"Regulační poplatky" ve zdravotnictví I.
Je několik minut po půlnoci a já po dvou hodinách čtení dočetl nález ve věci „regulačních poplatků“ ve zdravotnictví. Z toho plyne, že v rozporu s mým původním plánem až do víkendu žádný post k nálezu nenapíšu. Nicméně chci zatím všechny čtenáře vyzvat, ať si nález sami přečtou. Mohu slíbit, že se pobaví, ať již při čtení vybraných pasáží nálezu, nebo třebas i disentů P. Rychetského, E. Wagnerové nebo P. Holländera. Disent J. Nykodýma se pak čte v podstatě jako alternativa k nálezu. Rozhodně je nutno ÚS ocenit v tom, že nález dal na web vskutku v den vyhlášení, a to včetně všech disentů. Následuje jen pár glos bez nároku na analýzu nálezu jako takového.
Nález většiny je psán poměrně těžkou rukou (v tom kontrastuje s většinou disentérů). Snad tedy čtenáře neodradí věty typu Obdobně, jak tomu bylo v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 24/07 či sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (vyhl. pod č. 166/2008 Sb.), má za případné, aby i tehdy, shledal-li by dostatek důvodů k negativnímu rozhodnutí již po nalezení odpovědi na tento okruh otázek, nerozhodnout s poukazem na hledisko procesní ekonomie, aniž by provedl test rozumnosti (racionality), resp. se zabýval – byť i z optického hlediska a struktury odůvodnění nálezu – zdánlivě závěrečnou, z juristického hlediska však nepochybně primární věcnou otázkou – zda napadená právní úprava je porušením některého z ustanovení Ústavy či Listiny, resp. zda jí bylo zasaženo do některého práva chráněného Listinou (bod 88 většinového stanoviska). Pokud obdobné věty překonají, dozvědí se, že většina ústavních soudců čerpala z prací Dragutina Pelikána, aby zjistila, že sociální práva se dostala do ústav teprve díky J. V. Stalinovi v roce 1936 (co bylo před rokem 1989 oslavou, stává se po roce 1989 hanou - srov. bod 97 většiny). Na to velmi vtipně reaguje profesor Holländer: Lze předpokládat, že pokud by čerpali autoři většinového vota i z jiných pramenů, než jsou díla D. Pelikána, nemohli by pak obejít např. Výmarskou ústavu z roku 1919, jež zakotvuje sociální práva v čl. 141 a násl., a čl. 151 a násl., v čl. 161 pak výslovně zakotvuje povinnost státu zřídit systém zákonného pojištění za účelem ochrany zdraví, jakož i dalších účelů (pracovní způsobilosti, ochrany mateřství, stáří, nemocí, apod.). [dále P. H. cituje císařské prohlášení v Německu ze dne 17. listopadu 1881, obsahující takto zformulovaný účel zákonného zdravotního pojištění: „hojit sociální škody by bylo zapotřebí nikoli výlučně represí vůči sociálnědemokratickým výtržnostem, nýbrž stejnou mírou pozitivní podporou blaha dělníků“, smyslem zavedení zákonného zdravotního pojištění se má stát zajištění „vnitřního míru“, přičemž nový systém „je postaven na mravním základě křesťanského národního spolužití“]. Autorům většinového vota by bylo lze navrhnout z pohledu doktrinárního spíše než na úvahy D. Pelikána odkázat na jednoho z tvůrců moderní evropské demokratické konstitucionalistiky Georga Jellineka a na jeho slavné dílo System der subjektiven öffentlichen Rechte (1892), v němž Jellinek vnáší do evropského konstitucionalistického myšlení kategorii pozitivního statusu (status civitatis) – na rozdíl od statusu negativního – jenž představuje ústavní pozici jednotlivce obsahující jeho subjektivní veřejná práva na určitá plnění vůči státu (řadí mezi ně i problematiku „veřejné zdravotní péče“ – cit. dle 2. vydání, Tübingen 1905, s. 115).
Vedle perličky, že sociální práva jako obsah ústavních dokumentů jsou vynálezem generalissima Stalina, laskavý čtenář uvítá jistě obsáhlé historické pasáže počínaje již Chammurabiho zákoníkem (o jehož ústavněprávní relevanci mne většina nepřesvědčila) atd.
