sobota 8. srpna 2015

Právnická latina – DOs and DON‘Ts

Ruku na srdce - poslední jurista s poctivým zásobníkem aktivní latiny byl nejspíš Otakar Sommer. Z nějakého důvodu je dnes ale používání fragmentů latinských pořekadel a jiných zaklínadel pořád in, skoro jakoby součást stavovské kultury, projev určitého zasvěcení, zakrnělý výron vznešenosti právnického stavu dob minulých... já nevím.

Máme to zapotřebí?


Latinu nepoužívejte.

Když někdo louská váš text prošpikovaný latinskými frázemi, mohou nastat dva scénáře: 1) čtenář výrazům nerozumí a ke sdělení vaší myšlenky latinský obrat tedy nijak nepřispívá, anebo 2) čtenář výrazům náhodou rozumí, a proto začne hned přemýšlet, jestli tam náhodou nemáte blbou koncovku, čas, slovosled nebo nějakou hrůzostrašnou středověkou formu. Vašemu původnímu sdělení pak už pozornost nevěnuje bezpečně vůbec.

Dobře, možná existuje i třetí varianta. Ad hoc, in fine, de iure, de facto....jsou krátké, úderné, i když povětšinou značně zkomolené výrazy. Mohou však nastat okamžiky, kdy je autor použije vhodně, a dojde tak k vzácnému souznění s čtenářem a možná i nějaké té úspoře času či pocitu statusového ukojení na obou stranách. Ale zase! Ta naše řeč – ta drahá mateřština, rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína – nabízí k většině latinských idiomů dobrou, často stejně údernou alternativu. 

Když už chcete použít, vyvarujte se:

V našich krajinách naštěstí pominuly doby, kdy člověk svou intelektuálnost musel tajit a styděl se za ni. Jestliže tedy chcete svůj projev šperkovat latinou bez rizika zatemnění myšlenky či vyvolání posměchu, zde je pár tipů v pořadí důležitosti:
  • Užívejte podstatná a přídavná jména ve správné osobě, rodě a deklinaci. 
Lex energeticus.... článek zřejmě nepsal právník, ale i tak dát v palcovém titulku substantivu lex přídavné jméno mužského rodu je hřích takřka nevykupitelný. Autor tvořil v době internetových slovníků a ten pětisekundový double-check podstoupit mohl. 
  • Správné tvary slov a frází volte podle kontextu sdělení 
Jak víme, latina má pády, které určují tvar slov v daném kontextu. Respektive, daný kontext určuje tvar slov, která v nesprávném tvaru kontext porušují anebo vůbec nedávají smysl. Čeština má shodou okolností téměř identické pádové pomůcky (otázky kdo, co?...), byť velká část kontextů (předložek) v latině používá jiný pád, než je pro českého mluvčího intuitivní. Např. běž „do přírody“ je in naturam (akuzativ), nikoliv jako v češtině genitiv. 

To nicméně Čecha nezbavuje odpovědnosti za nesprávné tvary jeho latinských injekcí do textu. Abyste nerušili kontext a nevyváděli čtenáře z míry, použijte prosím adekvátní tvar pro adekvátní (český) kontext. Vyhnete se tím trapné situaci, jako se tuhle přihodila slovutnému profesorovi na nedávné brněnské konferenci: 



Pro výše uvedené použití jsou teoreticky možná dvě vysvětlení. Autor není latiník, avšak v průběhu věků pochytil, že nápadné množství latinských slov vykazuje v druhém pádě singuláru koncovku –í (serví, magistrí). Autor se chtěl předvést, a proto slovo lex-legis intuitivně sklonil způsobem legí speciálí... Za sebe bych mu snad spíš prominul, kdyby v kontextu genitivu napsal nominativ, než tohle. 

