sobota 22. srpna 2020

Nález Ústavního soudu k lex Babiš: hospodářská soutěž jako ústavní hodnota


Jeden postřeh k únorovému nálezu Pl. ÚS 4/17. Ústavní soud jím zamítl návrh prezidenta republiky a skupiny poslanců na zrušení některých částí zákona o střetu zájmů. Zajímavé je, že ačkoliv se soud celkem konvenčně přihlásil k "ekonomické neutralitě" ústavního pořádku, na mnoha místech odůvodnění nálezu přece jen klade výrazný akcent na regulatorní funkci úpravy střetu zájmů v zajišťování volné hospodářské soutěže a v její interakci se soutěží politickou. Mimoděk tak svým způsobem povyšuje imperativ nekoncentrované ekonomicko(-politické) soutěže a představy o ekonomickém liberalismu (!) až někam mezi ústavní principy podpírající demokratický právní stát.

Volný trh a hospodářská soutěž bývají řazeny mezi základní hodnoty evropského práva. Ústavní soud tímto požadavkem za normami o ochraně finančních zájmů EU a vnitřního trhu také rozsáhle argumentuje. Avšak slyšet o soutěžním imperativu v argumentaci českým ústavním pořádkem, a to z úst ústavních soudců (a ne všemi dostupnými náboji střílejících účastníků), mi přijde zajímavé, v této kadenci nebývalé. Citace z nálezu by se klidně daly zařadit do úvodu učebnice antitrustového práva pro ilustraci jeho širšího ekonomicko-politického kontextu. 

Argumentační linie volnou hospodářskou soutěží je ale v nálezu z počátku jakoby nepřiznaná. Soud v bodu 159 odůvodnění zdůrazňuje (při posuzování zásahu mj. do práva na podnikání), že náš ústavní pořádek obecnou charakteristiku či normativní přihlášení se k nějakému typu hospodářství neobsahuje. Pravda, v Ústavě ani v Listině žádnou referenci na tržní ekonomiku nebo hospodářskou soutěž nenajdeme – možná snad velmi nepřímo ve formě práva podnikat. Toto kategorické prohlášení soudu se ale pak rozchází s rozmáchlými pasážemi nálezu, které v ochraně volné hospodářské soutěže hledají takřka ústavní hodnotu, anebo alespoň silně působící metahodnotu. Ilustrovat to lze hned např. citací nadpisu předcházejícího bodům 167-171: Účel § 4a zákona o střetu zájmů jako nástroje regulace politické a hospodářské soutěže z hlediska čl. 21 odst. 4 Listiny. Jinak řečeno, hledisko čl. 21(4) Listiny upravující volební soutěž (který zní: občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím) zde má být jakýmsi vodítkem pro výklad pravidel regulace hospodářské soutěže, které jsou vtěleny do některých ustanovení zákona o střetu zájmů.

Ústavní soud trochu žongluje s pojmy. Z některých klíčových pasáží se totiž zdá, že soudci staví vedle sebe, spíše než politickou soutěž, soutěž volební a hospodářskou, a obě pak zahrnují do nadřazeného konceptu soutěže politické jako její složky. V bodu 96 např. soud používá obrat politická soutěž obecně a volební soutěž zvlášť. Touto syntetickou optikou lze pak číst mimořádně zajímavé body 164-5 nálezu: 

Ústavní soud z hlediska normativního chápání pojmu demokratického právního státu jako východiska pro ústavně konformní výklad § 4a považuje další aspekt zákona o střetu zájmů, kterým je ochrana před koncentrací veřejné moci a jiných mocí, tedy aby se v jediných rukách soustředila jak politická moc (míněna moc plynoucí z titulu výkonu dané funkce), tak moc ekonomická a s ní často spojená moc mediální. […] 

Stojí-li za politickou stranou či hnutím ekonomicky silný subjekt, jde nepochybně o velkou výhodu ve volné soutěži politických sil (čl. 5 Ústavy, čl. 22 Listiny), jež může způsobit (podle okolností) deformaci této soutěže a zpětně i soutěže hospodářské tam, kde na ni působí regulativní nástroje veřejné moci. Ekonomická moc může přispět k získání moci politické, která potom může být zpětně synergicky využita k posílení moci ekonomické, např. získáním veřejných zakázek nebo omezováním konkurence. […] 

Z hlediska veřejného zájmu a ochrany demokratických hodnot je proto akceptovatelná snaha zákonodárce, který v reakci na koncentraci významné ekonomické a mediální moci činí v mezích ústavního pořádku opatření bránící možné postupné deformaci demokratického režimu do podoby nějaké z jeho fiktivních či neliberálních variant odporujících požadavkům čl. 1 odst. 1 a čl. 5 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Listiny. [zvýraznění přidáno] 

Bod 202 pak shrnuje, že ústavně konformní zásah do základních práv veřejného funkcionáře je plnění[m] ochranné, regulační a kontrolní funkce státu plynoucí pro oblast hospodářství a podnikání z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy a z čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a 4 ve spojení s čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny v podmínkách tržního hospodářství s konkurenčním prostředím. [zvýraznění přidáno]

Oproti prohlášení o „ekonomické neutralitě“ ústavního pořádku zmíněnému výše tak Ústavní soud nakonec v základních ustanoveních Ústavy a Listiny nachází v podstatě antimonopolní nástroj jako oporu liberální demokracie, součástí jejíž ideologie zřejmě je i nějaká ta moderní varianta ekonomického liberalismu. Nevím, jak jinak si vykládat spojení "neliberálních variant", které ve vztahu k ústavnímu demokratickému režimu soud používá. Pro zajímavost, samotný termín „hospodářská soutěž“ je ve svém soutěžně-právním kontextu v textu nálezu zmíněn více než dvacetkrát; jednou dokonce i s odkazem na zákon č. 143/2001 (bod 96). 

I kdybych měl přehnané sklony vidět soutěžní právo ve všem: antitrust přece už zdaleka není jen o omezené regulaci zajišťující maximální spotřebitelský blahobyt. Naopak, soutěžní právo se dnes ukazuje jako jeden z hlavních – ačkoliv ne vždy nezbytně nejvhodnějších – dostupných nástrojů pro regulaci závažných společenských otázek (platformy, network effects, osobní údaje, big data…). Nález, který, byť možná mimoděk, dál ukotvuje principy kompetitivního tržního prostředí na ústavní úrovni, je v době zvyšující se koncentrace tržní síly a rozevírajících se nůžek nerovnosti u nás, v Evropě, ale hlavně v zámoří, dobré čtení. Určitě víc, než nesmysly o právu nosit bouchačku.

Žádné komentáře: