Slavomíra Henčeková: Ještě jednou k anexi Krymu a ke svobodě projevu hoteliéra (tentokrát z Německa)

V ne příliš dávné době vzbudil rozruch nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3212/18 – Právo na svobodu projevu v rámci podnikání (anexe Krymu), o kterém psal následně Robert Zbíral i zde na Jiném právu a ještě dříve Štěpán Paulík, Kamila Abbasi a Svatava Veverková zde na Právo21 a mnozí další na sociálních sítích nebo někde jinde (jako např. Jan Wintr zde, nebo např. zde na České justici). Reakce byly zejména kritické.

V mé ne příliš dávné práci na analytickém oddělení Ústavního soudu jsem v uplynulém měsíci narazila na jedno, resp. dvě rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, které se domnívám, že by v debatě k tomuto rozhodnutí měla ještě zaznít. A tak jsem se rozhodla vám, věrným čtenářům Jiného práva, poskytnout rozbor tohoto rozhodnutí, který byl i součástí únorového bulletinu, který pravidelně vydává analytické oddělení Ústavního soudu, a nadto připojit několik vlastních poznámek, které se do bulletinu nevešly a ani vlastně úplně nehodily. Bude to dlouhé, ale snad i zajímavé, tak odpusťte.

Odmítnutí hoteliéra ubytovat hosta z důvodu politické příslušnosti

Rozhodnutí sp. zn. BvR 879/12 ze dne 27. 8. 2019

Tisková zpráva / text rozhodnutí

Okolnosti případu

Manželka Uda Voigta, německého politika, v rocích 1996 – 2011 předsedy extremistické, krajně pravicové politické strany Národnědemokratická strana Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands (NPD)), si pro období od 6. do 10. 12. 2009 zarezervovala v hotelu Esplanade v Bad Sarrow v Německu wellness-pobyt, kterého se měla zúčastnit společně s manželem. Hotel pobyt nejdříve potvrdil, ale následně 19. 11. 2009 sdělil, že pobyt v hotelu není možný a nabídl bezplatné storno, jakož i různé ubytovací alternativy. Na dotaz stěžovatele (Uda Voigta) udělil provozovatel hotelu dne 23. 11. 2009 stěžovateli absolutní zákaz pobytu v daném hotelu do budoucna (Hausverbot). Ten v dopise ze dne 8. 12. 2009 odůvodnil tak, že politické přesvědčení stěžovatele není slučitelné s cílem hotelu poskytnout každému hostu podle možností excelentní wellness zážitek. Stěžovatel se cítil tímto rozhodnutím diskriminován, na základě čeho podal žalobu, kterou se domáhal zrušení zákazu ubytování. Se svou žalobou neuspěl u prvostupňového zemského soudu (Landgericht) ve Frankfurtu, ani u druhostupňového vrchního zemského soudu (Oberlandesgericht) v Braniborsku. Německý Nejvyšší soudní dvůr žalobě vyhověl jen v části, která se týkala již smluvně sjednaného termínu pobytu, potvrdil ale zákaz ubytování platný do budoucna. Právě proti němu podal stěžovatel ústavní stížnost k německému Spolkovému ústavnímu soudu.

Z odůvodnění rozhodnutí

Spolkový ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, protože nedosahovala ústavně-právní rovinu a nebylo tedy zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Klíčovou otázkou byl dosah prozařování základních práv do civilního práva v souvislosti se zákazem ubytování. Tuto otázku již německý Spolkový ústavní soud řešil v nedávné době v rozhodnutí sp. zn. 1 BvR 3080/09 ze dne 11. 4. 2018. Toto rozhodnutí se týkalo nikoliv zákazu ubytování, ale zákazu vstupu stěžovatele na kterýkoliv německý fotbalový stadion (Stadionverbot) na více než dva roky kvůli tomu, že byl stěžovatel (domnělým) účastníkem výtržnosti při jednom fotbalovém setkání. V trestním řízení nebyla účast stěžovatele na výtržnosti prokázána. I v tomto případě se stěžovatel obrátil na Spolkový ústavní soud, aby posoudil, zda v soukromoprávním vztahu mezi ním a provozovatelem fotbalového stadionu, který chtěl jako fanoušek navštěvovat, nedošlo k porušení jeho ústavních práv. Spolkový ústavní soud zde řešil otázku prozařování ústavních práv do soukromoprávních vztahů, resp. nepřímého účinku základních práv na soukromoprávní (horizontální) vztahy (mittelbare Drittwirkung). Z hlediska ústavního práva bylo ve hře vlastnické právo provozovatele stadionu podle čl. 14 odst. 1 GG, jakož i ochrana stěžovatele před neopodstatněným rozdílným zacházením podle čl. 3 odst. 1 GG. Spolkový ústavní soud uvedl, že čl. 3 odst. 1 GG nepředstavuje žádný objektivní ústavní princip, z kterého by mělo vyplývat, že musí ve veškerých soukromoprávních vztazích být všichni účastnící rovní. Ke svobodě jednotlivce totiž patří svoboda rozhodnout se na základě vlastních preferencí, s kým a za jakých podmínek vstoupí do smluvního vztahu, resp. kdo a jak bude používat jeho majetek. Platí zde tedy privátní autonomie. Nicméně může i v soukromoprávních vztazích být aplikován čl. 3 odst. 1 GG, jde-li o určité „specifické konstelace.“ V daném případě zejména nemůže provozovatel stadionu vyloučit někoho z účastí na fotbalových setkáních bez věcného důvodu. Je tedy potřebné vyvážit na jedné straně vlastnické právo provozovatele stadionu a z něj vyplývající možnost zakázat někomu vstup na stadion, a na druhé straně příkaz rovného zacházení. To je v první řadě úlohou civilních soudů, které při svých rozhodnutích disponují značným diskrečním oprávněním. Spolkový ústavní soud do těchto rozhodnutí zasáhne pouze tehdy, dojde-li ke zjevné výkladové chybě, které důsledkem by bylo nesprávné posouzení významu dotčených základních práv. Civilní soudy tedy měly za úlohu posoudit, zda měl provozovatel pro udělení zákazu návštěv stadionu věcný důvod a zákaz tak nebyl libovolný, a také, zda při jeho uložení respektoval procesně-právní požadavky, ke kterým patří zpravidla i výslech dotčeného ještě před udělením zákazu. Výslech dotčeného v tomto případě neproběhl. To ale podle Spolkového ústavního soudu není nutné v každém případě, a zda jde právě o takový případ nebo nikoliv, přísluší posoudit civilním soudům. Věcný důvod pro udělení zákazu spočíval v nebezpečí, že se dotčený v budoucnu zúčastní výtržností při sportovních utkáních. Toto nebezpečí není pouze subjektivní, ale vztahuje se na objektivní okolnosti, mezi které patří právě účast na výtržnosti v minulosti, v důsledku které bylo vůči dotčenému zahájeno trestní řízení, které v čase udělení zákazu navštěvovat stadion nebylo skončeno. I jeho zahájení již samo o sobě ale může být důvodem pro udělení zákazu navštěvovat stadion, jelikož nemusí být z hlediska zajištění bezpečnosti sportovních utkání pro provozovatele stadionu  přiměřené vyčkávat jeho výsledku, potřebuje-li okamžitě přijmout přiměřená bezpečnostní opatření. Věcný důvod pro udělení zákazu návštěv stadionu také neodpadl ani po ukončení trestního stíhání dotčeného, ve kterém nebylo dokázáno, že dotčený sám spáchal trestný čin. Dotčený se vědomě pohyboval v blízkosti prostoru, ve kterém prokazatelně došlo k výtržnostem, a provozovatel stadionu měl oprávněné obavy z toho, že do budoucna přispěje k dalším výtržnostem. Každopádně je výsledkem tohoto rozhodnutí z hlediska analyzovaného případu zejména to, že při určitých „specifických konstelacích“ dopadají základní práva a s nimi i rovnost podle čl. 3 GG i na soukromoprávní vztahy.

V této úvaze pokračoval Spolkový ústavní soud i v případě Uda Voigta. Požadavky rovnosti podle čl. 3 odst. 1 GG dopadají na soukromoprávní vztahy pouze v určitých „specifických konstelacích,“ které Spolkový ústavní soud v tomto případě neshledal. Návštěva wellnes hotelu není ani události, která by do velké míry rozhodovala o účasti na společenském životě, a ani provozovatel hotelu neměl monopol v této oblasti, ani žádnou strukturální nadřazenost, ale byl provozovatelem pouze jednoho z několika hotelů v Bad Sarrow. Nebyly zde tedy žádné specifické konstelace, které by odůvodňovaly aplikaci čl. 3 odst. 1 GG, ani čl. 3 odst. 3 GG. Spolkový ústavní soud ale neposkytl žádný jednoznačný návod, kdy se má čl. 3 odst. 3 GG aplikovat v soukromoprávních vztazích. Z rozhodnutí Spolkového nejvyššího soudního dvora vyplývá, že v důsledku uložení zákazu pobytu je stěžovatel omezen pouze ve svobodě organizování svého volného času (Freiheitsgestaltung), nikoliv v organizování svého života (Lebensgestaltung). Navíc byl stěžovatel provozovatelem hotelu upozorněn na nemožnost ubytovat se v tomto hotelu předem a ne například až při příchodu. Toto sdělení nebylo nijak spojeno s veřejnou stigmatizací. V okolí se navíc nachází množství jiných hotelů, kde by se stěžovatel mohl ubytovat. V nalézacím řízení nebylo prokázáno, že by byl stěžovatel v důsledku svého politického přesvědčení bojkotován anebo vyloučen z veřejného života. Sám provozovatel hotelu stěžovateli výslovně nabídl jiné ubytovací alternativy v okolí. Na straně hoteliéra poukázal Spolkový ústavní soud na jeho vlastnické právo vyplývající z čl. 14 odst. 1 GG a z něho vyplývající právo rozhodovat o tom, komu umožní užívat své vlastnictví, jakož i na svobodu podnikání podle čl. 12 odst. 1 GG. Nadto hoteliér uvedl, že jeho obchodním záměrem je poskytovat relaxační a volnočasové služby hostům a že se jako provozovatel hotelu obával, že se budou jiní hosté stěžovat, když v hotelu potkají stěžovatele, který jen nedávno veřejně prezentoval svá polarizující politická přesvědčení. Provozovatel hotelu považoval za pravděpodobné, že se hosté budou stěžovat, budou protestovat, v hotelu bude panovat napěti a mnozí své pobyty i zruší, pokud by souhlasil s pobytem stěžovatele.

Stěžovatelova základní práva tak podle Spolkového ústavního soudu nebyla porušena. Spolkový soud také výslovně uvedl, že v tomto případě nevysvětlil podrobně obecnou aplikaci čl. 3 odst. 3 GG na soukromoprávní vztahy a nechal jí tedy v obecné rovině otevřenou.

Poznámky à la srovnávací analýza

Diskriminační důvod

Již Jan Wintr se ve svém povídání (od 10:11) správně zamýšlel nad tím, že zákaz diskriminace platí celkem určitě ve veřejnoprávních vztazích (ve vztahu stát – občan), a že je kontroverzní, kdy působí zákaz diskriminace v soukromoprávních vztazích. Následně ale uzavřel, že se český zákonodárce celkem jasně vyjádřil v § 6 zákona o ochraně spotřebitele, že prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat, a tedy že jasně zakázal diskriminaci i v soukromoprávních vztazích. Nezmínil už ale to, co nakonec uvedl i český Ústavní soud ve svém nálezu souhlasně s Nejvyšším správním soudem – že státní příslušnost nepředstavuje výslovně diskriminační důvod podle zákona o ochraně spotřebitele.

V Německu také platí zákonná úprava zákazu diskriminace, která je obsažena v § 19 obecného zákona o rovném zacházení (Allgemeines Gleichbehandlungsgesetz – AGG). Ten zakazuje diskriminaci z důvodu rasy, etnického původu, pohlaví, náboženství, věku nebo sexuální identity. Neobsahuje tedy zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti, ani z důvodu politického přesvědčení. Ten ostatně neobsahuje výslovně ani český zákon. Rozdíl mezi českou a německou zákonnou právní úpravou je v tom, že český zákon hovoří o zákazu diskriminace obecně, zatímco německý zákon výslovně jen z určitých důvodů, mezi které nepatří ani státní příslušnost, ani politické přesvědčení.

Jelikož jde v německém rozhodnutí spíš o otázku diskriminace z důvodu politického přesvědčení a nikoliv státní příslušnosti, a jelikož i v českém nálezu nejde tak úplně o diskriminaci z důvodu státní příslušnosti, ale spíš z důvodu státní příslušnosti ve spojení s politickým přesvědčením (ubytování totiž nebylo odmítnuto každému Rusovi, pouze tomu, který odmítal uznat protiprávnost anexe Krymu), zůstanu v dalším textu zejména při diskriminaci z důvodu politického přesvědčení (ostatně se k tomu tak nějak klonil i sám Ústavní soud v bodě 26). K té ještě jednou zopakuji, že ani německá, ani česká zákonná právní úprava diskriminaci z důvodu politického přesvědčení výslovně nezakazuje. Na druhé straně vůbec netvrdím, že by se česká zákonní úprava nemohla vyložit i tak, že je zakázána diskriminace i z důvodu státní příslušnosti a politického přesvědčení. Konkrétní důvody zde totiž nejsou vyjmenovány. Neshledávám ale, na druhé straně, příhodné, bez dalšího říct, že mezi diskriminační důvody podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele spadá i státní příslušnost i poltické přesvědčení. Co vše zde spadá, je potřebné vyložit v konkrétním případě.

Prozařování základních práv a svobod do podústavního práva

Momentálně se nacházíme v této analýze v situaci, kdy zákonné právo v Německu ani v Česku výslovné neříká o zákazu diskriminace z důvodu politického přesvědčení (ani státní příslušnosti), no i v Německu i v Česku je na ústavní úrovni zakotven zákaz diskriminace z důvodu politického smýšlení (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), resp. pro rozdílné politické názory (čl. 3 odst. 1 GG). Vyvstává tedy otázka, zda se má tento zákaz přímo aplikovat i v horizontálních, soukromoprávních vztazích a za jakých okolností, a zda tyto okolnosti nastaly v tomto konkrétním případě.

Disentující soudce Ludvík David ve svém odlišném stanovisku jednoznačně uvedl: „Hodnoty a principy Ústavy prozařují naším právním řádem i do horizontálních vztahů mezi v zásadě rovnoprávnými subjekty.“ Jenže právě tato otázka byla v německém rozhodnutí klíčová a německý Spolkový ústavní soud k ní zaujal opačné stanovisko než soudce David. Německý Spolkový ústavní soud totiž uzavřel, že požadavky rovnosti dopadají na soukromoprávní vztahy pouze v určitých „specifických konstelacích,“ a tyto specifické konstelace v konkrétním případě neshledal. Co přesně jsou „specifické konstelace“ a jak je nacházet v obecné rovině a v dalších případech, neuvedl. Odůvodnil pouze absenci existence specifických konstelací v tomto konkrétním případě a tedy závěr, že v daném případě nedochází k prozařování zákazu diskriminace do horizontálního vztahu, a to následovně:

1. provozovateli hotelu svědčí vlastnické právo vyplývající z čl. 14 odst. 1 GG a z něho vyplývající právo rozhodovat o tom, komu umožní užívat své vlastnictví, jakož i svoboda podnikání podle čl. 12 odst. 1 GG.

2. návštěva wellnes hotelu není události, která by do velké míry rozhodovala o účasti na společenském životě, a stěžovatel tak nebyl vyloučen z účasti na veřejném životě (bod 8),

3. provozovatel hotelu neměl monopol v této oblasti, ani žádnou strukturální převahu (bod 8),

4. stěžovatel byl omezen pouze ve svobodě organizování svého volného času (Freiheitsgestaltung), nikoliv v organizování svého života (Lebensgestaltung),

5. stěžovatel byl provozovatelem hotelu upozorněn na nemožnost ubytovat se v tomto hotelu předem a ne například až při příchodu a toto sdělení nebylo nijak spojeno s veřejnou stigmatizací,

6. v okolí se nachází množství jiných hotelů, kde by se stěžovatel mohl ubytovat a které mu provozovatel hotelu výslovně nabídl (bod 8),

7. provozovatel hotelu se obával, že se budou jiní hosté stěžovat, když v hotelu potkají stěžovatele, který jen nedávno veřejně prezentoval svá polarizující politická přesvědčení a považoval za pravděpodobné, že se hosté budou stěžovat, budou protestovat, v hotelu bude panovat napěti a mnozí své pobyty i zruší, pokud by souhlasil s pobytem stěžovatele,

Specifické konstelace podle českého Ústavního soudu

Porovnáme-li si specifické konstelace vymezené v rozhodnutí Spolkového ústavního soudu s odůvodněním českého Ústavního soudu, zjistíme, že jsou v bodech 1), 3), 5), a 6) vskutku podobné:

1. Ústavní soud se ve svém nálezu opírá o svobodu hoteliéra podnikat, která je derivátem práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny (bod 23),

2. –

3. jako argument uvádí, že nešlo o poskytování služby základní jako např. prodej chleba, ani monopolní, jako např. jediný poskytovatel plynu (bod 34),

4. –

5. Ústavní soud ocenil, že se hoteliér choval předvídatelně, když předmětné omezení ubytovacích služeb avizoval dopředu a transparentně, o čemž svědčí zejména umístění předmětného textu v českém a anglickém jazyce nejen na vstupních dveřích hotelu, nýbrž také na jeho internetových stránkách (bod 32),

6. hotel byl umístěn tak, že neměl být problém najít si jinou ubytovací alternativu (bod 33),

7. –

Ačkoliv nebyly body 2) a 4) výslovně uvedeny v nálezu Ústavního soudu, byly i tyto zde, domnívám se, splněny. Z hlediska vymezení specifických okolností, za kterých se má uplatnit v horizontálním vztahu zákaz diskriminace, se německé rozhodnutí a české rozhodnutí liší v zásadě pouze v bodě 7). Na rozdíl od německého hoteliéra, který svůj postup zdůvodňoval zejména obavou o jiné hosty a svůj byznys, se český hoteliér zejména chtěl politicky sám vyjádřit k anexi Krymu, kterou odsuzoval.

Závěr

Dalo by se toho k pokusu o srovnávací analýzu těchto dvou rozhodnutí uvést ještě daleko víc, ale to už by nečetl asi nikdo. Mým cílem bylo zejména upozornit na dané německé rozhodnutí a uvést množství podobností tohoto rozhodnutí s českým rozhodnutím. Zdá se totiž, že by česká situace obstála i před německým Spolkovým ústavním soudem. Vynechala jsem jakoukoliv kritiku českého rozhodnutí, protože ji bylo dosud až dost. Na závěr stručné srovnávací analýzy se chci pouze zeptat a nadhodit do diskuze následující:

Lze i v českém prostředí aplikovat prozařování zákazu diskriminace do horizontálních vztahů pouze v určitých „specifických konstelacích“?