Teorie a praxe hodnocení právní vědy v ČR. Díl I.: Systém „kafemlejnek“
Na rozdíl od mnoha předchozích hostů Jiného práva
pohybujících se mezi akademií a praxí, často s širším zakotvením
v druhé položce, jsem klasický „homo academicus“.
Rozhodl jsem se pokračovat v přiblížení některých problémů, nad kterými takový
průměrný český odborný asistent ve své slonovinové věži přemýšlí. Jedním
z nejvýznamnějších je dlouhodobě systém hodnocení publikačních výstupů.
Původně jsem chtěl vše shrnout v jednom příspěvku, ale pro zcela neudržitelnou
délku text plánuji rozdělit do tří dílů. Kromě tohoto hledícího do minulosti se
druhý bude soustředit na nyní platnou přechodnou metodiku, třetí na specifika
práva jako odvětví oproti jiným vědním disciplínám.
Seriál vyžaduje akceptaci několika „hypotheticals“. Primárně
uznání, že i právo může být v širším pojetí vědou. Jestliže toto je pro
někoho hereze, přiznejme právu alespoň příslušnost k oborům, ve kterých je
možné publikovat odborné texty. Pozůstávající skeptiky snad přesvědčí formální
argument: právo se v ČR vyučuje na vysokých školách (VŠ) a akademičtí
pracovníci jsou dle §70 odst. 1 z.č. 111/1998 Sb. povinni vykonávat vědeckou a
výzkumnou činnost. Vyučující na právnické fakultě by tedy měl publikovat, o
jisté pozitivní korelaci mezi kvalitou výuky a „výzkumu“ (ať po tím myslíme
cokoliv) doufám již nemusím přesvědčovat nikoho. Asi i s ohledem na tuto
skutečnost se stát rozhodl přidělovat určitou část veřejných prostředků
univerzitám dle jejich publikační výkonnosti. To předvídá zavedení systému
hodnocení, který poslouží jako podklad pro dělení dotací.
Publikační činnost byla vždy pro akademiky důležitá zejména
z osobního hlediska, například pro splnění podmínek habilitačního řízení.
Finanční příspěvky VŠ však historicky byly přidělovány pouze dle počtu studentů
(normativ) a tak i když existovala centrální databáze výsledků, moc pozornosti
jí věnováno nebylo. To se změnilo někdy po roce 2005 (snad?), kdy určitý objem
prostředků začal být alokován na základě počtu bodů produkovaných VŠ (nebo
výzkumnými ústavy) a vykazovaných v databázi nazvané Rejstřík informací o
výsledcích (RIV). Systém vycházel z ohodnocení každého výstupu určitým
počtem bodů, konkrétně šlo o následující položky:
- Odborná kniha (monografie): Text o délce minimálně 50 stran, splňující některé další formální požadavky. Nezapočítávají se učebnice nebo popularizační texty. Hodnota= 40 bodů paušálně.
- Kapitola v monografii: Autor dostal podíl dle počtu stránek vykázané kapitoly. Hodnota= 40 bodů / stránkový podíl na celku.
- Článek v impaktovaném časopise: Články v časopisech vedených v databázi Web of Science, Scopus. Hodnota= 10 až 305 bodů dle pořadí časopisu v rámci kategorií v uvedených databázích.
- Článek v časopise na „seznamu“: České časopisy nezařazené v databázích mohly požádat o uvedení na tzv. seznam vedený Radou pro vědu, výzkum a inovace. Pokud uspěly a obor byl zároveň zařazen do Národního referenčního rámce excelence (tj. byl řekněme vnitrostátně orientovaný), autoři článků získali body. Hodnota= 10 bodů paušálně.
- Pro právo neaplikovatelné výstupy: Patenty, užitné vzory, výsledky použité v aplikační praxi- přestože se objevovaly nápady, že například podíl osoby XY na tvorbě zákona AZ by mohl spadat pod poslední druh výstupů, uznáno to myslím nebylo.
- Nebodované výstupy: Příspěvky ve sbornících, učebnice, časopisy mimo „seznam“ a databáze s impakty.
Produkce bodů nebyla limitována a systém až (nepřímo) na
kategorii impaktů nezohledňoval kvalitu ani kvantitu jednotlivých textů
(například počet stran článku či knihy). Všechny výstupy bez ohledu na obory
byly vykazovány společně a všichni soupeřili proti všem, odtud zmíněný termín kafemlejnek.
Přidělené peníze na výzkum se jednoduše vydělily celkovým počtem bodů
v daném roce a tak se získala „cena“ jednoho bodu, dotace VŠ (potažmo
výzkumným ústavům) odvisela od jejich počtu bodů, vždy sečtených zpětně za
víceleté období.
Pozitiva a negativa zvoleného přístupu
Výhodou řešení byla jeho naprostá jednoduchost a z toho
plynoucí transparentnost. Za prvé, hodnota bodu byla pro všechny stejná, což
napomáhalo komparaci. Jinak řečeno, fyzik s produkcí 800 bodů/rok byl
20krát lepší než právník s 40 body. Fakulta X v Praze s 4000
body byla dvakrát produktivnější než fakulta Y v Olomouci s 2000
body. Vzhledem ke shodné finanční hodnotě bodu byly snadno plánované i finanční
toky. Jestliže univerzita dělila peníze na fakulty, mohla přímo korelovat
produkci s penězi. To samé šlo dělat i na úrovni fakult, například při
tvorbě vnitřního systému odměňování za publikace. Fakulta do něj vloží 1 milion
Kč, její zaměstnanci vytvořili v roce 2011 1000 bodů, bod tak má „cenu“
1000 Kč. Doc. Pavlík se 40 body dostane odměnu 40 tisíc, prof. Havlík s 2 body
2 tisíce (případně důtku a srážku z osobka…). Za druhé kafemlejnek
nevyžadoval prakticky žádnou administraci, u výstupů byla zkontrolována jejich
existence (opravdu byly VŠ vykázané položky fyzicky vydány a splňovaly formální
podmínky?), body se následně přidělily automaticky. Subjektivní prvek nenašel
uplatnění.
Zápory systému zrcadlově reflektovaly jeho pozitiva. Prvním
je konkurence napříč obory. Opravdu lze na stejném hřišti nechat soutěžit
chemika působícího v týmu s desítkami impaktovaných článků a několika
patenty ročně s osamoceným právníkem píšícím dlouhý článek do Modern Law
Review? (k tomu více ve třetím dílu) Mimo této „filosofické“ otázky měl
nastavený rámec další, přímý dopad. Nepřítomnost limitů a paušální taxy se
staly jasnou pobídkou k maximalizaci produkce bez ohledu na kvalitu obsahu.
Se zvyšujícím se podílem dotace za výzkum na úkor normativa na studenta se VŠ
aktivovaly a produkce exponenciálně narůstala. I tu největší blbost bylo nutné
vydat, byť by výstup měl skončit v (autorově) skříni. Proč psát knihu o délce
700 stran, když z toho lze udělat tři monografie? „Přizpůsobení“ probíhalo
rovněž mezi kategoriemi. Například počet
vydaných právu se věnujících sborníků šlo spočítat na prstech jedné ruky,
všechny se kouzelně změnily v kolektivní monografie, byť vlastně spolu
kapitoly obvykle absolutně nesouvisely. Dopady však nemusely směřovat pouze ke
zneužití metodiky. I u kvalitních textů museli autoři zejména u adresování
článků zvažovat, jestli časopis je na „seznamu“ či zda je v databázích (a
případně na jakém místě), přičemž by se třeba bez svěrací kazajky kafemlejnku
rozhodli jinak. Tak například za článek ve vysoce prestižním German Law Journal
by autor obdržel 0 bodů, text v Trestněprávní revue byl za 10 bodů, ale v Trestním
právu za 0 (nebyl v „seznamu“). Vy jako autor jste samozřejmě neměli žádnou
šanci ovlivnit, jestli se časopis na nějaký seznam dostane, u řady zahraničních
právních periodik nakladatelství (Německo, Francie) nad snahou zařadit se do
nějakého Web of Science nebo Scopusu mávají rukou.
Zhodnocení kafemlejnku
Osobně se domnívám, že kafemlejnek nebyl svým nastavením takovou
katastrofou, jak se z mnoha stran ozývá. Zřejmým důsledkem proliferace
výstupů byla vzhledem k neproporcionálně rostoucí částce přidělené na
výzkum ve státním rozpočtu snižující se monetární hodnota bodu. Alokaci do
jednotlivých institucí se to ale úplně dotknout nemuselo. Předpokládám totiž,
že všichni aktéři se přizpůsobili/využívali/zneužívali pravidla systému
vyrovnaně a tak vzájemné podíly zůstaly shodné. Hypotézu dosvědčuje celkové
pořadí výsledků institucí, na předních příčkách byly nejvýznamnější výzkumné subjektyv ČR (UK, MUNI, ČVUT, UP atd.). Kritické připomínky k upřednostnění kvantity před kvalitou byly samozřejmě
oprávněné, ale systém se spoléhal na autokorekci vydavatelů, když už se jí
nedostává autorům. V impaktovaných časopisech soutěží mezinárodní konkurence, i
u těch českých ale nebylo zcela mimo očekávat, že nevydají všechno. Největší
„díra“ v systému se vázala k monografiím, ani to vydání knihy však
není zadarmo a neprodejným ležákům se komerční nakladatelství bez příspěvku
autora vyhýbají. Zde se paradoxně projevil dopad široké škály dostupných
projektů (GAČR, OPVK atd.) počítajících s příspěvkem na vydání knih.
Nerozlišování kvality bylo navíc relativní- článek v dobrém impaktovaném
časopise oceněný třeba 100 body vyžadoval publikaci 10 článků v Právním
fóru.
Zde musím upozornit, že se na věc dívám především pohledem
osoby publikující v oboru právo a dopady metodiky v něm. Systém
odhalil, kdo nepíše nic, některé neaktivní lidí k psaní přiměl. Z širšího hlediska byla situace
složitější, jak hezky přibližuje třeba prof. Hořejší.
Nicméně i když přistoupím na jeho argumentaci o nevhodnosti kafemlejnku pro společensko-vědní
obory, v reálu to alespoň ze zkušeností mé fakulty nemělo negativní
finanční dopady. Vedení i akademický senát byly s celkovým příjmem
plynoucím „za body“ více než spokojeny a ten v čase mírně stoupal. Jestli
měla Přírodovědecká fakulta UP (nebo ústavy AV) desetkrát tolik a jestli a jaké
to způsobovalo nějaké problémy, bylo spokojené „chudině“ srdečně jedno.
Ponechajíce tyto sofistikované záležitosti stranou, postupně
začal být hlavní reálný problém kafemlejnku v boomu výrazně nekvalitních textů.
Kromě tlaku na autory to zapříčinila hlavně skutečnost, že v pozdějších
fázích se rezignovalo i na formální kontrolu výstupů (hádám s výše
uvedenou logikou „švindlují všichni“) a uznávalo se vše, co kdo v databázi
RIV vykázal. Body obdržely knihy, které nesplňovaly základní podmínky
monografie (citace, analýza…) či dokonce nebyly fakticky k dispozici (někdy třeba
vyjdou…), jako články získávaly body různé abstrakty, zprávy z konferencí
nebo jednostránkové informace o rozhodnutí soudů. Projevil se efekt
sebenaplňujícího se proroctví: systém má určité nedostatky ↔ systém je špatný a
nemá cenu nedostatky řešit = nedostatky se stávají nezvladatelnými a
s nimi i systém.
Kafemlýnek zdiskreditován skončil a v roce 2013 byl
schválen systém nový, který měl cíleně veškeré slabé stránky svého předchůdce
adresovat. Jak takový pokus o sociální inženýrství v praxi vypadá, si
nechám na příště. Slabé povahy dopředu varuji a doporučuji připravit si ke
čtení něco ostřejšího.
3 komentáře:
Taky vám to bodování v podstatě za stránku přijde groteskní ? Osobně nechápu, proč čeští vědcí přistoupí na tabulkovou metodu byrokrata, který má tím alibi. Sice byroktatovi něco vykážou, možná obelhají i "voliče", kteří musí mít důvod to platit, ale tohle věda není, jen evropský způsob jak udělat z něčeho ušlechtilého kolonku v zápise ze schůze.
Lepším přístupem se mi jeví budování skutečné akademické a (vědecké" autonomie, tj. přes školné, doplatek odstátu a nestátní granty., ale chápu, že v českých podmínkách se spíš přistoupí na nějaký patvar, který tak nějak uspokojí všechny ale v podstatě nic neřeší. Nutno též dodat, že o podobě kafemlejnku rozhodovali úředníci za těžkého přispění českých vědců.
A nakonec si myslím, že prvotní přemisa je mylná, tj, že právo ve skutečnosti vědou není, ale to je myslím v kontextu problému financování vědy celkem marginální problém.
Osobní zkušenost s Festschrifty nemám, psát do nich odmítám, nevím proto, jak byly vykazovány. Z principu by mi přišlo absurdní předstírat, že v takové knize jde najít nějakou jednotíci linku.
Za příklad nesouvisejících monografií považuji třeba pražskou sérii "Nové jevy v právu na počátku 21. století", ve které už název a podnázvy jednotlivých dílů indikují velmi volné pole pro autory, což obsah potvrzuje. Pak jsou knihy, které mají téma poměrně úzké (např. "Tvorba a implementace práva EU z pohledu vnitrostátního"), ale příspěvky spolu stejně moc nedrží, liší se charakterem, zaměřením i formálně.
Autorům jejich přístup nevyčítám- přizpůsobili se pravidlům, které někdo blbě nastavil. Proč se totiž nemohly bodově hodnotit i sborníky, které nejsou na nějakém celosvětovém seznamu? Je větší problém vydat 300 stránkový sborník nebo stejně tlustou knihu? Je těžší napsat kapitolu do monografie či příspěvek do sborníku?
Nevím, co znamená "skutečná akademická a vědecká autonomie". Jestli to je model USA, tak ten za prvé zcela nezávislý není, za druhé jde o jednoduše zcela nepřenositelné prostředí a východiska. Kromě toho vy sám mluvíte o "doplatku od státu", tak kde zůstane autonomie? Výhodou kafemlejnku bylo poukázání na deviantní případy osob/organizací, které nepublikovaly nikdy nic. Že byrokratům vyhovovala, je pravda, ale současné řešení (viz příště) je po mém soudu horší.
Okomentovat