Jak to vlastně Kafka myslel?

Je banální pravdou, že dobrý právník by neměl být odborníkem jen v jedné oblasti, nýbrž že by měl vnímat košatost a krásy, které nabízejí i jiné sféry lidské činnosti. Nemá totiž logiku právo izolovat; naopak je dobré vnímat je toliko jako jednu z forem lidského poznávání, která vůbec nemusí být tou formou nejdokonalejší a nejvíce rozvinutou. Troufám si dokonce tvrdit, že k podstatě práva vůbec nemusíme proniknout skrze četbu textů právních předpisů či právnických učebnic, ale citlivým vnímáním vjemů, které k nám přicházejí z jiných společenskovědních disciplín. Technickým nositelem těchto vjemů pak může být především literatura, ale i film, divadlo a snad též hudba. Položím úmyslně provokativní otázku: co by se vlastně stalo špatného, když by namísto celého současného právnického vzdělávání dostali studenti za úkol pozorně si přečíst jen např. cca deset knih z oblasti krásné literatury, pojednávajících o samotné „dřeni“ práva, a poté by o nich dva či tři roky přemítali a diskutovali s učiteli?

Samozřejmě se jedná o utopii a ani netvrdím, že by takovýto přístup byl vhodný. Nicméně by bylo asi dobře, aby studium „tvrdých“ právních disciplín bylo doplněno o nadčasové úvahy o smyslu práva a hledání spravedlnosti, a to i na příkladech, které nám nabízí ve vrchovaté míře krásná literatura. V ní totiž jde nikoliv o terminologickou přesnost, nýbrž o podstatu věci, a jejím tvůrčím čtením se dostáváme zpět k podstatě práva. A tady je úplně jedno, kdo je čtenářem: zda maturant anebo koryfej právní vědy, každý si v ní přijde na své.

Abych nebyl pouhým planým mentorem, který – slovy Havlíčka – jiného pouze „tahá za pačesy“, pokusím se v několika pokračováních připomenout scény z několika knih, které mne osobně „vzaly za srdce“ a nezastírám, že formují i moji právnickou praxi a způsob uvažování. Neslibuji, že těch dílů bude hodně a že budou představovat jakýsi ucelený seriál s pravidelnou periodou. (Sebekriticky se mi vybavuje krásný - tuším Jiránkův anebo Renčínův - vtip, na němž je nakreslen zahloubaný myslitel poskytující rozhovor novináři a za ním je obrovská knihovna s jedinou knihou. Text pod obrázkem je přibližně následující: „Ano, za vše, co je ve mně dobré, vděčím knihám.“) Nemám ani ambici provádět fundovaný výklad vybraných děl, na to se skutečně necítím. Jde mi o jediné: na půdorysu některých literárních příběhů nastolit otázky, jež pokládám za zásadní, a přemýšlením o nich „vystrčit hlavu z písku“ každodenní právní reality. Současně vyzývám čtenáře Jiného práva, pokud se jim tento „projekt“ zamlouvá, aby do tohoto cyklu přispěli: velmi rád jejich text na JP umístím (samozřejmě pod jejich jménem).

První díl avizovaného cyklu asi nemohu začít ničím jiným než Procesem Franze Kafky. Z tohoto gejzíru inspirace vybírám scénu, která bezprostředně předchází tragickému vyvrcholení knihy, tzn. zavraždění (absurdní popravě) Josefa K. V této scéně se Josef K. setkává s kazatelem, který se představí jako vězeňský kaplan, a dostává se mu jakéhosi vysvětlení absurdní situace, ve které se ocitl. Je zjevné, že kazatel Josefa K. připravuje na to, co následuje, „rozsudek“ je pravděpodobně již vynesen a možná i proto Josef K. během následné popravy neprojevuje ani náznak vzdoru či odporu (pokud za projev vzdoru nebereme to, že se Josef K. neprobodl sám, ačkoliv to cítil jako svoji „povinnost“). Postava kazatele je výjimečná v tom, že skrze ni najednou dostává „soud“ lidskou tvář, poprvé někdo s Josefem K. – po týdnech setkávání se s anonymitou, absurditou a beztvarostí procesu - vážně hovoří, nabízí mu jakési vysvětlení a – protože se jedná o duchovního – měli bychom v jeho slovech hledat asi i útěchu. Josef K. proto ke kazateli okamžitě pojme důvěru a říká mu: „Jsi výjimka mezi všemi, kdo patří k soudu. Mám k tobě větší důvěru než ke komukoli z nich, ačkoliv jich už znám mnoho. S tebou mohu mluvit otevřeně.“ Na to však duchovní okamžitě zareagoval: „Neklam se.“ A vypráví mu podobenství o dveřníkovi chránícím přístup k zákonu, který k němu odmítá po řadu let vpustit muže z venkova.

