Štěpán Paulík a Karolina Michková: Náboženský smír o krok dál v nedohlednu

"Ok, kašlu na Protievropanský soud proti lidským právům Evropanů."

Tyto a další podobné komentáře se v posledních dnech objevují na sociálních médiích v reakci na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu E.S. proti Rakousku. ESLP v něm výrok, že Mohamed je pedofil, odmítl chránit právem na svobodu projevu zaručeného Úmluvou pro lidská práva (dále Úmluva). Stěžovatelka E.S. podala stížnost poté, co ji domácí soudy v Rakousku uložily pokutu 480 EUR (cca 12 000 Kč) za výroky o prorokovi Mohamedovi. Stěžovatelka před publikem na semináři pořádaným Svobodnou stranou Rakouska vyprávěla historku, kde se ptala své vlastní sestry, jak by jinak vysvětlila vztah mezi 56letým Mohamedem a 6letou Aishou než jako pedofilní (§13). Celý případ tím, že se dostal až k ESLP, získal evropský rozměr.


Nicméně autoři článku jsou toho názoru, že ESLP nepřiměřeně omezil právo na svobodu projevu za použití nepřesvědčivé argumentace. Zaprvé, rakouské právo v podstatě kriminalizuje blasfemii, což je ve světle svobody slova a řady doporučujících stanovisek v rámci Evropy nepřijatelné. Zadruhé, omezení svobody slova nesledovalo legitimní cíl. Zatřetí, hranici pro přijatelnost omezení svobody projevu byla ESLP nastavena příliš nízko.

BLASFEMIE JAKO PŘIJATELNÉ OMEZENÍ SVOBODY SLOVA?

Na jednu stranu například Benátská komise doporučuje, aby byla blasfemie dekriminalizována (viz §28 citovaného rozsudku ESLP). Na druhou stranu není blasfemie jednotně definována, a to ani v judikatuře ESLP. K podobným závěrům dochází více nadnárodních těles, které ESLP v rozsudku uvádí (§26-§31). ESLP každopádně definici blasfemie nepřímo poskytuje v bodě 35. Rakouský trestní zákoník stanoví, že:

„Každý, kdo svým jednáním může vyvolat opodstatněné rozhořčení, a kdo veřejně znevažuje nebo uráží osobu, která je předmětem uctívání církve nebo náboženské komunity (…) bude potrestán šestiměsíčním odnětím svobody nebo denní pokutou po maximální dobu 365 dní.“ (§32)

Podle ESLP se inkriminované ustanovení rakouského trestního zákoníku, na jehož základě byl uložen trest stěžovatelce, liší od kriminalizace blasfemie tím, že navíc stanoví podmínku opodstatněného rozhořčení (§54). Veřejné znevažování nebo urážení náboženstvím uctívané osoby by samo o sobě byla blasfemie, s podmínkou způsobilosti vyvolat opodstatněné rozhořčení už nikoliv.

I laický čtenář se musí zarazit. Co je opodstatněné rozhořčení? O jak moc široký pojem se jedná? Jak je nastavena laťka, aby vyvolané rozhořčení bylo „opodstatněné“? Je vůbec možné urážet uctívanou osobu nějakého náboženství, aniž by se nenašel věřící, který byl „opodstatněně rozhořčen“? Tyto otázky a absence odpovědí na ně ze strany ESLP vyvolávají pocit, že se nepovedlo nakreslit dělící linii mezi blasfemií a citovaným ustanovením. S takto nakreslenou dělící čárou budou blasfemické výroky téměř vždy způsobilé vyvolat opodstatněné rozhořčení. ESLP akorát připravil půdu na následné omezení ochrany svobody slova.

SLEDUJE OPRAVDU RAKOUSKÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA LEGITIMNÍ CÍL?

Úmluva na základě článku 10/2 umožňuje omezit právo na svobodu projevu za splnění tří podmínek: takové omezení je předepsáno právem, sleduje legitimní cíl, přičemž legitimní cíle jsou v Úmluvě vyjmenovány, a je nezbytné v demokratické společnosti. Jedním z legitimních cílů, které může prostředek (tedy zákon, rozsudek či např. rozhodnutí státního orgánu) omezující lidské právo sledovat, je ochrana lidských práv třetích osob. Jedním z práv třetích osob je právo na náboženské vyznání podle článku 9 Úmluvy. ESLP přijal výklad rakouské vlády (§41), podle níž citované ustanovení rakouského trestního zákoníku mělo chránit náboženský smír v rakouské společnosti a náboženské cítění věřících. Problém je, že jen stěží lze hledat oporu pro lidské právo na náboženské cítění podle článku 9 Úmluvy. A ještě hůř si lze představit, že v konkrétním případě povede aplikace trestního zákona k většímu náboženskému smíru, když ve skutečnosti vyzbrojí členy Svobodné strany Rakouska (a další extrémně pravicové strany) argumentem, že se jejich výpady proti Islámu snaží rakouský stát, resp. evropské instituce umlčet. ESLP tak neměl nekriticky přijmout názor rakouské vlády a spíš se sám měl pídit po legitimním cíli rakouské právní úpravy, pokud vůbec nějaký je.

HRANICE PRO OSPRAVEDLNĚNÉ OMEZENÍ SVOBODY PROJEVU JE PŘÍLIŠ NÍZKÁ

Co rozsudku E.S. proti Rakousku předcházelo? 

Historicky ESLP zdůrazňuje důležitost práva na svobodu projevu. V pomalu legendárním rozsudku Handyside proti Spojenému království, kde ESLP konstatoval, že svoboda slova je jeden z fundamentálních základů demokratické společnosti a že svobodou projevu jsou chráněny nejen výroky, které nejsou urážlivé, ale i výroky, které uráží, šokují či znepokojují. Obecně tak právem na svobodu projevu nejsou chráněny zejména výroky, které šíří, podněcují nebo ospravedlňují nenávist na základě netolerance.

Pro rozebíraný rozsudek si ESLP vytvořil půdu pod nohami již v rozsudku Otto-Preminger-Institut proti Rakousku z roku 1987, kde rakouské soudy zcenzurovaly projekci filmu namířeného proti Hospodinovi, Ježíšovi nebo Panně Marii na základě stejného ustanovení trestního zákoníku. Zaprvé, ESLP již zde přijal postoj Rakouska, že ustanovení trestního zákoníku sleduje legitimní cíle ve smyslu Úmluvy (§48). Zadruhé, ESLP snížil laťku pro ospravedlnění omezení svobody slova ve vztahu k pozitivním závazkům vyplývajícím z práva na svobodu náboženského vyznání. Konkrétně konstatoval, že mohou být potlačeny takové výroky, které jsou „bezdůvodně urážlivé“, a proto nijak nepřispívají do otevřené veřejné debaty (§49).

Tento precedenční rozsudek se ovšem lišil od rozsudku E.S. proti Rakousku v několika podstatných faktorech. Zaprvé, případ se týkal filmu primárně zaměřeného proti křesťanství, nikoliv výroku proti Islámu. Zadruhé, ESLP stejně jako v námi kritizovaném případě vymezil prostor pro uvážení jako široký, pak jej ale respektoval a úvahy domácích soudů příliš nekomentoval. Zatřetí, obdobně když obecně vymezil laťku pro omezení svobody slova, tak ji pak na konkrétní případ také na rozdíl od námi kritizovaného případu aplikoval. Začtvrté, vymezil prostor pro uvážení pro Rakousko jako „určitý“ (§50). V novějším rozsudku už byl prostor pro uvážení široký (E.S., §50). Prostor pro uvážení je prostor, v němž stát může omezovat lidská práva chráněná Úmluvou, aniž by je porušil. Doktrína prostoru pro uvážení pramení z faktu, že ESLP není v nejlepší pozici, aby posuzoval některé národní otázky. Zapáté, proti většinovému odůvodnění disentovali 3 ze 7 soudců. V E.S. proti Rakousku nedisentoval ani jeden soudce.

Hodnotové soudy vs. tvrzení skutečností

Obecně při rozhodování o svobodě projevu jde o to, zda pronesené výroky byly hodnotové soudy nebo tvrzení skutečnosti. Tvrzením skutečnosti lze prokázat jejich pravdivost, kdežto hodnotové soudy se pouze musí zakládat na faktických podkladech. Hodnotovým soudům je obecně poskytnuta větší ochrana než tvrzením skutečnosti. ESLP shledal, že napadená prohlášení byla hodnotovými soudy (§48). Zde se dostáváme k jednomu z nejvíce problematických argumentů, který ESLP použil. ESLP totiž souhlasil se stanoviskem rakouských soudů, že prohlášení stěžovatelky byla hodnotovými soudy bez dostatečných faktických podkladů. Rakouské soudy tento názor odůvodnily tím, že stěžovatelka subjektivně označila pedofilii za Mohamedovu obecnou sexuální preferenci, přičemž vyšly z medicínské definice pedofilie, a že se jí nepodařilo neutrálně informovat své obecenstvo o historickém pozadí, což v důsledku zabránilo vážné debatě o tomto problému (§52-§55).

Je tedy otázkou, zda ESLP nedává příliš vysokou laťku pro to, co může být považováno za hodnotové soudy s dostatečnými faktickými podklady, tedy jaká prohlášení ještě může chránit právo na svobodu projevu. Požadavek, aby prohlášení vycházející z hodnotových soudů byla neutrální a pravdivá (stěžovatelka měla obecenstvo seznámit s historickým pozadím) totiž přímo odporuje samotnému smyslu hodnotových soudů a dává je na roveň tvrzení skutečnosti.

Soud zde totiž připouští, aby již nadále nebyly chráněny hodnotové soudy, které nebudou podány objektivním způsobem, které de facto nebudou pravdivé a které objektivně nepřispějí do veřejné debaty. Požadavek přispívání do veřejné debaty má ale rdousící efekt na jakoukoliv veřejnou debatu, neboť základním smyslem debaty je, že lidé s různými názory diskutují. Důsledkem může být stav, kdy se určitá názorová skupina bude předem bát pod hrozbou sankcí do debaty zapojit. Otázkou navíc je, jakým způsobem je možné hodnotit, která prohlášení objektivně přispívají do veřejné debaty a která nikoliv.

Urážlivá prohlášení 

Dalším problémem v argumentaci byla jeho kontradiktornost. Soud zmínil svou předchozí judikaturu, ve které stanovil, že svoboda projevu se vztahuje nejen na informace či myšlenky, které jsou přijaty příznivě nebo nahlíženy jako neurážlivé, ale i takové, které uráží, šokují nebo znepokojují. Dále také zmínil stanovisko, že náboženské skupiny musí tolerovat a přijmout popírání jejich víry, a dokonce i propagaci doktrín, které jsou nepřátelské vůči jejich víře (§42).

ESLP ale výslovně schvaluje stanovisko rakouských soudů, které přijímají kritérium pro oprávněný zásah do svobody projevu v podobě možnosti prohlášení vyvolat odůvodněné rozhořčení. Co přesně odůvodněné rozhořčení je se ale od rakouských soudů ani od ESLP nedozvídáme. Tím mimo jiné poněkud nekonzistentně neaplikuje sebou nastavenou laťku „bezdůvodné urážlivosti“, kterou si sám dříve v rozsudku ESLP vytyčil (§49). Místy navíc laťku – vnitřně nekonzistentně – nastavuje ESLP ještě níž. Nejděsivější je věta, že „[stěžovatelka] mohla očekávat, že součástí publika [na semináři] budou osoby, které by mohly její výroky urazit.“ (§51) Zdá se tak, že z citované pasáže rozsudku Handyside proti Velké Británii se stává naprosto vyprázdněná floskule, kterou ESLP jen pro formu na začátku uvádí.

ZÁVĚR

Rozsudek E.S. proti Rakousku se do análů zapíše jako jedno z kontroverzních rozhodnutí ESLP. Otevírá prostor k diskuzi nad tím, co v dnešní době znamená svoboda projevu a jak se bude dále vyvíjet. Autoři článku dospívají k závěru, že argumentace ESLP nebyla příliš přesvědčivá, protože byla vnitřně nekonzistentní a příliš benevolentní ve vztahu k Rakousku, a otevřela Pandořinu skříňku s omezeními na svobodu projevu. Nadto je patrné, že politicky si ESLP „dal vlastní gól“, protože se mu povedlo dosáhnout přesného opaku, než dle odůvodnění původně chtěl. Snaha takto nepřesvědčivě umlčet kritiky Islámu jako je Svobodná strana Rakouska je naopak rétoricky vyzbrojuje pádnými argumenty. Náboženský smír se tak o krok posunul do nedohledna.