Novela advokátního tarifu: o kolik, proč ano a ne, jak obejít
Od 1. července je účinná novela č. 120/2014 Sb. advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., určující pro výpočet náhrad dle nálezu Pl. ÚS 25/12, kterým se zrušila vyhláška č. 484/2000 Sb., a rozsudku 31 Cdo 3043/2010, v němž velký senát NS dovodil: kvůli absenci jiné úpravy nutno pro výpočet náhrad použít právě AT). Tato novela advokátního tarifu značně snižuje náhrady za advokátní zastoupení u formulářových žalob, tj. u návrhů podávaných "na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech" (§ 14b odst. 1 písm. a/ AT). Níže uvedu několik poznámek k otázkám, o kolik se náhrady sníží (bod 1), nakolik to považuji za důvodné (body 2 až 5) a proč mám za to, že textace novely je problematická a dává návod, jak novelu obejít (body 6 až 8).
1. O kolik. Vyjděme z následujícího případu: Č jel v Praze na černo; byl přistižen; pokutu ve výši 1.500 Kč nezaplatil; nepodal odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu; nesplnil dluh ani v 30-denní lhůtě (§ 11 vyhl. č. 330/2001 Sb.) a exekutor vše vymohl.
Před novelou Č platil náhradu nákladů za zastoupení advokátem v celkové výši 5.200,- Kč. Z toho 3.900,- Kč je náhrada za úspěch (advokáta) protistrany v nalézacím řízení (3 úkony dle § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ AT, tj. převzetí, předžalobní výzva a návrh na EPR, z toho každý po 1.000,- Kč, § 7 bod 2 AT, navýšené o 3 x 300,- Kč režijního paušálu, § 13 odst. 3 AT) a 1.300,- Kč je náhrada za to, že advokát protistrany podal exekuční návrh (předpokládejme, že v souvislosti s exekucí neuplatňoval úkon "převzetí a příprava zastoupení").Po novele Č zaplatí náhradu nákladů za zastoupení advokátem v celkové výši 1.100,- Kč. Z toho 900,- Kč činí náhrada za úspěch advokáta protistrany v nalézacím řízení (3 úkony po 200,- Kč, § 14b odst. 1 bod 1 AT, navýšené o 3 x 100,- Kč režijního paušálu, § 14b odst. 5 písm. a/ AT) a 200,- Kč za to, že advokát protistrany podal exekuční návrh (100,- Kč dle § 14b odst. 2 AT a 100,- Kč RP dle § 14b odst. 5 písm. a/ AT, přičemž opět nepředpokládáme úkon "převzetí a příprava zastoupení").
Vedle náhrad za advokátní zastoupení bude též relevantní soudní poplatek, resp. náhrada za jeho zaplacení.
2. Méně podstatná hlediska: ta sociální. MSp jako argument uvedlo (v návaznosti na odst. 96 nálezu Pl. ÚS 25/12), že v důsledku dosavadní výše náhrad dochází "k dalšímu zadlužování zejména sociálně slabých osob". Tato argumentace ale snadno vede do bažin diskuze: co chudák dlužník a co ještě větší chudák věřitel (srov. dopis předsedy ČAK Robertu Pelikánovi). A není ani příliš přiléhavá: sociálně slabý neplatí nižší než tržní cenu za potraviny ani bydlení -- proč by měl platit nižší než férovou cenu za exekuci, kterou vyvolal svou liknavostí? Lze se také tázat: nebýt sociálně slabých, ty sociálně silné by bylo možné oškubat?
Předpokládám, že sociální otázku lze lépe řešit ne cenovou deformací, ale změnou insolvenčních pravidel. Vhodno zahájit diskuzi, zda dlužník, který v konkurzu přišel o veškerý majetek, má nadále nést své zbývající dluhy, anebo má být těchto dluhů zproštěn, tj. začít "od nuly" (např. za předpokladu, že žádný majetek neskryl ani jinak nepodváděl a že zproštění nepodléhají dluhy z úmyslného protiprávního činu). Srov. discharge dle konkurzní chapter 7 amerického insolvenčního zákona. Značně se obávám toho, kolik občanů má nesplatitelné dluhy (nedosáhne na oddlužení), je vyřazeno z ekonomického života, prožilo civilní "malou smrt" bez naděje na obživnutí, je nadosmrti vytlačeno do šedé ekonomiky.3. První podstatné hledisko: férová výše náhrady. Je něco jiného, pokud mi nabídnete svůj (vynikající, inovativní, efektivně vyrobený) produkt za určitou cenu a já se dobrovolně rozhodnu Vaši nabídku akceptovat a cenu, byť sebevyšší, zaplatit. A něco jiného, pokud stát právním předpisem vnutí dlužníku, kolik má hradit advokátovi vítězné protistrany. Tuto částku a její výši určuje ne trh, ale státní regulace a je pochopitelné, pokud stát regulovanou cenu nastaví tak, aby simulovala férovou úplatu a nevedla k redistribuci bohatství dlužníků do kapes advokátů či exekutorů. (Doporučuji esej Paula Grahama "Mind the Gap" mimo jiné o bohatství i o tom, že někteří bohatnou jeho vytvářením a jiní tak, že si přisvojují bohatství jiných.)
