Hrátky s časem aneb nové paradoxy v právu

Přiznávám, že i po pěti letech studia a stejném počtu let praxe mě stále překvapuje, kolik paradoxů, kolik jednoznačných rozporů s běžným významem slov, pro které nás právníky mají slušní lidé „právem“ tak trochu za blázny, stále ještě nacházím. Uživatelsky nejpříjemnější, a pro laiky nejparadoxnější, jsou snad právní definice týkající se světa zvířat. Tak fakulta se se mnou v právu životního prostředí kdysi rozloučila tvrzením, že za včely jsou pokládány i některé druhy čmeláků (viz § 2 písm. a) dnes již neplatné vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 40/1997 Sb., kterou se stanoví podrobnosti zabezpečení ochrany včel, zvěře a ryb při používání přípravků na ochranu rostlin: „Pro účely této vyhlášky se rozumí a) včelami včela medonosná a opylující rody čmeláků a samotářských včel….“); už jinde jsem zmiňoval paradoxnost § 2 odst. 1 písm. m) vyhlášky č. 36/2007 Sb., o opatřeních pro tlumení aviární influenzy, podle nějž se za jednodenní kuře pokládá i každá kachna pižmová mladší 72 hodin; z poslední doby mě pak potěšilo legislativním procesem procházející nové znění § 14a odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (jehož ustanovení § 5a až 7 popisující přípustné procedury při jatkách jsou mimochodem patrně nejdekadentnější částí českého právního řádu, vedle jejich četby je sledování scén znásilnění a bezúčelného násilí v Mechanickém pomeranči jen dětskou relaxací po nedělní škole), které upravuje omezení chovu a drezúry „volně žijících zvířat“. Normální člověk se podiví, jak je možno drezírovat zvíře, jež volně běhá po lese, právník ovšem nahlédne do definičních ustanovení § 3 a zjistí, že „pro účely tohoto zákona se rozumí … b) volně žijícím zvířetem zvíře, patřící k druhu, jehož populace se udržuje v přírodě samovolně, a to i v případě jeho chovu v zajetí,…“ A je po paradoxu. Mimochodem, prováděcí vyhláška k onomu § 14a, tedy vyhláška č. 346/2006 Sb., o stanovení bližších podmínek chovu a drezúry zvířat, je už nyní – přes svou nezpochybnitelnou nezbytnost – výzvou pro nějakou dadaistickou úpravu: dočtete se zde o opatřeních proti umrznutí sloních uší, o tom, že vnitřní teplota stájí u zeber a afrických oslů musí být minimálně 10 st. C, že přístřešky lam musejí být zabezpečeny proti průvanu a velbloudí samice se chovají ve skupinách, zatímco velbloudí samce je možné ustájit jednotlivě. Když si navíc přečtete na podpisové doložce, že autorem vyhlášky je Ing. Mládek, vybaví se vám třeba i texty jeho jmenovce – pokud není ve skutečnosti autorem – a začtete se i do úpravy verand pro medvědy a zvláštních podmínek chovu delfínovitých.

Tento rozsáhlý úvod je však jen dělostřeleckou přípravou před dvěma výstřely do vlastních pozic. V judikatuře Nejvyššího správního soudu jsem totiž v poslední době narazil na dva judikáty, které si podobně hrají s časem – z právního hlediska odůvodněně a racionálně, z hlediska zdravého rozumu však absurdně. V judikatuře NSS tak najdeme fakticky tyto dvě teze:

1. Později znamená někdy dříve. Leckomu z nás se občas stane, že nám uteče nějaká lhůta. Říká-li se o prezidentu Bushovi, že nejprve střílí a pak přemýšlí, pak někteří advokáti ze zcela pochopitelných a legitimních důvodů nejprve střílí a pak nabíjejí, jinak řečeno nejprve podají podání k soudu a pak teprve vytvářejí jeho odůvodnění a dolepují kolkové známky (lidsky tomu rozumím ve věcech soukromoprávních, kde se asi nikomu dobrovolně nechce soudní poplatek určený procentní sazbou počítat, v těch řízeních, kde jsou sazby fixní, je mi však takový postup dosti nepochopitelný). Občas je k doplnění výstřelu nutná soudní výzva a občas dokonce i usnesení o zastavení řízení pro jeho trvající nezaplacení. Vzhledem k zákonodárcovu pochopení pro občasnou advokátní roztržitost, která by neměla vést ke ztracení pře, dává se účastníkům, kteří nemají ve zvyku servilně spěchat s kolky hned při podání žaloby, dokonce poslední šance, a to v § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, jehož první věta říká: „(7) Usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.“ Jinak řečeno, i když už soud řízení zastaví, tak dokud neuplyne lhůta pro odvolání, má účastník stále čas si vše rozmyslet. Zrada nastává ve věcech správního soudnictví, které neznají řádné opravné prostředky, ale toliko kasační stížnost a obnovu řízení jako opravné prostředky mimořádné a usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku tak nabude právní moci hned doručením oběma (či všem) účastníkům. Představme si takového nebožáka, který si vyzvedne soudní rozhodnutí o zastavení řízení ve věci jeho žaloby, řekněme proti rozhodnutí o dopravním přestupku, a hořce zapláče, že nemohl raději zůstat v režimu starého dobrého občanského soudního řádu, kde by měl k dobru ještě odvolací lhůtu k tomu, aby pochybení napravil a kolky zakoupil, přilepil a nechal soudně přerazit. Snad aby se soudní řád správní nestal předmětem nenávisti těchto pozdních lítostivců, přišel NSS s originálním řešením, které vryl do právní věty svého čerstvého rozsudku ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 5 Afs 1/2007 (publ. na http://www.nssoud.cz/): „Účastník zaplatí soudní poplatek dříve, než usnesení (o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku) nabylo právní moci (§ 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), i tehdy, učiní-li tak v den, kdy usnesení nabylo právní moci.“ Jinak řečeno, nešťastník, který v osm hodin ráno přebere poštu, najde tam rozhodnutí, že jeho řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, má ještě celý den (tedy celé úřední hodiny soudní podatelny) k tomu, aby své pochybení napravil, neboť z hlediska práva na něj bude nahlíženo tak, že to, co učinil ve dvě hodiny odpoledne na základě usnesení doručeného v osm ráno, učinil „dříve“, než usnesení nabylo právní moci, neboť, jak v tomto rozsudku také uvedeno „Rozhodnutí soudu ve věci správního soudnictví nabývá právní moci (§ 54 odst. 5 a § 55 odst. 5 s. ř. s.) dnem, kdy bylo doručeno účastníkům, a to uplynutím posledního okamžiku tohoto dne.“ A pak že jsou soudci parta okoralých cyniků….

2. K naplnění patnáctidenní lhůty stačí někdy třináct dnů. Aby bylo soudní dobráctví v otázce časových paradoxů distribuováno rovnoměrně mezi žalobce na straně jedné a kněžky a kněží veřejné správy na straně druhé, o to se Nejvyšší správní soud postaral loni na podzim ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 2 Ao 2/2007 (publ. pod č. 1462/2008 Sb. NSS). Znalci poznají ze spisové značky, že se jednalo o rozhodnutí ve věci opatření obecné povahy, tedy o jednoho z těch Černých Petrů, kteří postupně napadají na jednotlivé soudce podle pořadí jejich domovských senátů a obvykle jim nadělí spis plný územních a jiných velkolepých plánů a třicet dnů na rozhodnutí, obvykle s ústním jednáním (aspoň mají kritici průtahů v soudnictví důkaz pro to, že když soud rychle rozhodovat musí, tak rozhoduje). Konkrétně se jednalo o změnu územního plánu, která má podle nového stavebního zákona viset na úřední desce nejméně patnáct dnů. Zde řešené opatření obecné povahy bylo během jednoho krásného dne vyvěšeno, pak viselo třináct celých dní, a během následujícího dne bylo zase svěšeno. Hnidopich by řekl, že patnáct dnů je celých patnáct dnů. Ne tak NSS: „Opatření obecné povahy je účinné teprve po jeho platném vyhlášení (§ 173 odst. 1 správního řádu). Pokud však bylo vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu včetně dne vyvěšení a dne, kdy bylo sňato, předepsaných 15 dnů, jedná se o vyvěšení řádné. Smyslem a účelem této publikace je totiž jednak poskytnutí informace, že vůbec takový akt byl vydán a že bude mít právní účinky, jednak možnost veřejnosti seznámit se s jeho obsahem.“ Úředník jásá, matematik marně násobí dny a hodiny a příznivec materiální spravedlnosti snad aspoň chápe, že je lépe přivřít jedno oko nad dnem vyvěšení, druhé oko nad dnem svěšení, než všechno formalisticky odmítnout pro předčasnost, neboť jde o opatření, které dosud nebylo zveřejněno….

A autor postu? Ten je hlavně rád, že k podobným matematickým eskapádám vedou v naší současné realitě o tolik příjemnější důvody, než ty, které v pesimistické Orwellově fikci 1984 vedly nebožáka Smithe k tomu, aby nakonec v neblahé místnosti 101 zjistil, že dvě a dvě jsou vlastně pět. Nebo tři….?

P.S.: Doufám, že se mi podařilo aspoň trochu rozveselit poněkud ponurou náladu, která na blogu zavládla po Petrově (vzhledem k jeho neútočné povaze rozhodně ne sadistickému, nýbrž masochistickému) postu o plagiátorství. Původně jsem se tu chtěl zamýšlet nad tím, jestli přístup junty v Barmě v humanitární pomoci opravdu lze nazvat „zločinem proti lidskosti“ ve smyslu mezinárodního trestního práva, ale to už by se mohlo na duševní vyrovnanosti některých našich obzvlášť začtených čtenářů odrazit vskutku neblaze, a to si na svědomí nevezmu, přeci jen nikdo z nás není Goethe a píšeme jen prchavé internetové postřehy a ne Utrpení mladého Werthera….