středa 31. prosince 2014

Co jsme čekali v roce 2014

Je zde stručné prosincové bilancování roku 2014. V lednu jsme napsali několik odstavců k otázkám, na které měl rok 2014 přinést odpověď. Teď se k některým z nich vracíme.

Sport a právo (Jan Exner)

Lidskoprávní Soči 

S trochou nadsázky by se dalo říct, že XXII. Zimní olympijské hry v ruském Soči byly z lidskoprávního hlediska úspěšné. Hry vstoupí do historie jako událost, která přinesla nejenom mnoho nezapomenutelných sportovních zážitků, ale která zároveň přitáhla pozornost celého světa k ochraně lidských práv. Platí to při nejmenším pro homosexuály, respektive rovné zacházení bez ohledu na sexuální orientaci. Ačkoliv se brány olympijských sportovišť uzavřely již před více než 10 měsíci, odkaz her žije v tomto smyslu dodnes. 

V průběhu roku 2013 vypadala situace beznadějně. V Rusku platily zákony diskriminující „netradiční sexuální vztahy“ a i přes občasné pozitivní signály směrem k Mezinárodnímu olympijskému výboru se mnozí čelní představitelé vlády nechávali slyšet, že zákony budou vymáhat i v Soči jak vůči sportovcům, tak i vůči fanouškům. MOV nebyl schopný výraznější reakce. 

Poté však přišla změna. Něco se stalo. Lidé si možná uvědomili skutečný význam olympijských her, které by měly reprezentovat to nejlepší z lidskosti a jejich hlasy se začaly nahlas ozývat i v místech, kde bylo s jinými zacházeno jako s podřadnou části společnosti. Protesty světových politiků, představitelů kultury i samotných sportovců přidávaly na obrátkách. Ačkoliv se může zdát, že jejich snaha přišla vniveč, jelikož Rusko své zákony nezrušilo a i během her bylo na jejich základě zatčeno několik fanoušků, vlna odporu měla účinek. Lidská práva se díky ní stala centrem intenzivní debaty nejen ve sportovním světě. 

Přestože se v Soči objevilo pouze sedm takzvaných „LSGB“ sportovců (lesbien, gay, bisexual, transgender), jejich medailová sbírka by dohromady předčila i takové velmoci jako například Finsko či Velká Británie. Nejúspěšnější z nich byla nizozemská rychlobruslařka Ireen Wüstová, která získala jednu zlatou a tři bronzové medaile. 

Prozatímním vrcholem lidskoprávní diskuse po hrách v Soči bylo přijetí nové Olympijské agendy 2020, jejíž pravidlo 6 zakazuje v rámci Olympijského hnutí jakoukoliv diskriminaci na základě sexuální orientace. Nechci být naivní. Vím, že jakkoliv může být mocná, soukromá organizace v podobě MOV nepřesvědčí světové mocnosti, aby změnily svoji lidskoprávní politiku. Minimálně je to však podle mého názoru dobrý signál, že sportovnímu světu nejsou lidská práva ukradená. 

Vykoupení cyklistického hříšníka 

Sedmkrát vyhrál Tour de France, jeho jméno však v oficiálních výsledkových listinách nenajdete. V lednu 2013 se Lance Armstrong přiznal k dopingu. Výsledek? Doživotní zákaz závodění. O rok později však bývalému hrdinovi francouzských silnic svitla naděje. Armstrong by se mohl vykoupit spoluprací s Nezávislou cyklistickou reformní komisí (CIRC). 

Vrcholní představitelé světové cyklistiky sami přiznávají, že někteří cyklisté zaplatili za svoji dopingovou minulost více, než ostatní. Armstrong vystoupal nejvýše a padl nejníže. Nyní záleží na rozhodnutí komise, se kterou Armstrong dlouhodobě spolupracuje. Tématem schůzek mělo být jeho zapojení do dopingu, ale i zapojení jiných lidí. Finální verdikt, ve kterém komise usoudí, zda si Armstrong za svou pomoc boji proti dopingu snížení doživotního trestu zaslouží, by měl padnout v lednu 2015. 

Kontroverzní kodex

Světová antidopingová agentura (WADA) nevyslyšela hlasy volající po protiprávnosti některých ustanovení nového Světového antidopingového kodexu,  který tak vstoupí v účinnost 1. ledna 2015. Dominantním principem boje proti dopingu zůstane i nadále zásada objektivní odpovědnosti, která však dle některých autorů odporuje požadavkům práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy.  Sportovci musejí i nadále hlásit antidopingovým komisařům svůj každodenní pobyt, což vyvolává otázky slučitelnosti s právem na soukromý život. V neposlední řadě je problematický i čtyřletý trest zákazu činnosti za první porušení antidopingových pravidel, který se zdá být nepřiměřeným například ve světle soutěžního práva EU. V následujících letech bude zajímavé sledovat, zda se objeví další pan Bosman, který obětuje svoji kariéru za práva ostatních sportovců. 