Předpokládejme, že sekretářka bere 20 tis. Kč hrubého, tj. superhrubá mzda činí 26.800,- Kč; to je za hodinu práce (při 19 pracovních dnech měsíčně, po odečtení dovolené) 176,- Kč. Lze předpokládat, že sekretářka zvládne triádu "předžalobní výzva, EPR, návrh na exekuci" za tuto hodinu, i s podstatnou rezervou. Náhrady činí 1.100,- Kč (viz výše). I pokud by další náklady (kancelář, počítač, supervize) činily ještě jednou tolik, lze dosáhnout více než 50% ziskovou marži (ovšem za nereálného předpokladu 100% vymahatelnosti, viz dále).
Jistě, návrhy bude většinou generovat počítač. Sekretářka bude jen dávat razítka a chodit na poštu. Ale i IT systém správy pohledávek něco stojí, a i proto vycházím z názoru: sekretářka je jakási horní mez nákladů -- pokud někdo zvládne spravovat pohledávky efektivněji, ať z toho má zisk.4. Druhé podstatné hledisko: vymahatelnost pohledávek V předchozím bodě se nerealisticky předpokládá 100 % vymahatelnost pohledávek. Pokud ale skutečné náklady činí 300,- Kč, soudní poplatek 400,- Kč (snížená sazba u návrhu na EPR dle položky 2 odst. 1 písm. a/ sazebníku v zákonu o soudních poplatcích) a výnos je 1.100,- Kč (viz bod 1 výše), pak se věřiteli vymáhání vyplatí, jen lze-li s úspěchem exekuovat 63 % pohledávek. Obávám se, že takto vysoká kvalita porftfolia pohledávek bude zcela výjimečná. K tomu několik poznámek:
(a) stát může riziko, že se věřiteli nevyplatí pohledávky vymáhat, omezit tím, že u formulářových návrhů sníží soudní poplatek;
(b) vedle toho, že by se mělo věřiteli vyplatit vymáhat pohledávky a platit SOP, nesmí být ztrátové ani exekuční řízení (bez ohledu na § 89 EŘ a judikaturu ÚS k němu je zřejmé, že opakované vymáhání může fungovat jen pokud se formulářový věřitel domluví s exekutorem tak, aby ani jeden neutrpěl ztrátu). Ovšem exekutorovi náleží podstatně velkorysejší odměna i náhrada (3.000,- Kč + 3.500,- Kč režijního paušálu, srov. § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.) a lze předpokládat uzavírání dohod, dle kterých (ziskový) exekutor bude (ztrátového) správce pohledávek dotovat určitým procentem z uvedené částky 6.500,- Kč;
(c) pro věřitele je racionální vymáhat pohledávky, i pokud mu z vymáhání samotného vzniká přiměřená ztráta, jestliže tímto vymáháním odradí dostatečný počet klientů, aby se z nich nestali neplatiči / černí pasažéři; a
(d) patrně lze připustit, aby výše sankce zohledňovala i to, že se musí vyplatit provozovat systém vymáhání pohledávek; to však jen v rozumných mezích (odst. 103 nálezu Pl. ÚS 25/12). Pokud např lze plnění vymoci jen po 1 z 10 dlužníkům, stěží lze požadovat po dlužníku, od něhož plnění vymoci lze, aby ve výsledku platil ještě za 9 dalších, s nimiž nemá nic společného.5. Zvýhodnění advokátů (které věřitele vede k navyšování nákladů) Nesouhlasím se současným pravidlem, že vítězná strana sporu obdrží náhradu, jen je-li zastoupena advokátem. Toto pravidlo motivuje věřitele postupovat pohledávky na advokáty, najímat si je, resp. aspoň se s nimi domluvit na formálním "bouchnutí razítkem". Pokud předžalobní výzvu, návrh na EPR a exekuční návrh odešle sekretářka dopravních podniků, ty nedostanou nic, zatímco učiní-li tyto úkony sekretářka najatého advokáta, soud přizná plnou náhradu?
Dále: Proč má dostat nulovou náhradu obchodní společnost, která se rozhodla, že namísto advokáta využije svého firemního právníka? A proč nemá stát právo na žádnou náhradu zvítězí-li ve sporu, kde jej hájí úředník -- proč bychom se na jeho plat měli skládat my všichni a neměla jej platit neúspěšná protistrana?6. První (podstatná) vada novely AT: "bylo zahájeno návrhem na ustáleném vzoru" Snížení náhrad dle § 14b AT se vztahuje jen na návrhy podávané "na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech". Správně by se mělo uplatňovat hledisko, zda jde o natolik typovou věc, že na formuláři podán být mohl. Protože ale dle novely je určující, zda návrh na formuláři skutečně podán byl, nabízí se jednoduchá možnost obejití. Stačí mít "kreativní" sekretářku, která namísto vyplňování formulářů napíše každý návrh novými slovy (aneb jak vyjádřit totéž stokrát jinak). Jen o trochu vyšší náklad na její "užitečnou stylistickou práci" (třeba o 200,- Kč) a oproti tomu zvýšení náhrady z 1.100,- Kč na 5.200,- Kč (viz bod 1 výše). Je zřejmé, nakolik je takováto literární dílna společensky neefektivní a nakolik může zatížit soudní soustavu. Avšak podnikatel usiluje ne o sociální prospěch, ale o vlastní zisk; obojí rozumně usouladnit je též úlohou dobré legislativy.
Mohlo by se zdát, že obcházení § 14b AT by mohla omezit následující skutečnost: má-li žalobce namísto formulářového návrhu na vydání EPR podávat neformulářové "kreativní" žaloby, navýší se soudní poplatek z 400,- Kč (snížená sazba dle položky 2 odst. 1 písm. a/ sazebníku v zákonu o soudních poplatcích) na 1.000,- Kč (obecná sazba dle položky 1 odst. 1 písm. a/ sazebníku); v případech, kdy je pohledávka nevymahatelná, doplatí na toto navýšení věřitel. Avšak lze jednoduše odhadnout, že pokud se žalobci vyplatí podávat návrhy formulářově, tím spíše se mu (i přes navýšení SOP) vyplatí podat žalobu neformulářově:7. Druhá (méně podstatná) vada novely AT: "uplatněném opakovaně týmž žalobcem" Myslím, že správně by nemělo jít o to, zda pohledávky uplatňuje týž žalobce, ale zda vznikly stejnému věřiteli. Tím by se předešlo možnosti, že věřitel převede své formulářové pohledávky na mnoho různých postupníků (kteří je uplatní sami jako žalobci) a tím vyloučí aplikaci novely AT. Přiznávám však, že pravidlo obsažené v novely (týž žalobce) je administrativně jednodušší a patrně nelze očekávat, že by bylo příliš obcházeno.
Náhrada za 3 úkony v nalézacím řízení činí 900,- Kč, předpokládejme náklady 300,- Kč, tj. čistý výnos 600,- Kč a poměřme jej se SOP 400,- Kč: podávat formulářové návrhy se vyplatí, bude-li vymoženo nejméně 2/3 pohledávek. Při této 2/3 vymahatelnosti ovšem žalobce na průměrném neformulářovém návrhu vydělá 2/3 x 3.900,- Kč = 2.600,- Kč. Stěží si lze představit, že by náklady na kreativní sekretářku a jeden případ dosáhly této výše.
8. Třetí vada novely AT: Ustanovení § 14b odst. 2 zní: "Ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů." Není zřejmé, zda se toto pravidlo použije jen ve vztahu k formulářovým žalobám (tj. těm vymezeným v § 14b odst. 1), anebo všeobecně. [Za poznámku děkuji Filipu Rejlkovi.] Lze předpokládat první variantu, avšak i tak by odstavec měl správně znít: "Ve věcech výkonu rozhodnutí vydaného v občanském soudním řízení dle odstavce 1...". Srov. skutečnost, že v § 14b odstavce 3, 4 i 5 ve svém textu na odstavec 1 odkazují.
Připouštím, že neznám komerční praxi masové správy pohledávek, nezjišťoval jsem přesné údaje a odhadoval od boku. Proto, prosím, výše uvedené vnímejte jen jako "framework" pro diskuzi, za kterou děkuji.
[některé mé posty na JP | účetnictví jednoduše: díl 1, díl 2, díl 3 | vnucené bezdůvodné obohacení | § 1760 NOZ: platná smlouva při neoprávněné dispozici | § 2963 NOZ: újma způsobená lékem | aprílové humory ]
40 komentářů:
Obávám se, že vám v té kalkulaci chybí soudní poplatek.
Ve 4.b. a 6 nechybí, ve 4 ano, opraveno, díky.
Bod 5. by mě taky zajímal. Ono to opravdu motivuje k účelovým smlouvám s advokátem, a trochu to diskriminací zavání. Původní racio asi mělo nějaké opodstatnění, ale i zde je vidět, že stavět finanční motivaci proti morálce (subjekty si přece nebudou účelově najímat advokáty) není nejrozumnější.
Za nejzajímavější považuji bod 8, kdy i u nás v kanceláře ohledně toho vnzikla polemika. Závěr je však dle mého takový, že písm. a) - c) odst. 1 je nutno naplnit kumulativně. V opačném případě by písm. a) bylo nadbytečné, když by bylo naplněno všude tam, kde by bylo naplněno i písm. b). Zde nutno dodat, že formulářové žaloby nad 50 000 Kč novela neupravuje.
Souhlasím s Vámi, v tom, že kumulativnost § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT mohla být textována jednoznačneji, i v tom, že tuto kumulativnost lze jednoznačně dovodit výkladem.
Bod 1 by bylo dlužno opravit rovněž.
Zde si dovolím zdvořile nesouhlasit. V bodě 1 jen vyčísluji, jak se mění náhrada za zastoupení advokátem; netvrdím, že by se nenahrazovalo nic jiného. Ale tu poznámku o SOP jsem tedy dodal na konec.
Ok, nechci být hnidopich, nicméně technicky stále pravdu nemáte, protože hovoříte expressis verbis o "náhradě nákladů", což zaplacený soudní poplatek vždy zahrnuje.
máte pravdu
To, že paušální vysoké náhrady vedly k tomu, že i věřitelé, kterým relativně záleží na vlastní pověsti, jako velké banky, přešli od vymáhání interními právníky (resp. interní zaměstnance často i jen se středoškolským vzděláním, protože to opravdu standardizovaná podání zpravidla jsou) k vymáhání přes advokáty, jednoznačně naznačuje korelace: před rokem 2000 měly velké banky vesměs interní týmy na vymáhání standardních pohledávek. Po roce 2000 se to začalo měnit a po roce 2006 už jeli přes advokáty snad všichni (pokud nejeli přes rozhodce). Zase zpátky se to začalo vracet, když došlo k omezení rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech a současně si společnost uvědomila, že ty vysoké paušální náhrady jsou problém.
Korelace sice sama o sobě neznamená kauzalitu, ale velmi dobře si pamatuju, jak od určitého okamžiku začali obcházet advokáti s tím "my Vám budeme žalovat za přísudek".
"A něco jiného, pokud stát právním předpisem vnutí dlužníku, kolik má hradit advokátovi vítězné protistrany. "
Tohle je dost významné zkreslení institutu náhrady nákladů - náhrada nákladů se zásadně přiznává věřiteli, nikoli advokátovi, a to bez ohledu na to, kolik věřitel skutečně advokátovi uhradí. Samozřejmě, mohou si dojednat, že to bude přesně dle přísudku, ale ne vždy to tak nemusí být. Přijde mi, že stát vůbec nezohledňuje a neřeší i druhý extrém - situace, kdy náhrada dle tarifu nepokrývá skutečné náklady na advokáta a některé pohledávky pak není ekonomicky výhodné vymáhat (typicky spotřebitelské spory, kde je situace skutkově složitá, ale jde o pár tisíc).
Bod 6. odhalil zřejmě prolobbovaného ďábla v detailu a ani bych se nedivil, kdyby poněkud komediální číslo předsedy ČAK v předvíkend vydání novely nebylo součástí hry. Advokát ani nepotřebuje kreativní sekretářku, jistě vystačí obyčejný MS Word, umět makra a věnovat víkend vytvoření zdrojových vět do následně náhodně generovaných textových "mozaik". Nicméně u takto zřejmého obcházení zákona je nutno aplikovat pravidlo $ 142 odst. 1 o.s.ř. , neboť se nejedná o "účelné uplatňování nebo bránění práva", pokud byl zvolen dražší režim advokátní ochrany, když vyhláška umožňuje podat levnější žalobu podle ustáleného vzoru. Dosud takovéto dělítko neexistovalo, nyní existuje i v rámci advokacie hledisko účelnosti. Stav je však jasný: jsme tam, kde jsme byli, zejména v bagatelních věcech - horizontála samosoudců bez možnosti odvolání a nepředvídatelný ÚS nad nimi.
To je právě zádrhel. My nevíme, jaké jsou "skutečné náklady na advokáta", neboť stát významně deformuje trh. Když stát určí, že rohlík bude stát 6 Kč, tak je již jedno, že nereguluje cenu např. koblih, protože je jasné, že pekař nebude prodávat koblihy také za 6 Kč, ale za víc. Dosavadní relace advokátů byly: cca 8.000,- za přepis dat do šablony, takže ústavní stížnost 20.000,- a to ještě se slevou atp. Proto je také právní pomoc obecně nedostupná, resp. "milodarem" a tím ve výsledku poškozována sama advokacie. Viz zástupy poslušných advokátů závislých na ex offo, kdy Tomáš Pecina musí suplovat živel, který tu chybí.
"Bylo lze," "bylo lze..." :-)
Prosím, přečtěte si poslední odstavec:
http://jinepravo.blogspot.cz/2014/03/pavlina-hubkova-pravidla-ceskeho.html
Ohledně § 142 odst. 1 osř je IMHO jeden problém: nebude ho úplně snadné odhalit. Jedna možnost samozřejmě je, že si nějaká nezisková poradna dá práci a sesbírá několik tuctů takových mozaikových žalob. Náhodný advokát by ale musel na blind tvrdit "tohle určitě je ustálený vzor", což by samo trochu zavánělo účelovým postupem.
Díky za info. Nějak mi to zůstalo po četbě Pelikánové (která je stylisticky dost dobrá, ne?), i proto, že "lze" je kratší než "možná". Mojí ambicí je psát jednoduše, pochopitelně, bez vaty. Ale "možná" vs. "lze" mi připadá jako formalita (začnu hlásat, že "možná" je lepší a hned jsem lepší). Tak klidně "možná".
Ano, ale evidentně neprobíhá "účelné uplatňování nebo bránění práva", pokud jeden subjekt, který vlastní určitý typ pohledávek, využije zjevně zákon obcházející nákladnější způsob jejich vymáhání - sepisování individuálně psaných žalob (beneficium pochyb), byť by mohl postupovat žalobou podle ustáleného vzoru a snížit tím své náklady na právní pomoc. Nyní je to plně legitimní forma advokacie, nikoli technická novinka, která teprve čeká na uznání za standard a právo s ní nepočítá. Vyhláška jen kategorizuje, samu účelnost pro uznání náhrady ukládá zákon. Proto také vyhláška nemusela být formulována podmíněně. § 142 odst. 1 osř tak získal prostor pro uplatnění, dříve bylo možné tvrdit, že nikdo nikomu nemá vyčítat, že využil služeb advokáta.
Také se domnívám, že aktuální systém není ideální. V českém prostředí ale patrně není reálné, aby soudy vždy ad hoc rozhodovali o přiměřenosti skutečně vynaložených nákladů na advokáta. Souhlasím s autorem v tom, že deformaci způsobuje výlučné postavení advokátů. Když mi vypracuje stanovisko nějaký uznávaný profesor, nedostanu na to od protistrany ani korunu. Bylo by vhodné zavést nějaké (nesymbolické) paušály i pro nezastoupené .A v ideálním případě taky zrušit kárný a stavovský monopol ČAK.
Dovolim si tvrdit, ze nepochybne puvodnim zamerem bylo skutecne regulovat tzv. formularove zaloby, kterymi se obecne rozumi EPR, resp. pojem ustaleneho vzoru se rovna epr i diky dikci zakona o sp, vysledek je vsak z vykladoveho hlediska vpravde tristni, ze snad jiz horsi byt nemohl. Vyvstava rada otazek: bude ci nebude vykladan pojem ustalenehi vzoru jako epr nebo to bude jakekoliv podani tam, kde takove podani generuje jeden veritel vuci svym dluznikum a kde jiz, resp. U jakeho mnozstvi dluzniku se jiz jedna o skutkove shodne pripady. Komulativni naplneni a az c vyrazne nabourava prave regulace exekuce, kdy zde vubec neni provazanost na tato rizeni, ale zcela zjevne cilem bylo vse do 50k v zasade zbavit odmeny advokata, aniz by se omezila odmena exekutora. Vyrazny problem je i s vykladem podminky ad c, protoze ten jistym vykladem umoznuje uvazeni soudu, zda vubec v danych pripadech odmenu advokata prizna.
Návrh na EPR sice je formulář, ale nikoli nutně formulářová žaloba. Povinný formulář má např. i ESLP, to nevypovídá nic o individualitě obsahu, spíše o povinných náležitostech. Formulářová žaloba je obdobou spotřebitelské smlouvy - mění se jen tituly a příjmení.
Pak ale opravdu musíme říci, že záleží na charakteru původní pohledávky (a původního věřitele). A, tedy "vážený pane věřiteli, to je Váš problém, že jste si od Banky, a.s. koupil jen pohledávku z 1 úvěru".
V tomto případě asi budete muset speditérovi dát množstevní slevu, jinak si pravděpodně najde jiného advokáta.
Nepřipadá Vám vydání rozebírané novely advokátního tarifu, po provedení uvedených výpočtů, jako účelová věc ve prospěch společností hromadně vymáhajících pohledávky? Jak jinak by tyto společnosti mohly získávat vůbec nějakou náhradu nákladů právního zastoupení ve světle judikatury Ústeckého soudu potvrzené Ústavním soudem. Tímto předpisem se sice ekonomické výsledky razantně zhorší, nicméně byznys zůstane a věřte nevěřte, některé dopravní podniky převádějí pohledávky na třetí strany s tím, že nevymahatelnou pohledávku si odkoupí zpět.
"Dle gramatického výkladu je vzor u-stá-lený až po podání jednoho sta kusů." - poněkud kuriózní použití jazykového výkladu
Ideál, až se najde odvaha a překonají "zájmy a zájmičky, je vytvoření systému EPR (třeba i na způsob SAP ERP :), který zadministruje všecha rozkazní řízení, aniž by se vyplnění požadavku s vrcholným intelektuálním výkonem "Nezaplatil!" bralo jako právní služba. Teprve až by byl podán odpor měla by být věc brána jako spor o právo. Nyní ovšem směřuje ke stavu, kdy MS vyslalo zprávu "Klidně dál pokračujte, ale ne tak okatě" a počítá se, že ÚS se pro změnu "zastane" druhé strany. Otázka je, co na to OS.