Mezi mužem z venkova a dveřníkem probíhá jakási komunikace a dveřník sice vždy připustí, že muže někdy k zákonu připustí, nicméně nikoliv ihned. Zároveň ho varuje, že za ním stojí další dveřníci, tak mocní, že pohled „už na toho třetího“ se nedá ani snést. Dveřník neodmítne úplatky, nicméně činí tak jen proto, aby venkovan neměl pocit, že něco zanedbal. Příběh končí tím, že žadatel o vstup umírá stářím a poslední slova, která od dveřníka slyší, jsou: „Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho.“

Toto bezútěšné podobenství, přednesené navíc z úst jediné osoby spjaté se soudem, ke které má Josef K. určitou důvěru a úctu, mu bere poslední zbytky naděje a možná toto je jeho hlavním cílem. Je podobenstvím absurdity a nesmyslnosti. Je totiž zjevné, že venkovan k zákonu nebude připuštěn nikdy: není podrobován žádné zkoušce, není vyzýván k doložení nějakých dokladů, důkazů či k zaplacení soudního poplatku a není ani náznakem vysloveno, že splněním případného úkolu by mohl do dveří vstoupit. Prostě jen sedí a prohlíží si dveřníka, který mu pouze čas od času klade neúčastné otázky, „jaké kladou velcí páni“, a venkovanovi musí být jasné, že tyto otázky a jeho odpovědi na ně nedávají žádný smysl. Přesto však je fascinován čekáním na zákon, který má pro něho takový význam, že podstupuje tuto neskutečnou oběť.

Možná ještě více nesmyslná a současně fascinující je však role dveřníka. Tento člověk nedělá celý život nic jiného, než zabraňuje venkovanovi přistoupit k zákonu. Je mu osobně předurčen, protože do jeho dveří nikdo jiný vstoupit nemůže. Na rozdíl od venkovana, který – byť nedůvodně – alespoň doufal, že se k zákonu někdy dostane, musel dveřník vědět, že k tomu nikdy nedojde. I když kdo ví? Třeba čekal na nějaký pokyn, který nepřišel.

Když jsem tento příběh přečetl poprvé, chtělo se mi křičet. Proč se venkovan nevzbouřil? Proč se nevrátil domů? Stálo mu to všechno za to? Jaký smysl života měl dveřník? Zabránit jednomu chudákovi přístup ke spravedlnosti – skutečné či přinejmenším domnělé? Kde mají oba alespoň trošku sebeúcty a hrdosti? Nač se vlastně venkovanovi vyplatilo tak dlouho čekat? Žaloval někoho na vydání věci, podal na někoho trestní oznámení, chtěl po státu vydání pozemku v restituci anebo nebyl spokojen s dodatečným platebním výměrem? Proč se raději s protistranou nedohodl, nevydělal si na živobytí jinak anebo nepřestěhoval se úplně jinam?

Franz Kafka je geniální i v tom, že čtenáři současně nabízí hned několik možných interpretací tohoto podobenství, které svojí základní myšlenkou vzdáleně připomíná biblický příběh o Adamovi a Evě. Také oni měli totiž zakázánu jedinou věc a neodolali pokušení. Stejně jako venkovan, kterému nikdo nebránil v odchodu: byl však natolik fascinován tajemstvím zákona, že odejít nedokázal a nakonec proto zcela zbytečně zemřel.

Nabízím (avšak nevnucuji) následující závěr, který jsem si z podobenství o dveřníkovi a venkovanovi odnesl pro sebe. Nepřeceňujme roli práva a věřme především na zdravý rozum. Právo neřeší vše a ani to není jeho účelem. Pokud se budeme snažit všechny problémy všehomíra řešit dikcí zákonných ustanovení, dostaneme se do pozice venkovana, který se možná nakonec dostane k druhému, třetímu a dalším dveřníkům, nicméně zjistí, že ani ti mu nepomohou. Nevytvářejme proto další dveře, nekonečné formalistické postupy, velmi dobře zvažme, kolik „dveřníků“ vlastně potřebujeme a spoléhejme zejména na vlastní síly. Stavějme podstatu věci nad překážky, které nám cestu k ní pouze ztěžují. Nevěřme nikomu, že existuje jediná cesta ke spravedlnosti, které stojí za to obětovat svůj život. A kriticky neustále hodnoťme, zda práce, kterou vykonáváme, není někdy až příliš podobná práci dveřníka. Pokud to zjistíme, změňme to, a pokud to není v našich silách, vstaňme a běžme jinam. Život za to stojí.