„Povyšování“ soudců

Jak jsem zdůrazňoval v jednom z minulých postů, na fungování soudnictví a nezávislost soudců mají vliv i zdánlivě méně významné mechanismy, jež dosud unikají hledáčku médií. Vedle rozvrhu práce rozebraném v nedávném postu je jedním z takových mechanismů i "povyšování" soudců. "Povyšováním" soudců tento post nemyslí jen trvalé přeložení k výššímu soudu, ale rovněž dočasné přidělení k vyššímu soudu (stáž), jmenování předsedou senátu, jmenování do rozšířeného senátu/velkého senátu a jmenování soudním funkcionářem.

Na toto téma, do kterého málokdo zvenčí vidí, se konal dne 21. 5. 2013 na půdě Právnická fakulty Masarykovy univerzity workshop, na němž byly rozebírány problémy současné právní úpravy i praxe. Myslím, že názory, které zde zazněly, by mohly zajímat i čtenáře JP, a proto níže přikládám anonymizovaný zápis z tohoto workshopu.

Shrnutí z workshopu konaného dne 4. 3. 2013 na půdě Právnická fakulty Masarykovy univerzity (Projekt JANE, PCIG10-GA-2011-303933)

Zodpovědnost soudců II: „Povyšování“ soudců

Legenda: Za účelem poskytnutí anonymity mluvčím a stimulace otevřené debaty a vzájemného sdílení informací, byl workshop veden v souladu s tzv. pravidlem Chatham House (Chatham House rule), které zní následovně: „Řídí-li se setkání nebo jeho část pravidlem Chatham House, účastníci mají volnost v nakládání s informacemi, jež při tomto setkání získají, ale nesmějí identifikovat pracoviště ani identitu toho, kdo tuto informaci poskytl, ani identifikovat další účastníky setkání.“ (blíže viz http://www.chathamhouse.org/about-us/chathamhouserule). Toto pravidlo umožňuje lidem svobodně vyjadřovat své osobní názory, které se nemusejí vždy nutně shodovat s postoji jejich zaměstnavatelů a organizací, jichž jsou členy. Diskutující se totiž obecně cítí pohodlněji, pokud nemusejí mít obavy o svoji reputaci nebo o případné následky veřejného citování jejich výroků.

Zahájení workshopu

Workshop byl zahájen krátkým nastíněním problémů spojených s „povyšováním“ soudců v širších slova smyslu. „Povýšením“ soudce v širším slova smyslu se rozumí každý postup, který s sebou přináší výhodu (ať už dočasnou či trvalou) ve formě zvýšení platu, snížení nápadu nebo zvýšení prestiže. Spadá sem tudíž nejen trvalé přeložení soudce k vyššímu soudu, ale i dočasné přidělení k vyššímu soudu (stáž), jmenování předsedou senátu, jmenování do rozšířeného senátu/velkého senátu a jmenování soudním funkcionářem.

U každé formy „povýšení“ byly rozebrány výhody s ním spojené, relevantní úprava v zákoně o soudech a soudcích, a de iure i de facto kritéria pro určení, kdo bude „povýšen“, a kdo o dané formě „povýšení“ rozhoduje. Následné bylo poukázáno na základní nedostatky ve stávající právní úpravě a praxi: (1) absence alespoň rámcových kritérií pro většinu forem „povyšování“; (2) značný rozdíl mezi de iure a de facto stavem v otázce, kdo ve skutečnosti rozhoduje o tom, kdo bude „povýšen“; a (3) nevyjasněnou otázku soudního přezkumu rozhodnutí o „povýšení“ či „nepovýšení“ (srov. např. rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2009, čj. 5 As 13/2009-61).

K trvalému přeložení soudce k vyššímu soudu („povyšování“ v užším slova smyslu)

Hned zpočátku diskuse zazněl názor, že otázka „povyšování“ soudců souvisí s problémem legitimity soudní moci. Podle některých účastníků neexistuje při „povyšování“ soudců optimální řešení. Nelze si totiž vůbec představit, že vybereme nejlepší kandidáty. Velkým problémem je samotná definice toho „nejlepšího“. Práce soudce je mixem erudice a osobnostního profilu (což je důvod, proč nenadefinujeme absolutně objektivní kritéria) a dále z hlediska odbornosti hledáme spíše přijatelné kandidáty splňující minimální kritéria. Důvodem je, že soud funguje jako celek, maximálně v senátech. Pokud složíme soud z odborně dokonalých hvězd, které však budou osobnostně problémové, tak výsledek může být mnohem fatálnější, než složíme-li soud z lidí, kteří budou trochu níže, ale kooperativní.

Proti tomu zazněl názor, že současný model, kdy se při povyšování hodnotí, zda se soudce „osvědčil“, je problematický. Zazněla i řečnická otázka: myslíte si, že kolektiv (budoucích) spolupracovníků (kam má být vybraný soudce povýšen) skutečně vybere toho, který je intelektuálně převyšuje? Mnozí účastníci se shodli, že často je to právě naopak. Rozhodují tak „soudruzi“ na pracovišti [myšleno na vyšším soudě], někdy dokonce bez výběrového řízení. Pokud se koná výběrové řízení, opět o výsledku rozhodují „soudruzi“ a v důsledku je proces stejný.

Účastníci se pak shodli na tom, že u soudců nejsou jednoznačně stanovena kritéria jejich kariérního postupu a že systém „povyšování“ soudců je značně netransparentní. Shoda panovala i na tom, že téma „povyšování“ soudců je úzce spjato s výběrem soudců a jejich přidělením do první funkce. Uvolněné místo u vyššího soudu se totiž dá řešit jednak povýšením již dříve jmenovaného soudce či výběrem kandidáta přicházejícího zvnějšku justice. Proto by se mělo jít u všech soudů (s výjimkou obou vrcholných soudů, pro které by měla platit specifická pravidla; viz níže) cestou výběrových řízení, neboť zde v současnosti je a bude přetlak zájemců a jen omezené množství volných soudcovských míst (resp. míst na vyšších soudech). Tento přetlak se dá řešit buď kamarádíčkováním, nebo výběrovým řízením. Výběrové řízení je tak jediné možné řešení.

S výběrovými řízeními však vyvstává potřeba objektivizovat kritéria pro výběr „povýšených“ soudců. Někteří účastníci namítli, že tato kritéria objektivizovat nelze. Jiní poukázali na nový systém hodnocení činnosti státních zástupců, který by mohl naznačit cestu i pro hodnocení soudců, neboť mnoho kritérií a postupů tam uvedených je aplikovatelných i na soudce. Byť v minulosti bylo hodnocení činnosti soudce předmětem kritiky, tak nepochybně důležité je. Navíc platí, že ať už jej zformalizujeme nebo ne, tak stejně tak jako tak probíhá. Otázka tedy nezní, zda hodnotit či nikoliv, ale zda hodnotit transparentně či „za zavřenými dveřmi“. Panovala ale shoda na tom, že systém hodnocení soudců obsažený v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v původním znění, který byl následně zrušen Ústavním soudem, byl zcela špatný.

Účastníci se rovněž shodli, že zatímco o „povyšování“ soudců na oba vrcholné obecné soudy probíhá alespoň nějaká veřejná debata (viz níže), ohledně povyšování soudců na krajské a vrchní soudy panuje slovy jednoho z účastníků „velké mlha“. Největší problém většina viděla v postupu na krajské soudy, kde výběr „povyšovaných“ soudců okresních soudů nemá žádná pravidla. Opět by se zde hodilo nastavit transparentní pravidla.

K trvalému přeložení soudce na vrcholný obecný soud (NS či NSS)

Pokud jde o obsazování obou vrcholných soudů (NS a NSS), v zákoně o soudech a soudcích (a soudním řádu správním pro NSS) se hovoří toliko o nezbytnosti souhlasu předsedů těchto soudů s „povýšením“, fakticky si ale tyto soudy „skládají“ jejich předsedové soudů, kteří dominují při výběru nových soudců NS a NSS (ať formou „povýšení“ či jmenováním zvnějšku). Někteří účastníci ale poukázali na skutečnost, že jde jen o stávající praxi; prezident republiky má i zde možnost uplatnit svoji moc, přičemž takové řešení by více odpovídalo dělbě moci a tomu, jak je formulována Ústava ČR. Otázka je, kdy si toho prezident všimne, a otočí praxi ve směru, že bude prosazovat svůj seznam kandidátů. Tito účastníci uváděli, že stávající praxe souvisí s pokřiveností dělby moci u nás, kdy na jedné straně ministerstvo spravedlnosti zasahuje do chodu soudní moci bez výslovného zmocněná Ústavy ČR, zatímco prezident republiky by navrhovat své kandidáty do funkce soudce NS a NSS mohl, ale nedělá to.

