuje bezpečně vůbec.

Dobře, možná existuje i třetí varianta. Ad hoc, in fine, de iure, de facto....jsou krátké, úderné, i když povětšinou značně zkomolené výrazy. Mohou však nastat okamžiky, kdy je autor použije vhodně, a dojde tak k vzácnému souznění s čtenářem a možná i nějaké té úspoře času či pocitu statusového ukojení na obou stranách. Ale zase! Ta naše řeč – ta drahá mateřština, rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína – nabízí k většině latinských idiomů dobrou, často stejně údernou alternativu. 

Když už chcete použít, vyvarujte se:

V našich krajinách naštěstí pominuly doby, kdy člověk svou intelektuálnost musel tajit a styděl se za ni. Jestliže tedy chcete svůj projev šperkovat latinou bez rizika zatemnění myšlenky či vyvolání posměchu, zde je pár tipů v pořadí důležitosti:

• Užívejte podstatná a přídavná jména ve správné osobě, rodě a deklinaci. 

Lex energeticus.... článek zřejmě nepsal právník, ale i tak dát v palcovém titulku substantivu lex přídavné jméno mužského rodu je hřích takřka nevykupitelný. Autor tvořil v době internetových slovníků a ten pětisekundový double-check podstoupit mohl. 

• Správné tvary slov a frází volte podle kontextu sdělení 

Jak víme, latina má pády, které určují tvar slov v daném kontextu. Respektive, daný kontext určuje tvar slov, která v nesprávném tvaru kontext porušují anebo vůbec nedávají smysl. Čeština má shodou okolností téměř identické pádové pomůcky (otázky kdo, co?...), byť velká část kontextů (předložek) v latině používá jiný pád, než je pro českého mluvčího intuitivní. Např. běž „do přírody“ je in naturam (akuzativ), nikoliv jako v češtině genitiv. 

To nicméně Čecha nezbavuje odpovědnosti za nesprávné tvary jeho latinských injekcí do textu. Abyste nerušili kontext a nevyváděli čtenáře z míry, použijte prosím adekvátní tvar pro adekvátní (český) kontext. Vyhnete se tím trapné situaci, jako se tuhle přihodila slovutnému profesorovi na nedávné brněnské konferenci: 

Pro výše uvedené použití jsou teoreticky možná dvě vysvětlení. Autor není latiník, avšak v průběhu věků pochytil, že nápadné množství latinských slov vykazuje v druhém pádě singuláru koncovku –í (serví, magistrí). Autor se chtěl předvést, a proto slovo lex-legis intuitivně sklonil způsobem legí speciálí... Za sebe bych mu snad spíš prominul, kdyby v kontextu genitivu napsal nominativ, než tohle. 

Druhá varianta je, že autor použil tvar legí speciálí jakožto dativ záměrně, protože pokud by celá věta byla latinsky, lze si představit použití slovesa, které by odůvodňovalo pojítko dativu, ačkoliv pouze v naprosto exotické konstelaci. Otázka zní, proč dávat tvar latinskému idiomu podle jeho teoreticky možného latinského kontextu, když kontext aktuální české věty je jiný. Rád bych dal dotčenému profesorovi benefit of the doubt, ale vzhledem k dalším latinským úletům v přednášce se kloním k variantě č. 1 – monstrózní ostudě a obrázku o odcházející akademické elitě. A především – jak asi tušíte – zbytek přednášky pana profesora půlka sálu věnovala zcela neprávnickým úvahám, i když jeho názory na významnou tržní sílu byly jistě podnětné. 

• Používejte správné tvary v kontextu vět i v jazycích, ve kterých je skloňování a časování reziduem 

Anglickému čtenáři možná nesprávný tvar latinského slova v anglické větě nepřijde tak rušivý, protože sám skloňovat není příliš zvyklý. V anglicky provozované globální akademii je úroveň skloňování a časovaní latinských výrazů dosti proměnlivá, většinou se autoři omezí na základní rozlišení jednotného a množného čísla, někteří občas zvládnou i genitiv (jako se pokusil výše citovaný profesor). Spíš se neskloňuje vůbec. Mě osobně to ruší a v některých případech to dokonce může výrazně ovlivnit význam sdělení, např. 

Professors X and Y, inter alia, have written on this subject extensively. 

Autor chtěl zjevně říct, že: mezi jinými se také profesoři X a Y k tématu široce vyjádřili. Jenže pro neurčitý okruh osob nelze použít sufix akuzativu v podobě neurčitého okruhu věcí –a (inter alia rés), nýbrž nutně –ós, tedy inter aliós (-ás v případě, že jde výhradně o ženy). Větu vytrženou z kontextu v této podobě tedy nelze přeložit jiným způsobem než: profesoři X a Y se široce vyjádřili mimo jiné k tomuto tématu. Šokující je, že se jedná o citaci z The Economist, který jinak udržuje jeden z nejvyšších redakčních standardů na trhu, ať už jde o slovní zásobu, gramatiku či stylistiku. Pokud chcete zlepšit psanou angličtinu, lze pravidelnou četbu jen doporučit. 

