Právníkovy správné odpovědi s bonusem

V posledním vydání Respektu z minulého týdne, v rubrice „Na pozvání“, jsem publikoval úvahu, která navazuje na diskusi s Vojtěchem Ceplem o tom, co chybí českému právnickému vzdělávání. Dovoluji si ji tady nabídnout i čtenářům Jiného práva s dvěma dodatky a jednou omluvou, které připojuji na závěr.

Právníkovy správné odpovědi

„Musíte sami přemýšlet, jaká je správná odpověď“, vyzývá profesor práva Burt Neuborne na Newyorské univerzitě svoje studenty, „já vám ji dát neumím“. I touto větou se dá ve zkratce vystihnout rozdíl ve výuce práva ve Spojených státech a v Evropě. Ve většině evropských zemí, včetně České republiky, servírují vyučující svým studentům „jediné správné odpovědi“ jako na talíři. Právo přece musí obsahovat jasná pravidla chování, jinak by nebylo právem a lidé by jej nepotřebovali.

Ve Spojených státech jsou naopak studenti vedeni k poznání, že často záleží na nich samotných, jaké právo bude. Zároveň jim profesoři zdůrazňují, jak velká odpovědnost to je. A že se před ní nelze schovat za texty právních předpisů.

Špatný a dobrý právník
John Yoo byl jedním z nejlepších absolventů svého ročníku na Yalu. Před několika lety sepsal pro Bushovu administrativu nechvalně proslulé memorandum, které konstatovalo, že Spojené státy nejsou vázány mezinárodními úmluvami zakazujícími mučení. Na kritiku, jež se v reakci na memorandum zvedla, jen odpověděl: „to není politika, takové je právo“.

Naštěstí se na americkém ministerstvu spravedlnosti našel jiný absolvent Yalu, který měl odvahu se svým nadřízeným postavit a memorandum zpochybnit. Z ministerstva musel odejít.

Dnes však jeho příběh vypráví profesor Kahan yaleským studentům při promoční slavnosti. Na závěr jim říká: „To, zda jste dobří právníci, nakonec nebude záležet na tom, kolik předpisů jste se naučili. Bude to záviset na tom, jak dobří jste lidé“. Yoo byl špatný právník nikoliv proto, že by neznal zákony. Byl špatný, poněvadž couvl před odpovědností označit zlo a pokusil se schovat za právo.

Problémy českého právnického vzdělávání
České právnické fakulty bývají často kritizovány za svoji odtrženost od praxe. Na blogu „Jiné právo“ si nedávno soudce Vojtěch Cepl mladší postěžoval, že se studenti neučí „právnické řemeslo“. Mohou za to podle něj učitelé, kteří ze školních škamen přešli rovnou za katedru a o praxi slyšeli pouze vyprávět.

Zčásti má určitě pravdu. Koneckonců profesor Neuborne, zmíněný v úvodu, je veteránem stovek řízení před americkými soudy. V mnoha případech, o kterých se dnes učí američtí studenti, vystupoval jako advokát a na jeho výkladu to je poznat.

Nemyslím však, že by odtrženost českých vyučujících od praxe byla tak palčivým nedostatkem. Při pohledu na profesní životopisy vyučujících v Česku totiž zjistíme, že mnohých vedle svého úvazku na fakultě pracují naplno jako advokáti. Problémem je spíše jejich vytíženost a neochota věnovat se svým studentům, než neznalost praxe.

Kultura jediných správných odpovědí
Skutečným problémem našeho právnického vzdělávání je kultura „jediných správných odpovědí“.

Právnické řemeslo se podle mého názoru učí nejlépe v praxi a v porovnání s ní budou fakulty vycházet vždy hůře. Na druhou stranu, vychovat právníky k tomu, aby činili správná rozhodnutí a byli si vědomi své odpovědnosti, by měly především fakulty. Jenže tady se mi zdá, že současný styl výuky pouze kopíruje naši společnost. I zde stále ještě vyhrávají ti, kdo si nárokují správné odpovědi na všechno, aniž by chtěli naslouchat druhým a o své pravdě pochybovat.


Nejprve dodatky: pokud Vás zaujal projev profesora Kahana k absolventům Yaleu, naleznete jej zde [pdf]. A pokud se chcete dozvědět více o příběhu „správného právníka“, nalistujte si toto vydání N.Y. Times Magazine.

A teď omluva: snažím se omezovat recyklování svých textů publikovaných jinde na minimum, snad mi to tedy tentokrát díky bonusům odpustíte. Bohužel mám při pohledu do diáře, kde na mě křičí několik termínů, pocit, že se k ničemu jinému stejně ještě nějaký čas nedostanu...