Jiní účastníci konstatovali, že u „povyšování“ na oba vrcholné soudy nejsou definitivně rozhodnuti, jestli je lepší cesta výběrových řízení, či zda naopak není výhodou ta netransparentnost a privilegium vedení vybírat si nejvhodnější kandidáty, které osloví adresně bez soutěže. Obě metody mají svá pro i proti. Stávající systém stáží na nejvyšších soudech předcházejících případnému trvalému přeložení, byť velmi kritizován, má své výhody – člověk se pozná daleko lépe, jestli má na danou funkci, na základě stáže než na základě výběrového řízení. Zdánlivě chaotický systém přijímání nových soudců tak má svoje výhody.

Pokud jde o NSS, nedávné memorandum NSS [Memorandum o výběru kandidátů na soudce pro Nejvyšší správní soud – zveřejnění pravidel, dostupné zde] popisuje jen jednu strana mince, tj. výběr kandidátů přicházejících zvnějšku justice. Zatím bohužel chybí dokument lákající na NSS soudce zevnitř justice (zejména ze správních úseků krajských soudů). S kritérii uvedenými v memorandu NSS většina přítomných souhlasila.

K „povýšení“ do funkce předsedy senátu

Ohledně „povyšování“ soudců do funkce předsedy senátu nepanovala mezi účastníky shoda. Jeden tábor namítal, že finanční rozdíl mezi platem předsedy senátu a řadovým soudcem je malý a že má význam zejména na krajských a vrchních soudech, kde předsedové senátů odvádějí hodně práce v jednací síni. Jmenování předsedou senátu tak může teoreticky pro daného soudce určitým povýšením, v čemž ale tento tábor problém nevidí problém. Druhý tábor naopak zastával názor, že finanční „přilepšení“ předsedy senátu zase tak zanedbatelné není a že jmenování předsedů senátů dává předsedům soudů poměrně velkou moc.

Poněkud odlišná situace panuje na obou vrcholných soudech. Účastníci se shodli, že jmenování předsedou senátu má zcela zásadní vliv na NS, neboť na NS se nápad věcí dělí na senát, nikoliv na jednotlivé soudce, a tudíž předseda senátu NS může rozhodovat o přidělování spisů mezi členy „jeho“ senátu.

Ohledně situace na NSS opět nepanovala shoda. Jedna skupina zastávala názor, že post předsedy senátu je toliko formální, že finanční „přilepšení“ je vzhledem k platu soudce NSS minimální, a že předseda senátu nemá nějaké výrazně větší pravomoci a s tím související moc. Druhá skupina ale namítala, že jmenování předsedů senátu není na NSS dobře řešena, neboť jde vlastně o dílo náhody. V praxi se totiž zažil se model, že v každém senátu by měli být dva soudci s funkcí předsedy senátu a jeden votant. V okamžiku kdy se z nějakého důvodu uvolní místo po jednom z předsedů senátu (ať už kvůli jeho odchodu do důchodu, jmenování soudcem Ústavního soudu, smrti či jiného důvodu), tak na místo předsedy senátu postupuje votant. Pokud však taková situace delší čas nenastane, může někdo zůstat votantem desítky let, zatímco služebně mladší soudci (v jiných senátech) mohou být již dávno předsedy senátu. Vrcholnému soudu by podle této skupiny spíše slušelo to, že všichni soudci NSS by byli zároveň předsedové senátu, tak jako je tomu na Ústavním soudu.

K výběru soudců do velkých senátů na NS a rozšířených senátů na NSS

Pokud jde o „povýšení“ do rozšířených/velkých senátů, někteří účastníci si mysleli, že pro většinu soudců vrcholných soudů jde jen o profesní výzvu a definování, kam bude judikatura směřovat. Jiní účastníci byli ale toho názoru, že faktický vliv rozšířeného/velkého senátu na podobu práva v dané oblasti je zásadní a že tato moc může někoho přitahovat více než například zvýšení platu v důsledku jmenování předsedou senátu.

Značná neshoda panovala ohledně složení rozšířených/velkých senátů. Někteří účastníci vyjádřili názor, že v rozšířených/velkých senátech by měli být vždy přítomni předsedové kolegií, kteří by měli být leadery z hlediska erudice, ale menší smysl tam dává členství soudních funkcionářů, jejichž úloha je jiná. Zazněl i názor, že kumulace funkcí, kdy je předseda soudu i zároveň předseda rozšířeného senátu, je nevhodná a hraničí s otázkou nezávislosti členů rozšířeného senátu. Jiní účastníci poukázali na to, že je nestandardní, aby v rozšířeném/velkém senátu neseděl předseda ani místopředseda soudu (viz i složení velkých senátů na SDEU a ESLP). Na druhé straně je ale podstatné, aby měl rozšířený/velký senát tolik členů, aby soudní funkcionáři společně s předsedy kolegií nemohli zbytek (tj. řadové soudce NS či NSS) přehlasovat; tento problém je akutní zejména NSS, kde má „standardní“ rozšířený senát pouze 7 členů [devítičlenný „superrozšířený“ senát NSS je aktivován velmi vzácně] a pokud jsou jeho členy předseda, místopředseda a oba předsedové kolegií, mají vždy většinu. Další názor, který na složení rozšířeného/velkého senátu zazněl, byl následující: jediný požadavek na rozšířený senát je to, aby fungoval jako stabilizující prvek, a tomu by mělo odpovídat i jeho složení. Z toho plyne snaha o zastoupení jednotlivých senátů a zároveň snaha o vlastní zastoupení předsedy soudu. Zazněla i úvaha, že složení rozšířeného/velkého senátu je v konečném důsledku i o tom, jestli chceme šedý a demokratický systém bez výkyvů, nebo jestli budeme věřit „mocnářům“ (tj. předsedovi NS a NSS), kteří mohou být osvícení, ale i „lumpové“.

Složení rozšířených/velkých senátu do značné míry odráží i institucionální vývoj NS a NSS. V případě NS bylo takovým faktorem například sloučení dvou kolegií. U NSS pak bylo členství v rozšířeném zpočátku vnímáno jako reprezentace malých senátů a jejich názorů, což bylo dáno tím, že počet senátů odpovídal počtu členů rozšířeného senátu. To v prvních letech fungování NSS umožňovalo, aby byly v rozšířeném senátu personálně zastoupeny všechny „malé“ senáty. S nárůstem počtu senátů NSS však již toto řešení možné není a reprezentativnost „malých“ senátů tak nemůže být jediným ani hlavním kritériem pro výběr členů rozšířeného senátu. Někteří účastníci rovněž uvedli, že v současné době vidí jako hlavní problém rozšířeného senátu NSS velmi nízký průměrný věk jeho členů. Jiní zase poukázali na to, že členové rozšířeného senátu NSS nemají nově žádné úlevy v ostatním nápadu [do roku 2012 docházelo ke kompenzování formou snížení nápadu azylových věcí metodou vzájemného vyškrtávání]. Tento krok vedl a podle některých účastníků povede i v budoucnu k vyšší fluktuaci členů rozšířeného senátu, neboť bez kompenzace nápadu je tak těžké zvládat věci v „malém“ senátu. Někteří členové rozšířeného senátu tak na vlastní žádost odcházejí a zůstává jen předseda soudu, což je podle některých účastníků nešťastná situace.

Ohledně rozdílné velikosti a způsobu kreace velkých senátů NS na jedné straně a rozšířeného senátu NSS na straně druhé většina účastníků konstatovala, že to může být ponecháno na tom kterém soudu a že jednotná úprava není nezbytná.

K výběru soudních funkcionářů

Podle všech účastníků výběr soudních funkcionářů zásadně ovlivnily nálezy ÚS. Jednotliví účastníci se ale neshodli v tom, jaké dopady tyto nálezy měly. Někteří účastníci konstatovali, že nálezy ÚS v kombinaci s legislativní reakcí na ně vyústily ve faktickou neřiditelnost soudnictví a faktickou politizaci výběru soudních funkcionářů. Zákaz opakovaného mandátu soudního funkcionáře vyvolal obdobnou situaci jako je na děkanátech a rektorátech českých vysokých škol. Soudní funkcionáři jsou do funkce zpravidla jmenováni ve věku čtyřicet až padesát let a za sedm let se zpravidla odnaučí soudit, protože musí řídit soud. Za sedm let jim tak nezbývá než de facto hledat další „teplý flek“ manažerského typu. Toto je zjevný důsledek omezení funkcionářství na jedno funkční období, jež je navíc poměrně krátké. Kdyby se ponechal systém, který by umožnil jmenování do funkce bez časového omezení s možností odvolat (případně by byl umožněn opakovaný mandát), umožňovalo by to diferenciaci a reakci prostřednictvím soudního přezkumu, který by eliminoval politizaci. V současnosti lze v kárném řízení těžko odvolávat soudního funkcionáře za manažerské provinění. Toto dalo justici v kombinaci s krátkými funkčními obdobími stav neřiditelnosti. Dnes se tak skutečně vytváří jakási bratrstva typu Medveděv-Putin (kdy si předseda s místopředsedou „prohazují“ funkce). Za těchto okolností i někteří účastníci, kteří jsou dlouhodobě zastánci toho, aby předsedové měli širokou manažerskou pravomoc, začínají mít pochybnosti o tom, zda v současném nastavení nebudou předsedové soudů své pravomoci využívat k tomu, aby si zajistili teplý post po konci svého mandátu. Takový systém v lepším případě produkuje šedé myši, které si to nebudou chtít „rozházet“ se soudci svého soudci; v horším případě povede ke zneužívání pravomocí.

Další účastníci dodali, že časově omezené funkční období předsedů soudů vede k tomu, že privilegovaná skupina osob podílejících se na řízení soudnictví zbytňuje a nový systém je nutí hledat si nová místa. To je však způsobeno špatnou právní úpravou s těžkým odvoláváním. Tito účastníci však dodali, že Ministerstvo spravedlnosti soudy manažersky neřídilo ani v minulosti – jednak na tom nemělo zájem, jednak na to nemělo personální zázemí, aby to mohlo dělat dobře. Zrušení opakovaných mandátů soudních funkcionářů tak absenci manažerského řízení ze strany Ministerstva spravedlnosti toliko odhalilo.

Někteří účastníci, kteří považují „model Medveděv-Putin“ za nepřijatelný, vyjádřili údiv nad tím, že nikdo z justice proti tomuto pobuřujícímu postupu nevystoupil. Soudní moc tak v tomto případě ukázala, že o zvýšení své vnější legitimity příliš nestojí. Stejně tak účastníci nepovažovali za šťastné, že poměrně rozsáhlá obměna soudních funkcionářů na okresních a krajských soudech proběhla bez většího zájmu médií a odborné veřejnosti. Mnozí účastníci, kteří nesouhlasí s „modelem Medveděv-Putin“, však zároveň odmítají návrat do předchozího stavu, tj. navrácení pravomoci jmenovat a odvolávat soudní funkcionáře Ministerstvu spravedlnosti, a nemají jasnou představu o ideálním řešení.

Pokud jde o proces výběru předsedů soudů, většina účastníků se shodla na tom, že ten musí probíhat formou výběrového řízení s tím, že hodnocení uchazečů bude vždy do jisté míry subjektivní (každý člen výběrové komise může mít vlastní názor na ideální vlastnosti předsedy soudu). Z tohoto důvodu je ale obzvláště důležité zajistit početně větší složení výběrových komisí a větší diverzitu osob, které předsedy soudů vybírají.

Někteří účastníci uvedli, že předsedové vždy budou mít určitou míru vlivu na personální složení soudu a jeho chod, a podle toho by měli být vybíráni. Nelze po nich chtít, aby dobře řídili soud a zároveň potlačit jejich vliv na tyto otázky. Je tak v zásadě možné nechat větší pravomoc předsedům soudů, ale je třeba nechat prostor k tomu, aby byla společnost schopna se jich zbavit, pokud selžou. Nelze si rovněž dělat iluze o tom, že soudní funkcionáři budou ostrůvkem ctnosti v rámci české společnosti; vždy ji budou jen odrážet.

Ke kritériu diverzity při "povyšování"

Snaha o vyváženost při „povyšování“ (z hlediska národnostního, věkového, genderového atd.) může samozřejmě posilovat legitimitu soudní moci, ale zároveň pokud se stane jediným kritériem a zabrání tak postup kandidátům, kteří by se na základě „meritokratických“ kritérií jevili na první pohled jako lepší, tak se může legitimita soudnictví zároveň podkopávat.

K relativitě toho, co se rozumí „povýšením“

Povýšení je velmi relativní a závisí na kontextu. Zazněl názor, že je otázkou, jestli nastavení kritérií pro povyšování by nemělo být spíše relativizováno. Typicky za Rakousko-Uherska soudce povyšoval na samosoudce prvního stupně, protože to bylo považováno za zodpovědnější práci než pozice votanta na soudu II. stupně. Někteří účastníci považují tento kariérní „postup“ za rozumný. Podle řady účastníků by mělo dojít k rehabilitaci postavení soudců nejnižších stupňů, a to zejména okresních soudců. Podle některých účastníků jsou platové nůžky mezi soudci vyšších a nižších stupňů rozevřené až příliš. Jiní účastníci však poukázali na skutečnost, že vzhledem k judikatuře ÚS ohledně soudcovských platů by bylo možné tyto nůžky zmenšit jedině zvýšením platů soudců okresních soudů (nejpočetnější skupiny soudců v ČR), což je v době ekonomické recese nereálné.

K Nejvyšší radě soudnictví a jejímu potenciálnímu vlivu na „povyšování“ soudců

V souvislosti se zprávami o fungování Súdnej rady na Slovensku došlo i k diskusi o potenciálních dopadech modelu Nejvyšší rady soudnictví na „povyšování“ soudců.

Někteří účastníci jsou k modelu Nejvyšší rady soudnictví skeptičtí, ačkoliv tento model prosazuje i řada orgánů Rady Evropy, včetně Benátské komise. V současné době není totiž v ČR hlavní problém ochrana soudcovské nezávislosti před zásahy ze strany exekutivy. Největší nebezpečí z hlediska ochrany základních hodnost soudní moci hrozí zevnitř justice – ze strany soudních funkcionářů. Pokud bude zavedena soudcovská samospráva, tento problém se ještě znásobí. Navíc pokud se v procesu zavádění modelu Nejvyšší rady soudnictví stane chyba, tak půjde odstranit jen revolučně (viz současná situace na Slovensku). Tito účastníci dále konstatovali, že nerozumí tomu, proč Rada Evropy tak silně prosazuje tzv. „jižní model“ rady soudnictví, když tzv. „severský model“, který klade důraz na nezávislost v hospodářských otázkách (oproti personálním otázkám), je pro ČR vhodnější. Otázka personální samosprávy je problematická, neboť roli soudců v těchto otázkách je vždy nutné vyvažovat brzdami a protiváhami.

Další účastníci vidí v Nejvyšší radě soudnictví de facto další krok k zapouzdření a oligarchizaci justice a vytvoření samostatné kasty soudců. Často lze v určitých krajích vysledovat v rámci soudnictví i tzv. „rodinkaření“ (tj. obsazování volných míst rodinnými příslušníky). Demokratická legitimita soudní moci je tak čím dál více opomíjena – a to tím více, čím méně je volných míst. Minimum volných míst v některých krajích dnes dokonce někdy vede i ke konkurenci několika „justičních klanů“ o tato volná místa a „extraneové“ tak nemají žádnou šanci. Pokud budeme v této situaci soudnictví měnit zevnitř prostřednictvím Nejvyšší rady soudnictví, tak dojde k jejímu zapouzdření. Je potřeba jít opačným směrem a zejména na vyšší posty v soudnictví přijímat lidi zvenčí.

Jiní účastníci pak k této problematice uvedli, že otázka, zda zavést soudcovskou samosprávu či ne, není zásadním problémem českého soudnictví. Místo této grandiózní změny je třeba stanovit pravidla pro konkrétní oblasti, které je třeba změnit. Například vstup osob do justice (jmenování soudců), kárný soudnictví, tvorbu rozvrhu práce a přidělování spisů atd. Nejde tu o samosprávu, ale o nastavení pravidel, která budou upravovat nejbolavější problémy justice. Na tvorbě těchto pravidel – jak se ukazuje – nemá nikdo moc zájem. Na definování a zakotvení těchto pravidel nemají zájem ani předsedové soudů, ani Ministerstvo spravedlnosti ani většina soudců. Jinak řečeno, recepty na většinu problémů jsou známé, ale vůle je zavést chybí. Navíc se této problematice nikdo dlouhodobě nevěnuje. Na to někteří účastníci reagovali, že možná právě proto by Nejvyšší rada soudnictví pomohla, protože by konečně vznikl orgán, který by se těmito otázkami systematicky zabýval. Muselo by však jít o radu s velkým nesoudcovským prvkem, aby nedošlo k zakonzervování stávajícího stavu.