K úpravě opozičních sporů

Zřejmě nejzávažnějším zásahem zákonodárce do struktury civilního procesu v období totalitního státu byla koncepce tzv. jednotného řízení, jejíž podstata spočívala v popření vnitřní diferenciace civilního procesu na jednotlivé procesní druhy. Je třeba si uvědomit, že uvedená koncepce nestírala pouze rozdíly existující uvnitř řízení nalézacího, tradičně vycházejícího z dělení na řízení sporné a nesporné, nýbrž ve své podstatě usilovala i o popření diferenciace mezi řízením nalézacím a vykonávacím (exekučním). Argumentačně je koncepce jednotného procesu založena na vcelku povrchní myšlence „jednotných“ procesních zásad, kterými jsou jednotlivé procesní druhy ovládány.

Jestliže v posledních dvaceti letech došlo alespoň k jistému pozitivnímu posunu (i když jistě ne dostatečnému!) směrem k opětovnému odlišení řízení sporného a nesporného, mnohé instituty deformující vztah mezi řízením nalézacím a exekučním zůstaly zákonodárcem nedotčeny. Rovněž současná procesní literatura, kterou lze ve své většině označit za exegetickou, uvedené problematice nevěnuje dostatečnou pozornost. Existuje tak nebezpečí, že některé strukturní deformace mezi řízením nalézacím a exekučním by i pro případné příští úpravy civilněprocesního práva mohly zůstat zachovány.

Mezi závažná pochybení ve vztahu mezi oběma procesními druhy patří, podle mého názoru, vyhrazení projednávání některých exekučních sporů řízení vykonávacímu. Jedná se zejména o spory o existenci, resp. vymahatelnost subjektivního práva přiznaného exekučním titulem, tedy o spory opoziční, resp. impugnační. Uvedené spory u nás do r. 1950 byly - a v okolních vyspělých státech stále jsou - projednávány v nalézacím řízení sporném. Považuji proto za potřebné se alespoň krátce o problematice úpravy opozičních sporů zmínit.

Podle současné právní úpravy lze jako opoziční označit spory o zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce (užívám zde obou výrazů promiscue) z důvodu zániku práva přiznaného exekučním titulem [§ 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř.]. Spor mezi účastníky se ve své podstatě týká toho, že oprávněný pokračováním v nařízené exekuci popírá tvrzení povinného, že vymáhané právo, přiznané oprávněnému exekučním titulem, po vydání titulu zaniklo. Takový spor se „točí“ kolem prokazování a právního hodnocení skutkových okolností, ze kterých má vyplývat tvrzený důvod zániku titulem přiznaného práva (splnění, kompenzace, aj.). Že v tomto případě jde o něco jiného než o „pouhý“ výkon rozhodnutí, přiznává i zákonodárce, když zvlášť stanoví, že se o opozičním sporu rozhoduje „zpravidla po předchozím jednání“ (§ 269 odst. 2 o.s.ř.). Kdybychom byli zlomyslní, opravili bychom zákonný text v návaznosti na panující praxi na „zpravidla po několika jednáních“.

Zásadní problém celé koncepce – která je pouze zjednodušenou verzí úpravy obsažené v § 441 o.s.ř. 1950 – spočívá v tom, že vykonávací řízení není svým účelem a zaměřením zařízeno k řešení sporů o právo. Nejde pouze o to, že exekuční řízení (a tedy ani incidenční spor v jeho rámci) nelze ze zákona přerušit, prominout v něm zmeškání lhůty či podat návrh na obnovu řízení (§ 254 odst. 2 o.s.ř.). Daleko závažnější je skutečnost, že v opozičních sporech nelze v důsledku jejich přináležitosti k exekučnímu procesu použít některé významné instituty, jež jsou vyhrazeny pouze nalézacímu řízení spornému. Ty jsou vesměs spojeny s dispoziční zásadou, která v rámci vykonávacího řízení není důsledně provedena.

Tak je v opozičním sporu vyloučeno např. vedlejší účastenství (§ 254 odst. 1 o.s.ř.); v řízení o opozičním návrhu tak nemůže jako vedlejší účastník vystupovat např. ručitel zajišťující titulem přiznanou pohledávku. V exekučním řízení, a tedy ani v opozičním sporu, nelze použít ustanovení o vzájemném návrhu; oprávněný tedy nemůže vznést svůj další nárok vůči povinnému. Opoziční spor nelze dokonce ukončit ani smírem. A za vrchol negace procesních zásad, jež by měly být zákonodárcem v řízení, jehož podstatou je spor o subjektivní právo, dodržovány, lze považovat ustanovení, podle kterých lze opoziční spor zahájit i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o.s.ř. a § 55 odst. 4 ex.ř.).

Jiná problémová oblast současné úpravy sporů o zánik přiznaného práva se týká ustanovení o věcné příslušnosti. Ta je pro vykonávací, resp. exekuční řízení stanovena jednoznačně tak, že věcně příslušným soudem je soud okresní (§ 9 odst. 1 o.s.ř.; 45 odst. 1 ex.ř.). Soudce okresního soudu je tak v nemalém počtu případů vystaven situaci, kdy projednává spor týkající se další existence práva, jenž bylo v nalézacím řízení v I. stupni přiznáno rozhodnutím krajského soudu. Není pak ani neobvyklé, jestliže okresní soudce projednává exekuční věc, jejíž podstatou je např. uplatnění námitky započtení proti judikované pohledávce z obchodního styku, přičemž exekučním titulem je rozsudek vrchního soudu. Že právní nebo skutková náročnost věci samé, pro kterou se zákonodárce rozhodl přikázat ji v I. stupni krajským soudům, a povaha opozičního sporu, v němž jde o zánik takto judikovaného práva, je obdobná, není třeba pochybovat.

Civilní řád soudní řešil uvedený problém tím, že rozlišoval mezi soudy exekuci povolujícími (dnes bychom řekli nařizujícími) a soudy exekuci provádějícími. Soudy povolující exekuci byly typicky soudy, které ve věci samé rozhodovaly v I. stupni (§ 4 č. 1 ex. ř. z roku 1896). Tyto soudy byly pak věcně příslušné i k projednání a rozhodování opozičních sporů (§ 35 odst. 1 ex. ř. z roku 1896). Obdobným způsobem problém dodnes řeší i německá úprava (§ 767 odst. 1 německého ZPO). Náš zákonodárce naproti tomu zřejmě vychází z premisy, že exekučními soudci u okresních soudů jsou jacísi univerzálně použitelní supermani (a supermanky), jimž žádná právní materie není cizí.

Naprostým paradoxem současné úpravy opozičních sporů je pak okolnost, že v důsledku jejich začlenění do řízení vykonávacího nejsou projednávány v koncentračním režimu. Z historického a komparativního pohledu jsou přitom právě opoziční spory obvykle předmětem uplatnění koncentrační zásady. Důvod je jasný – opozičních sporů nemá být zneužíváno k průtahům exekuce. Proto bývá koncentrace řízení v těchto případech velmi přísná – typicky musí dlužník již v opoziční žalobě uplatnit všechny námitky, které jsou dány v době podání žaloby; v žalobě neuplatněné námitky jsou z projednání v opozičním sporu vyloučeny (srov. § 35 odst. 3 rakouského EO nebo § 767 odst. 3 německého ZPO).

Český zákonodárce postupuje opačně – běžné věci nalézacího řízení sporného přehnaně, a po mém soudu necitlivě, koncentruje (§ 118b o.s.ř.), kdežto opoziční spory, u kterých je dán k přísné koncentraci vážný důvod (neprotahovat exekuci, jež má proběhnout efektivně a rychle), nechává plynout. A to dokonce tak, že se v nich neuplatní ani princip neúplné apelace (§ 254 odst. 5, 6 o.s.ř.)! Že v důsledku takové koncepce může opoziční spor probíhat dokonce déle než řízení ve věci samé, je nabíledni. A o tom, zda rozmařilý zákonodárce proti rozhodnutí odvolacího soudu v opozičním sporu připouští i dovolání, nemusí čtenář pochybovat [§ 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

V kritice současné koncepce opoziční sporů by se dalo ještě pokračovat [Stichwort: § 268 odst. 1 písm. g) věta za středníkem o.s.ř.]. Nechci však nudit. Byl bych rád, kdyby příspěvek podnítil úvahy a diskusi o otázce, nakolik je současné legislativní řešení problematiky opozičních a částečně i impugnačních sporů racionálně zdůvodnitelné. Moje kritika současného stavu vychází v podstatě z přesvědčení, že k řešení sporů o právo je strukturně a institucionálně vybaveno nalézací řízení sporné. Naproti tomu řízení exekuční je zařízeno především k tomu, aby

„právo oprávněného na plnění, určené již evidentním a pro stát formálně závazným způsobem v listině k tomu zákonem stanovené, bylo nuceně realizováno“

(Josef Fiala, Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí, str. 37). Opoziční spor je sporem o ne/existenci subjektivního práva a k projednání ve vykonávacím řízení se tedy nehodí. Měl by proto být - obdobně jako spory excindační (§ 267 o.s.ř.), odporové (§ 267a o.s.ř.), poddlužnické (§ 315 o.s.ř) a další - řešen v nalézacím řízení sporném.