14 května 2011

Vnucené bezdůvodné obohacení a zhodnocení věci dle neplatné smlouvy

I. Ochrana před vnuceným obohacením
Představte si, prosím, případ, kdy: (1) necháte automobil v servisu kvůli opravě brzd a mechanik jej omylem přelakuje (v omylu, že tento vůz patří jinému klientovi, který si přelakování skutečně objednal); nebo (2) někdo bez Vašeho vědomí osází Váš pozemek, např. proto, že se zmýlí v jeho hranici.

Poznámka: Pro případ, že někdo jinému vnutil obohacení vědomě (tj. nikoli v omylu), dospívá více právních řádu k (myslím rozumnému) závěru: Jakákoli náhrada je vyloučena. (Srov. § 2968 NOZ, § 814 BGB, § 1431 ABGB, čl. VII.–2:101(1)(b) DCFR.)

V těchto případech jste získali obohacení (předpokládejme: vůz nalakováním a pozemek osázením získal na obecné ceně), aniž jste k tomu měli smlouvu nebo jiný právní důvod. Proto jste za toto bezdůvodné obohacení (které z povahy povahy věc nemůžete vydat in natura) povinni poskytnout peněžitou náhradu.
Jak vysokou? Takovou, aby se zohlednilo, že Vám bylo obohacení vnuceno: Neuzavřeli jste o něm smlouvu; nedali jste k němu podnět; nastalo bez ohledu na Vaši vůli. Proto by právní řád měl chránit zájmy spíše Vaše (vždyť jste se ničeho nedopustili) než ochuzeného (ten přinejmenším jednal v omylu, jehož se při vynaložení určité péče mohl vyvarovat). Tedy: v důsledku vnuceného bezdůvodného obohacení (povinnosti poskytnout za ně peněžitou náhradu) byste se neměli dostat do horší pozice, než kdyby k němu vůbec nedošlo.
Právní řád se může přiklonit k některé z více možných úrovní ochrany:
(1) – nulová ochrana: Nahradíte objektivní cenu poskytnuté služby – bez ohledu na to, nakolik zhodnotila Vaší věc (nakolik se objektivně zvýšila hodnota Vašeho majetku).
(2) – objektivní ochrana: Nahradíte objektivní zhodnocení Vaší věci (rozdíl mezi obecnou cenou po zhodnocení a před ním). Tak pokud na Vaší věci provedu objektivně neúčelnou činnost, nemám po Vás právo na (plnou) náhradu. Tento přístup volí převažující judikatura Nejvyššího soudu (žel zcela paušálně, viz část II. tohoto příspěvku níže).
Poznámka: Srov. ovšem judikaturu Nejvyššího soudu (viz 32 Odo 1043/2005 nebo 23 Cdo 1146/2007), která vylučuje náhradu, pokud zhotovitel provedl nesjednané vícepráce. V tomto případě se tedy Nejvyšší soud přiklání k přístupu č. (4), popsanému níže. (Děkuji za připomenutí A.Thurnwaldovi.)
(3) – subjektivní ochrana: Nahradíte to, nakolik Vám je zhodnocení věci, vzhledem k Vaším subjektivním podmínkám, skutečně na prospěch (tedy částku, kterou jste v důsledku zhodnocení skutečně uspořili). Tak vyléčím-li zlomeninu Vaší krávy, zvýším její obecnou hodnotu (a tedy bych dle přístupu ad (2) měl právo na náhradu zhodnocení), avšak k čemu je Vám takové zhodnocení dobré, zamýšlíte-li ji tak jako tak použít na maso?
Poznámka: Subjektivní ochrana působí na papíře spravedlivěji, ale zároveň vede ke spekulativním tvrzením (co by obohacený učinil, nebýt obohacení?) a zvyšuje nároky na soudní dokazování.
(4) – maximální ochrana: Nevzniká Vám žádná povinnost k náhradě. (Obohacený je chráněn i před rizikem, že jeho obohacení bude špatně oceněno; avšak za cenu dle okolností nepřiměřeně tvrdých důsledků pro ochuzeného.)

II. Vypořádání neplatné smlouvy: výše uvedená ochrana by se neměla uplatnit
Jak uvedeno, Nejvyšší soud vychází především z přístupu (2): obohacený poskytne náhradu ve výši zhodnocení věci, tedy rozdílu mezi hodnotou věci po zhodnocení a před ním. Tento přístup nazvěme pro účely tohoto příspěvku jako „diferenční přístup“.
Nejvyšší soud však uplatňuje diferenční přístup nikoli k ochraně obohaceného (zejména v situacích vnuceného obohacení), nýbrž univerzálně. A to i při vypořádání neplatné smlouvy (srov. 32 Odo 1754/2006, 32 Cdo 3149/2007 nebo 33 Odo 1184/2005; jinak: 29 Cdo 200/2000), kdy diferenční přístup přináší nevyvážené a ekonomicky iracionální důsledky. To uvidíme na příkladě, kdy si někdo nechal dle (neplatné) smlouvy o dílo poskytnout službu spočívající ve zhodnocení (opravě, rekonstrukci...) vlastní věci:
(1) – Dílo zvláštní obliby: V některých případech objednatel uzavře smlouvu na dílo, které vychází vstříc jeho zvláštní oblibě, ne však obecnému vkusu (pozlacená záchodová mísa, křišťálová klika). V takových případech může být zhodnocení věci (to, co by průměrný kupující za věc po pozlaení záchodové mísy či vmontování křišťálových klik zaplatil) i podstatně nižší než obecná cena díla (cena, kterou by za provedení daného díla požadoval průměrný zhotovitel, při zohlednění časových i materiálových nákladů a zisku). Takovou skutečnost však nelze klást zhotoviteli k tíži.
Příklad: Zamilovaný novomanželský pár si nechal na zeď svého pokoje namalovat vlastní portrét. Malíř na jeho zhotovení vynaložil stovky hodin vlastního času a navíc utratil 10 tis. Kč za barvy. Touto malbou tržní cena bytu dokonce klesla: Obecný kupující by totiž portrét ze stěny pokoje nepochybně odstranil, tj. pokoj znovu vymaloval, přičemž očekávané náklady s tím spojené se odrazí ve snížení kupní ceny bytu. Má snad malíř – v rámci diferenčního přístupu – obdržet nulovou náhradu?
(2) – Zhodnocení věci nad rámec obvyklé ceny služby: Zpravidla však platí: Objednatel si sjednal provedení díla proto, aby se jeho věc zhodnotila nejméně tolik, kolik za dílo musí zaplatit (jinak by neměl důvod si službu objednávat). Je bezdůvodné přiznat zhotoviteli, ukáže-li se smlouva jako neplatná, více, než co by si vydělal při platnosti smlouvy: obecnou cenu díla;
Poznámka: V případě, kdy není ve hře zvláštní cena obliby a strany se při sjednávání smlouvy neodchýlily od obvyklé (tržní) ceny, bude splněna následující nerovnice (pokud by totiž neplatila první nerovnost, objednatel by neměl důvod si dílo objednat; pokud by naplatila ta druhá, zhotovitel by neměl důvod zavázat se ke zhodnocení díla):
obecný majetkový přinos z díla > obvyklá cena díla > náklady zhotovitele na pořízení díla
Zatímco při platnosti smlouvy by zhotovitel obdržel a objednatel zaplatil obvyklou cenu díla, při neplatnosti smlouvy zhotovitel obdrží celý obecný majetkový přínos. Jinými slovy, neplatnost smlouvy způsobí, že objednatel přijde o částku X = obecný majetkový přínos pro objednatele – obvyklá cena díla, zatímco zhotovitel tutéž částku X obdrží jako ničím neodůvodněný „dárek“. (Viz též Hrnčiřík, V.: (Polo)pravda o výši bezdůvodného obohacení při investicích do cizí nemovitosti, Právní rozhledy 1/2010, s. 13.)
Můžete namítnout: Proč dílo v obecné ceně Y mělo zvýšit kupní cenu věci o více než Y? Vždyť kupující -- namísto toho, co by si věc koupil již zhodnocenou -- může si ji zakoupit v původním, nezhodnoceném, stavu a sám si zhodnocení věci objednat za Y Kč, nikoli za více. Avšak: Pokud provedení díla trvá delší dobu, může kupující upřednostnit okamžitě si pořídit zhodnocenou věc (např. vilu se zabudovaným alarmem) za více než Y, než aby si věc koupil nezhodnocenou (např. vilu bez alarmu) a čekal několik měsíců na provedení díla (zabudování alarmu).
Při opravě věci pak hraje významnou roli asymetrie informací: Máte možnost koupit pojízdný automobil za obecnou cenu C. Prodávající Vám nabízí týž automobil, avšak nepojízdný, za cenu C - Y: jakmile na opravu automobilu vynaložíte Y Kč (tedy Vás ve výsledku stát C Kč), prý jezdit začne. Toto prodejcovo tvrzení však může být nesprávné; nevíte. Proto raději koupíte pojízdný vůz za cenu C; vidíte na vlastní oči, že jezdí. Nepojízdný vůz budete ochotni koupit jen za cenu C - Y - D, kde D představuje diskont za riziko.

III. Řešení: při zhodnocení věci dle smlouvy nutno vyjít z obecné ceny služby
Účelem ustanovení o bezdůvodném obohacení není "odčerpat" od toho, komu bylo bez právního důvodu plněno, odčerpat (veškerý) majetkový prospěch. Nejde o to, dostat obohaceného do takového majetkového stavu, jako by k obohacení nikdy nedošlo. Jde o to (přinejmenším v případech kdy někdo bezdůvodně plnil jinému) doplnit kvazikontrakt tam, kde skutečný kontrakt chybí (např. v důsledku neplatnosti). Obsah tohoto kvazikontraktu by se měl blížit tomu, co by (typizované) strany samy ujednaly, ledaže něco jiného vyžaduje účel zákonného zákazu, jehož porušení způsobilo neplatnost smlouvy.
Navíc: nutno si uvědomit, co je předmětem bezdůvodného obohacení. V případě neplatné smlouvy o dílo jím je služba, kterou zhotovitel poskytl (a nikoli nějaké abstraktní zhodnocení věci). Tuto službu nelze, z povahy věci, vrátit (vydat) in natura. Proto musí být za tuto službu poskytnuta náhrada -- ve výši její obecné (tržní) ceny.
Z uvedených důvodů mám za to, že při vypořádávání neplatných smluv by se mělo postupovat dle následujícího pravidla: Komu byla z neplatné smlouvy plněna služba či dílo, ten poskytne náhradu ve výši obvyklé (tržní) ceny takové služby či takového díla. Uvedené pravidlo nazveme jako „tržní přístup“.
Poznámka: Obvyklá (tržní) cena se nemusí krýt s náklady, které byly na opravu věci vynaloženy. Tak pokud zhotovitel vzhledem ke své nezkušenosti vynaložil na opravu věci nepřiměřeně vysoké náklady, ty se v obvyklé tržní ceně neprojeví: Obvyklá tržní cena opravy se odvíjí od obvyklých nákladů (k nimž je účtována obvyklá přirážka).
Tržní přístup přináší následující výhody: Strany ví, že při neplatnosti smlouvy se ocenění plnění podstatněji nezmění: Namísto ceny (neplatně) sjednané nastoupí cena obvyklá (tržní) – která se sjednané ceně bude patrně blížit. A i pokud strany cenu nesjednaly, lze předpokládat, že pokud by tak byly učinily, od obvyklé ceny se podstatněji neodchýlily. Stranám tedy v souvislosti s neplatností smlouvy nevzníká zbytečné riziko přecenění plnění.
Naopak diferenční přístup přináší smluvním stranám riziko, že pokud se smlouva ukáže jako neplatná, dojde k podstatnému přecenění sjednaného plnění (náhrada za poskytnutou službu se bude podstatně lišit od částky, kteoru strany sjednaly a očekávaly, viz část II. výše). A riziko představuje samo o sobě náklad (averze k riziku, náklady na pojištění, náklady na vyjednávání a ocenění rizika).
Závěr: Mám za to, že při ocenění bezdůvodného obohacení by se mělo vycházet z tržního přístupu. Diferenční přístup by se měl aplikovat, jen bylo-li bezdůvodné obohacení vnuceno, resp. získáno jinak než plněním (dle smlouvy).
Tento post vznikl zkrácením, přepracováním a doplněním příspěvku prezentovaného na VI. symposiu k judikatuře Nejvyššího soudu.

38 komentářů:

Martin řekl(a)...

Možná byste mi mohli poradit s jedním problémem, který je sice trochu odlišný od výše uvedených případů, ale zase ne tolik. A skutečně se stal:
Duševně postižený muž si bral v supermarketu půjčky, za které kupoval drahou elektroniku a tu poté rozbíjel a vyhazoval. Jeho manželka tedy požádala o omezení způsobilosti. To soud skutečně provedl a tuto skutečnost zapsal do občanského průkazu.

Jenže postižený zašel znova do supermarketu prodavačka si poznámky v průkazu nevšimla, znova poskytla úvěr, znova došlo k nákupu a zničení zboží. Když přišla upomínka na splacení úvěru, upozornila manželka na neplatnost smlouvy. Právník supermarketu odpověděl: Ano, smlouva je neplatná, ale peníze musíte stejně vrátit, protože tedy šlo o bezdůvodné obohacení.

Jak to řešit?

FORTUNA řekl(a)...

ad Martin
15.5.11, 11:20

Část fasády mého domu není nahozená. Mám se obávat, že někdo přijde a až nebudu doma, že ji nahodí a pak se mnou bude soudit abych zaplatil?

Mirek Vorlický

Tomáš Pecina řekl(a)...

Zajímavá situace. Podle mne tam šlo o zjevnou nedbalost na straně dodavatele, takže za škodu spočívající v tom, že vydal zboží právně inkapacitnímu spotřebiteli a ten ho zničil, si může sám.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:
To je právě to blátivé právní myšlení českých soudců: jestliže jsem omyl toho, kdo mi plnil, nezavinil ani nezpůsobil, nelze ode mě za takové plnění absolutně nic žádat. Ať si svůj lak seškrábe a vrátí mi na auto původní, pokud to dokáže; pokud ne, jeho chyba a jeho risiko.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Martin:

V DCFR i NOZ je výslovně zakotveno: "Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání."

Jinými slovy: Příčilo by se pravidlu o ochraně nesvéprávných, pokud by sice na jeho základě došlo ke zneplatnění smlouvy, avšak smlouva by "jakoby" byla uzavřena dle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Konflikt: ochrana nesvéprávných vs. důvěra v právním styku.

Tvrdíte, že pracovník supermarketu cosi přehlédl. Proto: i dle stávajícího o.z. můžete zkusit namítat škodu, která (by zaplacením) nesvéprávnému vznikla v důsledku pochybení ze strany supermarketu (viz koment Tomáše Peciny).

Ad Fortuna:

V postu jsem původně nezdůraznil (nyní doplněno): Dle ABGB, DCFR, BGB i NOZ platí: Pokud někdo plnil s vědomím, že k tomu není povinen, nemůže požadovat náhradu. (Tedy, kdo Vám nahodil barák, může požadovat náhradu, jen pokud tak učinil v omylu.)

K.Csach řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina: neboli by prvý :) ...

Inak pekný post, ukazujúci nedostatky súčasnej úpravy, vďaka zaň.

FORTUNA řekl(a)...

ad Jan Petrov, 16.5.11, 08:12

Nahozený dům - Začínám chápat, proč je zde naprosto zoufalý právní stav. Co vlastně dělá právo právem?

Já mám dílem nenahozený dům, protože momentálně nemám peníze na zaplacení zbytku fasády. Přes ulici stojí podobný dům, zcela nenahozený, možná ze stejného důvodu. Oba domy určitě někdy nějaká firma nahodí.

Stačí tedy, aby majitel domu přes ulici objednal novou fasádu na svůj dům a zedníci firmy omylem nahodí můj (jsem nemocný, na dovolené, abych je mohl zastavit) a já musím platit?? Za fasádu,kterou bych třeba ani nechtěl, i kdybych měl peníze?! Firma svůj omyl klidně přizná, pak nahodí ten správný dům, dostane zaplaceno za ten správný a na mně peníze vysoudí? Není zřejmé, jaký prostor pro podvodníky se tímto otvírá? Tady se asi někdo zbláznil.

Za svého života mi nastal podobný případ v Anglii. Nechal jsem si st.firmou nahradit starou fasádu novou. Zaplatil jsem za fasádu. Při prvních deštích začala omítka tu a tam opadávat (což tedy ta předešlá dělala na více místech). U soudu, jako žalující (bez právníka) jsem za 3 měsíce vyhrál (st.firma si vzala právníka) a dostal jsem odškodné za špatně provedenou práci (dle českých zákonů bych se určitě aspoň trochu obohatil, neboť ta nová byla stále lepší než ta stará - pozor! nepotřeboval jsem žádného znalce)., firma musela na svoje náklady omítku sundat a udělat novou. Tady by to asi (po 10 letech "právní" argumentace) dopadlo tak, že bych ji na svoje náklady musel sundat a zaplatit novou sám. Kdyby si st.firma najala šikovného právníka, asi bych musel ještě někde někomu něco doplácet.

Tomuto se v Česku říká právo?

Mirek Vorlický

Anonymní řekl(a)...

Pokud mě někdo obohatil omylem, tak samozřejmě má z titulu bezdůvodného obohacení právo na jeho vrácení za přiměřenou náhradu (práce, ztráta soukromí atp.).

Pokud to ale není naturálně možné a pomýlený by chtěl analog plnění v pěnězích, v takovém případě má samozřejmě právo bezdůvodně obohacený jakékoliv plnění odmítnout, protože nelze vůbec nějak dovodit jeho souhlas s úkonem pomýleného a tedy mu z toho nemohou plynout nějaké majetkové důsledky.

Jan Drtina

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Mirek Vorlický:

V postu se netvrdí, že byste měl platit. Jen se uvádí 4 možné varianty, jak chránit obohaceného před vnuceným obohacením.

Že Vám jiná společnost vadně plnila dle platné smlouvy, to s bezdůvodným obohacením nijak nesouvisí.

Tomáš Pecina, Jan Drtina:

Je to možný pohled.

Představte si ale: někdo Vám omylem připraví auto na STK. Sice jste si ji neobjednal, ale za měsíc byste tak na ni tak jako tak musel.

Jste domovník. Omylem vytápíte dům vlastním uhlím (v domnění, že jde o uhlí náležející správci domu). Topit by se tak jako tak muselo.

Pokud by soudy přistoupily na subjektivní ochranu a vykládaly ji ještě restriktivně (např. překlopení důkazního břemene), pak by myslím riziko zneužití ze strany plnícího nehrozilo.

Co myslíte?

Anonymní řekl(a)...

Hezký článek, díky autorovi.

Z pozice jednoduché logiky bych jen rád aby mi někdo obajsnil několik základních úvah, které mne napadnou jako první:
1) oprava automobilu v servisu je ze své povahy smlouvou o dílo (opravě). Je to relativní obchod podle charakteru zákazníka. ObchZ v § 549 hovoří o nutnosti dohodnout se na zvýšení ceny v případě zvětšení rozsahu díla, není-li smlouva uzavřena, nemusí nic platit; OZ v § 635 a 636 říká v podstatě totéž (oprava brzd bude buď cenově dohodnuta nebo se bude kalkulovat podle příslušného ceníku opravny). Není-li sjednáno rozšíření díla, není zákazník povinen nic platit. Pokud zaplatí, je to jeho právo - na straně servisu BO nevznikne, ale platit nemusí.
2) pokud mi auto přelakují jinou barvou, je mi způsobena škoda a mám právo požadovat její náhradu. Pokud mi ho přelakují stejnou, pak je teoreticky možné považovat ji za bezdůvodné obohacení, ovšem: BO se musí projevit synallagmaticky, tedy na straně poškozeného nastane úbytek a na straně obohaceného něco přibyde. V tomto případě nic nepřibylo, neboť barvu už měl.
3) požadovat vydání bezdůvodného obohacení vnuceného jiné osobě, které je nemožné žádat bez poškození věci je jednání proti dobrým mravům a nemělo by požívat soudní ochrany. Samozřejmě, pokud mi na účtě přistanou cizí peníze, není s jejich vydáním problém - banka je zase prostě odepíše. Zde je ovšem otázka kdy mi BO nastalo, jestli již připsáním na účet nebo teprve okamžikem kdy bych s těmito penězi začal disponovat.
4) Judikát 28 Cdo 1127/2009 řeší stejnou situaci jako je popsána v příkladu s osázeným pozemkem, ale v obráceném gardu - na vydání BO žaluje ten jehož plocha byla osázena... s tím že se jedná o využívání cizího majetku bez právního důvodu.
5) Je-li obohacený v pozici spotřebitele, lze použít ustanovení § 53 odst 9 (smlouva o dílo sem spadá) - jedná se o nevyžádané plnění.

Kdyby bylo BO tato široce použitelné, nebylo by principielně možné nikdy rozhodnout, že nějaké plnění nemusí být uhrazeno, protože ke vzniku BO by došlo vždy.... u promlčeného dluhu atd. Byly by zbytečné smlouvy, neboť by zhotovitel mohl zhotovit cokoli a požadovat za to plnění. Domnívám se, že nastolený problém vychází z velmi extenzivního výkladu BO.

V případě autoservisu nebo v případě kdy prodavačka poskytla spotřebitelský úvěr, se jedná o zanedbání odborné péče podnikatele; škodu nese dle pracovněprávních předpisů zaměstanec (z hlediska objektivního nezáleží na tom, jestli barvu vylil nebo s ní natřel cizí auto, nebo jestli prodavačka rozbila elektroniku sama nebo ji vydala k rozbití nesvéprávnému jedinci).

Antonín Thurnwald

Anonymní řekl(a)...

BO se zde chápe a vykládá extenzivně. Stačí si přečít OZ pořádně :
(1) Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
(2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Z odst. 1 je zjevné aktivum, tedy nejde o to, že bude obohacen ale že se obohatí. Musí tám být jistý projev vůle. Proto v uvedených případech o BO vůbec nejde.

Roman Hájek

FORTUNA řekl(a)...

ad Jan Petrov

Proč je třeba chránit někoho před vnuceným obohacováním? Nebo je právnicky "vnucené obohacování" něco jiného než dávání někomu něco, o co on nestojí? Ať si ten, kdo nuceně někoho obohacuje (dává tento výraz vůbec smysl?) dává sám pozor přece, ne?

V původním příspěvku Jan Petrov píše: ...někdo někomu nalakuje omylem auto a ten, kterému auto patří, je povinnen tomu, kdo lakování provedl, poskytnout nějak vysokou peněžitou náhradu...

Pak, Jan Petrov, 17.5.11, 13:09 tvrdí: ...netvrdí se, že by měl platit (ten, kterému patří omylem nalakované auto). Peněžitou náhradu nebo peníze?

Já jsem také něco vymyslel: Dva opilí sousedé jdou večer z hospody a oba vidí nad sebou létat slony. Druhý den se jeden z nich v hospodě zmíní, že den před tím viděli létat čtyři žluté slony. Druhý osočí prvního, že je blbý, že neumí počítat, že sloni nebyli čtyři, ale tři a navíc, že je barvoslepý, protože neměli ani žlutou barvu, ale zelenou. První pak podá žalobu, a chce, aby soud rozhodl, že blbý není on, ale druhý. POZOR: spor není o tom, zda sloni létají, na tom se oba shodnou, ale kolik jich bylo a jakou měli barvu. Může mi někdo vysvětlit, jak by toto český soud řešil?

Mirek Vorlický

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Sice bych na STK musel, ale vybral bych si, kterému servisu dám vydělat. Takto jsem zbavován svého základního práva rozhodnout, jak naložím se svým majetkem, a ještě za to mám komusi platit.

Skutkový omyl je problém toho, kdo v něm jednal, eventuálně i toho, kdo ho v něj uvedl, ne toho, kdo z něj měl bez vlastního přičinění prospěch.

kocour řekl(a)...

Souhlas s Romanem Hájkem.

Také dám příklad.

Matka zemřela v roce 2007, pevná linka byla psána na ni, a protože pevné telefonní přípojky a vůbec smlouvy se nedědí, účastnická smlouva de iure zanikla smrtí účastníka.

Neměl jsem tehdy sílu to řešit, linku jsem dál používal a platil za ni. To bylo typické bezdůvodné obohacení na mé straně. V okamžiku, kdy jsem to našemu nejneschopnějšímu telekomunikačnímu operátorovi sdělil a on začal dělat vše pro to, aby to nemusel akceptovat * , je to už jeho chyba, nemá po mně co dál chtít, a protože je neskutečně vlezlý a posílá na mne různé inkasní společnosti dělat bububu ** , dává mi prostor k podání určovací žaloby (nikoli k ČTÚ, ale k obecnému soudu), jejíž náklady mi bude muset posléze zaplatit.

Přišlo by mi absurdní nutit někoho platit za něco, co nechtěl, co si neobjednal. Domyslete jen, jaké žně by z toho měly různí podvodníci. Maximálně si umím představit DOHODU typu, "podívejte se, vy byste musel stejně na STK" ... a já na to "no tak dobře, že jste to Vy, pane Novotný, známe se už léta, ale zaplatím Vám jen polovinu, abyste si to pamatoval pro příště, že takhle ne".

P.H.

-----------------
* tvrdil např., že jsem dědic a trval na převodu, vnucoval mi různé identifikační kódy pro zrušení, které pak operátorka odmítala akceptovat s tím, že tato praxe u nich skončila předevčírem, požadoval předepsaný formulář a zkoušel různé další triky, nakonec "ztratil" notářsky ověřenou výpověď v zoufalství převedené pevné linky (o neschopnosti komunikovat a o tom, že některé soukromé společnosti jsou byrokratičtější a přeorganizovanější, než všechna česká ministerstva dohromady, nemluvě)

** součástí bububu je používání rusismů a chatrná češtin, vyvolávání dojmu, že jde o exekutory a vůbec, že za rohem dostanu nakládačku

Anonymní řekl(a)...

Pokud mi přijdou na účet peníze omylem, pak asi BO smysl má, tj. je logické peníze vrátit. Jsem v takové chvíli v postavení neoprávněného prodávajícího anebo zhotovitele. A protože jsem nic nedodal, ani nevyrobil, pak bych neměl dostat peníze.

Pokud jde o opačnou stránku věci, kdy někdo plní něco, k čemuž není právní důvod, tak jistě existuje právo na návracení v původní stav (bezplatně samozřejmě). Pokud to nejde a věc byla zpracována, vytvořená věco nová atp., tak se přiznám, že nevím, protože každá varianta je pro obohaceného změna stavu, který nevyvolal. A může být szubjektivně nevýhodná ve všech alternativách.
Řekl bych ale, že nemožnost restitutio in integrum by měla jít na vrub druhé strany, protože ta takovou situaci způsobila.

Michal Husík

Jan Petrov řekl(a)...

A. Thurnwald: Děkuji Vám za podnětný komentář. Podrobněji na něj zareagujiu později, nyní jen takto:

Děkuji za poukaz na judikaturu k neobjednaným vícepracím (doplnil jsem do článku). Sice, pokud bylo plněno zcela mimo smlouvu, pak by se tyto judikáty sice neměly dle svého legalistického odůvodnění aplikovat (jsou založeny na podivuhodné premise: kdo plnil, tomu, s nimž uzavřel smlouvu o dílo, ten plnil dle smlouvy, tedy nikoli bezdůvodně, a to i pokud se daná smlouva na předmětné vícepráce nevztahuje). Avšak myslím, že s ohledem na hodnotovou konzistenci by se aplikovat měly (nemá-li ten, kdo plnil více, než co jsem si objednal, právo na peněžitou náhradu, pak tím spíše by neměl mít právo na náhradu ten, kdo plnil, co jsem si neobjednal).

Je otázka, zda totální vyloučení náhrady za vícepráce dává smysl (a zda by nemělo být spíše aplikováno pravidlo: kdo plnil vědomě nedluh, nemá právo na náhradu). Tak si představte, že objednatel objednal vícepráce v duševní poruše -- skutečně nemůžete požadovat žádnou náhradu, pokud je provedete?

Tomáš Pecina: Zkusím protiargument (de lege ferenda, tj. odhlednéme-li od § 130 obč. zák.): Pokud investujete do baráku, jsa v dobré víře, že je Váš vlastní, nemáte vůči skutečnému vlastníku (který si také nemohl vybrat, kdo mu jeho dům zhodnotí) právo na náhradu?

Souhlasím s Vámi, že kdo jednal v omylu, musí být chráněn méně než ten, kdo k obohacení přišel "jako slepý k houslím". Otázka je, zda obohacenému nepostačí jistota (resp. velmi vysoká pravděpodobnost), že se nedostane do subjektivně horšího postavení, než kdyby k obohacení nedošlo. A zda toho, kdo jednal v omluvitelném omylu -- nebo dokonce v dobré víře -- máme případně i oškubat jen proto, aby bylo chráněno (dovolíte-li nadsázku) "základní lidské právo" na výběr autoservisu.

Mirek Vorlický: Jasně, ale po úvodních dvou odstavcích (vzniklo Vám bezdůvodné obohacení) a (mírně nepřesném) tvrzení, že jste povinen zaplatit určitou peněžitou náhradu, uvádím jako možnou variantu č.(4) -- peněžitá náhrada je s ohledem na ochranu před vnuceným bezdůvodným obohacením vyloučena.

Roman Hájek: Takto se ustanovení o BO nevykládají, nejen v ČR, ale ani v jiných zemích. Navíc v češtině slovo se často nahrazuje pasivum (viz předchozí větu).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Tak se na to nedívám. Obsahem vlastnického práva je možnost rozhodovat o tom, co se s vlastněnou věcí má stát (chcete-li, neomezené/svrchované právní panství nad věcí). Je-li do tohoto práva zasaženo, byť v důsledku omluvitelného omylu a ku prospěchu (objektivnímu) vlastníka, je takovou situace nutno řešit primárně z hlediska potřeby jeho vlastnické právo chránit a zásah reparovat, nikoli potřeby odškodnit toho, kdo jednal v omylu.

"Aspoň si příště dáte větší pozor, pane žalobce!" – to je můj pohled konservativce, od kterého bych byl ochoten se odchýlit jen za zcela výjimečných okolností.

Kromě toho situací, kdy jde o omluvitelný a objektivně podmíněný omyl, je v praxi poměrně málo, obvykle za omyl někdo zcela konkrétní může (technik na recepci v autoservisu, geodet apod.) a na tom lze pak vymáhat náhradu škody.

Jiri Kindl řekl(a)...

Ahoj Jendo,

u těch víceprací, kde je to konstantně judikováno, jde zpravidla o odlišnou situaci, než ke které směřuje Tvůj dotaz s objednáním víceprací v duševní poruše. Zpravidla jde o situace, kdy je sjednán způsob, jakým se mají v rámci provádění díla vícepráce odsouhlasit, nacenit, potvrdit atp. a současně zpravidla v případech, kdy byla sjednaná cena za dílo jako cena konečná (tj. zahrnující vše, co je třeba k dokončení díla). Mezi stranami jsou pak často spory o to, zda nějaké práce jsou "vícepracemi", anebo ne (dle názoru objednatele zpravidla nejde o vícepráce, ale právě o činnosti, které měl dodavatel udělat, aby dostál své povinnosti dokončit dílo, byť s nimi možná zprvu nepočítal, což je však jeho problém a ne objednatelův). Příslušná judikatura pak dle mého názoru na tuto realitu reaguje a v podstatě říká , že pokud dodavatel provede za účelem realizace díla nějaké "vícepráce" a nedodrží přitom sjednaný postup pro jejich odsouhlasení a provedení, pak ta učinil na své riziko a nemá nárok na dodatečnou odměnu. To je podle mne celkem logické řešení. Pokud totiž byl dodavatel přesvědčen, že jde opravdu o vícepráci, tak ji neměl provádět do té doby, než měl smluvně zajištěno její plnění.

Dále by mě zajímal Tvůj názor na to, do jaké míry je podle Tebe ve vztahu k otázkám, které řešíš, relevantní úprava jednatelství bez příkazu dle §742-746 ObčZ? Přijde mi, že to také na některé Tebou zmiňované situace dopadá.

kocour řekl(a)...

Ráno jsem sem poslal komentář, včetně jedné osobní zkušenosti s bezdůvodným obohacením. Neprošel. Byl poměrně dlouhý, podruhé se s tím smolit nebudu, jen bych si rád ujasnil, proč neprošel. Důvodem byl/byla:

a) technická chyba,
b) obsah komentáře,
c) společnost, kterou jsem nepřímo kritizoval a proti které se řada advokátů bojí jít,
d) moje osoba?

Platí-li d), možná by nebylo od věci říct mi to na rovinu a já sem přestanu psát.

P.H.

kocour řekl(a)...

Trochu mi tu chybí ještě jeden pohled na věc: Neexistuje způsob, jak objektivně určit hodnotu věci, resp. její přírůstek či úbytek. Hodnota je proto vždy subjektivní, a jediná objektivní cena je výsledkem nabídky a poptávky, tj. dohody. Může se stát, že někdo mi sice skvěle nalakuje auto, ale mně se to vůbec nebude líbit, nebo ještě hůř, budu se cítit poškozen, protože ten starý lak byl ještě po tátovi ... atd., atp.

Jedinou výjimkou jsou peníze, protože ty právě mají být ekvivalentem hodnoty a jejich podstatou je zaměnitelnost (s výjimkou numismatických sbírek). Proto pokud mi někdo nalakuje auto, nejde o bezdůvodné obohacení na mé straně, pokud mi někdo omylem pošle peníze, o bezdůvodné obohacení na mé straně jde. Nebo abych byl přesný: mělo by jít. Judikatura a praxe je věc druhá, bohužel ...

P.H.

kocour řekl(a)...

A ještě toto - pro inspiraci:

http://sumavak.bloguje.cz/884798-konsky-trh.php

P.H.

Jan Petrov řekl(a)...

Ahoj Jirko,

děkuju Ti za poznámku, zatím jen odpověď k vícepracem:

Připadá mi, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je odůvodněno příliš legalisticky (a zároveň myslím nelogicky a nesprávně), než aby nutně platil Tvůj (hodnotově, myslím, pochopitelný a dobře obhajitelný) závěr:

Viz základní rozs. NS z 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005:

"nárok nebylo přitom možno žalobkyni přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť nešlo o plnění bez právního důvodu. Jestliže totiž nebyly splněny smluvené podmínky pro úhradu víceprací, jež nelze považovat za samostatnou stavbu, resp. zákonné podmínky pro úhrady dodávky dražších koberců, nelze tento nedostatek nahradit uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nešlo totiž o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací." (Zvýraznil J.P.)

Uvedená pasáž (vyloučení náhrady nikoli na základě otevřeně dotvořeného a jasně hodnotově zakotveného pravidla, nýbrž s užitím pochybné kategorie víceprací, které nebyly sjednány v souladu se smlouvou, a přesto jsou plněny dle ní, tedy na základě právního důvodu) se mi zdá vést k závěrům:

(1) Kdo jinému vnutil dílo, aniž s ním kdy uzavřel jakoukoli smlouvu, ten má právo na náhradu. Není tu smlouva, ve které by NS mohl spatřovat právní důvod pro dané dílo (které vlastně celé představuje "vícepráci").

(2) Kdo na cizí věci provedl neplatně sjednané vícepráce, ten nemá právo na náhradu. Tyto vícepráce totiž představovaly "plnění na základě smlouvy o dílo" (neboť je nelze považovat za "samostatnou stavbu"), a tedy plnění "na základě právního důvodu".

Spravedlnosti i právní jistotě by myslím více prospělo, kdyby Nejvyšší soud otevřeně přiznal, za jakým smyslem a účelem (tím, který uvádíš) v některých případech vylučuje náhradu za nesjednané vícepráce.

kocour řekl(a)...

Ad já 18.5., 17.10 - tak tedy zřejmě technická chyba, týkalo se to mého commentu z 12.12, který se tu objevil až v podvečer. V pořádku.

P.H.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad P.H.

Váš komentář jsem nečetl ani nemazal, nevím.

Co píšete o nabídce a poptávce, je pravda. Proto (3) subjektivní ochrana. A proto věta: Výklad (4) Vyloučení náhrady: "Obohacený je chráněn i před rizikem, že jeho obohacení bude špatně oceněno" (myšleno: chráněn před rizikem, že soud nadhodnotí subjektivní užitek, a tedy obohacenému uloží náhradu, která jej uvrhne "do mínusu").

Uvedené riziko však může být minimalizováno a vnucené obohacení převedeno na peníze i v rámci přístupu (3): subjektivní ochrana. To pokud soud uloží obohacenému náhradu jen za ta jemu vnucená plnění, která prokazatelně (s velmi vysokou pravděpodobností) vedla k úspoře na jeho majetku (obohacený by jistě učinil výdaj X, avšak kvůli vnucenému obohacení jej neučinil).

kocour řekl(a)...

Jan Petrov: Ano, varianta 3, subjektivní ochrana. Jenže jak sám uvádíte, zvýší to nároky na dokazování (a já bych méně decentně řekl, že dokazování je takřka vyloučené). Proto bych to raději nějak směřoval k dohodě, resp. tlaku na to, aby se dotyční museli dohodnout. Píšu to z jedné vody na čisto, ale intuitivně si představuji něco jako nárok na plnění z BO, pokud bude obohacený souhlasit, že byl obohacen (a je rád obohacen a neodmítá být bohatý z politického přesvědčení), jinak návrat do původního stavu na náklady toho, kdo BO zavinil. Není-li návrat možný, tak ... a teď nevím, musel bych o tom přemýšlet.

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP & PH:

Podle mě jste se (spolu s NS) vydali zcela chybnou cestou. Představte si to v praxi: jdu si vyzvednout ze servisu své krásné červené ferrari, a dozvím se, že mi ho omylem nalakovali na růžovo, ale protože jsem si tuto službu neobjednal, dávají mi slevu 10 %.

Rozlišovat, zda bylo plněno bez smlouvy (na základě nonexistentní, nikoli neplatné smlouvy, to je důležitý rozdíl) nebo jen nad její rámec, by mělo být irelevantní, protože jednáním autoservisu jsem nebyl obohacen, ale poškozen.

Není proto vůbec na místě řešit, jak mám zaplatit za obohacení, které mi bylo, jako bizarně píšete, "vnuceno", ale naopak jak má servis nahradit škodu, kterou mi způsobil. Ve zvláštních případech může nastat situace, že tato škoda je konsumována tím, že z ní mám určitý prospěch (příprava na STK), a pak by bylo možno od náhrady upustit. O nějaké odměně za nevyžádané plnění nemůže být ovšem ani řeči, to by bylo jedině na mé dobré vůli.

Jan Petrov řekl(a)...

TP: Nevím, proč po špatné cestě. V případě Ferrari na růžovo by, jak píšete, náhrada BO byla vyloučena -- ať už proto, že auto nebylo objektivně zhodnoceno, nebo proto, že se aplikuje judikatura o nesjednaných vícepracích.

De lege ferenda, náhrada by v rámci přístupu (3) připadala v úvahu, jen pokud byste své Ferrari prokazatelně nechal na růžovo nalakovat tak jako tak.

Jinak, netvrdím zde, že řešení (3) je nutně správně (spíše mě zajímají argumenty pro a proti). Jen si nemyslím, že by bylo úplně mimo. Srov. čl. 5:102 DCFR "Jestliže obohacený s obohacením nesouhlasil nebo jednal v dobré víře, nahradí nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku."

Asi lepší příklad než Ferrari je, když Vám někdo omylem poseká louku, který byste musel tak jako tak posekat.

Jiný příklad: Vaše zvířata se (aniž byste to zavinil) vmísí do mého stáda, které 2 roky vykrmuji. (V takovém případě jsem ale poctivý držitel, a tedy bych dle § 130 odst. 3 obč. zák. právo mohl mít právo na náhradu za zhodnocení věci. Jsou tu dobré argumenty, aby poctivý držitel náhradu obdržel a poctivý "služebník" ne?)

Vnucené obohacení je technický pojem (aufgedrangte Bereicherung). Nevím, proč bizarní.

FORTUNA řekl(a)...

ad Jan Petrov, 19.5.11, 07:12

Bez urážky. Připadá mi, že Jan Petrov má problémy s formulací svých myšlenek, z čehož vyplývají pak další problémy.

1 Vůbec uvažovat, že někdo mi poničí Ferrari tím, že jej nalakuje na růžovo a pak se domáhá náhrady za svoji "práci" je tak absurdní, že nemám slov.

2 zvířata ve stádě
co chce J.P. říci? Krmí 2 roky své stádo. Někdy ve stádu najde cizí zvířata (asi stejného druhu?). Chce J.P. říci, že ta cizí zvířata 2 roky krmil? A jestli ví, že 2 roky krmil cizí zvířata, proč to dělal? A jestli je tam jednou našel, proč si myslí (myslí si?), že tam byly 2 roky? Soused 2 roky své zvířata nepostrádal? Takové "farmáře" bych od soudu hnal bičem. Ne, nehnal, protože takoví farmáři nebo zemědělci nejsou.

3 Moje němčina není zcela na úrovni. Jsem si ale vcelku jist, že aufgedrangte Bereicherung není vnucené ale VYNUCENÉ obohacení (což smysl dávalo).

Mirek Vorlický

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Argument bona fide držbou je správný, a nemám nic proti tomu, aby byl uplatněn i na případy nevyžádaného plnění. Lakující/sekající by tedy musel být subjektivně přesvědčen o tom, že lakuje/seká správné auto/louku, a ani s vynaložením přiměřené péče by nemohl seznat, že tomu tak není.

Přivedete-li mi k soudu takového žalobce, budu mít za to, že nastaly zvláštního zřetele hodné okolnosti, které odůvodňují požadavek, aby za nevyžádané plnění obdržel odměnu, jejíž výše by ovšem musela být stanovena zase jen z hlediska quasi-obohaceného, který si měl právo vybrat, že své ferrari nechá nalakovat v Modeně a ne v Úvalech v garáži, seno má jeho dobytek raději zralejší a ledvinové kameny by si nechal vyoperovat od švargra-špičkového chirurga a ne místo slepého střeva na Bulovce.

Anonymní řekl(a)...

Problém BO není v jeho principu, ale v tom, že automatická (systematická) apliakce vede někdy k závěru, které poškodí jednu ze stran.

a) Když se spletu v účtu příjemce, tak je jasné, že chci peníze zpátky, to samé platí pro oddělitelné plnění (omylem zalsaná věc atp.). Náklady vrácení by měl platit ten, kdo je způsobil (pošta anebo odesílatel). Tak by se měly vracet i věci z domnělých víceprací, opravy atp.

b) u věcí, které nejdou vrátit v původní stav žádné obecné pravidlo, které by prošlo testem spravedlnosti, tj. když to hodíte do referenda, neexistuje, protože mezi stranami nedošlo předtím ke konzensu. Soud má pak být jen opatrný ale to je asi tak všechno.


Michal Sekora

Jan Petrov řekl(a)...

Pěkný příklad (převzatý s SRN, prý se i stal), který ukazuje snad omluvitelnější a třeba i realističtější omyl, než že si v servisu spletou auto:

Vlastník si koupil automobil. Chtěl si jej nechat nalakovat na stříbrno. V autoopravně se Vlastník zeptal: "Kolik stojí stříbrná metalíza?" Odpověď: "50 tis. Kč". S ohledem na vysokou cenu se Vlastník dále zeptal: "A nemůžete to natřít načerno?". Odpověď: "Ano, za 35 tis. Kč". Následujícího dne Vlastník opět navštíví autoopravnu. S rozladěním zjistil, že mu auto natřeli černou barvou. Vlastník vykřikuje, že to nechtěl a že ho zaměstnanec autoopravny nesprávně pochopil (ať už proto, že Vlastník výrazem "načerno" myslel "bez dokladů a daní" nebo proto, že své vyjádření považoval za dotaz, nikoli ofertu). Druhý den nechá auto přelakovat na stříbrno.

Obměna: Vlastník se zeptal: "Nemůžete to nalakovat na stříbrno?" V autoopravně odpovědeli: "ano za 50 tis. Kč". Následujícího dne Vlastník opět navštívil autoopravnu a s rozladěním zjistil, že mu auto nalakovali na stříbrno a vykřikuje, že to nechtěl a že jej v pracovník autoopravny nesprávně pochopil (Vlastník považujoval své vyjádření za dotaz, ne za ofertu). Automobil by si nechal nalakovat v jiné autoopravně za 30 tis. Kč.

V obou případech předpokládejme: (i) pracovník autoopravny mohl rozumně domnívat, že Vlastník požaduje nalakování; a (ii) soud vyloží projev vůle tak, že v prvním ani druhém případě k uzavření smlouvy nedošlo (resp. v prvním případě došlo s obsahem, že metalíza bude stříbrná).

Ad TP:

Myslím, že nakonec se vcelku shodneme (za předpokladu, že byste ochranu poskytoval nejen bona fide držiteli, ale i detentorovi nebo prostě jen tomu, kdo poskytoval službu). Možná bych jen byl méně náročný u požadavku omluvitelnosti omylu. Ale: Spíše než to, abych zastával "správné řešení" (za žádné se tu nebiju), mě zajímají pro a proti, analytická diskuze.

Ad Fortuna: Problém s formulací -- kde konkrétně? 1. Příklad není ani můj, ani sám o sobě absurdní. Slouží jen k testu, zda absurdní není některé z nabízených řešení. 2. Protože vlastník stáda po ty 2 roky nevěděl, že se mu do něj vmísily cizí kusy, a pak to zjistil (např. k okamžiku, kdy se vlastník těchto domáhal vydání). Nejsa zemědělec, nevím, nakolik je ten příklad reálný. 3. Za pojmem aufgedrangte Bereicherung je celá doktrína směřující k významu (a překladu), který jsem uvedl.

Anonymní řekl(a)...

V souvislosti s plněním bez právního důvodu bych měl následující dotaz:
Bylo by možné kvalifikovat jako BO rovněž situaci, kdy manžel omítl dům v osobním vlastnictví manželky, přičemž po rozvodu se domáhá úhrady za toto plnění? Osobně mi takový přístup přijde dosti pochybný.

Lukáš Mohyla

FORTUNA řekl(a)...

ad Jan Petrov, 19.5.11, 13:50

1
problém nechtěného laku byl myslím dostatečně probrán.

2
když krmím cizí zvířata NEVĚDOMKY jako svoje, nemohu vědět, jak dlouho je krmím, zda den, rok, atd. Dá se to vcelku snadno dokázat v souvislosti s tím, když přijde člověk, který tvrdí, že zvířata jsou jeho.

3
doktrínu čehokoliv lze založit na čemkoliv. Tedy doktrinu vnuceného obohacení lze založit i na aufgedrangte Bereicherung (vynucené obohacení). Otázkou pak jen je, jakou hodnotu taková doktrína může mít.

Mirek Vorlický

Jan Petrov řekl(a)...

Doplnil jsem do textu odkazy na judikaturu NS. Omlouvám se, že jsem je vypustil. Správně patří i na blog.

Ad Jirka Kindl

A. Ustanovení o nepřikázaném jednatelství by se asi aplikovala při vícepracích spočívajících v odvrácení hrozící škody. (Příklad, nevím nakolik realistický: Stavitel -- aniž dříve porušil náležitou péči -- objeví vady v podloží, které vyvolávají podstatné riziko náhlého sesuvu stavby. Nedaří se kontaktovat objednatele. Stavitel sám podloží zpevní.)

B. Ustanovení o nepřikázaném jednatelství by se asi neaplikovala, pokud někdo zhodnotil vlastní věc v domnění, že jde o věc cizí. Ke vzniku nároku z nepřikázaného jednatelství se vyžaduje vůle jednat v cizí věci: srov. např. 33 Cdo 1248/2009. Shodně rakouské a německé právo.

C. Není zcela jednoznačné, zda se budou ustanovení o nepřikázaném jednatelství aplikovat, pokud někdo zhodnotil cizí věc (nalakoval automobil), domnívaje se, že patří A-ovi (zákazníkovi, který si nalakování objednal), když ve skutečnosti patří B-ovi (zákazníkovi, který si je neobjednal).

1. Je otázka, zda nárok z jednatelství bez příkazu může vzniknout tomu, kdo sice jednal v úmyslu obstarat cizí věc, avšak zmýlil se v osobě obstaraného. v německu se dovozuje, že takový omyl je pro vznik nároku z GoA bez významu (Schwarz/Wandt: Gesetzliche Schuldverhältnisse, 2. vyd, str. 40).

2.Dále je otázka, zda ten, kdo jednal s úmyslem splnit smlouvu, vůbec mohl jednat v úmyslu obstarat cizí věc (když jednal ve vlastní věci -- za účelem zprostit se dluhu). Judikatura NS věc neřešila výslovně. Zdá se však, že se v daném případě staví spíše odmítavě k tomu, že by tu byl požadovaný úmysl jednat v cizí věci. Srov. 32 Odo 970/2006, dle kterého, kdo plnil za jiného (a tím spíše, kdo plnil za sebe), nemůže obstarávat cizí věc.

Ale i pokud by nárok z nepřikázaného jednatelství vznikl, pak správně jen do výše subjektivního prospěch (přístup (3)). Srov. Koziol in Koziol/Bydlinsky/Bollenberger. ABGB. Kommentar. 3 vyd., str. 1148 (kom. k § 1037 ABGB).

Jan Petrov řekl(a)...

A. Thurnwald

2) Nový lak je hodnotnější než starý. Ale i kdyby ne: Stejně mi připadá vhodnější říci, že komu bylo plněno, ten je vždy obohacen (v opačném případě by byl zproštěn povinnosti k náhradě ten, kdo si nechal plnit dle neplatné smlouvy, co se nakonec ukáže, že mu není na prospěch). Toto obohacení však v případě vnucení může být vyloučeno či omezeno.

3) Něco jiného je ničit věc a něco jiného vydat peníze ve výši subjektivního obohacení. Souhlasím, že komu byly vnuceny peníze na účet, ten by neměl mít povinnost zaplatit úroky ve větší výši, než v jaké mu tyto peníze byly na subjektivní prospěch. Ale stejně: splatnost bezdůvodného obohacení nastane teprve den po upomenutí; tedy obohacenému začne nabíhat povinnost platit úroky, teprve jakmile pozbude dobré víry.

5) Je otázka, zda by se § 59 odst. 9 vyložil nad rámec směrnice (asi ano, děkuji za Váš postřeh). Z hlediska evropského práva by si věc vyžádala bližší research. Předběžně se mi ale zdá, že aktuální verze směrnice čl. 9 směrnice 97/7/ES ve spojení se směrnicí 2005/29/ES (srov. bod č. 29) nevedou nutně k závěru, že by poskytnutí nevyžádané služby v omylu představovalo inertia selling (pro který mají členské státy povinnost zajistit, aby spotřebitel nemusel poskytnout protiplnění).

FORTUNA řekl(a)...

ještě k článku:

nedávno jsem byl na schůzi představitelů města. Projednávala se i stížnost nájemců městských garáží. Nájemci si stěžovali, že město nedostálo svému slibu správně opravit a pak udržovat příjezdovou komunikaci. Město svůj slib nedodržuje dlouhou řadu let.
Navrhl jsem nájemcům, ať přestanou platit za něco, co nedostávají. Sami nájemci měli strach, že by navíc dostali penále a jeden informovaý pán (právník?) mi vysvětlil, že to se nesmí, že musejí platit ze zákona.

Já tu věc vidím tak, že město okrádá nájemce (právnicky: že se město bezdůvodně obohacuje?).

Má na to někdo nějaký názor?

Mirek Vorlický

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Nevyžádané stavební vícepráce jsou masový problém. Nejde o žádnou akademickou vymyšlenost, ale letitou praxi stavebních firem, které léta pracovaly ve smlouvách o dílo "podle rozpočtu", a vesele tak pokračují i dnes, pokud jim v tom investor nezabrání (stát například málokdy). A judiaktura, na kterou odkazuje více řečníků, je výsledkem hodně těžkých bitev v devadesátých letech (u soudu jsem mnohokrát zažil; "pokud to udělali, tak se to musí zaplatit"). Zdá se, že rozum spíše zvítězil. Ale recidiva je možná kdykoli; stavebníci, buďte ostražití.

kamil zbuzek řekl(a)...

S poměrně kuriozním problémem se na nás tentokrát obrátil bývalý klient společnosti PROLUX pan Kamil Zbuzek.
V květnu r.2012 uzavřel pan Kamil s Proluxem Smlouvu o propagaci a podpoře prodeje nemovitosti. V srpnu 2012 se pak skutečně našel zájemce o nabízený byt a v lednu 2013 vypracoval zástupce PROLUXU Petr Jasanský ml. Kupní smlouvu ve které bylo uvedeno, že smluvní strany souhlasí s tím, že kupní cena ve výši 340 000,-Kč bude složena do depozita na účtu PROLUXU.
Když jsem toto četla, domnívala jsem se, že konec tohoto příběhu bude jasný, že PROLUX zkrátka peníze zpronevěřil (nebylo by to konec konců poprve) a pan Kamil se bude muset domáhat svých práv žalobou pro bezdůvodné obohacení.
Mýlila jsem se! Tentokrát totiž do hry vstoupil navíc Celní úřad pro hlavní město Prahu se svou pohledávkou pokuty 5 000 0000 udělenou PROLUXU ČOIkou a ten deponované peníze z účtu PROLUXU sebral!
Pan Kamil měl tedy zřejmě pech, hned dvakrát. Poprve při výběru RK a podruhé, že Celní úřad zablokoval PROLUXU účet právě v tom okamžiku, kdy tam byly uschovány jeho peníze. Od PROLUXU se tuto skutečnost pan Kamil dozvěděl v dopise z února 2013, kdy mu bylo lakonicky oznámeno, že nic nedostane, protože jsou jeho peníze prostě fuč.
Pan Kamil se tedy obrátil o pomoc na Policii ČR a podal Trestní oznámení na Petra Jasanského ml., který Kupní smlouvu vypracoval a který ho o bezpečnosti depozita na účtě PROLUXU přesvědčil.
Policie ovšem případ vyhodnotila jinak. Ve svém Usnesení ze dne 7.7.2013 panu Kamilovi sdělila, že k žádnému podvodu nedošlo, neboť jednatelka PROLUXU Karolína Valentová předložila policii svoji korespondenci s Celním úřadem, ve které Celnímu úřadu sdělila : ...že vzhledem k tomu, že deponovaná část kupní ceny není majetkem společnosti PROLUX, žádá o její uvolnění prodávajícímu dle smluvních podmínek stanovených mezi prodávajícím a kupujícím.
Na to dle sdělení Policie následovala reakce představitelů Celního úřadu pro hlavní město Prahu, kde se uvádí, že Celní úřad nebude na tuto žádost nijak reagovat, neboť není v jeho kompetenci prověřovat proud finančních obratů na bankovních účtech!
A kdo odškodní pana Kamila? Všichni jsou z obliga. Celní úřad se nažral a PROLUX zůstal celý. A pan Kamil se může jít klouzat! policie opšt odložila stejná pisnička zakon ukladá mlčet ......Kamil.11@seznam.cz




Více zde: http://www.spolecnaobrana.net/news/celni-urad-se-nazral-a-prolux-zustal-cely-/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz