Blanka Čechová: Obyčejný člověk a Organizace spojených národů: Poklona právníku Murukathasanovi a všem ostatním typical mental cases
Kdysi jsem si myslela, že z pohledu OSN je obyčejný člověk, jednotlivec, až na posledním místě. Bylo to ode mě krátkozraké a nespravedlivé. Dnes, po několika letech práce v mezinárodních organizacích, vím, že v perspektivě OSN a žánrově podobných útvarů, obyčejný člověk nefiguruje vůbec.
Když jsem si v sobotu přečetla zprávu o tom, že před sídlem OSN v Ženevě se upálil šestadvacetiletý Tamil, na protest proti nečinnosti mezinárodního společenství v konfliktu na Srí Lance, otřáslo to mnou a pohnulo k napsání následujících několika poznámek.
Jmenoval se Murukathasan a byl to právník ze Srí Lanky, který pracoval v Londýně. Podle dopisu na rozloučenou (plné znění v angličtině je k dispozici na http://tamilnet.com) chtěl svým činem upoutat pozornost veřejnosti a mezinárodního společenství k aktům genocidy, kterými se v nedávné době opět vyhrotil mnohaletý konflikt na Srí Lance, a které nejsou nepodobné těm, k nimž docházelo na samém počátku genocidy ve Rwandě v roce 1994. (Mimochodem, nelze si v této souvislosti nevzpomenout na legendární dotaz reportéra Reuters, na který se mluvčí amerického ministerstva zahraničí zdráhala odpovědět, a sice - How many acts of genocide does it take to make a genocide? Tou dobou přišlo ve Rwandě o život už více než půl milionu lidí.)
Murukathasan se před branami Paláce národů upálil ve čtvrtek 12. února, ale na stránkách OSN o tom doteď není ani jediná zmínka. Předpokládala bych zprávu. Aktuální informace o aktivitách agentur OSN na Srí Lance. Nebo, proboha, alespoň telegrafické vyjádření lítosti. Přejít tuto událost mlčením považuji ze strany OSN za skandál. Ani komunisti nedokázali ututlat smrt Jana Palacha, to se jim podařilo teprve u následujících případů, které na veřejnost skutečně už nepronikly. (Poznámka: zadržte, prosím, rozhořčené komentáře, jak že se opovažuji srovnávat OSN a KSČ. Tak - prostě opovažuji. Základní myšlenka obou spasitelských organizací je sice jiná, ale neliší se v míře utopičnosti a hlavně v totální neefektivitě její realizace. Míra korupce a bezpáteřnosti, způsob výběru kádrů i praxe v oblasti propagandy a mystifikace veřejnosti, jsou navlas tytéž.)
Na základě vlastní zkušenosti si troufnu odvodit, o čem se tak v sídle OSN vedly řeči, zatímco před jejím prahem hořela živá pochodeň: tak především se konala schůzka Panelu ke zhodnocení Rozvojových Cílů Milénia v oblasti veřejného zdraví. Ecosoc toho dne prohlásil, že potenciál tradiční medicíny by měl být nadále rozvíjen. Fajn. Ve výtazích a na chodbách se klábosilo o tom, že zítra máme 13. pátek a co kdo dělá na Valentýna, jo – a taky že v nedalekém lyžařském středisku Meribel napadlo čtvrt metru prašanu. Pak se šlo domů, venku před vraty kupa žluté pásky a pár policejních aut – hm, hm, asi tu zase demonstroval nějaký anonymní šílenec. No nic.
Sebeupálení jako akt protestu neschvaluji. Ale chápu Murukathasanovo zoufalství, které ho k takové oběti přivedlo. Uvědomil si bezmoc veškerého předchozího snažení: měsíce volání, dopisů, stížností a článků v tisku, pokusy o audience, dokonce početná demonstrace, která se konala před sídlem OSN jen pár hodin předtím, než se Murukathasan upálil – všechno to bylo k ničemu. (Jediného zásahu, kterého se ze strany OSN mohli demonstranti případně dočkat, by byl zásah proti nim samotným. Jsme koneckonců ve Švýcarsku, tak hlavně žádný rozruch na ulicích…) I kdyby Murukathasan radši držel hladovku a nebo chodil před budovu OSN každý den protestovat, nikým by to ani zbla nepohnulo. Ostatně, jednoho takového tichého a vytrvalého protestujícího jsem osobně poznala.
Stěžovatelka před ESLP, paní M.D., se tehdy trmácela do Štrasburku cestou necestou ze vsi vzdálené tisíce kilometrů. Mohlo jí být okolo šedesáti, na sobě měla hodně obnošené šatstvo a poté, co se marně snažila domoci nahlédnutí do svého spisu, se usadila na schodiště před vchodem do budovy soudu. Vydržela tam sedět každý den po dobu několika měsíců, aby protestovala proti opakovanému odmítnutí své stížnosti. Drtivá většina lidí jí míjela, na chodbách a v kantýně tu a tam někdo zmínil, že ta praštěná ženská pořád táboří u nás na schodech. Blázen.
Jednoho dne jsem se dala s paní do řeči a shledala jsem, že 1) mluví slušně anglicky i francouzsky, 2) velmi dobře se orientuje v řízení před ESLP, 3) nestěžuje si na žádnou pitomost, ale na poměrně vážné procesní pochybení v domácím civilním řízení. V archivu mi stížnost půjčili. Prošla jsem jí. Nezdálo se mi to. V rozhodnutí o odmítnutí (jehož odůvodnění v rozsahu cca jednoho odstavce si stěžovatelka nikdy nepřečte, protože je důvěrné) stálo, že jde o notorickou stěžovatelku a zjevně neopodstatněnou stížnost, tečka. Zeptala jsem se kolegy-právníka, který věc vyřizoval, z jakého důvodu tak soudí. Odtušil, že to je typical mental case, tak co řeším, a vyrazil na cigárko do kantýny.
Paní M.D. jsem toho dne poradila, ať jede domů. Neodjela. Seděla tam ještě hodně dlouho a docílila akorát toho, že beztak předůležitý Soud se cítil ještě důležitějším. Ať tam klidně chcípne, nenechám se do ničeho tlačit, - řekl mi kolega-právník, když jsem se ho po čase znovu zeptala, jestli se přeci jen nechce s paní sejít nad spisem.
Samozřejmě, že OSN nevyšle na Srí Lanku žádné jednotky a týmy jen proto, že se nějaký šílenec upálil. To by pak mohl udělat kdekdo. Škrtnout sirkou a citově vydírat ubohou OSN, aby laskavě dělala to, k čemu byla zřízena. Aby laskavě pracovala. Navíc, co je na Srí Lance? Vždyť jsou tam jen lidé. Přesně takovou odpověď, mimochodem, dostal od OSN Romeo Dallaire, velitel mise UNAMIR ve Rwandě, když zoufale žádal o posily, aby se mohl pokusit zabránit genocidě. (Následný rozkaz ke stažení Dallaire neuposlechl, zůstal ve Rwandě na vlastní pěst s hrstkou mužů, s nimiž zachránil životy desítek tisíc lidí. Po návratu z mise se zhroutil a pokusil o sebevraždu. Více viz jeho autobiografická kniha Shake Hands with the Devil, případně stejnojmenný dokumentární film. Upozornění: jen pro silné povahy.)
Kdo by si měl opravdu stěžovat, resp. vyžadovat po OSN a ostatních mezinárodních organizacích nějaké výsledky, jsou daňoví poplatníci. (A propos: pojmy jako veřejné peníze nebo daně, jsou v kuloárech mezinárodních organizací buď tabu nebo sprosté slovo. Fuj. Jaký daně? My všichni, jak jsme tady, máme přeci daňovou exempci.) Například: jaké jsou skutečné výsledky desetiletého působení mise UNMiK v Kosovu? Zaměstnávala tisíce lidí, aby mj. monitorovali, observovali, analyzovali, vyhodnocovali, kooperovali a věnovali se jiné užitečné činnosti. Náklady na jednoho takového člověka ročně jsou v řádech desítek tisíc eur, což je zcela na místě, pokud dotyčný bere svou práci vážně, tj. opravdu pracuje a nikoli pokuřuje v kavárnách, nakupuje alkohol bez daně v UN tuzexu v Prištině a křižuje Kosovo v bílém terénním voze s vysílačkou tak, jako všichni ostatní. Zodpovědných lidí, kteří tvrdě pracovali, riskovali a uskutečňovali ideály, pro které OSN kdysi vznikla, jsem v Kosovu potkala málo. Asi tak pět. Všichni se velmi trápili, protože jim záleželo na osudu lidí, kteří v Kosovu žijí. Což je (všechny) postupně diskvalifikovalo pro další práci v misi. Ten, koho zajímá obyčejný člověk, přeci nemá v OSN co dělat. Ať se jede na chvíli vyřádit do Súdánu, rozdávat krabice s moukou v rámci World Food Programme, ale pokud by chtěl opravdu něco změnit, nechť se věnuje práci jakékoli, ale jiné.
V úterý 17. února bude v Kosovu první výročí od vyhlášení nezávislosti. Jsem zvědavá, co se tam strhne. Ráda bych, aby se nestrhlo nic, aby se ukázalo, že závěry stovek zpráv OSN o fungující multietnické společnosti, kde vládne právo, a o politické stabilitě, nebyly jen silácké řeči a hloupá propaganda, která měla ospravedlňovat další existenci nákladné a nefunkční mise.
Mrzí mě, že jsem Murukathasana neznala, že jsem s ním nemohla mluvit a říct mu, aby nedělal to, k čemu se nakonec rozhodl. Řekla bych mu, ať je dál obyčejným člověkem a právníkem, ať svoje rozhořčení promění v něco jiného než v dobrovolnou smrt. Určitě by mě neposlechl, tak, jako mě neposlechla paní M.D. Obyčejný člověk, který si naplno uvědomí, že do agendy mezinárodních organizací jako pojem nebyl nikdy zařazen, a že sám nedokáže zabránit násilí a nespravedlnosti, je zlomený a zranitelný. Ztratí iluze, naději a rezignuje.
