úterý 29. listopadu 2016

Mají bohatí dostávat vyšší pokuty? A kratší tresty vězení? Dva experimenty

Princip, že za stejný trestný čin má být uložen stejný trest, je předmětem širokého konsenzu. Vede k němu jak retributivistická, tak i utilitaristická teorie trestního práva. Nicméně, aplikace tohoto principu se může velmi výrazně odlišovat v závislosti na tom, zda je výše trestu chápaná pouze nominálně, nebo podle toho, jak ji subjektivně pociťuje potrestaný. A to prostě proto, že různí lidé můžou stejný trest vnímat s různou intenzitou.

Zdroje subjektivních rozdílů ve vnímání trestu

Důvodů je mnoho. Existuje například výrazná variabilita v rychlosti odsouzení. Někdo má smůlu a je odsouzen rychle, jiný má štěstí a je odsouzen se zpožděním (nebo se odsouzení ani nedožije, jak se to u nás podařilo mnoha zločincům komunistickým). Yair Listokin například argumentuje, že později odsouzení by měli dostávat vyšší tresty, aby se toto zvýhodnění kompenzovalo.

Dalším výrazným zdrojem variability v subjektivním prožitku trestu je psychologický profil a odolnost trestaného, stejně jako průběh trestu samotného. Někteří vězni mohou mít přístup k alkoholu či drogám, kterými si mohou výkon trestu „zpříjemnit“. Pobyt ve vězení může být spojen se znásilněním, a to i opakovaným. Je zřejmé, že vězení je v takovém případě spojeno s větším utrpením, než jakého se dostane jinému vězni odsouzenému za stejný skutek, který se však znásilnění vyhnul.

Jiným důvodem, proč může trest na různé lidi dopadat s různou intenzitou, je kvalita života na svobodě. Pro bohatého člověka může být pobyt ve vězení výraznějším šokem. Pro bezdomovce může být vězení alternativou, jak přežít krutou zimu.

Technologický pokrok a trestní politika

Někteří teoretici práva, tzv. „subjektivisté“, argumentují, že trestní politika by v budoucnu měla využívat pokroky ve vědeckém poznání a rozvoj technologií (např. zobrazování pomocí magnetické resonance), které nám umožňují sledovat procesy v mozku a potažmo i subjektivní vjemy a pocity. To by usnadnilo přizpůsobení trestu nejen povaze trestného činu, ale i osobnosti pachatele. A to tak, aby různí pachatelé téhož trestného činu pociťovali trest se stejnou intenzitou.

Tyto technologie jsou dosud velmi nedokonalé, časem se však budou zlepšovat. V budoucnu tak možná budeme moci velmi přesně měřit, jak trest na individuálního trestaného působí, a kalibrovat tresty tak, aby lidé obdrželi stejný trest, tedy stejnou subjektivní míru diskomfortu, za stejný trestný čin.

Filozofická debata

Nicméně, některé implikace takové trestní reformy mohou být v rozporu s tím, jak lidé rozumí trestu a spravedlnosti. Mělo by utrpení ze znásilnění, které je samo zločinem, být počítáno jako součást trestu? Měli by chudí lidé dostávat tvrdší tresty než bohatí, aby se tím vykompenzovaly rozdíly v subjektivním diskomfortu spojenému s trestem?

David Gray, patřící mezi tzv. „objektivisty“, to považuje za anathemu spravedlnosti. Na druhou stranu, český Ústavní soud v nedávném rozsudku explicitně postuluje, že „[o]d soudce [...] se očekává, že tresty nebude poměřovat formalistickým způsobem [...], ale konkrétními dopady do života každého jednoho pachatele“ (odst. 23 na s. 8).

Povaha trestní spravedlnosti je předmětem fundamentálních filozofických sporů. Současně, trestní politika hraje ve společnosti zásadní roli a přímo či nepřímo se dotýká každého jednotlivce. Její legitimita proto pravděpodobně významně ovlivňuje její efektivitu. Proto je důležité, abychom rozuměli tomu, jak lidé vnímají trestání, které faktory považují za potřebné a legitimní při stanovení výše trestu, a které nikoli. Dva experimenty, na kterých jsem se podílel, představují první kroky k tomuto cíli.

Experiment 1

První, vignetový, experiment jsme realizovali s Tomášem Sobkem z Masarykovy Univerzity. Pro tento účel jsme vytvořili online dotazník, který popisoval jednoduchý případ trestného činu. Experimentálními subjekty byli studenti Mendelovy university a VŠE, kteří měli určit výši trestu pro pachatele popisovaného skutku. Pachatel byl soudem shledán vinným a nyní je třeba stanovit trest.

Design

Abychom předešli možné kritice, že naše výsledky jsou artefaktem konkrétního scénáře trestného činu, použili jsme scénáře dva: zavinění automobilové nehody v opilosti (nedbalostní, neúmyslný trestný čin) a vyvolání rvačky (násilný trestný čin). Oba trestné činy měly za následek vážné zranění, psychologickou a finanční újmu oběti. Oběť však již byla plně kompenzována z pojištění odsouzeného. Každý participant dostal k posouzení pouze jeden z těchto dvou scénářů.

Samotný experiment pak spočíval v manipulaci jedné charakteristiky pachatele, tou byla výše jeho příjmů (chudý versus bohatý). Tedy, náhodně vybraná polovina participantů dostala za úkol stanovit trest pro bohatého pachatele. Druhá polovina pak musela stanovit trest pro chudého pachatele. Trestem byla kombinace pokuty a trestu věznění měřeného ve dnech. Participanti mohli vybrat jakoukoli kombinaci trestů, kterou považovali za vhodnou.

Poté, co učinili svá rozhodnutí, jim byl zobrazen druhý případ. Ten však byl identický s případem prvním, až na jednu odlišnost a tou byla výše příjmu pachatele. Chudý pachatel vydělával kolem 12 700 Kč čistého měsíčně. Bohatý vydělával kolem 81 000 Kč měsíčně.

Dva zdroje variability a interpretace

Experiment tak obsahuje dva zdroje variability. První variabilita se odehrává v rámci rozhodnutí jednotlivých participantů (within-subject variation). Představují ji rozdíly v trestech, které jednotliví participanti stanoví chudému a bohatému pachateli. Tato variabilita identifikuje vědomé pravidlo, kterým se participanti řídí.

Prvotní rozhodnutí totiž vytváří precedent a k tomu je třeba vztáhnout rozhodnutí následné. Kupříkladu, participant, který dal vyšší pokutu bohatému než chudému, jedná podle pravidla, že výše příjmu by měla mít vliv na výši peněžitého trestu.

Druhou variabilitou je variabilita napříč participanty (between-subject variation). Ta vzniká v důsledku toho, že náhodně vybraná polovina participantů prvně rozhoduje o trestu pro chudého pachatele. Druhá polovina začíná s pachatelem bohatým. Variabilita napříč participanty je z experimentálního hlediska věrohodnější a tedy důležitější.

Protože na počátku nebylo nijak zřejmé, že se experiment týká vztahu trestu a bohatství, participanti se v této fázi nemuseli vědomě řídit jakýmkoli pravidlem. Neexistuje historie rozhodování, se kterou je třeba být konzistentní. První rozhodnutí se proto mohla řídit jen pocitem, jaký trest by měl být pro daného pachatele spravedlivý či adekvátní.

Srovnání výsledků pro oba zdroje variability pak přináší vhled do toho, zda existuje nějaký konflikt mezi pravidlem, které si participanti vytvořili a možným pocitovým rozhodováním bez omezení precedentem. Kupříkladu, pokud by lidé měli averzi k bohatým, individuální participanti by mohli dávat stejný trest bohatému i chudému, ale skupina, která měla prvně bohatého, mohla generovat v průměru vyšší tresty. To by pak ukazovalo na konflikt mezi intuitivními inklinacemi při stanovování trestů a explicitními pravidly, které participanti pokládají za správné.

Výsledky

Hlavní výsledky shrnují následující dva obrázky. První obrázek ukazuje explicitní pravidla, kterými se participanti řídili při stanovení trestu pro chudého a bohatého odsouzence. Bodové diagramy nalevo jsou pro skupinu respondentů, která v prvním případě rozhodovala o trestu pro chudého. Napravo jsou výsledky pro skupinu, která prvně dostala případ s bohatým odsouzencem.


Obrázek 1. Variabilita trestů v rámci rozhodování jednotlivých participantů.

Na horizontální ose je hodnota trestu v prvním případě, který respondenti v dané skupině dostali. Na vertikální ose je hodnota trestu ve druhém případě. Body, které leží na ose se sklonem 45 stupňů, značí, že respondent přiřadil chudému a bohatému stejný trest.

Drtivá většina respondentů, konkrétně 87 procent, vskutku přiřadila chudému i bohatému stejný trest vězení. To značí silnou preferenci pro jednotný nominální trest odnětí svobody.

Výsledky pro pokuty jsou ale jiné. Necelá polovina respondentů, 44 procent, dala stejnou pokutu bohatému i chudému. Ostatní respondenti dali bohatému vyšší pokutu.

Druhý obrázek shrnuje výsledky pro rozhodnutí na úrovni skupin. Data jsou nyní rozdělena na čtyři podmnožiny dle toho, zda respondent rozhodoval v případě nehody či rvačky a zda měl jako první případ bohatého či chudého. Střed zaříznutí u jednotlivých boxových diagramů značí mediánový trest, tedy polovina respondentů dala trest vyšší a polovina nižší než je medián.


Obrázek 2. Srovnání trestů mezi experimentálními skupinami participantů.

U vězení jsou všechny čtyři mediány shodné a jsou rovny 365 dnům vězení. Naše hypotéza, že lidé mohou mít podvědomou tendenci dávat bohatým tresty tvrdší (averze k bohatým) není našimi výsledky podpořena. U pokut lidé opět přiřazují o něco vyšší pokuty bohatým než chudým odsouzeným.

Interpretace a implikace

Z těchto nálezů lze vyvodit dva závěry: (i) Lidé mají velmi silnou preferenci pro uniformitu nominálních trestů odnětí svobody. To může značit problém pro ty, kdo by chtěli kalibrovat tresty individuálním pachatelům. (ii) U pokut jsou preference lidí různé. Zhruba polovina preferuje pokutu uniformní a zbytek by dal bohatému vyšší pokutu. Prostor pro individualizaci peněžitých trestů je tedy o něco větší.

Je to právě konzistence individuálních pravidel se skupinovými výsledky, která implikuje silné, a snad i překvapivé, závěry týkající se subjektivismu v trestním právu: Naše nálezy lze interpretovat nejen jako problematické pro globální subjektivismus na poli teorie práva, ale také jako možnou překážku proti případné širší reformě směrem k subjektivnímu trestání. Subjektivizace trestů odnětí svobody je nejspíše ve značném rozporu s představami lidí o spravedlivém trestání.

Experiment 2

Ač mají vignetové experimenty řadu výhod, jsou i předmětem kritiky. Zejména ekonomové jsou skeptičtí k výsledkům experimentů, jejichž účastníci nejsou řádně motivováni. Tedy problémem je, že odpovědi participantů nemají žádné konsekvence, ať pro ně samotné, nebo pro jiné účastníky experimentu.

Laboratorní experimenty jsou jednou z cest, jak se s tímto problémem vypořádat. Zkoumají rozhodování jednotlivců a jejich vzájemné interakce v přesně strukturovaném laboratorním prostředí. Výhodou laboratorních experimentů je plná kontrola zkoumané intervence výzkumníkem.

S Jamesem Tremewanem z Vídeňské univerzity jsme nedávno realizovali laboratorní experiment, který umožňuje zkoumat stejné otázky, kterými jsme se zabývali v předchozí vignetové studii. Na rozdíl od ní, rozhodnutí v laboratoři měla pro trestanou osobu reálné konsekvence. Buďto ve formě pokuty, stržené z jejich výdělků v rámci experimentu, nebo nutnosti vykonat nepeněžní trest na jeho konci.

Design

Trestaným „zločinem“ bylo rozhodnutí participantů o výši daru pro charitu: Polovina jejich výdělků v rámci experimentu byla předem určena jako dar Červenému kříži. Participanti jej mohli nechat být jak je, vzít si zpět polovinu daru, nebo si vzít dar celý a přidat jej ke své finální výplatě. (Po skončení experimentu byla příslušná darovaná částka na účet Červeného kříže skutečně odeslána.)

Experiment byl proveden ve dvou verzích. V peněžní verzi byla trestem pokuta. V nepeněžní verzi byl trestem tzv. Slider Task, kdy participant musí umístit příslušný počet trestných „sliderů“ na obrazovce počítače přesně doprostřed, a to pouze pomocí myši. Jde o nudnou a monotónní činnost, která ale vyžaduje reálné úsilí a pozornost.

Další významnou odlišností experimentu bylo, že jsme měli věrohodné individuální měřítko diskomfortu spojeného se Slider Taskem. Vztah mezi bohatstvím a subjektivním diskomfortem z uvěznění totiž nemusel být účastníkům předchozího vignetového experimentu zřejmý. Měřítkem diskomfortu ze Slider Tasku je maximální částka, kterou by daný participant byl ochoten zaplatit, aby nemusel umístit 100 sliderů. Tu jsme zjistili pomocí Becker–DeGroot–Marschakovy metody.

Participanti, kteří následně rozhodovali o výši trestu jiných participantů za jejich rozhodnutí o daru charitě, měli informaci o jejich ochotě platit za vyhnutí se Slider Tasku. Dále dostali informaci o jejich výdělcích v předešlých částech experimentu.

Výsledky

Hlavní výsledky jsou tyto: (i) V peněžní verzi experimentu rostla výše pokuty s výdělky trestaných osob. Ochota platit za vyhnutí se Slider Tasku neměla na výši pokuty vliv. (ii) V nepeněžní verzi experimentu, naopak, počet trestných sliderů klesal s částkou, kterou byli respondenti ochotni platit za vyhnutí se Slider Tasku. Čím vyšší byla ochota trestaného platit za vyhnutí se Slider Tasku, tím méně trestných sliderů dostal. Tedy, trest klesal s rostoucí mírou diskomfortu trestaného.

Srovnání obou experimentů a otevřené otázky

Výsledky našeho laboratorního experimentu jsou částečně v rozporu s experimentem vignetovým a to v případě nepeněžních trestů. V prvním experimentu byla velmi silná tendence k jeho uniformitě. V laboratoři však účastníci přizpůsobovali nepeněžní trest subjektivnímu diskomfortu trestaného. U peněžního trestu jsou ale výsledky obou studií kvalitativně shodné. S rostoucím bohatstvím trestaného mají lidé tendenci pokuty zvyšovat.

Jedno možné vysvětlení odlišných nálezů je, že vignetový experiment nevedl k odhalení skutečných preferencí respondentů, nebo že vztah mezi bohatstvím a výší diskomfortu spojeného s vězením nebyl dostatečně zřejmý. Dalším možným vysvětlením ale je, že trest vězení je v něčem speciální, lišící se od ostatních druhů trestů, ať peněžitých nebo jiných. To jsou ale již otázky pro budoucí výzkum.

Žádné komentáře: