Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mutu a Pechstein proti Švýcarsku: vítězství pro Arbitrážní soud pro sport. Nebo ne?

Evropský soud pro lidská práva vynesl v úterý 2. října 2018 dlouho očekávaný rozsudek ve věci Mutu a Pechstein proti Švýcarsku. Dle závěrů ESLP je rozhodčí řízení před Arbitrážním soudem pro sport v Lausanne nucené a musí tak splňovat všechny podmínky spravedlivého procesu dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. ESLP zároveň rozhodl, že CAS je nezávislým a nestranným soudem zřízený zákonem. Švýcarsko však přesto porušilo Úmluvu tím, že CAS odepřel Claudii Pechstein právo na veřejné projednání jejího případu. 

Rumunský fotbalista Adrian Mutu přestoupil v roce 2003 z AC Parma do FC Chelsea. O rok později odhalila dopingová kontrola přítomnost kokainu v jeho těle, v čehož důsledku s ním FC Chelsea okamžitě ukončila spolupráci. Rozhodnutí FC Chelsea potvrdily i odvolací komise anglické Premiere League a Arbitrážní soud pro sport (CAS), které dospěly k závěru, že Mutu porušil smlouvu „bez spravedlivého důvodu.“ Rozhodčí komise Mezinárodní federace fotbalových asociací následně přiřkla FC Chelsea kompenzaci ve výši 17 milionů eur, což CAS později potvrdil. Mutu napadl rozhodnutí CAS před švýcarským Federálním nejvyšším soudem (SFT) a stěžoval si především na to, že CAS není nezávislým a nestranným soudem. Dle jeho názoru navíc existuje spojení mezi jedním z rozhodců a advokátní kanceláří hájící zájmy FC Chelsea. Jiný z arbitrů měl porušit své povinnosti tím, že rozhodoval jak spor o ukončení smlouvy, tak i případ týkající se finanční kompenzace. SFT odvolání zamítl s tím, že CAS i jeho rozhodci jsou nezávislí a nestranní. 

Co se týká Claudie Pechstein, disciplinární komise Mezinárodní bruslařské federace (ISU) odsoudila v roce 2009 německou rychlobruslařku za doping a udělila jí mimo jiné trest zákazu činnosti na dva roky. Pechstein se odvolala ke CAS, který však navzdory explicitní žádosti rychlobruslařky o veřejné projednání případu rozhodoval za zavřenými dveřmi. CAS následně rozhodnutí disciplinární komise ISU potvrdil, proti čemuž se Pechstein rovněž odvolala k SFT a tvrdila, že CAS není nezávislým a nestranným soudem. Stěžovala si především na systém nominace jednotlivých rozhodců CAS a navíc uvedla, že CAS porušil její právo na veřejné projednání případu. I její odvolán však SFT zamítl. Claudia Pechstein pravidelně zveřejňuje veškeré dokumenty a informace o svém případu zde. 

Oba sportovci podali v roce 2010 stížnost proti rozhodnutím SFT k ESLP a shodně tvrdili porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 Úmluvy, jelikož nepovažovali CAS za „nezávislý a nestranný soud“. O osm let později rozhodl senát ESLP v poměru 5:2 o tom, že CAS je nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 6 Úmluvy a Švýcarsko v tomto ohledu Úmluvu neporušilo. ESLP však zároveň jednomyslně uznal, že Švýcarsko porušilo Úmluvu tím, že nezaručilo Claudii Pechstein právo na veřejné projednání jejího případu před CAS. Zajímavý a pro sportovní prostředí velmi významný však není pouze výsledek tohoto případu. Pro budoucnost CAS a rozhodování sporů ve sportu obecně jsou důležité i jednotlivé úvahy, které vedly ESLP k uvedenému rozhodnutí. Ty nabízejí silné argumenty pro to, že CAS je orgánem, který rozhoduje sportovní spory při respektování práva sportovců na spravedlivý proces. Všichni členové senátu, a zejména dva autoři disentního stanoviska, však zároveň zvedají varovný prst a upozorňují na to, že ne vše je tak růžové, jak se může na první pohled zdát. 

ESLP na úvod podotýká, že systém Úmluvy nebrání tomu, aby rozhodčí orgány řešily spory mezi jednotlivci a že arbitrážní doložky v principu neporušují Úmluvu. ESLP se však zároveň zabýval otázkou, zda sportovci přistupují na arbitráž svobodně. Jinými slovy, ESLP zkoumal, zda se sportovci vzdávají svých práv garantovaných čl. 6 Úmluvy ve prospěch CAS, případně jiných arbitrážních orgánů rozhodujících sportovní spory, „svobodně, zákonně a jednoznačným způsobem.“ ESLP v tomto ohledu podle mého názoru správně uznává, že arbitráž před CAS je nucená, nikoliv svobodná. Sportovci mají na začátku kariéry dvě možnosti - sportovat pro radost, nebo profesionálně. Pokud se rozhodnou pro druhou možnost, nemají na vybranou a musejí se podřídit pravidlům příslušné sportovní organizace, včetně časté rozhodčí doložky ve prospěch CAS. V takovém případě žádná svobodná volba neexistuje. V konkrétním případě Claudie Pechstein ESLP uvedl, že její volba CAS nebyla svobodná, jelikož musela přijmout rozhodčí doložku ISU ve prospěch CAS, pokud se chtěla věnovat povolání profesionální rychlobruslařky. Adrian Mutu neměl dle ESLP možnost jednoznačným způsobem určit, aby byl jeho spor rozhodnut nezávislým a nestranným tribunálem, a to vzhledem k namítané podjatosti rozhodce nominovaného FC Chelsea. 