Lze jen dodat, že, kdyby nebyla situace deformována náhradami jen za advokátní zastoupení, bylo by pro ně výrazně efektivnější využívat in-house specialisty: zcela by odpadly vedlejší náklady jako je fakturace a úhrada faktur, sjednávání smlouvy atd. Spousta dalších nákladů sice neodpadne zcela, ale výrazně se zlevní díky úsporám z rozsahu: pokud pořizujete kanceláře, nábytek, počítače, telekomunikace, auta pro 2 000 lidí, máte možnost vše pořídit levněji než když to kupujete pro advokátní kancelář o 40 lidech, navíc advokátní kancelář má větší potřebu reprezentace (spokojí se takto partner velké advokátní kanceláře se Škodou Octavia? vedoucí odboru v bance ano, vedoucí oddělení v bance služební auto zpravidla vůbec nemá).
A navíc in-house právníci nejsou rozptylováni snahou získat a udržet klienta (s nutným rizikem korupčního jednání). Pokud se dobře pamatuji, tak velké bance na agendu retailových pohledávek stačili cca 3-4 právníci, z toho 1 vedoucí odboru a 1 vedoucí oddělení, tedy fakticky vymáhací agendě se věnovalo tak 1,5-2,5 FTE právníků a k tomu poměrně velký počet středoškoláků.
Dobrý den, k otázce pod pod 5.: "A proč nemá stát právo na žádnou náhradu zvítězí-li ve sporu, kde jej hájí úředník -- proč bychom se na jeho plat měli skládat my všichni a neměla jej platit neúspěšná protistrana?" uvádím následující: Jde o reakci na skutečnost, že stát je v drtivé většině případů osvobozen od placení soudních poplatků, což je dlužno poznamenat již dlouhá léta předmětem kritiky ze strany doc. Šimíčka z ÚS (i když je pravda, že jsem to od něj už pár let neslyšel). Tedy protiváhou toho, že je stát osvobozen od placení SoP, je nepřiznávání náhrady nákladů řízení. Ve správním soudnictví, kde se stát soudí asi nejčastěji, je tento postoj dlouhodobě obhajován na základě doktríny tzv. běžné úřední činnosti, která hájí názor, že je stát materiálně dostatečně dobře vybaven, než aby mu bylo třeba přiznávat i náhradu nákladů řízení (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn.: 3 As 10/2012.). Že jde o doktrínu spornou svědčí aktuálně řešená otázka před RS NSS (rozuměj rozšířeným senátem NSS), a to usnesení 7 Afs 11/2014-32 (http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2014/0011_7Afs_140_20140403080646_prevedeno.pdf).
K bodu 5 příspěvku a části diskuse, které řeší otázku náhradu nákladů nezastoupených subjektů, mám jen pár připomínek.
Otázku řeší mimo jiné Ústavní soud v řízené vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 39/13. Jak se k ní vyjádří je otázné, nicméně doufám, že to bude minimálně zajímavé; samostatné řešení pak přináší tisk PSP č. 107, na který se
snaží shora komentovaná novela tarifu reagovat. Svůj návrh mělo i ministerstvo. Návrh byl v LRV, ale teď tam není. Otázka úhrady nákladů nezastoupených subjektů bude, myslím, ještě hodně zajímavé (a sporné) téma.
Vedle argumentu autora, tedy že vnucená služba, která žije podle vlastních ekonomických a zejména cenových pravidel (advokacie), zvyšuje cenu, zcela souhlasím. Jeví se jako obtížně obhajitelné, je-li žalobce ekonomicky sankcionován, pokud si něco dělá sám.
Vedle tohoto argumentu je zde ovšem další argument. Na pomezí šedé ekonomiky a lichvy existuje nemálo žalobních podnikatelských projektů, které jsou založeny na tom, že žalobce žaluje sporné nebo promlčené pohledávky. Obrana bývá více či méně jednoduchá a většina těch, co se brání, si advokáta nebere. Business plán takového projektu je pak založen na tom, že ti, co se nebrání, platí a ti, co se brání, nepřináší ztrátu. Pokud
by úspěšný nezastoupený žalovaný pobíral automaticky nějakou náhradu za ztracený čas, ušlý zisk a administrativní paušál, tak by takových spekulativních žalob ubylo.
Podle mne správní řízení a správní řízení soudní je úplně speciální záležitost.
Zaprvé (byť pro to neznám teoretický background) mi připadá, že režim ve správním řízení soudním kompenzuje do jisté míry situaci ve správním řízení samotném, kde účastník řízení nese své náklady v zásadě vždy sám, ale v případě správních deliktů mu může být uloženo, aby uhradil náklady správního řízení (byť v paušální výši 1 000 Kč). Samozřejmě, kdyby správní orgány měli hradit náhradu nákladů každému křivě obviněnému, mohlo by to vést k tomu, že každý bude shledán vinným, aby se ty náklady přikryly, akorát ten skutečně nevinný vyvázne jen s napomenutím (resp. bude upuštěno od pokuty) v naději, že bude spokojený, zaplatí tisícikorunu a dá pokoj. Ale když si vzpomenu na správní řízení, kde jsem byl stíhán za přecházení na červenou na křižovatce, na které není semafor, skoro si říkám, že by následné vymáhání škody správním orgánem po pracovníkovi, který její vznik zavinil, možná k něčemu vedlo.
Navíc máme řadu nezávislých správních orgánů, kde o opravném prostředku nerozhoduje nadřízený orgán, ale ten samý orgán resp. jeho vedoucí (v extrémním případě finančního arbitra dokonce zpravidla ta samá osoba), přičemž některé z těchto nezávislých správních orgánů se občas jeví být nezávislé zejména na zdravém rozumu, nevnímám jako zrovna moc přijatelné. Když si uvědomím, jak často zdravý rozum zazní až v rozsudku krajského (městského) soudu či dokonce až v rozsudku Nejvyššího správního soudu, není podle mne možné, aby se do správní žaloby pouštěli jen ti, kteří si jsou jisti úspěchem, či ti, pro koho peníze nehrají roli.
Postup v tisku č. 107 mám za nevhodný, protože normální by mělo být náhradu i v těchto případech přiznávat, a naopak ji nepřiznat, pokud nebylo zastoupení advokátem nutné.
Představoval bych si např. takové znění § 150 OSŘ:
Soud může náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat, jestliže:
a) účastník se bez vážného důvodu odmítne zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem,
b) účastník byl v řízení zastoupen advokátem, ačkoli povaha sporu a průběh řízení takové zastoupení nevyžadovaly, zejména pokud žalobce vede velký počet druhově shodných nebo podobných sporů a hodnota předmětu sporu nepřesáhla 20 000 Kč, nebo
c) jsou-li pro to jiné důvody hodné zvláštního zřetele.
Co takto, kdyby stát snížil soudní poplatky v těchto věcech? Ulevil by dlužníkům taky. Navíc, když se jedná o mechanicky zpracovávané banální věci, je to banální (ve stejné logice) i pro soud, ne?
SOP se nikdy nesníží, protože pak by chyběly fondy na vánoční večírek pro úředníky MSp :-) Jinak se stačí podívat na rozvrhy jednaček - jak soudci konají v takovýchto věcech jednání po deseti patnácti minutách.
Vymáhání generických pohledávek je komplikovaný fenomén, který má přesahy do oblasti nejen právní, ale i sociální a ekonomické. Jednotlivé jeho aspekty tvoří provázaný systém. Jakýkoliv zásah do něj má široké spektrum různě předvídatelných důsledků.
Představa, že se všechny problémy spojené s vymáháním pohledávek vyřeší nějakou huránovelou AT, je hloupá a hlavně strašlivě nebezpečná. V praxi se prosadila - dle mého - ze dvou důvodů: 1) především drtivá většina úředníků MSp na žádném soudním jednání nikdy v životě nebyla, žádné soudní řízení nikdy nevedli, nemají žádné relevantní zkušenosti (i kdyby měli potřebné teoretické znalosti - o čemž taky pochybuji) a proto neumí příčiny a důsledky toho co se děje vůbec identifikovat. 2) politické vedení ministerstva nechce problém "pohledávek" vyřešit. Chce jenom dělat líbivou politiku a vypadat dobře v televizi.
Hořká komika celé novely AT je v tom, že se MSp tváří ohromně seriózně a prezentuje to jako věcné řešení. Ve skutečnosti ale žádné věcné argumenty předloženy nebyly. Pouze se učinilo politické rozhodnutí, že je třeba se vézt na vlně mediální nenávisti a připojit se k honu na ty, na které média ukázala prstem. Nejdřív to byli exekutoři, teď jsou to advokáti. Schválně si třeba promluvte v hospodě s běžným občanem. Míra naprosto animální nenávisti k exekutorům je úplně šílená (viz např. výrok "Jak vůbec může existovat takový člověk, jako je exekutor?!"). Pak se nedivme, že argumentace ministerstva je ohraničena intelektuálním obzorem diskuze na novikách.cz a nesena argumentem "oni na tom vydělávají, a to je špatně".
Pokud přehlédnu zjevnou nesmyslnost takové argumentace (to to má ten advokát nebo exekutor dělat zadarmo?) je přeci do očí bijící, že se NIKDO nepokusil provést žádnou seriózní ekonomickou analýzu toho, jaká je OPRAVDOVÁ výnosnost pohledávkového byznysu. Ona totiž jedna věc je 1000 Kč přisouzených v rozsudku a zcela jinou věcí je 1000 Kč reálně vymožených. Stávající systém do značné míry stojí na tom, že ti dlužníci, od kterých se daří vymáhat, se de facto skládají na náklady u těch řízení, kde se nevymohlo nic. Je to krapet nefér systém, ale lepší ještě nikdo nevymyslel.
V argumentaci k nové podobě AT mi např. chybí (ale to berte s rezervou - příliš jsem to nestudoval) to, jak se ministerstvo vypořádalo s novým §142a o.s.ř., kdy je každý dlužník povinně písemně vyzýván k zaplacení. To samo o sobě mi připadá jako mimořádně silná ochrana. Pokud dojde k soudnímu sporu, je pak zavinění na něm jednoznačně na straně žalovaného a ať ho exekutor třeba stáhne z kůže.
Také bych polemizoval s tím, že "sázet" generické žaloby je beznákladová věc. Málo se myslím ví (někdy letos na to byla v BA taková hezká tabulka), že zhruba třetinu přisouzených nákladů schlamstne stát na SOP a DPH. Ty pochopitelně věřiteli už nikdy nevrátí - a to ani tehdy, pokud se na dluh v exekuci reálně nic nevymůže. I kdyby byla vymahatelnost generických pohledávek 1/3 (což myslím není), tak věřitel vymůže náhradu nákladů z 1/3 věcí, ale SOP a DPH odvede ze 3/3. Jestli tohle má být novodobý Klondike, tak největším zlatokopem je jednoznačně stát.
Ze všech výše uvedených důvodů se pak šlo cestou nejmenšího odporu a prostě se sundal AT. Protože advokáty nemá nikdo rád a všeholid nad takovým řešením (které ve výsledku stejně nikomu nepomůže) zaplesá. Jiným řešením (např. snížení SOPu, DPH, povinnost uvést odhad nákladů ve výzvě podle 142a ve spotřebitelských sporech apod) se nikdo nezabýval - protože ani nechtěl.
Zajímavé, že vymahatelnost práva existuje v lepší kvalitě ve státech, kde se vůbec nehradí advokátní zastoupení pod hranicí bagatelity nebo v poctivých cenách (desetkrát a více menších než u nás advokáti, exekutoři a prodavači vysavačů a už nikdo jiný). Možná je lepší vymahtelnost dána tím, že používají oproti nám více hmotné právo, které 1. není nahrazováno procesním, 2. sankce není v rozporu s právním vědomím, tj. zjevně disproporční, kdy lidé ztrácí úctu k formálním autoritám a respekt k právu.
Odpovědi naleznete například zde
http://jinepravo.blogspot.cz/2012/01/hynek-banouch-dluznici-at-plati-ii.html#comment-1451000542
http://jinepravo.blogspot.cz/2012/01/hynek-banouch-dluznici-at-plati-iii.html#comment-1451000507
Dobrý den, poplatky se už snížily a to opakovaně.
Ale no tak, je vidět, že jste hravý muž ;-) Koukněte do zákona 549/1991 Sb. a do jeho novel za poslední tři roky; poprvé snížil soudní poplatek ve sporech o zaplacení vedených na základě sériově vyráběných žalob, o nichž pojednává článek pod nímž diskutujeme, ministr Pospíšil; poté tuto věc zopakoval ministr Blažek. Oba víme, že vy to víte, je to od vás jen taková hra.
Možnosti osvobození zůstaly fakticky tam kde byly, protože žádná novela nezaloží možnost odepření spravedlnosti.
Chyba lávky. Když Vám to stanovisko vypracuje profesor a dá Vám fakturu, kterou zaplatíte a následně použijete to stanovisko jako důkaz, tak Vám to soud jako náhradu nákladů řízení přizná, i když nejste zastoupen. Stejně tak Vám přizná například jízdné.
Mám v portfoliu klientů jednoho špeditéra, kterému tak jednou za tři měsíce někdo nezaplatí. Návrh na EPR vypadá vždycky stejně. Zajímalo by mne, zda to je již ustálený vzor, nebo ne. Kolik těch stejných návrhů musím podat, aby to byl ustálený vzor? Dle gramatického výkladu je vzor u-stá-lený až po podání jednoho sta kusů.
Věřitelé s velkým počtem typově shodných nebo podobných pohledávek (dopravní podniky, banky, utility…) potřebují k účelnému uplatnění nebo bránění práva pomoc advokáta až ve chvíli, kdy protistrana nárok v podání vůči soudu neuzná, případně kdy se soud i bez toho rozhodne nařídit jednání. Do té doby si vystačí s modifikací jednoho nebo několika málo šablon podání, které jim sice mohl původně sepsat advokát, ale tato služba se rozpustila ve velkém množství případů, kdy byla šablona použita.
Proto by jim soudy neměly tyto náhrady vůbec přiznávat, i 200 Kč je nepřiměřeně mnoho. Problém není proto řešitelný žádnou novelou advokátního tarifu, protože ten by se v dané situaci vůbec neměl uplatnit.
Toto se snažil vysvětlit Ústavní soud, leč zůstal nepochopen. Přinutit soudy, aby shora uvedeným způsobem judikovaly, je arci možné pouze změnou OSŘ, jinak pohodlnost soudců nic nepřekoná.
Já jsem zaznamenal zvýšení na 5 % a omezení možnosti osvobození. Snížení, natož opakované, nikoli. Nevím, co jste měl konkrétně na mysli.
Okomentovat