Navíc není pravda, že angličtina anebo francouzština nemají pády, a tedy kontextuální tvary vět, frází a slov – coby germanolatinské řeči jsou samozřejmě plně skloňovatelné a časovatelné s různou mírou reziduality v aktivním použití – v němčině cca 4. pády, ve francouzštině rod mužský/ženský osoba jednotná/množná, v angličtině osobní zájmena a possesiva (thou/ thee/ thy/ thine, you/your/yours, he/him/his, she/her/hers) a jiné, někdy velmi často užívané výrazy. Většinou se chybuje v rozlišení rodu nebo osoby, třeba factum/facta versus anglické fact/facts, criterion / criteria (zde se jedná o latinské skloňování řeckého slova κριτήριον-ου), nebo proviso (v ablativu „poskytnuto“) oproti často užívanému a gramaticky zcela ujetému provisio / provisia, jako více fancy varianta slova (legal) provision. Dalšími příklady v angličtině často nesprávně skloňovaných výrazů jsou třeba agenda, census, veto, alias, via, alumni... Vlastně dělá potíže každé latinské slovo, které ještě nemá svůj definitivní anglicismus. 

• Výslovnost přiměřená publiku 

Použít latinskou frázi ústně na přednášce bych se nikdy neodvážil. Když už se toho chcete dopustit, je třeba zvolit výslovnost adekvátní posluchačům. Jakkoliv vám třeba anglosaská výslovnost latiny může dělat husí kůži, my Češi si se svou německou krasomluvou nemůžeme moc stěžovat. Německá romantická výslovnost mimo jiné komolí latinu tak, aby uměle odstranila některé pádové rozdíly. Áve Cézar. Pozor bych si dal zejména in forís ;) v Itálii, Španělsku, Rumunsku a radši i ve Francii, tam německé latině opravdu nerozumí. 

Pikanterie 

Někdy dojde u lidských patologií k zajímavému průniku, třeba hyperkorektnosti s nevědomostí. Fráze ad feminam je kuriózním produktem feministické filozofie, která hledala rovnocenný výraz proti údajně příliš maskulinnímu ad hominem. Pikantnost zde není zakopána hluboko – vynálezce neologismu se ztrácí v základních řecko-římských, respektive indoevropských kategoriích. Latinské slovo homo-inis (stejně jako řecké ἄνθρωπος) totiž málokdy, pokud vůbec, bylo užíváno s jakýmkoliv genderovým zápachem. V latině existuje přesný pojem pro každou fázi lidského života a zatímco pro dospělou ženu je na místě použít slovo femina (řecké γυνή), pro dospělého muže je to prakticky výhradně substantivum vir (ἀνήρ). 

Prokletí koncovky –er/or. Snad ještě veselejší a mnohem rozšířenější hyperkorektivismus spočívá v názvech pro povolání v moderní angličtině. V anglosaském světě je dnes např. zcela vyloučeno ženskou příslušnici policejního sboru označit slovem policewoman. Korektní usance je výhradně police officer bez ohledu na pohlaví, byť policeman je tolerován. V čem spočívá vtip? Všechna latinská slova s koncovkou –er/or mají, jak tušíte, výsostně maskulinní genezi. Praetor, fundator, magister...víc už slovo napěchovat testosteronem ani nejde. 

Ačkoliv v době formování latinského jazyka byli mužové v těchto profesích jistě početněji zastoupeni, latina umí – světe div se – bez problému vyjádřit tato slova v ženských křivkách, a to náhradou sufixu –or/er příponou –rix. Výrazy fundatrix, rectorix, doctrix, ale i třeba již méně nezvykle znějící magistra-ae jsou všechno naprosto korektní latinská slova. Stejně jako si s feminismy poradila čeština (učitelka, rektorka, pracovnice), němčina (Lehrerin), francouzština (maîtresse), proč by nějakým způsobem nemohla angličtina? Co je špatného na policewoman?? 

Nakonec lamentace 

Texty, které se snaží působit i svou přesvědčivostí a erudicí autora a instituce, jako nálezy ÚS, rozhodnutí NSS, NS, jsou dnes často plné bohužel gramaticky nesprávných a ještě častěji zcela zbytečných latinských frází a fragmentů. Jde o kolorit, nebo jsou autoři zkrátka líní hrábnout hlouběji do svých zásob kojné řeči? Stejné je to samozřejmě i s anglicismy a frankismy, ale tam se dá dnes přece jenom počítat s vyšší gramatickou úrovní autora i čtenáře napříč odvětvími. 

Na druhou stranu je potřeba ocenit rozšiřující se nabídku výuky latiny na gymnáziích a právnických fakultách, i když v těchto počátečních fázích intelektuálního obrození vede spíše k poněkud úsměvné praktice studentů si znalost latiny uvádět v CV velmi vysoko, přestože po absolvování volitelného předmětu Latina pro právníky I. a II. se většinou nedostanou ani k pochopení fráze ad hoc. Například u německých či skotských absolventů, které jsem měl možnost u pracovních pohovorů potkat a kteří díky svému školství sekají latinu tutově, jsem se s takovou mírou pozérství nesetkal. Facta non verba.