V důsledku toho, že arbitráž před CAS je nucená, se ESLP dále zabýval otázkou, zda CAS splňuje podmínky kladené na něj čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP nejprve zkoumal, zda je CAS „soudem zřízeným zákonem.“ Pět soudců senátu ESLP se shodlo v tom, že CAS má pravomoc založenou právním předpisem rozhodovat spory, které jsou mu svěřeny, a že jeho rozhodnutí lze považovat za soudní. To dle většinového názoru ESLP potvrzuje i skutečnost, že sportovci mohou napadnout nálezy CAS před SFT, který je dlouhodobě považuje za „skutečné rozsudky srovnatelné s rozhodnutími státních soudů.“ 

Soudkyně Keller a soudce Serghides však v jejich společném disentním stanovisku upozorňují na rozsudek ESLP ve věci Suda proti České republice, ve kterém ESLP dospěl k závěru, že tamní rozhodčí soud nebyl „soudem zřízeným zákonem“, jelikož byl jednak složen z rozhodců, kteří figurovali na seznamu vytvořeném společností s ručením omezením, a jednak rozhodoval na základě rozhodčí doložky. Keller a Serghides uvádějí, že CAS je rozhodčím orgánem bez právní osobnosti, který je součástí Mezinárodní rady pro sportovní arbitráž (ICAS), nadace založené podle švýcarského práva. Disentující soukyně a soudce tak přirovnávají CAS k rozhodčímu soudu dle rozsudku Suda. Keller a Serghides se dále domnívají, že CAS není soudem „zřízeným zákonem“ vzhledem k jeho soukromoprávním kořenům a vzhledem k tomu, že ani jeho věcná a místní příslušnost nemají zákonný základ. Většinu senátu však nepřesvědčili. A mě taky ne. Přestože je CAS součástí nadace založené dle švýcarského soukromého práva, rozhoduje na základě hmotných i procesních právních pravidel o právech a povinnostech jednotlivců. Jeho rozhodnutí lze podle mého názoru považovat za soudní ve smyslu judikatury ESLP, a to i vzhledem k možnosti odvolání k SFT.   

ESLP se následně zabýval klíčovou otázkou, zda je CAS „nezávislý a nestranný soud“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Claudia Pechstein na podporu svého opačného tvrzení uvedla zejména to, systém nominace rozhodců CAS postrádá rovnováhu mezi sportovci a sportovními organizacemi. ESLP v rozsudku vychází ze skutečnosti, že rozhodčí senát CAS tvořili tři rozhodci vybraní stranami sporu z uzavřeného seznamu více než 300 rozhodců, jehož podobu a vedení má na starosti ICAS. Ta je složená z 20 zástupců – po čtyřech z mezinárodních sportovních federací, Asociace národních olympijských výborů (ANOC), Mezinárodního olympijského výboru (MOV), řad sportovců a nezávislých odborníků. Dle ESLP nepředložila Claudia Pechstein žádné důkazy o absenci nezávislosti a nestrannosti rozhodců CAS obecně ani v jejím konkrétním případě. ESLP sice uznává, že mezinárodní sportovní federace, ANOC a MOV mají výrazný vliv na podobu seznamu rozhodců CAS. Zároveň však podotýká, že z tohoto vlivu neplyne nedostatek nezávislosti a nestrannosti rozhodců CAS ani obecně ani v konkrétním případě Claudie Pechstein.

ESLP odmítl argumenty směřující k absenci nezávislosti a nestrannosti CAS a jeho rozhodců i v případě Adriana Mutu. Ten si stěžoval především na to, že jeden a ten samý rozhodce rozhodoval o ukončení jeho smlouvy v roce 2005 i kompenzaci pro FC Chelsea v roce 2009. Přestože v obou případech šlo o shodné skutkové okolnosti, ESLP uvádí, že tato skutečnost není v rozporu s Úmluvou vzhledem k tomu, že se jednalo o dvě odlišné právní otázky – v prvním případě o smluvní odpovědnost a ve druhém o výši náhrady škody. V případě napadeného spojení jednoho z rozhodců s advokátní kanceláří zastupující zájmy FC Chelsea ESLP odkazuje na rozsudek SFT, který rozhodl, že Mutu nepředložil dostatečné důkazy podporující jeho tvrzení. 

Disentující soudci však CAS za nezávislý a nestranný soud nepovažují. Keller a Serghides kritizují většinu za to, že se spokojila s tvrzením SFT o nezávislosti a nestrannosti CAS a nevěnovala více prostoru samostatné analýze tohoto problému. Keller a Serghides upozorňují na to, že většina senátu v rozsudku uznává, že sportovní organizace mají ve srovnání se sportovci převažující vliv na složení ICAS a tím pádem i na podobu seznamu rozhodců CAS. Dle většinového názoru senátu by k porušení Úmluvy bylo třeba shledat absenci nezávislosti a nestrannosti v případě konkrétního rozhodce v konkrétním případě nebo konkrétní skupiny na seznamu rozhodců CAS. Dle disentu je však tento požadavek v rozporu s ustálenou judikaturou ESLP, podle které nestačí zajistit nezávislost a nestrannost jednotlivých rozhodců v případě strukturálních nedostatků v rámci celého orgánu nebo instituce. A tento přístup by dle nich měl ESLP aplikovat i v případě CAS. Keller a Serghides totiž považují vliv sportovních organizací na složení CIAS a následně seznamu rozhodců CAS za značný. Dle jejich názoru CAS nesplňuje požadavky kladené na něj čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména proto, že podíl sportovců na výběru rozhodců je pouze pětinový.

Podle mého osobního názoru CAS je nezávislým a nestranným soudem založeným zákonem, který splňuje podmínky spravedlivého procesu kladené na něj čl. 6 odst. 1 Úmluvy. CAS intenzivně obhajuje a pracuje na zlepšení své strukturální a finanční nezávislosti vzhledem ke sportovním organizacím od roku 1993, kdy byla poprvé zpochybněna SFT v případě Gundel. Od té doby ušel CAS dlouhou cestu za účelem zvýšení svojí legitimity v rámci sportovního prostředí i vůči soudům a jiným státním orgánům. Došlo k vytvoření ICAS, která má být zárukou spravedlivého rozdělení vlivu jednotlivých sportovních aktérů na podobu CAS a jeho seznamu rozhodců, což se snažil v rozhovoru publikovaném na Jiném právu vysvětlit i generální sekretář CAS Mathieu Reeb. Netvrdím, že CAS je dokonalý a myslím si, že jeho představitelé by měli podrobně zanalyzovat závěry rozhodnutí ESLP, stejně jako by neměli brát na lehkou váhu odbornou literaturu, která je argumentů pro i proti legitimitě CAS plná. Zároveň se však domnívám, že v současné chvíli CAS záruky spravedlivého procesu sportovcům a sportovním organizacím zaručuje v dostatečné míře.   

Myslí si to i většina soudců senátu ESLP, která nevyslyšela volání svých kolegů a dospěla k závěru, že CAS je nezávislým a nestranným soudem. Přesto však Švýcarsko, potažmo CAS, z této potyčky bez šrámu nevyvázly. ESLP totiž rozhodl, že Švýcarsko porušilo čl. 6 Úmluvy tím, ze nezaručilo Claudii Pechstein právo na veřejné projednání jejího případu před CAS. ESLP připomíná, že princip veřejného projednání občanských práv a závazků se netýká pouze běžných soudů, ale i jiných orgánů rozhodujících o profesních, disciplinárních nebo etických věcech. ESLP navíc dospěl k závěru, že otázka sankcí za porušení dopingových pravidel ze strany Claudie Pechstein vyžadovala projednání za přítomnosti veřejnosti. Na základě těchto úvah ESLP odsoudil Švýcarsko za porušení čl. 6 Úmluvy a přiznal Claudii Pechstein odškodnění ve výši 8000 eur. Zdá se, že projednávání dopingových případů před CAS a dalšími rozhodčími orgány bude od teď muset probíhat veřejně. 

Na závěr je třeba uvést, že úterní rozsudek ESLP není konečný. Kterákoliv ze zúčastněných stran může ve lhůtě tří měsíců od jeho vynesení požádat, aby se věcí zabýval Velký senát ESLP. Vyvolává případ závažnou otázku týkající se výkladu nebo použití Úmluvy nebo závažný problém obecného významu dle čl. 43 odst. 2 Úmluvy? Já osobně se domnívám, že ano. ESLP se vůbec poprvé ve své historii zabýval otázkou právního postavení, nezávilosti a nestrannosti sportovní arbitráže, která si v posledních letech říká o stále větší pozornost veřejnosti. Myslím si, že se v tomto ohledu dočkáme ještě mnoha zajímavých právních názorů a závěrů. Třeba i ze strany ESLP. 

Jan Exner - právník Českého olympijského výboru; asistent a interní doktorand na katedře evropského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. E-mail: exner@olympic.cz; telefon: (+420)604650546. V tomto článku vyjadřuji své osobní názory, které nepředstavují pozice výše uvedených organizací a institucí.