Nález je rozdělen v poměru 8 (pro zamítnutí) : 7 (pro vyhovění). Tím nastává klasický problém co dělat v situaci změny judikatury, pro kterou se nenašla kvalifikovaná většina 9 soudců (ale ta se nenašla ani pro zrušení zákona). K tomu čtenář objeví diskusi již v útrobách tohoto blogu.
K tématu se vrátím svým víkendovým postem, nicméně myslím si, že prozatím lze argumenty většiny shrnout v tomto výňatku z mimořádně zajímavého disentu Pavla Rychetského:
Základ argumentace, o kterou většina pléna Ústavního soudu opírá svůj zamítavý výrok a závěr, že napadená část zákona není protiústavní, je koncentrován v bodech 103 až 108 odůvodnění. Správně je zde konstatováno, že právní normy zasahující do sféry práv sociálních, musí respektovat smysl a podstatu sociálního práva (jeho esenciální obsah) a nemohou překročit takto vymezený ústavní limit natolik, že by toto právo anebo možnost jeho realizace eliminovaly. Teprve poté nastupuje test legitimity (účelnosti) cíle a rozumnosti (racionality) posuzované právní úpravy. Právě takový postup mne ovšem vede k závěru zcela odlišnému – k závěru o zjevné protiústavnosti napadené normy. Esenciálním jádrem věty druhé článku 31 Listiny je „právo každého na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění“, jehož výklad podal Ústavní soud již opakovaně. Ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 35/95 explicitně konstatoval, že „nárok občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky je vázán na ústavní požadavek a rámec veřejného pojištění“. Tuto ústavní kautelu ÚS zopakoval ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 14/02, když uznal za ústavně konformní ustanovení § 11 odst.1, písm. d) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, které zakazovalo všem zdravotnickým zařízením i lékařům přijímat jakoukoli úhradu za zdravotní péči a to „ani v souvislosti s poskytováním této péče“. Nyní jsme však svědky závěru, že „esenciálním obsahem čl. 31 věty druhé Listiny je ústavní zakotvení obligatorního systému veřejného zdravotního pojištění, které vybírá a kumuluje prostředky od jednotlivých subjektů (plátců), aby je mohl na základě principu solidarity přerozdělit a umožnit jejich čerpání potřebným, nemocným, chronikům. Ústavní garanci, na základě které se bezplatná zdravotní péče poskytuje, požívá pouze a jenom suma takto shromážděných prostředků.“ (bod 106) Tak se dozvídáme, že ústavní pořádek již negarantuje právo každého na bezplatnou zdravotní péče (slovy Listiny), ale naopak ústavní garance je poskytována výlučně (pouze a jenom) veřejnoprávnímu systému zdravotního pojištění jako patrně novému subjektu ústavně zaručených práv a svobod. Pozornému čtenáři nálezu ovšem nemůže uniknout, že ani autoři tohoto nového a neotřelého názoru o něm patrně nejsou zcela přesvědčení, neboť po závěru, že zákon se nedotýká esenciálního obsahu sociálního práva (za jehož jediného nositele označili systém zdravotního pojištění) přikročili i ke zbývajícím třem krokům testu ústavnosti. Doktrinu o nezrušitelnosti garantovaného sociálního práva pak lehce překonávají, neboť toto nezrušitelné právo přiznávají pouze subjektu nazvanému „systém pojištění“ a nikoliv těm, kteří mají podle první věty čl. 31 Listiny právo na ochranu zdraví a podle věty druhé právo na bezplatnou zdravotní péči. (moje zvýraznění)..
35 komentářů:
*7*
Začíná-li se nepodstatnými drobnostmi, proč ne.
1. sociální práva byla uvedena jako specifický typ ústavních práv poprvé v sovětské ústavě. Nejspíše to měla na mysli většina.
2. Pavel Rychetský ignoruje dost argumentů většiny (ty rozhodně nejsou v tomto citovaném odstavci), navíc nijak nevysvětluje, jak došel k závěru, že subjektem esenciálního práva je systém pojištění, a ne právo každého na obligatorní systém (jehož součástí mohou být regulační poplatky), v němž mu bude za podmínek zákona poskytnuta bezplatná péče.
3. Nález je psán relativně čtivě. nevím, proč je tvrzen opak.
*7*
*7*
a za 4.
"Pozornému čtenáři nálezu ovšem nemůže uniknout, že ani autoři tohoto nového a neotřelého názoru o něm patrně nejsou zcela přesvědčení, neboť po závěru, že zákon se nedotýká esenciálního obsahu sociálního práva (za jehož jediného nositele označili systém zdravotního pojištění) přikročili i ke zbývajícím třem krokům testu ústavnosti. "
To už ani není z porážky rozhořčený výklad práva, to je nepochopení: kroky, o kterých se pan Rychetský zmiňuje /navíc jsou jen 2, ne 3/ jsou nezávislé na předchozích, tj. nenastupují jako další stupeň při neúspěchu předchozího + povídavost byla vysvětlena b. 134.
*7*
Zcela off-topic, za což mi budiž přiznána polehčující okolnost značné aktuálnosti:
Na případu soudce Nagye mě neděsí samotný fakt, že takový člověk může zastávat ústavní funkci soudce, ale jeho návrh, že dokáže zprostředkovat – prostřednictvím kontaktů na předsedkyni KS-P – konkurs člověka, který zjevně není v úpadku.
Země, kde je tohle možné, je v absolutním rozvratu. V USA můžete chodit denně na pivo s předsedou USSC a něco podobného prostě nedokážete, a při pokusu o realisaci se máte velmi slušnou šanci dostat oba do vězení.
Já především netuším, jak je možné skloubit tento nález s nálezem ˇUS o neústavnosti třídenní čekací doby u nemocenského pojištění.
V tomto nálezu se Ústavní soud pevně držel zásady minimalizace zásahů do pravomocí vlády a zákonodárce v otázkách „v podstatě politick[ých], kam primárně spadá i celá oblast tzv. sociálních práv“ (bod 90. nálezu). Dal najevo, že v této oblasti je připraven zasáhnout „toliko v případě flagrantní svévole, libovůle a nerozumnosti zákonodárce“ (bod 134. nálezu).
V oblasti čekací doby žádný takový široký prostor pro uvážení zákonodárci neposkytl, ač podle mého názoru text Listiny zjevně dává silnější důvody pro zrušení regulačních poplatků než pro zrušení třídenní čekací doby.
Většinové stanovisko bych lakonicky charakterizoval: "příliš mnoho slov". Myslím si, že by se dalo napsat přesvědčivější odůvodnění.
Mimochodem, celkem mě překvapuje, že se k většině přidal "relativní formalista" typu Kůrky. Kdyby totožný text vykládal v pozici soudce Nejvyššího soudu, tipoval bych, že z textu dovodil, že regulační poplatky v této podobě nejsou přípustné.
Ať již si o tomto nálezu soudu myslíme cokoli, případ ukázal v celé nahotě nesmyslnost toho, že ústava fixuje konkrétní způsob financování zdravotní péče. Z hlediska občanů samotných není přece rozhodující, jakým konkrétním způsobem je zdravotní systém financován, nýbrž jaký okruh zdravotních služeb se jim nabízí a za jakých podmínek (včetně finančních). Jako smysluplnou bych si vcelku dovedl představit takovou klauzuli ústavy, jež by garantovala všem občanům bez rozdílu majetku a příjmu přístup k základní pro ně potřebné péči. Konkrétní způsob realizace této záruky by pak byl ponechán na zákonodárci. Avšak aby ústava takříkajíc „vytesávala do kamene“ systém, jenž vytváří u občanů iluzi, že zdravotní péče je „zadarmo“ a tím systematicky přispívá k morálnímu hazardu a nadměrné spotřebě zdravotní péče (plýtvání), to není zrovna šťastné řešení.
Ostatně, kdybychom chtěli zajistit, že žádný občan neumře hlady pro nedostatek finančních prostředků, nejspíše bychom také nezaváděli ústavní klauzuli, jež by stanovila: „občané mají právo na bezplatné stravování na základě veřejného potravinového pojištění“. Absurdita takového kroku by přece byla do očí bijící. Nesmyslnost stávajícího čl. 31 Listiny však není o nic menší.
Jakkoli s první částí předchozího komentáře souhlasím, srovnání kulhá, protože zatímco potřeby "minimálního stravování" jsou u všech lidí v podstatě stejné, nákladnost zdravotních služeb velmi variuje případ od případu. Účelem pojištění je především ochrana před extrémními výdaji/škodami, takže zdravotní pojištění má smysl a není nic prima facie nesmyslného na tom zakotvit tento princip v Listině (samozřejmě kromě obecných výhrad, které existují proti ústavnímu zakotvení jakýchkoli sociálních práv).
Osobně se mi přístup Ústavního soudu, který se rozhodl vykládat sociální práva nepositivisticky, celkem líbí, byť v tom je určitý prvek cynismu: co se nám momentálně politicky nehodí, budeme prostě ignorovat. V tomto směru plně chápu, třebaže nesdílím, výhrady E. Wagnerové.
Já samozřejmě nijak nezpochybňuji význam pojištění "před extrémními výdaji/škodami".
Současné zdravotní pojištění tento charakter ovšem nemá, nýbrž jde de facto o "předplacenou konzumaci (téměř jakékoli) zdravotní péče".
Současné zdravotní pojištění tento charakter ovšem nemá, nýbrž jde de facto o "předplacenou konzumaci (téměř jakékoli) zdravotní péče".
Je to, řekněme, pojištění s "all-risk coverage".
Interpretace ustanovení čl. 31 Listiny s použitím pojmu "rdousícího efektu" skrývá na jednu stranu risiko, že Ústavní soud bude odmítat ústavní stížnosti s takovým vágním odůvodněním i v jiných případech, na druhé straně nevidím mnoho jiných možností, jak návrh zamítnout, což bylo z hlediska potřeby udržet si nezávislost a nezabřednout do politických rozhodnutí (a předejít krisi s možným následkem terminální destrukce pověsti Ústavní soudu) patrně nevyhnutelné.
Na otázku, jak je tento nález slučitelný s nálezem ohledně nemocenských dávek, odpovídám, že nijak: v případ nemocenské šlo o vybočení, které ÚS stejně nedokáže dlouhodobě hájit.
*7*
1. oba nálezy jsou opravdu rozporné. Argumenty už v podstatě padly v debatě zde.
2. nález používá systematický výklad (možnost omezení základních práv, ochrana jejich podstaty a smyslu, volná soutěž politických stran). Tento postup zůstává v kontextu ústavního práva pořád ještě pozitivistický. Právě proto, že článek 31 není obsažen v zákoně, ale postaven na roveň ostatním ustanovením ústavního pořádku. Konečně, test racionality je typický pro soudcovské omezení.
Proč je možné regulační poplatky subsumovat pod systém veřejného pojištění a nejsou platbou za péči: 116, 117, 120, 127, 129 (uprostřed), 131 a dále.
nález: zde
*7*
Stručně k Tomáš Pecina z 29.5.08 12:58:
1. Kdo tvrdí, že umí cosi zprostředkovat, nemusí to umět zprostředkovat.
2. "Konkursní mafie" je jedním z důvodů proč podpořit návrh (mj.) B. Havla na vypuštění § 3 odst. 3 InsZ (balance sheet insolvency test).
Podle tohoto ustanovení, ke zjištění insolvence leckterého podnikatele, byť mu to jinak šlape, stačí přísný zrak a břitké pero.
Tento postup zůstává v kontextu ústavního práva pořád ještě pozitivistický.
To bych téměř neřekl, zejména odkaz na politickou soutěž vykládá ustanovení čl. 31 Listiny z účelu a kontextu, nikoli z dikce.
Kdo tvrdí, že umí cosi zprostředkovat, nemusí to umět zprostředkovat.
Nepochybně, ovšem je-li ten někdo soudcem obecného soudu a je o své schopnosti pevně přesvědčen, nebral bych to na lehkou váhu.
*7*
A došlo opravdu ke změně judikatury? Poplatky lze vyložit jako součást veřejného pojištění í (tolik 35/95) a odmítnout derogovat určitou koncepci bezplatnosti neznamená prohlásit ji za ústavně jedinou možnou (tolik Pl. ÚS 14/02). Je ještě nějaký další nález?
*7*
"Konkursní mafie" je jedním z důvodů proč podpořit návrh (mj.) B. Havla na vypuštění § 3 odst. 3 InsZ (balance sheet insolvency test). Podle tohoto ustanovení, ke zjištění insolvence leckterého podnikatele, byť mu to jinak šlape, stačí přísný zrak a břitké pero.
To je pravda, předlužení by si měli hlídat sami věřitelé, nemělo by být samo o sobě důvodem ke konkursu.
Momentálně řeším opačný problém, jak přesvědčit soud, že fysická osoba, která má na nemovitostech zástavní právo a jsou na její majetek v běhu tři exekuce, je v úpadku. Tento druh "kočkování" se soudem opravdu miluji…
*7*
zejména odkaz na politickou soutěž vykládá ustanovení čl. 31 Listiny z účelu a kontextu, nikoli z dikce.
Ne, vykládá ho z pozice ochrany podstaty a smyslu sociálních práv. Odkazem na politickou pluralitu je zdůvodněno, proč nejde ještě dále a nevydal se cestou hledání účelnosti, vhodnosti, proporcionality.
*7*
Ne, vykládá ho z pozice ochrany podstaty a smyslu sociálních práv.
Přesně to přece říkám. Otázka je, zda vy tom ještě vidíte positivismus, zatímco já iusnaturalismus.
Souhlasím sice s dr. Rychetským, že výsledek sporu měl určit text čl. 31 Listiny, nikoli test racionality. Přemýšlím však, proč v sobě dr. Rychetský neobjevil textualistu i při rozhodování ve věci eurozatykače (Pl. ÚS 66/04). Totéž snad platí i o některých dalších soudcích.
Ve věcech ústavního práva (ale ne třeba už toho obyčejného) jsem textualista: odkláníme-li se od jejich textu, ztrácí Listina a Ústava povahu "společenské smlouvy" ("uzavřené" i mezi levičáky a pravičáky). Namísto toho, stávají se spíše normou delegující moc na ÚS. Což může být třeba "dobře", já nevím (ať už slovo dobře konkrétně znamená cokoli).
Na druhou stranu, čím více bude obsah Ústavy a Listiny určen na základě arbitráního politického rozhodnutí, tím menší bude ochota "vyjít do ulic" a bránit ústavní pořádek. (Ovšem, ÚS možná již zvládl překroutit většinu z těch nemnohých ustanovení, která mají dostatečně precizní význam, aby překroutit je bylo vůbec možné.)
Věk politické nevinnosti (90. léta, i když snad s některými výhradami) má již ÚS za sebou.
*7*
Tomáš Pecina:
Iusnaturalismus? Dvě relativně konkrétní ustanovení Listiny. Ale toho nechme. Spíše řešme, jestli se jedná skutečně o změnu judikatury. To je ta nejzásadnější námitka. Celý disent je skoro jinak manifestem sociální demokracie.
A Eliška Wagnerová to přehání.
Jan Petrov:
Vždyť výsledek určil text. Test racionality se týká samostatně uplatnění zákazu svévole (je jeho aplikací, další chyba Pavla Rychetského, který to také nerozlišuje). Zdravotní péče je v rámci veřejného pojištění poskytována bezplatně. To, že si toto ustanovení dost lidí dokáže vyložit jen z pozice starého zákona, neznamená, že to nejde i jinak.
*7*
Ad * 7 *
Předpokládejme, že jsem zubní ordinace, která se vůči VZP smluvně zavázala poskytovat jejím klientům bezplatnou zdravotní péči (nepožadovat doplatek za určité výkony).
Pak nepochybně dodržím smlouvu i v případě, vrtám-li sice zuby zadarmo, avšak jen těm, kteří byli do ordinace vpuštěni po zakoupení vstupenky.
*7*
Dobře, tak předpokládejme:
Proč je možné regulační poplatky subsumovat pod systém veřejného pojištění a nejsou platbou za péči: 116, 117, 120, 127, 129 (uprostřed), 131 a dále.
nález: zde
*7*
Teoreticky je to také způsob a ne úplně hloupý.
Myslel jsem však, že pojištěním se obvykle rozumí platba před vznikem pojistné události. Jinak se nazývá spoluúčast.
Chápu-li to dobře, ÚS dnes vyslovil: chybí-li rdousící efekt, lze pacientovi uložit, aby za každý lékařský výkon zaplatil polovinu skutečné ceny -- postačí definovat, že taková platba je pojistným.
Navrhuji všem čtenářům, aby otevřeli svá ÚZ, vzali tlustou černou fixu a vedle čl. 14 odst. 4 věta 2 přeškrtli si též čl. 31 věta 2 Listiny.
*7*
Humorné. Jenže analogie kulhá. Váš příklad by již naplňoval definici spoluúčasti. Regulační poplatek však není ve vztahu k nákladům a odměně zdravotnického zařízení, je spíše paušálním odvodem do veřejného pojistění /viz povinnost poplatek vybrat/ v závislosti na četnosti zdravotní péče. Takovou úpravu Listina nezakazuje. Domnívám se, že ani není třeba zkoumat účel takové úpravy (psychologický efekt i v případě malých dětí).
*7*
v závislosti na četnosti zdravotní péče
*7*
Ano.
*7*
Ad sedmička a Tomáš Pecina
Pánové, nechci Vám kazit zábavu, ale jenom Vám připomenu definice.
Právní naturalismus znamená, že v každém možném právním systému je morální kvalita nutnou podmínkou právní platnosti. Jeho přímým oponentem je
inklusivní právní positivismus, který znamená, že v některých možných právních systémech je morální kvalita nutnou podmínkou právní platnosti a v některých není.
Jak si můžete všimnout, naturalismus a positivismus jsou definovány modálně, tedy napříč všemi možnými právními řády. Diskutovat nad tím, jestli je nějaký postup v kontextu ústavního práva ČR ještě positivistický anebo už naturalistický, je tak trochu mimo mísu. Ale dokázal bych to říct i jinak.
Tomáš Sobek
1. Mýtus: "Regulační poplatek se vybírá za poskytnutí zdravotní služby." Dle zákona se vybírá společně s něčím, ne za něco. Takže kryje např. administrativní úkony. 2. Mýtus: "Regulační poplatek brání v přístupu ke zdravotní službě". Když to není něco za něco, tak služba musí být vždy poskytnuta, i když nezaplatím. Jen jsem nesplnil svoji povinnost a musím čekat následky. Ale o mé zdraví je postaráno. GOGO
ad GOGO (já těm anonymům neoruzmím...):
1. Co je to "mýtus"?
2. Podle zákona se poplatek nevybírá "společně s nečím", ale "v souvislosti s něčím". Popis semantického rozdílu nechám povolanějším :)
3. Jestli něco brání v přístupu k jakékoli službě, to opravdu nezávisí od toho, jak je ono "něco" teoreticky konstruováno, ale spíše od toho, jak se to v praxi realizuje. Přijďte třeba na Prahu 7 nájemníkům bytů, kteří zde nemají trvalý pobyt, vysvětlit, že jim "modrá zóna" nebrání v možnosti zaparkovat někde u baráku, jenom musí počítat s tím, že tam to auto do hodiny nebude... A mně zkuste vysvětlit, jak se to Vaše vyvracení "mýtu č. 2" dá sloučit s principy právního státu.
*7*
Nabízím abstrakt z nálezu Pl.ÚS 14/02. Podle mého názoru z něj nevyplývá, že jej současný nález mění, spíše z něj naopak vychází, a hodně to vypovídá o právní pozici disentu a vystupování např. soudkyně Wagnerové v mediích.
1. Zákon o veřejném zdravotním pojištění stanoví, že pojištěnec má právo na zdravotní péči bez přímé úhrady a lékař ani zdravotnické zařízení nesmějí za tuto zdravotní péči ani v souvislosti s poskytnutím této péče přijmout od pojištěnce žádnou úhradu.
2. Navrhovatelé, požadující zrušení slov "ani v souvislosti s poskytováním této péče", neboť rozšířením formulace zákazu vzniká text natolik obecný, že zahrnuje v podstatě veškerou zdravotní péči včetně té, jež není hrazena, což je s ohledem na argumenty obsažené v jejich vyjádření neústavní.
3. Dle názoru Ústavního soudu napadené ustanovení nemění smysl a obsah zákona , ale zvýrazňuje pouze ochranu [této zákonné - moje pozn.] sféry bezplatné zdravotní péče před pokusy narušovat její integritu a zužovat její rozsah. Tato interpretace je ústavně konformní a smyslu zákona zcela přiměřená.
4. Ústavní soud je dále názoru, že napadené ustanovení neřeší ani otázku, zda pojištěnec má anebo nemá připlácet na náklady zdravotní péče anebo v jakém rozsahu a v jakých souvislostech připlácet má. To je samo o sobě jiným, a to dalším okruhem problematiky veřejné zdravotní péče. (tj. nikoli zjevně protiústavní úpravou, moje pozn.).
5. napadené ustanovení nevybočuje z rámce ústavního zmocnění čl. 31 Listiny, "tedy [z] rozsahu, který může být cestou zákona rozšiřován nebo zužován , přičemž pouze v mezích tohoto zákona se lze tohoto ústavního práva domáhat (čl. 41 Listiny).
6. Úvahy o tom, že by zrušením napadeného ustanovení zákona mohl být vyslán signál, který by usnadnil rekonstrukci bezplatné léčebné péče směrem k větší spoluúčasti pojištěnců (např. příplatky na nemocniční stravu, na recepty, na léčebné úkony apod.), se jeví Ústavnímu soudu jako zcela vybočující z úkolu, před nímž Ústavní soud v souvislosti s návrhem skupiny poslanců stojí. Případné odstranění novely jako jakýsi první krok ke změně zdravotní politiky státu by znamenalo překročení kompetence Ústavního soudu směrem k ústavně nepřípustné pozici "pozitivního zákonodárce", inspirátora nových úprav bez ohledu na to, že napadené ustanovení je v souladu s Ústavou. Takový krok přísluší pouze Parlamentu České republiky, jehož úkolem je zvážit možnosti veřejných prostředků a posoudit přiměřenost uplatnění principů ekvivalence a solidarity při celkové úpravě zdravotnictví v nové situaci.
Ratio decidendi Pl.ÚS 35/95 pak neřeší otázku platby v souvislosti /tj. i z vedlejší kauzy/ s pokytnutím lékařské péče.
ad názor v debatě:
"Když to není něco za něco, tak služba musí být vždy poskytnuta, i když nezaplatím. Jen jsem nesplnil svoji povinnost a musím čekat následky."
Přesně. I ministr Julínek při ústním jednání řekl, že zaplacení poplatku není podmínkou poskytnutí péče. A zákon by tak měl být i vykládán.
Netuším sice, jestli to bude někomu k něčemu užitečné, ale právě jsem dopsal svou reflexi nálezu ÚS o poplatcích.
Ad M. Š.:
Nějaké větší boje o příští ústavní soudce bych neočekával, zapomínáte, že Senát je momentálně jednobarevný a není vyhlídka na změnu.
Vaše hodnocení, že nález ÚS je "nesprávný", pokládám za příliš příkré. Ústavní soud nastínil určitou "soudní politiku" ve vztahu k sociálním právům, s podložil ji celkem konsistentní argumentací (a ještě konsistentnějšími praktickými ohledy).
Interpretuji tuto politiku tak, že sociální práva zakotvená v Listině budou napříště posuzována jen jako korektiv, prostředek ultima ratio, a Ústavní soud bude do praktického vládnutí té nebo oné stany či koalice zasahovat pouze v případech, že míra neústavnosti překročí určitou prahovou hodnotu (neústavnost spočívající v popření sociálního ústavního práva bude mít "rdousící efekt").
To je rozumné a legitimní.
*7*
Dobrý článek. Jen poznámka k problému, který se zde samostatně neřešil:
"Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí."
Článek 41 Listiny je interpretačním klíčem a lex specialis k soudní vymahatelnosti sociálních práv. Teprve sekundární povahu má judikatura Ústavního soudu, která tuto obsahovou podmíněnost základních práv obyčejným zákondárstvím omezila jednak
a) podstatou a smyslem těchto práv - tj. "rdousím efektem" , aplikací čl. 4 (1. podmínka ústavnosti) a jednak
b) principem zákazu svévole (2. podmínka, nyní společně s touto problematikou v jednom nálezu).
V nálezu je tento test ústavnostzi shrnut b. 103, který z této judikatury obsahově vychází a dává jí sjednocenou formu.
To, o čem se vedl spor, byl princip proporcionality, tj. zda mají tuto zákonodárnou diskreci navíc určovat i ohledy nezbytnosti a účelnosti změny zákonné úpravy.
K tomuto kroku, který by podstatně popřel čl. 41 Listiny a svobodu politického přesvědčení a faktickou realizaci práva účastnit se správy věcí veřejných, nakonec nedošlo. Zarážející je však věc, že před nálezem někteří soudci a akademici ve svých argumentech princip proporcionality uplatnnovali jako něco samozřejmého.
*7*
Milá (milý) *7*, zaujala mě Vaše zmínka o tom, že „(R)egulační poplatek … je spíše paušálním odvodem do veřejného pojistění … v závislosti na četnosti zdravotní péče“.
Je–li dotčený poplatek vlastně součástí veřejného (zdravotního) pojištění, znamená to, že:
a) Výše zdravotního pojištění, kterou jednotlivec hradí, obecně závisí, resp. může podle vás být oprávněně učiněna závislou na četnosti zdravotní péče, která je dotčenému jednotlivci poskytována?
b) Hlavním smyslem výběru zdravotního pojištění, resp. jeho části, může být snaha o „omezení zneužívání zdravotní péče“ (jak jsou poplatky odůvodněny v předkládací zprávě k příslušnému zákonu)?
Pavel C.
*7*
Na obě otázky odpovídám ano. Nevidím jediný ústavně relevantní důvod, proč by taková úprava měla být zakázána.
Ještě odpověď mimo. V debatě zazníval názor, že bezplatnost lze vyložit pouze vertikálně (tj. na zákonem vymezené úkony a nesmějte se nikdo terminologii :o), tato debata je již beztak napůl hrou, dostačující argumenty padly), ale proč by neplatnost nemohla být stejně tak dobře - s ohledem na ekonomický dopad možná dokonce i solidárněji a efektivněji - vyložena horizontálně, tj. nad regulačním poplatkem (který by se event. i vyložil jako přímá platba zakázaná ve smyslu starého zákona) je vše bezplatné bez ohledu na skutečné náklady zdravotnického systému včetně např. operace za několik set tisíc. To je podstatou a smyslem konceptu bezplatnosti. Že na jedná straně přispívám do systému veřejného pojištění a na druhé straně již neplatím za určité úkony.
*7*
Ad *7*: Když to zjednoduším, vidím problém v tom, že při Vašem "horizontálním" výkladu bezplatnosti přestává být kritériem ústavnosti poplatků "bezplatnost", výslovně uvedená v Listině, a stává se jím "rdousivost" (nebo "dostupnost"?), která v Listině zmíněna není. Podle mého názoru je žádoucí takový výklad Listiny, který vychází z textu Listiny a přirozeného smyslu slov (viz výše pozn. J. Petrova o textualismu a škrtání v čl. 14 odst. 4 a čl. 31 Listiny). Za právně poctivý a z hlediska ochrany základních práv náležitý postup bych považoval případnou změnu příslušných částí Listiny.
Pavel C.
*7*
Názor o škrtání čl. 31 byl nepřípadný s ohledem na čl. 41, příspěvek Jana Petrova chápu jako úmyslný humor. :o) V nálezu o poplatcích k tomuo b. 92, 93.
*7*
*7*
Ještě bych chtěl dodat, že vertikalita nebo horizontalita zvolené koncepce bezplatnosti je sama o sobě nezávislá na kritériu dostupnosti zdravotní péče. :o)
Kdyby zákonodárce postupoval formalisticky a sféře bezplatnosti by vyhradil jen bagatelní případy a ve zbytku případů by vyžadoval spolúčast nebo přímou úhradu, tak by také vstoupil argument podstaty a smyslu tohoto práva do úvahy, zda aktivovat navzdory čl. 41 jeho soudní vymahatelnost.
Závěr Ústavního soudu je obhájitelný, i když do podstaty a smyslu zahrnete vedle ochrany před nedostupností zdravotní péče i určitou koncepci bezplatnosti (širší výklad esenciality :o). Pořád lze totiž vyčlenit množinu lékařské pěče, která je poskytována bezplatně. U pobytu v nemocnici je takovou oddělitelnou částí operační zákrok, za který by se např. mohly účtovat i stovky tisíc. Ve vztahu k regulačnímu poplatku, jehož uhrazení není nutnou podmínkou poskytnutí lékařské péče, je takováto úprava podstatně podobná, jako když lékař žádá kartičku od pojištovny.
A kdybychom netrvaly na oddělitelnosti jednotlivých úkonů zdravotní péče, pak by byla bezplatná v mezích, které nepokryje regulační poplatek (v tomto smyslu pro účely neukončení debaty přímá úhrada, nikoli platba z vedlejší kauzy nebo pojištěnecká dávka).
Teoretizování mě začíná bavit. :o)Kolik slov je třeba věnovat názoru, že ústavní řád nelze vykládat takto , ani s dobrými úmysly, ani s ohledem na background autora čl. 31. :o))
Jako občané jsme dospělí, nepotřebujeme, aby nad námi držel kuratelu Ústavní soud a přikazoval nám, jakou si máme zvolit koncepci zdravotního systému. Úprava sociálních práv v Listině je spíše důležitá s ohledem na jejich povahu zmocnění - obligatornímu systému vežejného pojištění nelze např. oponovat ekonomickou svobodou, což hodnotím jako poměrně rozumné vymezení demokratických variant zákonodárství.
*7*
Okomentovat