Hoď tam ještě obíčko!

V jednom z předchozích Michalových postů („Temporální působení práva Společenství ad absurdum?“) se mimo jiné započala zajímavá diskuse nad smyslem tzv. obíčka, jak někdy bývá v justičním slangu označováno tzv. obiter dictum. Protože mi připadá velmi líto tuto diskusi tak rychle opustit, pokusím se alespoň trošku vzepřít nevyhnutelnému „jepičímu osudu“ postů na blogu. Jiné ambice můj text nemá.

Především se domnívám, že je nutno od sebe odlišit několik různých případů, které bývají nezřídka zaměňovány. Pokusím se proto ve velmi hrubých rysech odlišit alespoň několik základních situací.

První z nich bych označil jako „zdánlivé obiter dictum“. Tento případ nastává tehdy, když se rozhodnutí dostává do rukou velmi pečlivého soudce, který na půdorysu řešeného případu domýšlí další různé varianty a dopady vyslovovaného právního názoru. Ve skutečnosti se tedy vůbec nejedná o obiter dictum, nýbrž o důsledek práce soudce, kterého bychom mohli pracovně označit za „akademika v akci“. Tento soudce prostě neunikne pokušení domyslet všechny varianty řešeného problému, jež by mohly – byť jen teoreticky - připadat v úvahu. Nezřídka je tento postup značně riskantní, protože pokud se provedený výklad příliš rozšíří, mohou vznikat problémy související s tím, že rozhodující soudce nedokáže domyslet všechny situace, které dokáže přinést jen praktický život, tj. aplikační praxe. V každém případě se však nejedná o skutečné obíčko, jelikož pořád jsou vykládány nosné důvody rozhodnutí, byť často možná až nepřiměřeně široce.

Druhou skupinu představují příklady „skutečných obíček“. Zde do určité míry naváži na diskusní vstup D. Kosaře ke shora citovanému postu, v němž byly popsány některé „typové případy“. Za sebe doplňuji, že každý soudce by měl být při jejich vytváření velmi zdrženlivý, a pokud již k napsání obíčka přistoupí, měl by pro to mít silný důvod. Tímto důvodem může být především ekonomie řízení. Pokud totiž například nastane situace, kdy odvolací či kasační soud musí zrušit napadené rozhodnutí, nicméně tak činí toliko z procesního důvodu (např. rozhodlo se bez jednání, ačkoliv pro to nebyl dán zákonný důvod; byla porušena zásada rovnosti zbraní účastníků řízení; napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné atp.), je v některých případech velmi rozumné zareagovat i na další námitky či argumenty a vyslovit právní názor, který bude následně vodítkem při vydání nového rozhodnutí. Je např. velmi korektní, když soud ve zrušovacím rozhodnutí „nad rámec“ nosných důvodů uvede, že ohledně další konkrétní odvolací námitky odkazuje na svoji ustálenou judikaturu a stručně uvede, k čemu tato judikatura dospěla. Velmi kontraproduktivní je naopak postup soudu vyššího stupně, který zruší napadené rozhodnutí, jelikož přisvědčí jediné námitce (typicky procesní povahy), a ostatní námitky ponechá nevypořádány. Tím se vytváří základ pro nekonečné soudní příběhy, kdy věc neustále putuje mezi soudy, protože soud vyššího stupně postupně přitakává dalším námitkám, ačkoliv tak mohl s troškou dobré vůle učinit již poprvé, příp. mohl svůj právní názor alespoň srozumitelně naznačit.

Třetí skupinu bych nadepsal „obíčka jako forma komunikace“. Soudní rozhodnutí totiž nelze vnímat jen jako vrchnostenské akty, nýbrž také jako určitou zvláštní formu komunikace. Jsem si vědom toho, že zde se soudce může ocitnout na značně tenkém ledu, nicméně přesto tvrdím, že rozumně zformulované obiter dictum může nalézt své místo. Jako příklad, kterým nesu vědomě "kůži na trh", uvedu vlastní rozhodnutí sp. zn. 2 As 53/2004 (na němž se však výrazně podílel Pavel Molek a samozřejmě kolegové v senátu), v němž jsme nad rámec velmi jednoduchého ratia decidendi podrobili kritice praxi některých krajských soudů samoúčelného rozdělování věcí a tím zcela nesmyslného vytváření „čárek“. Jelikož totiž samotné usnesení o rozdělení věci není přezkoumatelné soudem vyššího stupně, považovali jsme za vhodné vyjádřit naši nelibost nad tímto častým nešvarem alespoň tímto transparentním způsobem vyslovením právní věty, podle níž „za výraz nevhodného procesního formalismu soudů je nutno označit též umělé navyšování počtu řízení rozdělováním řízení ve věcech, kde je meritorní přezkum již na první pohled vyloučen, anebo kde je takové rozdělování zjevně bezúčelné. Tento postup zatěžuje jak strany soudního sporu, tak i soudy samotné, a ve svých důsledcích vede k poškozování účastníků ostatních řízení.“ Jistě, takové obíčko lze do značné míry označit za plané mentorování, nicméně považuji za dobré, aby alespoň v některých případech byl účastníkům i širší veřejnosti zprostředkován názor soudu i nad rámec nosných důvodů rozhodnutí.

Další skupinou jsou „obíčka jako excesy“. Zde se jedná o případy, kdy jsou soudci natolik dychtiví vyslovit právní názor k určitému problému, že tento svůj vpravdě „judikaturní chtíč“ uplatní při první možné příležitosti, přičemž však velkoryse přehlédnou, že rozhodovaný případ, na který tento názor uměle roubují, se týká zcela jiných otázek. Příkladem budiž – asi úplně nejznámější a bezesporu nejvíce kritizované – obiter dictum Ústavního soudu obsažené v nálezu č. 403/2002 Sb., v němž se soud vyslovil k situaci, která nastala po přijetí euronovely Ústavy na podvozku zcela nesouvisejícího návrhu na zrušení některých ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Pro úplnost dodávám, že označení „exces“ v tomto kontextu nevnímám jako hodnocení správnosti vyslovených právních názorů, nýbrž jako kritiku jejich umístění do zcela nesouvisejícího rozhodnutí.

A úplně na závěr, jakousi zcela samostatnou kategorii, představuje obiter dictum coby příklad „humoru v právu“. Jen tak např. vnímám velmi sympatické obíčko v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/2007: „Zdanění daně, poplatku, příp. jiné obdobné zákonem stanovené povinné dávky je určitě myšlenka v současné době „originální”. Připomíná ale jednu v historii slavnou daň římského císaře Vespasiána, jenž v reakci na výtku svého syna Tita, týkající se její nedůstojnosti, pronesl slavnou větu: „Pecunia non olet“.

Na základě shora uvedeného se domnívám, že jakkoli v obecné rovině platí zásada, že o tom, která část rozhodnutí představuje jeho nosné důvody s ambicí na precedenční účinky, a naopak která část je vyslovena jen jaksi mimochodem, rozhodne až budoucí praxe nakládání s takovým judikátem, mělo by se reálně uvažovat pouze o sledování právních názorů vyslovených v těch obíčkách, která jsem pracovně označil za "skutečná", a částečně i v případě obíčka coby způsobu komunikace; naopak tuto ambici by neměly mít excesy či humor v právu.

Stále však mějme v patrnosti, že aplikační praxe je daleko nápaditější a žije vlastním životem. Vzpomeňme proto jako příklad potvrzující relativnost dříve vysloveného závěru veskrze procesní usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 532/2001, jehož obiter dictum, týkající se vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a daňového řádu, spadá ve shora nastíněném pokusu o klasifikaci nejspíše sice jen do skupinky "excesů", nicméně jeho faktický význam a praktická sjednocovací funkce byla nepopiratelná a výrazně přesahující běžný sjednocovací potenciál rozsudků Nejvyššího soudu, o stanoviscích ani nemluvě...