Druhá varianta je, že autor použil tvar legí speciálí jakožto dativ záměrně, protože pokud by celá věta byla latinsky, lze si představit použití slovesa, které by odůvodňovalo pojítko dativu, ačkoliv pouze v naprosto exotické konstelaci. Otázka zní, proč dávat tvar latinskému idiomu podle jeho teoreticky možného latinského kontextu, když kontext aktuální české věty je jiný. Rád bych dal dotčenému profesorovi benefit of the doubt, ale vzhledem k dalším latinským úletům v přednášce se kloním k variantě č. 1 – monstrózní ostudě a obrázku o odcházející akademické elitě. A především – jak asi tušíte – zbytek přednášky pana profesora půlka sálu věnovala zcela neprávnickým úvahám, i když jeho názory na významnou tržní sílu byly jistě podnětné. 
  • Používejte správné tvary v kontextu vět i v jazycích, ve kterých je skloňování a časování reziduem 
Anglickému čtenáři možná nesprávný tvar latinského slova v anglické větě nepřijde tak rušivý, protože sám skloňovat není příliš zvyklý. V anglicky provozované globální akademii je úroveň skloňování a časovaní latinských výrazů dosti proměnlivá, většinou se autoři omezí na základní rozlišení jednotného a množného čísla, někteří občas zvládnou i genitiv (jako se pokusil výše citovaný profesor). Spíš se neskloňuje vůbec. Mě osobně to ruší a v některých případech to dokonce může výrazně ovlivnit význam sdělení, např. 

Professors X and Y, inter alia, have written on this subject extensively. 

Autor chtěl zjevně říct, že: mezi jinými se také profesoři X a Y k tématu široce vyjádřili. Jenže pro neurčitý okruh osob nelze použít sufix akuzativu v podobě neurčitého okruhu věcí –a (inter alia rés), nýbrž nutně –ós, tedy inter aliós (-ás v případě, že jde výhradně o ženy). Větu vytrženou z kontextu v této podobě tedy nelze přeložit jiným způsobem než: profesoři X a Y se široce vyjádřili mimo jiné k tomuto tématu. Šokující je, že se jedná o citaci z The Economist, který jinak udržuje jeden z nejvyšších redakčních standardů na trhu, ať už jde o slovní zásobu, gramatiku či stylistiku. Pokud chcete zlepšit psanou angličtinu, lze pravidelnou četbu jen doporučit. 

Navíc není pravda, že angličtina anebo francouzština nemají pády, a tedy kontextuální tvary vět, frází a slov – coby germanolatinské řeči jsou samozřejmě plně skloňovatelné a časovatelné s různou mírou reziduality v aktivním použití – v němčině cca 4. pády, ve francouzštině rod mužský/ženský osoba jednotná/množná, v angličtině osobní zájmena a possesiva (thou/ thee/ thy/ thine, you/your/yours, he/him/his, she/her/hers) a jiné, někdy velmi často užívané výrazy. Většinou se chybuje v rozlišení rodu nebo osoby, třeba factum/facta versus anglické fact/facts, criterion / criteria (zde se jedná o latinské skloňování řeckého slova κριτήριον-ου), nebo proviso (v ablativu „poskytnuto“) oproti často užívanému a gramaticky zcela ujetému provisio / provisia, jako více fancy varianta slova (legal) provision. Dalšími příklady v angličtině často nesprávně skloňovaných výrazů jsou třeba agenda, census, veto, alias, via, alumni... Vlastně dělá potíže každé latinské slovo, které ještě nemá svůj definitivní anglicismus. 
  • Výslovnost přiměřená publiku 
Použít latinskou frázi ústně na přednášce bych se nikdy neodvážil. Když už se toho chcete dopustit, je třeba zvolit výslovnost adekvátní posluchačům. Jakkoliv vám třeba anglosaská výslovnost latiny může dělat husí kůži, my Češi si se svou německou krasomluvou nemůžeme moc stěžovat. Německá romantická výslovnost mimo jiné komolí latinu tak, aby uměle odstranila některé pádové rozdíly. Áve Cézar. Pozor bych si dal zejména in forís ;) v Itálii, Španělsku, Rumunsku a radši i ve Francii, tam německé latině opravdu nerozumí. 

