„Was Heimat hieß, nun heißt es Hölle“ – Vykořenění právníci
Vykořenění právníci (Jurists Uprooted; German-Speaking Emigré Lawyers in Twentieth Century Britain) je jedna z nejúžasnějších knih o právu a právnících, která se mi v poslední době dostala do rukou.
Má cesta k této knize byla skrze osobní zážitek: ten se odehrál jednoho červencového dne v učebně právnické fakulty University v Cambridgi. Do místnosti vstoupil malý, starý a na první pohled dosti opotřebovaný pán v tvídovém obleku (s vestičkou). Vypadal na nějakých 80 let. Dosti jsme se podivili a očekávali věci příští. Pán se postavil před tabuli, prohlásil, že jeho jméno je Kurt Lipstein a začal přednášet základy anglického mezinárodního práva soukromého (conflict of laws). Po hodině jsme byli všichni unešení: naprosto perfektní projev, velice zajímavá přednáška, jazyk a vystupování starosvětská Anglie 30tých let. Kdo to proboha je?
Profesor Kurt Lipstein je jedním (a zřejmě posledním žijícím) z vykořeněných právníků; v roce 1933, kdy se v Německu připravoval na svoji druhou státní zkoušku, převzali moc nacisté. V jeho biografii je krásná pasáž o dni po nacistickém nástupu k moci, kdy přišel jako obvykle do práce na soud, u kterého byl referendářem. Předseda soudu jej přijal ve své pracovně a s pochopením prohlásil, že předpokládá, že si pan Lipstein asi přeje vzít na nějakou dobu neplacené volno. Ono neplacené volno trvá od roku 1933 dodnes.
Jurists Uprooted je bibliografií osudů jako je Lipsteinův; vypráví osudy německy mluvících právníků-emigrantů, kteří před druhou světovou válkou či v jejím průběhu emigrovali do Spojeného království a tam počali druhou kariéru. Většina z nich jsou velká jména římského práva (David Daube, Martin Wolff), srovnávacího práva (Sir Otto Kahn-Freud, Kurt Lipstein), právní filosofie (Gustav Radbruch) či mezinárodního práva (Lassa Oppenheim, Hersch Lauterpacht). V drtivé většině případů se jedná o fascinující a pohnuté příběhy; kdo se byl schopen „překořenit“ a aklimatizovat, kdo toho schopen nebyl a pokračoval dál (USA, jižní Amerika) či válku přetrpěl a po ní se vrací do poválečného Německa. Sám Lipstein kupříkladu získal ve třicátých letech doktorát v Cambridgi, kde také začal ještě před válkou vyučovat. V roce 2001, kdy mě vyučoval anglické mezinárodní právo soukromé, mu bylo 92 let. Jeho intelekt, schopnost argumentace byla lepší, než většiny čtyřicátníků. Profesor Lipstein je stále ještě emeritním profesorem Právnické fakulty Univerzity v Cambridgi, členem Clare College a já pevně doufám, že tu stovku zvládne (v roce 2009).
Kromě osudů jednotlivých jedinců pak kniha obsahuje také průřezové kapitoly, které se pokoušejí dokumentovat dopad emigrantů na rozvoj anglického práva v oblastech mezinárodního práva veřejného i soukromého, práva srovnávacího a práva římského. Nikoliv překvapivě, emigranti byli aktivní právě v těchto oblastech; kupříkladu moderní srovnávací právo bylo v Anglii v podstatě založeno německou emigrací (podrobnější anotace knihy).
Uvidíme, jestli se jednou dočkáme nějaké studie na téma osudů českých právníků – emigrantů ve 20. století. Ti v českých poměrech vítáni nejsou, zpravidla s odkazem na floskule typu „vy jste si v zahraničí spokojeně žili zatímco my tu za bolševika trpěli“. Tento postoj a z něj plynoucí odcizení vcelku dobře zachycuje, ve své jinak ne zrovna zdařilé novele „l´Identité“ M. Kundera. Zájem o pohledy emigrantů tak zřejmě zůstává nulový – pokud je mi známo, dosud kupříkladu nebyla v Čechách vydána Ulčova „Malá doznání okresního soudce“. Ta zůstávají nepřístupná v jediném vydání v Torontu u Sixty-Eight Publishers. Škoda.
Má cesta k této knize byla skrze osobní zážitek: ten se odehrál jednoho červencového dne v učebně právnické fakulty University v Cambridgi. Do místnosti vstoupil malý, starý a na první pohled dosti opotřebovaný pán v tvídovém obleku (s vestičkou). Vypadal na nějakých 80 let. Dosti jsme se podivili a očekávali věci příští. Pán se postavil před tabuli, prohlásil, že jeho jméno je Kurt Lipstein a začal přednášet základy anglického mezinárodního práva soukromého (conflict of laws). Po hodině jsme byli všichni unešení: naprosto perfektní projev, velice zajímavá přednáška, jazyk a vystupování starosvětská Anglie 30tých let. Kdo to proboha je?
Profesor Kurt Lipstein je jedním (a zřejmě posledním žijícím) z vykořeněných právníků; v roce 1933, kdy se v Německu připravoval na svoji druhou státní zkoušku, převzali moc nacisté. V jeho biografii je krásná pasáž o dni po nacistickém nástupu k moci, kdy přišel jako obvykle do práce na soud, u kterého byl referendářem. Předseda soudu jej přijal ve své pracovně a s pochopením prohlásil, že předpokládá, že si pan Lipstein asi přeje vzít na nějakou dobu neplacené volno. Ono neplacené volno trvá od roku 1933 dodnes.
Jurists Uprooted je bibliografií osudů jako je Lipsteinův; vypráví osudy německy mluvících právníků-emigrantů, kteří před druhou světovou válkou či v jejím průběhu emigrovali do Spojeného království a tam počali druhou kariéru. Většina z nich jsou velká jména římského práva (David Daube, Martin Wolff), srovnávacího práva (Sir Otto Kahn-Freud, Kurt Lipstein), právní filosofie (Gustav Radbruch) či mezinárodního práva (Lassa Oppenheim, Hersch Lauterpacht). V drtivé většině případů se jedná o fascinující a pohnuté příběhy; kdo se byl schopen „překořenit“ a aklimatizovat, kdo toho schopen nebyl a pokračoval dál (USA, jižní Amerika) či válku přetrpěl a po ní se vrací do poválečného Německa. Sám Lipstein kupříkladu získal ve třicátých letech doktorát v Cambridgi, kde také začal ještě před válkou vyučovat. V roce 2001, kdy mě vyučoval anglické mezinárodní právo soukromé, mu bylo 92 let. Jeho intelekt, schopnost argumentace byla lepší, než většiny čtyřicátníků. Profesor Lipstein je stále ještě emeritním profesorem Právnické fakulty Univerzity v Cambridgi, členem Clare College a já pevně doufám, že tu stovku zvládne (v roce 2009).
Kromě osudů jednotlivých jedinců pak kniha obsahuje také průřezové kapitoly, které se pokoušejí dokumentovat dopad emigrantů na rozvoj anglického práva v oblastech mezinárodního práva veřejného i soukromého, práva srovnávacího a práva římského. Nikoliv překvapivě, emigranti byli aktivní právě v těchto oblastech; kupříkladu moderní srovnávací právo bylo v Anglii v podstatě založeno německou emigrací (podrobnější anotace knihy).
Uvidíme, jestli se jednou dočkáme nějaké studie na téma osudů českých právníků – emigrantů ve 20. století. Ti v českých poměrech vítáni nejsou, zpravidla s odkazem na floskule typu „vy jste si v zahraničí spokojeně žili zatímco my tu za bolševika trpěli“. Tento postoj a z něj plynoucí odcizení vcelku dobře zachycuje, ve své jinak ne zrovna zdařilé novele „l´Identité“ M. Kundera. Zájem o pohledy emigrantů tak zřejmě zůstává nulový – pokud je mi známo, dosud kupříkladu nebyla v Čechách vydána Ulčova „Malá doznání okresního soudce“. Ta zůstávají nepřístupná v jediném vydání v Torontu u Sixty-Eight Publishers. Škoda.
3 komentáře:
Já myslím, že jedním z našich prominentních "vykořeněných" je Profesor Eric Stein z University v Michiganu (Ann Arbor). I když, teď nedávno dostal čestný doktorát od UK. Jen je mi líto, že se s ním UK nepokusila navázat bližší spolupráci (pokud by o ni měl zájem). Pokud vím, podílel se na přípravě československé ústavy v roce 1992 (která z důvodu rozpadu Československa nikdy nebyla předložena). Možná by se slušelo tady o E. Steinovi udělat post...
Ono těch lidí původem od nás je hodně. Naše země byla vůči zahraničí velmi vstřícná, protože poskytla dokonce několik emigračních vln (1939, 1948, 1968).
Příkladem jsou jména už zmíněného Erika Steina, ale třeba právního antropologa Leopolda Heyrovského, Jaro Maydy, který působil v Louisianě (specialista na srovnávací právo životního prostředí) a přeložil do angličtiny skvělým způsobem Gényho, T. Buergentala, skvělého internacionality, soudce ICJ a slovenského rodáka, Michaela Bogdana, komparatistu nyní působícího ve Švédsku atd. Pokud bychom se podivali na potomky těch, kteří museli z naší vlasti emigrovat, těch jmen by bylo ještě více (třeba Damian Chalmers). Ostatně současná špička americké akademie má svůj původ v zemích střední a východní Evropy (Posner, Epstein, Weiler, Ackermann, Schauer atd.atd.). Československo, Polsko a mnohé další země se tak zasloužily o rozvoj současné právní vědy, bohužel ale tímto osobitým způsobem.
Když jsem si dnes četl tento post, tak jsem se rozhodl dozvědět se něco více o profesoru Lipsteinovi a našel jsem bohužel smutnou informaci. Té stovky se už nedožije, protože jeden měsíc a pár dnů po zveřejnění tohoto postu zemřel (2.12.2006) - viz http://www.law.cam.ac.uk/news/article.php?section=25&article=327
Okomentovat