Klaním se tímto všem typickým šílencům, jejich opravdovosti a odvaze, jejich utrpení. Zaslouží si nedozírně více respektu než organizace, jejíž základní listina začíná zcela paradoxním úslovím We, the people…
Blanka Čechová vystudovala právo na UK a tvůrčí psaní na Oxfordské univerzitě. Působila jako právnička u ESLP ve Štrasburku a jako členka mise OBSE v Kosovu. Z obou organizací dobrovolně odešla a v současné době se věnuje vlastním neziskovým projektům v ČR a na Balkáně.
43 komentářů:
Jen počkejte, až se někdo upálí před sídlem Komise v Bruseli ...
P.H.
No to bude to samé, před Komisí:-)
paní Čechová, díky za příspěvek, pěkně jste mi po ránu zkazila náladu. Je to opravdu hrozné (oba ty případy) a to pomyšlení, že se ten mladý právník upálil úplně zbytečně, každému z těch, co můžou něco dělat, to stejně bude jedno :-(
Případ obdobný (zejména tragickými důsledky a motivací dotyčného, kterou je podle mého názoru naprosté zoufalství z nemožnosti - přes veškerou snahu - něco změnit) se stal nedávno i u nás .
Děkuji autorce za tento příspěvek. Velice mě oslovil.
Ad P. H.
Pro Vaši demagogii by jste si mohl vybrat i lepší místo než reakci na tento článek.
Vaší logikou by se před Hradem upalovaly davy lidí.
Přiznejme se, že je přinejmenším trochu bláhové řešit svůj neštastný osud (at jsou příčiny jakékoliv) tváří tvář jakémukoli úřadu nebo nějaké misi. Stejně bláhové jako jít k soudu a hledat u něj spravedlnost.
Možná by stálo za to porovnat tyto dva případy s mladými zaslepenci typu mladý komunista v 50.letech 20.století nebo současný terorista. Pro svou ideu (pravdy, spravedlnosti, lásky, víry) byla a jsou schopna tato individua narušovat chod zavedených úřadů a znepokojovat dokonce úředníky s definitivou, co se těší na páteční grilování a novou kolegyni. Správný Angličan to považuje minimálně za neslušné.
Docela by mě zajímalo, jak a kdy se "moderního" člověka podařilo tak zlomit, že vytrvale hledá svou pravdu a eschatologii u nějakého úřadu.
Zdeněk Nový:
... "byste" je správně.
Jinak doporučuji nejdřív vychladnout a pak teprv reagovat. Osvědčené, testováno na lidech.
P.H.
Slabý aorist slovesa být, který se v češtině používá pro kondicionál, je silně zastaralý. (Aorist jako minulý čas zmizel již v 15. století.)
Je třeba se smířit s tím, že čeština svůj kondicionál zpravidelňuje a že v normální mluvě je tvořen nesklonnou částicí by a indikativem slovesa být. Žádní puristé se svými normativními výroky na tom nic nezmění.
Otázka se točí kolem možností přístupu jednotlivce k mezinárodním organizacím (IGOs). Jaká jsou řešení? Rýsují se tu dvě roviny – institucionální nastavení a personální nastavení.
a) institucionální nastavení
- 99 % dnešních IGOs není nastavena a nikdy nebyla zamýšlena tak, aby vyslechla každý nářek jednotlivce, mají hledat systémová opatření, očekávat opak je naivní (jiná věc je, jak se jim to daří; na třetí stranu těžko měnit válečný konflikt v mírumilovnou společnost, to je úkol hodný Chucka Norrise)
- jednotlivec na sebe před nimi dnes těžko upozorní, potřebuje na to znalost procesů a oporu někoho silnějšího – od toho jsou tu velké nevládky (NGOs). Věřím, že je plno takových, které si rády vyslechnou svědectví ze Srí Lanky a vyvolají o tom debatu na půdě IGOs, tím jsou živy. Ostatně i ve zmiňovaném případě Rwandy K.Kovanda vzpomíná, že právě díky práci NGOs se dozvěděl alternativní (tu pravdivou) verzi událostí, než jakou před Radou bezpečnosti prezentovali rwandští představitelé a zaujal odlišný, minoritní postoj. V konečném důsledku to nikomu nepomohlo, nicméně ilustruje to skutečnost, že jednotlivec se pomocí NGO může dostat i na jednání Rady bezpečnosti. Navíc dnes je mezinárodní veřejné mínění daleko citlivější na slova genocida, než bývalo.
- myslím, že je to tak dobře (nutnost spolehlivého prostředníka), protože kdyby měla každá IGO naslouchat každému jednotlivci, za chvíli nedělá nic jiného a je paralyzována; čili řešení – víc spolupracovat s médii a nevládkami
- výjimkou jsou (quasi)judiciální mechanismy – zmíněný ESLP. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jestli se před něj postaví někdo s transparentem a chvíli tam bivakuje, tak se dřív nebo později najde někdo ze "starších", kdo toho člověka vyslechne. Bez znalosti spisu nemůže nikdo z nás posoudit, jestli se v případě paní M.D. opravu jednalo o „mental case“ nebo ne. Asi by si to zasloužilo podrobnější odůvodnění, ale zde narážíme na onen backlog/nedodělky čítající 100 000 kusů. Ostatně v judikatuře najdeme pár případů, jež to z „mental casu“ dotáhly až před velkou komoru, takže to nebude tak zlé. Řešení: čl. země by měly sledovat doporučení Rady Evropy, jak zefektivnit své vnitrostátní řízení + navýšit rozpočet organizace, jinak nebude prostor věnovat se hlouběji věcem prima facie nepřijatelným, především najmenovat kvalitní soudce, kteří se nespokojí s tvrzením – typický „mental case“.
b) personální nastavení
- IGOs budou stále jen odrážet lidskou společnost, najdou se tam lidé pracovití i líní i ti původně pracovití, ale časem vyhořelí a otupělí – nezbývá než zefektivnit proces najímání a propouštění
- to platí dvojnásob pro obsazení velvyslanectví a zastoupení u mezinárodních organizací, tam se obávám, že zrovna ČR by si mohla sáhnout hluboko do svědomí
- ESLP tu byla vyčítána jistá necitlivost, opět ze zkušenosti vím, že se tam pohybuje plno lidí trávících v práci víkendy, zanedbávajících soukromý život, sám ESLP ale zároveň neohlídá, kdo všechno rozhoduje…
Každopádně děkuji, Blanko, za zajímavý post, jen víc takových neprávnických a lidštějších!
Ľubo Majerčík
Přiznám se, že jsem nikdy neměl představu OSN jako organizace, která spasí svět, ale post Blanky Čechové mi zasadil tvrdou ránu do mého vidění světa (pravděpodobně značně naivního).
Musím se ale vyjádřit k poznámce v závorce. Samotná idea OSN je možná utopie, která nebude nikdy realizována, ale já sám vidím její smysl už v pouhé snaze o její realizaci (na rozdíl od ideje KSČ). To, že organizace funguje (tedy spíše nefunguje) tak, jak jste popsala, je velmi znepokojující a tento fakt by se měl stát předmětem kritiky (zde je podle mého názoru prostor pro nevládní organizace).
Sebeupálení jako akt naprostého zoufalství je asi mimo moje schopnosti pochopit, každopádně to od člověka vyžaduje ohromný smysl pro hodnoty, které leží daleko za hranicemi chápání obyčejných lidí (kteří například pracují v sídle OSN v Ženevě). O reálném smyslu sebeupálení mám však pochybnosti.
Ten smysl je například v tom, že by bez něj nevznikl tento příspěvek, který v několika lidech posune jejich vnímání tzv. hodných hochů z OSN.
Jestli je to dost nebo není, to nevím, ale smysl v tom vidím.
OSN (a nakonec i EU) jen odrazem existující reality členských států a vztahů mezi nimi. Počáteční ideály berou rychle pod tíhou byrokracie za své. Dnes je OSN sběrná alibistická organizace pro problémy, se kterými si nechtějí jednotlivé státy špinit ruce (ale zůstat úplně pasivní vzhledem k PR také nejde). A za tuto práci jsou ouředníci královsky placeni. Daleko lepší než dělat v OSN je ale udělat si NGO, brát dotace na super-extra-proaktiv-všehospása projekt a být si svým pánem. K tomu se kurz tvůrčího psaní také perfektně hodí.
Kdo se chce podívat, jak se lze vyjádřit na "vrcholné" úrovni k problémum s neudělením auditu, doporučuji si přečíst následující krátkou ukázku. Doporučuji to porovnat s úrovní odpovědi 5-letého dítěte, proč si neumylo pacinky nebo s typickou odpovědí soudruha, jak vyřešíme nedostatky v zásobování (pro ty starší).
odkaz na skvostný projev
Na co se hlavne narazi, je podle me cenzura. To je u OSN dost znamy problem. jejimi původci ale nejsou lidi vetsinou lide v terene, ale vedouci pracovnici sedici nekde v teple civilizovaneho sveta, coz samozrejme nevylucuje, ze se pojedou do toho Kosova parkrat mrknout. Jsou dost zname pripady, kdy OSN zada od svych pracovniku i nekolikrat prepsat "zpravu o udalosti", takze se z cilenych atentatu stavaji dopravni nehody apod. Nezridka to konci dobrovolnou resignaci nedobrovolneho prepisovatele takove zpravy.Je pro me dost obtizne pochopit,proc to takhle funguje, ale dost mozna to souvisi s tim, tu nasi prestizni OSN, lidske prava a humanitarni pomoc mnoho lidi v rozvojovych zemi vnima jako zlo,a dokonce mnohem negativnejsi nez byla treba Bushova zahranicni politika.
Tomas Ledvinka
Velmi děkuji za všechny komentáře.
Ad Karel Výborný:
http://kosovo-schools.blogspot.com
Tento projekt se v loňském roce uskutečnil výhradně díky velkorysosti a ochotě několika škol u nás a v Oxfordu, českého kontingentu KFOR a řady obětavých dobrovolníků. Já projekt koordinuji a nesu veškeré náklady s ním spojené.
Kdybyste měl tip na nějakou dotaci, tak sem s ním - zdá se, že se v tom vyznáte.
Blanka Čechová
A teď vážně. To sebeupálení nechává mé oko zcela suché.
Poznámka první: Od té doby, co se upálil první člověk z politických důvodů, ukázal směr dalším neukojeným exhibicionistům. Říká se tomu "pustit džina z láhve". Až někdo dostane nápad ubodat se hřebíky, taky to přijde do módy.
Poznámka druhá: Je to docela obyčejné citové vydírání. "Zabiju se, když mi nedáš" a "upálím se, když neschválíte to a to" se liší jen mírou vyděračství, nikoli kvalitou. A podobnost se sebevražednými atentátníky také není od věci.
Poznámka třetí: V Indii (a Cejlon je vlastně taky Indie) je upalování normálka. Patří to tam tak nějak k národní tradici. A jak každý ví, nebolí to, člověk se udusí dřív, než mu začne být pořádně horko.
Poznámka čtvrtá: Kdyby to takhle dělal každý, komu se něco nelíbí, neměli bychom problém s populační explozí. Dost možná by se z nás naopak stal extrémně ohrožený druh a příroda by si oddechla (tedy poté, co by se usadil ten kouř).
Poznámka pátá: OSN tu není od toho, aby něco řešila. Ta jen poskytuje prostor k řešení. Když to budu chtít říct opravdu nepěkně, tak hlavním smyslem existence OSN
a všech jejích institucí je sociální zaopatření jejich zaměstnanců. Byť v tomhle případě jsou opravdu nevinně.
Poznámka šestá: Asi to byl špatný právník, když neznal kompetence OSN.
Poznámka sedmá: Možná byl opravdu zoufalý, ale ničemu tím nepomohl.
Poznámka osmá: Za válku na Srí Lance jsou odpovědni především obyvatelé Srí Lanky, to oni nejsou s to spolu "komunikovat a domluvit se".
A poznámka devátá a nejhnusnější, čím víc budete podobné lidi oslavovat a brečet nad nimi, tím víc jich připadne na myšlenku, že upálit se z politických důvodů je vlastně bezva nápad. Když nic jiného, budou slavní a oslavovaní.
*
Guy Peters: Aorist je mrtev, ano, ale právě s výjimkou "byste". Byste je hovorové a zcela běžné, ještě se mi nestalo, že by mi někdo v běžné řeči řekl by jsi, by jste. Vždycky jen bys, byste. By jste používají jen ti, co si myslí, že je to tak spisovně a chtějí být za vzdělance. Kdybyste nebyl od přírody troublemaker, co se rád hádá, uznal byste to taky. Jedinou výjimkou byly ty odposlechy, tam jste mluvil rozumně, protože náhodou máte zrovna související oblast práva nastudovanou do puntíku. Kdybyste neměl, mluvil byste jako váš kámoš Pecina.
P.H.
Malé poznámky:
PH: upálení je chápáno vždy jako očišťující projev, je v něm symbolika. Stejné jako když samuraj spáchá sepuku. Nikdo se nebude bodat hřebíkama, není to záležitost módy.
Citové vydírání to moc není, protože on se satisfakce nedočká. Je to spíš akt zoufalství nez vypočítavost.
PH+GP: Byste x by jste - to není záležitost hovorové řeči. "Vy byste" je správně, "vy by jste" je špatně, tak to říkají pravidla pravopisu, není o čem se bavit. Navíc to do téhle debaty nepatří a ani se to sem nehodí.
Ad Blanka Čechová : Pokud si myslíte, že takové aktivity (viz. váš odkaz) mají na Balkáně smysl, tak si je klidně dělejte. Jen vás upozorňuji, že to bude mít stejný nulový výsledek jako pomoc rozvojovým zemím (chápu, že na nástěnky a do prospektu se dává něco jiného). Nejsem modernistický anglikán, abych věřil, že mě spasí tzv. dobré skutky, i když jsou zcela zbytečné - hlavně že o nich všem napíšu.
Podobné dobrodiní napáchalo zpravidla více zla než užitku, doporučuji povídání prof. V. Novotného z PřF UO o ekologických nadacích z USA/UK a vliv jejich "dobra" na přírodu a společnost v Papui-NG. Až budete neortodoxní muslimka "balkánského typu" pak vám možná uvěřím, že o té zemi něco víte. Vaše cílová multietnicita nebo podpora školství, demokracie v Kosovu je jenom vaše evropské sekulární přání a vaše egoistická touha (analogie US protestantské nepochopitelné a tuzemci nepochopené podpory vzdělání žen a dívek v Afganistánu se přímo nabízí). Šíříte novodobé evangelium někde, kde o něj nestojí, což je pro anglikány nakonec také typické. Možná byste se mohla poučit z chování a uvažování čínských spolužáků a cizí věci nechat cizím.
Kdybyste neměl, mluvil byste jako váš kámoš Pecina.
Vážně nechápu, proč cítíte potřebu opět mě urážet (a už vůbec ne, proč vám to moderátoři blogu trpějí).
Souhlasím s Ľ. Majerčíkom, instituce typu ESLP potřebují individuální případy jen jako materii pro tvorbu a propagaci obecnějších principů. Individuální ochrana fakticky končí soudem II. stupně, co je výš, je pro konkrétního účastníka řízení loterie.
Ad Martin Bílý :
Nesouhlasím s vámi v pojetí možné satisfakce teatrálního sebevraha. U dětí a dospívajících je celkem obvyklá představa spojená se silným prožitkem (případně i veřejnou proklamací jako varování) vlastní sebevraždy jako trestem rodičů za jejich "nepochopení". "Rodiče pak budou za rakví plakat a litovat, jak se ke mně hanebně zachovali ... "apod.
Navíc nevím, jaké víry byl ten efektní Mr Zippo před OSN, ale v mnoha náboženstvích se vina za takovou smrt přičítá "původci zla" a upálenému je slíbena pěkná posmrtná odměna. S očištěním by to mohlo souviset jen tehdy, pokud by část viny za danou situaci přičítal sám sobě, příp. svému rodu.
Vaše materiální pojetí života a satisfakce nemusí být v tomto případě zas tak pravdivé.
Ačkoli je to, co napsal P.H. jakoby "hnusné", je těžké s ním nesouhlasit. Domnívat se, že OSN vyřeší nějaký světový problém, a vyčítat jí, že to nedělá nebo dělá nedostatečně, je podle mě projevem duševní choroby. Od OSN si nelze slibovat NIC. (Z mnoha důvodů) Chápu lidi, co jsou zoufalí/naštvaní z toho, že jim nepomáhá instituce, která jim pomoci má. Nechápu lidi, co jsou naštvaní, že jim nepomáhá OSN.
Ačkoli je to, co napsal Karel Výborný jakoby "hnusné", je těžké s ním nesouhlasit. Lidé/oblasti/země se dělí na ty, kteří si pomohou sami a na ty, kterým není pomoci. Na dějepis jsem slabota, ale nevybavuju si případ, kdy by silná mezinárodní pomoc zpacifikovala jinak rozhádaný, apatický, zlenivělý a veskrze nepoužitelný národ. Že uspěl Marshallův plán v Německu, mi nepřipadá moc podivné, známe-li Němce. Všem doporučuji italský dokumentární film Africa Addio. Sice by to dneska žádná TV nepustila, protože to není multi-kulti korektní, ale přesně to ukazuje, že mnohým není pomoci. Osoby na Srí Lance jsou podle mě přesně z této kategorie. Buď každým dvěma přidělíme jednoho hlídače z civilizace nebo se budou masakrovat až do skonání světa, protože to je jejich way of life.
Pokud se Tomáš Pecina domnívá, že individuální ochrana práv nad II. stupeň soudu jest loterií, nemohu se nezeptat, čím je tedy před II. stupněm soudu.
Ad Pavel Hasenkopf: O citové vydírání by podle mého šlo tehdy, když by svůj záměr udělat ze sebe živou pochodeň používal jako argument.
Jinak děkuji všem diskutujícím za to, že mi ukázali, jak to s tou slavnou OSN vlastně je...
"Mr. Zippo", "neukojeny exhibicionista". Prosim, s uctou.
Blanko, dekuju za clanek i za skoly v Kosovu. Dobre skoly kdekoli maji smysl. Pro ty nejmensi asi nejvetsi.
Pokud se Tomáš Pecina domnívá, že individuální ochrana práv nad II. stupeň soudu jest loterií, nemohu se nezeptat, čím je tedy před II. stupněm soudu.
:-) Jistě se stává, že odvolací soud argumenty odvolatele pomine, dokonce je možné, aby změnil rozsudek (v nákladovém výroku) v odvolatelův neprospěch i bez návrhu protistrany, ale většinou se případ řeší individuálně, nedochází k situaci, že by odvolací soud věc neprojednal jen proto, že do toho nemá chuť nebo že se asistent soudce zpravodaje rozešel se svou milou a potřebuje si na někom vybít frustraci. U vyšších soudů je to naopak pravidlem, velkým úspěchem je už to, když návrh není s logiku i základy právního myšlení urážejícím pseudoodůvodněním odmítnut.
Ohledně lidských pochodní jsme před časem měli ostrou polemiku na cs-clubu. Zatímco já jsem (spolu s Tomášem Krystlíkem a několika málo statečných) považoval Palacha za každé společnosti nebezpečného psychopatha, pro ostatní je to dodnes národní hrdina.
Ad. TP - já nevím, já jsem zapšklý znechucený advokát. Nicméně připadá mi, že míra náhodnosti výsledku jest u našich soudů napříč instancemi venkoncem stejná (značně vysoká), jen se liší způsoby, jimiž se manifestuje.
Dobrá, máte pravdu v tom, že v Indii je to tradičnější forma protestu, mezi budhisty a hinduisty, že je nenásilná k ostatním, přitom dost extrémní na to, aby upozornila na to, na co má. A možná je v tom i jistý kalkul, že snad konečně jeho oběť vyprovokuje nějakou činnost. I tak mi nepřijde příhodné označovat ho za blázna nebo psychopata. To by IMHO byl, kdyby se po vzoru islámských protestujících pokusil zapálit něco jiného.
Právě naopak, přijde mi lepší (když už to tak musím říct), že když je někdo tak zoufalý, že považuje za nutné přinést oběť nejvyšší, tak zvolí svůj život, a ne třeba bombu ve školním autobuse.
Na film Africa Addio z 60.let jsem si včera také vzpomněl :-)
já nevím, já jsem zapšklý znechucený advokát
Patrně. Podle mého názoru se spravedlnosti často podaří dosáhnout, ale, řečeno parafrasí Vaculíka, nikoli díky soudům, ale navzdory jim.
Ad P. H.:
A jak každý ví, nebolí to
Patrně máte již dvě tři sebevraždy za sebou, když víte, jak to nebolí.
Ad Tomáš Pecina:
Podle mého názoru se spravedlnosti často podaří dosáhnout
Snad nejste dalším kandidátem na sebeupálení.
K P.H.: mě to evokuje zlehčování zásadních otázek v amerických filmem ala Kill Bill. Je to akceptovatelné, ale určitě ne adekvatní vypořádání. Neznamená tento přístup spíš únik z reality?
Nepoužíval bych tady náboženskou terminologii (oběť, očištění), tomu málokdo u nás rozumí. Jedním z rysů každé sebevraždy je protest proti utrpení, vlastního nebo cizího, a -tento- protest je formulovaný čistě apoliticky, nikomu nestraní, pouze žádá po OSN, aby si navrátila svoji vlastní důstojnost, což by se potom projevilo v její skutečné aktivitě ( ten člověk přeci nediktuje OSN co přesně má dělat, ale říká dělejte aspoň něco). Tím podle mě také padají termíny jako exhibicionismus a morální vydírání.Prostě tady není úmysl nějaké manipulace a to kategoricky tvrdím, že je rozdíl kvality.
No a pokud je to v Indii normálka (tím se asi myslí, že jde o nějaké kulturní specifikum), pak potom je to normálka i v Evropě. Kolik sebevražd i vražd bylo spácháno jako protest proti společenským poměrům v poměrně nedávné době. To prostě nejde vysvětlit větou no jo Indie.
Příklad mimo téma: třeba sebevražedné atentáty jsou spojované téměř výhradně s Palestinou, ale podívejte se na tyto obrázky z finské občanské války http://www.fmp.fi/fmp_fi/muvieras/nayttely/vaihtuva/2008/punamustavalkea/index.htm#kuvat
Omlouvám se Blance Čechové, že odvádím pozornost od jejího kosovského tématu.
Tomas Ledvinka
No stává se to i v Evropě i v USa i jinde...
http://en.wikipedia.org/wiki/Self_immolation
Zajímavé je, že tam hrdina tohohle příběhu není. Ale autorka by ho tam mohla doplnit a OSN jí v tom asi jen těžko zabrání...
T.L.:
"Jedním z rysů každé sebevraždy je protest proti utrpení, vlastního nebo cizího, a -tento- protest je formulovaný čistě apoliticky, nikomu nestraní, pouze žádá po OSN, aby si navrátila svoji vlastní důstojnost, což by se potom projevilo v její skutečné aktivitě"
Sebevražda mnohem častěji než protest je únik z reality. Prostě se tu někomu nelíbí, a to tak moc, až usoudí, že je lepší nebýt než být. Většina lidí se sebevraždí tiše, menšina chce, aby to ti ostatní viděli, jak kvůli nim trpí. Nic to nemění na faktu, že vyhovět všem nejde a vždy tady bude někdo, kdo bude zoufalý a nebude se mu tu líbit.
V aktivitě OSN se to projevit nemůže, protože OSN žádnou takovou pravomoc nemá. Problém je na Cejlonu, ne v OSN, a žádná vládní či nevládní organizace na tom nic nezmění, dokud lidi na Cejlonu sami nebudou chtít se dohodnout. A k tomu je nelze donutit, to by jen vyvolalo další protitlak.
To, proč jsem vstoupil do téhle debaty, je v poznámce deváté: Čím víc tito lidé budou oslavováni,
tím víc se jich bude upalovat. Kdyby se řeklo "no a co", postupně by jich bylo míň a míň. Pravda, to by nebyla taková senzace.
P.H.
Velmi děkuji Blance Čechové za její příspěvek. Pokud jde o uvedené instituce, už dlouhou dobu mám pocit naprosté marnosti.
Spolupracovala jsem v mj. Bosně a Hercegovině s několika občanskými sdruženími, která, alespoň dle mého názoru, usilovala o správnou věc - prosazování práv přímých i nepřímých obětí ozbrojeného konfliktu, boj proti beztrestnosti pachatelů válečných zločinů, vytváření skutečných podmínek pro návrat uprchlíků apod.
Při této činnosti jsem si uvědomila, jak mnohdy málo zmůže jednotlivec nebo i skupina osob, i když jim jde o významné záležitosti. V Bosně a Hercegovině se angažovala a stále ještě angažuje řada mezinárodních institucí či organizací, avšak při kontaktu s nimi si již brzy začnete klást otázku: Proč vlastně přišly a co je jejich skutečným cílem? Zcela zákonitě pak začnete pochybovat, že jsou tu proto, aby skutečně někomu pomohly. Přístup členů OBSE mise pro Bosnu a Hercegovinu mě v mnoha případech šokoval. Přístup OSN v případě "Matky Srebrenice" (a nejen v něm) také o mnohém vypovídá. Vždy si vzpomenu na slova předsedkyně jednoho z bosenských občanských sdružení, které usilovalo mj. o to, aby pozůstalí mohli získat informace o svých zavražděných příbuzných. Řekla mi: "Víte, ty vaše mezinárodní instituce nás tady v Bosně naučily, že si musíme pomoct sami, protože jiná pomoc neexistuje". Ale to asi obtížně vysvětlíte těm, kteří s tím nemají osobní zkušenost.
Když si tu a tam pročítám výroční zprávy těchto veleslavných institucí, tak mně vždy probleskne hlavou kacířská otázka - jak je to s tou vaší super pomocí ve skutečnosti?
Přeji Vám hodně úspěchů, pokud jde o Váš projekt v Kosovu. Taková činnost, narozdíl od mnohých formálních programů mezinárodních institucí, smysl má, a v Kosovu obzvlášť.
H. Hýblová
A nejhorší je tvrzení, že Palachova oběť nebyla zbytečná. Cena života se relativizuje a přirovnává k nějaké pseudomoralistické a od Palackého obehrané pohádce o trpícím národu. Je těžké si přiznat, že mladý člověk prostě nemá rozum a dělá pro své vznešené ideály blbosti. Ještě štěstí, že neuměl ovládat letadlo.
Lidé jako Pavel Kohout nebo Jiřina Šiklová, kteří v 50.letech vyhazovali nekomunistické spolužáky z vysokých škol, jsou nakonec důkazem, že u některých to ani s věkem nemizí spíš zajímavě proměňuje.
Ad Jan Palach: Toho bych si netroufal soudit, k němu jen jednu poznámku: On neprotestoval proti Rusům, on protestoval proti Čechům, že málo protestují.
P.H.
ad Palach : to pochybuji. Jde a o následnou interpretaci. V dopise spíše dětinsky vyhrožuje (a řekněme si na rovinu, že i záměrně lže).
„Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. "
Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv
Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně . Pochodeň č. 1 P. S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.“ .
Nezapomeňte, že ještě v 50.letech měla husistská církev cca 1,5 mil členů a i hodně ateistů by v tom rádo vidělo spojení Jan Hus a Jan Palach. Nechám na každém, zda pozná 10 rozdílů a posoudí způsob vyjadřování v Palachově dopise.
P.S. : i takový Voskovec psal 18.srpna 1968 Werichovi, že to Čechoslováci dokázali, že si Rus nedovolí narušit to lidové hnutí. V roce 1977 si na kopii tohoto dopisu připsal "to jsem byl ale tehdy vůl".
K.V.: No prosím, to jsem netušil. Díky.
Na konto Rusů bych jen dodal, že jim mnohem víc šlo o přímou vojenskou přítomnost na hranici s NATO, naše "revoluce" byla jen vhodnou záminkou. Nebýt 1968, byli by sem přišli na základě našeho "pozvání" o rok či dva později.
P.H.
P.H.: Seb. mnohem častěji než protest je únik z reality..
No to rozhodně nebyl můj úmysl napsat to v tehle zkratce,tak možna není nutné, aby to tu bylo..
T.L.
Z návštěvy UNMIK si pamatuji podobné - uzavřené párty v UN compound přístupné pouze zaměstnancům, večeře v luxusních restauracích, rozplývání se nad butiky Armani či Gucci, minimální, nebo žádný kontakt s místními a také imunitu před existujícím právem v Srbsku i Kosovu. To prý, aby mezinárodní experti mohli v klidu pracovat na transici Kosova v demokracii. Občas však někdo "zapomněl" zaplatit nájem za půl roku nebo vrátit půjčené auto. Šance takového člověka potrestat byly nulové.
(V roce 2008, devět dlouhých let po vzniku UNMIK, vznikl poradní výbor pro lidská práva, ke kterému se podobně postižení mohli odvolat. Výbor pak vydal zprávu pro šéfa mise. Další postup byl zcela na jeho rozhodnutí.)
Je to tak, není vůbec výjimečné, že samy jednotky OSN nebo regionálních sil se dopouštějí hotových zločinů. Znásilňováním místního obyvatelstva se staly neslavně proslulé mise v Kongu, Libérii, Kosovu nebo na Haiti. V roce 2006 na toto téma zpracovala OSN interní zprávu, ze které vyplynulo, že nikdo nebyl za tyto zločiny doposud stíhán (http://www.independent.co.uk/news/world/politics/un-shame-over-sex-scandal-431121.html). A to je právě asi jediné možné řešení, jak tomu do budoucna zabránit, tlačit na efektivní mechanismus vyšetřování a trestání. O něco podobného se už dlouhodobě snaží nevládní organizace, ale těžko vyhodnotit, jestli to nese nějaké ovoce (http://www.amnesty.org.uk/news_details.asp?NewsID=15476 - dole odkaz na zprávu dokládající, že ani "západní" NATO není výjimkou).
Ľubo Majerčík
Organizace Human Rights Watch vydala minulý týden zprávu o situaci na Srí Lance -
Sri Lanka: End ‘War’ on Civilians (http://www.hrw.org/en/news/2009/02/19/sri-lanka-end-war-civilians).
Ľubomír Majerčík
Blanko, moc Te zdravim a drzim Ti palce. Kvido
Blanko, pripojuji se k tem, kteri Vam dekuji za zajimavy prispevek. Drzim palce ve Vasi praci pro skolstvi v Kosovu - v teto ekonomicky chude zemi je to opravdu ten nejlepsi recept na rozvoj (klise ale jedno z nejplatnejsich). Pri navsteve Pristiny si pamatuju nejvice prave to studentske nadseni a troufnu si rict 'hlad' po vzdelani.
Okomentovat