Soutěžní právo (Tomáš Pavelka)

Google musí někomu skutečně ležet v žaludku. Začalo to jako vtip, šuškanda, článek ve Financial Times, načež byla Evropským parlamentem 24. listopadu doopravdy přijata rezoluce podněcující k rozdělení Googlu a jiných poskytovatelů podle jejich komerčních a vyhledávacích aktivit. Je ale v silách EU vůbec něco podniknout? 

Více v samostatném článku ze začátku prosince.

Právo na soukromí, špionáž a kyberprostor; a arbitráže (Lukáš Hoder)

Otázky ohledně práva na soukromí, a to především ve vztahu k internetu a moderním technologiím, hýbaly právem na obou stranách Atlantiku. 

Zadržení a prohledání mobilu

V USA se kromě programů NSA mluvilo v souvislosti s právem na soukromí například o doktríně “search incident to arrest”, která policii v zásadě umožňuje vás po zadržení prohledat. Právě touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud USA (SCOTUS), který svým jednohlasným rozhodnutím ve věci Riley v. California vstoupil do digitálního věku. Soudci rozhodli, že policie jen tak nemůže prohledat mobilní telefon zadrženého.
Cell phones differ in both a quantitative and a qualitative sense from other objects that might be kept on an arrestee’s person. … Indeed, a cell phone search would typically expose to the government far more than the most exhaustive search of a house: A phone not only contains in digital form many sensitive records previously found in the home; it also contains a broad array of private information never found in a home in any form unless the phone is.
Rozhodnutí bylo myslím poměrně široce přivítáno. Jednak soudci, kteří už nejsou nejmladší, prokázali, že jsou schopni se plnohodnotně zapojit do debat nad dopady nových technologií a jednak dochází k zahájení hlubší debaty nad právem na soukromí v digitální éře.
  • “Digital containers” jsou odlišné od těch hmotných. Platí to tedy zřejmě i pro počítače, servery, atd.
  • Jaký bude vliv na případné projednání legality šmírování NSA? To z ústavněprávního hlediska stojí na tzv. “third party doctrine”, která se tímto rozhodnutím a vyjádřením soudkyně Sotomayor ve věci United States v. Jones dostává pod tlak.

Právo být zapomenut a metadata

V Evropě se ohledně soukromí jednalo v roce 2014 především o otázku tzv. práva být zapomenut. Jak jsem napsal zde, jedná se o poměrně kontroverzní rozhodnutí, jehož další důsledky budeme moci sledovat již příští rok (na JP o tématu psal V. Bartoš).

I další rozsudek SD EU z tohoto roku se navíc týkal práva na soukromí a možná částečně reagoval na americkou debatu o NSA. Jednalo se o zrušení unijní směrnice o uchovávání dat, která stanovila povinnost evropských poskytovatelů telekomunikačních služeb shromažďovat tzv. metadata svých zákazníků.

Špionáž

A jak dopadla špionážní zápletka případu Východní Timor v. Austrálie, který projednává ICJ v Haagu? Zatím nijak… 

V roce 2013 zahájil Výchdní Timor u Stálého rozhodčího soudu v Haagu arbitráž proti Austrálii, ve které tvrdí, že dvoustranná smlouva uzavřená mezi oběma státy v roce 2006 je neplatná, protože ze strany Austrálie nebyla vyjednávána v dobré víře, když se Austrálie v době uzavírání smlouvy zapojila do špionáže proti Východnímu Timoru (prý odposlouchávali zasedání timorské vlády/vyjednavačů…). 

Nicméně, v roce 2013 australská tajná služba prohledala kancelář australského advokáta Východního Timoru, zabavila řadu dokumentů a zatkla bývalého australského agenta, který měl prý proti Austrálii v rámci arbitráže svědčit. Vše proběhlo pod dohledem australského státního zástupce, který zásah schválil v zájmu národní bezpečnosti. Východní Timor proto následně Austrálii zažaloval u ICJ. Zde v březnu 2014 zaznamenal drobné procesní vítězství, když od ICJ získal vydání předběžného opatření, které Austrálii zakazuje se zabaveným materiálem jakkoliv nakládat.

A jsme zpět u šmírování NSA. Celý případ Východního Timoru se týká i legality špionáže dle mezinárodního práva. Bude zajímavé sledovat případ i v roce 2015.

Investiční arbitráže

Po devítiletém jednání u Stálého rozhodčího soudu v Haagu byl v roce 2014 ukončen spor, který se stal největší arbitráží historie. V případu Jukos vs. Rusko, který zahrnoval tři žaloby tří bývalých akcionářů ruské společnosti Jukos, byla investorům přiznána náhrada škody ve výši 50 miliard dolarů (asi bilión Kč, tedy přibližně roční rozpočet ČR). Stručně jsem k věci něco napsal zde.

Žádné komentáře: