sobota 12. ledna 2008

Zásadní změna v judikatuře ÚS týkající se obecně závazných vyhlášek obcí v samostatné působnosti

K vydávání obecně závazných vyhlášek v mezích své věcné působnosti, a to i když jsou jimi ukládány povinnosti, již obce žádné další zákonné zmocnění nepotřebují. Tolik zcela zásadní (a podle mne naprosto správná) změna v judikatuře Ústavního soudu k pravomocem obcí vydávat vyhlášky v samosprávě. Doposavad totiž byla normotvorná činnost obcí judikaturou Ústavního soudu zcela marginalizována. V nálezu Pl. ÚS 45/06 z 11. prosince 2007 došlo k zásadnímu posunu v judikatuře ÚS týkající se pravomoci obcí vydávat obecně závazné vyhlášky. Česká ústava (narozdíl například od rakouské ústavy) neobsahuje vymezení věcné působnosti obcí, a činí tak teprve obecní zákon. To vyvolávalo a vyvolává otázky, zda při ukládání povinností v samostatné působnosti obce musí být obec (vedle obecného ustanovení o působnosti v § 10 obecního zákona) zákonem ještě zmocněna k přijetí takovéto vyhlášky (a tedy zda stačí či nestačí věcný výpočet samostatné působnosti obce zákonem o obcích). Připomínám, že podle dosavadní judikatury obce i v samostatné působnosti mohly ukládat povinnosti fyzickým a právnickým osobám pouze tehdy, pokud je k tomu výslovně zmocnil zákon, a to i v oblastech věcné působnosti obcí vymezené v obecním zákoně (§ 10 zákona č. 128/2000 Sb.). Nyní tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že je-li obec oprávněna na základě čl. 104 odst. 3 Ústavy vydávat obecně závazné vyhlášky a originárně tak tvořit v zákonem vymezených věcných oblastech právo, nepotřebuje k uložení konkrétních povinností vedle § 10 zákona o obcích pro oblasti tam uvedené ještě další explicitní zákonné zmocnění.
Ve svém zásadním shora cit. judikátu z tohoto prosince Ústavní soud nejprve vysvětlil důvody změny své judikatury:
24. Ústavní soud k tomu poznamenává, že tuto [shora uvedenou restriktivní] doktrínu formuloval na počátku své činnosti v době, kdy po čtyřiceti letech totality se systémem hierarchicky budovaných národních výborů na principu sovětů musel být obsah pojmu ústavní garance územní samosprávy v právním prostředí České republiky znovu a trpělivě objevován a prosazován. Kromě toho, v Ústavě České republiky nenalezneme konkrétnější obrysy práva na samosprávu [...] a svěřuje tyto otázky až na výjimky zákonné úpravě (srov. čl. 104 odst. 1 Ústavy). Zákonodárce na počátku 90. let minulého století přitom v zákonech upravujících územní samosprávu dostatečně nevymezil věcné oblasti, v nichž by obce mohly svou samostatnou působnost ve formě vydávání vlastních právních předpisů uplatnit [...], a často přistupoval k řešení této problematiky formou speciálních zákonných zmocnění konstruovaných podobně, jako zákonná zmocnění vyžadovaná čl. 79 odst. 3 Ústavy pro přijímání podzákonných právních předpisů exekutivními orgány [...] Ústavní soud proto v tomto období a za daného právního stavu, byv současně konfrontován s množstvím případů flagrantního překračování kompetencí obcí a rizikem nepřípustné partikularizace právního řádu České republiky (srov. obsah mnohých obecně závazných vyhlášek, které musel Ústavní soud v tomto období posuzovat a jejichž vydáváním si mnohé obce přisvojovaly pravomoc Parlamentu na poli úpravy trestního práva, svobody projevu aj.), musel formulovat restriktivní doktrínu o obsahu práva na územní samosprávu ve výše uvedeném smyslu.
25. Ústavní soud nyní, vycházeje z poznatků získaných při své vlastní činnosti, dospěl k závěru, že po patnácti letech existence Ústavy České republiky obsahující ústavní garanci práva na územní samosprávu se již obsah tohoto práva ustálil a stal se součástí širšího právního povědomí. Ústavní soud již není zdaleka v takovém množství případů konfrontován s flagrantním překračováním kompetencí obcí jako Ústavní soud v devadesátých letech minulého století. Dnes platný zákon o obcích č. 128/2000 Sb. již obsahuje věcné vymezení oblastí, v nichž mohou obce vydávat obecně závazné vyhlášky (§ 10 zákona o obcích); hranice pro přípustnou realizaci územní samosprávy upřesnila i bohatá judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud ve smyslu nálezu Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. června 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.) registruje posun právního prostředí a nahlížení na princip ústavní garance územní samosprávy a z tohoto důvodu opouští dosavadní restriktivní výklad ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy.


ÚS pak zaujal tento nový stěžejní právní názor, kterým vysvětlil rozdíl mezi originární a derivativní normotvorbou (což se uplatní i na originární a derivativní normotvorbu obcí):

26. Ústavní soud konstatuje, že ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy je nutno nadále interpretovat v linii dosavadních nálezů Ústavního soudu tak, že obce jsou přímo tímto ustanovením Ústavy zmocněny tvořit právo ve formě vydávání obecně závazných vyhlášek. Logickým důsledkem tohoto výkladu potom je, že na rozdíl od vydávání právních předpisů v přenesené působnosti ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy, jehož dikce explicitní zákonné zmocnění vyžaduje, k vydávání obecně závazných vyhlášek v mezích své věcné působnosti, a to i když jsou jimi ukládány povinnosti, již obce žádné další zákonné zmocnění nepotřebují (s výhradou ukládání daní a poplatků vzhledem k čl. 11 odst. 5 Listiny), neboť pojmově není právního předpisu bez stanovení právních povinností.
ÚS také vysvětlil, že jeho rozhodnutí není zcela nepředvídatelné ani zcela nové, a odkázal na svou předchozí judikaturu (odst. 27) - v té nicméně šlo o (jemně řečeno) implicitní a nijak nevysvětlené odchýlení se od ustálené judikatury, které bylo kontradiktorní s další judikaturou, a ke sjednocení judikatury ÚS tedy došlo až tímto nálezem.
PS: Pro zájemce doporučuji podívat se, jakým způsobem se ÚS vypořádal s problémem konkurence dané vyhlášky se zákonnými normami veřejného a soukromého práva. Nález jistě vyvolá nový problém, jak daleko může obec při ukládání povinností v rámci své působnosti podle § 10 obecního zákona jít, ale v každém případě je to podle mne krok správným směrem. Za stávajícího výkladu ústavy totiž obce téměř nic nemohly, což podporovalo nedobrou tendenci k centralizaci.
PPS: Může podle nového právního názoru obec zakázat na veřejném prostranství pít alkohol (příklad dán mými zkušenostmi z USA)? Domnívám se (ale samozřejmě mne mohou diskutující přesvědčit o opaku - půjde zejména o problém výkladu konkurence vyhlášky se zákonnou regulací alkoholu), že za určité interpretace nyní může [viz § 10 písm. a) obecního zákona, srov. k tomu následující části shora cit. nálezu]:
32. Stanovení mezí samostatné působnosti obce svěřila Ústava zákonu (čl. 104 odst. 1 Ústavy), jímž je de lege lata již citovaný zákon o obcích. Ten v § 10 stanoví tři oblasti, v nichž může obec bez zákonného zmocnění vydávat obecně závazné vyhlášky, a to v oblasti, resp. za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, počítaje v to i stanovení podmínek pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků [písm. a) a b)], v oblasti, resp. za účelem udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, ochrany životního prostředí, veřejné zeleně [písm. c)] a v oblasti, resp. za účelem úpravy užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti [písm. c) in fine]. Zvláštní zákony mohou stanovit další věcné oblasti, v nichž obec může realizovat své normotvorné oprávnění [písm. d)].
33. Pro všechny takto vymezené věcné oblasti pak platí společná podmínka, že musí jít o záležitost v zájmu obce a občanů obce (§ 35 odst. 1 zákona o obcích). Jinými slovy, musí jít vždy o místní záležitost [srov. bod 19 nálezu Pl. ÚS 30/06 ze dne 22. května 2007 (190/2007 Sb.)], nikoli o záležitost krajského nebo celostátního významu, jejíž regulace přísluší podle zákona krajům nebo správním úřadům jako výkon státní správy (§ 35 odst. 1 zákona o obcích). Podle § 35 odst. 3 písm. a) obecního zřízení se dále obec musí při vydávání obecně závazných vyhlášek řídit zákonem. Zákonodárce zde poněkud neobratným způsobem formuloval samozřejmé – právní předpis obce se nesmí dostat do rozporu s normou vyšší právní síly, v případě obecně závazných vyhlášek se zákonem (zásada lex superior derogat inferiori).

12 komentářů:

Tomáš Pavelka řekl(a)...

nebýt inter alia §6 zákona o krajích (3/2003), dalo by se ratio tohodle nálezu pohodlně vztáhnout i na krajská zastupitelstva - eurooptimisté by plesali.

stejně ale argumentaci vylučující kraje v odst. 33 nálezu moc nechápu, když uvádí § 35 obecního zákona, že záležitost musí být v zájmu obce a občanů obce a na základě toho explicitně vylučuje kraj, přičemž v zákoně o krajích je zcela shodná formule o samostatné působnosti kraje v "zájmu kraje a občanů kraje" § 14(1)
- europoptimisté smutní

Jan Petrov řekl(a)...

A není ten rozdíl, sám o sobě, jen dogmatický? Není úplně jedno, zda může obec a) vydávat normy jen na základě zákona, anebo b) sice teoreticky přímo na základě Ústavy (§ 104 III Ústavy), avšak fakticky v zákonem stanoveném rozsahu (§ 104 I Ústavy)?

Dříve obce nemohly vydávat vyhlášky v oblastech, které již upravoval zákon, byť obecně. (Příklad: obec nemohla zakázat střílet rachejtle, protože existoval "komlexní" zákon o explozivních látkách, který střílení rachejtlí nezakazoval.) Nově se tato restrikce uvolňuje. Toto uvolnění považuju za skutečný obsah daného judikátu -- stejně jako náznak, že k uvolnění zřejmě dojde i v dalších otázkách obecní normotvorby (měli bychom myslím ocenit, že ÚS otevřeně uvedl faktické důvody pro svůj posun).

Nevidím však souvislost s tím, zda § 10 obecního zřízení k obecní tvorbě norem sám zmocňuje, anebo jen upravuje meze ústavního zmocnění.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Jendova poznámka je velmi dobrá; souhlasím nicméně jen zčásti. Ust. § 10 obecního zákona nyní stanoví věcnou působnost, a uvnitř této působnosti obec může bez problému (za splnění dalších podmínek) stanovovat povinnosti. Dogmatický význam má shora naznačený rozdíl jen zčásti; nyní se jasně stanoví, že uvnitř "desítky" má obec velmi širokou pravomoc stanovovat povinnosti třetím stranám (a není třeba, aby zákon výslovně obci stanovoval možnost stanovit povinnost egra omnes), přičemž tato silná koncepce působnosti obstojí i vedle konkurujících zákonů (je na nich zcela nezávislá, neboť vyhláška obce je OPRAVDU originární). Domnívám se tedy, že jakkoliv má uvedený rozdíl vskutku zčásti význam dogmatický, má i svůj význam praktický, a byla i předpokladem změny judikatury v oblasti konkurence obecní vyhlášky a veřejnoprávních zákonů (viz dále).

Souhlasím absolutně s tím, že tato "dogmatická" změna musí být čtena v souvislosti se změnou přístupu ke konkurenci obecní vyhlášky s obecnou zákonnou úpravou (ať již soukromoprávní či veřejnoprávní). To jsem ve svém postu málo zdůraznil. V daném případě podle dosavadního výkladu stačilo, že povinnost udržovat veřejnou zeleň (např. pravidelně sekat trávu) reguloval zákon (v daném případě zákon o rostlinolékařské péči), a obec automaticky regulovat nemohla ani v režimu ust. § 10 písm. c).

Naopak nyní ÚS říká:

37.[...] Pokud by byla ochrana životního prostředí a veřejné zeleně v § 10 písm. c) zákona o obcích interpretována úzce jen ve smyslu ochrany rostlin jako živých organismů rostoucích na veřejných prostranstvích, pak se cíl a předmět regulace § 10 písm. c) zákona o obcích zcela překrývá s cíly a předměty regulace zákona o životním prostředí, zákona o ochraně přírody a krajiny a dalších zákonů na úseku ochrany životního prostředí a v tomto smyslu by vymezení věcné oblasti k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně v § 10 písm. c) bylo od počátku prázdnou kategorií, neboť obci by nezbýval k regulaci prakticky žádný prostor. Takový záměr zákonodárce zřejmě neměl.
38. Ochrana rostlin jako biologických organismů proti škodlivým organismům a poruchám, proti zavlékání organismů škodlivých rostlinám nebo rostlinným produktům do České republiky z jiných zemí, proti jejich rozšiřování na území České republiky a ochrana před zavlékáním těchto škodlivých organismů na území jiných zemí atd. je předmětem a cílem regulace zákona o rostlinolékařské péči (srov. § 1 zákona). Zjednodušeně řečeno, tento zákon se zabývá problematikou „hygieny“ rostlinstva, která nutně musí být řešena na celostátní úrovni zákonem. Naopak předmět a cíl regulace podle § 10 písm. c) zákona o obcích se neomezuje jen na ochranu rostlin jako živých organismů, ale zahrnuje (primárně) ochranu veřejné zeleně v závislosti na místních podmínkách a zájmech obyvatel dané obce, kteří prostřednictvím svého zastupitelstva a jím přijímané obecně závazné vyhlášky realizují a prosazují svou představu o podobě a kvalitě životního prostoru, který je bezprostředně obklopuje a má přímý dopad na jejich fyzické i duševní zdraví a pohodu jejich bydlení. Může-li obec vyhláškou stanovit podmínky za účelem čistoty veřejného prostranství [§ 10 písm. c)], přičemž čistota není jen kategorií hygienickou, nýbrž nepochybně i estetickou, není rozumného důvodu, proč v případě ochrany veřejné zeleně legitimní cíl regulace omezovat jen na hledisko hygienické. Potom ustanovení § 10 písm. c) umožňuje obcím ukládat na tomto úseku povinnosti, aniž by jim mohl být vytýkán pokus normovat oblasti, které jsou již upraveny speciálními zákony.


XXX

Shrnuto: změna koncepce stanovování povinností obecně závaznou vyhláškou souvisí nutně též s následnou změnou výkladu konkurence vyhlášek a zákonů. Protože je vyhláška nyní vskutku originárním normativním aktem, není obci na škodu, že existuje samostatný zákon, který tutéž matérii reguluje. To se samozřejmě bude aplikovat i na širokou sféru další matérie /třebas regulace hluku atd./, přičemž podmínkou ústavní přípustnosti mj. bude, že to bude věc místní povahy (tedy lokální zákaz KSČM pořád možný nebude), a že účel obecní vyhlášky a zákona bude odlišný. CO se týče mnou naznačeného alkoholu: pokud obec zakáže na některých veřejných prostranstvích požívání alkoholu, půjde o věc spadající do § 10 (zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku), půjde o věc místní povahy, a současně bude možno vyřešit konkurenci s "alkoholickými" zákony, neboť těm jde v prvé řadě o ochranu zdraví, zatímco obci o regulaci veřejného pořádku.

Jan Petrov řekl(a)...

A. Nerad bych se pouštěl na tenký led a ani jsem nechtěl kritizovat Zdeňkův post. Nebyl ale už dříve možný takový výklad § 10 obecního zřízení, že právě toto ustanovení, zmocňovalo obce k dotvoření povinností (pro místní účely) nad rámec zvláštního zákona? A naopak, nebylo by i dnes možné říci, že jakkoli je obec zmocněna k vydávání předpisů přímo z Ústavy, její vyhlášky mají nižší právní sílu než zákon, a tedy komplexní zákonnou úpravu doplňovat nemohou? Nebo říci, že meze práva na samosprávu plynou nejen z § 10 obecního zřízení, ale i ze zvláštních zákonů? Že komplexní povaha úpravy ve zvláštním zákoně zúžuje meze samosprávy, a tedy pravomoci obce vydávat vyhlášky?


B.Existuje nějaké "jádro" pravomoci vydávat obecní normy plynoucí přímo z Ústavy? Existují záležitosti, jejichž úpravu obecními vyhláškami musí zákony umožnit? Pokud ano:

I. Bylo by možné argumentovat, že vyhláška -- neboť rovněž vydaná na základě ústavního, nikoli zákonného zmocnění -- nemá nižší právní sílu než zákon ("sdílené kompetence"). Zašel by ÚS tak daleko, že pokud by zákon výslovně stanovil: "všichni mohou kdykoli střílet rachejtle" a obecní vyhláška stanovila: "v Kocourkově se smí rachejtle střílet do 18 hodin", pak by na území Kocourkova převážila vyhláška?

II. Jak by se posuzoval návrh na zrušení vyhlášky rozporné se zákonem protiústavně omezujícím právo na obecní samosprávu. (Ústava říká: "obec může vyhlásit pravidlo A"; zákon říká: "obec nemůže vyhlásit pravidlo A"; obec říká "A".) Nutno nejprve zrušit zákon? Na návrh? Ex offo? Parlament překročil svou kompetenci?

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Konečně Ústavní soud změnil svoji judikaturu ve věci obecních vyhlášek! Jen pro zajímavost připomínám, že praxe nakládání s vyhláškami obcí nebyla jednoznačná ani v rámci "prvního Ústavního soudu" a odkazuji zájemce na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/97 ze dne 8. 10. 1997. Tento nález stojí za prostudování i dnes hned z několika důvodů:
- předně, připojené disenty V. Guttlera a P. Varvařovského potvrzují historicky prověřenou tezi, že menšinový disent představuje hlas promlouvající k budoucím generacím. V zásadních rysech se totiž tehdejší disent překrývá s nynější většinovou argumentací pléna.
- tehdejší kauza byla zajímavá i z procesního hlediska: již tehdy totiž šest soudců hlasovalo pro judikatorní odklon obdobný dnes názoru zvítězivšímu, naopak stejný počet šesti soudců se vyslovil pro setrvání na dosavadní argumentaci. Došlo tak v roce 1997 ke kuriózní situaci, kdy návrhu bylo vyhověno a napadená část vyhlášky byla zrušena, ačkoliv se pro to nevyslovila ani prostá většina soudců. Tvrdím stejně jako tehdy, že tím Ústavní soud porušil zákon.

Tomáš Pavelka řekl(a)...

K Vojtěchu Šimíčkovi
moc do problematiky "dějin judikatury ÚS" nevidím, ale porušení zákona v té kauze z roku 1997 je tak zřejmé, že nemohlo nevyvolat obrovskou vlnu kritiky ze strany akademiků, ale jistě i obcí, které přirozeně žádají více volnosti. Mohu-li mít k Vám dotaz? jakou odezvu takovéto procesní pochybení pléna ÚS mělo? (v archivech zpravodajských serverů nemohu nic najít :(


btw moc hezky zpracovaný přehled zákonů a nálezů ÚS vztahující se k obci, uspořádáno tematicky:
www.obecnovaves.cz/file.php?nid=1478&oid=151476

Tomáš Pavelka řekl(a)...

teď mě ještě napadá, že v tom případě 1997 dojít k situaci takové, že se podle § 12 zákona o ÚS postupovalo až do odstavce 4, kdy se hlasovalo o dvou návrzích, které v předchozím hlasování získaly nejvíce hlasů, a protože se zřetelem k § 13, kdy pro odklon od judikatury je zapotřebí minimálně devíti hlasů, soud musel rozhodnout přikloněním se k zachování právního názoru ÚS, které je méně náročné na oporu hlasů... tak nevím, ale rozhodně je to dost kontroverzní

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Ad T. Pavelka: Ke kritice akademiků mne prosím neberte jako někoho s narcisistními sklony, nicméně jsem si vědom jediného kritického komentáře, a to svého. Jedná se o článek "Nač autorova fantazie nestačila aneb ještě k interpretaci ustanovení §13 zákona o Ústavním soudu", in: Časopis pro právní vědu a praxi č. I/1998, str. 105-113. Základní problém spočívá dle mého názoru v tom, že nedlouho předtím Ústavní soud zformuloval jinou doktrínu, podle níž pokud se nenajde potřebný počet hlasů pro vyhovění návrhu a tedy i pro zrušení zákona (šlo konkrétně o volební kauce), vítězí tzv. kvalifikovaná menšina a zákon se zrušit nemůže. V případě vyhlášky obce Slatiňany však návrhu vyhověno bylo, ačkoliv se pro to nevyslovila ani prostá většina soudců.

david kosar řekl(a)...

Ad Vojta Šimíček a Tomáš Pavelka:

Z hloubi "dějin ÚS" vyplouvají na povrch zajímavé věci. Vojta Šimíček mě předběhl, a tudíž připojuji jen souhlasné stanovisko.

Ve věci volebních kaucí (Pl.ÚS 3/96) pro zrušení části zákona hlasovalo pouze osm soudců ÚS a zákon přesto "přežil".

Obdobně, jak uvádí Zdeněk Kühn (v komentáři k "Nunc est scribendum?"), střet "judikatorní odklon v. zrušení právního předpisu" nastal již při druhém rozhodnutí US o 13. platech soudců, kdy to bylo osm na sedm ve prospěch ústavnosti paragrafu zákona o odejmutí 13. platu soudcům. Zákon tehdy nepadl, protože se nenašla potřebný počet hlasů pro jeho zrušení (tj. 9), byť se jednalo o judikatorní odklon.

Jak uvádí Zděněk "Tehdy nekteri disenteri argumentovali, ze zakon pada, i kdyz pro jeho protiustavnost se vyslovila mensina, protoze se nenasla kvalifikovana vetsina pro zmenu pravniho nazoru soudu. Jde o klasicky pripad normativniho konfliktu dvou norem teze pravni sily, jehoz reseni US nijak nevysvetlil, a kde proste asi vychazi z toho (mimochodem, co by asi bylo lex specialis?), ze hodnota setrvani u jednoho pravniho nazoru (kvalifikovana garance nazorove kontinuity soudu) ma mensi vyznam nez hodnota zachovani zakona."

Nemůžu si tedy pomoct, ale nález sp. zn. Pl. ÚS 17/97 jde jednoznačně i proti dvěma výše uvedeným rozhodnutím ÚS.

p.s. Zajímavě o této problematice píše E. Wágnerová ve svém komentáři.

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Jan Petrov:
Jendo, líbí se mi Vaše římská I i II, moc zajímavá úvaha. Přiznám se, že pro mě není ani tak zajímavé (tím nechci říct, že by mě to nezajímalo vůbec), co by na to ÚS řekl, ale líbí se mi ta analogie na sdílené kompetence a hlavně ta úvaha jako taková, protože jsou to přesně takové otázky, na které se dají najít argumenty oběma směry. Myslím, že je to ten typ otázek, který by měl znít na semináři z ústavního práva a na který by měli studenti hledat odpovědi a především argumenty pro ně - pěkně mi to nahrálo na odpověď na jednu z otázek, která se objevila pod mým postem - takže díky;-)

Ad debata, jíž zakončila reakce Davida Kosaře

Myslím, že je to hezká ukázka situace typické pro toto ústavní uspořádání, kdy nad ÚS už je pouze ústavodárce a pokud si to nevyřeší ÚS sám, tak to kromě kvalifikované většiny našeho zákonodárného sboru to nikdo jiný neudělá.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Petr Bříza:

Děkuju pěkně. I když mě ústavní právo nebaví, vím, že to může být chytrý a zábavný předmět -- není-li o tom, jak se za Beneše ty dekrety pěkně povedly.

Alena Bártová řekl(a)...

Všichni zde řeší paragrafy a jak ministerstvo provádí dohled nad obcemi, ale nikdo již neprošetřuje a nedrží dohled nad samotnou obcí, když obec sama poruší OZV o ochraně zeleně, kterou vydala, tím že na ni bez jakéhokoliv odůvodnění, projednávání nechá gaunerem zasypat štěrkem 100m2 zeleně a udělá tam plochu pro auta...před mým pozemkem.