středa 6. ledna 2010

Jan Lasák: Záznam z 3. odborného symposia Nejvyššího soudu ČR

Na začátku června se na půdě Nejvyššího soudu ČR konalo 3. odborné symposium na téma náhrady škody. V mimořádné příloze Právních rozhledů č. 24/2009 pak byly publikovány příspěvky, které na symposiu zazněly, jakož i některé reakce ze stran soudců. Mám za to, že zajímavá byla i debata ze symposia, jejíž záznam byl pořízen. Níže proto přetiskuji upravený záznam této debaty, který publikovaný materiál dokresluje.




Okruh č. 1

1. Rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1651/2005, ze dne 27. 3. 2008

„Podle § 386 odst. 1 ObchZ platí, že nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Vzhledem k tomu, že se podle § 263 odst. 1 ObchZ jedná o kogentní ustanovení, je předmětné ujednání účastníků o omezení nároku žalované na náhradu škody způsobené porušením povinností žalobci, neplatné pro rozpor s tímto ustanovením…“

Debata

Prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Chtěl bych se ohradit proti názoru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou označena jako akademická rozhodnutí, protože se tím naznačuje, že co je akademické, je odtržené od života a praxe. Já si myslím, že tak to není a že doba, kdy akademici žili ve slonovinových věžích, je už dávno za námi. Pokud jde o tu samotnou otázku, tak podle mého názoru Nejvyšší soud hledá řešení a zatím ještě není definitivně rozhodnuto. Na důvodech rozhodnutí mě mrzí, že se vlastně argumentuje opačným názorem JUDr. Miloše Tomsy, který je v Beckově komentáři. Opačných názorů je přitom daleko víc. Na prvním místě je třeba zmínit prof. Ovečkovou, která jako první (v poctě M. Tomsovi) uveřejnila velmi podrobnou a důkladně zargumentovanou analýzu, proč limitace náhrady škody je možná. Mohl bych však jmenovat také prof. Dědiče, prof. Bejčka, dokonce i já jsem dlouho zastával názor jiný a teprve postupně jsem ho změnil. Budeme-li argumentovat textem zákona, tak ve prospěch těch názorů o možnosti limitace náhrady škody lze mimo závěrů uvedených v příspěvcích vycházet rovněž z textace speciálního ustanovení § 196 odst. 5, kde je výslovně zakázáno vyloučit i limitovat náhradu škody ve vztahu k členům představenstva, což vzhledem k odkazovému ustanovení § 135 odst. 2 platí i ve vztahu k jednatelům.

JUDr. Zdeněk Des:

Při řešení toho případu nebyla otázka limitace náhrady škody rozhodující, proto je její odůvodnění stručné. Možná to bylo nešťastné, nicméně rozhodnutí obsahuje ty nosné důvody, na základě kterých jsme uzavřeli, že limitace náhrady škody možná není. V podstatě je to odůvodněno § 386 odst. 1 ObchZ, u kterého stále zastáváme názor, že jde o ustanovení kogentní, které zakazuje vzdát se práva na náhradu škody. Tím „vzdáním se“ však není možno rozumět jen vzdání se zcela práva na náhradu škody, ale i omezení náhrady škody, protože i omezení znamená částečné vzdání se práva na náhradu škody. Dále, pokud se argumentuje dvěma předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu, jedná se o nedorozumění, neboť tato rozhodnutí řešila otázku ustanovení § 379 ObchZ. Oba případy měly shodné strany sporu, a šlo v nich o situaci leasingových smluv – už samo o sobě velice složitá problematika – a předmětem posuzování byla námitka dovolatele, že dohodou stran došlo k rozšíření jeho odpovědnosti za škodu tak, že škoda byla ve výsledku vyšší než kolik by vyplývala ze zákona. Neřešila se tedy otázka limitace náhrady škody, proto nedochází ani k vzájemné konkurenci uvedených rozhodnutí.
Pokud se týká komparace otázky limitace náhrady škody se zahraničními právními řády tak, aby šlo o korektní diskuzi, museli bychom nejprve vymezit, kdy jde o dispozitivní a kdy o kogentní úpravu nebo jsou-li upraveny podmínky, za kterých je možno limitovat náhradu škody. Vyjdeme-li například z publikace J. Šilhána: Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace, tak v Německu je možná smluvní limitace náhrady škody za přesně vymezených podmínek, přičemž zákon upravuje i různé situace podle stupně zavinění tak, že mimo jiné nepřipouští limitaci náhrady škody v případech, kdy půjde o škodu způsobenou úmyslně. Takže generalizovat, že rozhodnutí je v rozporu s praxí v ostatních zemích, není podle mě korektní, pokud neprovedeme rozbor jednotlivých ustanovení. Vyjdu-li dále z příspěvku Tomáš Richtera, který tvrdí, že jsme rozhodli v rozporu s tím, jak situaci řeší například maďarský zákonodárce, tak jde skutečně o to, že maďarský zákon přímo upravuje podmínky možné limitace náhrady škody. Nechť to upraví zákony i u nás. Uvedený problém se ostatně projednává v Parlamentu, kde má být § 386 odst. 1 ObchZ prohlášen za dispozitivní ustanovení. Toto řešení je dle mého názoru nešťastné, neboť vlastně umožní úplné vzdání se práva na náhradu škody, což naopak v ostatních zemích v podstatě připouštěno není.
Ještě bych se vrátil k tomu, že na částečné vzdání se práva na náhradu škody ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ nedopadá. S takovým závěrem si dovolujeme nesouhlasit, neboť podle nás je vzdáním se práva na náhradu škody i vzdání se práva pouze z části. Přesné podle mě není ani tvrzení o bezrozpornosti práva s tím, že úprava smluvní pokuty vlastně představuje vzdání se práva na náhradu škody. Smluvní pokuta je jiný právní institut, než náhrada škody. Za prvé je, i když třeba dispozitivně, založen na jiných principech, a dále v případě smluvní pokuty vůbec nemusí vzniknout škoda. Jedná se o paušalizovanou náhradu škody. Pokud se účastníci rozhodnou sjednat smluvní pokutu, tak tím se nevzdávají práva na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 386 ObchZ. Pokud se týká § 379 ObchZ, jedná se samozřejmě o dispozitivní ustanovení upravující způsob a rozsah náhrady škody, nicméně máme tady korektiv § 386 odst. 1 ObchZ. Samozřejmě, že existuje smluvní autonomie stran, smluvní volnost, ale ta je korigována kogentními ustanoveními zákona. Zákonodárce zde zjevně považoval za důležité, že při kontraktaci může jedna smluvní strana zneužít své postavení a vnutit své podmínky straně druhé. Lze argumentovat použitím ustanovení § 39 ObčZ a posouzením příslušného právního úkonu z hlediska dobrých mravů, případně ustanovení § 265 ObchZ a výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. To by však přinášelo velice komplikované spory. Například podle § 262 odst. 1 ObchZ je neplatná dohoda, která směřuje ke zhoršení postavení nepodnikatele. V praxi je však velice složité posuzovat platnost těchto dohod, protože jediná dohoda může v některých aspektech postavení nepodnikatele zhoršit, ale zároveň v jiných aspektech zlepšit, a proto zákonodárce zřejmě některé situace jednoznačně omezil.

Prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Zapomíná se možná trochu na kogentní ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ, podle kterého je neplatná dohoda, kterou se subjekt vzdává práva, tedy nikoliv výše ale samotného nároku, které má teprve vzniknout. Uvedené ustanovení mě velmi ovlivnilo v úvahách o limitaci náhrady škody. Dále bych poznamenal, že obchodní zákoník je vzhledem k době, ve které vznikal, hodnotově neukotvený. Na jedné straně výslovně omezení nebo vyloučení odpovědnosti zakazuje, na druhé straně se dá argumentem a contrario dovodit, že to tak zákonodárce nemyslel. Nicméně je to však otázka zejména právně filozofická a hodnotová. Pokud se zaklínáme svobodou vůle a autonomií smluvních stran tak, že prohlašujeme za svobodného někoho, kdo se něčeho vzdává a nemá tak strukturovanou situaci, aby věděl čeho, je takový výklad extrémní. Proto se zakazuje vzdávat se nároku na náhradu škody po porušení povinnosti, tedy poté co už mohu aspoň trochu předpokládat, co z toho porušení povinnosti mohlo vzniknout za škodu. Zákonodárce tak chtěl zřejmě chránit někoho, kdo cosi činí, aniž může tušit něco o následcích, a zmenšování tohoto rizika se potom prohlašovalo za omezování svobody subjektu. Ale stejně je chráněn i subjekt nevědomý tím, že se chrání před hrazením škod, které se nedaly předvídat. Zákon je tedy skutečně hodnotově nekonzistentní. Při hledání řešení nemám nic proti, když je limitace smluvena mezi dvěma profesionály, kteří mohou uzavírat i tzv. aleatorní kontrakty, odvážné smlouvy, ale je rozdíl, pokud ta situace nastává mezi asymetrickými subjekty (jsou různě postaveny, příp. nejsou podnikatelské).

JUDr. Zdenék Krčmář:

Do pozice odpůrců našeho judikátu by mě dostal argument o smluvní pokutě. Smluvní pokuta nemusí být jen konkrétní částka, ale dohodou účastníků, může být nastaven i způsob určení smluvní pokuty. Ve smyslu § 545 ObčZ tak nebude možné uplatňovat náhradu škody, pokud bude nárok na smluvní pokutu, čímž si vlastně smluvně zajistím, že k limitaci náhrady škody došlo. Druhá otázka potom je u těch jiných typů škod, o kterých hovořil prof. Bejček. Navíc uzavřeme-li, že limitace je smluvně dovolené jednání, narazíme na omezení dobrými mravy. Rozpor s dobrými mravy však nemusí být zjevný. U miliardových zakázek může být dohoda o limitaci náhrady škody ve výši 1 000 000 Kč. Takže je otázkou, jak bychom se dopracovali k úvaze o absolutní neplatnosti příslušných ujednání a nepochybně by se ten problém musel judikatorně nastavit i v rovině absolutní neplatnosti ujednání.

JUDr. Tomáš Richter:

Nárok na náhradu škody ve smluvních vztazích přece není institut, který stojí sám o sobě. Pokud právo dovoluje stranám volně kontrahovat ohledně ceny, je filozoficky neudržitelné, aby stranám zároveň bránilo volně kontrahovat ohledně potenciální náhrady škody. Jde přeci o dvě strany téže mince. Existují samozřejmě případy, kdy soudce či arbitr nemůže nechat strany volně kontrahovat ohledně ceny (např. lichva). Na opačné straně přichází v úvahu omezení smluvní limitace škody dobrými mravy nebo poctivým obchodním stykem. Pásmo mezi těmito dvěma extrémy je však pásmem svobodné kontraktace.

Prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

U té limitace se vzdávám něčeho, aniž bych věděl čeho. U smluvní pokuty si naproti tomu přesně charakterizuji povinnosti, při jejichž porušení platím smluvní pokutu. Docela rád bych se dočkal rozhodnutí, kde by soud označil za neplatné sjednání nízké smluvní pokuty pro obcházení účelu zákona, neboť se tím de facto vylučuje náhrada škody. Ona hranice mezi vyloučením a omezením je skutečně velmi plynulá.

JUDr. Ing. Jan Hušek:

Do 1. 1. 1992 platila úprava hospodářského zákoníku, který umožňoval smluvní úpravu rozsahu náhrady škody a aby arbitráž mohla snižovat eventuální vzniklou škodu. V roce 1991 jsem se účastnil legislativních prací na obchodním zákoníku. Osobně jsem propagoval, aby škůdce hradil celou škodu. Spolupracovník JUDr. Kopáč ve své knize Obchodní kontrakty však překvapivě bez bližšího odůvodnění prohlásil, že lze omezit, limitovat výši náhrady škody. Kogentní ustanovení § 301 ObchZ, kde je umožněna moderace smluvní pokuty a kde se vlastně hovoří i o náhradě škody představuje další komplikace, které ta úprava přináší. Je zapotřebí tento problém jasně legislativně upravit.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Pokud zákony mlčí, tak soud prostě hledá řešení. Prof. Bejček zmiňoval základní problém, že náš obchodní zákoník je hodnotově nekonzistentní: Ale tu konzistentnost by měla zaručit ústavně komfortní interpretace. Metodologicky dva svobodní soukromníci upravují své soukromé poměry a rozhodují o své soukromé sféře. Čili tam bych viděl argument, proč by stát měl zasahovat jen výjimečně. JUDr. Des správně zdůrazňoval, že různé zahraniční právní úpravy i návrh obecného referenčního rámce striktně upravují tyto výjimky. V ČR žádné výjimky upraveny nemáme, nicméně každému je jasné, že limitace náhrady škody bude vyloučena, pokud půjde o škodu způsobenou úmyslně, pokud půjde o škodu způsobenou na zdraví, na životě. Lze na to jít tedy jinak, než přes otázku dobrých mravů nebo poctivého obchodního styku. Základní kritérium by měl představovat čl. 4 Listiny základních práv a svobod (zejména odst. 4). Dojde-li k pak nějakému zneužití, mohou nastoupit speciální zákazy nebo výjimky skrze § 256 ObchZ. Poslední poznámka se týká toho nešťastného § 574 odst. 2 ObčZ. Při přípravě návrhu nového občanského zákoníku jsem pátral po původu § 574 odst. 2 ObčZ. Od slovutných akademiků a civilistů se mi dostalo odpovědi, že se jedná o klasiku, kterou najdu v digestech. Po studiu digest jsem dospěl k závěru, že tam tato klauzule není, což jsem si ještě následně ověřil u prof. Skřejpka. Klauzule není dokonce ani v těch socialistických zákonících typu Maďarsko, SSSR, Polsko atd. Takže pouze doc. Kratochvíl, otec občanského zákoníku z roku 1964, píše, že občan by rozhodoval o něčem, co nezná, a že ho tudíž musí socialistický stát ochránit tím, že jeho projev vůle prohlásí za neplatný.


2) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1417/2006

Porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy.

Debata

JUDr. Marta Škárová:

Překvapuje mě, že z celého rozhodnutí je vytržena jedna věta, která začíná slovy „ostatně“ a odkazuje na předchozí rozhodnutí. Na úvod připomínám, že Nejvyšší soud je vázán dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. V souzené věci soud prvního stupně konstatoval, že je dána odpovědnost znalce, který nesprávně zpracoval statické posouzení krovu domu. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a uvedl, že poškození nebyli ve smluvním vztahu se znalcem, ale s podnikatelem, který měl provést stavební úpravy, a rozhodující je tedy smluvní vztah mezi škůdcem a poškozeným. Dovolací soud uzavřel, že závazkový vztah není podmínkou odpovědnosti za škodu, když se jedná o učebnicový příklad mimozávazkové odpovědnosti. V daném případě jednoznačně nejde o odpovědnost za vady díla, kde je předpokladem smluvní vztah, nýbrž o nárok na náhradu majetkové újmy, k níž došlo v důsledku chybně provedeného statického posouzení. Po této kritice bych snad jen nahradila ve větě „ostatně již dříve soudní praxe dovodila, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem ve vztahu k poškozenému“, slovesem „může být.“ A nakonec § 415 ObčZ není samostatná skutková podstata odpovědnosti za škodu, ale dopadá na situace, kdy není přímé porušení povinnosti. V dané věci přímé porušení bylo, akorát není možné, aby Nejvyšší soud popisoval do detailu, v čem znalec pochybil, když ani nezkoumá skutkový stav.

JUDr. Zdeněk Krčmář:

Rád bych připomněl, za jakých podmínek vznikalo rozhodnutí NS 29 Odo 379/2001, publikované jako č. R 56/2004, ze kterého byla převzata věta, že porušení smluvní povinnosti je právním úkonem ve vztahu k někomu, kdo není účastníkem smlouvy. Šlo o situaci, kdy bylo zahájeno několik tisíc soudních sporů směřujících vůči bance a komanditní společnosti. Komanditní společnost asi 10 000 subjektům nabízela, že získají podíly jako komanditisté, přičemž jim garantovala, že jejich vklad bude do doby, než bude v rejstříku zapsáno, že se stanou komanditisty, chráněn smlouvou o kontrole, kterou tato společnost uzavřela s bankou. Za účelem ochrany vkladu budoucích komanditistů banka neměla umožnit, aby společnost s těmito penězi nehospodárně nakládala. Z účtu banky však někdo tyto peníze vyvedl. Tyto spory pak všechny dopadly tak, že všechny tyto osoby vyhrály vůči komanditní společnosti a všechny měly v prvním stupni zamítnutou žalobu vůči bance s odůvodněním, že banka neodpovídá ani z titulu bezdůvodného obohacení ani z titulu náhrady škody. Odvolací soud to v zásadě potvrdil. K Nejvyššímu soudu doputovalo několik desítek sporů, z nichž ovšem pouze 3 subjekty žádali, aby bylo jinak rozhodnuto ve vztahu k té bance. V jednom z těchto případů bylo vydáno i rozhodnutí R 56/2004. Odvolací soud kromě jiných chyb zcela přehlédnul to základní, když fabuloval na principu ObčZ a ObchZ, že smlouva o kontrole byla uzavřena v roce 1991 jako nepojmenovaná smlouva ve smyslu § 352 HospZ v tehdejším znění. Stručné odůvodnění a argumentace na téma, jestli může nebo nemůže banka odpovídat za škodu způsobenou komanditistovi, když měla smluvní vztah pouze s komanditní společností, je pak důsledkem toho, že v daném případě bylo vše špatně – nezjištěný skutkový terén, chybně aplikovaný právní předpis. Přesto, když se podíváte na odůvodnění, tak zjistíte, že tam byl kladen zvláštní akcent na okolnost, že ačkoliv nejde z obsahového hlediska o smlouvu ve prospěch třetí osoby, účelem smlouvy ochrana práv třetích osob byla. Nejvyšší soud proto došel k závěru, že při takto formulované smlouvě porušení povinnosti ze smlouvy může založit mimosmluvní majetkovou odpovědnost smluvního partnera vůči té třetí osobě. Rozhodnutí pod sp. zn. 29 Odo 254/2006, které je právním následovníkem R 56/2004, o něco více rozvíjí tu velmi chudě vyjádřenou myšlenku, neboť konstatuje, že určující pro odpovědnostní nárok je oprávněné nebo legitimní očekávání třetí osoby, že její investice jsou ve vztahu k jedné ze stran smlouvy chráněny.


3) Rozsudek ze dne 11. října 2009, sp. zn. 29 Odo 1166/2004

Jde-li o majetkovou újmu spočívající ve vynaložení nákladů v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy, Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím akcentuje, že potencionálním smluvním partnerům (zájemcům o uzavření smlouvy) zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoli. Vynaložení těchto „obvyklých“ provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. považovat nelze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které nelze považovat za - pro uzavření smlouvy konkrétního typu - běžné (obvyklé), a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody podle výše odkazovaného ustanovení.

Debata

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Rozsudek je naprosto správný. Myslím si, že otázka posouzení legitimního důvodu, je otázkou, co je a není vážným důvodem pro ukončení kontraktačních jednání. To není věc definice. Dokonce si myslím, že v určitém případě může být legitimní důvod pro ukončení kontraktačních jednání i neshoda ohledně ceny nebo rozsahu slevy. Záleží na konkrétním posouzení věci soudem. Pokud jde o § 415 ObčZ, tak o co se má soud opřít, když nic jiného v tom zákoně není?

JUDr. Marta Škárová:

I když toto byla obchodní věc, v občanských vztazích jsme obdobně došli v rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 695/2003 k závěru, že se hradí škoda, která vznikla smluvní straně z důvodu neuzavření smlouvy vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí. Základní principy jsou v podstatě shodné s komentovaným rozhodnutím.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

V příspěvku byla vznesena i otázka, co by měl hradit ten, kdo poruší legitimní očekávání druhé strany, že smlouva bude uzavřena. Je třeba vážit nejen vznik nákladů, ale také moment, který označujeme výrazem podnikatelské riziko, neboť s kontraktačním jednáním vznikají každé ze stran nějaké náklady. V určité míře by tedy právo na náhradu škody vzniknout nemělo.

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Doktrína culpa in contrahendo, která se uplatňuje např. v Německu, je vlastně doktrínou judikatorní, a nikoliv doktrinální už právě pro těžkou definovatelnost. Podnikatelské riziko, které je spojené s každým obchodním případem, by přitom nemělo být odstraňováno nějakými definicemi a strany by neměly být odrazovány odpovědností za to, že k uzavření smlouvy nakonec nedojde. Odpovědnost by měla být uznána jen ve skutečně mimořádně vážných situacích, kdy bez přiměřených důvodů byl ukončen kontraktační proces ve vysoké fázi rozpracovanosti a v dobré víře všech stran.


Okruh č. 2


1) Rozsudek ze dne 15. října 2008, sp. zn. 25 Cdo 582/2007 ze dne 15. října 2008 (s odkazem na rozhodnutí 25 Cdo 769/2006 ze dne 16. července 2006)

Řádné plnění povinností plynoucích z předpisů o ochraně ovzduší, včetně placení poplatků za znečišťování ovzduší, nevylučuje odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou na lesních porostech vypouštěním škodlivých látek do ovzduší.

Debata

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Chtěl bych vzpomenout jeden starý judikát, který řešil Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni ještě za starého mocnářství, kdy vlak jel po trati, která vedla skrz lán zralého obilí a jiskra z toho vlaku zapálila lán. Při řízení o náhradě škody provozovatel dráhy argumentoval, že nic neporušil a že má všechna potřebná povolení. Rakouský občanský zákoník přitom stál na myšlence povinnosti hradit zaviněnou škodu. Nejvyšší soudní dvůr rozhodl, že ke škodě vzniklo v důsledku nedbalosti provozovatele, neboť nedbalosti se dopouští ten, kdo se pohybuje v lánu obilí s otevřeným ohněm.

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Rozhodnutí vnímám pozitivně, neboť je plně konformní se zákonem i s tím, co učíme studenty. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem se tradičně traktuje v souvislosti s odpovědností za škodu, ačkoliv to definičně odpovědnost v pravém slova smyslu není, neboť se u ni nevyžaduje protiprávnost. Jedná se naopak o nástroj, kterým se lokalizují rizika a kterým se zabezpečuje, aby škodlivý následek nesnášel ten, kdo škodu utrpěl a možná ani ne ten, kdo ho způsobil, ale z jehož činnosti vznikla. Má-li pak vůbec někdo možnosti, aby vyvinul největší možné preventivní úsilí, je to právě provozovatel, neboť si tato rizika může pojistit (např. promítnutím do ceny služby). Z hlediska společenské lokalizace rizika se to ani lépe vyřešit nedá.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

Za velmi důležitou pokládám připomínku, jaká škoda se má hradit. Je-li dána i zde odpovědnost způsobená provozem, je otázka, zda má být výše škody určena tak, že se zohlední jenom velcí a nikoliv malí znečišťovatelé a že se bude posuzovat ke každému roku, kdy se škoda sice projeví, ale vůbec není jisto, zda k ní došlo působením těchto provozovatelů v daném roce, resp. že to není důsledkem třicet let staré události nebo působením daných klimatických a jiných podmínek.

JUDr. Petr Vojtek:

Chci zareagovat především na věcně chybné východisko v bodě 1) recenze. Nelze zaměňovat odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti (obecnou odpovědností podle § 420 odst. 1 ObčZ) s odpovědností objektivní, kam patří i odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností a která naopak vůbec s porušení právní povinnosti nepočítá. V daném případě je to provozní činnost upravená v § 421a ObčZ nějak definována, kromě jiného jako škodlivé působení fyzikálních, biologických, chemických vlivů na okolí. Už toto samo o sobě stačí k naplnění znaků odpovědnosti za škodu za předpokladu příčinné souvislosti ke vzniklé odškodnitelné újmě. V té recenzi se navrhovalo, že by odpovědnost měla vznikat v případech, kdy dojde k nehodě nebo k překročení povolených limitů. Při takové interpretaci je však § 421a ObčZ zbytečný. Odkaz na § 415 ObčZ je rovněž nepřípadný, protože existuje speciální úprava, která na daný případ dopadá. V závěru recenzent trochu zkreslil způsob zjišťování výše škody. To je samozřejmě velmi složitá otázka. Soudy se s ní vypořádávají pomocí poměrně složitého znaleckého dokazování, případně se snaží dobrat k výši škody, kterou způsobil konkrétní exhalant na porostech konkrétního poškozeného, i za použití § 136 o.s.ř. Poškozených samozřejmě může být víc, i když povětšinou žalujícím jsou Lesy ČR. Navíc se znalecké posudky opírají o matematické modely, rozptylové studie a nevycházejí jenom z toho, kolik nějaký exhalant vypustí těch škodlivin. Naopak paušalizované jsou náhrady za znečišťování ovzduší, které jsou institutem veřejného práva. Nedovedu si však představit, že by stát limitací škodlivé činnosti mohl zbavit poškozeného jeho soukromoprávního nároku na náhradu škody. Tím by v podstatě došlo k vyvlastnění nebo znárodnění nároku na náhradu škody. Ostatně judikatura je jednotná a zásadní připomínky k rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 769/2006, které bylo zmíněno a schváleno k publikaci, v rámci vnějšího připomínkového řízení nezazněly.

JUDr. Tomáš Sequens:

Zákon o životním prostředí jednoznačně rozlišuje znečišťování a poškozování životního prostředí. Znečišťování životního prostředí je vnášení fyzických, chemických a jiných cizorodých činitelů do životního prostředí v důsledku lidské činnosti, poškozování životního prostředí je zhoršování jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy. Každodenní činností tak znečišťujeme životní prostředí, což ovšem neznamená, že životní prostředí poškozujeme. Základním problémem je tak směšování problematiky znečišťování a poškozování. Uvedenými sofistikovanými vzorci je tedy např. zjištěno, že v lesním porostu o dané způsobila daná elektrárna v daném roce škodu o velikosti 9 Kč. Celková škoda, která je po jednotlivých provozovatelích požadována, se setává ze součtu dílčích 9 Kč, až nakonec dostaneme statisícové částky. Nejsem si jist, zda je záměr zákonodárce, aby elektrárna v Chebu poškodila les v Jeseníkách v rozsahu 7,50 Kč.

JUDr. Zdeněk Krčmář:

Problém by nastal, pokud bychom začali spojovat odpovědnostní nároky z provozu s povolenými limity znečišťování zakotvenými státem v zákoně nebo v nějaké prováděcí normě. To bychom všechno mohli předložit Ústavnímu soudu, který by rozhodl, co by stát mohl zakázat z titulu odpovědnostního nároku a co ne. Celá ta debata, která se vede na mezinárodní úrovni o posouvání limitů v rámci etapizace snižování emisí a obchodování s povolenkami, je o tom, že státy (v rámci jiných zájmů, než jsou zájmy občana na životním prostředí) tolerují poškozování prostředí po nějakou dobu pod rámec objektivních možností. Pokud pak uzavřeme, že odpovědnostní nárok by se měl odvíjet od zákonem povoleného limitu, dáváte justici šanci prolamovat zákony prostřednictvím ústavních stížností s argumentem, že Ústava nám zaručuje víc, neboť lidské poznání a technika dovolují zabránit znečišťování ve větším rozsahu než říká zákon.

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Pouze doplním, že ve společnosti vždycky existuje nepokryté zbytkové riziko v souvislosti s podnikatelskou činností. Právně filozofickou a možná i etickou otázkou zůstává, na koho budeme důsledky zbytkového rizika lokalizovat – zda na provozovatele nebo poškozeného. Například v určitých klimatických podmínkách, kdy není možný jiný způsob ošetření, posolím silnici. Kdybych tak neučinil, budu stíhaný za náhradu škody, možná i újmy na zdraví. Na sousedním pozemku má vlastník ovocné stromy, které mu splach soli poškodí. Nikdo neporušil předpisy. Pak se již skutečně nejedná o odpovědnost ve smyslu protiprávnosti, ale o lokalizaci rizika.



2) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006

Soudem ustanovený znalec, který vypracoval chybný znalecký posudek, odpovídá za škodu, která vznikla účastníku řízení tím, že mu soud na základě tohoto posudku přiznal nižší plnění

Debata

JUDr. Petr Vojtek:

V podstatě vším, co bylo řečeno, jsme se zabývali, když jsme to rozhodnutí připravovali, včetně možnosti, že ten znalecký posudek použije soud pro své rozhodování, takže bychom v podstatě připouštěli nepřímý přezkum soudního rozhodnutí. Pouze podotýkám, že v daném případě byla žalobkyně na vině méně, než by se zdálo. Její manžel, který předmětný byt dostal, ho totiž obratem prodal za vyšší cenu, takže žalobkyně měla okamžité srovnání. Zároveň nebylo možné nic vytknout ani jejímu procesnímu postupu, protože tam znalec něco špatně změřil, což bylo pro účastníka těžko přezkoumatelné nebo zjistitelné. Stále však zůstává otevřená otázka, kdy můžeme znalci resp. účastníkovi klást k tíži, že na to nepřišel. Chci tedy uklidnit JUDr. Mikysku, že rozhodnutím nesledujeme odstartování soudních přezkumů veškerých znaleckých posudků, nýbrž nabízíme jen možnost nápravy v některých konkrétních případech.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Je třeba vážit, že žalobkyně měla v předchozím řízení určitá práva a znalec určité povinnosti, které nesplnil. Navíc je zde dán vztah profesionála s neprofesionálem. Pokud bych jako průměrně inteligentní profesor obchodního práva obdržel znalecký posudek s nějakými výpočty, přijal bych ho jako fakt. Ani soud neměl s posudkem problém a nespatřoval v něm rozpory. I zde však záleží na skutkové situaci, neboť obecně lze škodlivý následek přičíst nejen znalci nebo žalobkyni, ale třeba i žalobci nebo soudu. Poslední věc, já si nemyslím, že by nějaký významný civilista chtěl zlikvidovat obor pracovního práva. Minulý týden jsem se účastnil vědecké rady pražské právnické fakulty, kde byla mimo jiné otevřena otázka významného civilisty, prof. Švestky, co bude s obchodním právem, až se příjme nový občanský zákoník. Právnická disciplína není existenčně závislá na nějakém kodexu. Obor pracovního práva existuje např. v Německu bez existence zákoníku práce.

JUDr. Zdeněk Krčmář:

Nelze říci, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný. On je zvláštním typem důkazu právě proto, že jej podává znalec jako osoba zapisovaná do seznamu znalců soudem s kvalifikovanými schopnostmi a znalostmi, které nemá v daném okamžiku soud. Lze mít výhrady k častému ustavování znalců, ale v tomto konkrétním případě si nedovedu představit, že by soudce na základě vlastních znalostí vyhodnotil cenu bytu, o který mezi účastníky šlo v rámci vzájemného vypořádání. Důkaz byl tedy proveden odpovídajícím způsobem. Druhou věcí je, zda můžeme po soudci chtít přezkoumávat znalecký posudek ve všech aspektech věci. Asi bychom mohli říci, že odpovědnost soudu je dána, pokud se z nalézací části znaleckého posudku podávají naprosto nezpůsobilé znalecké závěry. Pochybuji však o schopnosti soudu přezkoumat narativní část posudku v případě, kdy se soud fyzicky neúčastní znaleckého dokazování (v jakém stavu se byt nachází, jaké komponenty jej znehodnocují apod.). Komplikací je i skutečnost, že ani účastníci takové znalosti nemají, takže ani z jejich strany nebude vůči posudku vznesena námitka. Účastníkům bych pak nevyčítal, že věří soudem ustavenému odborníkovi, který na tu otázku odpověděl nějakým způsobem, když neměli po celou dobu pochybnosti o řádném provedení posudku. Konečně k otázce, zda znalec bude nebo nebude zbaven odpovědnosti za způsobenou škodu z důvodu existence jiných způsobů nápravy, bych uvedl, že účastník nemusí vždy navrhnout provedení revizního znaleckého posudku. Důležité je, zda měl účastník v okamžiku, kdy zjistil nebo si i ověřil, že posudek byl chybný, k dispozici řádné nebo mimořádné opravné prostředky. Pouze pokud je účastník měl a jejich uplatnění zmeškal, neměl by být za způsobenou škodu odpovědný znalec. V opačném případě je však odpovědnost znalce evidentní.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

V rozsudku se píše, že žalobkyně, poté co nesprávnost rozsudku zjistila, podala žalobu na obnovu řízení, která byla zamítnuta. Je Vám známo proč?

JUDr. Marta Škárová:

V daném případě nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení. Jaké rozhodnutí, důkaz nebo skutečnost nemohly být použity?

Mgr. Kateřina Eichlerová:

Nový (revizní) znalecký posudek.

JUDr. Marta Škárová:

Který z důkazů bez své viny nemohl použit v řízení? Návrh na revizní posudek v původním řízení účastník uplatnit mohl. Žaloba na obnovu řízení staví na úplně jiných základech.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

To je zase v rozporu s tím, co tady zaznělo. Nelze po účastníkovi chtít, aby dopředu dával návrh na revizní posudek, když tak může učinit až ve chvíli, kdy zjistí, že ten posudek není správný.

JUDr. Marta Škárová:

Obnova řízení má zcela jasná pravidla. To co mohlo být provedeno v minulém řízení, není důvodem pro obnovu. To je judikované stále.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

Ano, ale že potřebuji revizní posudek, zjistím až po řízení.

JUDr. Marta Škárová:

Nepotřebuji revizní posudek, mohu požádat znalce sama. V tomto případě je předpokladem vzniku škody na straně té žalobkyně, že se svého práva nedomůže vůči smluvní straně, resp. vůči svému partnerovi ve sporu. Dokud tu je možnost, žalovaný je první na řadě. Teprve ve chvíli, kdy to už možné není, je dán předpoklad, že jí vznikla újma, a hledá se viník.

JUDr. Petr Vojtek:

Nabízela by se též možnost odpovědnosti státu za škodu nezákonným rozhodnutím. Tam se ovšem nedostaneme, neboť to rozhodnutí nebylo zrušeno pro nezákonnost. V daném případě ani zrušeno být nemohlo, takže tam opravdu zůstávala pouze odpovědnost znalce.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Napadá mě, zda se tím náhodou ten bývalý manžel bezdůvodně neobohatil.

JUDr. Marta Škárová:

Plnění na základě soudního rozhodnutí není bezdůvodným obohacením. I otázku bezdůvodného obohacení jsme brali v úvahu.

JUDr. Martin Mikyska

Já si myslím, že každý účastník diskuze měl malinký díl své pravdy. Neznám detailně skutkový základ, ale vezměte v úvahu rozdíl těch cen (cca. 400.000,- Kč). To není případ, kdy si znalec opomenul všimnout opotřebených kachliček nebo tekoucí baterie. Zde je flagrantní nevyužití a opomenutí procesních práv dotyčného účastníka řízení, která si mohla přiměřeným způsobem zjistit obvyklou tržní cenu odpovídajícího bytu. Z mého pohledu tedy znalec pochybil, ale účastník nevyužitím svých procesních práv dopustil tento výsledek – tudíž bych aplikoval § 441 ObčZ.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Ustanovení § 441 staví na zavinění poškozeného, tudíž by se musela dokázat minimálně nedbalost. Neznám pozici žalobkyně, ale pokud byla prodavačka v potravinách nebo dělnice v továrně na cedníky, tak obdržela znalecký posudek, o jehož správnosti neměla důvod pochybovat. Kde máte nedbalost?

JUDr. Marta Škárová:

Představte si navíc, že by ten znalec byl podplacený a byl odsouzen v trestním řízení. I potom aplikujete § 441 ObčZ?

JUDr. Martin Mikyska

Diskutujeme o hypotetických předpokladech. Osobně se domnívám, že i prodavačka může vědět, že v Domažlicích byt „XY“ není za 400.000,- Kč, ale za výrazně více.



3) Rozhodnutí ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006

Poškozenému může vzniknout vedle nároku na náhradu ušlého zisku, který je daný rozdílem celkových výnosů z podnikání a nákladů potřebných k jejich dosažení, zároveň i nárok na náhradu nákladů zbytečně vynaložených na dosažení zisku v témže období

Debata

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

O teorii adekvátní příčinné souvislosti a adekvátním nebezpečí ve vazbě na škodlivý následek již psal Augustin Miřička na začátku minulého století.

JUDr. Marta Škárová:

Já začnu od té předvídatelnosti škodlivého následku. O čem jsme měli diskutovat? V daném případě bylo v odvolacím řízení vytknuto takových chyb stavebního úřadu (dokonce byl vydán příkaz odstranit stavbu), že ta předvídatelnost je jasně položená. Znovu zdůrazňuji,že jsme řešili jen otázky, které byly předmětem dovolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že není možné, aby současně ušel zisk i náklady vynaložené na jeho dosažení. My jsme řekli, že to lze. Jde o samostatné nároky. Ten člověk měl autolakovnu, kde skladoval cizí laky, které vyžadovaly minimální teplotu. On doložil, že pořídil moderní linku a zaučené pracovníky. Soud prvního stupně mu oba dva nároky přiznal. Nicméně pokud jde o mzdové nároky, které byly žalovány pouze z 50%, ty soud zamítl, tudíž jsme se vůbec nezabývali jejich výší. Měli jsme pouze soudem nepřiznaný nárok na skutečnou škodu a ušlý zisk a nebylo možné řešit nějakou výši. Zůstala pouze otázka, zda mohou být oba nároky uplatněný zároveň. Kdyby se o nich rozhodovalo v každém řízení samostatně, nebyly by zřejmě žádné pochyby, zde jsme se však poprvé setkali s oběma nároky v jednom řízení. Pokud jde o ty zbytečné náklady, tak vedle zmíněného rozhodnutí pod sp. zn.(tato sp. zn. asi není správně: 26 Cdo 23/2005, existuje i rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 453/2005, kde byly nárokovány poplatky na patent, který vinou se vinou jednoho smluvního partnera neuskutečnil. To říkám proto, že v tomto případě nebyly dány skutkové okolnosti nebo dovolací důvody, abychom uvažovali o spoluzavinění nebo o společném zapříčinění té škody. Ten člověk zkrátka dělal všechno, co mu stavební úřad řekl.

JUDr. Zdeněk Krčmář:

V dané věci se Nejvyšší soud zabýval pouze otázkou, zda lze vedle ušlého zisku současně žalovat skutečnou škodu. Kauzální nexus, o kterém byl celý ten příspěvek, předmětem dovolacího řízení nebyl. Nejvyšší soud ani neměl právo cokoliv na dané téma judikovat.

JUDr. Petr Vojtek:

Jen bych doplnil, že někdy se skutečnou škodou rozumí zbytečně vynaložené náklady. Máme např. rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, kdy někdo chtěl provádět nějakou podnikatelskou činnost, měl nasmlouvané zaměstnance a najednou mu někdo podnikání znemožnil. Zde říkáme, že ta skutečná škoda, ty zbytečně vynaložené náklady, jsou dány pouze tehdy, když je zaměstnavatel vynaložil zbytečně, tzn. k jiné, než zamýšlené činnosti - jeho zaměstnanci tudíž nemohli činnost, pro kterou byli zaměstnáni, vykonávat. Pokud vykonávali jinou pracovní činnost ve prospěch poškozeného, tak zde možná limitace je.

JUDr. Jaroslav Večeřa:

Je tu rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, kde Nejvyšší soud skutečně přezkoumával přímo kauzální nexus, přičemž zde uvedenému odůvodnění rozumím. Mám však trochu mrazení, na co byl kauzální nexus aplikován. V daném případě se stal podnikatel – zprostředkovatel, který jel na jednání, účastníkem dopravní nehody. Vrazilo do něj jiné vozidlo, takže k jednání nedojel. Jako ušlý zisk pak byla kvalifikována i provize, kterou by dostal v případě, že by na to jednání dojel a podařilo se mu uzavřít smlouvu pro svého klienta. Nejvyšší soud při přezkumu kauzálního nexu shledal, že zde příčinná souvislost je, což je dle mého názoru v rozporu s teorií adekvátnosti kauzálního nexu v duchu uvedeného nálezu Ústavního soudu. Jako motorista jsem si jednoznačně vědom, že mohu provozem vozidla způsobit škodu na zdraví nebo smrt, ale jak mohu adekvátně předvídat, že důsledkem mého škodného jednání bude, že se někdo nedostaví k jednání, kde má uzavírat smlouvu, čímý přijde o provizi. V tom druhém případě tedy apeluji na to, aby ta teorie adekvátnosti kauzálního nexu byla pří soudní aplikaci velice důsledně využívána. Zejména v tom druhém rozhodnutí, které jsem zmiňoval, mohla být aplikována důsledněji.


prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Během celého dne se točíme kolem té předvídatelnosti a Ústavnímu soudu se neustále vytýká, že nerozlišuje porušení zákona a smlouvy. Ustanovení § 420 ObčZ ovšem strojí na jednotném civilním deliktu, mluví se o porušení právní povinnosti. V literatuře se dočtete, že ctíme rakouskou tradici (ABGB vychází z jednotného civilního deliktu) a že jednotný civilní delikt stačí, ale prostě doba už je 150 let jinde. Francouzská i rakouská doktrína i judikatura rozlišují kontraktní a deliktní odpovědnost. Pokud jde o náš obchodní zákoník, tak tam je to ještě více nepřehledné. § 373 ObchZ a § 757 ObchZ rozlišují kontraktní a deliktní odpovědnost. Nicméně v § 757 ObchZ stanovuje někdo zákonnou povinnost, na kterou se obdobně aplikují ustanovení o kontraktní odpovědnosti (to je retardace ZMO, který u deliktní odpovědnosti stanovoval aspoň přiměřené použití smluvní odpovědnosti). Otázka předvídatelnosti rozsahu škody má tedy v normálních právních systémech význam u kontraktní odpovědnosti, ale u deliktní rozhodně ne. Když Vás kopnu do nohy, předpokládám, že vám udělám modřinu. Pokud však budete mít extrémně křehké kosti, tak Vám mohu lehkým kopnutím způsobit otevřenou zlomeninu. A asi souhlasíte, že se nelze bránit tím, že jsem to nemohl předvídat.

JUDr. Petr Vojtek:

Dovolím si reagovat na to druhé citované rozhodnutí. To nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na tom, že se příčinná souvislost přetrhla právě škodou na tom vozidle. Někdo mu naboural auto na cestě, čímž mu vznikla skutečná škoda, a dál příčinná souvislost nesahala. To si myslím není správné. Asi nikdo nepochybuje, že kdyby to auto dotyčný používal pro svou výdělečnou činnost (např. pekař, který rozváží housky) a následkem nehody by svým závazkům nemohl dostát, že by měl mít nárok i na ušlý zisk - příp. skutečnou škodu, pokud by mohl za účelem splnění svých závazků postupovat s vyššími náklady (např. by si půjčil jiné auto). Skutečnou škodou by pak byl ten rozdíl nákladů – na to je ustálená judikatura. Osobně nevidím rozdíl, jestli se jedná o každodenní výdělečnou činnost nebo o jednorázové jednání, z něhož má vzejít nějaký příjem.


Okruh č. 3

1) Rozhodnutí ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006

Placení úroků z prodlení ze smluvených úroků nelze platně dohodnout

Debata

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Jestli existuje nějaká dlužná částka, je ekonomickým smyslem úroků z prodlení, že vyjadřují cenu peněz, které mi dlužník dluží. Jestli má ta peněžní částka podobu jistiny nebo úroků z prodlení, příp. přídavné částky narostlé nad tu základní jistinu, je z hlediska ceny peněz lhostejné. Dlužník mi dluží jednak jistinu, např. 1 mil. Kč, pak mi dluží 100 000 a těch 100 000 má přece taky nějakou cenu – i ty si musím opatřit na volném finančním trhu, což mě bude stát úroky, které chci teď zpátky. Osobně se domnívám, že ty argumenty ohledně anatocismu, které zde byly ve středověku nebo dřív teologicky zdůvodněny, v dnešním prostředí z hlediska ekonomického neobstojí. Vadný je argument, že ObchZ ani ObčZ tuto možnost nepřiznávají. Pak mi to celé připadne trošku „veřejnoprávní,“ protože soukromoprávní předpis nemusí přiznávat právo, naopak musí zakazovat, pokud nechce, aby bylo vykonáno.

JUDr. Kateřina Hornochová:

Já bych také nechtěla uvedené rozhodnutí obhajovat. Chtěla bych však říci, že jsme vázáni rozhodnutím velkého senátu a rozhodnutím, které je publikováno v zelené sbírce. Názor většiny z velkého senátu je nicméně setrvalý a judikatura se bude nejspíš nadále odvíjet v tomto duchu.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Návrh nového ObčZ samozřejmě řeší tuto otázku tak, že úroky z úroků lze požadovat pouze, pokud si to strany ujednají. Vedle toho obsahuje zvláštní pravidlo pro úroky z úroků v případě, že pohledávka vznikla z deliktu, kde zákon dispozitivně přiznává právo na úrok z úroků od doby uplatnění práva u soudu.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

Jak se dá názor velkého senátu zvrátit?

JUDr. Iva Brožová:

To je oříšek, neboť se jedná o rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia, které již dnes neexistuje – od roku 2006 máme společné občanskoprávní a obchodní kolegium.

JUDr. Kateřina Hornochová:

Osobně jsem měla možnost rozhodnutí zvrátit, ale po konzultaci s členy velkého senátu, jsem zjistila, že uvedený právní názor je setrvalý a není vůle jej měnit.

JUDr. Tomáš Richter:

Praxe myslím ukazuje, že konstrukce § 20 zákona o soudech a soudcích s velkým senátem v řadě ohledů není kladným příspěvkem pro vývoj českého práva a bylo by vhodné, aby Parlament tuto otázku podrobil revizi. Je možná lepší mít roztříštěnou judikaturu, než judikaturu sladěnou, ale způsobem, o jakém tady teď hovoříme. Osobně bych (řečeno jen napůl v žertu) navrhoval např. nahradit institut velkého senátu možností volby senátu pro účely dovolacího řízení. Míra právní jistoty stran by tak byla podstatně vyšší a nebránilo by to dalšímu vývoji práva.

JUDr. Ing. Jan Hušek:

Řada z nás si vlastně nepřála, aby se objevila instituce velkého senátu. Cílem a smyslem velkého senátu mělo být sjednocování rozhodovací činnosti NS v případech, kdyby senáty NS rozhodovaly rozdílně nebo vyslovovaly jiný právní názor na řešení stejné věci. Má tedy sloužit ke sjednocování rozhodovací činnosti. Samozřejmě pak je problém, když rozhodne velký senát nesprávně. Zde bohužel žádná právní úprava není. Jedinou možností je zřejmě Ústavní soud.

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Z hlediska systémového je zcela absurdní a nepřípustné, aby instituce, která je z většiny nebo zcela přesvědčena o nesprávnosti rozhodnutí, nebyla schopna takový stav změnit. Možností je snad skutečně Ústavní soud, protože dochází k porušení vlastnického práva vlastníků peněžních prostředků jeho krácením – vlastník nedostává celou cenu peněz, což je protivlastnické a možná i protiústavní. Nicméně nerozumím, proč by velký senát neměl mít možnost sebereflexe a autoremedury.

JUDr. Iva Brožová:

Názorové posunutí v té nutné většině členů velkého senátu, aby se přijalo nové rozhodnutí, nelze vynucovat. Opravdu záleží, jak změní názor jednotliví členové velkého senátu. Jsou známé i situace, kdy velký senát rozhodne, nicméně v jednání o uveřejnění jeho rozhodnutí ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou se fakticky sjednocuje soudní praxe, kolegiem nakonec vůbec neprojde. Jak říkal kolega Richter, ustanovení § 20 zákona o soudech a soudcích je hodně nedořešené. Na druhé straně je však pravda, že se ujala jakási „posedlost po sjednocování judikatury,“ kterou parlament vnímá jako instrument, který má jistit jednotnou praxi uvnitř Nejvyššího soudu. Bohužel kvalitu toho instrumentu už příliš nepociťuje.



2) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006

Nemocnice, jež je státní příspěvkovou organizací, není podnikatelem, a proto se na ní v obchodně závazkových vztazích vztahuje ustanovení § 261 odst. 4 ObchZ. Nemocnice tak ve vztazích podřízeních obchodnímu zákoníku podle ustanovení § 261 odst. 2 ObchZ odpovídá za prodlení s plněním peněžitého závazku podle občanského zákoníku. Výše úroků z prodlení v takovém případě nemůže být sjednána v jiné výši, než stanoví příslušný prováděcí předpis k § 517 odst. 2 ObčZ

Debata

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Mám výrazné výhrady proti tomuto rozhodnutí. Změkčující ustanovení, podle kterého smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinnosti z obchodních závazkových vztahů podle ObčZ, se použije rovněž na státní organizaci nepodnikatele. Pokud by to změkčující ustanovení bylo použitelné na subjekt, který není podnikatelem, pak by stát, obce a kraje rovněž požívaly výhod nevědomého, slabého a ochranyhodného spotřebitele – a to i ve vztahu k drobnému živnostníku jakožto „podnikateli plného práva“ . Taková interpretace je očividně absurdní. I když stát ani samosprávné územní jednotky nejsou podnikateli, sotva lze připustit, že jim zákon chtěl přiznat status slabého a chráněného spotřebitele jen proto, že nepodnikají.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Pro odlehčení, podle obecného zákoníku občanského jsou děti, magoři a obce pod zvláštní ochranou zákona. V dané věci je základní problém v tom, že na začátku stojí otázka, zda byla uvedená nemocnice státní organizací ve smyslu § 261 odst. 2 ObchZ.

JUDr. Zdeněk Des:

V souzené věci skutečně šlo o státní organizaci.

Prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Tím je to vyřešeno. Přesto jsou nemocnice, které nejsou státní. Nicméně ustanovení § 261 odst. 2 ObchZ ve své době mířilo i na tyto organizace, které v té době státní byly, a dle mého názoru by na ně stejně měl režim § 261 odst. 2 ObchZ dopadat. Pak je podmínkou pro aplikaci uvedeného ustanovení uspokojování veřejných potřeb. Podle skutkového děje toho případu, kde šlo o praní prádla pro nemocnici a v podstatě o péči o pacienty, bych zde zřejmě ty veřejné potřeby také viděl.

JUDr. Zdeněk Des:

Za prvé se uvedená situace týkala právního stavu před 1. 1. 2005. S účinností od 1. 1. 2005 bylo do ObchZ doplněno ustanovení § 369a, které tuto situaci (byť nešťastně) vyřešilo, neboŤ výslovně hovoří o státních příspěvkových organizacích. Takže od 1. 1. 2005 je situace jiná, nicméně my jsme řešili situaci předtím. Ty pochybnosti, které zde zazněly, jsme řešili a dospěli jsme k závěru, že není možno poslední větu ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ vykládat tak, že míří pouze na ochranu spotřebitelů. Ochrana spotřebitele je vyjádřena v předchozí větě, zde však zákon hovoří o ochraně nepodnikatele. Shodně pojem „nepodnikatel“ používá např. v § 262 odst. 1 ObchZ u fakultativních obchodních závazkových vztahů. Pak bychom se dostali na velice tenký led, zejména při hodnocení, zda jde o slabší subjekt nebo o silnější subjekt. Státní příspěvkovou organizací může být také knihovna nebo obec s desítkami obyvatel. Myslíte si, že se jedná o silné subjekty? Zkrátka poslední věta § 262 odst. 4 ObchZ míří na ochranu nepodnikatelů a nikoliv pouze spotřebitelů.

JUDr. Kateřina Hornochová:

To ustanovení zákona možná není zcela v pořádku, ale myslím si, že dohánět dokonalost rozhodnutím Nejvyššího soudu není žádoucí. Navíc jsme nuceni vycházet z definice podnikatele v obchodním zákoníku, tudíž nepodnikatelem je logicky subjekt, který do uvedené definice nespadá.


JUDr. Karel Beran, Ph.D.:

Rád bych se polemicky vyjádřil k tvrzení, jež je obsaženo v odůvodnění diskutovaného rozhodutí: „uvádí-li se v § 517 odst. 2 ObčZ, že výši úroku z prodlení a poplatků z prodlení stanoví prováděcí předpis, nenechává gramatický výklad tohoto ustanovení prostor pro úvahy, zda lze výši úroků z prodlení či poplatků z prodlení stanovit jinak tedy ani dohodou účastníků.“ Domnívám se totiž, že z gramatického výkladu takový závěr neplyne a ani plynout nemůže. To lze demonstrovat na ustanovení § 563 ObčZ, které můžeme považovat za vzor dispozitivní právní normy. Pro naše účely můžeme jeho znění zjednodušit takto: „Není-li doba splnění dohodnuta, (...) je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o splnění věřitelem požádán.“ Právě na tomto ustanovení lze totiž ukázat, že dispozitivnost právní normy plyne z její hypotézy (tj. v konkrétním případě z části: není-li doba splnění dohodnuta), a nikoli z dispozice, která určuje, kdy je dlužník povinen dluh splnit. Jestliže tedy dispozitivnost právní normy plyne z její hypotézy, pak není správné tvrzení, „že použitím výrazu „stanoví“ v dispozici právní normy, je dána její kogentní povaha.
Pomocí gramatického výkladu tak kogentnost § 517 odst. 2 ObčZ dovodit prostě nelze. K závěru o kogentnosti či dispozitivnosti tohoto ustanovení je třeba zapojit i další interpretační metody, zejména výklad systematický. V této souvislosti je relevantní argumentace J. Bejčka, ( In: Bejček, J.: Povaha ustanovení o úrocích z prodlení, Právní rozhledy 11/2006, str. 406 an) podle kterého rozsudek Nejvyššího soudu znamená, „že nelze ani snížit – právním předpisem stanovenou – sazbu úroku z prodlení dohodou stran – věřitel jen může úrok z prodlení ex post nevymáhat.“ Domnívám se, že tento argument, resp. toto tvrzení není zcela korektní. Především je třeba opravit konstatování, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí výslovně konstatoval, že § 517 odst. 2 brání nejen zvýšení ale i snížení úroku z prodlení dohodou, čímž chrání obě strany. Takové tvrzení totiž není přesné. Je sice pravdou, že v citovaném rozhodnutí nalezneme tuto větu: „protože citované ustanovení brání nejen zvýšení ale i snížení úroku z prodlení dohodou, chrání tím obě smluvní strany a rozpor s ústavně zaručenými právy a svobodami proto v kogentní povahy občanskoprávní úpravy úroku z prodlení spatřovat nelze.“ Tato věta se však v příslušném rozhodnutí nachází na místě, které rekapituluje vyjádření žalovaného, jehož zájem spočíval v určení kogentního charakteru ustanovení a každý argument proto byl dobrý. Nepovažuji tedy za správné ztotožňovat argumentaci žalovaného s argumentací Nejvyššího soudu. Považuji naopak za správné vzít na vědomí, že žalobce se domáhal úroku z prodlení, který byl vyšší, než dovoluje § 517 odst. 2 a neuspěl. Jestliže tedy Nejvyšší soud ve své argumentaci dospěl k tomu, že v tomto konkrétním případě je ustanovení § 517 odst. 2 kogentní, tj. že znemožňuje stanovení vyšší sazby nad míru stanovenou zákonem, nijak z toho neplyne, že by nebylo možné smluvním ujednáním úrokovou sazbu snížit. Jinými slovy se domnívám, že nelze vyloučit, že ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ je tzv. jednostranně kogentní, tj. znemožňuje zvýšení úrokové sazby avšak snížení, v případě, že se o tom smluvní strany dohodnou, nevylučuje. K tomu, abychom mohli bezpečně tvrdit, že Nejvyšší soud považuje ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ věta za středníkem za tzv. obousměrně kogentní, by bylo třeba, aby v rozhodnutí, které snižuje úrokovou sazbu taktéž konstatoval, že se od ní nelze odchýlit a že je tedy třeba věřiteli přiznat úroky v té výši, v které by mu náležely podle zákona a nikoliv v té výši, které by mu náležely podle smlouvy.

JUDr. Blanka Moudrá:

Skutkově šlo o běžný občanskoprávní závazek ze smlouvy o půjčce, kdy žalobkyně půjčila v roce 1991 žalovanému 1 mil. Kč. Ve smlouvě bylo ujednání o smluvených úrocích a současně ujednání o tom, že pro případ prodlení se žalovaný zavazuje zaplatit úrok z prodlení ve výši 10násobku diskontní sazby stanovené ČNB. Půjčka nebyla včas vrácena a žalobkyně se obrátila žalobou na soud. Přitom žádala uhrazení nedoplatku půjčky, smluvený úrok a kapitalizovaný úrok z prodlení. Soudy obou stupňů dovodily, že ta část, která se týká úroků z prodlení je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 ObčZ pro rozpor s § 517 odst. 2 ObčZ, neboť oba soudy posoudily toto ustanovení jako kogentní normu. Žalobkyně podala dovolání a v něm nastolila otázku posouzení, jaké povahy ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ je. Východiskem byl především § 2 odst. 3 ObčZ, podle kterého si účastníci občanskoprávních vztahů mohou svá vzájemná práva a povinnosti upravit odlišně od ObčZ, pokud to zákon nezakazuje anebo pokud to neumožňuje povaha příslušného ustanovení ObčZ. Byli jsme si vědomi, že převážná část ObčZ má dispozitivní povahu a takto jsme k tomu přistoupili. Ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ neobsahuje přímo zákaz upravit si úroky z prodlení a jejich výši dohodou a tak jsme museli provést výklad tohoto ustanovení, abychom se dobrali odpovědi na položenou otázku. Dospěli jsme k závěru, že z jeho jazykového výkladu vyplývá, že tato právní norma má charakter kogentní. Dále jsme provedli historický teleologický výklad, nicméně úvahy na toto téma nás přivedly ke stejnému závěru. Právní úprava výše úroku z prodlení byla beze změn od roku 1964 a nedoznala změny ani v roce 1991, kdy byla provedena tzv. velká novela. Zákonodárce sice v důvodové zprávě zveřejnil svůj úmysl zakotvit smluvní volnost účastníků smluv, ovšem § 517 odst. 2 ObčZ zůstal stejný. To, že je v obchodněprávních vztazích výše úroků z prodlení dispozitivně ponechávána dohodě smluvních stran, ještě neznamená, že tomu musí být v občanskoprávních vztazích. Pokud tady bylo argumentováno principem jednoty soukromého práva, pak to je hezký princip, ale není realizován. Máme přece spoustu odlišností v právní úpravě pokud jde o různé záležitosti v občanskoprávních a obchodněprávních vztazích – např. pokud jde o moderaci nepřiměřené smluvní pokuty, který může být v obchodněprávních vztazích podle § 301 ObchZ provedena zatímco občanský zákoník takovou možnost soudům nedává. A pokud jde o to srovnání úroku z prodlení a smluvní pokuty tak tam jsme srovnávali dva instituty naprosto odlišné povahy a vyslovili jsme úvahu o tom, že kdyby se připustila možnost smluvit úroky z prodlení jinak, než jak je uvedeno v § 517 odst. 2 ObčZ, tak by se stíral funkční význam těchto dvou právních institutů. Náš závěr byl tudíž takový, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci soudem a to její dovolání jsme zamítli.

JUDr. Ivana Zlatohlávková:

Nechtěli jsme říci, že by vedle smluvní pokuty neobstál sjednaný úrok z prodlení. Porovnáváním úroku z prodlení se smluvní pokutou jsme chtěli říci, že i v občanskoprávních vztazích má účastník možnost, není-li spokojen s výši úroku z prodlení, zajistit včasnost splnění dluhu smluvní pokutou. Tam je vázán pouze korektivem dobrých mravů. Pokud jsme se přiklonili k závěru, že § 517 odst. 2 ObčZ má kogentní charakter, tak jsme nečinili nic nového. Z praxe si nepamatuji, že by soud při projednání žaloby o zaplacení nějaké částky s úrokem z prodlení vyzýval účastníka, aby úrok z prodlení vyčíslil nebo prokázal, že mezi nimi došlo ke smlouvě o výši toho úroku z prodlení. Vždy se automaticky vycházelo z prováděcího předpisu.

JUDr. Zdeněk Des:

Jde o ustálený názor, ustálenou judikaturu, a vzhledem k výsledku hlasování na kolegiu, kde byla projednávána publikace ve sbírce, se jedná o zcela převažující názor Nejvyššího soudu.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Já mám jen dvě skupiny poznámek, které jsou obecné. První se týkají té nešťastné povahy ustanovení, kde se dovolává § 2 odst. 3 ObčZ. Je celkem zajímavé, když se podíváme na vývoj našeho civilního zákonodárství, tak obecný zákoník občanský neměl nějaké kriterium obdobné tomu, co my máme v § 2 odst. 3, a takové kritérium neměl ani zákoník občanský z roku 1950 ani z roku 1964 ve své původní redakci. ABGB a Čepičkův zákoník z 50. let vycházely z toho, že kde není zákaz je dispozice. ObčZ z roku 1964 vycházel z toho, že kde není dovolení, je zákaz, což trochu narušovalo výklad. Ustanovení § 2 odst. 3 ObčZ se dostalo do textu velké novely při projednávání ve federálním shromáždění a vyplývá z toho řada neštěstí. Na nejednom z fór pořádaných pražskou právnickou fakultou k novému ObčZ velmi trefně poznamenal Jiří Spáčil, že právě s odkazem na tu povahu ustanovení soudní praxe tenduje k tomu, že tam kde není dovolení tak z povahy ustanovení vyplývá jeho kogentnost. Pokud jde o historický výklad, kdy od roku 1964 byla právní konstrukce stavěna jako kogentní s tím, že zákonodárce měl možnost ji změnit a nezměnil, tak bych relativizoval tento závěr, neboť se změnil celý kontext právního řádu (zejména ústavní rovina v čl. 4 odst. 4 Listiny). Pokud jde o soudní praxi, tak jaký vyplývá zatím závěr z té diskuse? Úrok z prodlení je stanoven kogentně, strany si nemohou sjednat úrok vyšší, ale mohou to dohnat smluvní pokutou. Tedy zjistím z právního předpisu, že úrok z prodlení je x, rozumné v kontextu té ekonomické kauzy by však bylo chtít úrok z prodlení x+10. Sjednám si tedy smluvní pokutu na 10, čímž dosáhnu úplně stejného ekonomického výsledku. Pak se ovšem nabízí otázka, je-li to k něčemu dobré, zvláště když budeme argumentovat teleologickým výkladem.


3) Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 1260/2006 ze dne 27.9.2006

Ujednání, jehož smyslem je sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, je v rozporu s ust. § 544 ObčZ, a tedy absolutně neplatné podle § 39 ObčZ.

Debata

JUDr. Zdeněk Des:

Rozhodnutí je sice z roku 2006, ale v roce 2006 se ta věc dostala znovu k Nejvyššímu soudu, kde bylo pouze odmítáno, a jde tedy o rozhodnutí z roku 2004. Právní závěr vycházel ze dvou skutečností. V první řadě z toho, že smluvní pokuta byla vázána na odstoupení od smlouvy. (právo na smluvní pokutu vznikne, pokud nájemkyně v důsledku této skutečnosti od smlouvy odstoupí). To rozhodnutí opět není ojedinělé, už v tomto rozhodnutí jsou citovány dva rozsudky NS, které předtím byly vydány a které tuto problematiku řešily. Druhý důvodem, proč v tomto případě NS dospěl k tomuto závěru, byla skutečnost, že se celý vztah řídil občanským zákoníkem i když šlo o vztah mezi podnikateli. Právo na smluvní pokutu vznikalo vlastně v okamžiku, kdy došlo k zániku zajištěného závazkového vztahu. Pokud by došlo k odstoupení od smlouvy a předtím by vzniklo právo na smluvní pokutu, tak to by zůstalo zachováno. Právo na smluvní pokutu nemohlo vzniknout v okamžiku kdy vztah zanikl.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Svým plebejským praktickým uvažováním bych se díval na ten případ následovně. Smluvní strany sjednaly, že pokud v tom vzájemném vztahu dojde k poruchám a ze strany nájemkyně bude narušena důvěra tak, že bude chtít nájemní vztah ukončit, tzn. nebude přijímat od svého smluvního partnera další plnění, ale bude inkasovat další peníze, tak to navlečení na to kopyto té smluvní pokuty může poněkud drhnout. Právní teorie nicméně zná i nepravou smluvní pokutu, která zavazuje k peněžitému plnění, ale nezavazuje k plnění původnímu. Trochu to splývá s odstupným, nicméně i ObčZ v § 545 odst. 1 výslovně poukazuje na tuto možnost. takže já bych se zase snažil spíš najít nějaký nástroj, instrument, jak vyhovět tomu, co odpovídá vůli těch stran vyjádřené ve smlouvě.

JUDr. Kateřina Hornochová:

Úplně stejná formulace byla ve formulářové smlouvě týkající se nádobí Zepter, ve které ostatně judikoval i Ústavní soud. V době, kdy jsme vydávali to rozhodnutí, jsem byla naprosto jednoznačně přesvědčena, že se nejedná o smluvní pokutu. Tento názor zastávám i nyní, nicméně posunula jsem se dále tak, že měl být použít výklad projevu vůle a zda to není ujednání v souvislosti s odstoupením od smlouvy. Tuto problematiku budeme řešit v rámci leasingových smluv, kde si smluvní strany sjednali totéž – porušíš povinnost, druhá strana odstoupí a ty máš něco zaplatit – a budeme muset specifikovat, co to je.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

U hrnců Zepter šlo o něco jiného. Tam bylo sjednáno, že kupující může stornovat smlouvu a pro případ stornování je povinen zaplatit smluvní pokutu. To se vyložilo jako právo kupujícího odstoupit od smlouvy a nelze po kupujícím požadovat, aby v souvislosti s tím platil smluvní pokutu. V tom předneseném příspěvku se jedná o úplně jinou situaci, kdy někdo porušil svoji povinnost, druhá povinnost na základě toho může odstoupit od smlouvy a současně může žádat smluvní pokutu. Takže já si myslím, že se tady směšují dvě věci které spolu vůbec nesouvisí a to je přesně to, co plyne z toho rozhodnutí. Tam se můžeme bavit o tom, jestli lze vázat vznik smluvní pokuty, kumulativně na porušení povinnosti a odstoupení ale nelze to vázat na to ,že současně s výkonem práva, respektive takto že porušení práva je sankcionováno smluvní pokutou, je to přesně naopak.


JUDr. Kateřina Hornochová:

Ráda bych upřesnila, že jeden typ těch formulářových smluv obsahoval ujednání, že pokud kupující nezaplatí po sobě tři jdoucí splátky, může prodávající od smlouvy odstoupit s nárokem na smluvní pokutu.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

To právo není ani lokomotiva, ani matematika, jednotlivé případy je třeba posuzovat konkrétně. Pokud se bavíme o tom posledním případě, pronájem za účelem reklamních zařízení a formulářové smlouvy za účelem nákupu hrnců Zepter, se shodují v řadě znaků, ale v řadě se odlišují. Něco jiného je asi dívat se na právní poměr mezi stranami, které asi byly vůči sobě rovné, pokud mám jaksi říct svoje krédo tak tam, kde není důvod zasahovat do té svobodné vůle, protože někdo je v pozici zjevně slabší, tak prostě bych se snažil vykládat prostě, jak to strany chtěly a pro co se svobodně rozhodly.


17 komentářů:

Jiří Skalský řekl(a)...

Zná někdo z rozhodovací činnosti senátů Odo a Cdo NS nějaké kladné konkrétní rozhodnutí, kdy se účastníkovi řízení podařilo prokázat obchodní vztah, nebo závazek z ústně uzavřené smlouvy ve značné důkazní nouzi?

Anonymní řekl(a)...

Stále dokola. Proč si ti lidé píšou tituly u obyčejné diskuse ?

Jan Skopec

Tomáš Pecina řekl(a)...

Výborný post, a materiál k přemýšlení.

Ad 1-1:

Domnívám se, že by mělo být umožněno vzdát se náhrady konkrétní předvídatelné škody, a to jakéhokoli druhu (i škody na zdraví, např. objednám-li si nebezpečnou tetuáž nebo piercing). Naopak by mělo být vyloučeno vzdát se náhrady škody generálně, vzdát se náhrady škody způsobené úmyslně apod. Se zobecňujícím závěrem NS proto nesouhlasím, třebaže je jasné, že kořen problému je primárně v příliš simplexní a paušální legislativě.

Ad 1-2:

Ne! (Brr!)

Ad 2-2:

Zastávám zřejmě menšinový názor, že za škodu způsobenou vadným znaleckým posudkem by měl nést odpovědnost stát, protože stát dal znalci "razítko" a tím mu fakticky svěřil rozhodování o právech a povinnostech třetích osob.

Ad 3-1:

Příkře s NS nesouhlasím. Částka úroku ke dni x má jinou reálnou hodnotu než tatáž částka ke dni x+n, proto je kompositní úročení spravedlivým vyjádření ekonomických vztahů mezi úrok platícím dlužníkem v prodlení a na plnění čekajícím věřitelem.

Ad 3-3:

Souhlasím, ale s výhradou, že smluvní pokuta může být dikcí smlouvy nesprávně atribuována odstoupení, ač jejím skutečným důvodem je předchozí porušení povinností protistranou.

Anonymní řekl(a)...

Úroky z úroků jsou pojmový nesmysl, ve kterém se odráží poměrně rozšířený omyl v chápání jedné definice.

Časová hodnota peněz jako teorie je teoretické zdůvodnění aktuálního stavu (resp. stavu 19.století a poč. 20.století).

Není to tedy tak, že je zde nejprve teorie o časové hodnětě peněz a podle to jede právo, tj. uznává i úrok z úroku. Primární je zde (morálka) právo a ekonomické dovozeniny jsou vedlejší. Například při doslovné aplikaci, by se úročil úrok od první dne do doby jeho splatnosti a vznikl by nesmysl.

Stejně negativně to fungovalo i v antice (půjčka,výpujčka), ve středověku, kdy Papež povoluje úrok, u protestantů existují oba možné pohledy (zákaz/povolení)m, nejprve měli zakotvený morální pohled na věc. Dnešní racionální pohled by nás neměl svést k doslovné aplikaci pouhé ekonomické teorie. Naopak stejně jako v Atnice, ve Středověku atp. je pozitivní zákaz úročení úroku.

Ivan Kloub

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ekonomicky je to přece zcela jasné: Vznikne-li mi k dnešnímu dni nárok na tento jeden den prodlení ve výši 1 Kč, nemohu se spokojit s tím, že tuto jednu korunu dostanu v roce (příklad) 2020, kdy bude mít hodnotu poloviční.

Kompositní úročení je spravedlivé.

Anonymní řekl(a)...

Takový případ lze řešit kapitalizací úroků u klasických obchodních půjček a úroků atp.

Jinak souhlasím, morálka má v této věci přednost a úrok z úroků je už poněkud hnus.

Michal Radin

Anonymní řekl(a)...

ale k tomu slouží indexace podle míry inflace, tedy navýšení sazby úroku. nebo jinak, je-li urok z uroku prijatelny, co urok z uroku z uroku atd?

jakub burian

Matěj řekl(a)...

Já nechápu, co to tady Ivan Kloub tvrdí.

Ona právní věta zní: "Placení úroků z prodlení ze smluvených úroků nelze platně dohodnout."

Podle Vás je "pojmovým nesmyslem" si smluvně ujednat, že pokud mi někdo v rozporu se smlouvou po roce nevrátí zapůjčených 50 000 Kč + nezaplatí ani sjednaný úrok ve výši 10 000 Kč, bude povinen mi zaplatit úrok z prodlení z celé této dlužné částky?

Za prvé, co je na takovém ujednání proboha "nemorálního"?

Za druhé, v čem konkrétně shledáváte onen "pojmový nesmysl"?

Matěj Šuster

Anonymní řekl(a)...

Az nekdo prepise a vyda prepis diskuse ze 4.symposia NS CR (2.12.2009), to bude teprve huste. Tedy jestli se vubec nekomu podari prepsat nekonsistentni prednes jednoho nejmenovaneho soudce NS k rozhodnutí 28 Cdo 2708/2006.

Andrea Bednaříková

Martin Prokeš řekl(a)...

K okruhu č. 3, bod 1) (pozn.: domnívám se, že šlo o rozsudek ze dne 30.8.2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006)

S NS nesouhlasím méně příkře než TP. Jsem toho názoru, že § 121/3 OZ jako příslušenství pohledávky označuje plnění dílem sankční povahy a ex lege (úrok z prodlení, poplatek z prodlení), dílem jistinu ex contractu (smluvený úrok) a dílem povahy náhrady škody (náklady spojené s uplatněním pohledávky).

U úroku z prodlení a poplatku z prodlení je dle mého názoru správné, aby jejich výše odpovídaly ceně úvěru zvýšeného o manipulační bonus - pro jejich úročení nevidím důvod. Např. Dluží-li mi K. 100,- Kč, přičemž od 1.1.2010 je v prodlení, měl by mi úrok z prodlení pokrýt veškeré náklady na úvěr ve výši 100,- Kč od počátku prodlení do zaplacení dluhu, a to včetně dne, kdy se tak stalo.

Jiná situace je podle mého názoru u dohodnutých úroků např. z úplatné půjčky - úrok tu je úhradou za užívání předmětu půjčky a měl by tedy mít obdobnou povahu jako kupní cena nebo nájemné v příslušných vztazích... Proto by v případě prodlení s jeho úhradou měl nastoupit zákonný úrok z prodlení. Tomu dopovídá i názor vyslovený v rozsudku ze dne 4.3.2002, sp. zn. 33 Odo 47/2002, kde stojí: "Nesplacení smluvních úroků v dohodnuté lhůtě opravňuje věřitele vymáhat po dlužníkovi úrok z prodlení, neboť nesplacené smluvní úroky se stávají dluhem, a podle § 517 obč. zák. může věřitel po dlužníkovi požadovat vedle plnění i úrok z prodlení. Proto je možno požadovat úrok z prodlení z nezaplacených smluvených úroků." Tento názor byl ovšem bohužel překonán rozdíly v povaze jednotlivých plnění nerozlišujícím rozhodnutím NS 35 Odo 101/2002 z 24.3.2004. Výše uvedené platí dle mého názoru obdobně i pro náklady spojené s uplatněním pohledávky.

Na závěr:

a) Je zajímavé, že ustanovení § 517/2 OZ + prováděcí předpis, ať už jím je § 1 n.v. č. 142/1994 Sb., nebo § 3 n.v. č. 87/1995 Zz.), jejichž rozdílnost spočívá z hlediska zkoumané otázky zásadně v jazyce, vykládá NS ČR jako pevné stanovení výše úroku z prodlení (rozsudek ze dne 17.3.2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003), zatímco NS SR tak, že od zákonné výše úroku z prodlení se lze odchýlit jen směrem dolů (NS SR R 5/2000 - sp. zn. 1 Cdo 58/1998: "...kogentne je ustanovená iba horná hranica úrokov z omeškania, ktorek prekročenie nie prípustné.").

b) "...tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny." znamená prakticky totéž, co říkal výše uvedený rozsudek NS sp. zn. 33 Odo 47/2002, s tím rozdílem, že "úrok z prodlení ze smluvních úroků" si je nutno touto formou dohodnout. Rozhodnutí NSS sp. zn. 9 Afs 199/2007, ze dne 17. 4. 2008, zřejmě počítá i s tím, že součástí jistiny se mohou stát i úroky z prodlení: "Pokud se totiž o nezaplacené úroky z prodlení navyšovala hodnota jistiny (dle úvěrové smlouvy, bankovního výpisu), pak se dosud nezaplacené úroky z prodlení staly součástí jistiny, závazek k jejich úhradě zanikl, takže pro daňové účely mohly být de facto považovány za uhrazené."

Anonymní řekl(a)...

ad Matěj: je to jednudušší než si myslíte. Úroky se platí z jistiny půjčky (všimněte si slova jistina a to slovo si zapamaujte!). Pokud tedy nevrátím půjčku a úrok, pak platím úroky z prodlení ale stále jen z jistiny (to je definiční znak úroku).

Ten kdo vrátí jakoby jistinu řádně a nezaplatí řádně úroky, je přeci sankncionován tím, že se započítavají splacené peníze nejprve na úrok (z prodlení a pak řádný úrok). Pokud byla ale splatnost úroku nastavena až po splatnosti jistiny a jistina byla v mezidobí zaplacena, pak je dlužen jenom úrok, který je konstantní, protože už není půjčka (jistna).


Kloub

Jan Vučka řekl(a)...

Ad Ivan Kloub:
Ekonomické dovozeniny mají být vedlejší a přednost má mít právo!?
A co třeba fyzika? Přednost má mít právo a fyzikální zákonitosti jsou vedlejší? Pryč s kauzalitou a právo taky může předpokládat třeba to, že věci padají nahoru a ne dolů! :->>>
Já bych si laicky myslel, že právo musí vycházet z reality a že nějakým způsobem dosahovat žádoucích výsledků v rámci toho, co je fyzikálně, ekonomicky atd. možné. Jsem ochoten připustit, že fyzika bude mít silnější vliv než ekonomie (nějakým morálním argumentem lze dovodit zájem na nevýhodném řešení, naproti tomu věci budou pořád padat směrem dolů), ale říci paušálně "nějaké ekonomické dovozeniny jsou vedlejší" mi přijde jako hodně silná káva!

Anonymní řekl(a)...

Jan Vučka : dopustil jste se karidnálního omylu. Fyzika nestojí na právu, ekonomická věda ale ano. Fyzika neužívá pojmů z práva, ani jeho "logickou" strukturu, ekonomie peněz ano.

Právo nemůže sice zakázat přitažlvost zemskou ale může zakázat půjčku. Právo je v tomto na ekonomii autonomní (viz. zákaz jinak ekonomicky výhodné lichvy nebo podvodu). Ekonomie (v té čisté formě) je věda deskriptivní, právo preskriptivní.

Jinak řečeno cena peněz jako ekonomická teorie by nevznikla, kdyby právo úroky už předtím nepřipouštělo. Zda úrok jako takový jako první zachytilo právo nebo ekonomie je celkem bezesporné - právo. Proto, i když dle ekonomie je logické platit úrok z nesplaceného úroku (a já uznávám, že to logické je), neznamená to, že je to i racionální (rozumné). Dlužnické vězení přeci mělo také něco do sebe, ale přesto to není racionální. A moderní právo je založeno na racionalitě, nikoliv na teoriích ( i když by si spousta ekonomů nebo právníků přálo něco jiného). A proč není racionální úrok z úroků ?
)u klasicky nastavených půjček - pořadí pohledávek (nejprve se splácí úrok a pak teprve jistina, z nesplacené jistiny běží tedy do splatnosti zbytkový úrok a po té úrok z prodlení, takže není úrok z úroku potřeba).

Kloub

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Jan Vučka

Právní naturalisté (v opozici k pozitivistům) tvrdí, že extrémně špatné právo vlastně není právo.

Tato teze se interpretuje dvěma způsoby:

Extrémně nemorální (nespravedlivé) právo vlastně není právo.
Extrémně iracionální (neefektivní) právo vlastně není právo.

Je otázka, jestli jsou tyto dva výklady ekvivalentní. Může být hrubě nemorální právo efektivní (ekonomicky racionální)?

Zajímavé je, že většina stoupenců law and economics (včetně Posnera) jsou právní pozitivisté. Takže v zásadě rozlišují platnost práva (jaké právo je) a efektivnost práva (jaké má právo být). To ale v právní praxi není moc zajímavé, protože tyto otázky fúzují při výkladu neurčitého (tedy skoro každého?) práva: Preferujme takové výklady pozitivního práva, které ho z hlediska efektivnosti ukazují v tom nejlepším světle.

Jan Vučka řekl(a)...

Ad Ivan Kloub: promiňte, musím se jít převléknout, protože jsem se pobryndal čajem, jak jsem se řehotal ...
... už jsem zde a odpovídám:
Ekonomická věda na právu nijak nestojí. Nebo chce říci, že zákon klesajícího mezního užitku začal platit až od vzniku států vymáhajících právo? ;-)
Smiřte se s tím, že existují určité ekonomické zákonitosti, stejně jako existují určité fyzikální zákonitosti. Pokud bude právo zákonitosti vnějšího světa ignorovat, budou vznikat nesmyslné právní normy.
Peníze, úroky, ekonomické vztahy obecně - to vše tu existovalo již před vznikem práva. Ano, i tak "státní" institut jako peníze byl původně ryze soukromý. Věděl jste to?
Netvrdím kategoricky, že právo musí vždy směřovat k ekonomicky nejvýhodnějšímu řešení. Ale povšechně musí ekonomické zákonitosti akceptovat, protože jinak by nebylo samo efektivní ani spravedlivé. Takže obecně musí platit VNĚJŠÍ SVĚT -> PRÁVO, nikoli naopak.

Anonymní řekl(a)...

Zákon mezní užitku má jisté předpoklady (mám vám je napsat ? Všechny jsou z práva :-).. Na vás se Samuelson bez vědeckého gruntu z VŠE šeredně podepsal.


Kloub

Matěj řekl(a)...

Ivan Kloub:
Stále nechápu, proč je podle Vás hrubě nemorální si ujednat, že když dluh řádně a včas nesplatíte, budete muset zaplatit úrok z prodlení, který se bude vypočítávat z celé nesplacené části dluhu - bez ohledu na to, zda dlužíte jistinu či běžný úrok.

Jinak Vaše výroky na téma, že zákon mezního užitku závisí na předpokladech, které jsou "všechny z práva", je natolik totálně mimo, že je nebudu ani komentovat.

Matěj Šuster