Fuzzy seriál I. - pesimistický úvod

Tímto seriálkem, jehož titul bude navíc objasněn až druhém díle, se pouštím na tenký led logiky (stejně tak budu možná naopak odsouzen, že objevuji Ameriku, nebo se vlamuji do otevřených dveří, ale kdo už spolkl mnicha, aniž mu v krku uvízla kápě... – a konec pořekadel!), ale snad mi bude odpuštěno. Chtěl bych se totiž podělit o problém, se kterým se setkávám při výkladu některých komplexních právních pojmů, a posledních několik let jsem se s ním potýkal při aplikaci uprchlického práva (ale neděste se, uprchlické právo je tu není předmětem mého zájmu, nýbrž pouze vhodným "nosičem" pro obecnější úvahy, proto s ním budu také občas nakládat trochu zkratkovitě). Vedlejším produktem jedné z mých tvůrčích krizí je i tento seriálek.

Jakýkoli výklad o uprchlickém právu by měl začínat od definice uprchlíka. Tím je podle článku 1 A (2) Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků osoba, která „v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit.“

Těchto několik řádků vytvářejících pěknou hrabalovskou větu skrývá několik výkladových pastí, ta nejnáročnější však tkví v onom spojení „oprávněné (za hranicemi Sbírky se používá spíše slovo „odůvodněné“) obavy z pronásledování“. Většinová zahraniční literatura (například uprchlický guru G. S. Goodwinn – Gill) se nezastavuje na obecném smyslu slova pronásledovat (tedy „stíhat s nepřátelským úmyslem“ od latinského „persequi“) a nechává tento obtížně uchopitelný pojem pro účely jeho právního výkladu „rozpadnout“ na tyto prvky:
1. chráněné zájmy;
2. způsoby jejich ohrožení;
3. ztráta ochrany země původu, respektive povaha původce a jeho vztah k danému jednání;
4. kauzální vztah k důvodům pronásledování a splnění některého z těchto důvodů.

Tyto prvky přitom musejí být splněny kumulativně. Není se čemu divit, při práci se vzájemným vztahem několika podmínek nezná formální logika (pokud je mi známo, ejhle tenký led), coby nástroj, s nímž jsme zvyklí jako právníci pracovat, jiné možnosti než kumulaci či alternativu.

To není u výkladu podobných právních pojmů neobvyklé. Vykladač takového složeného pojmu, je-li konfrontován s takovýmito několika souběžnými podmínkami (tedy s několika složkami hypotézy právní normy) pro shledání určité situace (tedy pro nastání dispozice této právní normy), uvažuje, zda mezi těmito podmínkami je jasně vymezený vztah: ten může být buď vztahem kumulativním, tedy požadavkem po splnění všech podmínek zároveň (nastane-li A a zároveň B a zároveň C), nebo vztahem alternativním, tedy požadavkem po splnění alespoň jedné z podmínek (nastane-li A nebo B nebo C). Tento vztah alternace nebo kumulace může být sice upřesněn (a zároveň zkomplikován) jejich kombinací (například: nastane-li A nebo pokud nastane B a zároveň C), výjimkami (například: nastane-li A a zároveň B a zároveň C, přičemž A nemusí být splněno pokud nastane D), zmírňováním tvrdostí (například: nastane-li A a zároveň B a zároveň C, přičemž splnění podmínky A může být prominuto z důvodů zvláštního zřetele hodných), či použitím neurčitých právních pojmů (alespoň jeden z pojmů A, B a C je vymezen způsobem, který si vyžaduje další výklad); zásadně však nevykročuje z hranic formální logiky, tedy logiky založené na tom, že každému výroku tvořícímu výpověď lze přiřadit pravdivostní hodnotu 0 či 1, tedy u každé z podmínek lze (a je nutno) jednoznačně konstatovat, zda byla či nebyla splněna.

Snad jedinou výjimku z této formálně-logické aplikace složených hypotéz tvoří (ve veřejném právu, neboť na něj a typicky kogentní charakter jeho norem, mně blížších, jsou tyto úvahy vázány) použití správního uvážení, vyjádřeného v českém právním jazyce typicky slovesy „může“, „smí“ či „přihlédne“. Tato možnost je nicméně poněkud relativizována tím, že volné správní uvážení již postupně ze scény (viz k tomu například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 4 As 75/2006, publ. pod č. 1194/2007 Sb. NSS), a jak dokazuje vývoj judikatury k tomuto tématu, sloveso „může“ (popřípadě „lze“) stále častěji znamená „musí“, a to v zájmu předvídatelnosti veřejnoprávního rozhodování a omezení jeho libovolnosti (ideálním příkladem je udělování státního občanství, kde bylo sloveso „může“ vyloženo jako „musí“ a zdánlivě demonstrativní výčet podmínek pro udělení státního občanství ČR byl vyložen jako výčet taxativní, je usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002, publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS). Zejména však lze toto veřejnoprávní uvážení použít typicky při udělování sankcí a určování jejich výše, při zmírňování tvrdostí či například v licenčním povolovacím řízení; pro účely rozhodování statusového, navíc je-li toto statusové určení fakticky závislé na deklaratorním rozhodnutí (zda tu odůvodněné obavy z pronásledování jsou, či nikoli), je však nevhodné, a právě taková situace nastává i u uznání statusu uprchlíka.

Tudíž k tomu, aby byla u osoby shledána azylově relevantní odůvodněnost obav z pronásledování, respektive pronásledování samotné, musí být konstatována (i) závažnost újmy a zároveň (ii) směřování této újmy proti chráněným zájmům (zejména lidská práva cizince, ale to by bylo na delší povídání), a to (iii) od státu, ať už přímo nebo od některých „nestátních původců“, kteří jsou v této definici doktrínou jaksi implicitně nacházeni, a to (iv) z pětice vymezených důvodů. Každá z těchto podmínek musí být splněna samostatně a všechny zároveň.

Tento na první pohled samozřejmý aplikační algoritmus (relativně) nezávislého posouzení každé z těchto podmínek a shledání pronásledování pouze při jejich současném splnění však nutně vede začasté k řešením rozporným s materiální spravedlností. Skutková pestrost posuzovaných situací totiž nepřináší pouze situace, kdy každá z podmínek je splněna víceméně ve stejné, dostačující intenzitě (tedy někomu hrozí dostatečná újma směřující proti dostatečně chráněným zájmům, a to převážně z azylově relevantních důvodů a způsobem, který lze připsat některým ze způsobů státu původu), nýbrž i situace, kdy některé z podmínek jsou splněny značně intenzivním způsobem, jiné však způsobem – alespoň z pohledu aplikujícího orgánu - nedostatečným, kumulativní splnění všech podmínek tak není dáno a odůvodněnost obav z pronásledování nelze konstatovat. V rozhodovací praxi nacházíme řadu takových situací, které lze řešit buď rezignací a smířením s tím, že odůvodněnost obav z pronásledování není dána, nebo různě složitými myšlenkovými konstrukcemi, které prokazují, že ke splnění ve skutečnosti došlo, či které dávají rozhodujícímu orgánu novou možnost, aby danou situaci posoudil „humánněji“ (například za použití institutu humanitárního azylu), tím, že mu ji vrátí z důvodu procesního pochybení.

Příkladem takové argumentační ekvilibristiky může být z české rozhodovací praxe například rozsudek sp. zn. 2 Azs 41/2007 ze dne 25. 7. 2007, kde stěžovatelka pocházející z Kabardinsko-balkarské republiky v Ruské federaci zjevně trpěla ústrky ze strany policie, jejich hlavním cílem však nebyla ona sama, ale její bratr, přičemž tyto ústrky nebylo možno jednoznačně zdůvodnit žádným z pěti důvodů obsažených v Ženevské úmluvě, respektive se nepodařilo prokázat dostatečně silnou vazbu mezi jejím kavkazským původem a muslimským vyznáním a těmito ústrky. Krajský soud v Brně i následně NSS ovšem svou argumentaci soustředily na nedokonalou a selektivní práci Ministerstva vnitra s důkazy a na nedostatečné zvažování možnosti udělení humanitárního azylu, čímž daly Ministerstvu vnitra „novou šanci“ některou formu mezinárodní ochrany udělit.

Je to jako v tom vtipu s Čurilou Plenkovičovem: co jim také jiného zbývalo?! V omezeném rámci formálně logických aplikačních postupů přeci nemá toto požadování kumulativního splnění všech prvků pojmu pronásledování smysluplnou alternativu. Domnívám se však, že ji má za jeho hranicemi, jak ukáže příští díl.