„Tady září diverzita.“ Ale se šátky hrát nebudete!

Oficiální motto Asijských her hlásá rozmanitost sportovců různé národnosti, barvy pleti či náboženského vyznání, kteří soutěží jako rovní s rovnými. Praxe však ukazuje, že někteří jsou si přeci jenom rovnější. Jestli chcete hrát, odložte hidžáb! Mezinárodní basketbalová federace FIBA zakázala hráčkám Kataru nosit při zápasech tradiční islámský šátek. V důsledku toho se tým z her odhlásil a odjel domů. Měl by zájem na osobní bezpečnosti převážit nad svobodou vyznání?

Podle mého názoru ne. Myslím si, že svoboda vnějšího projevu náboženského vyznání by v tomto případě měla dostat zelenou. Zdá se, že problematika tradičního islámského šátku je v současnosti nejen v českém právním prostředí častým tématem. Pokusím se také přidat svou trochu do mlýna, tentokrát se sportovním podtextem. 

Na úvod je nutné přiznat pro čtenáře tohoto blogu ne příliš pozitivní fakt, že ruka práva v tomto případě příliš daleko nedosáhne. Přesto jde však podle mého názoru o zajímavou, s právem spojenou diskusi, kterou stojí za to rozvířit. 

Před evropskými soudy by sportovec šanci na úspěch měl, v asijském či mezinárodním měřítku si tím však nejsem úplně jistý. Případná změna je tak spíše otázkou vzájemného dialogu mezi sportovními federacemi a zástupci sportovců, stejně jako otázkou případného společenského lobby. Například zásah jordánského prince Ali Bin Al-Husseina, místopředsedy FIFA, byl jedním z impulsů, které v konečném důsledku umožnily ženám z islámských zemí soutěžit na olympijských hrách v Londýně se šátky na hlavě.

Mezinárodní sportovní asociace mají právem garantovanou širokou míru autonomie při stanovení svých pravidel. Zároveň by však měly respektovat hranice nezbytnosti a přiměřenosti. Článek 4.2.2. pravidel FIBA stanoví, že hráčky nesmějí během zápasu nosit mimo jiné pokrývky hlavy, vlasové sponky či šperky. Toto pravidlo má dle FIBA za účel bezpečnost hráček, působí obecně a nemá žádnou náboženskou souvislost.

V praxi však takové pravidlo vylučuje z basketbalových soutěží muslimské ženy. Některé z nich nosí hidžáb „jen“ na základě svého náboženského přesvědčení (Katar, Kuvajt, Spojené arabské emiráty), jiným to přikazuje vnitrostátní zákon (Irán, Saudská Arábie). Sportovní autority si musejí vybrat. Buď budou moci muslimské ženy nosit šátek, nebo se sport bude muset často obejít bez nich. Druhá uvedená možnost je v přímém rozporu s univerzalismem sportu jako jedním ze základních principů Olympijského hnutí. 

Osobní bezpečnost sportovců je podle mého názoru legitimním cílem při omezení vnějšího projevu svobody vyznání. V mnoha sportech nesmějí sportovci nosit kříže, různé talismany či jiné doplňky za účelem prevence zranění krku a hlavy. Riziko hrozí samozřejmě i v případě šátku, který může případná zranění zakrýt. Míra rizika je však podle mého názoru daleko nižší, protože šátek neobsahuje nic ostrého či tvrdého, co může bezprostředně způsobit zranění. Zároveň si myslím, že třeba dlouhý cop nebo rozpuštěné vlasy mohou představovat daleko větší nebezpečí, ale zakázané nejsou. Nebezpečí hrozí zároveň v první řadě sportovkyni samotné a ona sama by měl mít právo rozhodnout, zda nastoupí se šátkem a riziko podstoupí, či nikoliv.

Pro zrušení pravidla zakazujícího muslimským ženám nosit šátek hovoří i praxe z jiných sportů. Íránská párová čtyřka lehkých vah získala na Asijských hrách bronzovou medaili se šátky na hlavách. S hidžábem se prezentovaly i jiné sportovkyně například v badmintonu, lukostřelbě či triatlonu. Mezinárodní fotbalová federace FIFA zrušila stejný zákaz letos v březnu.  

Řešení současné situace by se zároveň mohlo nechat inspirovat příběhem Wodjan Ali Seraj AbdulrahimShahrkhani ze Súdánu, která chtěla na hrách v Londýně soutěžit se šátkem na hlavě v judu. Představitelé sportovní federace původně start vyloučili pro porušení pravidel. Po vzájemném dialogu se však obě strany dohodly na drobné úpravě šátku a sportovkyně se soutěží mohla zúčastnit.

Emma Watson by jistě souhlasila, že současné basketbalové pravidlo je zároveň diskriminační vůči ženám, či přesněji řečeno mezi ženami. Ty, které chtějí šátky nosit, mají méně možností sportovat než ty, které šátek nenosí. Sportovní svět se na jednu stranu snaží o zvýšení počtu žen v jednotlivých soutěžích, na druhou stranu však existují pravidla jako to basketbalové, které určité skupiny žen ze sportu vylučují. Sportovní asociace v čele s Mezinárodním olympijským výborem by měli mít v tomto případě jasnou prioritu.  

Basketbal zůstává jednou v výjimek. I jeho představitelé už však připustili, že diskutují o budoucím uvolnění tohoto pravidla. Měli by mít muslimské ženy právo nosit hidžáb během sportovních utkání? A co jiné náboženské symboly? Nebo by se měli sportovci pro své vyznání vzdát sportu, stejně jako se musejí vyvarovat mnoha věcí neslučitelných s jejich vyznáním?