28 července 2014

Jan Exner: Právo EU versus anti-doping. Čtyři roky jako (ne)přiměřená sankce?

Mezinárodní boj proti dopingu čekají od 1. ledna 2015 výrazné změny. V platnost vstoupí nový Světový anti-dopingový kodex, který mimo jiné zvyšuje sankci za první dopingový prohřešek. Oproti dosavadním dvěma letům nebudou smět sportovci, kteří si k úspěchu pomohou konkrétními zakázanými látkami, závodit čtyři roky. Takové zvýšení vyvolává otázku přiměřenosti sankcí jako jednoho ze základních principů práva EU. Nejsou čtyři roky příliš přísný trestem? 

Mezi první velké sportovní události, v rámci nichž se nová úprava uplatní, budou patřit Mistrovství světa v atletice 2015 v Číně a Letní olympijské hry 2016 v Brazílii. Právě Mezinárodní atletická federace (IAAF) silně volala po zvýšení hranice trestu na čtyři roky. Mezinárodní olympijský výbor rovněž požadoval čtyřletou sankci odpovídající délce olympijského cyklu, v jejímž důsledku bude dopingový hříšník vyřazen z účasti na příštích hrách.

Soudní dvůr v roce 2006 ve věci C-519/04P Meca-Medina rozhodl, že anti-dopingová pravidla spadají do působnosti soutěžního práva EU, konkrétně čl. 101 SFEU. Zároveň uvedl, že anti-dopingová pravidla, jež mají charakter trestních sankcí, mají zároveň omezující účinky na hospodářskou soutěž. V takovém případě musejí být tato pravidla inherentní a přiměřená legitimnímu cíli. Soudní dvůr považoval cíl boje proti dopingu ve sportu za legitimní a anti-dopingová pravidla za inherentní tomuto cíli.

Z hlediska přiměřenosti čtyřleté sankce za první dopingový prohřešek je důležité, že Soudní dvůr v rozsudku uvedl, že anti-dopingová úprava by se mohla ukázat jako nepřiměřená jednak, pokud jde o dělící čáru mezi situacemi, ve kterých jde o doping podléhající sankcím a situacemi, ve kterých o něj nejde, a jednak, pokud jde o přísnost uvedených sankcí. Soudní dvůr se v tomto případě k délce sankcí nevyjádřil jelikož Meca-Medina a Majcen jejich přílišnou přísnost nenamítali. Soudní dvůr však může díky novým anti-dopingovým brzy dostat druhou šanci.

Hlavním argumentem Mezinárodní anti-dopingové agentury (WADA) pro zvýšení spodní hranice trestu na čtyři roky je čistý sport. Čtyři roky zintenzivní odstrašující funkci sankce a sportovci si tak dají větší pozor na to, aby se do jejich těla nedostaly zakázané látky. Dostatečnou výstrahou pro potencionální hříšníky by měla být také hrozba nemožnosti startu na příštích olympijských hrách.

Nemožnost startu v soutěžích po celý olympijský cyklus však prakticky zničí sportovní kariéry. Pokud profesionální sportovci, kterých se anti-dopingová pravidla přednostně týkají, nebudou smět závodit, odkloní se od nich jejich národní asociace i sponzoři a oni tak přijdou o své živobytí, což bude mít na jejich život značný negativní dopad. Lze si představit, že se v takovém případě k vrcholovému sportu již nikdy nevrátí. Důsledky čtyřleté sankce za první prohřešek jsou v takovém důsledku téměř totožné jako doživotní distanc za opakované porušení pravidel. Trest ve formě zákazu činnosti by měl mít kromě odstrašující funkce také funkci výchovnou. Myslím si, že v případě, kdy se jedná teprve o první prohřešek, by měl každý sportovec dostat druhou šanci. Tu mu však čtyřletá sankce prakticky vezme. Podpůrným argumentem pro nepřiměřenost čtyřletého zákazu sportovní činnosti mohou být také velmi krátké průměrné délky kariér sportovců v některých sportech. Pokud trvá průměrná sportovní kariéra například osm let, čtyřletá sankce ji prakticky zničí.

Dvouletý trest zákazu činnosti platný v současnosti se ve světle výše uvedených argumentů zdá být podobně efektivním prostředkem k dosažení čistého sportu, který však zároveň menší měrou omezuje hospodářskou soutěž. V takovém případě by čtyřletý trest testem přiměřenosti neprošel.  

Jaký je váš názor? Není čtyřletá sankce zákazu činnosti příliš přísná? Anti-doping funguje na principu objektivní odpovědnosti v neprospěch sportovce. Ten je považován za hříšníka, dokud sám neprokáže, že se žádného prohřešku nedopustil. Není ve světle této zásady čtyřletý trest nepřiměrený?

8 komentářů:

Ivan Šulek řekl(a)...

Dobrý deň,

asi som podľa niektorých z vás v pohľade na čistý šport staromódny, ale ja súhlasím s dĺžkou zastavenia činnosti na 4 roky podľa OH cyklu. Každý športovec súťaží, alebo "mal by" súťažiť v duchu fair play. Nemožno hodnotiť všetko cez hodnoty práva, lebo v športe je právo nahradené súťažnými pravidlami. Akú šancu má napríklad vyhrať 150 cm a 80 kg vážiaci športovec nad 205 cm 90 kg vážiacim športovcom ? Má právo použiť doping ? Nikto nás nenúti robiť šport, ktorý sme si vybrali. Športovec ktorý sa začne športom živiť, si tiež dobrovoľne vybral svoju prácu. Aj úspešný podnikateľ ktorý zle investuje, "hoci iba prvý krát" skrachuje a nikto ho nebude ľutovať, bola to jeho voľba, jeho rozhodnutie. V potravinovom reťazci sa nájde jedno pokazené mäso a pokuta je v miliónoch Eur, tiež ich to môže položiť. Preto hovoriť o zastavení činnosti iba ako o výchovnom prostriedku je podľa môjho názoru scestné. Šport je súťaž a súťažiť sa dá iba dvojako 1. čestne a 2. nečestne. Nečestných športovcov netreba ľutovať, tak ako oni neľutujú svojich súperov. Stále sa tak nájde "iba jeden" ktorý klame, ale čestný športovec má byť prečo odsúdený "iba" na druhé miesto? Môj názor nemusí korešpondovať s vašim, ale roky som športoval a veľmi ma hnevalo, keď som vedel že som prehral so športovcom o ktorom som bol presvedčený že podvádzal. Ten hnev ma drží dodnes :) a preto chcem chrániť všetkých našich poctivých športovcov od tých nepoctivých, hoci aj za cenu konca kariéry. Príkladom môže byť cyklista Armstrong, ktorý bol ikona svetovej cyklistiky, ale aj svetového športu a priznaním sa mu zrútil celý život. Drel, zarábal chcel vyhrávať (hoci aj nečestne) nakoniec si uvedomil svoju chybu a dnes pomohol otvoriť mnohým ľuďom oči v pohľade na doping v športe. Kto ho podržal? žiadny právnik, iba jeho najbližšia rodina - psychicky. Pekný deň

Ivan

Marek Hofman řekl(a)...

Drtivá většina čtenářů tohoto blogu bude nejspíš názoru, že hledáte kolizi práva EU a sportovních norem tam, kde není. Sám si ale myslím, že na Vašich myšlenkách něco bude. Podle mě zákaz činnosti na 4 roky je odpovídající rozhodně víc než zákaz na 2 roky, a to vzhledem k případům, které ukazují opakované užívání zakázaných látek ale také vzhledem k samotnému EU právu, které uznává výchovnou, celospolečenskou atd. funkci sportu. Pak vnímám doping (ten úmyslný) prostě jako podvod. Proto chápu zvýšení sankce v rozporu primárně spíše s právem na spravedlivý proces než se soutěžním právem. Proto si myslím, že v souvislosti s tímto zvýšením je na místě přehodnotit základní princip objektivní odpovědnosti. Už mnohokrát soudy prohlásily různá pravidla sportovních asociací nebo aplikaci "běžného" práva na sport s trestající povahou za zničující celou sportovcovu kariéru (v poslední době třeba případ Dahmane v Belgii). Pokud by takto byla zničena nebo podstatně narušena kariéra úmyslně dopujícího sportovce, shledávám to jako naprosto legitimní. V případě uplatnění objektivní odpovědnosti to ale podle mě je už za hranou. Omlouvám se, že jsem odbočil od tématu článku, ale tohle vnímám jako větší téma.

Jan Slanina řekl(a)...

Ano, čtyřletá sankce v kontextu objektivní odpovědnosti by byla hodně tvrdá.
Na druhou stranu, pokud se členské státy EU nežinýrují aplikovat presumci viny v řízení o správních deliktech (třeba § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb.), proč by nemohly sportovní asociace, které nedisponují mocenskými vyšetřovacími prostředky pro prokázání zavinění, uplatňovat objektivní odpovědnost?

Jan Kujebákl řekl(a)...

Vikuřte si penys!

Jan Exner řekl(a)...

Dobrý den, děkuji za Vaši odpověď. Podobný názor jako Vy zastává i většina mých kamarádů, kteří se vrcholovému sportu dodnes věnují. Řekl bych, že mezi lajckou veřejností je takový názor většinový a určitě ne staromódní.

Přesto si říkám, zda by i sportovec podvodník neměl dostat druhou šanci. V antidopingových pravidlech vedle sebe stále figurují dva druhy trestu - jeden na určitou dobu let (ve většině případů čtyři) a druhý doživotní za opakové porušení pravidel. I toto rozdělení nahrává teorii, že za první prohřešek by měl přijít trest, který kariéru sportovce nezničí a až pokud se sportovec proviní proti pravidlům opakovaně, měla by jeho profesionální kariéra skončit. V důsledku čtyřletého trestu však fakticky ke konci kariéry dochází již po první prohřešku a rozdíl mezi oběma druhy trestů ztrácí svůj smysl. Stejně jako v trestním právu je smyslem trestu (kromě vrahů odsouzených na doživotí) i to, aby se viník napravil, dostal druhou šanci a mohl začít znovu, myslím si, že takovou možnost by měla přinášet i antidopingová pravidla.

Dále jsou tu (přiznávám velmi extrémní) případy, kdy sportovci podá zakázanou látku člen jeho realizačního týmu, či sportovec sní nevědomky pokrm, který takovou látku obsahuje. V takovém případě samozřejmě existuje možnost liberace. Důkazní břemeno však leží na sportovci, který musí dokázat, že nic špatného neudělal, což bývá velmi problematické. To už se dostáváme ke klíčovému principu objektivní odpovědnosti. Souhlasím s názorem Marka Hofmana, že taková zásada ve spojení se čtyřletým zákazem trestu již hranici přiměřenosti překračuje, ať už z pohledu soutěžního práva či z pohledu práva na spravedlivý proces.

Jan Exner řekl(a)...

Děkuji za Váš názor. Samotný princip objektivní odpovědnosti zřejmě ještě nějakou dobu ústřední zásadou boje proti dopingu zůstane. Arbitrážní soud pro sport (CAS) měl tento princip již několikrát na stole a vždy dospěl k názoru, že pro efektivní boj s dopingem je nezbytný. Myslím si, že evropské soudy by dospěly ke stejnému názoru. Ve spojení se čtyřletým trestem, který fakticky zničí kariéru sportovce, jsou však negativa zásady objektivní odpovědnosti ještě markantnější a souhlasím s Markem Hofmanem, že tento případ jde pravděpodobně již za hranice přiměřenosti.

Jan Exner řekl(a)...

Děkuji za Váš názor i za věcnou odbočku k zásadě objektivní odpovědnosti. V případě opakovaného prohřešku proti anti-dopingovým pravidlům není o čem hovořit. Za takových okolností je doživotní zákaz startu legitimní. Ve svém příspěvku jsem se chtěl více zaměřit na čtyřletý trest za první prohřešek.


Souhlasím s Vaším názorem a myslím si, že pokud je princip objektivní odpovědnosti nezbytný pro efektivní boj s dopingem a samotný čtyřletý trest na hranici přiměřenosti, jejich spojení již takovou hranici překračuje.

Ladislav Vaško řekl(a)...

Dobrý den,

souhlasím s autorem článku, že minimální čtyřletá sankce za první dopingový prohřešek je nepřiměřená, a to včetně jeho argumentů vyslovených pro zachování dvouletého trestu. Jak již autor článku zmínil, je to s ohledem na možnou dobu trvání kariéry vrcholového sportovce pro něho likvidační a de facto znemožňující návrat (dosažení) na vrcholovou úroveň. Není důležité, zdali by takto vysoká sankce byla udělena mladému sportovci na počátku kariéry nebo sportovci na vrcholu kariéry, neboť tento trest by mu - s ohledem na nemožnost tréninku, který je s trestem spojený - neumožňoval se dostat na potřebnou úroveň (vyvíjet se, udržet výkonnost apod.).

Jsem toho názoru, že by současná sankce měla zůstat na spodní hranici dvou let za první prokázaný dopingový prohřešek. Pokud by mělo být cílem této nové úpravy znemožnit dopingovým hříšníkům (za první prohřešek) účast na akcích, které mají delší než dvouletý cyklus (např. zmíněné olympijské hry), byla by možná legitimní úprava spočívající v tom, že by se jim uložila dvouletá sankce a zákaz startu (účasti) na nejbližší akci s delším než dvouletým cyklem. Taková úprava by v rámci nadnárodních federací byla podle mého soudu možná. Tím také odhlížím od toho, že sportovec s dvouletým zákazem činnosti bude povětšinou tímto trestem vyřazen i tak z účasti na olympijských hrách, a to právě z důvodu toho, že díky této sankci nebude schopen splnit limity nastavené jednotlivými federacemi nutné pro účast např. na olympijských hrách (ale samozřejmě to neplatí absolutně).

Měla-li by být nastavená spodní hranice v trvání čtyř let jako legitimní, musela by být podle mého soudu alespoň upravena větší možnost polehčujících okolností, která by umožňovala snížit trest pod spodní hranici. Jsou případy, kdy sportovec zakázanou látku neužil vědomě, nebo látka, kterou užil, rozhodně nemůže zvýšit jeho výkon (zábavové drogy, např. marihuanový případ Tomáše Engeho), a primárně tak nejde o situaci, kdy chce užitím zakázané látky získat prospěch oproti jiným sportovcům.

Samostatnou otázkou by byla skutečnost, pokud by ESD případně vyslovil nepřiměřenost čtyřletého zákazu za první dopingový prohřešek, jak by se to projevilo v antidopingových předpisech celosvětových federací a jak by na to
tyto federace reagovali. Názor ESD by totiž platil toliko pro federace působící na území jednotlivých členských států EU a v rámci Evropy jako celku. Netuším, zdali by celosvětové federace (např. FIFA, WADA) zaváděly výjimku toliko pro EU nebo by to mělo "celosvětový" dopad.

Svým názorem rozhodně nechci říct, že doping je v pořádku, ale každý má právo na druhou šanci.

Věřím, že - pokud bude platit minimální čtyřletá sankce - se sportovec, který to dožene až před ESD, najde, byť mu to
nebude nic platné, neboť to jeho kariéře neprospěje. Alespoň však jeho případ vejde do učebnic, stejně jako tomu bylo u pana Bosmana, jehož spor mu zničil fotbalovou kariéru.