Pikanterie 

Někdy dojde u lidských patologií k zajímavému průniku, třeba hyperkorektnosti s nevědomostí. Fráze ad feminam je kuriózním produktem feministické filozofie, která hledala rovnocenný výraz proti údajně příliš maskulinnímu ad hominem. Pikantnost zde není zakopána hluboko – vynálezce neologismu se ztrácí v základních řecko-římských, respektive indoevropských kategoriích. Latinské slovo homo-inis (stejně jako řecké ἄνθρωπος) totiž málokdy, pokud vůbec, bylo užíváno s jakýmkoliv genderovým zápachem. V latině existuje přesný pojem pro každou fázi lidského života a zatímco pro dospělou ženu je na místě použít slovo femina (řecké γυνή), pro dospělého muže je to prakticky výhradně substantivum vir (ἀνήρ). 

Prokletí koncovky –er/or. Snad ještě veselejší a mnohem rozšířenější hyperkorektivismus spočívá v názvech pro povolání v moderní angličtině. V anglosaském světě je dnes např. zcela vyloučeno ženskou příslušnici policejního sboru označit slovem policewoman. Korektní usance je výhradně police officer bez ohledu na pohlaví, byť policeman je tolerován. V čem spočívá vtip? Všechna latinská slova s koncovkou –er/or mají, jak tušíte, výsostně maskulinní genezi. Praetor, fundator, magister...víc už slovo napěchovat testosteronem ani nejde. 

Ačkoliv v době formování latinského jazyka byli mužové v těchto profesích jistě početněji zastoupeni, latina umí – světe div se – bez problému vyjádřit tato slova v ženských křivkách, a to náhradou sufixu –or/er příponou –rix. Výrazy fundatrix, rectorix, doctrix, ale i třeba již méně nezvykle znějící magistra-ae jsou všechno naprosto korektní latinská slova. Stejně jako si s feminismy poradila čeština (učitelka, rektorka, pracovnice), němčina (Lehrerin), francouzština (maîtresse), proč by nějakým způsobem nemohla angličtina? Co je špatného na policewoman?? 

Nakonec lamentace 

Texty, které se snaží působit i svou přesvědčivostí a erudicí autora a instituce, jako nálezy ÚS, rozhodnutí NSS, NS, jsou dnes často plné bohužel gramaticky nesprávných a ještě častěji zcela zbytečných latinských frází a fragmentů. Jde o kolorit, nebo jsou autoři zkrátka líní hrábnout hlouběji do svých zásob kojné řeči? Stejné je to samozřejmě i s anglicismy a frankismy, ale tam se dá dnes přece jenom počítat s vyšší gramatickou úrovní autora i čtenáře napříč odvětvími. 

Na druhou stranu je potřeba ocenit rozšiřující se nabídku výuky latiny na gymnáziích a právnických fakultách, i když v těchto počátečních fázích intelektuálního obrození vede spíše k poněkud úsměvné praktice studentů si znalost latiny uvádět v CV velmi vysoko, přestože po absolvování volitelného předmětu Latina pro právníky I. a II. se většinou nedostanou ani k pochopení fráze ad hoc. Například u německých či skotských absolventů, které jsem měl možnost u pracovních pohovorů potkat a kteří díky svému školství sekají latinu tutově, jsem se s takovou mírou pozérství nesetkal. Facta non verba



11 komentářů:

Petr Kalenský řekl(a)...

I když souhlasím s textem jako takovým, třeba u inter alia mi to nepříjde jako nějaký extra zločin proti gramatice. V anglicky mluvících zemích je to už spíše fráze, kterou prostě není potřeba skloňovat. Je smutné, že se to frází stalo právě proto, že to všichni používali špatně. Ale to je asi život.

K.Csach řekl(a)...

Úprimne, zdá sa mi to byť banalitou na označenie o monstróznej hanbe. Tú si predstavujem inak (plagiátorstvo, do oči bijúca neznalosť atdˇ. toto vnímam ako - ak vôbec - bežný preklep, chybná gramatika, y/i). Who cares, je to fakt iba prednáška ... Keby som sa mal takto kajať za každý gramatický kiks v prednáške, tak chodím po kanáloch.

Sú napríklad takí, čo preháňajú s anglicizmami. Napríklad taký claim a case. Majú sa tie skloňovať po česky? "... jeden case ...2 cases... sedmi casů ..." Aj na to sa vzťahuje 1) alebo 2)? - Áno, uťahujem si z niekoho. ;) Iní majú napríklad problém s prevzatím nemeckého textu (veľké písmena, skloňovanie, prídavné mená). Každý, kto má rád Götheho sa pousmeje, ale že by to bola monstrózna hanba... neviem.

Avšak nikomu to nevadí, čitateľ rozumie, típí dymí a vojnová sekera môže ostať v zemi ...

Petr Kreuz řekl(a)...

Pane doktore Pavelko, ale no tak. ;-) Aktivně latinsky uměl samozřejmě ze Sommerových následovníků Miroslav Boháček a Jaromír (Bivoj) Kincl. Druhého jmenovaného pamatuju z autopsie - jako student (gymnázia a posléze archivnictví) jsem v rozhovorech s ním strávil hodiny a dny času a absolvoval jsem i jeho kurz římského práva (ZS 1988/89). Excelentně, i aktivně, latinu ovládal Jiří Kejř (jinak by se např. na stáži na Corpus Christi College in Cambridge jaksi nedomluvil). Okolnost, že současný profesor římského práva na PF UK neumí latinsky pořádně zřejmě ani pasivně (o dalších vyučujcících tohoto předmětu nemluvě), na tom nemění lautr nic. Snad je to jen občasným zdrojem různých mezinárodních "nedorozumění", či spíše ostud. A tu a tam jsem na to (ke své malé radosti) zahraničními kolegy dotazován... Mimochodem: Že by skandální okolnost, že se na pohřeb Jiřího Kejře, nepochybně nejlepšího českého právního historika a kanonisty posledních desetiletí, v květnu letošního roku, dostavil z českých právnických fakult pouze jediný člověk, souvisela s odporem současných mladých českých právníků k latině? ;-)

Petr Kreuz řekl(a)...

Jinak ještě jedna veselá vzpomínka týkající se latiny. Když byl v roce 1983 vydán nový Kodex kanonického práva, byl nedlouho poté Vladimír Kindl, jemuž tehdy připadla v rámci tehdejší katedry dějin státu a práva PF UK pozice odborníka na církevní právo, pověřen, snad ještě starým Vaněčkem, aby o tomto kodexu něco napsal do Právněhistorických studií. Tím postavil V. Kindla, jenž nikdy nepřekročil stín odborníka na církevní právo "in spe", před vlastními znalostmi nezvládnutelný úkol, a tudíž i obtížně řešitelný problém. V. Kindl problém vyřešil nakonec tak, že se domluvil s jedním vyučujícím tehdejší Cyrilometodějské teologické fakulty v Litoměřicích, který mu slíbil, že mu některé klíčové pasáže z Kodexu přeloží, když za ním přijede. Byl jsem u toho, když tyto své "trampoty" líčil prof. Jaromíru Kinclovi. Kincl mu ke konci rozhovoru pravil: "Stejně tě, Vladimíre, obdivuju, jak ty umíš tu latinu odhadovat. To dokáže málokdo." Řekl to sice navenek vážně, ba s obdivem, ale muselo v tom být skryto skryté ironie. Časem jsem poznal, že latina není jediným jazykem, který V.K. odhaduje. Podobně "hozený" to má přinejmenším ještě s němčinou... Blíž k současnosti už raději ve svých vzpomínkách postupovat nebudu.

Tomáš Pavelka řekl(a)...

hehehe dobrá historka :) To je asi ta mytická Descartovská intuice, která přenechává gramatickou analýzu zbabělcům :)


K drobnému a možná nevkusnému vtípku s O. Sommerem - já samozřejmě doufám, že latiniků nejenom jazykem, ale i s odpovídajícím přehledem klasického vzdělání bylo a je mezi právníky i vysokoškoláky obecně stále dostatek. Jen je smutné - a na tento fakt směřovala moje filipika - že někdy nejvíc frajeří ti, co na to nemají (tím odpovídám i p. Csachovi, proč přívlastek "monstrozní" jsem volil mezi všemi).


V osmdesátých letech, kdy Jiří Kejř učil v UK, se už doufám na Corpus Christi domluvil i anglicky :)

Tomáš Pavelka řekl(a)...

To se v klasifikaci výše uvedeného výstupu asi míjíme. Plagiátorství vnímám jako úmyslný podvod, naopak překlep je buď mechanická chyba nebo Fehlleistungen.

Nechci se tady dopouštět cesty do hlubin profesorské duše, ale jeho jednání v mých očích nemá jiné vysvětlení, než že se chtěl exhibovat, ale neměl na to. Rezignací na kontrolu gramatické správnosti dal zároveň najevo pohrdání publikem a jeho schopnosti chybu odhalit. V mých očích ostudné.

David Grosser řekl(a)...

Lingvistická poznámka: současná angličtina pády doopravdy nemá a to i pokud pád definujeme hodně široce. Ty zbytky germánské flexe, které ještě ve staré angličtině paběrkovaly, se ztratily kolem jedenáctého století s příchodem Normanů, když angličtina dočasně úpěla pod jhem (už tehdy) dost nesklonné francouzštiny. Poslední snahy o to jakž takž obhájit tezi, že angličtina má pádový systém, proběhly v osmnáctém století pod vlivem otrockého přejímání latinské gramatické terminologie. Nu, výsledky těchto pokusů jsou, jak říkáme my angliníci, utterly hilarious. Chtít tedy po anglických mluvčích, aby se v rámci základní vzdělanosti rozpomněli na své pra-pády, je stejné jako chtít po češích, aby se vyjadřovali v aoristu a ovládali hlaholici.

Abych nezapomněl - angličtině docela náhodou zbylo syntetické stupňování přídavných jmen :-) Chceme-li tedy v českém textu použít druhý stupeň anglického přídavného jména, dejme tomu 'fancy', měli bychom se přesvědčit (nejlépe v dobrém online slovníku), jaké je jeho správné stupňování. U 'fancy' by to tedy bylo 'fancier' a nikoli 'více fancy', jak se často píše. Českému čtenáři možná nesprávný tvar anglického slova v české větě
nepřijde tak rušivý, protože sám na analytické tvarosloví není příliš zvyklý, mě osobně to však ruší...

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Davide, celou dobu čekám na tvůj vklad do diskuze: ) Jak vysvětlíš, že angličtí mluvčí rodilí v 20. století mají sklony latinská slova skloňovat? Snad přece všichni netrpí nějakým komplexem kontinentální pupeční šňůry...nebo ano? Je kontextuální vnímání (tj. pádové a jiné "flexové" vnímání) vnějšího světa, se kterým nás jako medium jazyk spojuje, přirozené a intuitivní? Relace já, ty, ono, vztahy geneze (genitivus), vztahy vektorové (akusativus) a vjemy objektivně dané reality (ablativus), ať už je oficiální gramatika reflektuje nebo ne - mohou nám být společné?

Nejsem lingvista a všechny pojmy v předchozích větách jsou vycucané z prstu. Ale tak nějak vyjadřují mé pocity z toho, jak subjekt s jazykem a realitou nakládá. Nevím, proč by na tom měl Englishman být jinak.

Co je špatného na more fancy? :)

Radek Černoch řekl(a)...

K "ad hominem"/"ad feminam":
Máte představu, jaké národnosti je autor označení "ad feminam"? Já jen, že jsem si minulý týden všiml, že na záchodech v jedné italské restauraci místo asi obvyklejšího "signori/signore" bylo "uomini" (nevím, co bylo na druhých dveřích, ale předpokládám, že spíš něco jako "donne" než "animali"). Tak jsem si říkal, že "ad feminam" nemusí být feminismus, ale jen projev vulgární latiny.

David řekl(a)...

Tomáši, pokud bych se doopravdy musel zabývat svéráznostmi latiny u určitého malého výseku anglických mluvčích - třeba právníků - tak bych na to rozhodně šel sociolingvisticky a po chvíli bych pravděpodobně konstatoval, že jde o snobismus, o nedokonale nabytou znalost latiny na škole, nebo pravděpodobně o kombinaci obojího. Skloňování je jeden z nejviditelnějších rozdílů mezi angličtinou a latinou a také jeden z prvních, které si anglický mluvčí při studiu latiny musí osvojit. Není tedy divu, že takový právník má i po dvaceti letech pocit, že pády ovládá jako když bičem mrská. U lidí, kteří se latinu nikdy neučili, bude tendence skloňovat latinská slovíčka hádám téměř nulová :-)
K tomu, co jemně leč vytrvale naznačuješ svými rétorickými otázkami, snad jen toto: finština má přibližně 15 pádů. Znamená to, že postihuje realitu věrněji, než třeba čeština, či latina? Jak můžou tyto jazyky přežít, pokud nereflektují například takový komitativ? :-) Trik je samozřejmě v tom, že různé druhy vztahů se vyjadřují v rozdílných jazycích rozmanitým inventářem gramatických prostředků. Lingvisté, případně lingvisticky zaměření filosofové, už mnohokrát dost přesvědčivě ukázali, že není možné objektivně říct, že některé přirozené jazyky by byly "lepší" či "horší" při postihování mimojazykové reality.
A protože nemám dost času ani prostoru, abych podal detailnější argumentaci, tak alespoň pár odkazů na knihy, které to říkají více slovy a lépe než já:
O rozličných jazykových mýtech (včetně bajky o nadřazenosti některých jazyků nad jinými): L.Bauer, P. Trudgill - Language Myths (boží kniha)
O vztahu jazyka a "mimojazykové reality": F. de Saussure - Kurs obecné lingvistiky
O (ne)přirozenosti v jazyce: J. Derrida - O gramatologii
O vynášení jazyků do nebes: U. Eco - Hledání dokonalého jazyka
O tom, do jaké míry jazyky ne/ovlivňují myšlení: J. L. Borges - Tlon, Uqbar, Orbis Tertius (povídka, asi třicet stran)
A konečně o tom, proč to flexe nevyhraje, aneb jak z předložek vznikají pády a naopak: C. Lehmann - Thoughts on Grammaticalization (nebo vlastně jakákoli jiná kniha o gramatikalizaci)

David řekl(a)...

Tomáši, pokud bych se doopravdy musel zabývat svéráznostmi latiny u určitého malého výseku anglických mluvčích - třeba právníků - tak bych na to rozhodně šel sociolingvisticky a po chvíli bych pravděpodobně konstatoval, že jde o snobismus, o nedokonale nabytou znalost latiny na škole, nebo pravděpodobně o kombinaci obojího. Skloňování je jeden z nejviditelnějších rozdílů mezi angličtinou a latinou a také jeden z prvních, které si anglický mluvčí při studiu latiny musí osvojit. Není tedy divu, že takový právník má i po dvaceti letech pocit, že pády ovládá jako když bičem mrská. U lidí, kteří se latinu nikdy neučili, bude tendence skloňovat latinská slovíčka hádám téměř nulová :-)
K tomu, co jemně leč vytrvale naznačuješ svými rétorickými otázkami, snad jen toto: finština má přibližně 15 pádů. Znamená to, že postihuje realitu věrněji, než třeba čeština, či latina? Jak můžou tyto jazyky přežít, pokud nereflektují například takový komitativ? :-) Trik je samozřejmě v tom, že různé druhy vztahů se vyjadřují v rozdílných jazycích rozmanitým inventářem gramatických prostředků. Lingvisté, případně lingvisticky zaměření filosofové, už mnohokrát dost přesvědčivě ukázali, že není možné objektivně říct, že některé přirozené jazyky by byly "lepší" či "horší" při postihování mimojazykové reality.
A protože nemám dost času ani prostoru, abych podal detailnější argumentaci, tak alespoň pár odkazů na knihy, které to říkají více slovy a lépe než já:
O rozličných jazykových mýtech (včetně bajky o nadřazenosti některých jazyků nad jinými): L.Bauer, P. Trudgill - Language Myths (boží kniha)
O vztahu jazyka a "mimojazykové reality": F. de Saussure - Kurs obecné lingvistiky
O (ne)přirozenosti v jazyce: J. Derrida - O gramatologii
O vynášení jazyků do nebes: U. Eco - Hledání dokonalého jazyka
O tom, do jaké míry jazyky ne/ovlivňují myšlení: J. L. Borges - Tlon, Uqbar, Orbis Tertius (povídka, asi třicet stran)
A konečně o tom, proč to flexe nevyhraje, anebo jak z předložek vznikají pády a naopak: C. Lehmann - Thoughts on Grammaticalization (nebo jakákoli jiná kniha o gramatikalizaci)